18 Co 218/2025 - 185

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A]., zahraniční osoba registrovaná pod č. [číslo] sídlem [Adresa žalované A] podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu [žalovaná], IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 45 362 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3.2.2025, č. j. 70 C 185/2024-148 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 203,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 45 362 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky s tvrzením, že uzavřel dne 2. 8. 2012 s žalovanou pojistnou smlouvu o investičním životním pojištění ZFP č. [číslo] (dále jen „pojistná smlouva“), ve které si smluvní strany sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití s pojistným 2 000 Kč měsíčně. Pojištění skončilo na základě žádosti žalobce o ukončení smlouvy ze dne 14. 12. 2021. Žalobce měl pojistnou smlouvu za absolutně neplatnou z důvodu nedostatku právní osobnosti pojistitele, z důvodu existence neurčitých a zneužívajících ujednání ve smlouvě, přičemž neplatnost byla zapříčiněna nepoctivým jednáním žalované vůči spotřebitelům. K právní subjektivitě uvedl, že žalovaná při uzavírání pojistné smlouvy zastírala skutečnost, že pojistitelem je zahraniční subjekt a žalobce v pozici spotřebitele neměl pochybnost, že uzavírá smlouvu s českým subjektem, což bylo dáno tím, že i název zahraniční osoby i veškerá interakce s ní byla v českém jazyce. K dalším důvodům neplatnosti uvedl, že se jedná o absolutně neplatné smlouvy pro neurčitost a nesrozumitelnost smluvních ujednání, a současně z důvodu, že obsahují zneužívající ujednání ve smyslu Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice), respektive ustanovení § 52 až § 57 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“). Zneužívající ujednání žalobce spatřuje ve formování rozsahu pojistného plnění, jedná se o ujednání článku 11 odst. 1 ZPP, podle něhož pojistitel snižuje každý měsíc podílový účet pojistníka o rizikové pojistné za rizika sjednaná v pojistné smlouvě; dále se jedná o ujednání článku 1 a 9 ZPP o poplatku vyplývajícího z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek a ujednání na tomto poplatku závislá. Dále namítá neplatnost smlouvy ve vztahu k poplatkům s tím, že hodnota podílových jednotek je v průběhu pojištění snižována o různé poplatky, které jsou stanovené v přehledu poplatků, jejichž výše však nebyla žalobci známa, neboť Sazebník nebyl žalobci nikdy předán ani s ním žalobce nebyl seznámen. Má také za to, že hodnota podílových jednotek byla snižována o skrytý poplatek, který je rozdílem mezi tzv. prodejní a nákupní cenou ve výši 3 %, a jehož dopad na budoucí pojistné pro plnění nemohl běžný spotřebitel odhalit a nemá ani racionální odůvodnění. Žalovaná také netransparentním způsobem přenáší náklady na provizi za zprostředkování na pojistníka. Zdůraznil, že uvedená ujednání nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy, v neprospěch spotřebitele, s odkazem na čl. 3 Směrnice a ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. Zpochybnil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, podle něhož nelze neurčité ujednání podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti s tím, že žalobce uzavřel smlouvu na základě neúplných a zneužívajících podmínek, ujednání může být tak současně neurčité i zneužívající, kdy neurčitost je zneužita v neprospěch spotřebitele, a to s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 29 Co 157/2024 a SDEU ve věci C-243/08, podle něhož nejasnosti týkající se práv a povinností mohou vést ke zneužití. Neplatnost pojistné smlouvy nejsou způsobilé zhojit výroční dopisy obsahující již konkrétní výši rizikového pojistného či poplatků, byť by byly žalobci doručeny, neboť informaci o přesné výši rizikového pojistného a poplatků měl mít žalobce již v okamžiku uzavření pojistné smlouvy.

3. K vznesené námitce promlčení ze strany žalované uvedl, že se o neplatnosti dozvěděl až okamžikem převzetí právního zastoupení dne 15. 5. 2024 s tím, že bez právní pomoci by žalobce neodhalil důvody neplatnosti smlouvy. Připomněl, že za počátek promlčecí doby nelze označit okamžik uzavření pojistné smlouvy a plateb pojistného, neboť tyto jsou objektivními okolnostmi. Nelze aplikovat objektivní promlčecí dobu a nárok nemůže být promlčen, neboť pro počátek běhu promlčecí doby u nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu existence zneužívajících ujednání je rozhodující okamžik právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla existence zneužívajících ujednání konstatována. Okamžik počátku subjektivní promlčecí doby nelze založit na předpokládané, nikoliv skutečné a prokázané, vědomosti pojistníka o tom, že se někdo na jeho úkor obohatil. Žalovaná byla povinna tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti ve vztahu k námitce promlčení, včetně počátku běhu subjektivní promlčecí doby, přičemž její tvrzení, že by v určitý okamžik žalobce mohl a měl nabýt již podezření o neplatnosti pojistné smlouvy například z výročních dopisů, u nichž není ani prokázáno doručení, neobstojí. K námitce promlčení dále uplatnil námitku jejího rozporu s dobrými mravy, když nemravnost námitky spočívá v tom, že žalovaná by v jejím důsledku těžila ze svého nepoctivého a protiprávního jednání spočívajícího ve vkládání zneužívajících ujednání do smluv, kdy by poté pouze spotřebitel nesl nepříznivé důsledky neplatné smlouvy. Měl za to, že je nutné vypořádat vzájemné plnění podle ust. § 457 OZ a je nutno se vypořádat s okamžikem, k němuž se vzájemné pohledávky střetly s tím, že otázku okamžiku vypořádání vzájemné pohledávky z plnění z bezdůvodného obohacení řeší rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002.

4. Žalovaná namítla, že nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly vždy Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění, Zvláštní pojistné podmínky a přehled poplatků, včetně informace zájemci. Sazebník nebyl součástí smluvní dokumentace, ale byl k nahlédnutí v sídle žalované, s čímž byl žalobce v rámci Zvláštních pojistných podmínek seznámen. Poukázala také na skutečnost, že po celou dobu trvání závazku obě smluvní strany ke smlouvám přistupovaly jako k platným, žalobce platil pojistné, provedl dvě změny v roce 2014 a 2016, a v rámci této konverze byl detailně informován o složkách pojistného. Žalovaná poskytovala po celou dobu trvání pojištění žalobci pojistnou ochranu a byla připravena plnit. Zdůraznila princip upřednostnění platnosti právních jednání před jejich neplatností a respektování autonomie vůle stran. K tvrzenému nedostatku subjektivity žalované upozornila na opakovaná rozhodnutí finančního arbitra i soudů, které jej odmítly. Žalobce měl po celou dobu trvání pojistné smlouvy informaci o tom, jaká je výše pojistného i o rozsahu pojistného krytí, tedy smlouva obsahovala veškeré podstatné náležitosti dle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a odkázala na § 12 odst. 3 citovaného zákona, podle kterého se sdělují zásady pro stanovení výše pojistného k žádosti, proto se také nepočítá s jeho položkovým vyčíslením přímo ve smlouvě, kde může být obsažena souhrnná částka pojistného složená z velkého množství vstupů. Ve vztahu k důvodu neplatnosti spočívajícího v existenci zneužívajících ujednání upozornila zejména na to, že § 55 a § 56 obč. zák. výslovně stanoví, že se ustanovení o nepřiměřených ujednáních nevztahují na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Závěrem namítla, že nárok žalobce je částečně promlčen, kdy za rozhodný okamžik pro běh promlčecí lhůty měla uzavření pojistné smlouvy, a pokud by žalobce při uzavření smlouvy subjektivně nenabyl vědomosti o rozhodných skutečnostech, musel je nabýt při konverzi pojistné smlouvy v roce 2016, kdy zjistil, že je mu strháváno rizikové pojistné a v jaké výši, event. musel žalobce tyto okolnosti zjistit poté, co se seznámil s výročními dopisy, jejichž doručení žalobce nikdy nesporoval (ve vztahu k počátku běhu subjektivní promlčecí doby odvíjející se od seznámení s výročními dopisy, na základě nichž si mohl žalobce učinit laickou úvahu o nevýhodnosti zvoleného pojistného produktu).

5. Soud I. stupně poté, co učinil jednotlivá skutková zjištění, přičemž vycházel z účastníky předložených listin, a po citaci odpovídajících zákonných ustanovení, zdůraznil nutnost posouzení jednotlivých individuálních okolností daného případu.

6. Pojistnou smlouvu měl za absolutně neplatný právní úkon s odkazem na § 37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění, která nebyla v konkrétní výši sjednána ve smlouvě, nebylo je možné zjistit z předsmluvních informacích pro zájemce ani jiného smluvního dokumentu, u kterého žalobce stvrdil podpisem jeho převzetí při podpisu pojistné smlouvy. Podle oddílu označeného jako předsmluvní informace byla výše určena odkazem na Sazebník, se kterým žalovaná před uzavřením smlouvy žalobce prokazatelně neseznámila a kde výše rizikového pojistného byla stanovena v závislosti na dalších kritériích. Ze smluvní dokumentace, kterou měl žalobce k dispozici při podpisu smlouvy, nebylo zjistitelné, jaká částka bude investována a jaká částka bude představovat rizikové pojistné, aniž by tento nedostatek bylo možno překlenout ust. § 12 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Pouhý odkaz na Sazebník představuje neurčité a neplatné ujednání. S ohledem na skutečnost, že ujednání o výši rizikového pojistného nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit, není zjistitelné, jaká část pojistného po odečtení rizikového pojistného má být investována do nákupu podílových jednotek, a není tedy ujednáno konkrétní rizikové pojistné, soud I. stupně uzavřel, že se jedná o neplatný právní úkon s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 420/2019. S ohledem na tento závěr a s odkazem na § 451 odst. 2 obč. zák. konstatoval, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Za nadbytečné pak měl (vzhledem k vyslovenému závěru) posuzování neplatnosti ujednání z důvodu, zda jsou způsobilá nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech stran a podrobit je přezkumu stran přiměřenosti dle ust. § 56 odst. 1 obč. zák., resp. Směrnice.

7. Oslyšel námitku žalobce, že pojistná smlouva uzavřená s žalovanou je nicotná z důvodu nedostatku právní subjektivity ve smlouvě označeného pojistitele a takový názor označil za ryze formalistický. I když souhlasil s žalobcem, že označení smluvních stran v samotné pojistné smlouvě je nepřesné, uvedl, že současně s označením pobočky byl vždy uveden zřizovatel (zakladatel), tedy zahraniční právnická osoba (zahraniční pojišťovna). Je zřejmé, že smlouva je uzavřena se zahraniční pojišťovnou prostřednictvím její pobočky, tomu odpovídá i veřejně dostupný údaj v obchodním rejstříku o organizační složce žalované. Nepřisvědčil tedy námitce žalobce, že v době uzavření pojistné smlouvy neměl informaci o tom, kdo je pojistitelem, neboť zahraniční zřizovatel byl ve smlouvě označen, bylo uvedeno zahraniční sídlo a zápis v zahraničním obchodním rejstříku, které nemohlo nechat žalobce na pochybách, že se jedná o zahraniční pojišťovnu, a to i za situace, kdy obchodní název byl přeložen do českého jazyka.

8. Dále se zabýval vznesenou námitkou promlčení a aplikoval § 107 obč. zák. s tím, že byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, aniž by bylo možné tuto vědomost bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno a kdo se na jeho úkor obohatil. Shrnul tedy, že došlo k výplatě pojistného (v průběhu ve výši 1 000 Kč a při dožití k žádosti podané dne 14. 12. 2023 ve výši 104 362 Kč) s tím, že naposledy žalobce uhradil pojistné na pojistnou smlouvu pojistné dne 9. 1. 2024. Z výročních dopisů zaslaných od roku 2020 byla zjistitelná konkrétní výše poplatků a výše rizikového pojistného, s poukazem na výroční dopis ze dne 20. 2. 2020, současně v návrhu žalobce na změnu pojistné smlouvy ze dne 22. 12. 2016 byla žalovanou učiněna detailní modelace po ekonomické stránce do roku 2024.

9. Na základě uvedeného ve vztahu k počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na základě neplatné smlouvy dovodil, že žalobce získal laickou vědomost o důvodech neplatnosti smlouvy již z modelace pojištění v rámci konverze v roce 2016 a dále i výročního dopisu zaslaného v roce 2020, z nichž musel zjistit, v jaké výši je strháváno rizikové pojistné a poplatky, tedy ekonomické dopady, které nebyly určitým způsobem upraveny v pojistné smlouvě. Ve vztahu k pojistné smlouvě analýzu ekonomických dopadů mohl žalobce získat již v okamžiku, kdy měl k dispozici konverzi s modelací pojištění v roce 2016 a rovněž při seznámení s výročním dopisem z roku 2020. Soud I. stupně uzavřel, že již v roce 2016 se žalobce seznámil s veškerými skutkovými okolnostmi, které mohl vylíčit v žalobě na zaplacení požadované částky i s tím, kdo se na jeho úkor obohatil, s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 130/2024-239, a nárok uplatněný žalobou ze dne 28. 3. 2024 je v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) částečně promlčen s tím, že jsou nepromlčena plnění žalobce (jednotlivé pojistné) v období dvou let před podáním žaloby, tedy v období od 26. 6. 2022 do 26. 6. 2024 (resp. v dané věci do 9. 1. 2024, kdy byla učiněna poslední úhrada), celkem se jedná o 19 x pojistné po 400 Kč, tj. žalobce by měl nárok na částku 7 600 Kč, která představuje nepromlčené platby pojistného. Uvedl také, že je možné vycházet i z toho, že nárok je promlčen v objektivní promlčecí době s tím, že jsou nepromlčena plnění žalobce (jednotlivé pojistné) v období tří let před podáním žaloby, tedy v období od 26. 6. 2021 do 26. 6. 2024 (resp. v dané věci do[Anonymizováno]9. 1. 2024, kdy byla učiněna poslední úhrada), celkem se jedná o 31 x pojistné po 400 Kč, tj. žalobce by měl nárok na částku 12 400 Kč, která představuje nepromlčené platby pojistného. Stran nemožnosti aplikovat promlčení v objektivní promlčecí době uzavřel, že tento názor rezonuje pouze rozhodovací praxí jednoho senátu odvolacího soudu (Městský soud v Praze v rozsudku sp.zn. 29 Co 157/2024-294 ze dne[Anonymizováno]18. 7. 2024) a nelze hovořit o tom, že by byla na tomto postupu judikatura ustálena a dáno očekávání žalobce ve smyslu ust. § 13 o. z., tj. aby bylo rozhodnuto shodně. Měl tak za to, že je možné postupovat i tak, že nárok je promlčen v objektivní promlčecí době a nevycházet z rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci sp.zn. C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o. s tím, že rovněž Nejvyšší soud ve věci sp.zn. 33 Cdo 1808/2022, popř. Ústavní soud ve věci sp.zn. IV. ÚS 1984/22, dovodily, že ve věci životního pojištění se závěry uvedeného rozsudku SDEU neuplatní a je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením smlouvy o životním pojištěním, jakožto investicí svého druhu.

10. Zabýval se také námitkou vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a uzavřel, že z provedených důkazu nevyplynulo, že by námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor žalobce, když ze všech vyjádření žalované jednoznačně vyplývalo, že žalovaná nárok žalobce neuznává a hodlá se touto námitkou bránit. Současně nebylo prokázáno, že by se ze strany žalované jednalo o záměrné nepoctivé jednání vůči spotřebitelům s tím, že žalovaná ke smlouvě přistupovala jako platné, prováděla žádosti o změnu smlouvy a o výplatu. Žalobci vznikl vůči žalované z neplatné pojistné smlouvy nárok na vydání toho, co plnil, tj. částky 45 362 Kč (uhrazené pojistné 150 800 Kč po odečtení vyplaceného plnění v částce 105 438 Kč), avšak tento nárok byl částečně promlčen. Dále žalované vznikl nárok s odkazem na ust. § 458 odst. 1 obč. zák. týkající se vydání oceněného plnění spočívajícího v poskytovaní pojistné ochrany žalobci, ve smyslu připravenosti žalované poskytnout žalobci pojistné plnění v případě nastalé pojistné události, a soud I. stupně do rozhodnutí promítl úvahu o komplikovanosti ocenění této újmy v daném řízení. Uzavřel, že za dobu trvání pojistné smlouvy poskytla žalovaná žalobci pojistnou ochranu v hodnotě 45 146 Kč, a jelikož se jedná o částku, která převyšuje nepromlčený nárok žalobce, žalobu zamítl (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné a přípustné odvolání žalobce, ve kterém namítal, že rozhodnutí je zatíženo jak nesprávným právním posouzením, tak nesprávnými skutkovými zjištěními, a že soud I. stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K počátku běhu subjektivní promlčecí doby, tj. otázce, kdy žalobci vznikla subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení, tedy kdy začala běžet promlčecí lhůta dle § 107 odst. 1 obč.zák., má za to, že soud I. stupně sice správně citoval judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, 25 Cdo 3306/2007, 28 Cdo 1957/2012), podle níž je rozhodující okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, avšak následně tento princip nesprávně aplikoval, neboť dovodil, že žalobce měl vědomost tuto již v roce 2016 (na základě konverze smlouvy) nebo nejpozději v roce 2020 (z výročních dopisů), aniž by byla prokázána skutečná znalost obsahu výročních dopisů, neboť nebylo prokázáno jejich doručení ani to, že se s nimi žalobce seznámil. Obsah dopisů neumožňoval právnímu laikovi učinit závěr o neplatnosti smlouvy – šlo o standardizované dokumenty, které neobsahovaly žádné právní hodnocení. Modelace pojištění z roku 2016 byla provedena v dobré víře, že smlouva je platná. Žalobce důvěřoval pojišťovně jako instituci podléhající dohledu ČNB a neměl důvod pochybovat o právní bezvadnosti smlouvy. Závěr soudu I. stupně o vědomosti žalobce považuje za spekulativní a v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2460/17, který požaduje prokázání skutečné, nikoliv předpokládané vědomosti. Pokud by totiž žalobce skutečně věděl o neplatnosti smlouvy již v roce 2016 nebo 2020, nepokračoval by v placení pojistného. Takové jednání by bylo nelogické a iracionální. Odkazuje rovněž na nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 2429/23, který rozlišuje mezi obohacením a bezdůvodným obohacením – samotné zjištění, že došlo k obohacení, ještě neznamená, že šlo o obohacení bezdůvodné.

12. Neztotožňuje se ani se závěrem o uplynutí objektivní promlčecí doby a setrvává na svém názoru, že objektivní promlčecí doba není v tomto typu spotřebitelských sporů aplikovatelná, jak vyplývá z ustálené judikatury Městského soudu v Praze (např. sp. zn. 29 Co 335/2024, 29 Co 25/2022). Odkazuje také na rozsudky SDEU (C–269/19, C–485/19, C–561/21), které vyžadují, aby počátek běhu promlčecí doby byl vázán na právní jistotu spotřebitele, tedy až na právní moc rozhodnutí o neplatnosti smlouvy s tím, že zásada efektivity brání tomu, aby spotřebitel byl odrazen od uplatnění svých práv v důsledku krátké nebo nejasně běžící promlčecí lhůty. Vznesenou námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná jako profesionální pojišťovna musela o této skutečnosti vědět, přesto se vědomě obohacovala a nyní se dovolává promlčení, čímž těží ze svého protiprávního jednání. Odkazuje na rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 329/2010 a nález ÚS sp. zn. II. ÚS 519/08, které vylučují ochranu subjektu, jenž není v dobré víře.

13. Dále namítá, že soud I. stupně provedl zúčtování vzájemných plnění podle § 458 odst. 1 obč. zák. a § 136 o. s. ř., přičemž uznal žalované hodnotu pojistné ochrany ve výši 45 146 Kč. Avšak v souladu § 457 obč. zák., mělo dojít k úplné restituci a zúčtování k okamžiku vzniku nároku, kdy nebyl promlčen, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002. Soud nesprávně zohlednil pouze nepromlčené nároky, čímž porušil zásadu synallagmatického vztahu. Odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 335/2024-95, který výslovně uvádí, že „předmětem zúčtování měla být vzájemně poskytnutá plnění, nikoliv jen nepromlčené pohledávky“, a to s odkazem na rozsudek téhož soudu sp. zn. 14 Co 195/2020.

14. Soud I. stupně se také nezabýval otázkou zneužívajících ujednání ve smyslu Směrnice 93/13/EHS a § 56 obč. zák., ačkoliv měl tuto povinnost ex officio. Pojistná smlouva neobsahovala informace o výši poplatků a rizikového pojistného, což vedlo k nerovnováze mezi stranami. Odkazuje na rozsudky Městského soudu v Praze (např. sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 157/2024), které potvrzují aplikovatelnost Směrnice na pojistné smlouvy.

15. Žalobce nesouhlasí s tím, že soud ocenil nepeněžité plnění (pojistnou ochranu), neboť smlouva byla absolutně neplatná, a tudíž žádná právně relevantní pojistná ochrana nemohla vzniknout. Žalobce zároveň nezískal žádný majetkový prospěch, neboť nad rámec jeho plateb mu nebylo nic vyplaceno. Poukazuje na skutečnost, že v absurdní rovině by mohl tvrdit, že i žalobce poskytoval žalované z neplatné smlouvy nepeněžité plnění tím, že byl jejím klientem. Nadto nalézací soud vycházel pouze z jednostranného tvrzení žalované, což je nepřípustné. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

16. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že nesouhlasí s námitkami žalobce ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a aplikace objektivní lhůty. Soud I. stupně správně konstatoval, že v případě investičního životního pojištění nelze aplikovat závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, které se týkaly spotřebitelských úvěrů od nebankovních subjektů. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 1808/2022) a Ústavního soudu (např. IV. ÚS 1984/22). Soud I. stupně správně určil počátek subjektivní promlčecí lhůty jako okamžik konverze pojistné smlouvy v roce 2016, kdy byl žalobce seznámen s jejími parametry. Tuto interpretaci podporuje i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. [spisová značka], podle něhož výroční dopisy obsahují dostatečné informace pro laickou úvahu o nevýhodnosti produktu. Stejné závěry byly učiněny i v řízeních odvolacího soudu sp. zn. [spisová značka] a Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Žalobcova námitka nedoručení výročních dopisů je novotou, která nebyla v řízení před soudem I. stupně uplatněna, a proto je nepřípustná. Žalovaná se také ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury (např. usnesení NS ČR ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020; rozhodnutí NS ČR ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018) by takový rozpor byl dán pouze ve výjimečných případech, kdy by šlo o zneužití práva. V tomto případě však nebylo prokázáno žádné nepoctivé jednání žalované vůči spotřebiteli. K sporované pojistné ochraně žalovaná uvádí, že pojistná ochrana byla poskytována po celou dobu trvání smlouvy, a to i bez vzniku pojistné události. Tento princip byl potvrzen v rozhodnutích Obvodního soudu pro [adresa] (č. j. [spisová značka]) a Městského soudu v Praze (č. j. [spisová značka]). Upozorňuje, že nalézací soud shledal smlouvu neplatnou pro absenci ujednání o výši rizikového pojistného, což činí další přezkum podle § 56 odst. 1 obč. zák. nadbytečným. Tento přístup podporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023-143. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Žalobce při odvolacím jednání poukázal na skutečnost, že ještě nyní finanční arbitři, které lze považovat za odborníky, vyhodnocují smlouvy o investičním životním pojištění jako smlouvy platné. Závěr soudu, že žalobce, coby laik, mohl neplatnost smlouvy seznat z výročních dopisů, je tak zavádějící. Za nesprávná a judikatorně překonaná má rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém dovolací soud uzavřel, že „neplatná smlouva nemůže obsahovat zneužívající ustanovení“ a rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterého je nutno vést dělící linii mezi úvěrovou smlouvou a smlouvou pojistnou, a to s odkazem na rozhodnutí SDEU C-630/2023, v kterém SDEU uzavřel, že:„Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že neumožňuje mít za to, že leasingová smlouva denominovaná v cizí měně, která se stala neplatnou poté, co z ní bylo odstraněno ujednání, které stanoví, že dotyčný spotřebitel nese kurzové riziko spojené s touto cizí měnou, jakožto zneužívající ujednání, může „nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení, pokud se na tuto smlouvu vztahují vnitrostátní právní předpisy, které jako právní důsledek neplatnosti takové smlouvy ukládají, aby byl tento spotřebitel zcela zproštěn nepříznivých účinků samotného zneužívajícího ujednání, přičemž platnost a závaznost ostatních prvků této smlouvy zůstává zachována. V takovém případě vzhledem k tomu, že uvedená smlouva nemůže nadále existovat bez uvedeného ujednání, citovaná ustanovení ukládají, aby byla obnovena právní a faktická situace, ve které by se daný spotřebitel nacházel, kdyby tatáž smlouva nebyla uzavřena.“ 19. Soud I. stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle ust. § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) se posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (obč. zák.), a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

20. V čistě teoretické rovině je investiční pojistná smlouva smlouvou uzavřenou v dané době dle § 4 odst. 4 ZoP, kterou se pojistitel zavázal vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Z uvedeného vyplývá, že v rámci Smlouvy dochází k úhradě pojistného pojistníkem, přičemž toto pojistné, nebo jeho část, je investováno podle daného ujednání v pojistné smlouvě. Na druhé straně se pojistitel zavazuje vyplatit oprávněné osobě (obmyšlenému) sjednané pojistné plnění v případě smrti nebo jiné pojistné události pojištěného.

21. V dané souvislosti je nutno také upozornit na nález ÚS ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, který akcentoval autonomii vůle smluvních stran a preferenci platnosti právního jednání a rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 3. 2023, č. j. [spisová značka], ve kterém uvedený soud dovodil, že nelze paušálně tvrdit, že všechny smlouvy o investičním životním pojištění jsou neplatné, ale k jejich posouzení je nutno přistupovat individuálně. Napadený rozsudek takové individuální posouzení obsahuje.

22. K aplikaci směrnice 93/13/EHS a k otázce aplikace rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19 na projednávanou věc (když nelze v tomto směru odhlédnout od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22), Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 207/2022 ze dne 18. 1. 2023 konstatoval:“ Jak již ve skutkově podobné věci objasnil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro danou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že soud předkládající předběžnou otázku řešil spor, kdy se spotřebitel – posléze žalobce – až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na posuzovanou věc, neboť k takovému závěru – tedy k existenci zneužívajícího ustanovení – nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. Lze sice uznat, že pojišťovna způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal“. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na investiční životní pojištění závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval. Odkaz odvolatele na SDEU C–485/19 je z výše uvedených důvodů nepřípadný.

23. Pokud jde v tomto směru o odkaz odvolatele na rozhodnutí SDEU C-630/2023, odvolací soud považuje daný odkaz za nepřípadný už proto, že v napadeném rozhodnutí soud I. stupně došel k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení, které žalobci nebylo vydáno pro důvodně vznesenou námitku promlčení ve spojení s úvahou o hodnotě žalovanou poskytované pojistné ochrany. Pokud měl žalobce na mysli rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, uvedené (tj. že neplatná smlouva nemůže obsahovat zneužívající ustanovení) z něj nevyplývá. Námitka neaplikovatelnosti blíže neoznačeného nálezu Ústavního soudu (zřejmě sp. zn. II. ÚS 2127/21) optikou rozhodnutí C-630/2023 zůstala přes argumentaci žalobce odvolacímu soudu zastřena, neboť uvedené rozhodnutí SDEU řešilo kompaktnost leasingové smlouvy po odstranění ustanovení, které bylo označeno za zneužívající. Pokud soud I. stupně označil nyní posuzovanou smlouvu za neplatnou, není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu, který by činil řízení účelným a ekonomicky rozumným, by se měly soudy zabývat jednotlivými jejími ustanoveními, určit, která jsou zneužívající, posoudit, zda smlouva může bez daných ustanovení existovat a poté teprve dojít k závěru o její platnosti či neplatnosti. Nadto úvahu o absolutní neplatnosti konkrétního ujednání, jeho neoddělitelnosti od zbytku smlouvy a z toho vyplývající její neplatnosti, soud I. stupně učinil (viz bod 78–80 napadeného rozsudku), i když s odkazem na národní právo.

24. Ve vztahu k postupu soudu I. stupně, který dle názoru žalobce založil nepřezkoumatenost rozsudku tím, že jednotlivá ustanovení pojistné smlouvy optikou Směrnice nijak nehodnotil, lze tedy uzavřít, že soud I. stupně v bodech 78 až 81 napadeného rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu tak postupoval a vyslovil závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy. Nadto se ve vztahu k uvedené smlouvě také zabýval vznesenou námitkou promlčení. Tento postup lze aprobovat i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2020 ze dne 30. 9. 2020, ve kterém se uvedený soud ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který se pouze zabýval promlčením nároku, aniž by přistoupil k hodnocení platnosti smlouvy o investičím životním pojištění, a uvedl: „… odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nejprve posuzoval námitku promlčení nároku, neboť v případě naplnění podmínek promlčení by zkoumání existence nároku bylo zcela neúčelné, a jakýkoliv závěr o existenci či neexistenci žalovaného nároku by s ohledem na jeho promlčení vedl k zamítnutí žaloby.“.

25. V daném případě, pokud soud I. stupně jednoznačně vysvětlil, z jakého důvodu považuje pojistnou smlouvu za neplatnou, a to s odkazem na § 37 odst. 1 obč. zák, resp. § 56 obč. zák., kterým byla přímo implementována stěžejní ustanovení Směrnice, se žalobcův požadavek jeví nadbytečným, vybočujícím z mezí individuálního posouzení dané věci.

26. Pokud odvolatel odkazuje na rozhodnutí SDEU C–561/2021, lze i na něj vztáhnou závěry uvedené v bodě 22 tohoto rozhodnutí, neboť v uvedeném případě SDEU rozhodoval ve věci hypotečního úvěru, stejně tak ve věci C-269/2019, kdy rozhodoval ve věci spotřebitelské smlouvy týkající se poskytnutí osobního úvěru.

27. K otázce promlčení – v žalobcem uváděném nálezu sp. zn III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022 Ústavní soud uzavřel: „Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 ObčZ 1964 jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní a ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.“ V bodě 36 citovaného nálezu vysvětlil. „Tvrdit, že uzavření smlouvy a následné platby pojistného jsou konkrétní skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (na rozdíl od doby objektivní), je protimluv. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Při soudy uplatněném výkladu § 107 odst. 1 obč. zák., podle nějž jde o znalost takových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, jde o dovození hypotetické. V takovém případě spadají počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby vjedno. Jestliže je ale z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v soudy dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je soudy učiněný opačný úsudek svévolný“ (odst. 27 citovaného nálezu) ... „Ústavnímu soudu neunikla podstata hlavní teze příslušné judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podstatná znalost skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Sama skutečnost, že subjektivní – svou povahou niternou skutkovou okolnost, nelze vždy s jistotou prokázat, však nemůže znamenat „mechanický“ příklon k tezím dřívějších rozhodnutí. V kontextu posuzované věci to totiž ústí v závěr, že „subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná“ (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu) je ve skutečnosti objektivní skutečností. Nemá však jít o subjektivní okamžik v tom smyslu, že se týká určitého subjektu, ale proto, že jde o subjektivní (vnitřní) vědomost, na niž lze z objektivních faktů prokazatelně, nikoli hypoteticky usoudit. Objektivní skutečnosti mohou sloužit jako indicie při zjišťování individuálních okolností případu, ale nemohou jimi být bez důsledné snahy o jejich objasnění nahrazeny“.

28. Soud I. stupně vztáhnul vědomost žalobce o neplatnosti smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení nejen k výročnímu dopisu z roku 2020 zaslanému žalobci pojišťovnou, jehož doručení, jakož i doručení jiných výročních dopisů, žalobce v rámci odvolání popírá, byť je v nich označen i adresou, kterou sdělil jako adresu svého bydliště a sám jí uváděl ve všech dokumentech, které pojišťovně adresoval, ale zejména k žádosti o konverzi ze dne 20. 12. 2016 (do podatelny žalované podané dne 22. 12. 2016), kterou požádal o převod stávajícího investičního životního pojištění na jiný obdobný produkt, o změnu alokačního poměru běžného pojistného z 60 % na garantovaný fond a 40 % na růstový fond a zaúčtování přeplatku ve výši 1 200 Kč. V rámci vyřizování uvedené žádosti byla žalobci poskytnuta individuální srovnávací modelace a žalobce na formuláři Analýza potřeb klienta svým podpisem potvrdil, že jeho potřeby a požadavky byly zaznamenány jasně, úplně a srozumitelně a odpovídají skutečné životní situaci.

29. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že závěr soudu I. stupně, že žalobce vědomost o neplatnosti smlouvy musel pojmout v rámci vyřizování žádosti o konverzi v roce 2016 s tím, že nejpozději o důvodech neplatnosti smlouvy se musel dozvědět z výročního dopisu z roku 2020, je správným. Námitku žalobce, že mu výroční dopisy nebyly doručeny, má odvolací soud za nepřípustnou (§ 213 odst 5 o. s. ř.), neboť v řízení před soudem I. stupně pouze namítal, že neplatnost pojistné smlouvy nejsou způsobilé zhojit ani výroční dopisy, i kdyby bylo prokázáno, že mu byly doručeny, aniž by jejich (ne)doručení konkrétním a jednoznačným způsobem sporoval. Nadto není sporu o tom, že při konverzi smlouvy v roce 2016 žalobci byly všechny skutečnosti vysvětleny osobně, což potvrdil svým podpisem a mohl si již učinit představu o hodnotě podílových jednotek i poplatcích.

30. V daném případě z provedených důkazů k vědomosti žalobce bylo prokázáno, že žalobce v roce 2014 požádal o změnu pojistné smlouvy, v roce 2016 požádal o konverzi pojistné smlouvy, při níž byl podrobně seznámen s rozložením jeho investic včetně výše plateb, hodnoty podílových jednotek, výší odkupného, pojistnou částkou hlavního krytí, platbami za rizikové pojištění a výší poplatků. V únoru roku 2020 byla žalobci vystavena pojistka obsahující údaje o placeném pojistném, poplatcích, alokaci peněžních částech ve fondech a odkupném ke dni 20. 2. 2020. Dne 14. 12. 2023 podal žádost o výplatu při dožití.

31. Z výše uvedých skutečností je zřejmé, že žalobce si musel být vědom ekonomického významu smlouvy pro svou osobu, neboť v průběhu jejího trvání vystupuje aktivně. Závěr soudu I. stupně, který navázal předpoklad objektivní vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení (ve smyslu shora citovaného nálezu – subjektivní vědomost, na niž lze z objektivních faktů prokazatelně usoudit), na uvedené konkrétní dispozice žalobce v rámci trvání smluvního vztahu, je správný. Uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení, které soud I. stupně váže k žádosti žalobce o konverzi, stejně jako závěr, že nárok žalobce je z důvodu uplynutí promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) částečně promlčen s tím, že jsou nepromlčena plnění žalobce (jednotlivé pojistné) v období dvou let před podáním žaloby, tedy v období od 26. 6. 2022 do 26. 6. 2024 (resp. v dané věci do 9. 1. 2024, kdy byla učiněna poslední úhrada), tj. ve výši 7 600 Kč, která představuje nepromlčené platby pojistného, je také správný.

32. Pokud žalobce uvádí, s odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 157/2024 ze dne 18. 7. 2024, že si uvědomil, že se pojišťovna na jeho úkor bezdůvodně obohatila po konzultaci svého případu s advokátem, kterému ihned dne 15. 5. 2024 udělil plnou moc, nelze si nepovšimnout rozdílů v jednotlivých případech. Senát 29 Co totiž v rozhodnutí sp. zn. 157/2024 řešil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty za situace, kdy tamější žalobce uzavřel smlouvu o investičním životním pojištění, která byla taktéž shledána neplatnou, v roce 2012, přičemž tentýž rok požádal o snížení běžného měsíčního pojištění, jiné dispozice v rámci smluvního vztahu neprováděl, smlouva byla ukončena a odkupné vyplaceno v roce 2019, určení neplatnosti smlouvy a vrácení bezdůvodného obohacení se žalobce domáhal u finančního arbitra dne 2. 8. 2017, poté, co dne 23.3.2017 udělil plnou moc advokátovi k zahájení řízení před finančním arbitrem.

33. K námitce nesprávného závěru soudu I. stupně o uplynutí objektivní promlčecí lhůty, jejíž počátek by bylo nutno posoudit optikou judikatury SDEU a s respektem k zásadě efektivity, za situace, kdy žalobci uběhla po zániku smluvního vztahu subjektivní promlčecí lhůta, má odvolací soud tyto úvahy za nadbytečné.

34. K námitce vypořádání jednotlivých plnění lze uzavřít, že za promlčený je třeba považovat nárok na vrácení veškerého plnění uhrazeného žalobcem v době delší dvou let před podáním žaloby, tj. před 26. 6. 2022. Nepromlčenou byla tedy jen část nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu 7 600 Kč. V řízení nebylo sporné, že žalovaná žalobci vyplatila částku 105 438 Kč. Žalovaná tedy žalobci vyplatila více, než činil nepromlčený nárok. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobce nárok nemá.

35. Úvahu o započtení hodnoty pojistné ochrany vyčíslené žalovanou má odvolací soud za správnou, nicméně vzhledem k tomu, že soud I. stupně ohledně její hodnoty vycházel pouze z tvrzení žalované a s přihlédnutím k promlčení nároku žalobce, za předčasnou. V tomto směru však odvolací soud poznamenává, s odkazem na bod 20 rozhodnutí, že smlouva o investičním životním pojištění poskytuje také krytí sjednaného pojistného rizika, v daném případě se jednalo o pojištění smrti následkem úrazu, trvalé následky úrazu s progresivním plněním, poskytnutí denní dávky za dobu nezbytného léčení, hospitalizace, hospitalizace následkem úrazu a pracovní neschopnost (viz pojistná smlouva). Pojistná ochrana byla také sjednána, s ohledem na datum uzavření smlouvy před 1. 1. 2014, podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

36. Dle § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, pojistitel má právo na pojistné za pojistnou dobu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo nebylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak.

37. Pojistné je úplatou, kterou je pojistník povinen platit pojistiteli za pojistnou ochranu bez ohledu na to, zda dojde či nedojde k pojistné události. Pokud tedy žalovaná byla připravena své závazky z pojistné smlouvy plnit, byť je smlouva neplatná, nelze bez dalšího uzavřít, že na její straně také nevzniklo bezdůvodné obohacení spočívající v poskytování pojistné ochrany, jak namítá žalobce. Tento nárok však žalovaná řádně nespecifikovala, nicméně vzhledem k závěru o promlčení nároku žalobce, by jeho posouzení nemělo v dané věci význam.

38. K námitce žalobce, že závěr soudu I. stupně o promlčení nároku žalobce je v rozporu s § 457 obč. zák, které ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, odvolací soud uvádí, že uvedené ustanovení neupravuje postup. Pokud jde o žalobcem uváděný postup výpočtem salda a judikaturu k tomu citovanou, nejednalo se o případy skutkově srovnatelné s projednávaným sporem, aniž by v odkazovaných rozsudcích zmiňované a žalobcem namítané rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 52/2002 se v tomto smyslu zúčtováním pohledávek zabývalo.

39. Z obsahu žalobcem uváděného rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 14 Co 195/2020 ze dne 23. 6. 2020, je zřejmé, že uvedený senát vycházel ze závěru, že soud I. stupně správně vztáhl počátek subjektivní promlčecí doby ke každé jednotlivé platbě pojistného a správně považoval platby pojistného uhrazené do 30. 1. 2016 s ohledem na to, že žaloba, kterou je nutné považovat za uplatnění práva, byla v projednávané věci podána až 30. 1. 2018, za promlčené. Dále pak stanovil, s odkazem na § 457 a § 458 obč. zák., za použití § 107 odst. 1 obč. zák. a ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, výši nepromlčeného rozdílu mezi peněžitými plněními, které si strany na základě neplatné pojistné smlouvy poskytly, a aproboval odvoláním napadené rozhodnutí soudu I. stupně, když shrnul, že soud I. stupně správně žalobě vyhověl stran částky 24 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované vzniklé přijetím pojistného v období od 1. 2. 2016 do 30. 1. 2018 včetně zákonných úroků z prodlení z této částky, když počátek prodlení žalované správně odvodil od výzvy k plnění obsažené v dopisu ze dne 19. 6. 2017 (§ 517 odst. 1, 2 obč. zák., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a ve zbývajícím rozsahu (když zohlednil, že o části žalobou požadovaného příslušenství již bylo pravomocně rozhodnuto výrokem III. rozsudku ze dne 6. května 2019, č. j. 20 C 13/2018-203) žalobu zamítl.

40. Odvolací soud má však výše uvedené závěry za judikatorně překonané, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, ve kterém bylo zdůrazněno, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; ty jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Podle Ústavního soudu „nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti stěžovatele o poskytnutí bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici (tedy údajný počátek subjektivní promlčecí doby) byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného podle neplatné smlouvy. A to tím spíše, nemá-li být pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podstatná sama vědomost o neplatnosti smlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. V tomto případě není právní vědomí o tom, že bylo plněno z neplatného právního důvodu, zcela oddělitelné od znalosti rozhodných skutkových okolností; námitka o nevýznamnosti právní kvalifikace je lichá, neboť pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti.

41. Podle § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

42. Zákon vylučuje jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Jinak řečeno, pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je rozhodující okamžik, kdy dospěla pohledávka později splatná. Žalobce prakticky bez dalšího prosazuje, aby soudy proti odkupnému zaplacenému žalovanou započetly promlčenou část tvrzeného nároku žalobce a minimálně nepromlčenou mu vyplatily, což však výše citované zákonné ustanovení neumožňuje. Nadto by daný postup popřel i celý princip institutu promlčení, tedy ochranu dlužníka před časově neomezeným vymáháním dluhu. Nelze ani přehlédnout, že žalobce ani nekonkretizuje, k jakému dni by se měly jednotlivé pohledávky střetnout.

43. K obraně žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, v němž dovolací soud tuto problematiku podrobně shrnul: „Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018; případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Vznesená námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy kupříkladu tam, kde žalobce nárok uplatnil opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).“ V daném případě není možné dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo výrazem zneužití práva, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaná námitku uplatnila jako obranu ve sporu vyvolaném žalobcem. Žalobce také netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobce, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobce v mylném přesvědčení, že jím uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive, že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobci jakkoliv přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Lze shrnout, že žalobci ničeho nebránilo zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí lhůty. Za této situace nelze vznesení námitky promlčení ze strany žalované kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

44. Pokud k uvedené námitce žalobce uvádí, že žalovaná jako profesionál musela vědět o absolutní neplatnosti pojistných smluv, toto pochybení nijak neřešila, vědomě se bezdůvodně obohacovala a soudem akceptovanou námitkou promlčení těží ze své nepoctivosti, odvolací soud považuje uvedená tvrzení žalobce za spekulativní. Sám žalobce v rámci sporu uvádí a odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že neplatnost pojistných smluv o investičním životním pojištění je dlouhodobě řešena finančními arbitry i soudy, aniž by výsledkem byla vždy konstatovaná neplatnost takových smluv, ale vždy do věci vstupuje individuální posouzení konkrétního řešeného případu. Z výše uvedené nutnosti individualizace rozhodnutí ani odvolací soud nemůže vycházet z jednotlivých žalobcem v odvolání specifikovaných rozhodnutí jiných senátů odvolacího soudu, jimiž ani není vázán.

45. Odvolací soud poznamenává, že ani ochrana spotřebitele není bezbřehá a nemůže zasahovat neomezené období, po které by žalobce mohl seznat, že má možnost se vůči účastníku domoci dalšího plnění. Žalobce žalobu podává po skončení smluvního vztahu a vyplacení odkupného, aniž by vůči němu druhá smluvní strana aktivně vystupovala; i v případě spotřebitele platí zásada, že „právo přeje bdělým“.

46. Odvolací soud uzavírá, že z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jaké důkazy soud I. stupně provedl, co z nich zjistil a z jakého důvodu učinil závěr o neplatnosti Smlouvy a promlčení nároku žalobce, přičemž nedostatečná reflexe velice obsáhlé judikatury jak soudů, tak finančního arbitra při vědomí individuálního posouzení každé jednotlivé smlouvy a pravidla, že soud se nemusí v rozhodnutí vypořádávat s každou dílčí námitkou, nevede nutně k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ani předčasný závěr soudu I. stupně o započítání žalovanou vyčísleného nároku na vyčíslení plnění spočívající v poskytnutí pojistné ochrany žalobci, správnost rozhodnutí soudu I. stupně nezvrátil, neboť odvolací soud učinil závěr, že pokud nepromlčená část nároku tvoří 7 600 Kč (max. 12 400 Kč při aplikaci objektivní promlčecí lhůty, kterou však žalobce rozporuje) a žalobci již byla žalovanou plněna částka 104 438 Kč, bylo mu plněno více, než tvoří jeho nepromlčený nárok.

47. Pro úplnost odvolací soud dodává, že odvoláním nebyl napaden závěr soudu I. stupně, který shledal nedůvodnou námitku žalobce, že smlouvu uzavřel s nonsubjektem.

48. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů výrokem I. rozsudek soudu I. stupně postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.

49. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla úspěšná i v této fázi řízení a má tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Náklady žalované v odvolacím řízení spočívají v odměně advokáta dle § 6, § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 45 362 Kč za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání žalobce ze dne 15. 8. 2025, účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) ve výši 2 940 Kč za jeden úkon, paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkony ve výši 450 Kč za úkon dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za 21% DPH, tj. náklady celkem 8 203,80 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení