12 Co 235/2023 - 333

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 100 000 Kč, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 6. 2023, č. j. 10 C 571/2022-94, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3 125 Kč, splatných vždy do 15. dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek a že žaloba o zaplacení 20 000 Kč se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 60 % ve výši 35 446,94 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.), zamítl žalobu co do částky [částka] (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 5 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž žalobkyně požadovala zaplacení částky 100 000 Kč. Tvrdila, že má podle § 39 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o VŠ“) oprávnění působit jako soukromá vysoká škola a dne [datum] uzavřela se žalovaným po jeho přijetí ke studiu smlouvu o vysokoškolském studiu formou Smluvního prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na [adresa] (dále jen „Prohlášení“), v níž se žalovaný zavázal k úhradě studijních a administrativních poplatků, jejichž výše a splatnost vyplývá z vnitřních předpisů žalobkyně (Statut [právnická osoba], Studijní a zkušební řád a nařízení rektora), zejména se zavázal uhradit veškeré studijní poplatky za celou standardní dobu studia, a to i v případě nepokračování ve studiu. Žalovaný byl v rámci vyrozumění o přijetí ke studiu ke dvouletému magisterskému studiu informován, že dle nařízení rektora činí studijní poplatky za příslušný studijní program v jím zvolené cenové úrovni Standard za 2 roky studia (do [datum]) 80 000 Kč s tím, že roční splátka školného činí 40 000 Kč, byl informován o podmínkách studia a o tom, že v případě jejich nesplnění je povinen doplatit cenový rozdíl do úrovně Premium včetně administrativního poplatku dle ceníku žalobkyně. Žalovaný podmínky zvýhodněné cenové úrovně Standard nesplnil, po jednom akademickém roce studia zanechal písemným prohlášením, jeho studium bylo ukončeno ke dni [datum]. Žalovaná částka sestává z neuhrazeného studijního poplatku 40 000 Kč za akademický rok 2022/2023, doplatku cenového rozdílu do úrovně Premium ve výši 20 000 Kč za každý akademický rok 2021/2022, 2022/2023 a administrativního poplatku za nesplnění podmínek cenové úrovně Standard v ročníku podle ceníku žalobkyně 2 x 10 000 Kč.

3. Žalovaný se bránil tvrzením, že mezi ním a žalobkyní nevznikl právní poměr, neboť nebyl řádně přijat ke studiu, Prohlášení není smlouvou o studiu, ale jednostranným úkonem, nestal se proto studentem žalobkyně. Vnitřní předpisy žalobkyně považuje za neplatné, neboť nebyly podle § 36 zákona o VŠ registrovány ministerstvem, nařízení rektora není vnitřním předpisem. V době podpisu Prohlášení, jímž bylo přijetí ke studiu podmíněno, byl pouhým uchazečem o studium. Poukázal na to, že pro zanechání studia zákon o vysokých školách žádné podmínky nestanoví.

4. Okresní soud po provedení účastníky navržených důkazů vyšel ze zjištění, že žalobkyně je coby soukromá vysoká škola se státním souhlasem akreditovaným poskytovatelem vysokoškolského vzdělání v oblasti ekonomie a managementu, že žalovaný podal elektronickou přihlášku do navazujícího magisterského studia v oblasti „lidské zdroje“, že přijímací řízení proběhlo formou vyplnění studijně motivačního dotazníku, dne [datum] byl žalobkyní písemně vyrozuměn o splnění podmínek přijímacího řízení a byl podmíněně přijat do doby, než doloží doklad o nejvyšším dosaženém vzdělání. Žalovaný byl seznámen s podmínkami studia a cenami školného odstupňovanými do 4 kategorií s tím, že studium v jím zvolené cenové úrovni Standard je podle nařízení rektora zpoplatněno částkou 80 000 Kč za celé dvouleté studium, splatnou ve výši 40 000 Kč za každý akademický rok. Žalovaný Prohlášení podepsal, požadované dokumenty doložil, od října 2021 do června 2022 se účastnil výuky a [datum] na svou žádost studium ukončil. Za první akademický rok zaplatil školné 40 000 Kč, dále již nezaplatil ničeho, ač se v Prohlášení zavázal hradit poplatky za studium vyplývající z vnitřních předpisů žalobkyně.

5. Po právní stránce okresní soud učinil závěr, že podpisem Prohlášení účastníci platně uzavřeli smlouvu o studiu jako inominátní smlouvu podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jíž se žalobkyně zavázala za úplatu (školné) poskytnout žalovanému možnost vzdělání v oboru ekonomika a management, oblast „lidských zdrojů“ ve dvouletém navazujícím magisterském programu, žalovaný se zavázal dodržovat povinnosti a závazky vyplývající ze zákona a vnitřních předpisů žalobkyně (Statut, nařízení rektora), hradit sjednané poplatky za studium v termínech dle vnitřních předpisů s tím, že případné zanechání studia na jeho platební povinnost nemá vliv. Svým podpisem stvrdil, že do závazkového vztahu vstupuje vážně, svobodně a nikoli s výhradou. Okresní soud neměl pochybnosti o smluvní povaze Prohlášení obsahujícího vzájemné závazky obou smluvních stran a podepsaného žalovaným a rektorem žalobkyně. Uzavřel, že smlouva o studiu má charakter formulářové, adhezní smlouvy, v níž má žalovaný postavení slabší strany, nicméně se studentem žalobkyně fakticky i právně stal, status studenta měl i podle evidence Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a požíval s tím spojené benefity. Konstatoval, že případné žalovaným poukazované nedostatky z pohledu veřejnoprávního nemají na platnost smluvního ujednání účastníků vliv. Dovodil, že sjednané školné slouží k vytvoření podmínek pro absolvování celé předpokládané doby studia. Zavázal-li se žalovaný zaplatit za dvouleté studium v dané cenové kategorii částku 80 000 Kč bez ohledu na jeho případné předčasné ukončení a svůj závazek porušil, je povinen doplatit částku 40 000 Kč. Požadavek k zaplacení dalších studijních a administrativních poplatků okresní soud důvodným neshledal s tím, že nesměřuje k legitimním cílům, neboť zbývající poplatky nejsou kryty žádným protiplněním a fakticky jde o sankci za dobrovolné ukončení studia, které je právem každého studenta. Poukázal na to, že žalovaný podmínky sjednané cenové úrovně naplnit nemohl, ukončil-li studium ze zdravotních důvodů. Dospěl k závěru, že smlouva o studiu je v části týkající se odkazů na vnitřní předpisy ukládající takovou povinnost absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy a potažmo se zákonem podle § 588 o. z., proto co do částky 60 000 Kč představující doplatek do cenové úrovně Premium za akademický rok 2021/2022 a 2022/2023 (2 x 20 000 Kč) a administrativní poplatek za „nesplnění cenové úrovně Standard“ podle položky [Anonymizováno].[Anonymizováno] Administrativního ceníku žalobkyně (2 x 10 000 Kč) žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. a převážně úspěšnému žalovanému přiznal vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 20 % v částce 5 520 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci. Žalobkyně, která odvoláním napadla výroky II. a III. rozsudku, vytkla okresnímu soudu nesprávné právní posouzení otázky (ne)platnosti části smlouvy o studiu. Zdůraznila, že soukromé právo vychází ze široce koncipované zásady autonomie vůle a ani ust. § 59 zákona o VŠ reglementující poplatky na soukromých vysokých školách nezakazuje odchylné ujednání. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, podle kterého poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), nýbrž představují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium. Okresní soud v odůvodnění rozsudku nijak nevysvětlil, v čem by měl spočívat zřejmý, jednoznačný a nepochybný rozpor s dobrými mravy, či rozpor se zákonem a veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z. K závěru o povaze doplatku při nesplnění cenové úrovně a administrativního poplatku jako smluvní pokuty dospěl bez bližšího osvětlení svých úvah a hodnocení smluvních ujednání či vnitřních předpisů a jejich podřazení pod § 2048 o. z. Opomenul přitom, že údajná smluvní pokuta není navázána na zanechání studia žalovaným, ale na nesplnění podmínek zvýhodněné cenové úrovně. Dodala, že i v případě, že by se o smluvní pokutu skutečně jednalo, byla by namístě toliko její moderace. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovanému uloží povinnost k zaplacení dalších 60 000 Kč a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení.

7. Žalovaný v opakovaně doplňovaném odvolání jeho rozsah výslovně nevymezil, avšak z obsahu je zřejmé, že napadá správnost meritorního žalobě vyhovujícího výroku I., jakož i závislého nákladového výroku III. Zopakoval, že mezi účastníky nevznikl „de iure“ právní vztah a že žalobkyně nedisponuje platnými a účinnými vnitřními předpisy. Obsáhle argumentoval (ve stručnosti shrnuto) tím, že věc je nutno posuzovat podle zákona o VŠ jako veřejnoprávního předpisu a není důvodu, aby soukromá škola uzavírala se svými studenty smlouvy o dodržování vnitřních předpisů a úhradě studijních poplatků, když práva a povinnosti upravuje přímo zákon o VŠ. Ač sám neměl vůli žádnou smlouvu uzavírat, nic jiného mu v případě, že chtěl u žalobkyně studovat, nezbylo, přestože § 48 zákona o VŠ takovou podmínku studia na vysoké škole nestanoví. Prohlášení navíc odkazuje na dodržování závazků a povinností vyplývajících z vnitřních předpisů žalobkyně (Statut a nařízení rektora), které jsou neplatné, a i kdyby byly platné, tak nařízení rektora není vnitřním předpisem. Školné by žalobkyně mohla požadovat jen v případě, že by vyplývalo z vnitřního předpisu řádně schváleného ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Jednání žalobkyně podmiňující přijetí ke studiu podpisem předem připravené smlouvy považuje za rozporné s veřejnoprávními předpisy. Doplnil, že pokud MŠMT udělilo žalobkyni v roce 2016 státní souhlas, a tedy oprávnění působit jako soukromá vysoká škola, jednalo se o rozhodnutí z různých důvodů vadné, tudíž i všechny vnitřní předpisy žalobkyně jsou neplatné a nezákonná je činnost žalobkyně od samého počátku. Žalobkyně jej tak uvedla v omyl nabídkou studia a možností získání titulu „Ing.“, ačkoli si musela být vědoma toho, že s ohledem na její nelegální činnost se jedná o studium pouze faktické. Dodal, že kontinuálně podává MŠMT a vládě podněty k prošetření činnosti žalobkyně a prohlášení nicotnosti rozhodnutí, jímž jí byl v roce 2016 udělen státní souhlas. K prokázání svého tvrzení o nelegální činnosti žalobkyně navrhl v odvolacím řízení řadu důkazů.

8. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal k odvolání obou účastníků rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení jeho vydání předcházející, a částečně důvodným shledal pouze odvolání žalobkyně, odvolání žalovaného nikoli.

9. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně v souladu s důkazní iniciativou účastníků provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému zjištění skutkového stavu dostačujícím pro rozhodnutí věci, provedené důkazy také podrobil řádnému hodnocení a jde-li o dílčí skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry, lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Právní posouzení věci soudem prvního stupně však odvolací soud v plném rozsahu nesdílí.

10. Úvodem je na místě poukázat na zásadu vyjádřenou v ust. § 1 o. z., podle níž uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vychází z toho, že žalobkyně měla v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o studiu se žalovaným, právní subjektivitu a statut soukromé vysoké školy, byl jí udělen státní souhlas podle § 39 zákona o VŠ a tento stav je nezměněn do současné doby. Skutečnost, že žalovaný usiluje na poli veřejného práva o odnětí oprávnění k činnosti soukromé vysoké školy, či zpochybňuje správnost udělení státního souhlasu žalobkyni v roce 2016, není pro posuzovanou věc nijak významná, odvolací soud se proto obsáhlou argumentací žalovaného z pohledu veřejnoprávního nezabýval a důkazy k ní navržené oběma účastníky jako nadbytečné neprovedl. Je třeba zdůraznit, že přezkum správních rozhodnutí nespadá do působnosti soudu v občanském soudním řízení, proto údajnou nezákonnost či nicotnost rozhodnutí MŠMT, jímž bylo žalobkyni uděleno oprávnění k činnosti soukromé vysoké školy, soud v občanském soudním řízení není oprávněn posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou.

11. Studiem na vysoké (ať již veřejné, státní nebo soukromé) škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod. Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zákon o VŠ v ust. § 58 stanoví poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia; poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu (§ 59 zákona o VŠ), což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium.

12. Žalobkyně je sice soukromou vysokou školou zřízenou ve formě akciové společnosti, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku, současně je však i součástí veřejného vzdělávacího systému. Nejvyšší soud již (v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018) dovodil, že smlouva o studiu, na jejímž základě poskytuje soukromá škola studentovi vzdělání za úplatu, nemá povahu smlouvy spotřebitelské. Žalovaný se proto při jejím uzavření nenacházel v postavení slabší strany.

13. Podstatné pro rozhodnutí posuzované věci je, že ustanovení § 59 zákona o VŠ upravující stanovení poplatku na soukromých vysokých školách nezakazuje odchylné ujednání, kterým by se student soukromé vysoké školy zavázal k platbě studijního, případně administrativního poplatku na celou dobu studia, jakožto jedné z nabízených možností, i když studia zanechá (§ 56 odst. 1 písm. a/ zákona o VŠ). Zároveň možnost soukromé vysoké školy stanovit poplatky za studium ve vnitřním předpisu nevylučuje možnost souběžně sjednat povinnost placení těchto poplatků ve smlouvě o studiu uzavřené se studentem. Závazky vyplývající z takového soukromoprávního vztahu proto nejsou apriori v rozporu se zákonem. Případný nedostatek řádné registrace vnitřních předpisů, tedy porušení veřejnoprávní povinnosti, nemá s ohledem na výše popsaný účel § 59 a § 56 odst. 1 zákona o VŠ v soukromoprávní sféře vliv na platnost právního jednání (srov. § 580 ve spojení s § 586 o. z.).

14. V poměrech dané konkrétní věci v rámci civilního soudního řízení je třeba se zabývat tím, zda uplatněné soukromoprávní nároky jsou či nikoli v souladu se zákonem, případně dobrými mravy a veřejným pořádkem, a to s přihlédnutím k základním zásadám soukromého práva deklarovaným v § 3 až § 8 o. z.

15. Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně potud, že žalovaný se po absolvování přijímacího řízení, byť zjednodušeného, právně i fakticky stal studentem žalobkyně poté, co byl řádně přijat ke studiu (bylo mu doručeno vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu) a že účastníci podpisem dokumentu nazvaného „Smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na [adresa]“ platně uzavřeli smlouvu o studiu, která má povahu nepojmenované smlouvy dle § 1746 odst. 2 o. z. Podmínka přijetí k vysokoškolskému studiu v podobě dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou vyplývá z ust. § 48 odst. 1 zákona o VŠ. Ve smlouvě o studiu se žalovaný zavázal zaplatit školné za celý jím zvolený dvouletý magisterský studijní program v cenové kategorii Standard ve výši 80 000 Kč bez ohledu na případné předčasné ukončení studia. Soud prvního stupně tudíž správně žalovanému uložil povinnost zaplatit doplatek školného ve výši 40 000 Kč přesto, že po jednom akademickém roce studia zanechal. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně považuje za platné i ujednání ve smlouvě o studiu, podle něhož je žalobcem zvolená cenová úroveň Standard podmíněna průběžným plněním konkrétně vymezených studijních a mimo studijních povinností po celou dobu studia (dosažení studijního průměru 2,0 ze všech zkoušek nebo 50 % docházka nebo 50 % kreditů za rok nebo studijní a studentské mimoškolní aktivity). Pro případ nesplnění uvedených podmínek se žalovaný zavázal k doplacení rozdílu mezi cenovou úrovní Standard a cenovou úrovní Premium za každý akademický rok. Jde o jasně a srozumitelně formulovaný závazek, který žalovaný jako osoba svéprávná nadaná rozumem průměrného člověka i schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností, platně převzal. Finanční motivaci studenta k plnění studijních povinností cenovým zvýhodněním školného odvolací soud pokládá za zcela legitimní a nespatřuje v ní nepoctivost či rozpor s dobrými mravy. S podmínkami zvýhodněné cenové úrovně Standard a povinností doplatku v případě jejich nesplnění byl ostatně žalovaný seznámen již ve vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a bylo výhradně na jeho svobodné vůli, zda je akceptuje. Smlouva o studiu obsahuje rovněž prohlášení žalovaného, že si vědomě a závazně zvolil z nabízených cenových úrovní studijních poplatků konkrétní cenovou úroveň po seznámení se s jejím obsahem, výší poplatků, podmínkami a vnitřním předpisem žalobkyně (nařízení rektora) a po důkladném zvážení možností, které jsou s jednotlivými úrovněmi spojeny, i důsledků, které volba zejména pro další průběh [Anonymizováno] má. Skutečnost, že podmínky cenové úrovně Standard nesplnil, žalovaný nezpochybnil, odvolací soud proto považuje za opodstatněný žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky [částka] jako doplatku školného do cenové úrovně Premium (2 x 20 000 Kč) podle čl. 1, odst. 4 písm. b) nařízení rektora [Anonymizováno]/[Anonymizováno].

16. V tvrzených zdravotních důvodech ukončení studia odvolací soud neshledal možnost aplikace ust. § 2006 o. z. o následné nemožnosti plnění či postupu podle § 1764 a násl. o. z. z důvodu změny okolností, neboť podstatou závazku žalovaného bylo toliko finanční plnění za poskytnutí možnosti absolvovat daný studijní program, nikoli povinnost tento studijní program absolvovat. Následná nemožnost plnění ze strany žalovaného je tak z povahy věci vyloučena. Možnost adekvátní reakce na obtížnost plnění občanský zákoník zakotvuje formou úpravy změny okolností a narušení smluvní rovnováhy (§ 1765). V režimu obnoveného jednání o smlouvě, případně následného soudního rozhodnutí (§ 1766) může dojít k částečnému nebo i úplnému zániku závazku, podobně jako je tomu při nemožnosti plnění. Tak se však může stát právě jen v intencích tohoto institutu a za podmínek, které vyžaduje (rozhodnutím soudu na návrh některé smluvní strany podaný v přiměřené lhůtě po zjištění změny okolností).

17. Uplatnitelnost obecných klauzulí a korektivů dotčena není, přičemž o zneužití práva v případě vyžadování splnění určitého dluhu se může jednat tehdy, jde-li o šikanózní nepoctivý postup v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru odvolacího soudu takové jednání žalobkyni přičítat nelze, neboť ani důvody předčasného ukončení studia na straně žalovaného nejsou takové povahy, aby požadavek na splnění dluhu bylo možno označit za nemravný. Odvolací soud by zvažoval možnost odepřít žalobkyni právo na plnění, pokud by k ukončení studia došlo vlivem zcela nečekaných, nepředvídatelných závažných onemocnění studenta (typicky např. onkologické povahy), či vážného úrazu. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Z lékařských zpráv, jejichž obsah učinili účastníci nesporným, vyplývá vleklý a dlouhodobý charakter psychických potíží žalovaného souvisejících s jeho osobnostním nastavením, které započaly již před zahájením studia a zhoršují se vlivem stresové zátěže. Volbou dané formy zpoplatněného studia žalovaný dobrovolně přijal riziko, že zanechání studia z jakýchkoli důvodů na jeho straně, včetně zdravotních, jej nezbavuje povinnosti doplatit školné za celý studijní program.

18. Odlišná situace je v případě tzv. administrativního poplatku požadovaného žalobkyní ve výši 20 000 Kč (2 x 10 000 Kč). V čl. III. odst. 6 písm. a) smlouvy o studiu se žalovaný zavázal pro případ nedodržení podmínek studia v cenové úrovni Standard kromě doplatku školného uhradit administrativní poplatek, jehož výše je dána Administrativním ceníkem pro daný akademický rok. Ze smlouvy o studiu ani z definice položky č. [hodnota] Administrativního ceníku nelze dovodit, že by se jednalo o paušalizovaný náklad na konkrétní úkon či službu. Poplatek má evidentně pouze sankční povahu a fakticky se jedná o smluvní pokutu ve smyslu § 2048 odst. 1 o. z. za nedodržení podmínek studia v cenové úrovni Standard.

19. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

20. Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je sice po formální stránce určité, a byť zjevně směřuje pouze k dodatečnému obohacení žalobkyně, podstatné je, že se nejedná o sankci za porušení smluvní povinnosti. Dostudovat celý studijní program v cenové úrovni Standard bylo totiž právem žalovaného, nikoli jeho smluvní povinností. Jak již bylo uvedeno, nesplněním studijních podmínek ztratil žalovaný výhodu cenové úrovně Standard a vznikla mu povinnost doplatit školné do vyšší cenové úrovně Premium. Možnost uplatnění smluvní pokuty za nevyužití práva je vyloučena.

21. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek v napadených meritorních výrocích I. a II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3 125 Kč splatných vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek a že žaloba o zaplacení 20 000 Kč se zamítá. Při stanovení lhůty k plnění formou konkretizovaných splátek (§ 160 odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.) reflektoval odvolací soud vstřícný návrh žalobkyně, jinak by k takovému postupu důvody neshledal.

22. Vzhledem ke změně rozsudku rozhodl odvolací soud znovu o všech nákladech řízení podle míry úspěchu účastníků podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci převážný úspěch v rozsahu 80 %, neúspěšná byla v rozsahu 20 %, má proto právo na náhradu 60 % účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ty sestávají ze zaplacených soudních poplatků ve výši 7 000 Kč, nákladů právního zastoupení v rozsahu odměny advokáta za 6 úkonů právní služby učiněných v řízení před soudem prvního stupně (převzetí zastoupení, podání žaloby, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 27. 1. 2023, účast u jednání okresního soudu dne 14. 6. 2023 v délce přesahující dvě hodiny) po 5 100 Kč počítané z tarifní hodnoty 100 000 Kč podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), s nimi souvisejících 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, cestovného advokáta k jednání autobusem z Prahy do Litoměřic a zpět ve výši 370 Kč, náhrady za promeškaný čas v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, dále odměny advokáta za 4 úkony právní služby učiněné v odvolacím řízení (podání odvolání, písemné vyjádření k odvolání žalovaného a k jeho doplnění, účast u odvolacího jednání dne 21. 2. 2024) po 3 500 Kč počítané z tarifní hodnoty 60 000 Kč podle § 7 bod 5. advokátního tarifu, s nimi souvisejících 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, cestovného advokáta k odvolacímu jednání osobním automobilem z Prahy do Ústí nad Labem a zpět při obousměrné vzdálenosti 182 km, kombinované spotřebě 5,4 l/100 km, ceně motorové nafty 38,70 Kč/litr, paušální náhradě ve výši 5,60 Kč za 1 km (podle vyhlášky č. 393/2023 Sb.) ve výši 1 399,54 Kč, náhrady za promeškaný čas v rozsahu 5 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, to vše s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z nákladů právního zastoupení podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (ze základu 50 269,54 Kč) ve výši 10 556,60 Kč. Náklady řízení žalobkyně součtem uvedených položek činí [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadované náklady řízení vyčíslila částkou 59 078,24 Kč (35 786,70 Kč za řízení před soudem prvního stupně, 23 291,54 Kč za odvolací řízení), odvolací soud z ní vycházel a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 60 % takto vyčíslených nákladů v částce 35 446,94 Kč. Splatnost nákladů řízení stanovil se zřetelem na vstřícný postoj žalobkyně k aktuálně nepříznivému zdravotnímu stavu žalovaného v prodloužené lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.) k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení