16 Co 235/2025 - 154

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 047 000 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 8. 2025, č. j. 16 C 29/2024-110 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 266 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 266 000 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení, a ve výroku III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 53 334 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 53 334 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu o zaplacení částky 993 666 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 047 000 Kč od 2. 8. 2024 do 11. 10. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 993 666 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícímu skutkovému závěru: Usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie [Anonymizováno] kraje, odbor hospodářské kriminality ze dne 31. 7. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce (spolu s dalšími 12 osobami), a to v případě žalobce pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odstavec 1 písmena a) trestního zákoníku a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odstavec 1 trestního zákoníku. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne 2. 8. 2013. Proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal žalobce stížnost, stížnost byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve [adresa] ze dne 7. 11. 2013, č. j. [Anonymizováno] zamítnuta. Dne 14. 7. 2015 byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku podána na žalobce a dalších 14 osob obžaloba, č. j. [Anonymizováno]. Obžalobou bylo žalobci vytýkáno, že se měl dopustit přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odstavec 1 písmena a) trestního zákoníku a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odstavec 1 trestního zákoníku. Vytýkaným skutkem měl žalobce spolu s dalšími spoluobžalovanými způsobit statutárnímu městu [adresa] škodu ve výši 375 297 Kč. Ve věci se konala hlavní líčení ve dnech 30. 11., 1. 2. a 2. 12. 2015, 22. 2. až 25. 2. 2016, 16. 5. 2016. Dne 5. 10. 2016 se konala prověrka na místě. Další hlavní líčení se konala dne 8. 11. 2017, 26. 1. 2018, 28. 2. 2018, 28. 3. 2018, 20. 4. 2018, 18. 5. 2018, 26., 27. a 29. 5. 2020, 22. a 23. 6. 2020, 23. a 24. 9. 2020, 19. a 20. 10. 2020, 21. 10. 2020, 5. 11. 2020, u kterého byl vynesen zdejším soudem rozsudek č. j. [Anonymizováno], kterým byl žalobce i další spoluobžalovaní zproštěni obžaloby, a to z důvodu, že vytýkaný skutek není trestným činem. Dne 10. 3. 2021 podal státní zástupce proti tomuto rozsudku odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2021, č. j. [Anonymizováno], byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 11. 2020, č. j. [Anonymizováno], v neveřejném zasedání z podnětu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství ve [adresa] zrušen v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Následně pak probíhala další hlavní líčení, a to ve dnech 14. 10. 2022, 9. 1. 2023, 12. a 13. 1. 2023, a dále pak hlavní líčení dne 20. 1. 2023, u kterého došlo k vyhlášení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 1. 2023, č. j. [Anonymizováno], kterým byl žalobce spolu s dalšími spoluobžalovanými zproštěn obžaloby, a to opětovně z důvodu, že vytýkaný skutek není trestným činem. Proti tomuto rozsudku podal dne 6. 4. 2023 státní zástupce odvolání. Před odvolacím soudem pak probíhala dvě veřejná zasedání, a to ve dnech 11. a 13. 10. 2023, přičemž dne 13. 10. 2023 vyhlásil Krajský soud v Ostravě usnesení, č. j. [Anonymizováno], kterým byla stížnost státního zástupce zamítnuta. Ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků, vyžádána doplnění znaleckého posudku a byla vyslechnuta řada svědků. Žalobce uplatnil dne 11. 4. 2025 u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [Anonymizováno] a dále přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto trestního řízení v celkové výši 1 211 000 Kč. Na základě takto uplatněného nároku žalovaná konstatovala jednak porušení práva spočívající ve vydání nezákonného rozhodnutí a dále konstatovala nepřiměřenou délku trestního řízení, za což žalobci poskytla omluvu a přiznala žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a ve výši 64 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení. Žalobce byl dlouholetým komunálním politikem, členem [Anonymizováno]), pak členem sdružení [Anonymizováno]. V době trestního stíhání byl náměstkem primátora [adresa], funkci vykonával i v dalším volebním období od 2018 do 2021, dále byl pak dlouholetým zastupitelem města [adresa]. Ve volbách do zastupitelstva města [adresa] kandidoval v letech [Anonymizováno], vždy byl zvolen zastupitelem. V roce [Anonymizováno] žalobce kandidoval do zastupitelstva města [adresa] na [Anonymizováno] a byl zvolen, přičemž [Anonymizováno] získala [počet] mandátů. V roce [Anonymizováno] kandidoval do zastupitelstva města [adresa] na [Anonymizováno]. místě kandidátky a byl zvolen, přičemž [Anonymizováno] získala [počet] mandátů. V roce [Anonymizováno] kandidoval žalobce na [Anonymizováno]. místě kandidátní listiny a byl zvolen, přičemž [Anonymizováno] získala [počet] mandátů. V roce [Anonymizováno] žalobce kandidoval na [Anonymizováno]. místě kandidátní listiny [Anonymizováno] a byl zvolen, [Anonymizováno] získala [počet] mandátů. V rámci voleb do Senátu ČR v roce [Anonymizováno] žalobce získal [počet] % hlasů, přičemž do druhého kola senátních voleb se nedostal; byl jediným kandidátem strany [Anonymizováno]. Žalobce byl v roce [Anonymizováno] zvolen prezidentem [Anonymizováno]. Žalobce pociťoval v průběhu trestního řízení stres a nervozitu, měl obavy z odsouzení. S rodinou omezili společenské akce, omezili kontakty s přáteli, přípravě obhajoby věnoval spoustu času, který mohl věnovat manželce a dětem. Opozice využívala jeho trestní stíhání, byly tlaky na jeho odstoupení z funkce, musel vysvětlovat okolnosti trestního stíhání při vstupu na základnu [Anonymizováno], ale byl vpuštěn. Podporu rodiny měl, manželka celou dobu stála při něm.

3. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že podle § 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), žalovaná odpovídá za nemajetkovou újmu žalobce. Samotné konstatování porušení práva a omluva za trestní stíhání zahájené nezákonným rozhodnutím, ani morální satisfakce představovaná vydáním zprošťujícího rozsudku, není v případě stresu, který vyvolává trestní stíhání u osoby, která se trestného činu nedopustila, dostačující. Pokud jde o výši peněžité náhrady, má být obdobná případům, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Okresní soud vyšel z toho, že žalobce utrpěl újmu, kterou by utrpěla jakákoliv jiná osoba v jeho postavení. Taková újma, kdy jde zpravidla o stav mysli poškozené osoby, se neprokazuje, neboť je dána vnitřními prožitky člověka. Jedná se o subjektivní následky, které jsou představovány úzkostí, nejistotou ohledně výsledku řízení, právního postavení, duševním stresem, obavou ze společenského odsouzení či izolace, a jedná se tedy o následky, které se presumují. Újmu tvrzenou žalobcem prvostupňový soud podřadil pod újmu, která se v souvislosti s trestním řízení presumuje a neprokazuje se. Žalobci se nad rámec této újmy výraznější zásahy do jeho práva na osobní či rodinný život nepodařilo prokázat; tyto ani netvrdil. Pod tzv. presumovanou újmu zahrnul i tvrzenou újmu týkající se později vyplaceného odstupného, jakož i újmu související s opakovaným vysvětlováním okolností trestního stíhání v novém zaměstnání. Odmítl argumentaci žalobce o újmě způsobené vedením informace o trestním stíhání v neveřejných rejstřících. Nesouhlasil s tvrzením žalobce o jeho údajné politické likvidaci, faktickém skončení politické kariéry a nemožnosti rehabilitace; naopak neshledal, že by došlo k zásahu do jeho polického života, jelikož byl opakovaně zvolen do zastupitelstva [adresa], vykonával funkci náměstka primátora, bylo mu umožněno kandidovat do senátu, podporu voličů stále měl. Zdůraznil, že medializace je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního stíhání, kterou nelze i při neodpovídající medializaci případu přičítat podle ustálené judikatury k tíži státu odpovědného za újmu trestním stíháním způsobenou. Žalobce navíc byl v médiích zmiňován pouze nepatrně a ani netvrdil žádné konkrétní excesivní jednání orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s medializací věci, naopak připustil, že se nedomáhal nápravy po médiích, neboť se nedopustily žádného „žalovatelného jednání“. Okresní soud přihlédl k tomu, že jeden ze spoluobžalovaných obdržel (ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 72/2024) náhradu 30 000 Kč (bylo zasaženo do práva na osobní čest, dobré pověsti a soukromého života, újma byla umocněná medializací, trestní řízení ho poškodilo i v jeho podnikatelské a politické činnosti), druhé spoluobžalované byla vyplacena (ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 92/2024) náhrada 50 000 Kč (působila jako ředitelka střední školy, trpěla stresem, nejistotou a obavami z odsouzení, byla evidována v ambulanci klinické psychologie, kvůli špatnému zdravotnímu stavu nebyla schopna se účastnit hlavních líčení, zároveň došlo k poškození její pověsti a cti), další spoluobžalovaný (ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 130/2023) byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání celkem částkou 144 000 Kč (avšak byl ohrožen vyšší trestní sazbou do 8 let, měl způsobit poškozenému škodu ve výši několik milionů Kč, a byl u něj prokázán výrazný zásah do jeho politického života, neboť mu bylo po dobu téměř jednoho roku pozastaveno členství ve straně, v níž byl dokonce předsedou základní organizace, a bylo mu stranou znemožněno ucházet se o vyšší politické funkce než na komunální úrovni), konečně spoluobžalovaná spoluobžalovaný (ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 33/2024) obdržela náhradu 70 000 Kč (za presumovanou újmu, ovšem byla ohrožena vyšší trestní sazbou do 8 let a měla způsobit poškozenému škodu ve výši několik milionů Kč). Tuto komparativní judikaturu okresní soud vyhodnotil jako nejpřiléhavější, protože se jednalo o osoby obžalované spolu s žalobcem ve stejné trestní věci. Při srovnání s dalšími spoluobžalovanými dospěl okresní soudu k závěru, že zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, které již žalobce obdržel, je přiměřené a že není důvod, v zájmu spravedlivého uspořádaní vztahů, k navýšení této částky.

4. V případě náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení prvostupňový soud konstatoval, že trestní řízení sice bylo nepřiměřeně dlouhé a že ze strany státu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nicméně trestní řízení nebylo extrémně dlouhé (trvalo deset let a dva „ukončené“ měsíce), proto vyšel ze základní částky 16 000 Kč za rok stíhání a základní částku 146 668 Kč ponížil o 30 %, a to z důvodu složitosti skutkové a procesní (týkala se zadávání veřejných zakázek, hlasování rady města, ve věci byla zpracována řada znaleckých posudků, byla vyslýchána řada svědků, byli vyslechnuti obžalovaní, obžalovaných bylo 15 osob) a z důvodu vedení řízení na dvou stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Okresní soud přihlédl k významu řízení pro žalobce, neboť posuzované řízení je obecně řízení s typově vyšším významem, dále přihlédl k tomu, že žalobce byl ve vyšší politické funkci na komunální úrovni – byl náměstkem primátora, a taktéž zohlednil valorizaci z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti. Z těchto důvodů soud navýšil částku o 10 %. Celkově tak považoval za odpovídající zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení částku 117 334 Kč. Okresní soud vzal v úvahu shora uvedenou komparativní judikaturu, ze které vyplývá, že pražské soudy přiznaly spoluobžalovaným náhradu ještě o 10 % nižší, zatímco frýdecko-místecký soud přisoudil dalším dvěma spoluobžalovaným zcela totožnou částku. Vzhledem k tomu, že již žalovaná poskytla žalobci částku 64 000 Kč, přiznal soud žalobci částku 53 334 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Jelikož žalobce byl úspěšný v jednom nároku a ve druhém byl neúspěšný, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce z důvodů nesprávného právního posouzení věci a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Namítal, že snížení základní částky za nepřiměřenou délku řízení o 30 % z důvodu skutkové a procesní složitosti je nepřiměřené a je výsledkem izolovaného hodnocení soudu v kontextu regionální praxe. Podle názoru žalobce se naopak jednalo o poměrně jednoduchou právní konstrukci, kterou OSZ [adresa] extrémně rozšířilo na značný počet obviněných, přestože v celorepublikovém kontextu mu muselo být známo, že drtivá většina případů stejného typu byla ukončena zprošťujícími rozsudky či zastavením trestního řízení. Jinak řečeno, šlo o „typicky bombastickou akci státního zastupitelství“. Co však řízení prodlužovalo, byly neúměrné průtahy na straně trestního soudu způsobené změnami v senátu a zejména množství úkonů zbytečně navrhovaných státním zastupitelstvím. V podstatě se jednalo o velmi jednoduchý případ, který byl obsáhlý jen počtem osob, které státní zástupce do trestního řízení vtáhl zjevně s možným záměrem vyrobit „kauzu“. Pokud by žalovaná připustila opak, přiznala by systémové selhání na straně státního zastupitelství s nevyhnutelným závěrem spočívajícím v nutnosti vyvodit z celé věci personální či kárné důsledky. Dle žalobce je třeba zohlednit neúměrné prodlevy mezi jednotlivými hlavními líčeními a značné deficity ve vedení řízení, které odůvodnily opakované rušení rozsudků z důvodů obyčejných vad řízení. Snižovat náhradu poškozenému proto, že řízení bylo pro stát obtížné, je nespravedlivé a v podstatě penalizuje oběť za nedostatky na straně státu. Žalobce navrhoval vycházet z horní hranice základní částky 20 000 Kč za rok (s ohledem na přesah deseti let), trestní povahu věci a kumulaci dopadů, při zachování poloviční sazby za první dva roky a při moderaci nejvýše mínus 20 % za složitost případu a plus 10 % za význam věci a valorizaci, což vede k částce 183 334 Kč s odečtem 64 000 Kč již poskytnutých. Žalobce se tak domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení - namísto výrokem I přiznané částky 53 334 Kč - částku 119 334 Kč (tj. v podstatě navýšení náhrady o dalších 66 000 Kč s příslušenstvím). V případě náhrady za nezákonné trestní stíhání žalobce vytýkal, že okresní soud bagatelizoval prokázané újmy a že nesprávně zařadil veškeré negativní dopady do sféry tzv. presumované újmy, kterou trpí každý stíhaný. Ignoroval konkrétní a prokázané skutečnosti, které standardní rámec běžné újmy výrazně přesahují. Jedná se zejména o následující skutečnosti: i) děti byly ve škole terčem posměchu a šikany, ii) rodina byla nucena omezit společenský život a vyhýbat se veřejným akcím ve vlastním městě, iii) došlo ke ztrátě přátel a narušení sociálních vazeb, iv) žalobce, jako veřejně činná osoba a náměstek primátora, čelil soustavným politickým útokům a výzvám k rezignaci, což představuje mnohem vyšší míru veřejného zostuzení než u běžného občana, v) soud sice uznal pokles preferenčních hlasů pro žalobce i jeho stranu, avšak tento fakt nesprávně zhodnotil jako irelevantní s odkazem na obecnou složitost volebního chování, tím popřel zjevnou příčinnou souvislost mezi desetiletým trestním stíháním pro údajnou korupci a poklesem důvěry voličů. Okresní soud nesprávně hodnotil srovnatelnost případu žalobce v porovnání s ostatními spoluobžalovanými, protože ignoroval skutečnost, že žalovaná sama v mimosoudní fázi přiznala žalobci částku 100 000 Kč, zatímco ostatním výrazně méně (např. 30 000 Kč či 50 000 Kč ). Již žalovaná tedy uznala, že újma žalobce byla s ohledem na jeho veřejné postavení náměstka primátora podstatně vyšší. Žalobce požadoval, aby žalované bylo uloženo zaplatit na přiměřeném zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání dalších 200 000 Kč nad rámec částky 100 000 Kč poskytnuté předžalobně (tedy celkem 300 000 Kč) a aby odvolací soud v tomto směru změnil zamítavý výrok II napadeného rozsudku. Žalobce rovněž namítal, že okresní soud se opomenul vypořádat se závažnými okolnostmi zvyšujícími újmu, a to s tvrzením, že žalobci bylo v průběhu trestního řízení odepřeno právo nahlédnout do spisu pod pohrůžkou omezení na svobodě, resp. vzetí do vazby. Takové jednání ze strany státních orgánů nutně vyvolalo v žalobci pocit naprosté bezmoci, strachu a ztráty důvěry ve spravedlnost, což intenzitu nemajetkové újmy dramaticky zvyšuje. Okresní soud pochybil tím, že neprovedl další žalobcem navržené důkazy, a to připojením dohledového a dozorového spisu a výslechem státního zástupce, kterými hodlal prokázat nestandardní a šikanózní postup orgánů činných v trestním řízení, což by odůvodňovalo přiznání vyššího zadostiučinění. Nesouhlasil také s výrokem o náhradě nákladů řízení. Oba nároky, ač formálně oddělené, pramení z jediného skutkového základu - protiprávního jednání státu v rámci jednoho a téhož trestního řízení. Nelze je proto pro účely posouzení úspěchu ve věci mechanicky oddělovat. Praxe oddělovat jednotlivé nároky vzešla z rozhodovací praxe až v nedávné době, kdy v minulosti (zákon platí téměř 30 let) se vždy nárok takto nečlenil a považoval se za jeden nárok. V případě akceptace názoru okresního soudu by vznikla situace, která by nutila žalobce uplatňovat každý z nároků samostatnou žalobou, což by vedlo jen k dalšímu zatížení soudů navíc za situace, pokud by každou z těchto žalob adresoval jinému ze soudů daných mu na výběr. Soud prvního stupně pominul aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož výše náhrady nemajetkové újmy je typickým příkladem, kdy rozhodnutí závisí na volném uvážení soudu. Žalobce byl nucen podat žalobu, neboť žalovaná odmítla jeho nárok v mimosoudní fázi uspokojit v plné výši. Žalobci byla soudem přiznána další částka ve výši 53 334 Kč, což prokazuje, že podání žaloby bylo důvodné. Za této situace je rozhodnutí o nepřiznání nákladů v rozporu se smyslem a účelem citovaného ustanovení i se zásadou spravedlnosti.

6. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu ve výrocích II a III jako věcně správného, resp. odmítnutí odvolání žalobce proti výroku I, neboť je v tomto rozsahu nepřípustné z důvodu, že se jedná o výrok, jímž bylo žalobci částečně vyhověno. Zdůraznila, že rozsudek je řádně odůvodněný, podložený dokazováním v dostatečném rozsahu, s náležitě popsanými závěry o skutkovém stavu a právním posouzením věci vedoucím k věcně správnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Okresní soud přiléhavě zohlednil a posoudil složitost posuzovaného trestního řízení. V zásadě všem spoluobviněným byla za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení přiznána shodná výše zadostiučinění, která byla v jednom z těchto případů (pod sp. zn. 71 Co 164/2025) dokonce potvrzena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Soud prvního stupně v dostatečném rozsahu komparoval případ žalobce s obdobnými případy v souladu judikaturou Nejvyššího soudu. Současně se v případě žalobce nejedná o zadostiučinění v symbolické výši a byly pečlivě zohledněny individuální aspekty případu. Soud prvního stupně neignoroval výsledky dokazování, naopak tyto náležitě právně posoudil a dospěl k závěru, že žalobcem opakovaně v odvolání tvrzené dopady buď nebyly prokázány, nebo se jednalo o dopady představující tzv. presumovanou újmu, přičemž jakákoli zvýšená intenzita těchto dopadů nebyla prokázána ani svědeckou výpovědí manželky žalobce, ani jeho účastnickým výslechem ani jinými důkazy. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by mu údajně - jak sám tvrdí - „bylo v průběhu trestního řízení odepřeno právo nahlédnout do spisu pod pohrůžkou omezení na svobodě, resp. vzetí do vazby“, a toto zůstalo toliko v rovině neprokázaného, obecného tvrzení. Soud prvního stupně neprovedení dalších navrhovaných důkazů řádně odůvodnil v bodě 14 odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 266 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 266 000 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení, a v nákladovém výroku III), jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Co se týče rozsahu odvolacího přezkumu, tak odvolací soud předně uvádí, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně nabyl odděleně právní moci, neboť se jednalo o dělitelné plnění - srov. § 212 o. s. ř. Rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je omezen jen na tu část dělitelného plnění, která byla dotčena odvoláním, tedy v daném případě jen ta část dělitelného plnění, o níž bylo rozhodnuto zamítavým výrokem II, a to toliko v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 266 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 266 000 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení. Výrok II týkající se zamítnutí žaloby o zaplacení částky 727 666 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 727 666 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 047 000 Kč od 2. 8. 2024 do 11. 10. 2024 nabyl rovněž odděleně právní moci. Odvolací soud souhlasí s názorem žalované, že případné odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku I by bylo subjektivně nepřípustné a bylo by jej třeba odmítnout podle § 218 písm. b) o. s. ř. Odvolání - proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně - totiž může podat jen ten, komu nebylo takovým rozhodnutím (poměřováno jeho výrokem) plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá (byť nepříliš významná) újma na jeho právech a tu lze odstranit zrušením nebo změnou rozhodnutí soudu prvního stupně. O takový případ se však z pohledu žalobce ve vztahu k výroku I nejedná. Každé podání (i odvolání) je třeba posuzovat podle jeho obsahu. Z obsahu odvolání žalobce přitom vyplývá, že není ve skutečnosti zaměřeno proti výroku I, neboť žalobce zjevně souhlasí s přisouzením částky 53 334 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 53 334 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení, má však za to, že na náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení mu soud prvního stupně měl přiznat částku o 66 000 Kč s příslušenstvím vyšší. Jinými slovy, odvolání žalobce směřuje podle své obsahu proti výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 66 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, a dále proti té části výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.

9. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 5 až 13 a shrnutá v bodech 17 až 20 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Odvolací námitky žalobce týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu nejsou důvodné. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal s tím, proč neshledal příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a poklesem důvěry voličů, resp. neúspěchem žalobce v senátních volbách v roce 2020. Skutečnost, že žalobci mělo být v průběhu trestního řízení odepřeno právo nahlédnout do spisu pod pohrůžkou omezení na svobodě (vzetí do vazby), žalobce neuplatnil před tím, než nastaly účinky koncentrace řízení, nýbrž tato skutečnost vyplynula až z výpovědí žalobce a jeho manželky u jednání dne 4. 5. 2025, proto k ní soud prvního stupně v souladu § 118b odst. 1 o. s. ř. nepřihlížel, resp. se ani nezabýval tím, zda byla prokázána či nikoli. Neprovedení dalších důkazů okresní soud řádně odůvodnil v bodě 14. Žalobce netvrdil, jaký konkrétní nestandardní či šikanózní postup orgánů činných v trestním řízení měl být prokázán připojením dohledového a dozorového spisu a výslechem státního zástupce [jméno FO], proto tyto důkazy prvostupňový soud zcela důvodně neprovedl. Odvolací soud konečně souhlasí s názorem okresního soudu o tom, že notářský zápis o „lajku“ na facebooku není pro posouzení projednávané věci relevantní a že nesvědčí (nemůže svědčit) bez dalšího o zaujatém postoji státního zástupce vůči žalobci.

10. Vzhledem k tomu, že ke škodní události (vedení trestního stíhání) mělo dojít v období od 31. 7. 2013 do 13. 10. 2023, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „OdpŠk“).

11. Podle ustálené judikatury stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, přestože OdpŠk takový nárok výslovně neupravuje. Z důvodu absence výslovné úpravy se vychází z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání.

12. Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10), nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O žádný z výše uvedených případů se u žalobce nejedná, a proto je dána odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Ostatně co do základu nebyla odpovědnost státu mezi účastníky sporná.

13. Okresní soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správně ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Jedná se o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Přitom je dle judikatury třeba vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění; tato kritéria formuloval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, jedná se o kritéria, která uvedl a posuzoval v napadeném rozsudku okresní soud, a to: 1) povaha věci, 2) délka trestního řízení a 3) následky způsobené trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi jsou dle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Jsou jimi také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. Je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

14. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že žalobci náleží za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, finanční zadostiučinění, když případná omluva žalované a její konstatování porušení práva není, resp. by nebylo dostačující. Okresní soud správně vyhodnotil kritéria stanovená judikaturou Nejvyššího soudu, a to povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na podrobné a přiléhavé odůvodnění v bodech 35 až 47 rozsudku okresního soudu. Úvaha soudu prvního stupně není zjevně nepřiměřená, nelogická nebo excesivní. Prvostupňový soud rovněž v dostatečném rozsahu komparoval případ žalobce s obdobnými případy spoluobžalovaných a současně pečlivě zohlednil individuální aspekty projednávané věci.

15. Odvolací soud posoudil jako nedůvodné odvolací námitky žalobce, že soud prvního stupně bagatelizoval či dokonce ignoroval prokázané následky způsobené trestním řízením v jeho osobnostní sféře. Nic takového se z odůvodnění napadeného rozsudku nepodává. Okolnost, že žalovaná v mimosoudní fázi přiznala žalobci vyšší částku než dalším spoluobžalovaným, nesvědčí bez dalšího pro další navýšení finančního zadostiučinění v soudním řízení. Částka 100 000 Kč, kterou žalovaná zaplatila žalobci před zahájením řízení, se jeví odvolacímu soudu ve shodě se soudem prvního stupně jako přiměřená a neshledal v rámci odvolacího přezkumu důvody pro její korekci.

16. Co se týče druhého uplatněného nároku (zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení), tak soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval správně ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí, § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném trestním řízení, které probíhalo od 31. 7. 2013 do 13. 10. 2023, tj. 10 let a 2 měsíce, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a nemá co podstatného k tomu dodat. Judikatura vymezuje pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Na druhou stranu nelze vycházet z nějaké abstraktní, předem dané délky řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž otázku přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně z těchto východisek při posuzování projednávané věci důsledně vycházel.

17. Soud prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to zejména stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, zohlednil také odpovídajícím způsobem konkrétní skutečnosti vyplývající z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Celková částka 117 334 Kč se jeví odvolacímu soudu jako přiměřená a neshledal v rámci odvolacího přezkumu důvody pro její korekci. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na odůvodnění v bodech 49 až 52 rozsudku okresního soudu. Odvolací námitky žalobce nejsou důvodné, neboť soud prvního stupně přiléhavě posoudil a vzal v úvahu složitost posuzovaného trestního řízení - zejména po skutkové a procesní stránce, jakož i z důvodu vedení řízení na dvou stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Náležitě přihlédl i ke kritériu významu řízení pro žalobce. Provedl odpovídající komparaci, kdy v zásadě všem spoluobžalovaným byla za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení přiznána v podstatě shodná výše zadostiučinění, a to jak Obvodním soudem pro Prahu 2, tak i Okresní soudem ve Frýdku-Místku, proto nelze přisvědčit žalobci, že snížení základní částky za nepřiměřenou délku řízení o 30 % z důvodu skutkové a procesní složitosti je nepřiměřené a že je výsledkem izolovaného hodnocení soudu v kontextu regionální praxe. Odvolací soud se přidržel nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že judikaturou vymezené rozpětí odškodnění podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 je stále přiměřené i přes růst cen, mezd a odpovídá obecné životní úrovni. Okresní soud řádně odůvodnil, proč vyšel ze základní částky 16 000 Kč za jeden rok řízení. Rovněž tuto úvahu soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za zjevně nepřiměřenou, nelogickou nebo excesivní.

18. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně shledán ve výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 266 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 266 000 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení, jako věcně správný a jako takový byl v této části v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

19. Důvodným odvolací soud neshledal ani odvolání žalobce v části týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrok III o náhradě nákladů řízení odpovídá podle § 142 odst. 2 o. s. ř. skutečnosti, že předmětem řízení byly dva nároky (újma z nezákonného stíhání a újma z nepřiměřené délky trestního řízení), kdy s jedním byl žalobce neúspěšný a s druhým byl úspěšný ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. (výše odškodnění je dána úvahou soudu).

20. Odvolací soud tedy podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku III jako věcně správný.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, kdy předmětem odvolání nebyl základ či důvodnost nároku, ale „pouze“ výše odškodnění. Nicméně s ohledem na specifické okolnosti řízení o náhradě újmy způsobené nezákonným trestním řízením, tedy že osoba poškozená trestním stíháním se mnohdy musí domáhat odškodnění a znovu osvědčovat nepříjemné dopady do svého života a s ohledem na to, že základ nároku je dán, by bylo přepjatě formalistické a nespravedlivé žalované náhradu odvolacího řízení (byť jako nezastoupeného účastníka v nižší výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř.) přiznat. Ústavní soud uzavřel, že i pro odvolací řízení se aplikuje priorita úspěchu v základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (viz nález ze dne 16. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22, či bod 24 nálezu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 2552/24), dále, že je nutno zohlednit samostatnost jednotlivých nároků, tj. zadostiučinění za nezákonné stíhání a zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a poměřovat tarifní hodnoty jednotlivých nároků (viz bod 49 nálezu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 3252/24). Tedy neúspěch žalobce v odvolacím řízení nezakládá žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. bod 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2025, č. j. 71 Co 164/2025-111).