23 C 27/2020-164

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Vítkovou, v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sádlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] – [část obce], o zaplacení 825 858,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 825 858, 50 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 45 848 Kč, k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu 12. 2. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky celkově ve výši 1 063 254 Kč, sestávající se z náhrady škody ve výši 183 254 Kč a náhrady přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 880 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016. Svůj nárok předběžně u žalované uplatnila dne 26. 11. 2019, v době podání žaloby na nárok nebylo ani z části hrazeno. Žalobkyně uváděla okolnosti vedení trestního stíhání proti její osobě zahájené dne 8. 1. 2013 Policií ČR pod č. j. OKFK-241/TČ-2011-251102, kdy jí bylo kladeno za vinu, že jako osoba, která je znalcem a tlumočníkem ve smyslu zákona č. 36/67 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění, podala nepravdivý znalecký posudek a způsobila svým činem podle ustanovení § 346 odst. 1 trestního zákoníku České republice škodu velkého rozsahu. Spolu s žalobkyní bylo stíháno dalších 7 osob. Následně byla věc vedena před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016, kdy žalobkyně byla obžalována ze spáchání zvlášť závažného zločinu trestného činu podle ustanovení § 175 odst. 1, 3 trestního zákona, následně byla konkretizována právní kvalifikace jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku s trestní sazbou až 10 let. 2. 8. 2018 pak Městský soud v Praze zprostil žalobkyni dle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání státním zástupcem, pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze z 9. 9. 2019 byla stížnost zamítnuta. Žalobkyně uváděla, že v příčinné souvislosti s vedením nezákonného trestního řízení proti její osobě, jí vznikly náklady spojené s obhajobou, které vyčíslila v celkové částce 183 254 Kč, uváděla okolnosti úhrady těchto úkonů právní služby svému obhájci a dále žádala zaplacení nemajetkové újmy, když uváděla, že v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání ve shora uvedeném řízení byla nucena ukončit pracovní poměr s Ministerstvem vnitra ČR dohodou k 21. 8. 2013. Uváděla medializaci trestní věci a v důsledku vedení trestního řízení i zhoršení jejího zdravotního stavu, zhoršení zdravotního stavu manžela, který měl jak zdravotní, tak psychické problémy, poškození cti a pověsti.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu, nespornou skutečností učinila předběžné uplatnění nároku žalobkyně u žalované žádostí dne 26. 11. 2019, pokud jde o nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a taktéž náhradu škody ve shora uvedených částkách z řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016. Žalovaná taktéž učinila nesporným průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobkyni ve shora posuzovaném řízení. Předmětné projednání nároku žalovaná ukončila a stanoviskem z 18. 6. 2020 žalobkyni následně přiznala částku ve výši 137 395,50 Kč včetně DPH na náhradu nákladů obhajoby a taktéž na náhradě nemajetkové újmy konstatovala porušení práva žalobkyně a taktéž se omluvila a přiznala zadostiučinění ve formě finanční ve výši 100 000 Kč. Pokud jde o náhradu nákladů obhajoby, žalovaná specifikovala, za co žalobkyni odškodnila, s tím, že sporovala přiznání výše úkonů ve výši celého úkonu pokud jde o úkon 29. 8. 2014 – návrh na doplnění dokazování pro Policii ČR, když tento hradila pouze ve výši jedné poloviny, taktéž shodně potom realizovala plnění ve výši jedné poloviny úkonu u úkonu 27. 7. 2016 – návrh na předběžné projednání obžaloby. U obou z těchto úkonů pak uváděla argumentaci ohledně skutečnosti, že se jedná o úkony, které jsou povahou nejbližší úkonům uvedeným v § 11 odst. 2 advokátního tarifu. Pokud jde o náhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, žalovaná v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu České republiky posuzovala povahu trestní věci, délku trestního řízení a zásahy do osobnostních sfér žalobkyně za situace, kdy trestní stíhání žalobkyně trvalo 6 let a 8 měsíců. Konstatovala, že pokud jde o povahu trestní věci, žalobkyně byla stíhána pro trestný čin křivé výpovědi, nepravdivého znaleckého posudku, tedy okruh trestné činnosti, která ve společnosti výrazně nepožívá dehonestujícího charakteru. Pokud jde o délku trestního řízení, tuto konstatovala s tím, že však uváděla taktéž skutkovou a právní složitost věci a množství osob, proti kterým byla podána obžaloba. Pokud jde o zásahy do osobnostních sfér žalobkyně, uváděla, že tato je prokázala pouze okrajově. Shora uvedené plnění proto považovala plněním přiměřeným, ve zbytku žádala žalobu v plném rozsahu zamítnout.

3. Podáním doručeným soudu 9. 7. 2020 žalobkyně reagovala na částečné plnění ze strany žalované a vzala zpět nároky na zaplacení částek žalovanou proplacených. Usnesením zdejšího soudu č. j. 23 C 27/2020-41 ze dne 8. 10. 2020, které nabylo právní moci 30. 10. 2020, soud zastavil řízení co do částky 237 395,50 Kč. Aktuálně zůstalo předmětem řízení zaplacení dalšího obhajného v částce 45 858,50 Kč a dále požadavek na zaplacení dalšího přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 780 000 Kč.

4. Mezi účastníky bylo učiněno nesporným uplatnění nároků žalobkyní u žalované podle zákona č. 82/98 Sb. z titulu nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016 dne 26. 11. 2019. Dále byla učiněnou nespornou částečná úhrada částky majetkové škody ve výši 137 395,50 Kč a nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a omluvy stanoviskem žalované z 18. 6. 2020.

5. Mezi účastníky zůstala spornou oprávněnost nároku na další finanční plnění zadostiučinění za nemajetkovou újmu a taktéž náhrada sporných úkonů obhajoby. Ke sporným skutečnostem soud prováděl dokazování listinnými důkazy, ze kterých má za prokázané následující skutečnosti: Z potvrzení o úhradě zálohy ve výši 50 000 Kč hrazené dne 23. 4. 2014 k rukám advokáta a obhájce, podepsané JUDr. [jméno] [příjmení], CSc., advokátem má soud za zjištěné, že tento vydal potvrzení, že 23. 4. 2014 uhradila paní [celé jméno žalobkyně] zálohu ve výši 50 000 Kč jako částku určenou na zálohu na její obhajobu ve věci vedené PČR pod č. j. OKFK-241/TČ-2011-251102. Z výpisu z [anonymizováno] banky vedeného na [jméno] [příjmení] ze dne 15. 2. 2017 má soud za prokázanou úhradu další částky 60 000 Kč dne 7. 2. 2017 ze strany [jméno] [příjmení] – zpráva pro příjemce Ing. [celé jméno žalobkyně], [obec]. Další finanční plnění na obhajné má soud za prokázáno výpisem z [anonymizováno] banky ze dne 1. 11. 2019 na částku ve výši 73 254 Kč.

6. Dále byl zjištěn nesporný průběh vedení trestního řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016, konkrétně že 8. 1. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání paní žalobkyně vedené Policií ČR pod č. j. OKFK-241/TČ-2011-251102 pro spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle ustanovení § 346 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, podání obžaloby 22. 7. 2016 Vrchním státním zastupitelstvím k Městskému soudu v Praze a dále vedení řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016 s tím, že 1. 8. 2018 byla paní žalobkyně zproštěna obžaloby ve smyslu ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu pro skutečnost, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Právní moci nabylo rozhodnutí 9. 9. 2019, kdy došlo k zamítnutí stížnosti státního zástupce.

7. K medializaci případu žalobkyně doložila článek z deníku [anonymizováno], vydaného [datum],„ Novodobý prodej [obec]“, kde je uvedeno jméno paní žalobkyně, dále článek„ [role v řízení] znalkyně zůstává u vedení policie, na razantní kroky je brzy, říká její šéf“ z [datum] zveřejněný na [webová adresa], dále článek z [datum]„ Je obviněna v kauze téměř půlmiliardového podvodu. Pracuje na policejním prezidiu“, uveřejněný na [webová adresa], dále článek z [datum]„ Prodej budov [anonymizováno] drah provázela korupce, policie obvinila 8 lidí.“, uveřejněný na [webová adresa], [anonymizováno] z [datum] zveřejněný na [anonymizováno]„ Za prodej budov [anonymizováno] drah policie obvinila soudní znalce i lidi z [příjmení]“, dále článek z [anonymizována tři slova] – [anonymizováno] z [datum]„ Policie obvinila 8 lidí kvůli podvodnému prodeji budov [anonymizováno] drah“, dále článek z [datum], zdroj [webová adresa]„ Policie obvinila 8 lidí kvůli prodeji budov [anonymizováno] v Praze 1“, dále článek z [datum] zveřejněný na [příjmení] [příjmení]„ Podvody se znaleckými posudky“, dále článek, zveřejněný na [anonymizována tři slova]„ Za prodej budov ČD policie obvinila 8 lidí“ z [datum], dále článek z [datum] zveřejněný na [webová adresa]„ Policie obvinila 8 lidí kvůli nákupu budov pro [anonymizována dvě slova]. Škoda téměř půl miliardy“ a článek z [datum] zveřejněný v [anonymizováno] novinách„ Ministerstvo školství a dráhy přišly o půl miliardy“.

8. Z dohody o rozvázání pracovního poměru z 21. 8. 2013 má soud za zjištěno, že dle ustanovení § 49 zákoníku práce mezi Českou republikou – Ministerstvem vnitra, zastoupenou ekonomickým ředitelem Policejního prezídia ČR, vrchním radou plk. Ing. [jméno] [příjmení] a paní [celé jméno žalobkyně] došlo k dohodě o rozvázání pracovního poměru dne 21. 8. 2013 s tím, že jde o pracovní poměr uzavřený ke dni 14. 11. 2007 a vzájemnou dohodou se rozvazuje a končí dnem 31. 8. 2013. K dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo na základě žádosti zaměstnance.

9. Z faktury výdajů a odměny advokáta s podrobným popisem jednotlivých úkonů právní služby, které byly poskytnuty žalobkyni [celé jméno žalobkyně] ze strany advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016, dříve Policií ČR pod č. j. OKFK-241/TČ-2011-251102 má soud za zjištěno, že zde byla účtována tarifní hodnota za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč + paušál á 300 Kč, ztrátu času advokát neúčtoval. Následně jsou uvedeny jednotlivé úkony právní služby v období od dubna 2014 do září roku 2019 a celková vyúčtovaná částka, včetně DPH ve výši celkově 183 254 Kč se zohledněním záloh zaplacených klientem v celkové výši 110 000 Kč, k úhradě po odečtu vyplacené zálohy ve výši 73 254 Kč.

10. Na základě provedeného dokazování soud činí tento závěr o skutkovém stavu věci: Proti žalobkyni bylo od 8. 1. 2013 do 9. 9. 2019, tedy po dobu 6 let a 8 měsíců vedeno nezákonné trestní stíhání u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016, původně zahájené pro skutek kvalifikovaný jako podání nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu ustanovení § 346 odst. 1 trestního zákoníku, následně překvalifikovaný na zvlášť závažný zločin trestného činu podle ustanovení § 175 odst. 1, 3 trestního zákona, a to křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Žalobkyně byla zproštěna obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019. Žalobkyně se s náhradou škody spočívající v náhradě nákladů obhajného a taktéž přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu předběžně obrátila na žalovanou dne 26. 11. 2019 Stanoviskem žalované ze dne 18. 6. 2020 bylo částečně na uplatněné nároky hrazeno v částce 137 395,50 Kč, pokud jde o náhradu škody a dále v částce 100 000 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odst. 3 náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Po právní stránce soud předmětnou věc posoudil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 8, § 13, § 31 a § 31a odst. 1, OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu, aktuálně ve výši 780 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného proti žalobkyni před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016, a taktéž zaplacení újmy majetkové, která žalovanou nebyla hrazena ve výši nehrazeného obhajného ve výši 45 858,50 Kč z téhož odpovědnostního titulu. To vše za situace, kdy původně žalobou uplatnila tyto dílčí nároky ve výši vyšší a stanoviskem žalované následně dne 18. 6. 2020 bylo částečně na nároky přiznáno, a to ve výši větší části částky škody – obhajné ve výši 137 395,50 Kč a ve výši 100 000 Kč na úhradu přiměřeného zadostiučinění za újmu nemajetkovou. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně postupem dle ustanovení § 14 odst. 1, 3 OdpŠk u žalované předběžně své nároky uplatnila, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Soud zkoumal, zda jsou kumulativně splněny tři základní podmínky pro odpovědnost státu za škodu a nemajetkovou újmu tak, jak je žalobkyně žádala, a to existence odpovědnostního titulu, příčinné souvislosti a vzniku a výše újem, když existence těchto podmínek musí být bezpečně prokázána a důkazní břemeno pak leží na žalobkyni.

20. V řízení bylo prokázáno vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 41 T 8/2016 před Městským soudem v Praze proti žalobkyni, když bylo zjištěno, že žalobkyně byla trestně stíhána pro trestný čin nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu ustanovení § 346 odst. 1 trestního zákoníku, následně byla obžaloby zproštěna rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018 dle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, který v neveřejném zasedání konaném 9. 9. 2019 zamítl stížnost státního zástupce proti předmětnému rozsudku. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25Cdo 1487/2001). V daném případě byla žalobkyně obžaloby zproštěna, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni z titulu vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 OdpŠk. Nezákonným rozhodnutím je proto usnesení policejního orgánu Policie ČR č. j. OKFK-241/TČ-2011-251102 ze dne 8. 1. 2013.

21. Pokud jde o nároky na náhradu obhajného, původně žádané ve výši 183 254 Kč, po částečné úhradě ze strany žalované již jen ve výši 45 858,50 Kč, provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalobkyni vznikla v její majetkové sféře škoda ve výši proplaceného obhajného (tuto skutečnost žalovaná konec konců nesporovala), když bylo prokázáno zaplacení 3 dílčích plateb ve výši 50 000 Kč dne 23. 4. 2014, 60 000 Kč dne 7. 2. 2017 a částka 73 254 Kč dne 14. 11. 2019 na předmětnou úhradu obhajného obhájci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Celkový vznik škody tedy je nesporný a jednoznačně prokázaný. Na soudu bylo, aby zhodnotil, zda částka, která byla žalovanou uhrazena, je částkou adekvátní, případně, zda je na místě nárok na zaplacení dalšího plnění revidovat. Soud zjistil, že rozdíl ve vyplacené částce a částce aktuálně žádané, resp. původně uplatněné, spočívá v odlišnosti ohledně žádaných tarifních hodnot za předmětné úkony právní služby, když žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce prokázala, že tento účtoval 3 100 Kč za jeden úkon právní služby v trestním řízení, žalovaná pak přiznávala částku pouze ve výši 2 300 Kč za jeden úkon. Soud má za zjištěno, že žalobkyně byla stíhaná za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle ustanovení § 346 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku od roku 2013, kdy sazba za tento trestný čin žalobkyni hrozila ve výměře 2 až 10 let. Obžaloba byla podána pro trestný čin dle ustanovení § 175 odst. 1, 3 trestního zákona dne 22. 7. 2016. Pokud jde o sazbu za jednotlivý úkon, tato je dána ustanovením § 10 odst. 3, písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), tedy skutečně ve výši 2 300 Kč/jeden úkon. Argumentace žalované ohledně výpočtu jednotlivých úkonů právní služby, které byly hrazeny, je proto argumentací důvodnou. Žalovaná potom sporovala zaplacení dvou úkonů právní služby, na které hradila pouze ve výši jedené poloviny sazby, a to úkonu z 29. 8. 2014, návrhu na doplnění dokazování pro Policii ČR a dále návrhu na předběžné projednání obžaloby ze dne 27. 7. 2016. U obou těchto úkonů použila argumentaci ohledně skutečnosti, že svojí povahou jsou nejbližším úkonům dle ustanovení § 11 odst. 2 advokátního tarifu, proto za ně přísluší pouze polovina předmětné odměny. Soud se s touto argumentací zcela ztotožňuje, a tuto argumentaci žalované sdílí. Za této situace proto soud dospěl k závěru, že žalovanou hrazených 42 úkonů právní služby tak, jak byly ze strany žalobkyně dokládány, ve výši 2 300 Kč za úkon, 3 půl úkony právní služby ve výši 1 150 Kč a 45 režijních paušálů á 300 Kč a DPH ve výši 21% je úhradou adekvátní, a není na místě jakkoliv náhradu nákladů blíže navyšovat.

22. Pokud jde o druhý nárok, nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, žalovanou odškodněný ve výši 100 000 Kč, původně žádaný ve výši 880 000 Kč, soud uvádí, že tento nárok nebyl řádně co do důvodu a výše jednak tvrzen a jednak prokázán. Odpovědnostní titul tak, jak bylo uvedeno shora, byl u žalobkyně shledán, když v důsledku vedení trestního stíhání, které následně nebylo ukončeno pravomocným odsouzením, lze dospět k závěru, že žalobkyně byla nezákonně trestně stíhána. U předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy je situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (narozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby), ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou prokazovat netřeba (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30Cdo 255/2009, ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30Cdo 428/2011). Soud v dané věci vycházel z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním dyskomfortem) trestně stíhaných osob, není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jeho intenzitu, pokud jde o případnou újmu odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění soud vycházel z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012, či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31. 5. 2012), jež formuluje zásadní závěr, že„ při úvaze o formě a výši zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobnostní sféře poškozené osoby“.

23. Žalobkyně byla stíhána pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle ustanovení § 346 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona, za který bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit trest odnětí svobody v trvání od 2 do 10 let nepodmíněně, tedy trest spíše vyššího charakteru, avšak žalobkyně byla osobou bezúhonnou, tedy nebylo reálné, že by byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tento trestný čin potom nepůsobí ve společnosti větší společenské odsouzení oproti například trestným činům proti životu a zdraví, spáchaným úmyslně, či trestným činům proti rodině a dětem, které působí podstatně větší společenské odsouzení stíhaného. Soud taktéž přihlédl k délce trestního stíhání, které se jeví nestandardní v délce 6 let a 8 měsíců, tedy je zřejmé, že žalobkyně byla vystavena působením negativních důsledků nezákonně vedeného trestního stíhání po celou dobu a žila v nejistotě ohledně jeho výsledku. Žalobkyně ve svých skutkových tvrzeních žalobních pouze příkladmo uvedla zásahy do osobnostních sfér v příčinné souvislosti s vedením nezákonného trestního stíhání, a to jednak do sféry pracovní, kdy uváděla, že v důsledku vedení trestního stíhání byla nucena ukončit pracovní poměr s Ministerstvem vnitra a dále uváděla medializaci, případně zásahy do svého zdravotního stavu, zdravotního stavu svého manžela, poškození dobré cti a pověsti. Pokud jde o první z uvedených zásahů, tento prokazovala dohodou o rozvázání pracovního poměru z 21. 8. 2013. Soud však konstatuje, že z této listiny se nepodává jakýkoliv podíl nezákonného trestního stíhání na aktuálním ukončení pracovního poměru, když naopak z listiny, kterou žalobkyně předkládala k prokázání zásahů do osobnostních sfér, naopak vyplývá, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo na základě žádosti zaměstnance a trestní stíhání zde nikterak uvedeno není. Je tedy zřejmé, že to byla žalobkyně, která iniciovala ukončení pracovního poměru, nikoliv její zaměstnavatel, tedy Česká republika – Ministerstvo vnitra, zastoupené ekonomickým ředitelem Policejního prezídia ČR, vrchním radou plk. Ing. [jméno] [příjmení].

24. Pokud jde o další zásahy do osobnostních sfér, ačkoliv byl původně navržen účastnický výslech žalobkyně a taktéž svědecký výslech manžela, tito se bez omluvy nedostavili k nařízenému ústnímu jednání dne 17. 6. 2021, ke kterému byli řádně předvoláni, soud proto nemohl je nikterak k zásahům vyslechnout a ve věci rozhodl. Až následující den 18. 6. 2021 soud obdržel poštou omluvu zástupce žalobkyně s žádostí o případné sdělení nového termínu ústního jednání. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že ani zástupce žalobkyně se k tomuto ústnímu jednání nedostavil a svoji omluvu nikterak, kromě shora uvedeného dopisu zasílaného poštou, včas soudu neoznámil. Za této situace proto soud nemůže uzavřít, že by došlo k jakýmkoliv zásahům do osobního života žalobkyně, spojeného s poškozením její cti a pověsti v příčinné souvislosti s vedením trestního stíhání, zdravotním, psychickým problémům jejím, či jejího manžela, či zásahům dalším. Pokud jde o medializaci případu, k té soud uvádí, že za ní obecně stát neodpovídá. Nad rámec toho soud uvádí, že pokud jde o jednotlivé články, které k medializaci předmětné trestní věci žalobkyně dokládala, jde o články vydané ihned z počátku trestního stíhání, většina článků je z 10. 1. 2013, dále z 21. 1. 2013, 11. 1. 2013, případně z 8. 4. 2013.

25. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze 14. 6. 2015 sp. zn. 30Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 30Cdo 2813/2011 je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka v tomto směru je možná pouze tehdy, pokud bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Soud poučil žalobkyni ohledně srovnávacích případů odškodňování, které na předmětnou věc budou použity a nabídl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 C 174/2016, kdy byl poškozený odškodněn částkou ve výši 460 000 Kč. V daném případě však nelze pominout, že došlo k výraznějším zásahům do osobního života poškozeného než v případě žalobkyně, také ke skutečnosti, že poškozený byl stíhán vazebně, dobu delší 3 měsíců byl zcela omezen na osobní svobodě. Pokud jde o další srovnání sp. zn. 15 C 232/2010 u zdejšího soudu, poškozený byl odškodněn částkou 150 000 Kč, avšak v popsaném případě bylo v řízení prokázáno, že trestní stíhání výrazně poškodilo dobrou pověst poškozeného, neboť tento vykonával veřejnou funkci. Další srovnání pod sp. zn. 15 C 64/2015, kdy se poškozenému dostalo odškodnění ve výši 70 000 Kč, avšak v tomto případě, na rozdíl od případu žalobkyně, bylo prokázáno, že došlo k podstatným zásahům do osobnostní sféry poškozeného, neboť trestní stíhání mělo vliv na jeho rodinný, společenský a profesní život, poškozený v důsledku trestního stíhání ztratil pozici manažerské funkce, došlo ke znatelnému ponížení jeho příjmů a trestní stíhání mělo vliv na jeho kariéru. Další srovnání pak je srovnání s případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 93/2014, kdy poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 875 000 Kč. V tomto případě však došlo k výrazným zásahům do rodinného a osobního života poškozeného, tento vykonával navíc povolání vojáka z povolání, byl omezen v kariérním postupu a v podstatě došlo k likvidaci jeho důstojnické kariéry. Po dobu trestního stíhání byl dočasně zproštěn výkonu služby a bylo mu vypláceno 50% platu bez nároku na odměnu. Soud následně zvolil srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 266/2016, kdy žalobci bylo v souvislosti s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 28 C 266/2016-122 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 14Co 314/2018-149 přiznáno odškodnění ve výši 45 000 Kč. V daném případě byl poškozený stíhán pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle ustanovení § 346 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 3 let. Trestní stíhání trvalo 10 měsíců, v případě poškozeného pak docházelo k zásahům do jeho pracovní sféry, neboť se dočkal negativních reakcí ze strany kolegů (znalců). Také byl v důsledku trestního stíhání omezen na vykonávání své znalecké činnosti na pracovišti. K jiným zásahům pak v případě tohoto poškozeného nedošlo. Z uvedeného je proto zřejmé, že v případě žalobkyně trestní stíhání trvalo delší dobu a žalobkyni hrozil podstatně vyšší trest odnětí svobody, než v případě zmíněného poškozeného, na druhou stranu však v případě popsaného případu lze dospět k závažnějším zásahům do osobního života, resp. zásahům do života pracovního, než v případě žalobkyně. Soud pak uvádí, že žalobkyně neprokázala a ani v projednávaném případně nedošlo k žádným zásahům do rodinného, či společenského života poškozených, proto by se žalobkyni mělo dostat obdobného odškodnění jako v komparovaném případě, neboť její trestní stíhání trvalo podstatně delší dobu a hrozil jí vyšší trest, na druhou stranu však v jejím případě došlo k menším zásahům do osobního života, které byly prokazovány. S ohledem na skutečnost, že žalovaná poskytla žalobkyni již částku 100 000 Kč na přiměřené zadostiučinění, má soud za to, že toto odškodnění je dostačující a plně kompenzuje skutečnost, že žalobkyně byla stíhána po delší dobu a taktéž doléhá na jednotlivé zásahy, které byly v předmětném případě prokázány. Za této situace proto soud pod výrokem I. zamítl žalobu na další finanční zadostiučinění jak ve výši nemajetkové újmy, tak ve výši náhrady škody, kterou taktéž s ohledem na argumentaci uvedenou shora, neshledal důvodnou a žalobu v plném rozsahu zamítal.

26. Pokud jde o výrok II., soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 2 za použití § 3 a § 146 o. s. ř., když žaloba byla podána důvodně, neboť žalovaná plnila až po uplynutí 6 měsíční lhůty od uplatnění nároku žalobkyně u žalované. V projednávaném případě šlo o kumulaci nároků a dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 se při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok či nároky na jiné peněžité plnění (objektivní kumulaci), se vychází ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a následujících advokátního tarifu. Soud proto vycházel z částky 50 000 Kč, jakožto tarifní hodnoty dle ustanovení § 9 odst. 4 AT zvlášť odpovědnosti titulu nezákonného trestního stíhání, pokud jde o újmu nemajetkovou, ve které byla žalobkyně úspěšná, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, resp. byla žalovanou finanční formou odškodněna a dále z částky uplatněného celkového finančního plnění ve výši 183 254 Kč, avšak žalobkyně byla úspěšná, neboť žalovaná ji hradila částku 137 395,50 Kč, tedy sazby za jeden úkon 11 560 Kč. Po odečtení úspěchu a neúspěchu soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná ve výši 61%. Náhrada nákladů řízení se pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, náhrady právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jednotlivé úkony právní služby dle § 11, a to za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby, částečné zpětvzetí ze dne 7. 7. 2020, účast na jednání soudu dne 13. 4. 2021, vyjádření k výzvě soudu ze dne 4. 5. 2021, účast na jednání soudu dne 20. 5. 2021, když jeden úkon právní služby s ohledem na tarifní hodnotu všech součtů tarifních hodnot jednotlivých úkonů činí částku 11 560 Kč. Za jednotlivé úkony právní služby uvedené shora proto by při plném úspěchu náležela ve věci částka ve výši 6 x 11 560 Kč, tedy 69 360 Kč, dále 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu za režijní paušály k jednotlivým úkonům shora uvedeným ve výši celkově 1 800 Kč, při procentuálním úspěchu pak částka ve výši 45 848 Kč.

27. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že žalobce nedoložil řádné potvrzení o DPH advokáta, proto toto přiznáno nebylo.

28. Lhůta k plnění ve výroku II. byla stanovena ve lhůtě 15 dnů dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem ve lhůtě delší s ohledem na organizačně technické možnosti žalovaného plnit.