35 Co 326/2025 - 223

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [právnická osoba]. zahraniční osoba registrovaná pod č. [hodnota] sídlem [Adresa žalované A] jednající v [adresa] prostřednictvím [Jméno žalované A]., pobočka pro [adresa], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 137 389 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2025, č. j. 18 C 356/2024178, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. potvrzuje; ve výroku o náhradě nákladů řízení II. se mění jen tak, že jejich výše činí 42 592 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 554,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 137 389 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 773,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrok II).

2. Rozhodl takto o žalobě podané dne 28. 11. 2024, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 137 389 Kč jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy [podezřelý výraz] č. [hodnota] uzavřené dne [datum]. Pojistné činilo 1 100 Kč měsíčně, celkem žalobkyně zaplatila 398 288 Kč, zatímco žalovaná jí vyplatila odkupné ve výši 260 899 Kč. Pojistné bylo investováno do finančních fondů, jejichž hodnota se odvíjela od tzv. podílových jednotek, přičemž žalobkyně jako pojistník nesla investiční riziko. Výplata pojistného plnění byla vázána na registraci pojistné události, jejíž načasování záviselo výlučně na vůli žalované. Žalobkyně namítala netransparentnost systému oceňování podílových jednotek, rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou ve výši 5 %, skryté poplatky a nejasné ujednání o provizích zprostředkovatelům. Uvedené skutečnosti považovala za zneužívající ujednání ve smyslu čl. 3 Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 odst. 1 obč. zák.

3. Žalovaná nárok neuznala, tvrdila, že smlouva byla platná, podmínky jasné a že žalobkyně nikdy nepožádala o vysvětlení zásad pro stanovení výše pojistného dle § 12 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy (dále jen „obč. zák.“), a § 2, § 37 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, uzavřel, že smlouva neobsahovala rozdělení pojistného na část určenou pro pojistnou ochranu a část investiční, ani informace o výši poplatků. Odkaz na sazebník umístěný v sídle žalované nepovažoval za dostatečně prokazatelný způsob seznámení se s obsahem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017). Soud prvního stupně konstatoval, že ujednání o pojistném je podstatnou náležitostí smlouvy, a její absence způsobuje neplatnost celé smlouvy. Soud prvního stupně dále odkázal na rozsudek SDEU ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. C-208/21, který zdůrazňuje nutnost poskytnutí jasných informací o povaze investičních rizik. Neposkytnutí těchto informací představuje klamavou obchodní praktiku ve smyslu čl. 5 odst. 4 směrnice 2005/29. Žalobkyně tyto informace obdržela až při konverzi smlouvy dne 27. 3. 2019, kdy došlo ke změně obsahu smlouvy na NN Smart UM5C. V této fázi si mohla učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru, což soud prvního stupně považoval za rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.

5. Soud prvního stupně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, podle něhož nelze počátek běhu promlčecí lhůty automaticky spojovat s uzavřením smlouvy, stanovil počátek běhu promlčecí lhůty na den 27. 3. 2019, kdy došlo ke konverzi smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila nárok až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 obč. zák.) a žalovaná se promlčení dovolala (§ 100 odst. 1 věta druhá obč. zák.), soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované právo na jejich plnou náhradu.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci, zejména v souvislosti s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Soudu prvního stupně vytkla, že dovodil počátek běhu subjektivní promlčecí doby z konverze pojistné smlouvy ze dne [datum], kdy došlo ke změně produktu z [podezřelý výraz] na [podezřelý výraz]. V rámci této změny byly explicitně uvedeny výše rizikového a investičního pojistného, připojena byla modelace vývoje hodnoty podílových jednotek, odkupného, poplatků a celkové částky zaplacené na pojistném. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně mohla z těchto informací učinit závěr o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru a o neplatnosti původní smlouvy.

8. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně vycházel pouze z objektivních okolností (nikoliv z prokázané subjektivní vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení), i když odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, který rozlišuje mezi znalostí skutkových okolností a vědomostí o důsledku, tedy o bezdůvodném obohacení. Podle žalobkyně nebylo prokázáno, že by si v roce 2019 mohla učinit právní závěr o neplatnosti smlouvy, neboť jako právní laik nemohla rozpoznat vady právního charakteru bez odborné pomoci.

9. Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23, který rozlišuje mezi obohacením a bezdůvodným obohacením. Argumentovala, že modelace pojištění je nezávazný dokument, ze kterého nelze automaticky dovozovat vědomost o bezdůvodném obohacení. Vědomost o neplatnosti smlouvy získala až po konzultaci s právním zástupcem.

10. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodovací praxi Finančního arbitra, konkrétně nález ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a rozhodnutí o námitkách ze dne 16. 11. 2023, kde arbitr obdobnou pojistnou smlouvu posoudil jako platně uzavřenou. Arbitr konstatoval, že smlouva neodporuje zákonu o pojistné smlouvě a že pojistné plnění není určeno pouze odkazem na nejistý výsledek investování. Arbitr rovněž neshledal neurčitost ujednání o výši počátečních nákladů.

11. Žalobkyně zdůraznila, že pokud by měla vědomost o neplatnosti smlouvy již v roce 2019, nehradila by pojistné dalších pět let. V řízení nebyla prokázána žádná pozdější vědomost žalobkyně, která by mohla spustit běh subjektivní promlčecí doby. Žalobkyně argumentovala, že posouzení neplatnosti obdobných smluv činilo potíže i odborným institucím, a že jako spotřebitel nemohla mít právní vědomost o neplatnosti bez odborné pomoci.

12. Dále žalobkyně namítala, že soud prvního stupně opomenul přezkoumat smluvní ujednání z hlediska jejich zneužívající povahy ve smyslu článku 3 Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně nebyla seznámena s výší rizikového pojistného ani s poplatky, což způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

13. Žalobkyně odkázala na judikaturu SDEU ve věcech C-243/08 (Pannon GSM), C-472/10 (Invitel) a aktuálně C-630/23 ze dne 30. 4. 2025, které zavazují vnitrostátní soudy k přezkumu zneužívajících ujednání i bez návrhu spotřebitele. Dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17, který zdůrazňuje povinnost soudů poskytovat efektivní ochranu spotřebitelům.

14. Žalobkyně uvedla, že neurčitá ujednání o ceně pojištění a nákladech naplňují znaky nepřiměřených podmínek dle § 56 odst. 3 písm. g) a i) občanského zákoníku. Odkázala na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, např. sp. zn. 28 Co 98/2025, kde bylo konstatováno, že neurčitost ujednání vede k jejich zneužívajícímu charakteru.

15. Závěrem žalobkyně tvrdila, že rozsudek porušil její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soud prvního stupně nezohlednil ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv EU a neposoudil neplatná ujednání optikou zneužívajících klauzulí. Navrhla proto rozsudek změnit a přiznat jí žalovanou částku s příslušenstvím, případně rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Setrvala na stanovisku, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nutno spojovat nejpozději s datem konverze pojistné smlouvy. V rámci této konverze a související modelace byla žalobkyně seznámena s detaily pojištění, včetně výše rizikového pojistného a dalších poplatků. Podle žalované si žalobkyně mohla na základě těchto informací učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru, od tohoto okamžiku by se měl odvíjet běh subjektivní promlčecí lhůty.

17. Žalovaná odmítla námitku žalobkyně, že modelace nebyla závazná s tím, že nezávaznost modelace spočívá pouze v tom, že pojišťovna není povinna takovou smlouvu uzavřít, nikoli v možnosti svévolně měnit její parametry. K podpoře svého stanoviska žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 18 Co 218/2025–185, kde soud konstatoval, že žalobce musel pojmout vědomost o neplatnosti smlouvy nejpozději při konverzi v roce 2016, případně z výročního dopisu z roku 2020. Soud v tomto rozhodnutí dovodil, že aktivní jednání žalobce v průběhu trvání smlouvy zakládá objektivní předpoklad subjektivní vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení.

18. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2025, č. j. 46 C 400/2024–158, kde soud obdobně stanovil jako počátek běhu subjektivní promlčecí doby okamžik konverze pojistné smlouvy. V tomto rozsudku bylo uvedeno, že žalobce mohl při sjednání změny smlouvy rozpoznat nejasnosti a nedostatky původní smlouvy, zejména absenci ujednání o rozdělení pojistného a o poplatcích, a že od tohoto okamžiku se odvíjelo promlčení jeho nároku.

19. Stejné závěry byly podle žalované učiněny i v dalších řízeních, např. sp. zn. 46 C 187/2024 a 18 C 53/2025. Bez ohledu na promlčení v subjektivní lhůtě žalovaná tvrdila, že nárok žalobkyně by byl částečně promlčen i v objektivní promlčecí lhůtě. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1808/2022 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22, kde bylo konstatováno, že závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19 se neuplatní na životní pojištění, které je investicí svého druhu a nelze je bez dalšího aplikovat na pojistné smlouvy. Závěry rozsudku SDEU C-485/19 se týkají spotřebitelských úvěrů poskytovaných nebankovními společnostmi, Česká národní banka v úředním sdělení neoznačila obdobná ustanovení v pojistných smlouvách za zneužívající. Podle žalované nelze přesně určit výši ztráty, která by žalobkyni vznikla, kdyby smlouvu neuzavřela, a proto je třeba aplikovat rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu.

20. Žalovaná tvrdila, že případné nepromlčené nároky žalobkyně byly plně pokryty vyplaceným odkupným, a že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobu zamítl. K námitce žalobkyně, že soud nedostatečně zkoumal zneužívající ujednání, žalovaná uvedla, že takové posouzení bylo nadbytečné, neboť soud již shledal smlouvu neplatnou z důvodu absence ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023–143, podle něhož nelze chybějící ujednání podrobit přezkumu přiměřenosti podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, protože jde o vadu projevu ve smyslu § 37 občanského zákoníku. Pokud tedy určité ujednání ve smlouvě vůbec neexistuje, nelze jej hodnotit jako zneužívající.

21. Na základě uvedeného žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení včetně DPH.

22. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž nařizoval jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

23. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správná skutková zjištění a na to i navazující právní závěry. Soud prvního stupně správně aplikoval právní úpravu účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) se posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (obč. zák.), a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (ZoP).

24. Investiční pojistná smlouva byla uzavřena podle § 4 odst. 4 ZoP a pojistitel se v ní zavázal vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Z uvedeného vyplývá, že dochází k úhradě pojistného pojistníkem, přičemž toto pojistné, nebo jeho část, je investováno podle daného ujednání v pojistné smlouvě. Na druhé straně se pojistitel zavazuje vyplatit oprávněné osobě (obmyšlenému) sjednané pojistné plnění v případě smrti nebo jiné pojistné události pojištěného. Soud prvého stupně smlouvu individuálně posoudil (srov. nález ÚS ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, který akcentoval autonomii vůle smluvních stran a preferenci platnosti právního jednání, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2023, č. j. 19 Co 156/2023-135, ve kterém uvedený soud dovodil, že nelze paušálně tvrdit, že všechny smlouvy o investičním životním pojištění jsou neplatné, ale k jejich posouzení je nutno přistupovat individuálně) a dospěl k závěru o její neplatnosti.

25. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy. V pojistné smlouvě nebylo určeno, jaká část hrazeného pojistného připadá na pojistnou ochranu ve vztahu k pojištění pro případ smrti a jaká část na investování, nebyla ani jasně a určitě (srozumitelně) stanovena výše poplatků, které měly být hrazeny. Výše, resp. způsob podílu na výnosu peněz žalobkyně investovaných do vybraného podílového fondu se sjednáním oprávnění pojistitele snižovat kapitálovou hodnotu o blíže neurčené (nespecifikované) poplatky, jakožto náklady, je zcela neurčitý, tj. nebyla jasně sjednána výše pojistného plnění. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že ve smlouvě schází informace o poplatkové struktuře, a tedy tím o pojistném, jakožto podstatné náležitosti pojistné smlouvy. Obdobně tak správně posoudil, že nepostačující je odkaz žalované na možnost se seznámit se sazebníkem poplatků v jejím sídle, když toto nepredikuje, že by se žalobkyně skutečně při uzavření pojistné smlouvy se sazebníkem poplatků seznámila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017). Obecně lze konstatovat, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu označeném jako „pojistná smlouva,” ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Rovněž poplatky nemusí být sjednány pouze pevnou částkou, nýbrž i vzorcem, do kterého lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoliv pochyb přesnou výši poplatku vypočíst. V případě investičního životního pojištění, které ve významné části není určeno na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel představuje investici či úsporu v plné výši, či zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru (poplatky); a pokud taková úplata hrazena je, což je v tomto typu případů obvyklé, pak kolik činí.

26. Odvolací soud proto vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že výši této úplaty (poplatku) seznat nelze a jejich výše tak byla v okamžiku uzavření smlouvy žalobkyni neznámá; obdobně tak výše rizikového pojistného, což činí smlouvu absolutně neplatnou. Soud prvního stupně rovněž správně uzavřel, že neplatnost smlouvy nemohla zhojit ani učiněná konverze smlouvy ze dne [datum], neboť neplatné jednání nelze konvalidovat. V popsaném případě pak šlo o změnu mezi účastníky řízení uzavřené smlouvy o životním pojištění, nikoli o faktické uzavření smlouvy nové, jak rovněž správně dovodil soud prvního stupně.

27. K aplikaci Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a závěrů v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci [spisová značka] na projednávanou věc (když nelze v tomto směru odhlédnout od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22) Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 207/2022 ze dne 18. 1. 2023 konstatoval Jak již ve skutkově podobné věci objasnil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, „závěry rozsudku [spisová značka], v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu [adresa] související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro danou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že soud předkládající předběžnou otázku řešil spor, kdy se spotřebitel – posléze žalobce – až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na posuzovanou věc, neboť k takovému závěru – tedy k existenci zneužívajícího ustanovení – nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. Lze sice uznat, že pojišťovna způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal“. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na investiční životní pojištění závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval. Odkaz žalobkyně na článek 3 směrnice Rady 93/13/EHS a § 56 odst. 1 občanského zákoníku je z výše uvedených důvodů nepřípadný.

28. V napadeném rozhodnutí soud prvního stupně došel k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení, které žalobkyni nebylo vydáno pro důvodně vznesenou námitku promlčení ve spojení s úvahou o hodnotě žalovanou poskytované pojistné ochrany. Odkaz žalované na rozhodnutí [spisová značka] považuje odvolací soud za nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí SDEU řešilo kompaktnost leasingové smlouvy po odstranění ustanovení, které bylo označeno za zneužívající. Za situace, kdy soud prvního stupně označil nyní posuzovanou smlouvu za neplatnou, není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu, který by činil řízení účelným a ekonomicky rozumným, by se měly soudy zabývat jejími jednotlivými ustanoveními a určovat, která jsou zneužívající, posoudit, zda smlouva může bez daných ustanovení existovat a poté teprve dojít k závěru o její platnosti či neplatnosti. Nadto úvahu o absolutní neplatnosti konkrétního ujednání, jeho neoddělitelnosti od zbytku smlouvy a z toho vyplývající její neplatnosti, soud prvního stupně učinil (viz bod 19-24 napadeného rozsudku), i když s odkazem na národní právo. Soud prvního stupně zde vysvětlil, z jakého důvodu tak postupoval a vyslovil závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy. Nadto se ve vztahu k uvedené smlouvě také zabýval vznesenou námitkou promlčení. Uvedený postup je v souladu i se závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], ve kterém se soud ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který se zabýval pouze promlčením nároku, aniž by přistoupil k hodnocení platnosti smlouvy o investičním životním pojištění, a uvedl: „… odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nejprve posuzoval námitku promlčení nároku, neboť v případě naplnění podmínek promlčení by zkoumání existence nároku bylo zcela neúčelné, a jakýkoliv závěr o existenci či neexistenci žalovaného nároku by s ohledem na jeho promlčení vedl k zamítnutí žaloby“.

29. V soudem prvního stupně odkazovaném a i žalobkyní uváděném nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022 k otázce promlčení Ústavní soud uzavřel: „Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 ObčZ 1964 jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní a ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.“ V bodě 36 citovaného nálezu vysvětlil. „Tvrdit, že uzavření smlouvy a následné platby pojistného jsou konkrétní skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (na rozdíl od doby objektivní), je protimluv. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Při soudy uplatněném výkladu § 107 odst. 1 obč. zák., podle nějž jde o znalost takových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, jde o dovození hypotetické. V takovém případě spadají počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby vjedno. Jestliže je ale z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v soudy dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je soudy učiněný opačný úsudek svévolný“ (odst. 27 citovaného nálezu) ... „Ústavnímu soudu neunikla podstata hlavní teze příslušné judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podstatná znalost skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Sama skutečnost, že subjektivní – svou povahou niternou skutkovou okolnost, nelze vždy s jistotou prokázat, však nemůže znamenat „mechanický“ příklon k tezím dřívějších rozhodnutí. V kontextu posuzované věci to totiž ústí v závěr, že „subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná“ (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu) je ve skutečnosti objektivní skutečností. Nemá však jít o subjektivní okamžik v tom smyslu, že se týká určitého subjektu, ale proto, že jde o subjektivní (vnitřní) vědomost, na niž lze z objektivních faktů prokazatelně, nikoli hypoteticky usoudit. Objektivní skutečnosti mohou sloužit jako indicie při zjišťování individuálních okolností případu, ale nemohou jimi být bez důsledné snahy o jejich objasnění nahrazeny“.

30. Soud prvního stupně dovodil neplatnost pojistné smlouvy a důvodně uzavřel, že žalobkyni svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Z důvodu hospodárnosti řízení se poté prvotně zabýval vznesenou námitkou promlčení a s odkazem na § 107 obč. zák. a nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, stanovil počátek běhu promlčecí lhůty na den 27. 3. 2019, kdy došlo ke konverzi smlouvy. U této právní úpravy se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní lhůtě a v tříleté objektivní promlčecí lhůtě. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo takovéto plnění získal. Platí, že byla-li majetková hodnota nabyta v souladu se smlouvou, která je absolutně neplatná, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Oprávněný musí mít všechny relevantní skutečnosti pro uplatnění svého práva u soudu, přičemž není rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejich základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši, ani že se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovouto vědomostí není znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, ze kterých lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby (u neplatných pojistných smluv) nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiku uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomí o bezdůvodném obohacení nevypovídají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/2021).

31. Soud prvního stupně vztáhnul vědomost žalobkyně o neplatnosti smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení k datu 27. 3. 2019, kdy došlo ke změně obsahu smlouvy s kódem [hodnota] na pojištění [podezřelý výraz]. Žalobkyně v této souvislosti obdržela dosud chybějící informace, na základě nichž si mohla učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru, což soud prvního stupně důvodně považoval za rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Konkrétně byla žalobkyni poskytnuta individuální srovnávací modelace vývoje hodnoty podílových jednotek, výše odkupného, poplatků a celkové částky zaplacené na pojistném v čase. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že pokud žalobkyně namítala, že neměla žádnou možnost posoudit ekonomické důsledky pojistné smlouvy, neboť dotčená ujednání jsou nejasná, netransparentní a některé důležité vstupní parametry pojištění či důležité dokumenty (např. sazebník) jsou spotřebitelům neznámé, pak v okamžiku, kdy si sjednala s žalovanou změnu pojistné smlouvy, mohla se seznámit s detaily, které scházely v původní pojistné smlouvě, a v tento okamžik si mohla vytvořit představu o tom, že je s její stávající smlouvou něco v nepořádku, tedy že v původní pojistné smlouvě scházela podrobná ujednání o rozdělení pojistného na pojistné krytí a investice, schází konkrétní výše poplatků apod. Jednalo se o skutečnosti, pro které by byla bývala smlouvu neuzavřela, kdyby si byla jejich absence vědoma. Žalobkyně získala vědomost o nákladovosti a o ekonomické nevýhodnosti sjednaného pojištění (pro tento závěr je nerozhodné, že nastíněná modelace byla nezávazného charakteru). Žalobkyně nemusela mít konkrétní povědomí o neplatnosti pojistné smlouvy, resp. neplatných smluvních ujednáních, postačilo, že smlouva se z laického pohledu jevila jako „zvláštní”, neboť není podstatná právní kvalifikace, nýbrž skutkové okolnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Od tohoto okamžiku žalobkyni počala běžet subjektivní promlčecí doba, která marně uplynula ke dni 27. 3. 2021, neboť svůj nárok uplatnila žalobou došlou soudu prvního stupně až dne 28. 11. 2024. Žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnila dříve, přičemž ani žalovaná jí v tom nevytvořila žádnou překážku; ostatně žalobkyně dané ani netvrdila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, č. j. 33 Cdo 3113/2023-233 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).

32. Sama žalobkyně v rámci sporu uvádí a odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že neplatnost pojistných smluv o investičním životním pojištění je dlouhodobě řešena finančními arbitry i soudy, aniž by výsledkem byla vždy konstatovaná neplatnost takových smluv, ale vždy do věci vstupuje individuální posouzení konkrétního řešeného případu. Z výše uvedené nutnosti individualizace rozhodnutí ani odvolací soud nemůže vycházet z jednotlivých žalobkyní v odvolání specifikovaných rozhodnutí jiných senátů odvolacího soudu, jimiž ani není vázán. Navíc ochrana spotřebitele není bezbřehá a nemůže zasahovat neomezené období, po které by žalobkyně mohla seznat, že má možnost se vůči účastníku domoci dalšího plnění. Žalobkyně žalobu podala po skončení smluvního vztahu a vyplacení odkupného, aniž by vůči ní druhá smluvní strana aktivně vystupovala; i v případě spotřebitele platí zásada, že „právo přeje bdělým“.

33. Nad rámec uvedeného je namístě dodat, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy pro absenci ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného a poplatcích, bylo by nadbytečné se zabývat tím, zda ujednání jsou neplatná z důvodu, že představují nerovnováhu v právech a povinnostech a tedy podrobit je testu přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. Směrnice Rady, neboť pokud takovéto ujednání nebylo obsahem dané smlouvy, těžko jej lze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023).

34. Ze všech popsaných důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé věcně správně, proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil.

35. Odvolací soud se však neztotožnil s výpočtem výše nákladů řízení. Soud prvého stupně o nákladech řízení správně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela procesně úspěšné žalované přiznal právo na plnou náhradu řízení, které spočívají v odměně advokáta, která je tvořena částkou 33 100 Kč, tj. odměnou za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), za úkony právní služby převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé, doplnění vyjádření ve věci samé, účast u jednání dne 26. 3. 2025 a účast u jednání dne 28. 5. 2025, přičemž sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby z tarifní hodnoty 137 389 Kč činí 6 620 Kč. Dále paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč za úkon právní služby provedený před 1. 1. 2025 a za 4 úkony právní služby provedené po tomto datu po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT). DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 7 392 Kč, celkem 42 592 Kč. Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení změnil ohledně jejich výše, jinak jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, má proto vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které jí v tomto stádiu řízení vznikly, a to odměnu ve výši 6 620 Kč za vyjádření k odvolání podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., režijní paušál 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, 21 % DPH v částce 1 484,70 Kč, celkem 8 554,70 Kč.

37. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení