Pl. ÚS 24/96
Právní věta
> Rozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/94, nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojen vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení, jakož i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona. Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", je proto v rozporu s článkem 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech, jakož i z dalších důvodů konstatovaných v citovaném nálezu pléna Ústavního soudu. Zrušení tohoto ustanovení nejen není v rozporu s principem tzv. nabytých práv, ale nezakládá ani nepřípustnou retroaktivitu. Uspokojené oprávněné osoby ocitají se totiž v procesu aplikace citovaného zákona zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že budou vystaveny evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku, a to ve prospěch neuspokojených oprávněných osob. <
Citované zákony (16)
Rubrum
> Rozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/94, nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojen vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení, jakož i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona. Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", je proto v rozporu s článkem 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech, jakož i z dalších důvodů konstatovaných v citovaném nálezu pléna Ústavního soudu. Zrušení tohoto ustanovení nejen není v rozporu s principem tzv. nabytých práv, ale nezakládá ani nepřípustnou retroaktivitu. Uspokojené oprávněné osoby ocitají se totiž v procesu aplikace citovaného zákona zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že budou vystaveny evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku, a to ve prospěch neuspokojených oprávněných osob. <
Výrok
Ústavní soud České republikyrozhodl dne 4. prosince 1996 v plénu o návrhu 1) M. M., 2) L. M., obou zastoupených JUDr. F. S., advokátem AK, na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, t a k t o :
Odůvodnění
Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", z r u š u j e dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Poučení
O d ů v o d n ě n í: Navrhovatelky podaly s poukazem na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. l996, čj. 12 Co 199/96-76, také návrh na zahájení řízení podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Svůj návrh na zrušení ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", odůvodňují jeho rozporem s článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícím rovnost v právech, neboť zakládá faktickou nerovnost oprávněných osob a připouští, aby stejné nároky oprávněných osob byly uspokojovány odlišně. Podle názoru navrhovatelek zákon má nyní podobu, odnímající mu logický smysl. Staví totiž formálně všechny oprávněné osoby na stejnou úroveň a obsahuje i konkrétní ustanovení o právu těch oprávněných osob, které uplatnily své nároky později, domáhat se vydání části věci proti těm, kterým v mezidobí byly již vydány. V případě osob oprávněných vzhledem k ústavnímu nálezu, publikovanému pod č. 164/1994 Sb., však nelze tohoto ustanovení úspěšně použít, neboť v jejich případě zákonem poskytnutá lhůta skončila dříve, než jim vůbec začala běžet. Dosavadní text zákona zpochybňuje i samotný smysl zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože vede ke zdvojnásobení nápravy křivd. Jednou v podobě vydání nemovitosti "in natura", podruhé pak v náhradách poskytnutých státem těm oprávněným osobám, kterým nemovitosti již fakticky nelze vydat. Tento postup by byl na újmu státu i občanů, jako daňových poplatníků. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření ze dne 22. 10. 1996, podepsaném jejím předsedou, uvedla, že soulad zákonného řešení s ústavní garancí základních práv a svobod je nutno posoudit zejména s ohledem na dobu, ve které byl zákon přijat. Zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl přijat v souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Z obsahu spisu Pl. ÚS 3/94 Ústavního soudu ČR Ústavní soud zjistil, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění dne 21. 3. 1991, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Citovaný zákon, jehož napadené ustanovení § 5 odst. 5 nebylo novelizováno, byl tedy přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Ústavní soud zjistil, že jím dnem 1. 11. 1994 byly zrušeny 1) v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb., označeném jako odst. 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", 2) v ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". Citovaný nález Ústavního soudu se tedy nedotýká ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož, byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst. 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Takto vznikla situace, že osoby, kterým byl uvedeným nálezem Ústavního soudu přiznán status oprávněných osob, nemohou již svůj nárok, vyplývající z ustanovení § 5 odst. 5 zákona, uplatnit, ať již vůči povinným osobám podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona, tak i u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána (§ 5 odst. 5 zákona). Jinými slovy, rozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojen vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení. Pokud jde o otázku zrušení uvedené lhůty, o kterou v projednávané věci jde, přidržuje se Ústavní soud argumentace obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95. Jak se v tomto nálezu konstatuje, "pokud je existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění". V této souvislosti považuje však Ústavní soud za nezbytné vypořádat se i s otázkou tzv. nabytého práva a rovněž i s otázkou retroaktivity. To proto, že osoby, kterým byla věc vydána, nejsou identické s povinnými osobami podle § 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde ve skutečnosti o oprávněné osoby, jejichž nároky již byly uspokojeny. Samotný zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, počítal tedy v ustanovení § 5 odst. 5 s možností kolize zájmů více oprávněných osob, jejíž podstatou je to, že nároky pouze některých z osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nároky jiných osob uspokojeny nebudou. Tuto kolizi mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc již byla vydána některé z oprávněných osob, řeší tento zákon výslovným zakotvením oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoroční prekluzivní lhůtě. Také uspokojené oprávněné osoby ocitají se v procesu aplikace zmíněného zákona zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že v případě zmíněné kolize budou vystaveny evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich, již uspokojeného, nároku. To, že zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku záměrně vystavil, je podle názoru Ústavního soudu zcela na místě, neboť se tak děje zcela v souladu s účelem zákona, sledujícího zmírnění následků majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989 a tendencí dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnit všem oprávněným osobám uspokojení jejich nároků v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší, a to lhostejno, že některým z nich byla již věc vydána. Zmíněný účel a tendence zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, představují natolik významné dominanty, že v jejich světle dovolávání se nabytých práv či principů retroaktivity, a to také vzhledem k již uvedeným pozicím očekávání uspokojených oprávněných osob, vystavených zákonem, pro ně nepříznivému, riziku kolize se zájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako nepřípadné. Bylo-li by možno v této souvislosti vůbec uvažovat o tzv. nabytých právech, neboť pojmově jde spíše o práva nově konstituovaná, nově proto, že se tak děje především na základě jiných hmotně právních předpisů, potom je zde patrně na místě argument, že již v době jejich konstituování měla práva těchto oprávněných osob vzhledem k možnosti zákonem předvídané kolize se zájmy dalších oprávněných osob "rizikový" podtext, jinými slovy, tyto oprávněné osoby musely nutně počítat s následky uvedenými v ustanovení § 5 odst. 5 zákona. Proto zde obdobně neobstojí ani námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených oprávněných osob při existenci citovaného ustanovení § 5 odst. 5 zákona byly přiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení těchto nároků bude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob. Ústavní soud má proto za to, že návrh na zrušení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, za poslední větnou čárkou ve znění "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" je důvodný pro vytýkaný rozpor s ustanovením článku 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech. Podle názoru Ústavního soudu je však návrh důvodný i pro rozpor s článkem 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiky za právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka, s článkem 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod, s článkem 4 odst. 2 Listiny, stanovícím zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek, stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, s článkem 4 odst. 3 Listiny, určujícím, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy splňující stanovené podmínky, jakož i z dalších důvodů konstatovaných v nálezech pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS 8/95. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud podanému návrhu vyhověl a ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil, a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Zrušením již konstatované části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cesta k uplatnění nároku, zakotveného v tomto ustanovení. Je přitom na zákonodárci, aby uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo evidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala, stanovil novou, tímto nálezem vypuštěnou, lhůtu, a umožnil vypořádat se se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby.
Rubrum
P o u č e n í: ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. Z.K. k nálezu Pl. ÚS 24/96 ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. V.Š. ve věci Pl. ÚS 24/96 ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. V.P. ve věci Pl. ÚS 24/96 ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. P.V. k nálezu Pl.ÚS 24/96 V Brně dne 19. 12. 1996