21 Co 228/2022-566

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [PSČ] správce konkursní podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], [PSČ] zastoupeno advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o zaplacení částky 18 261 187 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 4 C 69/2019 – 527 ze dne 29. března 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 103 840 Kč, a to k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 4 C 69/2019 – 527 ze dne 29. 3. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit do konkursní podstaty úpadce [právnická osoba] částku ve výši 18 261 187 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 261 187 Kč ve výši 9,75% ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byl žalovaný uznán povinným nahradit žalobci náklady řízení ve výši 441 170 Kč k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému byla dále uložena povinnost nahradit náklady České republice Okresnímu soudu Praha-západ ve výši 1 971 Kč (výrok III.) a soudní poplatek ve výši 913 060 Kč (výrok IV.), vždy na účet tohoto soudu do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum] domáhal původně zaplacení částky 21 116 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] byl prohlášen konkurs na majetek úpadce [právnická osoba] a usnesením téhož soudu ze dne [datum] byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ustanoven správcem konkursní podstaty úpadce [právnická osoba] Do soupisu konkursní podstaty úpadce byly zahrnuty dne [datum], ve znění aktualizace soupisu ze dne [datum], nemovité věci: a) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizována čtyři slova]) a pozemky parc. [číslo] až [číslo] a parc. [číslo] parc. [číslo], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; b) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizováno] (s pěti byty) a pozemky parc. [číslo] až [číslo], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; c) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizována čtyři slova]) a pozemky parc. [číslo] až [číslo] a parc. [číslo] až [číslo], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; d) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizována čtyři slova]) a pozemky parc. [číslo] až [číslo], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; e) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizována čtyři slova]) a pozemky parc. [číslo] až parc. [číslo] jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; f) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizována čtyři slova]) a pozemky parc. [číslo] až parc. [číslo] jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; g) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizována čtyři slova]) a pozemky parc. [číslo] až parc. [číslo] parc. [číslo] až [číslo], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; h) pozemek st. parc. [číslo] bytový dům [adresa] postavený na parc. č. st. [anonymizována čtyři slova]) a pozemky parc. [číslo] až parc. [číslo] jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě. Tvrdil, že žalovaný užívá uvedené obytné domy a pozemky bez jakéhokoliv právního důvodu, když v minulosti měl s úpadcem uzavřenou nájemní smlouvu ze dne [datum], ve znění dodatku [číslo] ze dne [datum] a dohody ze dne [datum]. Rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 5. 2003, které nabylo právní moci dne [datum], byla nájemní smlouva, jakož i dodatek a dohoda k ní uzavřené shledány jako neúčinné právní úkony. Žalobce dále tvrdil, že za užívání předmětných obytných domů a pozemků žalovaný do konkursní podstaty nic dlouhodobě nehradí s tím, že je-li do konkurzní podstaty sepsán majetek, který užívá třetí osoba bez právního důvodu, vzniká žalovanému na úkor konkurzní podstaty majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení). V žalobě dále tvrdil, že žalovanému bylo uloženo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č.j. [číslo jednací] ze dne 27. 6. 2018 obytné domy vyklidit. Bezdůvodné obohacení bylo vyčísleno za období od [datum] do [datum] na základě znaleckého posudku, vypracovaného znaleckým ústavem [právnická osoba] ze dne [datum], kdy hodnota ročního bezdůvodného obohacení za všechny obytné domy a pozemky, za období roku 2016 činila částku 6 698 294 Kč, za rok 2017, částku 7 033 209 Kč a za rok 2018 částku 7 384 869 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě této částky předžalobní výzvou ze dne [datum] ve lhůtě patnácti dnů. Žalovaný převzal výzvu dne [datum], ale přípisem ze dne [datum] žalovaný reagoval odmítavě a žalobci ničeho neuhradil. Po žalovaným vznesené námitce promlčení vzal žalobce za období od [datum] do [datum] žalobu zpět do částky 2 854 813 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 2 854 813 Kč a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, proto předmětem řízení zůstala částka 18 261 187 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně nepřipustil rozšíření žaloby o vydání bezdůvodného obohacení za rok 2019 ve výši 7 384 869 Kč s tím, že by dokazování k této částce prodloužilo řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že podáním žaloby dochází ze strany žalobce k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval na to, že již v rámci řízení o vyklizení soudy opětovně konstatovaly, že žalobě na vyklizení nelze vyhovět z důvodu, že podání žaloby o vyklizení je důsledkem výkonu práva, které je v rozporu s dobrými mravy, když braly v úvahu specifické okolnosti případu a jeho historický vývoj. Připomínal, že zohlednily, že členové žalovaného, kteří předmětné nemovitosti užívají, jsou věřiteli poškozenými předchozí protiprávní činností dlužníka, že ze svých vlastních finančních prostředků v dobré víře a se souhlasem předchozího správce konkursní podstaty předmětné nemovitosti dostavěli, spravovali a zacházeli s nimi jako s vlastními. Dovozoval, že otázku dobrých mravů lze posuzovat i podle nové právní úpravy. Konstatoval, že pokud lze za výkon práva v rozporu s dobrými mravy považovat snahu o vyklizení předmětných nemovitostí, tak bez pochyby je výkon práva i uplatnění této pohledávky v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval na to, že nikdy nebyl ze strany žalobce či předchozího správce konkursní podstaty konfrontován s tím, že by za užívání předmětných nemovitostí měl hradit do konkursní podstaty jakékoliv plnění. Vyslovil svůj názor, že tento postup byl žalobcem zvolen s úmyslem jej poškodit, případně jeho členy a že se jedná o nemravný a bezohledný postup, kdy takovému jednání by neměla být přiznána ochrana.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že úpadce [právnická osoba] je vlastníkem nemovitých věcí zapsaných na [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova] [obec] – pozemků č. st. [anonymizována čtyři slova] bytových domů [adresa] až [anonymizováno], postavených na těchto pozemcích, včetně souvisejících pozemků, které tvoří s obytným domem vždy funkční celek. Předmětné nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadce dne [datum]. Žalovaný a jeho členové družstevníci napadali správnost tohoto postupu, když namítali, že vlastníkem bytových domů je žalovaný, nikoliv úpadce. Řízení o vylučovací žalobě skončilo pravomocně dne [datum], kdy byla určena příslušnost bytových domů, které jsou předmětem tohoto řízení, do soupisu konkursní podstaty úpadce. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č.j. [číslo jednací] ze dne 27. 6. 2018, který nabyl právní moci dne [datum], byl s konečnou platností vyřešen spor mezi žalovaným a správcem konkursní podstaty, týkající se vyklizení obytných domů. Tímto rozsudkem byl žalovaný uznán povinným vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, tedy do [datum]. Žalovaný nepopíral, že v návaznosti na uvedený rozsudek neučinil ve vztahu k žalobci žádný (ani formální) krok týkající se předání předmětných nemovitostí. Předmětné nemovitosti užívají fyzické osoby - družstevníci, kteří své právo odvozovali od nájemních smluv uzavíraných v roce 2003 anebo smluv o zřízení věcného břemene v roce 2002. I přes určení neplatnosti těchto smluv pro rozpor se zákonem byly předmětné bytové jednotky užívány podle takto založených vztahů, případně i v některých obdobích přenechány dalším osobám, kteří těmito bytovými jednotkami disponovali na základě neplatných nájemních smluv. Inženýrské sítě byly budovány úpadcem, žalovaný dokončoval některé stavby pro zajištění celkové infrastruktury lokality. Zde prvostupňový soud zdůraznil, že otázka případného odlišného vlastnictví inženýrských sítí a liniových staveb od vlastnictví staveb, které jsou předmětem tohoto řízení, není relevantní pro vyčíslení obvyklého nájemného.

4. Ke znaleckému posudku, předloženému žalobcem a který byl vypracován znaleckým ústavem [právnická osoba] dne [datum], soud prvního stupně zdůraznil, že obsahuje doložku podle ust. § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uzavřel, že má všechny zákonem požadované náležitosti a že je zřejmá použitá metodologie pro vyčíslení bezdůvodného obohacení za soubor nemovitostí. Konstatoval, že jeho závěry obhájil zástupce znaleckého ústavu přesvědčivě v rámci výpovědi, když řádně odůvodnil použitou metodu a koeficienty, které byly zohledněny při výpočtu obvyklého nájemného za užívání bytů a pozemků v dané lokalitě. Za velmi podstatnou skutečnost označil prvostupňový soud, že znalec zcela přesvědčivě obhájil závěry znaleckého posudku v návaznosti na námitky žalovaného (vlastnictví inženýrských sítí-liniových staveb), kdy otázka případného odlišného vlastnictví inženýrských staveb a liniových staveb nemá vliv na výpočet obvyklého nájemného, pokud tam tyto stavby jsou a mohou být využívány.

5. Vypracovaný posudek proto shledal jako věrohodný důkaz a pro nadbytečnost a neúčelnost zamítl návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku. Zamítnuty byly i jeho další návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků – bývalého statutárního zástupce žalovaného [jméno] [příjmení], výslech současného jednatele [příjmení] [jméno] [příjmení] a bývalého správce konkursní podstaty [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jakož i dalších družstevníků k výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, neboť„ stavěli se souhlasem bývalého správce konkursní podstaty“. Tyto důkazní návrhy označil za nadbytečné, neboť k průběhu konkursního řízení, postupu žalovaného i družstevníků se vyjádřil podrobně Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku, výše specifikovaném. Za nadbytečné označil důkazy svědeckými výpověďmi k užívání bytů, neboť v řízení bylo prokázáno, že byty užívají fyzické osoby – družstevníci, a to na základě listin, provedených k důkazu, a to i přes jejich neplatnost konstatovanou v soudních řízeních. Uvedl, že listiny založily faktický stav, který v předmětném období trval. Soud prvního stupně zamítl i důkazy k prokazování vlastnictví inženýrských sítí a dalších liniových staveb, když zopakoval, že otázka případného odlišného vlastnictví těchto staveb nemá význam pro vyčíslení bezdůvodného obohacení, pokud jsou tyto služby řádně poskytovány.

6. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 2 odst. 3 o.z. a ust. § 8 o.z. Úroky přiznal odkazem na ust. § 1968 o.z. a jejich výši určil podle vyhl. č. 351/2013 Sb. Pariční lhůta byla určena podle ust. § 160 o.s.ř. a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.“), když jejich výši určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), a to odkazem na její ust. § 7 bod 7., ust. § 11 odst. 3 písm. f) a ust. § 13 odst. 3 ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. Výrok o nákladech státu byl odůvodněn ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a výrok IV. odkazem na ust. § 11 odst. 2 písm. n) a ust. § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., kdy výše poplatku byla stanovena podle položky 1 písm. b) sazebníku poplatků.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkal pochybení, kdy neprovedl jím navržené důkazy, a to revizní znalecký posudek, výslechy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a jím označených členů (tedy družstevníků) žalovaného, jakož i důkazy k prokázání vlastnického práva žalovaného k inženýrským sítím a dalším liniovým stavbám a odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Namítal, že z rozsudku není patrné, s ohledem na jaká konkrétní skutková zjištění soud prvního stupně učinil závěr o užívání předmětných nemovitostí žalovaným, když sám konstatoval, že jím zmíněná nájemní smlouva z roku 1998 byla pravomocně soudně prohlášená za neúčinnou, a navíc neměla žádný vliv pro hodnocení práv a povinností účastníků řízení k předmětným nemovitostem v rozhodném období. Soudu prvního stupně dále vytýkal, když nekonstatoval, že předmětné nemovitosti byly žalobcem prodány v roce 2021 bez jakékoliv součinnosti žalovaného. Dovozoval, že v řízení není pasivně legitimován, když ani nesplňuje žádnou ze zákonných podmínek pro vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně. Zdůrazňoval, že nemovitosti neužívá a nezískává z nich žádný prospěch a že v letech 2000 až 2003 měl za to, že předmětné nemovitosti jsou v jeho vlastnictví. Připomínal, že neposkytl žalobci žádnou součinnost pro účely přípravy znaleckého posudku, když znalec provedl fyzickou prohlídku nemovitých věcí pouze na základě dohody s jejich skutečnými uživateli. Tvrdil, že nedisponuje ani klíči od předmětných nemovitostí a fakticky s nimi nemůže nijak nakládat. Pokud někteří jeho družstevníci ponechávali předmětné nemovitosti k užití jiným osobám, v naprosté většině případů tak činili bez jeho souhlasu nebo jakékoliv jiné součinnosti. Konstatoval, že vzhledem k nemovitým věcem není v pozici detentora. Vyslovil svůj nesouhlas v tom, že soud prvního stupně při svém rozhodování o otázce pasivní legitimace vycházel do značné míry z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 27. 6. 2018, vydaného v rámci řízení povinnosti žalovaného předmětné nemovitosti vyklidit. Dovozoval, že závěry ve věci pasivní legitimace, ke kterým Nejvyšší soud ČR dospěl v rámci řízení o vyklizení, nelze bez dalšího použít pro účely řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení. Poukazoval na to, že Nejvyšší soud ČR v rámci řízení o vyklizení rozhodoval podle jiné úpravy a že bylo povinností soudu prvního stupně vyhodnotit si, zda skutečně jsou podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení splněny a zda žalobce unesl svá břemena tvrzení a břemena důkazní. Připomínal, že žaloba na vyklizení byla podána již v roce 2001 a že předmětné nemovitosti stavebně dokončoval, uzavřel nájemní smlouvy, smlouvy o věcných břemenech, prováděl kolaudace v dobré víře, že uspěje se svou vylučovací žalobou a že tedy jsou předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví. Konstatoval, že v rámci tohoto řízení žalobce žádal vydání bezdůvodného obohacení za užívání (případně detenci) předmětných nemovitostí, aniž by žalobce třeba jen tvrdil jediný případ jednání žalovaného za dobu posledních 13 let, ze kterého by šlo dovodit, že žalovaný nemovitosti užíval nebo byl v pozici jejich detentora. V rámci svého odvolání soudu prvního stupně dále vytýkal, že neakceptoval námitku, že uplatněním žalobního nároku dochází ze strany žalobce k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Zdůrazňoval, že pokud by bylo vyhověno všem žalobám žalobce a žalovanému by byla uložena povinnost uhradit souhrnnou částku, která pouze na jistině dosahuje 50 milionů Kč, mělo by to na něj naprosto likvidační dopady. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta, příp. aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena zpět k dalšímu řízení.

8. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 75/2022 – 334 ze dne 16. 6. 2022 a poukazoval na jeho závěry, které jsou použitelné i na tuto věc. Předně zdůrazňoval, že účastníky řízení bylo označeno za nesporné, že obytné domy a pozemky jsou ve vlastnictví žalobce a že jsou zahrnuty v soupise konkursní podstaty úpadce. Dovozoval, že je-li do konkursní podstaty sepsán majetek, který užívá třetí osoba, t.j. žalovaný, bez právního důvodu, vzniká žalovanému na úkor konkursní podstaty majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení). Ve vztahu k obytným domům konstatoval, že povinnost žalovaného je vyklidit již byla pravomocně deklarována a odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [číslo jednací] ze dne 27. 6. 2018, podle kterého měl žalovaný povinnost je vyklidit do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a vyklizené předat žalobci. Připomínal, že rozsudek nabyl právní moci dne [datum] a vykonatelným se stal dne [datum]. V tomto kontextu poznamenal, že již Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku č.j. [číslo jednací] ze dne 4. 6. 2015 dospěl k závěru o pasivní legitimaci žalovaného ve věci žaloby o vyklizení obytných domů. Ve svém vyjádření poukazoval na to, že žalovaný v rámci svých obranných tvrzení netvrdil a ani neprokazoval, že by splnil uvedenou povinnost. Ztotožnil se rovněž se závěrem prvostupňového soudu, že„ stavební pozemky jsou zastavěny obytnými domy a ostatní pozemky (zahrady) tvoří s tím kterým obytným domem jeden funkční celek, když jsou užívány jako zahrady jednotlivých bytů umístěných v tom kterém konkrétním obytném domě“. Odvolával se rovněž na konstantní judikaturu, podle které bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci, např. tím, že ji učinil přístupnou pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval. Poukazoval na to, že majetkový prospěch nelze spojovat pouze s faktickým užíváním věci, neboť samotné užívací právo představuje majetkovou hodnotu. Dovozoval, že pro tuto věc je tedy nerozhodné, zda žalovaný fakticky (on sám) obytné domy a pozemky užíval, ale byl to a je to žalovaný, od kterého faktické užívání obytných domů a pozemků odvozují třetí osoby – členové družstva, kterým je umožnil užívat, čímž žalovaný vykonával a vykonává užívací právo. Závěry soudu prvního o pasivní věcné legitimaci označil za správné a v souladu s ustálenou judikaturou. Stran námitek žalovaného do znaleckého posudku uvedl, že skutečnost, že žalovaný nesouhlasí s jeho závěry znaleckého posudku, které ale relevantně nezpochybnil, proto nemohou být důvodem pro vypracování revizního znaleckého posudku. Zdůrazňoval, že zástupce znaleckého ústavu v rámci svého výslechu přesvědčivě a po odborné stránce, jakož i logicky, zdůvodnil jeho závěry a osvětlil jím použitou odbornou metodiku při určení výše. Konstatoval, že se znalecký ústav při zpracování znaleckého posudku nijak neodchýlil od konstantní judikatury. K bezdůvodnému obohacení dále připomínal, že je nárokováno zpětně, a to za dobu, kdy byly jednotlivé byty v předmětných obytných domech a pozemky ze strany žalovaného, resp. jeho družstevníků bez jakýchkoliv problémů užívány. Žalobce souhlasil s postupem soudu prvního stupně, pokud nedoplňoval dokazování v rozsahu, který navrhl žalovaný. Odmítl, že by z jeho strany docházelo k výkonu práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, a to s poukazem na to, že to byl žalovaný, který svými protiprávními kroky a jednáním založil, že bez právního důvodu v žalovaném období obytné domy a pozemky užíval prostřednictvím svých členů a ignoroval výzvy k jejich vyklizení a předání žalobci. Připomínal, že rovněž umožnil užívat obytné domy svými členy, a to i přes zákonný zákaz dispozice s majetkem zahrnutým v soupise konkurzní podstaty. Uvedl, že nepostupuje v žádném ohledu vůči žalovanému krutě či bezohledně a neuráží lidské cítění, jakož nejedná v jakémsi úmyslu jej poškodit, či že by se mělo jednat o jakousi„ odplatu“ za podání ústavní stížnosti, jakož i to, že by si tímto postupem měl zajistit lepší pozici pro jednání o vyřešení celé neutěšené situace. Odkazoval na závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který v něm též uzavřel, že žalovaný již od [datum] věděl, že investice provádět nemůže a že tedy bude jednat protiprávně. Žalovaný v tomto kontextu zamlčoval skutečnost, že nárok, vyplývající z tzv.„ zvláštních okolností případu“, t.j. nárok z jím tvrzených„ investic“, uplatnil proti žalobci dvěma žalobami u Okresního soudu Praha západ, a to v souhrnné výši cca 56,8 mil. Kč.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Předně je nutno poukázat na to, že se Nejvyšší soud ČR již v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz. Ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, že provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek sp. zn. 32 Odo 801/2006 ze dne 10. 1. 2008, usnesení sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 ze dne 26. 10. 2010 a sp. zn. 33 Cdo 3116/2011 ze dne 30. 1. 2013). Jestliže soud některé z navržených důkazů neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 428/2008 ze dne 13. 11. 2008).

13. V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) navrženým revizním znaleckým posudkem a v odst. 33 odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl. Jeho postup v tomto směru tedy odpovídal i postupu, vyžadovanému Ústavním soudem (srov. jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95).

14. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 259/2012 ze dne 27. 5. 2015 vysvětlil, že nejsou dány důvody pro zpracování tzv. revizního znaleckého posudku podle ust. § 127 odst. 2 o.s.ř., jestliže písemné vyhotovení prvního posudku nevykazuje žádné vady, které by svědčily o nedostatcích formálních či věcných a pověřený znalec při výslechu před soudem reagoval na vznesené dotazy a ani zde se neobjevily nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum posudku jiným znalcem či ústavem.

15. Nejvyšší soud ČR rovněž v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 ze dne 17. 6. 2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 170/2011 ze dne 23. 10. 2012 či jeho usnesení sp. zn. 22 Cdo 5391/2014 ze dne 23. 6. 2015).

16. Znalecký posudek znaleckého ústavu [právnická osoba], který byl ve věci dne [datum] vypracován, odpovídá všem formálním i věcným náležitostem, vyžadovaných tehdy platným zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Uvedený znalecký ústav je řádným znalcem, zapsaným v seznamu znalců a soud prvního stupně jej v této věci před jeho výslechem řádně poučil podle ust. § 127 o.s.ř. Z protokolu o ústním jednání ze dne [datum] se podává, že se výslech znalce uskutečnil standardním a zákonným způsobem, že mu žalovaný kladl celou řadu otázek, které znalec vyčerpávajícím způsobem zodpověděl.

17. Odvolací soud nemá pochybnosti o správnosti a objektivnosti podaného znaleckého posudku, a proto ve shodě se soudem prvního stupně neuznal za důvodné přikročit k vypracování revizního znaleckého posudku.

18. Je třeba ještě připomenout, že pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry zpochybnit relevantním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1356/2014 ze dne 2. 7. 2014), k čemuž však v projednávané věci nedošlo.

19. Neobstojí ani další, žalovaným vytýkaná, vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl další navržené důkazy, vyjmenované v odst. 34 odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud ČR opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 749/2005 ze dne 15. 9. 2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 ze dne 10. 11. 2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2712/2008 ze dne 13. 8. 2009, a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999 a sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 34 odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci nebylo namístě důkaznímu návrhu – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

20. Odvolací soud jen připomíná, že skutková zjištění o poloze jednotlivých nemovitostí, spadajících do konkursní podstaty úpadce, vyplývají z jím uvedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud neprovedl výslechy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], neboť k průběhu konkursního řízení, postupu žalovaného i družstevníků se skutečně vyjádřil velice podrobně Nejvyšší soud ČR v jeho výše citovaném rozsudku č.j. [číslo jednací] ze dne 27. 6. 2018. Provádění dokazování svědeckými výpověďmi k užívání bytů by bylo rovněž zcela nadbytečné, když v řízení bylo prokázáno, že byty užívají fyzické osoby – družstevníci, a to na základě listin, které prvostupňový soud provedl k důkazu. Ty pak, i přes jejich neplatnost, která byla konstatována v jiných soudních řízeních, založily faktický stav, který v předmětném období trval. Správné bylo rovněž zamítnutí důkazů k prokazování vlastnictví inženýrských sítí a dalších liniových staveb. Otázka případného odlišného vlastnictví těchto staveb nemá totiž skutečně význam pro vyčíslení bezdůvodného obohacení, pokud jsou tyto služby řádně poskytovány, jak tomu v tomto případě bylo.

21. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

22. Žádného z výše uvedených pochybení, popsaných shora, se soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

23. Soud prvního stupně tedy vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Odvolací soud se ztotožňuje se všemi jeho důvody, proč navržené důkazy neprovedl a pro stručnost na ně odkazuje. Jejich neprovedení tedy nemělo vliv na otázku unesení důkazního břemene žalovaného o jím tvrzených skutečnostech.

24. Věcnou legitimací (aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je občan či organizace subjektem práv či povinnosti, jež jsou předmětem řízení. Zde je třeba dodat, že se žalobce domáhal plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Pasivně legitimován je tedy ten, kdo je nositelem hmotně právní povinnosti. Pasivně legitimován v řízení o zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení je ten, kdo užívá bez právního důvodu nemovité věci žalobce.

25. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Jak vyplývá z citovaného zákonného ustanovení, stíhá toho, kdo se na úkor jiného obohatí bez spravedlivého důvodu, povinnost vydat ochuzenému, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí také ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, nebo se o něj jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Bezdůvodným obohacením je i užívání cizí nemovité věci bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc. Prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 845/99 ze dne 20. 3. 2021). Je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu a skutkovou podstatou plněním z neplatného právního úkonu. Důsledkem plnění neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli; spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať již aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2749/2010 ze dne 6. 12. 2010). Nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné smlouvou přenechané užívací právo. Okolnost, že neplatnou nájemní smlouvou nemohlo být užívací právo řádně přenecháno, přitom na uvedený závěr nemůže mít vliv, neboť pronajímatel pod dojmem platnosti smlouvy užívací právo k věci fakticky přenechal a nájemce je přijal, čímž získal majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byl v případě platnosti smlouvy povinen poskytnout úplatu ve formě nájemného (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 16/2012 ze dne 17. 7. 2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 366/2003 ze dne 30. 10. 2003).

27. V zájmu právní jistoty podle ust. § 13 o.z. odvolací soud považuje za nutné odkázat na závěry svého rozsudku č.j. 19 Co 75/2022 – 334 ze dne 16. 6. 2022, vydaného ve věci stejných účastníků řízení ve skutkově a právně shodné věci, jehož se důvodně dovolával žalobce. V uvedeném rozsudku bylo m.j. konstatováno, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 ze dne 24. 4. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4558/2014 ze dne 7. 4. 2015 a sp. zn. 28 Cdo 3348/2015 ze dne 26. 1. 2016). V projednávané věci byly nemovité věci, zapsané na LV [číslo] v k.ú. [obec] – pozemky č. st. [anonymizována tři slova] a bytové domy [adresa] [anonymizována dvě slova], postavené na těchto pozemcích, včetně souvisejících pozemků, které tvoří s obytným domem vždy funkční celek, zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadce dne [datum].

28. Posouzení, zda mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení, závisí jedině na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy. Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného, ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.

29. Soud prvního stupně při respektování výše uvedených judikatorních závěrů dovodil, že se žalovaný na úkor žalobce ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 o.z. bezdůvodně obohatil za žalobcem vymezené období od [datum] do [datum], a to tím, že bez platného právního titulu dosáhl postavení detentora na úkor úpadce tím, že výše specifikované nemovité věci učinil přístupné pro sebe a své členy a realizoval své právní a faktické panství nad nimi na úkor úpadce. Tomuto pak koresponduje povinnost žalovaného poskytnout za užívání těchto nemovitých věcí náhradu, jež odpovídá výši obvyklého nájemného. Soud prvního stupně nepochybil ani v závěru, že podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. stíhá žalovaného povinnost vydat žalobci jako ochuzenému, oč se obohatil za uvedené období užíváním uvedených nemovitostí.

30. Při posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného v řízení ohledně tohoto nároku nelze přehlédnout, že rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4470/2015 – 682 ze dne 27. 6. 2018, byl pravomocně vyřešen spor mezi žalovaným a žalobcem, který se týkal vyklizení obytných domů. Žalovaný jím byl uznán povinným vyklidit a vyklizené předat žalobci uvedené nemovitosti do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, tedy do [datum], což však neučinil. Tyto nemovitosti užívají fyzické osoby – družstevníci, jakožto členové žalovaného, kteří své právo odvozovali od nájemních smluv uzavíraných v roce 2003 anebo smluv o zřízení věcného břemene v roce 2002. Ty byly uzavírány na základě nájemní smlouvy uzavřené s úpadcem dne [datum], ve znění dodatku [číslo] ze dne [datum] a dohody ze dne [datum]. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 5. 2003, který nabyl právní moci dne [datum], byla uvedená nájemní smlouva, včetně dodatku [číslo] dohody, shledána neúčinným právním úkonem. Důsledkem plnění uvedené neúčinné nájemní smlouvy je povinnost jejich účastníků vrátit si vzájemně vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, což platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný. Za stavu, kdy žalovaný žalobci uvedené nemovitosti nepředal, je dána jeho věcná pasivní legitimace, a to zcela ve shodě se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2749/2010 ze dne 6. 12. 2010. Žalovaný tak, aniž by mu svědčil platný právní titul, učinil nemovité věci, sestávající z pozemků a na nich umístěných bytových domů, jakož i dalších pozemků (zahrad), tvořících funkční celek, přístupné pro sebe a své členy a realizoval své právní a faktické panství nad věcí na úkor žalobce. V souladu s ustálenou judikaturou je tak dána pasivní legitimace žalovaného, když není rozhodné, zda předmětné nemovitosti užíval sám žalovaný či prostřednictvím svých členů.

31. Soudní praxe dospěla k závěru, že nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo. Proto bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci. Jestliže uživatel nemovitých věcí bez právního důvodu tyto ovládá natolik, že ač není vlastníkem, je to pouze on, kdo jej může využívat pro svoje potřeby, pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně využívá, a zda k nim mají přístup i další subjekty, vzniká mu prospěch spočívající v tom, že ačkoliv svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka nemovitých věcí postavení jejich detentora, jeho majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající jejich faktickému uchopení jeho vlastníkovi neposkytl (např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 728/2000 ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011 ze dne 13. 3. 2012 a sp. zn. 28 Cdo 1069/2015 ze dne 19. 11. 2015).

32. V posuzované věci dospívá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný na úkor žalobce dosáhl postavení detentora ve vztahu k uvedeným nemovitým věcem, když umožnil svým členům jejich užívání. Jak již bylo výše uvedeno, tvoří uvedené nemovité věci (t.j. předzahrádky, zahrady, stavby rodinných domů a stavební pozemky, na nichž se stavby nachází) svým uspořádáním funkční celky a v žalobcem vymezeném období byl proto žalovaný jejich detentorem, byť prostřednictvím svých členů, aniž by mu pro takové užívání svědčil spravedlivý důvod a proto jej stíhá povinnost vydat žalobci podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., oč se na jeho úkor tímto užíváním obohatil. Věděl totiž, že předmětné nemovité věci spadají do konkursní podstaty úpadce a že je má do [datum] vyklidit a vyklizené předat žalobci, což však neučinil.

33. Pokud jde o znalecký posudek [číslo] [tel. číslo] ze dne [datum], který k žádosti žalobce vypracovala [právnická osoba], tak k jeho závěrům a metodě jeho vypracování byl vyslechnut jeden ze zpracovatelů posudku znalec [anonymizováno]. [jméno] [jméno]. Ten použitou metodu ve shodě s obsahem samotného posudku logicky vysvětlil, včetně jeho závěrů, které stvrdil, a správnost těchto závěrů nebyla v řízení relevantně zpochybněna. Pro zjištění obvyklé ceny nemovitých věcí, spadajících do konkursní podstaty úpadce byla při vypracování posudku zvolena porovnávací metoda, zpracovateli posudků bylo nalezeno pro účely uvedené metody jedenáct srovnatelných nemovitostí, zpracovatel posudku řádně korigoval zjištěné nabídkové ceny nájemného u porovnávaných nemovitostí a výši obvyklého nájemného stanovil odbornou praxí akceptovanou metodou, když koeficient využitelnosti stanovil hodnotou 90% při průměrné měsíční jednotkové ceně 157,50 Kč/m2/měsíc, když se jedná o bytové prostory nedaleko hlavního města Prahy. Za stavu, kdy není k dispozici dostatečně vypovídající vzorek smluv o nájmu srovnatelných pozemků, nelze výše uvedené metodě použité znaleckým ústavem při vypracování znaleckého posudku nic vytknout. Za uvedeného stavu, kdy nebyly pochybnosti o správnosti žalobcem předloženého znaleckého posudku, nepochybil soud prvního stupně, pokud nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku (srov. výše uvedené v odst. 13 až 18).

34. Soud prvního stupně tedy učinil z uvedeného znaleckého posudku a z výslechu jednoho z jeho zpracovatelů [anonymizováno]. [jméno] [jméno] zcela správná skutková zjištění, když správnost závěrů tohoto znaleckého posudku nebyla v řízení relevantně zpochybněna. Odvolací soud hodnotí uvedený znalecký posudek jako pečlivě zpracovaný, jeho závěry za správné, logicky a přesvědčivě odůvodněné. Znalecký ústav se řádně vypořádal i se všemi námitkami žalovaného, když k inženýrským sítím vysvětlil, že významná je toliko skutečnost, že jsou k dispozici.

35. Pokud se soud prvního stupně zabýval procesní obranou žalovaného, který namítal, že výkon práva, jehož se žalobce v řízení domáhá, je v rozporu s dobrými mravy, je i zde jeho závěr správný.

36. Podle ust. § 2 odst. 3 o.z., výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

37. Nelze přehlédnout, že nemovité věci, které jsou předmětem tohoto řízení, byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce a výkon práva v rozporu s dobrými mravy byl posuzován ve vztahu k požadavku žalobce na jejich vyklizení i Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem. Protože se tyto soudy neztotožnily s původním závěry Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v uvedeném směru, soud prvního stupně nepochybil, když postupem podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. při jednání konaném dne [datum] žalovaného poučil o povinnosti doplnit tvrzení, vztahující se k jeho procesní obraně ohledně dobrých mravů tak, aby bylo zřejmé, v jakém konkrétním jednání žalobce došlo v tomto případě ve vztahu k žalovanému uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení k výkonu v rozporu s dobrými mravy a označit důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Žalovaný pak de facto jen zopakoval svou dosavadní argumentaci, že se souhlasem předchozího správce konkursní podstaty zajistil dostavbu předmětných domů, které nechal po kolaudaci zapsat jako svůj majetek a družstevníci je pak v dobré víře užívali jako vlastní. Dovozoval, že postup žalobce byl i v rozporu se společenským míněním k celé situaci a připomínal, že historicky vůči němu nikdy neuplatňoval právo na nájemné ani vydání bezdůvodného obohacení. Připomínal odlišné názory Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, které s jeho argumentací vyslovily souhlas. Konstatoval, že závěry Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ve věci vyklizení nemovitostí nejsou použitelné pro tuto věc a že vyhovění žalobě by mělo pro něho likvidační charakter.

38. Odvolací soud připomíná, že Nejvyšší soud ČR hodnotil ve svém rozsudku č.j. 29 Cdo 4470/2015 – 682 ze dne 27. 6. 2018 m.j. i průběh konkursního řízení a jednání žalovaného, včetně jeho argumentace, že bývalý správce konkursní podstaty udělil souhlas k dostavění nemovitostí a členové družstva investovali do výstavby své finanční prostředky. Otázku nepoužití korektivu dobrých mravů velice podrobně vysvětlil v odst. 79 až 98 svého odůvodnění a odvolací soud na ně odkazuje.

39. Zdůrazňuje, že bytové domy a stavební parcely sepsal správce konkursní podstaty úpadce do konkursní podstaty úpadce (jako majetek úpadce) již dne [datum], respektive dne [datum]. Vlastnictví úpadce ke stavebním parcelám nebylo mezi účastníky řízení sporné a spor o vlastnictví bytových domů vedený mezi účastníky u konkursního soudu (pod sp. zn. [spisová značka]) v rámci řízení o vyloučení bytových domů z konkursní podstaty, skončil pravomocně v říjnu 2008 zamítnutím vylučovací žaloby ohledně předmětných bytových domů (proto, že jejich vlastníkem je úpadce). Od října 2008 tedy není žádných pochyb o tom, že příslušnost bytových domů ke konkursní podstatě úpadce již nelze účinně zpochybnit a že správce konkursní podstaty úpadce (dovolatel) má nejen právo, nýbrž i povinnost bytové domy zpeněžit za co nejvýhodnější cenu tak, aby naplnil (v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) cíl konkursu, jímž je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání. Toto právo má správce konkursní podstaty bez ohledu na výsledek řízení o vyklizení bytových domů, a žalovaný nemá (a v souladu s výsledkem excindačního řízení ani nesmí mít) k dispozici žádný prostředek, jímž by mohl takovému zpeněžení zabránit.

40. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku dále konstatoval, že při posouzení, zda pro účely aplikace ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, platného do [datum], respektive ust. § 2 odst. 3 o.z., lze mít za to, že protiprávní jednání žalovaného, který po zahájení sporu o vyklizení nerespektoval účinky soupisu bytových domů do konkursní podstaty a nakládal s bytovými domy, ač toto právo neměl, vyváží kroky, k nimž ohledně bytových domů došlo v době, kdy žalovaný se souhlasem bývalého konkursního správce investoval do jejich dostavby (jde o období ukončené usnesením ze dne [datum], jímž konkursní soud uložil bývalému konkursnímu správci a věřitelskému výboru úpadce, aby se zdrželi realizace veškerých prodejů, zejména nemovitého majetku úpadce, dokud nebude řádně doplněna konkursní podstata a věřitelským orgánem určeny podmínky prodeje), je významná povaha příslibu, jehož se žalovaný dovolává.

41. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku dále vysvětlil, že tím, že žalovaný v rozporu se zákazem, tehdy již výslovně vyjádřeným v ust. § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, po téměř dvou letech od podání žaloby a po několika letech poté, co nastaly účinky soupisu bytových domů do konkursní podstaty úpadce, disponoval s bytovými domy bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce (tak, že v období ledna až července 2003 uzavíral (i) s vedlejšími účastníky nájemní smlouvy k bytům nacházejícím se v bytových domech, podle kterých měl od nájemců sám (pro sebe) inkasovat též nájemné), postupoval nejen v rozporu s jasným zněním zákona o konkursu a vyrovnání, ale i s tehdy již existující judikaturou Nejvyššího soudu ČR (R 27/2003 bylo přijato 30. 5. 2002), jež zřetelně pojmenovala práva správce konkursní podstaty úpadce k majetku, který je předmětem řízení o vylučovací žalobě.

42. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který uzavřel, že korektiv dobrých mravů nelze ve prospěch žalovaného použít, což dostatečně vysvětlil v odst. 44 až 46 odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na to, že prvostupňový soud toto naprosto precizně odůvodnil, odkazuje odvolací soud pro stručnost na jeho uvedené závěry.

43. Výše obohacení za užívání uvedených nemovitostí, spadajících do konkursní podstaty úpadce, vymezených podanou žalobou, za období od [datum] do [datum] byla prokázána žalobcem předloženým znaleckým posudkem a výslechem znalce. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud výrokem I. napadeného rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 818 470 Kč. Opodstatněným shledal správně i nárok žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení z uvedené částky podle ust. § 1970 o.z., ve výši 9,75% ročně, ve shodě s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] do zaplacení, neboť žalovaný byl žalobcem k úhradě uvedeného nároku vyzván předžalobní výzvou ze dne [datum] ve lhůtě patnácti dnů ode dne jejího doručení, když tato výzva byla žalovanému doručena dne [datum] a s úhradou pohledávky se dostal do prodlení od [datum].

44. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalovaného nemohou v žádném směru nikterak obstát.

45. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 261 187 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, jak je výše uvedeno.

46. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

47. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalobci vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 51 620 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Celkové náklady žalobce tedy činí za tuto část řízení 103 840 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení