22 Co 223/2025 - 275

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Stejskalové Pokorné a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupené advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 729 332 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2025, č. j. 36 C 6/2025-169, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 241 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu 729 332 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 1. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28 241 Kč, a to tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II).

2. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u soudu dne 7. 1. 2025 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu shora uvedenou částku včetně příslušenství. Tvrdil, že žalovaný jakožto člen žalobce užíval atriový byt – bytovou jednotku č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 bez právního důvodu. Bytová jednotka byla přenechána žalovanému k užívání na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003, avšak tato smlouva byla uzavřena v návaznosti na dřívější nájemní smlouvu, uzavřenou v roce 1998 mezi žalobcem a společností [Anonymizováno]., podle níž měl žalobce pronajaté pozemky, na kterých provedl výstavbu bytových domů. Tato smlouva však byla posléze shledána neúčinnou a následně i absolutně neplatnou, přičemž žalobci byla uložena povinnost dotčené pozemky vyklidit, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. [spisová značka]. V důsledku konkursního řízení vedeného proti společnosti [Anonymizováno]. byly nemovitosti včetně předmětné bytové jednotky zahrnuty do konkursní podstaty úpadce ([Anonymizováno]), a žalobce byl navíc posléze na základě žalob konkursního správce zavázán k vydání bezdůvodného obohacení ve prospěch konkursní podstaty, a to za období od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018 ve výši 18 261 187 Kč (rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566) a za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021 ve výši 18 318 500 Kč (rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436), tedy celkem 36 579 687 Kč. Protože předmětné bytové jednotky fakticky užívaly jiné osoby než žalobce, domáhá se žalobce vydání bezdůvodného obohacení po těchto osobách, tedy i po žalovaném, který shora uvedenou bytovou jednotku v rozhodném období užíval. Základ nároku spatřuje žalobce v neplatné nájemní smlouvě, na základě které si účastníci již plnili. Není rozhodné, že na základě neplatné nájemní smlouvy nemohlo být užívací právo řádně přenecháno, neboť žalobce v přesvědčení o platnosti nájemní smlouvy fakticky přenechal žalovanému právo k užívání a žalovaný toto přijal, čímž získal majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byl v případě platnosti smlouvy povinen poskytnout úplatu ve formě nájemného. Výše bezdůvodného obohacení pak vycházela ze znaleckého posudku vypracovaného [Anonymizováno] č. [hodnota] ze dne 29. 1. 2019, který byl vypracován pro potřeby řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 69/2019, v němž se správce konkursní podstaty [Anonymizováno] domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalobci, a to pro období od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018 a dále ze znaleckého posudku téhož znalce vyhotoveného pro účely řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 431/2021, v němž se správce konkursní podstaty [Anonymizováno]. domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalobci, a to pro období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021. S ohledem na tyto znalecké posudky vyčíslil žalobce nárok za žalovaným na částku 729 332 Kč, což odpovídá podílu žalovaného na celkové částce, kterou byl žalobce povinen uhradit do konkursní podstaty [Anonymizováno].

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že předmětnou bytovou jednotku užíval jako člen žalobce na základě nájemní smlouvy uzavřené v rámci výkonu členských práv podle stanov družstva, přičemž na výstavbě bytové jednotky se podílel částkou 1 200 000 Kč, za užívání bytové jednotky navíc řádně hradil sjednané platby nájemného. Žalobci tak nemohl vzniknout žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání atriového bytu na základě nájemní smlouvy, protože žalobce věděl nebo měl vědět, jaké je jeho právní postavení k atriovému bytu v době, za níž bezdůvodné obohacení po něm uplatnil správce konkursní podstaty, a tudíž měl sám žalovaného buď vyzvat k opuštění atriového bytu, anebo po něm požadovat placení tržního nájemného. Naproti tomu sám žalobce o probíhajících řízeních řádně neinformoval, naopak předseda představenstva žalobce [jméno FO] členy žalobce ujišťoval, že žaloba podaná správcem konkursní podstaty [Anonymizováno] na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytových jednotek nestojí na pevných základech, a tudíž se členové žalobce nemusí znepokojovat. Žalobce tak své členy utvrzoval v tom, že bytové jednotky mohou na základě podmínek stanovených žalobcem jako družstvem užívat jako družstevníci. Žalovaný dále namítl, že i kdyby bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vzniklo, nebylo by možné žalobci náhradu přiznat, protože na straně žalovaného nedošlo k získání nespravedlivé výhody spočívající v bezúplatném užívání nemovité věci. Žalovaný totiž vynaložil nemalé finanční prostředky, aby vůbec mohl s žalobcem uzavřít nájemní smlouvu, která byla následně shledána neplatnou, tedy aby mu vzniklo právo nájmu družstevního bytu v souladu se stanovami žalobce, a na jejím základě žalobci hradil nájemné. Požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacená po žalovaném je navíc zcela v rozporu se zákonným zákazem (§ 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007) disponovat s atriovým bytem bez souhlasu správce konkursní podstaty, v důsledku čehož žalobce neoprávněně disponoval s majetkem sepsaným v konkursní podstatě [Anonymizováno]. za účelem obohacení se o prostředky získané od žalovaného. Sjednaná nájemní smlouva byla navíc úplatná, žalovaný v ní sjednané nájemné hradil, a tudíž by žalovaný byl povinen (dle § 2999 odst. 2 o. z.) vydat toliko plnění odpovídající této úplatě. Žalobce si od právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 13 Cmo 523/2007 musel být vědom, že disponuje atriovým bytem jako majetkovou hodnotou, která mu nenáleží. Tím, že umožnil jeho užívání žalovanému, ačkoliv věděl, že k tomu nemá žádnou povinnost, vědomě plnil nedluh, a tudíž nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení dle § 2997 o. z. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce v rozporu se svou povinností nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015-682 a nevyklidil předmětné nemovité věci, v souvislosti s prodejem atriového bytu z konkursní podstaty podmiňoval postoupení (promlčené) pohledávky z titulu investic do dostavby jednotlivých bytových jednotek (včetně předmětného atriového bytu) zaplacením bezdůvodného obohacení téměř v požadovaném rozsahu, vědomě zmařil uplatnění pohledávek z titulu investic do dostavby jednotlivých bytových jednotek (vč. atriového bytu) a tyto nechal i promlčet, zmařil prodej předmětných nemovitých věcí vč. atriového bytu účelovými žalobami, čímž prodlužoval dobu trvání bezdůvodného obohacení, což je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jednání žalobce nemůže požívat právní ochrany. Případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je navíc promlčen, neboť žalobce nabyl vědomost o skutkových okolnostech, z nichž bylo možné dovodit neplatnost nájemní smlouvy z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 4470/2015-682, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18, a od této doby počala běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a tudíž uplynula 1. 10. 2022, respektive v případě nároků po 1. 10. 2019 uplynula až dne 27. 4. 2024.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu 729 332 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 1. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28 241 Kč, a to tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II).

5. Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný byl v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 členem žalobce a na základě toho uživatelem bytové jednotky č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa], a to dle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce [Anonymizováno]. částku 18 261 187 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 5. 5. 2016 do 31. 12. 2018, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce [Anonymizováno]. částku 18 318 500 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, byly změněny předchozí rozhodnutí soudů o žalobě konkursního správce úpadce [Anonymizováno]., na vyklizení několika bytových domů, postavených žalobcem na zmíněných pozemcích, a to tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že žalobce (tam v procesním postavení žalovaného) neměl k užívání předmětných nemovitostí žádný právní titul, a že obrana založená na dobré víře a legitimním očekávání převodu nemovitostí nemůže obstát. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalobce po prohlášení konkursu na majetek úpadce [Anonymizováno] a po zařazení nemovitostí do konkursní podstaty s těmito nemovitostmi nakládal bez souhlasu správce konkursní podstaty, čímž porušil § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Uzavřené nájemní smlouvy s vedlejšími účastníky byly proto shledány absolutně neplatnými. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že tzv. příslib převodu nemovitostí, na který se žalobce odvolával, nebyl učiněn v souladu se zákonem, neboť chyběl souhlas konkursního soudu se zpeněžením mimo dražbu, což je nezbytný předpoklad platnosti takového právního úkonu, a žalobce navíc jakožto člen věřitelského výboru měl být s těmito pravidly obeznámen. Nejvyšší soud uzavřel, že žalobce (tam v procesním postavení žalovaného) nejednal v omluvitelném omylu, a tudíž nemohl být v dobré víře. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by výkon práva mohl být v tomto případě omezen korektivem dobrých mravů, a doplnil, že riziko investic do výstavby nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla konkursního řízení dodrželi.

6. Po stránce právní se soud prvního stupně nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení a shledal ji důvodnou. Dle soudu prvního stupně je třeba počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty klást ke dni 27. 6. 2018, kdy bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, v němž bylo definitivně rozhodnuto, že nájemní smlouvy, které žalobce uzavřel se svými členy, jsou absolutně neplatné. Od tohoto data běžela tříletá subjektivní promlčecí lhůta a nárok na vydání bezdůvodného obohacení se ke dni 27. 6. 2021 promlčel, resp. u nároku, jenž byl v tom řízení uplatněn až do dne 27. 4. 2021, k tomu došlo nejpozději dne 27. 4. 2024, přičemž žaloba byla podána dne 3. 1. 2025. Soud prvního stupně doplnil, že ve smyslu § 621 o. z. byla právě v uvedený den 27. 6. 2018 splněna podmínka, že žalobce získal vědomost, že k tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo, jakož i o osobě povinné k jejímu vydání. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. Soud prvního stupně uzavřel, že odvozuje-li žalobce svůj nárok od výše běžného nájemného, jde právě o ten rozsah, který mu při vědomosti o neplatnosti dotčené nájemní smlouvy umožňoval, aby kdykoliv ve lhůtě tří let od 27. 6. 2018, resp. 27. 4. 2021 podal žalobu k soudu. Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně uvedl, že je možné se vyslovit i k samotnému nároku žalobce, který z § 2994 o. z. dovozoval zvláštní regresní právo svědčící tomu, kdo neoprávněně dal věc k užívání nebo požívání jinému. Podle přesvědčení soudu však z tohoto ustanovení takové právo dovodit nelze, neboť pokud by je zákonodárce zakotvit skutečně chtěl, nepochybně by tak učinil. Zmíněné ustanovení bylo přitom v soudní praxi dosud vysvětlováno tak, že vlastník věci může požadovat vydání bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady) jak po osobě, která dala jeho věc neoprávněně do užívání jinému, tak i po tomto neoprávněném disponentovi, přičemž v rozsahu náhrady bezdůvodného obohacení neoprávněným poskytovatelem není vlastník oprávněn dovolávat se peněžité náhrady i po uživateli věci, a naopak, jelikož se zde uplatní princip ne bis in idem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikovaný pod č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále bylo publikováno, že neoprávněný disponent se poté, co plnil vlastníkovi, může domáhat náhrady po poskytovateli, avšak to z důvodu smluvní odpovědnosti za újmu, neboť ta vyplývá přímo z ustanovení § 2913 o. z. srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1930. Pro vyhovění žalobě by tedy bylo (zřejmě) mimo jiné nutné kladně zodpovědět otázku, zda svou smluvní povinnost porušil také žalovaný a zda v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda, o čemž soud není zcela přesvědčen.

7. O náhradě nákladů účastníků řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že ve věci zcela úspěšnému žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady za zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 11 220 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání před soudem dne 18. 7. 2025, soud naproti tomu nepřiznal úkon za písemné podání ze dne 18. 7. 2025, neboť do spisu bylo založeno až při jednání) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý tento úkon. Dohromady, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., tak jde o částku 28 241 Kč, přičemž lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění k rukám zástupce žalovaného bylo určeno ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V něm namítl, že klíčovým závěrem, proti kterému brojí, je nesprávnost posouzení soudem prvního stupně žalovaným vznesené námitky promlčení. Soud prvního stupně nesprávně dovozuje, že nárok žalobce je promlčen, protože nejpozději dnem vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015 počala plynout promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr je však nesprávný, neboť až do okamžiku, než žalobce uhradil ekvivalent nájemného konkursnímu správci, fakticky škoda (respektive bezdůvodné obohacení) nevznikla. Do okamžiku vzniku škody (bezdůvodného obohacení) pak nemohla počít běžet ani promlčení lhůta. Po celou tuto dobu totiž mohl správce konkursní podstaty kdykoliv požadovat prostředky po žalovaném jako skutečném uživateli, tzn. v takovém případě by pak žádný nárok žalobci ani nevznikl. Stanovení počátku promlčecí lhůty soudem prvního stupně ke znalosti rozsudku na vyklizení je proto nesprávné. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že již od okamžiku vydání rozsudku na vyklizení mu měly být známy skutečnosti rozhodné pro uplatnění nároku, pročež mu měla od téhož okamžiku začít plynout promlčecí lhůta. Má za to, že rozsudek na vyklizení nevypovídá nic o tom, kdo je vůči správci povinen k vydání bezdůvodného obohacení. Sám navíc nikdy nemohl splnit povinnost dle rozsudku na vyklizení, neboť neměl reálně možnosti, jak žalovaného „vystěhovat“, a dle jeho přesvědčení je závěr o pasivní legitimaci k vyklizení nesprávný. Stran promlčecí lhůty uvádí, že do okamžiku, než uhradil prostředky do konkurzní podstaty, se na něm žalovaný bezdůvodně obohatit nemohl, protože rozsudek na vyklizení nijak nesnižoval žalovaného pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení, a to zejména proto, že rozsudek na vyklizení, k jehož vydání stanovil soud prvého stupně počátek běhu promlčecí lhůty, otázku pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vůbec neřeší. Vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i vědomost o dalších podmínkách rozhodných pro stanovení okamžiku běhu subjektivní promlčecí lhůty dle ustanovení 621 o. z. nabyl žalobce vždy nejdříve k okamžiku vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436. Teprve na základě shora uvedených pravomocných rozsudků byl žalobce povinen vydat nárok na bezdůvodné obohacení vůči správci konkursní podstaty [Anonymizováno]. Správce konkursní podstaty se v jakýkoliv okamžik až do zaplacení mohl libovolně domáhat vydání ekvivalentu nájemného po žalovaném; pokud by tak učinil, žádný nárok by žalobci za žalovaným nevznikl. Kdyby disponent nemohl po uživateli požadovat náhradu za užívání věci, dostalo by se faktickému uživateli nespravedlivé výhody v podobě zcela bezplatného užívání cizí věci, a to v situaci, kdy se vlastník rozhodne vznést požadavek na náhradu pouze vůči disponentovi, anebo v souladu s § 2994 o. z. vůči dobrověrnému uživateli vůbec nemůže právo z bezdůvodného obohacení uplatnit. Dle žalobce je námitka promlčení vznesená žalovaným v rozporu s dobrými mravy, a to z toho důvodu, že žalovaný by totiž v takovém případě těžil z vlastního protiprávního jednání ve smyslu § 6 odst. 2 o. z., neboť to byl žalovaný, kdo skutečně užíval bytovou jednotku náležející do konkursní podstaty bez platného právního důvodu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaný navrhl napadený rozsudek potvrdit. Rozsudkem o vyklizení bylo definitivně postaveno najisto, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným k atriovému bytu byla absolutně neplatná, a to výlučně z důvodu na straně žalobce. Jednak za žalobce při uzavírání smlouvy jednaly osoby, které k tomu nebyly oprávněny, a dále z důvodu, že předmětem nájmu byla nemovitost, která k okamžiku uzavírání nájemní smlouvy nebyla ve vlastnictví žalobce, ale úpadce - společnosti [Anonymizováno]. Skutečnost, že atriový byt nebyl při uzavírání nájemní smlouvy vlastnictvím žalobce, vyplynula z řízení o vylučovací žalobě podané správcem konkursní podstaty, a to rozsudku Městského soudu v Praze dne 6. 9. 2007, č. j. 58 Cm 46/2003-244 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č. j. 13 Cmo 523/270. Již tato skutečnost může být rozhodující pro počátek běhu subjektivní lhůty na straně žalobce, který od tohoto okamžiku věděl, že užívá nemovitost, která mu nepatří. Konstatuje, že je třeba odmítnout tvrzení žalobce o tom, že by snad jeho subjektivní lhůta mohla počít svůj běh až okamžikem zaplacení správci konkursní podstaty. Ad absurdum to znamená, že pokud by žalobce nikdy nezaplatil, lhůta by nikdy běžet nepočala. Namítl, že žalobci nevznikl nárok na regres dle § 2994 o. z., neboť toto zákonné ustanovení ani žádný regresní nárok nezakládá. Smyslem § 2994 o. z. je rozšířit právo vlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a to též o faktického uživatele (poživatele) věci. Bylo na žalobci, aby na základě § 2994 o. z. uplatnil vůči žalovanému svůj nárok dříve, jakmile bylo nepochybné, že porušil svoji povinnost vyklidit. Žalobce v žalobě vymezil svůj nárok primárně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nyní se pokouší z něj učinit nárok na náhradu škody, což je však nepřípustné a s odkazem na § 2994 o. z. též nesprávné. K bezdůvodnému obohacení, jak jej konstruuje žaloba, mohlo docházet jenom v rozsahu § 2991 odst. 2 o. z., tedy získáním majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu, tedy užíváním atriového bytu bez platné nájemní smlouvy. Výše tohoto případného bezdůvodného obohacení ale neodpovídá částce, kterou žalobce vyplatil správci konkursní podstaty. Je třeba postupovat dle § 2999 odst. 2 o. z., podle něhož se žalobci při plnění za úplatu (dle neplatné nájemní smlouvy) poskytne náhrada ve výši této úplaty. Rovněž odmítá, že by jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy. Byl to naopak žalobce, který zatajoval před svými členy informace o běžícím řízení o vydání bezdůvodného obohacení ze strany správce konkursní podstaty, nikdy neučinil ve vztahu ke svým členům nic, pokud jde o povinnost uloženou žalobci k vyklizení předmětných nemovitých věcí, a ani neučinil žádné opatření, kterým by mohl vzniku bezdůvodného obohacení předcházet (např. požadovat po žalovaném tržní nájemné), a to z důvodu, aby jím vyvolaný stav udržel co nejdéle.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné.

11. Po stránce skutkové se odvolací soud ztotožňuje se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný byl v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 členem žalobce, a na základě tohoto členství užíval bytovou jednotku č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], a to podle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003, a to za sjednanou úplatu, kterou žalovaný hradil. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce [Anonymizováno]., částku 18 261 187 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 5. 5. 2016 do 31. 12. 2018, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, bylo prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce [Anonymizováno], částku 18 318 500 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, byly změněny předchozí rozhodnutí soudů o žalobě konkursního správce úpadce [Anonymizováno]. na vyklizení několika bytových domů, postavených žalobcem na zmíněných pozemcích tak, že této žalobě bylo vyhověno. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný (nyní žalobce) neměl k užívání předmětných nemovitostí žádný právní titul, a že obrana založená na dobré víře a legitimním očekávání převodu nemovitostí nemůže obstát. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalovaný (nyní žalobce) po prohlášení konkursu na majetek úpadce [Anonymizováno]. a po zařazení nemovitostí do konkursní podstaty s těmito nemovitostmi nakládal bez souhlasu správce konkursní podstaty, čímž porušil § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Uzavřené nájemní smlouvy s vedlejšími účastníky byly proto shledány absolutně neplatnými. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že tzv. příslib převodu nemovitostí, na který se žalovaný (nyní žalobce) odvolával, nebyl učiněn v souladu se zákonem, neboť chyběl souhlas konkursního soudu se zpeněžením mimo dražbu, což je nezbytný předpoklad platnosti takového právního úkonu; žalovaný (nyní žalobce) navíc jakožto člen věřitelského výboru měl být s těmito pravidly obeznámen. Nejvyšší soud uzavřel, že žalované družstvo nejednalo v omluvitelném omylu, a tudíž nemohlo být v dobré víře. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by výkon práva mohl být v tomto případě omezen korektivem dobrých mravů, a doplnil, že riziko investic do výstavby nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla konkursního řízení dodrželi.

12. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když na takto zjištěný skutkový stav aplikoval příslušná ustanovení o. z.

13. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Dle § 2994 dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

15. Dle § 2999 odst. 2 o. z. plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna.

16. Dovolací soud při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 akcentoval, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, či jeho rozsudky ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017). Na těchto závěrech Nejvyšší soud obecně setrvával i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005). V režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je podaný výklad nutné modifikovat ve světle § 2994 o. z., podle něhož dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Citované ustanovení na rozdíl od dřívější právní úpravy podmiňuje platnost shora naznačených tezí naplněním požadavku dobré víry, což má za následek, že není-li třetí osoba, jíž byla nemovitost (či její část) přenechána neoprávněně k užívání, v dobré víře, že ten, kdo jí dal předmětnou nemovitost k užívání, k tomu skutečně byl oprávněn, může vlastník požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018). Z dikce § 2994 o. z. potom vyplývá, že se nastíněná idea prosadí i v případě, že subjekt, jenž neoprávněně disponuje s cizí hodnotou, třetí osobě věc přenechal nikoli na základě smlouvy, nýbrž například v rámci společenské úsluhy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021).

17. Nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo (jež lze realizovat i jeho přenecháním třetí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 731/2025).

18. V řízení bylo prokázáno, že žalobce vydal správci konkursní podstaty úpadce [Anonymizováno]. bezdůvodné obohacení za to, že umožnil užívání bytů svým členům, se kterými uzavřel nájemní smlouvy, následně shledané neplatnými, a to na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, za období od 5. 5. 2016 do 31. 12. 2018, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021. Bezdůvodné obohacení vzniklé žalobci (na úkor vlastníka) spočívalo v tom, že přenechal třetí osobě cizí věc (byt) k užívání, a to dle § 2991 odst. 2 o. z., neboť samotné užívací právo představuje majetkovou hodnotu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 731/2025).

19. Zákonné ustanovení § 2994 o. z. rozšiřuje možnost vlastníka věci, která je neoprávněně užívána (požívána), domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vedle osoby, která dala věc do užívání nebo požívání, též vůči faktickému uživateli (poživateli) věci, a to za předpokladu, pokud faktický uživatel není v dobré víře. Jinými slovy, § 2994 o. z. není další zvláštní skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení, ale rozšiřuje ochranu vlastníka, v případě neoprávněného užívání cizí hodnoty. Bylo právem správce konkursní podstaty úpadce [Anonymizováno] aby zvolil, zda se bude domáhat vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání předmětného atriového bytu po žalobci jako disponentovi dle § 2991 odst. 2 o. z. anebo po žalovaném jako faktickém uživateli, za podmínek dle § 2994 o. z., neboť v obou případech se (ve vztahu k vlastníkovi atriového bytu) jedná o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neoprávněného užívání cizí věci. Jak bylo v řízení prokázáno, žalovaný (resp. jeho právní předchůdkyně) byl vedlejším účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, kterým bylo konstatováno, že nájemní smlouvy uzavřené žalobcem s jeho členy, tedy i s žalovaným, jsou absolutně neplatné. Od tohoto okamžiku tedy žalovaný nemohl být v dobré víře, že předmětný atriový byt užívá oprávněně, a tudíž v této části nároku se mohl správce konkursní [Anonymizováno] domáhat plnění jak po žalobci, tak po žalovaném. Bylo však čistě volbou vlastníka věci (atriového bytu), zda půjde cestou uplatnění nároku po žalobci dle § 2991 odst. 2 o. z. či po jednotlivých faktických uživatelích pro období, kdy již nebyli v dobré víře, že byty užívají po právu, dle § 2994 o. z. Ustanovení § 2994 o. z. tak od určitého okamžiku rozšiřuje pasivní legitimaci obohacených subjektů vůči ochuzenému vlastníku, ale neupravuje způsob jejich vypořádání, pokud plnění ochuzenému vlastníku poskytne jen jeden z nich. Při vypořádání jejich vztahu proto bylo nezbytné posoudit způsob, kterým byla věc přenechána faktickému uživateli (tj. na základě smlouvy, která netrpí žádnou vadou či na základě smlouvy, která bude z jakéhokoliv důvodu shledána neplatnou či nicotnou).

20. Žalovaný užíval předmětný atriový byt na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem dne 1. 7. 2003, a to za úplatu sjednanou ve smlouvě. Uzavření této smlouvy bylo žalovanému umožněno na základě toho, že byl (i v rozhodné době, po kterou je vydání bezdůvodného obohacení vyžadováno) členem žalobce jako bytového družstva. Základní povinností bytového družstva bylo jak v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tak i v poměrech nové právní úpravy (účinné od 1. 1. 2014) zabezpečovat bytovou potřebu svých členů (viz § 221 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 733 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže tedy žalobce umožnil žalovanému užívání předmětného atriového bytu, plnil tak povinnost bytového družstva vůči svému členovi, tedy uspokojovat jeho bytovou potřebu, která mu vyplývá ze zákona a ze samotné podstaty bytového družstva. Tato povinnost i nadále trvala po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, kterým byla žalobci uložena povinnost vyklidit byty, jejichž užívání svým členům, tedy i žalovanému, umožnil na základě nájemní smlouvy, byť absolutně neplatné. V takovém případě pro vzájemné vypořádání žalobce a žalovaného bylo třeba vyjít z toho, že žalobce umožnil žalovanému plnění právě na základě smlouvy, která byla shledána neplatnou. Jedná se tak o kondikci (nárok na vydání bezdůvodného obohacení) z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které je třeba vypořádat postupem dle § 2999 odst. 2 o. z., a žalovaný je tedy povinen vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši úplaty, která byla v nájemní smlouvě sjednána. Mezi účastníky nebylo sporné, že úplatu (nájemné) žalovaný po celou dobu, za kterou je plnění požadováno, plnil, a tudíž již žalobci žádný nárok nevznikl.

21. Je třeba zdůraznit, že žalobci nevznikl za žalovaným nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající plnění, které za to, že jako disponent umožnil užívání atriového bytu, byl povinen dle shora uvedených rozsudků zaplatit do majetkové podstaty úpadce [Anonymizováno] jako vlastníka atriového bytu. Žalobce totiž neplnil nedluh, sám se obohatil, když umožnil užívání bytu ve vlastnictví třetí osoby, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka atriového bytu jako ochuzeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 731/2025). Plnění žalovanému – přenechání atriového bytu k užívání – žalobce poskytoval právě z důvodu existence nájemní smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou, a je tedy třeba při vypořádání bezdůvodného obohacení postupovat dle plnění poskytovaného dle neplatné nájemní smlouvy, jak je uvedeno shora. Neboli, obohacení žalovaného se zakládá výlučně na plnění, které mu žalobce poskytoval na základě uzavřené nájemné smlouvy; jedná se tak o nárok (kondikci) z plnění, a tudíž nelze uvažovat o kondikci nikoliv z plnění, např. plnění nedluhu, které je tím blokováno (srov. Melzer, Filip. Vypořádání bezdůvodného obohacení ze smluv neplatných pro nesvéprávnost. Právní rozhledy, 2025, č. 23-24).

22. Nelze souhlasit s argumentem žalobce, že jeho nárok je regresním nárokem dvou solidárně zavázaných dlužníků ve smyslu § 1876 odst. 2 o. z., když zákon solidární postavení mezi disponentem a faktickým uživatelem nestanoví. Vlastník atriového bytu si, pro určité období, mohl vybrat, zda se vydání bezdůvodného obohacení bude domáhat po žalobci (dle § 2991 odst. 2 o. z.) či po žalovaném (dle § 2994 o. z.). To, že se vlastník bytu, mohl domáhat (pro určité období vymezené právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, který přerušil dobrou víru žalovaného) vydání bezdůvodného obohacení i po žalovaném, který již nebyl v dobré víře, že atriový byt užívá na základě platného právního titulu, neznamená nic jiného, než se se rozšiřuje ochrana vlastníka věci. Následkem plnění disponenta (žalobce) zanikl v rozsahu plnění dluh žalovaného (faktického uživatele) ve vztahu k vlastníkovi atriového bytu, nezakládá však mezi nimi pravou solidaritu. Navíc žalobce svou argumentací směřuje k tomu, že to byl výlučně žalovaný, kdo se bezdůvodně obohatil tím, že fakticky předmětný atriový byt užíval, ačkoliv to byl žalobce, který umožnil žalovanému užívání předmětného bytu, čímž nezákonným způsobem vyřešil svoji povinnost vůči žalovanému jakožto svému členu uspokojit jeho bytovou potřebu (a to i po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, který mu ukládal povinnost vyklidit všechny byty), a tím jeho vlastníkovi znemožnil realizaci vlastnického práva.

23. Nelze vyloučit, že v důsledku toho, že žalovaný užíval předmětný atriový byt, aniž žalobci (dle jeho tvrzení) poskytoval adekvátní protiplnění, mohla vzniknout žalobci škoda. V takovém případě by bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal existenci všech složek nároku z odpovědnosti na náhradu škody, zejména to, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání na úkor žalobce (což není složkou nároku na vydání bezdůvodného obohacení), výši škody a příčinnou souvislost mezi tímto protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Žalobce v tomto směru žádná tvrzení v řízení neuváděl, naopak zdůraznil, že shledává základ nároku právě v tom, že byl nucen vydat bezdůvodného obohacení za užívání atriového bytu vlastníkovi, ačkoliv fakticky je užíval žalovaný. Soud byl těmito skutkovými tvrzeními vázán, přičemž nebylo na místě poučit žalobce o možném jiném právním posouzení dle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť by tím byla žalobní tvrzení překročena a šlo by o zcela jiný skutek.

24. Z výše uvedených důvodů shledal odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nárok uplatněný žalobou jako nedůvodný. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal uplatněný nárok promlčeným, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce za žalovaným vůbec nevznikl. Z tohoto důvodu se odvolací soud již nezabýval argumentací o promlčení žalovaného nároku, stejně tak, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

25. Odvolací soud se ztotožnil též se soudem prvního stupně, pokud jde o nákladový výrok, kterým byla uložena povinnost žalobce zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud neshledal důvodů pro změnu tohoto výroku z důvodu aplikace § 150 o. s. ř., jak navrhoval žalobce. Je třeba zdůraznit, že žalobce nebyl k podání předmětné žaloby „donucen“ žalobou, kterou na ni podal správce konkursní podstaty úpadce [Anonymizováno]., jak tvrdí, a vynucoval tak splnění povinností, které měl od počátku žalovaný. Jak bylo podrobně uvedeno shora, žalobce byl ve vztahu k vlastníkovi atriového bytu povinen k vydání bezdůvodného obohacení, jak mu bylo ostatně soudy uloženo. Ve vztahu k žalovanému mu žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl, a tudíž není důvodu žalovanému, který se v řízení úspěšně bránil, náklady řízení nepřiznat. Skutečnost, že situace byla vyvolána dlouhotrvajícím konkursním řízení ve věci úpadce [Anonymizováno]. rovněž není důvodem zvláštního zřetele hodným pro postup dle § 150 o. s. ř.; pokud nepřiměřenou délkou řízení (bude-li shledána) byl žalobci způsobena škoda, je na místě postupovat dle zákona č. 82/1998 Sb. a domáhat se v příslušném řízení odškodnění. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že to byl ostatně i žalobce, kdo přispěl k celkové délce nejistoty, neboť i přes uloženou povinnost vyklidit byty ve vlastnictví úpadce [Anonymizováno]., tedy i atriového bytu, nikterak v tomto směru promptně nekonal, ať už výzvou k vyklizení bytů anebo požadavkem na tržní nájemné.

26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst.1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto byla žalobci uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolací soudu dne 6. 1. 2026) ve výši 11 220 Kč, a to dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, za každý ze 2 shora uvedených úkonů právní služby, 21 % DPH ve výši 4 901 Kč, celkem 28 241 Kč. Odvolací soud nepřiznal odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za doplnění vyjádření k odvolání ze dne 22. 12. 2025 a ze dne 12. 1. 2026, neboť se jednalo o opakování argumentace uváděné v průběhu řízení, a tudíž se nejednalo o nezbytný a účelný úkon právní služby.

28. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení delší lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod; místo k plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

29. Při vyhlašování rozsudku se odvolací soud dopustil zjevné nesprávnosti, když ve výroku označil žalobce nesprávně jako „žalobkyni“. Postupem podle § 164 o. s. ř. tuto zjevnou nesprávnost v písemném vyhotovení rozsudku napravil.

Poučení