23 Co 81/2024 - 436

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Marie Jelínkové ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/1] správce konkurzní podstaty úpadce [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0], advokátkou [Adresa zainteresované osoby 0/1] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO: [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupen [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokát [Adresa zainteresované osoby 1/0] o zaplacení částky 18 318 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021 - 177 takto:

Výrok

I. Návrh na přerušení řízení se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně, ve znění usnesení ze dne 14. 2. 2023, č. j. 13 C 431/2021 - 194, se potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 182 310 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 18 318 500 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 89 K 118/97, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce [Jméno zainteresované společnosti 0/0] (dále i jen: „úpadce“) a usnesením téhož soudu ze dne 20. 1. 2000 byl [tituly před jménem] [jméno FO] ustanoven správcem konkursní podstaty tohoto úpadce. Úpadce je vlastníkem nemovitých věcí, které byly zahrnuty do soupisu konkursní podstaty úpadce dne 14. 9. 1999. Jde o následující nemovité věci: a) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č. p. [Anonymizováno] postavený na parc. č. st. [Anonymizováno] (s pěti byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] až [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; b) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č. p. [Anonymizováno] postavený na parc. č. st. [Anonymizováno] (s pěti byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno] až [Anonymizováno], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; c) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č. p. [Anonymizováno] postavený na parc. č. st. [Anonymizováno] (s dvanácti byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno] až [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] až [Anonymizováno], jež tvoří s obytným domem funkční celek, a to z důvodů uvedených výše; d) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č. p. [Anonymizováno] postavený na parc. č. st. [Anonymizováno] (s dvanácti byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno] až [Anonymizováno], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; e) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č. p. [Anonymizováno] postavený na parc. č. st. [Anonymizováno] (s 10 byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno] až parc. č. [Anonymizováno] , jež tvoří s obytným domem funkční celek, a to z důvodů uvedených výše; f) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č. p [Anonymizováno] postavený na parc. č. st [Anonymizováno] (s čtyřmi byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno] parc. č. [Anonymizováno], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; g) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č.p. [Anonymizováno] postavený na parc. č. st. [Anonymizováno] (s šesti byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno] až parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] až [Anonymizováno], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě; h) pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a bytový dům č. p. [Anonymizováno] postavený na parc. č. st. [Anonymizováno] (s šesti byty) a pozemky parc. č. [Anonymizováno] až parc. č. [Anonymizováno], jež tvoří s obytným domem funkční celek, neboť jsou tyto pozemky využívány jako zahrady k jednotlivým bytům, nacházejícím se v obytném domě. V roce 2020 byly ve výše uvedených domech na základě prohlášení vlastníka vyčleněny bytové jednotky, přičemž žalobce v rámci konkursního řízení zpeněžil již celkem 55 bytových jednotek s tím, že první smlouvy byly uzavřeny dne [datum]. U bytů, které jsou označeny jakožto jednotky č. [Anonymizováno], obě se nacházející v domě č. p. [Anonymizováno] [Anonymizováno] č. [Anonymizováno] nacházející se v domě č. p. [Anonymizováno] pak došlo prostřednictvím exekuce k vymožení vlastnického práva žalobce a k vyklizení osob, které je obývaly, přičemž žalobce tyto jednotky převzal dne [datum]. Podle žalobce žalovaný užíval předmětné nemovité věci bez jakéhokoliv právního důvodu, když v minulosti sice měl žalovaný s úpadcem uzavřenou nájemní smlouvu ze dne [datum], ve znění dodatku č. [hodnota] ze dne [datum] a dohody k ní ze dne [datum], avšak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 28 Cm 20/2002, který nabyl právní moci dne 13. 8. 2003, byla nájemní smlouva, jakož i dodatek a dohoda k ní uzavřená shledány neúčinnými právními úkony. Za užívání předmětných nemovitých věcí žalovaný do konkursní podstaty dlouhodobě nic nehradil. Podle žalobce, je-li do konkurzní podstaty sepsán majetek, který užívá žalovaný bez právního důvodu, vzniká žalovanému na úkor konkurzní podstaty majetkový prospěch, tedy bezdůvodné obohacení. Poukázal na to, že žalovanému bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 4470/2015 – 682, uloženo obytné domy vyklidit.

2. Žalobou v této věci se pak žalobce domáhal po žalovaném bezdůvodného obohacení za užívání všech předmětných nemovitých věcí za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021 v celkové výši 18 252 000 Kč (skládající se z částky 7 594 320 Kč za rok 2019, částky 7 974 036 Kč za rok 2020 a z částky 2 683 644 Kč za období od 1. 1. 2021 do 27. 4. 2021), a dále ještě za části obytných domů představovaných byty č. [Anonymizováno] nacházejícími se v domě č. p. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nacházejícím se v domě č. p. [Anonymizováno] za období od 28. 4. 2021 do 25. 8. 2021 v částce 66 500 Kč. Celkem se tedy žalobce domáhá zaplacení částky 18 318 500 Kč s tím, že výše tohoto bezdůvodného obohacení byla vyčíslena znaleckým posudkem ze dne 8. 12. 2021 znaleckým ústavem [právnická osoba]. Žalobce předžalobní výzvou ze dne 15. 12. 2021, kterou žalovaný převzal dne 16. 12. 2021, vyzval žalovaného k úhradě zažalované částky ve lhůtě do 27. 12. 2021. Ten však nic neuhradil, proto a žalobce požaduje od 28. 12. 2021 i zákonný úrok z prodlení.

3. Okresní soudu Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalovanému zaplatit žalobci 18 318 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 318 500 Kč od 28. 12. 2021 do zaplacení, a to vše do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále žalovanému uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 389 850 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.), rozhodl, že je žalovaný povinen „zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení v částce a ve lhůtě, které budou stanoveny v samostatném usnesení, a to na účet Okresního soudu Praha - západ“ (výrok III.) a konečně žalovanému uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha - západ soudní poplatek ve výši 915 925 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). Usnesením ze dne 14. 2. 2023, č. j. 13 C 431/2021 – 194, pak soud prvního stupně (ve smyslu výroku III. napadeného rozsudku) určil výši náhrady nákladů řízení vzniklých státu proplacením znalečného částkou 1 704 Kč, se splatností do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

4. Soud prvního stupně na základě nesporných skutečností a provedeného dokazování vzal za prokázaný tento skutkový stav věci: Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č.j. 89 K 118/97 - 181, byl prohlášen konkurz na majetek úpadce [Anonymizováno], a.s. a usnesením téhož soudu ze dne 20. 1. 2000 byl [tituly před jménem] [jméno FO] ustanoven správcem konkurzní podstaty tohoto úpadce. Úpadce uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu ze dne [datum] a dodatek č. [hodnota] ze dne [datum] a dohodu k ní ze dne [datum], týkající se i předmětných nemovitých věcí. V dopise ze dne [datum] tehdejší správce konkurzní podstaty úpadce, [tituly před jménem] [jméno FO], sdělil žalovanému, na jeho dotaz na možnost pokračování ve výstavbě rodinných domů na pozemcích, k nimž má žalovaný právo nájmu, že správce vzhledem k tomu, že stávající stavebně technický stav nemovitostí a jejich stavební rozpracovanost vyžaduje provedení nezbytně nutných zajišťovacích prací, a dále další případnou činnost směřující ke stavebnímu dokončení rozestavěných objektů, nemá námitek k pokračování výstavby na objektech, kde je žalovaný veden příslušným stavebním úřadem jako stavebník s tím, že je však třeba dodržet řadu podmínek vyjmenovaných správcem, mimo jiné, že bude předložena správci nájemní smlouva mezi žalovaným a úpadcem a že bude podle této smlouvy uhrazeno nájemné na účet majetkové podstaty. Předmětné nemovité věci byly zahrnuty do soupisu majetkové (konkursní) podstaty dne [datum]. Žaloba na vyloučení obytných domů z majetkové podstaty byla pravomocně zamítnuta. Obytný dům č. p. [Anonymizováno] se skládá z pěti bytů, obytný dům č. p. [Anonymizováno] z pěti bytů, obytný dům č. p. [Anonymizováno] z dvanácti bytů, obytný dům č. p. [Anonymizováno] z dvanácti bytů, obytný dům č. p. [Anonymizováno] z deseti bytů, obytný dům č. p. [Anonymizováno] ze čtyř bytů, obytný dům č. p. [Anonymizováno] z šesti bytů a obytný dům č. p. [Anonymizováno] z šesti bytů. Předmětné pozemky jsou pozemky pod obytnými domy či zahradami, které jsou připloceny vždy k nějakému konkrétnímu bytu nalézajícímu se v daném obytném domě. Dopisem ze dne [datum] žalobce oznámil žalovanému, že nájemní smlouvy (ze dne [datum] a dodatek č. [hodnota] ze dne [datum] a dohodu k ní ze dne [datum]) jsou neúčinnými právními úkony, že se má zdržet a ukončit veškerou stavební i jinou činnost na objektech úpadce a dále, že jej vyzval k vyklizení předmětných nemovitých věcí do [datum], jejich předání žalobci a zdržení se jakékoliv dispozice s tímto majetkem a konečně, že jej vyzývá k započetí jednání ohledně investic učiněných od [datum] v souvislosti s umožněním pokračovat ve výstavbě. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, č. j. 28 Cm 20/2002 - 20, který nabyl právní moci dne 13. 8. 2003, byla nájemní smlouva ze dne [datum], jakož i dodatek č. [hodnota] ze dne [datum] a dohoda k ní uzavřená ze dne [datum] shledány neúčinnými právními úkony. Předmětné nemovité věci byly v zažalovaném období (tedy od [datum] do [datum], respektive u oněch tří bytů až do [datum]) ve vlastnictví úpadce. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 4470/2015 - 682, bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen vyklidit obytné domy, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V rozhodném zažalovaném období nebyla povinnost uložená tímto rozsudkem splněna. Žalovaný byl poprvé vyzván žalobcem k uhrazení zažalovaného bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitých věcí, „a to za jakékoliv období“, až dopisem ze dne [datum], který byl doručen žalovanému. Za rozhodné období žalovaný inkasoval od svých družstevníků určité finanční platby na úhradu společných nákladů na udržování předmětných nemovitých věcí a na jejich opravy. Dne [datum] předal žalovaný jednající svým předsedou [Anonymizováno] soudnímu exekutorovi byty č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nacházející se v domě č. p. [Anonymizováno] a byt č. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] nacházející se v domě č. p. [Anonymizováno], včetně klíčů. Žalovaný se žalobou ze dne 14. 12. 2021 u Okresního soudu Praha - západ po žalobci domáhá zaplacení částky 1 277 035 Kč, z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi žalovaného do obytného domu č. p. [Anonymizováno] s tím, že v žalobě mimo jiné vyčísluje svou pohledávku z titulu svých investic do zejména předmětných nemovitých věcí na celkovou částku 56 890 000 Kč, přičemž uvádí, že zbylé části z této částky (tedy částky 55 612 965 Kč) se bude domáhat samostatnou žalobou. V dopise ze dne [datum], doručeným žalovanému dne [datum], žalobce vyzval žalovaného k zaplacení zažalované pohledávky ve výši 18 318 500 Kč do 27. 12. 2021. Na zažalovanou pohledávku žalovaný do konkurzní podstaty nic neuhradil. Výše obvyklého nájemného za předmětné nemovité věci za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021 celkem činí částku 18 252 000 Kč (skládající se z částky 7 594 320 Kč za rok 2019, částky 7 974 036 Kč za rok 2020 a z částky 2 683 644 Kč za období od 1. 1. 2021 do 27. 4. 2021). Výše obvyklého nájemného za byty č. [Anonymizováno] nacházející se v obytném domě č. p. [Anonymizováno] a byt č. [Anonymizováno] nacházející se v obytném domě č. p. [Anonymizováno] za období od 28. 4. 2021 do 25. 8. 2021 celkem činí částku 66 500 Kč.

5. Na základě toho soud prvního stupně předně uzavřel, že žalovaný je (vzdor jeho námitkám) ve věci pasivně legitimován, neboť na úkor žalobce dosáhl, na základě nájemní smlouvy ze dne [datum], ve znění dodatku č. [hodnota]. ze dne [datum] a dohody ze dne [datum], ve vztahu k předmětným nemovitým věcem postavení detentora, a přesto, že byla následně pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neúčinnost této nájemní smlouvy uzavřené s úpadcem a jejích dodatků, zůstal tento stav zachován po celé rozhodné období, přičemž je nerozhodné, že žalovaný předmětné nemovité věci neužíval přímo, nýbrž prostřednictvím svých družstevníků. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že tímto stavem se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a žalobce má, jako ochuzený, právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, tedy v daném případě ve výši obvyklého nájemného. Při jeho stanovení soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku („doplněného a stvrzeného výslechem znalce“). Důvodnými pak neshledal žádnou z žalovaným namítaných okolností, z nichž žalovaný dovozoval, že je nárok na zaplacení zažalované pohledávky v rozporu s dobrými mravy.

6. V právním posouzení soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 2991 odst. 1 a 2, § 2999 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Úroky přiznal s odkazem na ustanovení § 1970 o. z., ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pariční lhůtu stanovil podle ustanovení § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) delší, „aby měl žalovaný delší časový prostor předmětnou částku, která je ve značné výši, uhradit“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.“, když jejich výši určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“). Výrok o nákladech státu byl odůvodněn ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že ve smyslu ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. bude jejich výše určena v samostatném usnesení. O povinnosti zaplatit soudní poplatek soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. n) a § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy výše poplatku byla stanovena podle položky 1 písm. b) sazebníku poplatků.

7. Proti tomuto rozsudku, i následně vydanému usnesení, podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně chybné posouzení jeho pasivní legitimace, kdy obsáhle poukazoval na to, že to nebyl on, kdo fakticky předmětné nemovitosti užíval, ani neměl právní prostředky k tomu, aby on sám mohl třetím osobám, které z užívání věci mají na rozdíl od žalovaného skutečný prospěch, zabránit věc užívat, neboť se „vytratil“ jakýkoliv právní vztah mezi jím a skutečným uživatelem věci. Nesprávným žalovaný shledával i posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení, a to zejména pokud jde o zjištění rozsahu užívání nemovitostí žalobce a z toho odvozované výše bezdůvodného obohacení, kdy namítal, že „předmětem (absolutně neplatných) nájemních smluv uzavřených mezi žalovaným a jednotlivými fyzickými osobami byly pouze samotné byty“, zatímco v případě pozemků nebylo prokázáno, že by jejich užívání třetím osobám umožnil žalovaný. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že náležitě nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a neprovedl jím označené důkazy. V dalším doplnění pak žalovaný brojil i proti přiznání náhrady nákladů řízení žalobci s poukazem na propojenost žalobce a jeho zástupkyně a nadbytečnost žalobcova právního zastoupení. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ neúspěchu ve věci samé žalovaný navrhoval, aby odvolací soud nepřiznal žalobci pro neúčelnost náhradu nákladů za právní zastoupení, popř. výši náhrady moderoval ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. a žalobci přiznal náhradu nákladů v rozsahu „nikoliv více nežli 20 % z požadovaných nákladů řízení“.

8. V souvislosti s odvoláním žalovaný navrhoval přerušení odvolacího řízení, nejprve do skončení dovolacího řízení ve věci, jejímž předmětem bylo bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním stejných nemovitostí za jiné časové období (dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10 2022, č. j. 21 Co 228/2022 – 566), a poté, co bylo uvedené dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, do rozhodnutí Ústavního soudu o žalovaným podané stížnosti v téže věci.

9. Krátce před jednáním odvolacího soudu pak žalovaný vznesl námitku věcné nepříslušnosti s tím, že ve věci jde o „spor z nakládání s obchodním závodem nebo jeho částí“ a rovněž o „domnělou pohledávku majetkové podstaty“, a proto měl již v prvním stupni rozhodovat Krajský soud v Praze. Navrhoval proto, aby byla věc předložena k posouzení vznesené námitky Vrchnímu soudu v Praze.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že odvolací argumentace žalovaného je ve své podstatě shodná s argumentací uplatněnou žalovaným v dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022 – 566, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 26 Cdo 1106/2023 – 608, odmítnuto. K námitce nedostatku pasivní legitimace žalovaného žalobce uvedl, že povinnost žalovaného předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobci již byla soudy pravomocně deklarována, a proto je i kladný závěr soudu prvního stupně o pasivní legitimaci žalovaného, podle žalobce, správný a v souladu s judikaturou, kdy žalovaný poukázal i na obdobný závěr obsažený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nedůvodnou shledává žalobce i argumentaci žalovaného týkající se rozsahu vzniklého bezdůvodného obohacení s poukazem na to, že užívání a vyklizení se týkalo toliko bytů, a nikoliv už pozemků. V této souvislosti žalobce poukázal, že povinnost k vyklizení se týkala i celého pozemku kat. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], který pak žalovaný následně nechal rozdělit na vícero pozemků, nicméně povinnost k vyklizení a neoprávněné užívání se týkalo i jich. Navíc žalobce souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že obytný dům a pozemky pod ním i kolem něj tvoří jeden funkční celek. Ani žádnou z dalších uplatněných námitek žalobce neshledával důvodnými, stejně jako argumentaci týkající se přiznané náhrady nákladů řízení. Žalobce nesouhlasil s navrhovaným přerušením řízení a za nedůvodnou a účelovou považoval i námitku věcné nepříslušnosti odvolacího soudu. Navrhoval potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

11. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud nejprve zkoumal důvodnost návrhu žalovaného na přerušení řízení, nejprve do skončení řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022 – 566, a poté, co toto řízení skončilo do rozhodnutí Ústavního soudu o žalovaným v téže věci podané ústavní stížnosti.

13. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

14. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soudu neukládá povinnost řízení přerušit do skončení jiného řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nýbrž jde o možnost posouzení vhodnosti takového postupu (k tomu obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3724/2013, případně sp. zn. 28 Cdo 1409/2016). Smyslem přerušení řízení je zajistit jeho hospodárnost. Je tedy třeba posoudit, zda z hlediska délky původního řízení, je přerušení řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, vyřeší soud sám v daném řízení (k tomu obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4603/2015 – všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách /www.nsoud.cz/).

15. V řízení mezi týmiž účastníky, které bylo u Okresního soudu Praha - západ vedeno pod sp. zn. 4 C 69/2019, a následně u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 228/2022, bylo předmětem vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž nemovitostí, jako v projednávané věci, ovšem za jiné období. Argumentace stran byla do značné míry obdobná jako v nyní projednávané věci a, jak správně poukázal ve vyjádření k odvolání i žalobce, i odvolací argumentace žalovaného je ve své podstatě stejná, jako jeho argumentace v dovolání, které podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022 – 566. O něm pak bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1106/2023, tj. dříve, než byl spis v nyní projednávané věci předložen odvolacímu soudu a ten mohl rozhodnout o původním návrhu žalovaného na přerušení řízení. Ten tak stačil ještě předtím změnit původně uplatněný důvod pro přerušení řízení s poukazem na podanou ústavní stížnost. Jak sám Ústavní soud nezřídka upozorňuje, není součástí soustavy nalézacích soudů, a proto nepřezkoumává správnost skutkových a právních závěrů nalézacích soudů, nýbrž se zabývá zkoumáním toho, zda v podané ústavní stížnosti uvedeným způsobem nebylo postupem soudů nepřípustně zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud se tedy bude zabývat zkoumáním otázek, které nepředstavují přezkum správnosti závěrů, k nimž postupně dospěly nalézací soudy všech stupňů ve skutkově obdobné věci, jako je věc nyní projednávaná. Protože se jedná o závěry, které jsou dlouhodobě konzistentní, nepovažuje odvolací soud za účelné a zejména z časového hlediska (pro řízení u Ústavního soudu neplatí žádné lhůty) hospodárné vyčkávat na to, jak Ústavní soud vyhodnotí důvodnost podané stížnosti, a proto návrh na přerušení řízení jako nedůvodný zamítl.

16. Pokud jde o vznesenou námitku věcné nepříslušnosti s návrhem na předložení spisu k jejímu rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, neshledává odvolací soud tento návrh důvodným. Předmětem řízení u zdejšího (odvolacího) soudu je odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ, tedy okresního soudu v místní příslušnosti Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, jehož věcná příslušnost o podaném odvolání rozhodnout vyplývá z ustanovení § 10 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak až v odvolacím řízení namítáno, že věc měl projednat a rozhodnout již v prvním stupni krajský soud, považuje to odvolací soud za další uplatněný odvolací důvod [srov. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], který ovšem neshledává důvodným. V projednávané věci se nejedná o „spor z nakládání s obchodním závodem nebo jeho částí“ či o „domnělou pohledávku majetkové podstaty“, jak namítá žalovaný, nýbrž občanskoprávní spor o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a následujících o. z., k jehož projednání jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Námitku věcné nepříslušnosti vznesenou více než dva a půl roku po zahájení řízení, téměř rok a deset měsíců po rozhodnutí soudu prvního stupně a čtyři dny před (k žádosti žalovaného dvakrát odročeným) jednáním odvolacího soudu, pokládá odvolací soud za pouze účelovou snahu za každou cenu znovu oddálit projednání odvolání a rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

17. Soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování, na jehož základě správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci. Správně zjistil okolnosti, které předcházely vzniku zažalovaného nároku, připomněl předchozí soudní řízení a zejména soudní rozhodnutí, která předznamenávala vznik zažalovaného nároku. Nepochybil, pokud s poukazem na ustanovení § 13 o. z. v obecné rovině porovnával svá zjištění i závěry se závěry soudů přijatými v obdobných řízeních mezi týmiž účastníky (konkrétně v řízení týkajícím se jiných nemovitých věcí vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 224/2019, následně u Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. 19 Co 75/2022 a konečně u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 3303/2022) a zejména pak v řízení, které bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 69/2019, které se týkalo nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž nemovitých věcí, jako v nyní projednávané věci, avšak za jiné, předcházející, časové období. K tomu odvolací soud dodává (znovu připomíná), že i závěry přijaté soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019 - 527, obstály jak v rámci odvolacího (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022 – 566), tak i dovolacího (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1106/2023) přezkumu, kdy soudy řešily řadu identických námitek uplatňovaných i v nynějším řízení.

18. To se týká především opakovaně vznášené námitky nedostatku pasivní legitimace žalovaného, která byla velmi podrobně rozebrána zejména v odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1106/2023, s jednoznačným závěrem o její nedůvodnosti. Neopodstatněné jsou i výhrady k stanovenému rozsahu bezdůvodného obohacení s poukazem na rozsah užívání nemovitostí žalobce a z toho odvozované výše bezdůvodného obohacení. Je třeba poukázat na to, že v této souvislosti není rozhodující, jakou část neoprávněně užívaného majetku, jehož vyklizení a předání bylo žalovanému pravomocným soudní rozhodnutím uloženo, žalovaný (neoprávněně) umožnil užívat třetím osobám, neboť judikatura již dříve dovodila, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, nebo ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012). Uvedené souvisí i s tím, že soud prvního stupně nepochybil, pokud upustil od žalovaným navrhovaného dokazování nájemními smlouvami uzavřenými mezi žalovaným a jeho členy k otázce rozsahu v jakém žalovaný umožnil nemovitý majetek žalobce užívat třetím osobám. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na to, že i Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží na jeho hodnocení, které z navrhovaných důkazů je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26.10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, či ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011).

19. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že není důvodu se odchylovat od závěrů, které soudy přijaly v obsahově shodné, pravomocně skončené, věci, když se nadto s těmito závěry i vnitřně plně ztotožňuje. Nicméně, přestože jsou tyto závěry oběma účastníkům známy, protože se jedná o závěry přijaté v jiném, byť obdobném, řízení (rozhodnutí v něm přijatá byla založena i do spisu v projednávané věci), odvolací soud neodkazuje přímo na ně, nýbrž na s nimi korespondující správné závěry soudu prvního stupně rozvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud prvního stupně zcela dostatečným způsobem vypořádal i s námitkami žalovaného uplatněnými v odvolání, které byly žalovaným vesměs namítány již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nevytváří svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

20. Pokud jde o výhrady uplatněné žalovaným vůči náhradovému výroku III. napadeného rozsudku, ani ty neshledává odvolací soud důvodnými. Byť je žalobce sám současně advokátem, nelze mu upírat obecné právo na právní zastoupení jiným advokátem a náklady na zastoupení vynaložené pokládat za neúčelné. Již jen z obsahu soudního spisu, který měl ke dni jeho předložení odvolacímu soudu s odvoláním proti napadenému rozsudku 379 stran a ke dni jednání odvolacího soudu 425 stran, kdy obsahuje celou řadu obsáhlých podání, vyjádření k nim, procesních návrhů, vyjádření a reakcí na ně, je zřejmé, že vedení tohoto sporu je pro obě strany a jejich zástupce poměrně náročné, jak z hlediska odbornosti, hledání přiléhavé argumentace a protiargumentace či formulace jednotlivých podání, tak i s tím související časové náročnosti. Odvolacímu soudu je pak z úřední činnosti známo, že mezi týmiž účastníky souběžně probíhají a probíhaly i další neméně urputně vedené soudní spory. Za těchto okolností nelze považovat delegování záležitostí souvisejících s vedením soudního řízení na advokáta za neúčelné. A nelze v tom spatřovat ani nějaké mimořádné (zvláštního zřetele hodné) okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ustanovení § 150 o. s. ř., tj. nepřiznání, byť jen zčásti, úspěšnému žalobci náhrady nákladů řízení včetně nákladů za právní zastoupení. Soud prvního stupně proto o náhradě nákladů řízení rozhodl správně podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

21. Na základě uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně věcně správných akcesorických výroků o nákladech řízení, jak ve vztahu mezi účastníky, tak nákladech řízení vzniklých státu.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., a v odvolacím řízení procesně úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů vzniklých mu za právní zastoupení advokátkou. Ty sestávaly z odměny za celkem pět úkonů právní služby, z toho dva (podání z 26. 2. 2024 - vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) po 51 660 Kč [§ 7 bod 7., § 11 odst. 1 písm. g), k) AT] a tři (návrh na předběžné opatření, vyjádření k odvolání proti nařízení předběžného opatření, vyjádření k návrhu na přerušení řízení spojené s vyjádřením k doplnění odvolání směřujícímu proti výroku o nákladech řízení) po 25 830 Kč [§ 7 bod 7., § 11 odst. 2 písm. a), c), za použití § 11 odst. 3 AT] a pěti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT); celkem 182 310 Kč.

Poučení