IV.ÚS 2913/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, o ústavní stížnosti stěžovatelů R. K., M. J., a J. K., zastoupených JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, a o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou, sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 5 Tdo 167/2024-11744 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 5 To 40/2018-11014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 2913/24, I. ÚS 3094/24 a III. ÚS 3109/24 a které Ústavní soud usnesením ze dne 29. 1. 2025 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavních stížností a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2018 č. j. 57 T 10/2014-9214 uznal každého ze stěžovatelů vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, ve spolupachatelství, dále pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, ve spolupachatelství, a zločinem (stěžovatele M. H. pomocí k tomuto zločinu) dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, ve spolupachatelství. Za uvedené trestné činy byl každý stěžovatel odsouzen podle § 212 odst. 6 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a každému byl uložen specifikovaný peněžitý trest, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl v určené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody. Stěžovateli T. K. byl ještě uložen trest zákazu činnosti spočívající v zastoupení zadavatele při výkonu jeho práv a povinností souvisejících se zadávacím řízením nebo soutěží o návrh podle § 151 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, na dobu pěti let a stěžovateli R. K. trest propadnutí konkretizované věci. Dále městský soud odkázal poškozené Krajský úřad Jihočeského kraje, Ministerstvo financí České republiky a obec Cítov s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodl též o vině dalších obviněných a jim uložených trestech.

3. Proti rozsudku městského soudu podali odvolání všichni stěžovatelé a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch všech stěžovatelů. O těchto odvoláních, s výjimkou odvolání M. H. a státního zástupce v neprospěch tohoto stěžovatele (v tomto rozsahu došlo k vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí), rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 5 To 40/2018. Ohledně stěžovatele M. H. rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 5 To 8/2019.

4. Na základě dovolání všech stěžovatelů a nejvyššího státního zástupce v neprospěch stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. 5 Tdo 599/2020 zrušil v celém rozsahu ohledně stěžovatelů i ohledně spoluobviněných rozsudek vrchního soudu a usnesení vrchního soudu a věc vrátil vrchnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání nejvyššího státního zástupce a dovolání dalšího spoluobviněného Nejvyšší soud odmítl.

5. V další fázi vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání stěžovatelů i dalších spoluobviněných a o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch stěžovatelů i dalších spoluobviněných tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu, částečně zrušil rozsudek městského soudu ohledně stěžovatelů i dalších spoluobviněných, a uznal vinným stěžovatele T. K. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, ve spolupachatelství, stěžovatele R. K. a stěžovatelky M. J. a J. K. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, ve spolupachatelství, stěžovatele M. H. (a další spoluobviněné) pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, ve spolupachatelství. Stěžovateli T. K. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, dále peněžitý trest v počtu 485 denních sazeb s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 2 425 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zastoupení zadavatele při výkonu jeho práv a povinností souvisejících se zadávacím řízením nebo soutěží o návrh podle § 151 zákona o veřejných zakázkách na dobu pěti let. Stěžovateli R. K. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále peněžitý trest v počtu 485 denních sazeb s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 2 425 000 Kč, a trest propadnutí konkretizované věci. Stěžovatelce M. J. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a dále peněžitý trest v počtu 266 denních sazeb s výší denní sazby 2 500 Kč, celkem ve výši 665 000 Kč. Stěžovatelce J. K. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a dále peněžitý trest v počtu 266 denních sazeb s výší denní sazby 1 500 Kč, celkem ve výši 399 000 Kč. Stěžovateli M. H. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a peněžitý trest v počtu 333 denních sazeb s výší denní sazby 3 500 Kč, celkem ve výši 1 165 000 Kč.

6. Uvedených trestných činů se stěžovatelé podle závěrů vrchního soudu - ve stručnosti vymezeno - dopustili tím, že záměrně ovlivňovali výsledky losování při zadávání veřejných zakázek pomocí upravených elektronických losovacích zařízení, které umožňovaly losování předem vybraných uchazečů, čímž je protiprávně zvýhodnili, a to u konkrétně popsaných zakázek uvedených ve výroku o vině.

7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatelů

8. Stěžovatel T. K. namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Podle něj rozhodly obecné soudy bez dostatečné opory v důkazech a jejich rozhodnutí odporují obsahu provedených důkazů (například výpovědím svědků, listinám). Soudy podle něj přistoupily ke zjišťování a hodnocení skutkového stavu pouze souhrnně a paušálně, nezabývaly se konkrétními veřejnými zakázkami, jichž se obžaloba týkala, a naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů domýšlely či dovozovaly spekulativně. Dále stěžovatel brojí proti paušalizaci skutků (odkaz na údajný shodný "modus operandi") a absenci konkrétního posouzení každé inkriminované veřejné zakázky. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly tím, zda znaky skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256 trestního zákoníku) byly naplněny u každé samostatně označené veřejné zakázky, zejména co do úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Soudy u jednotlivých zakázek nezkoumaly, v čem konkrétně spočíval podíl stěžovatele, zda šlo skutečně o vědomou manipulaci, komu (a zda vůbec) měl být prospěch zjednán a kdo měl být na úkor jiných znevýhodněn. Určité skutky vůbec nepopsaly, resp. z rozhodnutí není patrné, z jakých důvodů k jeho odsouzení došlo.

9. Stěžovatel dále vytýká, že soudy provedly prakticky veškeré důkazy navržené v obžalobě, zatímco návrhy obhajoby zamítly nebo je připustily pouze formálně. Uvádí, že nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou, zejména výslechy dalších svědků (např. notářů či dalších soutěžitelů), znalecký posudek Ing. Miroslava Ludvíka, Ph.D. (posuzující možnosti zásahu do losovacího programu) a další listiny. Soudy důkazní návrhy zamítly, přičemž je označily za nadbytečné, duplicitní či irelevantní, a to bez konkrétního odůvodnění tohoto závěru. Posléze stěžovatel obrací pozornost k dokazování znaleckými posudky. Obecné soudy podle něj své závěry opírají téměř výlučně o znalecké posudky znaleckého ústavu Risk Analysis Consultants, s. r. o. (dále jen "Risk Analysis Consultants" či "znalecký ústav"), jejichž nepodjatost a objektivitu zpochybňuje poukazy na spolupráci s policejními orgány (vysoký podíl "policejních zakázek", "předprocesní spolupráce"). Obhajoba navrhla vlastní oponentní znalecký posudek Ing. Miroslava Ludvíka, Ph.D., který nebyl proveden, přičemž vrchní soud jej odmítl bez výslechu znalce. Stěžovatel zdůrazňuje, že právě znalec měl mít možnost podrobně vysvětlit své závěry a zodpovědět dotazy obhájců i soudu. Stěžovatel namítá manipulaci s notebooky (klíčové počítače byly znalci předány policejním orgánem bez přítomnosti obhajoby, nebyly řádně pořízeny otisky jejich disků), což podle něj předznamenává neověřitelnost autenticity odtud vycházejících důkazů.

10. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná i proto, že soudy se nevypořádaly s konkrétní argumentací obhajoby k jednotlivým veřejným zakázkám, a následně zaměřuje pozornost na tyto zakázky.

11. Stěžovatel zpochybňuje též výši uloženého peněžitého trestu přesahujícího dva miliony korun českých a označuje jej za likvidační. Má za to, že soudy nedostatečně zkoumaly jeho osobní i sociální poměry a ve vztahu k dalším spoluobviněným nebyla uplatněna stejná měřítka ukládání peněžitého trestu, resp. k uložení peněžitého trestu vůbec nedošlo. Kupříkladu spoluobviněnému J. Š. byl původně uložený peněžitý trest zrušen a zaplacené prostředky mu byly vráceny. Reálně by stěžovatel, nebýt manželky, která prodala svůj majetek, nastoupil náhradní trest odnětí svobody, neboť by částku jako starobní důchodce bez dalšího příjmu nebyl schopen zaplatit.

12. Stěžovatelé R. K., J. K. a M. J. ve společné ústavní stížnosti vytýkají, že nedošlo k individualizovanému hodnocení jednotlivých dílčích skutků, nýbrž k nepřípustnému zobecnění, jež bylo provázeno vážnými procesními vadami při nakládání s elektronickými důkazy a odepřením prostoru k obhajobě. Stěžovatelé mají za to, že mezi verzí skutkového děje přijatou soudy a obsahem důkazů obsažených ve spise existuje extrémní rozpor. Namítají, že soudy rezignovaly na posouzení jednotlivých veřejných zakázek a hodnotily je pouze souhrnně, jakoby prokázání problémů u jedné veřejné zakázky automaticky opodstatňovalo pochybení u všech zbývajících. Tento způsob argumentace považují za vadu, která mechanicky rozšiřuje závěry mimo jejich důkazní základ. Těžištěm ústavní stížnosti je kritika znaleckého posudku Risk Analysis Consultants, který stěžovatelé zpochybňují jak po stránce procesní, tak odborné. Tvrdí, že nebyl vyhotoven a proveden způsobem, který obstojí z hlediska ústavněprávních požadavků. Podle stěžovatelů došlo k nepřípustné manipulaci s klíčovými důkazními prostředky (notebooky), k porušení zásad integrity digitálních důkazů a k zásahům, jež diskvalifikují výstupy znalců pro jejich použitelnost. Nadto vytýkají, že vrchní soud bez rozumného důvodu odmítl provést oponentní posudek Ing. Miroslava Ludvíka, Ph.D., jenž podle nich přesvědčivě vyvrací závěry znaleckého posudku zadaného policejním orgánem a identifikuje konkrétní nepřípustné zásahy do důkazního materiálu. Stěžovatelé poukazují na to, že předání notebooků uvedenému znaleckému ústavu proběhlo bez informování a přítomnosti obviněných a jejich obhájců, a že chybí otisky disků, jež by umožnily nezávislou kontrolu dat. Tvrdí, že došlo k antedatování předávacích protokolů a časovému rozdílu mezi skutečným a formálně uváděným převzetím, která podle nich otevírá prostor pro nezdokumentované zásahy. Toto považují za porušení transparentnosti důkazního procesu a za okolnost, která zásadně ohrožuje autenticitu klíčových digitálních stop. Další výtky směřují k metodám práce znalců, kteří podle stěžovatelů měli zkoumat přímo zajištěná zařízení (nikoli bitové kopie datových uložišť). Stěžovatelé mají za to, že v hlavním líčení došlo k usvědčení znalců z nepravdivých tvrzení, přičemž protokol z jednání takto zásadní momenty nezachytil v úplnosti. I proto žádali vrchní soud o přehrání záznamu výslechu. Zvlášť problematická je podle stěžovatelů i role znalců v rovině jejich operativní spolupráce s policií při zajišťování dalších notebooků - údajně dokonce s udílením pokynů, kdy a jak postupovat. Takové prolínání rolí považují za neslučitelné s požadavkem nezávislosti a objektivity znalců, tím spíše v situaci, kdy už probíhala práce na jednom z počítačů a k dalšímu zkoumání ještě nebyli formálně přibráni. Stěžovatelé dále zpochybňují závěry znaleckého ústavu k tvrzenému mechanismu manipulace losování. Namítají, že znalci nedokázali přiřadit údajný zásah v softwaru ke konkrétnímu losování. Prezentované ukázky průběhu losování podle nich navíc neodpovídaly popisu v notářských zápisech: třebaže znalci nejprve předvedli automatizované přiřazení čísel "na jedno kliknutí" a výběr pěti subjektů, notářské zápisy - podle stěžovatelů - svědčí o opakovaném klikání a individuálním losování. Ani následný "opravný" pokus znalců sjednotit svoji prezentaci s obsahem notářských protokolů nevedl k vnitřně konzistentním závěrům. Tyto rozpory oslabují přesvědčivost odborných závěrů a nasvědčují spíše dodatečnou racionalizaci než přesvědčivému znaleckému zjištění.

13. Posléze stěžovatelé namítají tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)], přičemž zdůrazňují, že soudy systematicky zamítaly jejich návrhy - včetně výslechu notářů a zástupců obchodních společností přítomných losování - s odkazem na nadbytečnost, ačkoli právě jejich svědectví by mohla názorně konfrontovat tvrzený průběh losování se skutečností. Stejně tak nebyl připuštěn revizní znalecký posudek ani proveden oponentní posudek, přestože šlo o důkazy, které by mohly zásadně zpochybnit klíčové body obžaloby. Tento selektivní přístup k dokazování podle stěžovatelů porušil rovnost stran řízení. Důkazy obžaloby byly přijímány, zatímco návrhy obhajoby byly odmítány, často bez dostatečného, konkrétního a individualizovaného odůvodnění ve vztahu k jejich obsahu. Stěžovatelé rovněž upozorňují na disproporci mezi závěry soudů o domluvě širokého okruhu osob a minimální aktivitou při zjišťování faktické účasti těchto lidí. Vytýkají, že nebyla vyslechnuta řada osob, které měly být podle přijaté skutkové verze součástí koordinace, což činí nepřesvědčivé tvrzení o rozsáhlé předchozí dohodě. Stěžovatelé akcentují, že dokazování nerespektovalo požadavky trestního řízení, kdy je třeba skutkových závěrů dosahovat konkrétními a ověřitelnými důkazními prostředky.

14. Stěžovatelé dovozují, že došlo k porušení práva na soudní ochranu, které vyžaduje respektování zákonných principů - zejména rovnost zbraní, kontradiktornost, transparentnost a možnost efektivně oponovat důkazům obžaloby. V jejich věci chyběla přítomnost obhajoby u sporných úkonů, nebyl umožněn nezávislý přezkum a obhajoba postrádala reálnou šanci prosadit důkazní alternativu, přestože nabízela konkrétní a věcně zaměřené návrhy.

15. Závěrem se stěžovatelé vyslovují, že kumulace procesních nedostatků - od znehodnocení elektronických důkazů, přes chybějící nestrannost a vadnou metodiku znalců, rozpory s notářskými zápisy, až po systematické odmítání důkazů obhajoby - vedla k zásadní deformaci skutkového základu a porušení procesních garancí vycházejících z norem ústavního práva. Stěžovatelé zdůrazňují, že právě tyto chyby - nikoli polemika s výsledkem jako takovým - podkopávají legitimitu odsuzujících závěrů a ukazují na deficit spravedlivého řízení, jenž je třeba napravit.

16. Stěžovatel M. H. brojí proti způsobu, jakým byly získány odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu obviněných, které se staly klíčovým důkazním materiálem v trestním řízení. Zpochybňuje zákonnost příkazu k odposlechu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 12. 4. 2011, přičemž vytýká zásadní nedostatky v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Uvedený postup podle stěžovatele odporuje trestnímu řádu i nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 (N 88/45 SbNU 291), v důsledku čehož jsou sporné důkazní prostředky, které zásadním způsobem přispěly ke konstatování jeho viny, procesně nepoužitelné. Stěžovatel poukazuje, že soudce se v příkazu omezil pouze na mechanické opakování návrhu státního zástupce a citaci právních předpisů, aniž uvedl jakékoli konkrétní skutečnosti nebo vlastní úvahy odůvodňující nutnost tak zásadního zásahu do práva na soukromí. Námitku směřuje zejména proti absenci vysvětlení, proč nelze sledovaného cíle dosáhnout jinak nebo z jakého důvodu by bylo jeho dosažení podstatně ztíženo. Dále se vymezuje proti argumentaci, že šlo pouze o formální nedostatek, a naopak zdůrazňuje, že ze stručnosti a obecnosti odůvodnění lze usuzovat, že k žádnému skutečnému přezkumu důvodnosti návrhu soudem nedošlo. Stěžovatel interpretuje postup soudu jako mechanické povolení nezákonného postupu bez věcného a skutečného přezkoumání. Kritizuje také následné zacházení soudů s jeho námitkami, které byly podle jeho názoru odmítnuty lakonicky a povrchně. Městský soud i vrchní soud se podle stěžovatele spokojily s obecnými konstatováními o řádném povolení a náležitém odůvodnění odposlechů, aniž by se skutečně vypořádaly s konkrétními nedostatky, na které upozorňoval.

17. Druhý okruh námitek se vztahuje k postupu vrchního soudu v řízení po vrácení věci Nejvyšším soudem k dalšímu řízení. Stěžovatel vytýká neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Miroslava Ludvíka, Ph.D., který předložil obviněný R. M. Tento důkazní prostředek měl podle stěžovatele zásadní význam pro posouzení celé věci. Stěžovatel zpochybňuje postup vrchního soudu, který se s posudkem sice seznámil, ale jeho provedení nepřipustil s odůvodněním, že by nemohl vést k odlišným závěrům než původní znalecký posudek. Stěžovatel brojí proti takovému závěru, který považuje za předčasný a zjevně neudržitelný, neboť definitivní hodnocení by bylo možné učinit až po řádném provedení důkazu. Zdůrazňuje, že podstatu znaleckého zkoumání tvoří především výslech znalce, který své závěry podrobně vysvětlí a zodpoví dotazy všech účastníků řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že fakticky přistoupil k hodnocení důkazu, aniž by jej provedl, což považuje za postup v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou ústnosti a kontradiktornosti. Stěžovatel dává najevo, že i kdyby měl vrchní soud pochybnosti o kvalitě nebo relevanci předloženého posudku, o to více existoval důvod takový důkaz řádně provést a své pochybnosti konfrontovat se znalcem při jeho výslechu. Oponuje závěru vrchního soudu o tom, že by posudek "nic nového nepřinesl", zvláště v situaci, kdy se rozhoduje o vině v trestním řízení. Zdůrazňuje také, že odmítnutí provedení tohoto důkazu se dotklo nejen obviněného R. M., ale všech obviněných, neboť se zabýval zásadní otázkou možné manipulace s losovacími zařízeními, která byla klíčová pro celou věc.

18. Stěžovatel závěrem poukazuje, že obě namítané vady - tj. použití nezákonně získaných odposlechů jako klíčového důkazu a odmítnutí provedení důkazu, který mohl zpochybnit závěry o jeho vině - představují porušení jeho práva na spravedlivý proces a dalších ústavně garantovaných práv. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že jeho jednáním skutečně došlo k naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, za které byl odsouzen, a soudy konkrétně nezjistily, jak se na stíhané trestné činnosti údajně podílel.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Směřují-li ústavní stížnosti proti té části rozsudku městského soudu, která byla změněna rozsudkem vrchního soudu, není Ústavní soud příslušný o případné kasaci rozhodnout (není oprávněn rušit výrok, který byl změněn).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

20. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

21. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení plyne z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

22. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

23. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.

24. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].

25. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

26. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

27. Z výše provedené rekapitulace plyne, že stěžovatelé se snaží prokázat existenci všech uvedených skupin vad.

28. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům.

29. K výtkám stěžovatele T. K. ohledně paušalizace skutků a absence konkrétního posouzení jednotlivých veřejných zakázek Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy ústavněprávně udržitelně dovodily, že byl při páchání trestné činnosti využíván v zásadě shodný modus operandi, přičemž jednotliví stěžovatelé a další spoluobvinění měli i rozdělené funkce a činnosti, jimiž se na trestné činnosti podíleli. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že tato skutečnost umožnila použít podpůrně jednotlivé důkazy i ohledně dalších útoků, které byly stěžovatelům kladeny za vinu a že uvedený postup soudů nižších stupňů vyplýval z konkrétních skutkových zjištění a závěrů. Nejvyšší soud navíc konkretizoval, že při sledování časové linie se skutková zjištění soudů ohledně více útoků v některých případech musela opírat o stejný zachycený rozhovor, neboť přípravy zadávacích řízení včetně jednotlivých losování se vzájemně prolínaly a komunikující osoby řešily v jednom dni a často i v jednom telefonátu více problémů a požadavků najednou. Takový přístup soudů při hodnocení důkazů je ústavně konformní a odráží způsob páchání trestné činnosti v inkriminované věci.

30. Námitky stěžovatele T. K. týkající se neprovádění důkazů navrhovaných obhajobou nedosahují ústavněprávní relevance. Nejvyšší soud výstižně zdůraznil, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby a odkazoval na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem nezbytným pro rozhodnutí. K navrhovanému znaleckému posudku Ing. Miroslava Ludvíka, Ph.D. vrchní soud poskytl věcně adekvátní odůvodnění s konstatováním, že případné doplnění dokazování jeho provedením by nemohlo vést k odlišným závěrům, než o jednání obviněných učinil městský soud. Vrchní soud dále zdůraznil, že oponentní znalecké zkoumání se omezilo izolovaně na aplikaci Losování dostupnou pouze na jednom ze zajištěných notebooků, což jej vedlo k jiným závěrům oproti znaleckému posudku Risk Analysis Consultants, který se zabýval zkoumáním zajištěné výpočetní techniky komplexněji na všech čtyřech zajištěných losovacích zařízeních. Takové odůvodnění splňuje požadavky na řádné zdůvodnění zamítnutí důkazního návrhu a neporušuje právo na soudní ochranu.

31. K výhradám téhož stěžovatele vůči objektivitě a nestrannosti znaleckého ústavu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovy pochybnosti o nestrannosti znalců založené na jejich spolupráci s policejními orgány nepředstavují per se důvod pro vyloučení znaleckého posudku z důkazního řízení, jelikož nejsou doloženy konkrétními skutečnostmi svědčícími o porušení povinnosti znalců postupovat objektivně a nestranně.

32. Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele T. K. ve vztahu ke konkrétním veřejným zakázkám, nicméně ani zde neshledal vybočení obecných soudů z výše uvedených ústavněprávních norem. K rekonstrukci silnice v obci R. Nejvyšší soud poukázal, že stěžovatel ignoruje další provedené důkazy, které jej z trestné činnosti usvědčují, a závěry zpochybňující jeho vinu činil pouze na základě části provedených důkazních prostředků, přičemž opomíjel důkazy další, které závěr o jeho vině prokazovaly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úloha nespočívá v hodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazů, ale zejména v posouzení, zda postup obecných soudů při hodnocení důkazů nepředstavuje svévolné rozhodování. K tomuto excesu však ve sledovaných souvislostech nedošlo. K programu modernizace komunikací Nejvyšší soud však konstatoval, že stěžovatel opět činil závěry pouze na základě části provedených důkazních prostředků a ignoroval důkazy další, které závěr o jeho vině prokazovaly. Skutečnost, že určité důkazy mohou podporovat stěžovatelovu verzi událostí, neznamená, že by soudy musely této verzi bez dalšího uvěřit, svědčí-li jiné důkazy přesvědčivě pro opačný závěr. Ústavní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů, přičemž ani zde nespatřuje nedostatky dosahující ústavněprávní dimenze. Ohledně revitalizace společenského zařízení v C. stěžovatel poukazuje na výpověď starostky M. K. H., která podle něj vysvětlila reálné důvody změn v harmonogramu. Nejvyšší soud však udržitelně upozornil, že stěžovatelova interpretace výpovědi starostky představuje pouze jednu z možných verzí, kterou soudy nemusely akceptovat při existenci jiných důkazů. K zakázce Kanalizace Jimlín - Zeměchy stěžovatel namítá, že obžaloba zkombinovala důkazy z jiné zakázky a že odposlechy ze dne 1. 8. 2011 se vztahovaly k jinému projektu. Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádal konstatováním, že při sledování časové linie se skutková zjištění městského soudu ohledně více útoků v některých případech musela opírat o stejný zachycený rozhovor, neboť přípravy zadávacích řízení včetně jednotlivých losování se vzájemně prolínaly. Nejvyšší soud zdůraznil, že vzhledem k tomu, že obvinění se často dorozumívali v náznacích, bylo místy obtížné obsah hovoru správně rozklíčovat, to však nemělo podstatný vliv na celkově správný závěr o roli každého z obviněných a jejich jednání ohledně konkrétních veřejných zakázek. Co se týká zakázky ZOO Ohrada, stěžovatel namítá, že sám navrhl dokončit zakázku formou otevřeného řízení, což podle něj vyvrací tvrzení o úmyslu manipulovat výsledek. Nejvyšší soud konstatoval, že ze znaleckého posudku znaleckého ústavu nelze určit, kdy přesně byly vloženy do losovacího zařízení soubory týkající se losování, kdo, kde a jak je vytvořil, avšak toto zjištění nebylo rozhodující pro celkové posouzení stěžovatelovy viny. Obecné soudy měly k dispozici soubor důkazů, na jehož základě mohly učinit závěr o stěžovatelově úmyslu i přes jeho pozdější návrh na změnu postupu.

33. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. o údajném nedostatku individualizovaného hodnocení jednotlivých dílčích skutků a nepřípustného zobecnění při posuzování veřejných zakázek. Stěžovatelé argumentují, že soudy rezignovaly na posouzení jednotlivých veřejných zakázek a hodnotily je pouze souhrnně, což považují za mechanické rozšiřování závěrů mimo jejich důkazní základ. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka není důvodná. Nejvyšší soud se v nadepsaném usnesení v mezích dovolacího přezkumu zabýval způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a dospěl k přesvědčivému závěru, že přístup soudů nižších stupňů byl metodicky správný, přičemž uplatnil obdobnou ústavně konformní argumentaci jako vůči stěžovateli T. K.

34. K námitce stěžovatelů o existenci extrémního rozporu mezi přijatou verzí skutkového děje a obsahem důkazů Ústavní soud uvádí, že neshledává pochybení v závěru Nejvyššího soudu, podle kterého soudy nižších stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, přičemž v projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

35. Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, který neshledal v postupu policejního orgánu při předání zajištěných notebooků používaných k losování veřejných zakázek závažnější pochybení. Tato losovací zařízení byla po zajištění ihned zapečetěna, nebylo proto s nimi možno manipulovat, v tomto stavu byla podle předávacích protokolů předána znalcům a rozhodně pouhá neúčast obviněných a jejich obhájců při jejich předání policejním orgánem znalcům, nemůže odůvodnit znehodnocení důkazního prostředku, který byl využit ke znaleckému zkoumání. Jinou skutečností je způsob, jakým znalci postupovali, když ke zpracování svých závěrů využili přímo zajištěný hardware a software v něm obsažený, pokud dokonce přenášeli data v jednotlivých noteboocích. V tomto směru Nejvyšší soud dovodil nevhodný postup znalců, který by ztížil přezkoumání jejich závěrů jiným znaleckým posudkem, vyžádaným např. obhajobou, rozhodně však ani tato manipulace se zajištěnými notebooky, na kterou stěžovatelé poukazovali, by neznemožnila vypracování dalšího znaleckého posudku.

36. K námitce stěžovatelů o údajných rozporech mezi prezentací znalců a notářskými zápisy o průběhu losování Ústavní soud uvádí, že tyto otázky spadají do hodnocení důkazů, které je primárně úkolem obecných soudů. Okolnost, že určité aspekty důkazů mohou být interpretovány různým způsobem, nezbavuje obecné soudy pravomoci, a tudíž ani povinnosti učinit na základě celkového hodnocení důkazů rozhodnutí o žalovaném skutku.

37. Námitka stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. týkající se tzv. opomenutých důkazů, konkrétně neprovedení výslechů notářů a zástupců obchodních společností, není opodstatněná. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby a rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, přičemž soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem nezbytným pro rozhodnutí. V posuzované věci vrchní soud vysvětlil důvody zamítnutí navrhovaných důkazů, přičemž jeho argumentace odpovídá ústavněprávním standardům. Výtka stěžovatelů o disproporci mezi závěry soudů o rozsáhlé domluvě a minimální aktivitou při zjišťování faktické účasti jednotlivých osob neobstojí. Obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry. Rozhodující není subjektivní přesvědčení stěžovatelů o nedostatečnosti dokazování, ale objektivní posouzení, zda postupy soudů odpovídaly zákonným požadavkům na zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti nelze upřít věcnou udržitelnost závěrům obecných soudů, že obhajobou navrhovaní svědci by nemohli přinést relevantní informace schopné změnit již komplexně zjištěný skutkový stav. Jejich výpovědi by představovaly pouze subjektivní dojmy z "opticky se jevícího" průběhu losování, které nemohly vyvrátit znaleckým dokazováním zjištěnou existenci softwaru pro manipulaci výběru uchazečů a trestnou činnost obviněných. Požadavek na jejich výslech naplňuje definici nadbytečného důkazu podle ustálené judikatury Ústavního soudu.

38. Polemika stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. a jejich tvrzení o porušení principů rovnosti zbraní, kontradiktornosti a transparentnosti tedy postrádají opodstatněnost.

39. K námitkám stěžovatele M. H. lze konstatovat, že se jimi zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. 5 Tdo 599/2020, v bodech 88. až 90., kdy odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která zastává konzistentní názor, že soudy nemají k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí přistupovat ryze formálně, ale mají aplikovat formálně-materiální přístup. Nejvyšší soud připomenul, že je proto nutno zkoumat existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu [srov. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Obdobný přístup zvolil i Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 14. 1. 2016 ve věci Maslák a Michálková v. Česká republika, stížnost č. 52028/13, resp. rozsudek ze dne 14. 1. 2016 ve věci Duong v. Česká republika, stížnost č. 21381/11). Úroveň obsahové preciznosti odůvodnění takovéhoto příkazu se rovněž odvíjí od stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vydáno. Je logické, že na samém počátku trestního řízení není a ani nemůže být objasněna páchaná trestná činnost natolik podrobně, jak je např. později popsána ve skutkové větě obžaloby. Ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou proto nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky o něco nižší. Ústavní soud považuje za akceptovatelný závěr Nejvyššího soudu, že dotčený příkaz sice v rovině odůvodnění není perfektní, avšak přes uvedené nedostatky je možné na jeho základě získané odposlechy a záznamy použít, protože byly splněny materiální podmínky pro jeho vydání.

40. Další okruh námitek stěžovatele M. H. byl vypořádán výše v souvislosti s obdobnou kritikou dalších stěžovatelů. V podrobnostech lze odkázat na bod 63. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde se uvádí k subjektivní stránce zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, že se tento stěžovatel sám přiznal, že věděl o důvodech nutnosti opakovaného zajištění hardwaru i softwaru k losování. Nejvyšší soud neuznal ani argumentaci obhajoby k "pouze okrajové roli" stěžovatele.

41. Zbývá se zabývat výhradami stěžovatele T. K. k uloženému peněžitému trestu. Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. V posuzované věci taková situace nenastala, neboť peněžitý trest byl stěžovateli T. K. uložen v zákonných mezích a soudy při jeho určování přihlédly k majetkovým poměrům stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel musel k zaplacení trestu použít prostředky své manželky, sama o sobě nezakládá jeho neústavnost. Závěry obecných soudů týkající se výše trestu se tedy a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Odůvodnění druhu trestu a jeho výměry je ústavněprávně konformní a nevybočuje z mezí obvyklých pro rozhodování obecných soudů ve srovnatelných věcech. Ústavní soud přitom není povolán k hodnocení výše peněžitých trestů, popř. absence jeho uložení dalším spoluobviněným.

42. Stěžovatelé vytýkají, že Nejvyšší soud se nezabýval jejich námitkami, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.

43. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. V podrobnostech je možné na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkázat.

44. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti zčásti jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, ve zbývajících částech jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatelů III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti