30 A 45/2018 - 173

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňská teplárenská, a.s., se sídlem Doubravecká 2760/1, Plzeň, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Plzeň, Zbrojnická 229/1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.12.2017, čj. 107128/2017/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba na řízení zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Městský úřad Nýřany dne 18. 1. 2013 rozhodnutím č.j. OV-Asc/1763/2013 vydal stavební povolení na stavbou: Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (dále též ZEVO Chotíkov) na specifikovaných pozemcích v k.ú. Chotíkov. Stavební úřad současně stanovil podmínky pro provedení stavby a rozhodl o námitkách účastníků řízení Děti Země- Klub za udržitelnou dopravu a Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov. O odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí rozhodl Krajský úřad Středočeského kraje napadeným rozhodnutím ze dne 18. 12. 2017, čj. 107128/2017/KUSK, kterým změnil výrokovou část II. (podmínky pro provedení stavby) části 1. rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v bodě 19: Při provádění stavby budou dodrženy podmínky stanovené ve stanoviscích dotčených správních úřadů: vypouští 5 podmínek Městského úřadu Nýřany, odboru životního prostředí, ve vztahu k ustanovení zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, č. j.: OŽP- Ber/20285/2011 ze dne 1.8.2011 a nahrazuje je následujícími podmínkami:

1. Stavbou a další činností strojů či osob nesmí dojít ke znečištění nebo poškození okraje lesních pozemků, k poškození sítě lesních cest, lesotechnických meliorací, odvodňovacích zařízení a jiných zařízení, aby tato nadále mohla plnit svůj účel.

2. Umístěním staveb vzniká investorovi stavby povinnost provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými budou jeho pozemky, stavby a zařízení zabezpečeny před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním z pozemků určených k plnění funkcí lesů (dále jen „PUPFL“) ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona.

3. Veškeré stavby ležící v ochranném pásmu lesa musí být umístěny dle předloženého projektu, v případě, že dojde ke změně p ro je k tu je nutné požádat o nový souhlas.

2. Ve výrokové části II. (podmínky pro provedení stavby) části 1. rozhodnutí (stavební povolení) stavebního úřadu se v bodě 19: Při provádění stavby budou dodrženy podmínky stanovené ve stanoviscích dotčených správních úřadů: doplňuje dle stanoviska Ministerstva dopravy ČR - odbor civilního letectví č. j.: 3/2017-220-LET/4 ze dne 9.2.2017 následující: ÚCL jako věcně a místně příslušný správní orgán dle ustanovení § 89 odst. 2 písm. e) bod 1. zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů, na základě žádosti obchodní společnosti CHEM OPRAG, s. r. o., se sídlem Praha 6, N a Babě 1526, ze dne 15.12.2010, vydává dle ustanovení § 41 zákona č. 49/1997 Sb., ve spojení s ustanovením § 149 odst. 1 správního řádu, následující závazné stanovisko ke stavbě s názvem „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov“ (dále jen „spalovna“): Předmětnou stavbou nejsou dotčeny zájmy civilního letectví, tudíž proti realizaci předmětné stavby není ze strany ÚCL námitek za předpokladu, že: 1) nejvyšší součást (objekt) areálu spalovny - komín 502 m.n.m. bude jako překážka ohrožující bezpečnost leteckého provozu opatřen denním a světelným překážkovým značením ve smyslu předpisu Ministerstva dopravy L - 14 Letiště. Světelné návěstidlo použité pro překážkové značení musí mít doklad „Souhlas s užitím výrobku v civilním letectví“, který vydává výrobci ÚCL. Návrh překážkového značení musí být ÚCL předložen k posouzení; 2) stavba bude provedena v souladu s projektovou dokumentací (situování, výška, rozsah atd.) předloženou ÚCL k vydání závazného stanoviska. Jakékoli změny projektové dokumentace týkající se základních parametrů realizované stavby (zejména situovaní, výšky jednotlivých součástí stavby, vlastního rozsahu stavby atd.) budou opětovně projednány s ÚCL; 3) stavebník, případně vlastník (provozovatel) spalovny je povinen podobu existence výškového objektu (v projednávaném případě komínu), který tvoří překážku ohrožující bezpečnost leteckého provozu, tudíž musí být také jako překážka řádně označena, udržovat denní a světelné překážkové značení v provozuschopném stavu; 3. Ve výrokové části II. (podmínky pro provedení stavby) části 1. rozhodnutí (stavební povolení) stavebního úřadu se v bodě 20 vypouští podmínky uvedené pod číslem 20 písm. a) bod 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 a dále podmínky uvedené pod číslem 20 písm. b) bod 2, 5 a 18. Ve zbytku se výrok rozhodnutí potvrzuje. II. Žaloba žalobce Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (dále též jen Děti Země) Žalobce v žalobě v části I. rekapituloval skutkový stav od doby vydání rozhodnutí Městského úřadu Nýřany (dále též stavebního úřadu) ze dne 18.1.2013, čj. OV- Asc/1763/2013, kterým bylo vydáno stavební povolení pro stavbu „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov). O odvolání proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu rozhodoval poprvé Krajský úřad Plzeňského kraje dne 28.8.2013 a o žalobě vůči tomuto rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 2.2.2015, čj. 30A 58/2013-187 tak, že z důvodu rizika systémové podjatosti bylo rozhodnutí žalovaného, Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013 zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Na základě usnesení Ministerstva pro místní rozvoj z 9.4.2015 č. MMR-13213/2015-83/875 byl stanoven novým odvolacím orgánem Krajský úřad Středočeského kraje. Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu rozhodl dne 26.6.2015 rozhodnutím čj. 090064/2015/KUSK a rozhodnutí stavebního úřadu o povolení předmětné stavby v části 1 ve výroku II. změnil tak, že vypustil podmínky 20 písm. a) v bodě 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 a podmínky 20 písm. b) v bodě 2, 5 a 18. O žalobě žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26.6.2015 rozhodl Krajský soud v Plzni a rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, čj. 30 A 87/2015-141 zrušil rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje v další části odvolacího řízení svým rozhodnutím ze 13.4.2016, čj. 055047/2016/Kusk rozhodl tak, že rozhodnutí stavebního úřadu v části 1 ve výroku II. změnil tak, že vypustil podmínky 20 písm. b) v bodě 2, 5 a 8 a ve zbytku odvolání žalobce zamítl. O žalobě vůči tomuto druhému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje rozhodl Krajský soud v Plzni a rozsudkem ze dne 22.8.2016 čj. 30A 92/2016-147 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje v další části odvolacího řízení doplnil podklady pro rozhodnutí a rozhodl o odvolání žalobce žalobou napadeným rozhodnutím. V části žaloby II. žalobce uváděl skutečnosti, kterými podporoval přípustnost podané žaloby a vlastní aktivní legitimaci k jejímu podání. V části žaloby III./1 žalobce tvrdil, že absence pravomocného územního rozhodnutí a aktuálního závazného stanoviska dle § 15 odst. 2 stavebního zákona je porušením § 3, § 50 odst. 2 a odst. 3, § 36 odst. 3 a § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu a § 94 odst. 5 stavebního zákona. Žalobce k tomuto tvrzení uváděl, že bez pravomocného územního rozhodnutí a bez závazného stanoviska podle § 15 stavebního zákona nelze vydávat pravomocné stavební povolení. Předmětná stavba nemá pravomocné územní rozhodnutí a bylo proto povinností žalovaného jeho vydání vyčkat, stejně jako vyčkat vydání aktuálního závazného stanoviska podle § 15 odst. 2 stavebního zákona. Závazné stanovisko však do správního spisu nebylo vloženo, žalobce se s ním nemohl seznámit a tím byl porušen § 36 odst. 3 správního řádu. V části žaloby III./2 žalobce tvrdil, že nezákonnost při přezkumu závazného stanoviska Ministerstva obrany ČR ze dne 21.12.2015 je porušením § 3, § 68 odst. 3 a § 149 správního řádu. Žalobce uváděl, že původní stanovisko Ministerstva obrany z 18.8. 2012 bylo doplněno o nové stanovisko z 21.12.2015, které bylo obsahově zcela totožné s platností 2 let. Žalobce požádal, aby zákonnost tohoto stanoviska byla přezkoumána ministrem obrany s návrhem změnit druhou část podmínky č. 4 takto: „Potvrzení soudního znalce, že komín je opatřen denním a nočním výstražným překážkovým značením“. Stanovisko Ministerstva obrany z 21.12.2015 bylo přezkoumáno a bylo vydáno potvrzující stanovisko z ledna 2017, které se však návrhem žalobce na změnu druhé části podmínky č. 4 vůbec nezabývalo a tím došlo k porušení § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a nové stanovisko se stalo nepřezkoumatelným a nezákonným a vydaným nepříslušným správním orgánem, neboť příslušným orgánem pro jeho vydání je ministr obrany. Žalobce požádal, aby věcnou zákonnost stanoviska přezkoumal soud postupem podle § 75 odst. 2 s.ř.s. V části žaloby III./3 žalobce tvrdil, že nezákonnost při přezkumu závazného stanoviska podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. k zásahu do krajinného rázu povolení předmětné stavby, je porušením § 3 a § 68 odst. 3 a § 149 správního řádu. Žalobce zdůraznil, že již v odvolání z 8.2.2013 žádal o zajištění přezkumu zákonnosti všech závazných stanovisek a o ověření, zda mezi podklady jsou všechna obligatorní závazná stanoviska. Žalobce ve svém vyjádření č. 2 ze dne 25.9. 2016 požádal o nový a řádný přezkum závazného stanoviska Městského úřadu Nýřany ze dne 25.9.2012 postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu. Krajský úřad v Praze, odbor životního prostředí a zemědělství k závaznému stanovisku Městského úřadu Nýřany ze dne 25.9. 2012, čj. ŽP-JAN/25051/2012 ve svém sdělení ze 14.11.2017 však uvedl, že se nejedná o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, ale jde o stanovisko koordinované, které lze změnit jen postupem podle § 156 správního řádu. V návaznosti na tento názor však žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni čj. 30A 92/2016-147, ve kterém soud konstatoval, že chybí výsledek přezkumu závazného stanoviska Městského úřadu Nýřany z 25.9.2012 k zásahu do krajinného rázu povolením stavby podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., neboť krajský úřad nezajistil jeho přezkum podle § 149 odst. 4 správního řádu a svůj postup ani nevysvětlil. Městský úřad Nýřany přitom vydal dvě závazná stanoviska k zásahům do krajinného rázu a to 1.8.2011 k umístění předmětné stavby a 25.9.2012 ke stavebnímu povolení předmětné stavby. Žalobce tvrdil, že žalovaný odmítá provést přezkum závazného stanoviska Městského úřadu Nýřany z 25.9.2015 a stále chybí výsledek návrhu žalobce na provedení změny podmínek č. 1, 2 a 4. V části žaloby III./4 žalobce tvrdil, že nezákonnost ověřujícího závazného stanoviska EIA ze dne 21.1.2016, čj. 9943/2016/KUSK a přezkumného stanoviska Ministerstva životního prostředí z 22.11.2016, čj. 1045/520/16,81504/ENV/16 a verifikačního závazného stanoviska EIA ze dne 27.1.2016 čj. 13529/2016/KUSK a přezkumného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 27.1.2017, čj. 143520/17,6354/ENV/17, když tyto nezákonnosti jsou porušením § 3, § 68 odst. 3 a § 149 správního řádu a porušením účelu zákona č. 100/2001 Sb. Žalobce tvrdil, že proces EIA proběhl nezákonným způsobem, neboť realizace spalovny přinese navýšení znečištění ovzduší a to i celou řadou nových a významných škodlivin a tím i větší zatížení okolí. Žalobce tvrdil, že ověřující závazné stanovisko EIA obsahující 47 podmínek ze dne 21.1.2016, čj. 9943/2016/KUSK bylo vydáno žalovaným v rozporu s § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a účelem zákona č. 100/2001 Sb. Stejně nezákonným způsobem bylo vydáno i přezkumné stanovisko Ministerstva životního prostředí z 22.11.2016, čj. 1045/520/16,81504/ENV/16, které toto ověřující závazné stanovisko EIA změnilo tak, že podmínku č. 7 pro fázi provozu plnilo o bod pátý v novém znění, a byla doplněna podmínka č. 8 a 9 pro fázi provozu v novém znění. Vydané verifikační stanovisko EIA ze dne 27.1. 2016 bylo rovněž přezkoumáno postupem podle § 149 odst. 4 spr.ř. a výsledkem přezkumu Ministerstva životního prostředí bylo potvrzení verifikačního závazného stanoviska EIA z 27.1.2016 se závěrem, že nedošlo k významné změně povolované stavby se stavbou, která prošla procesem EIA. K výsledku tohoto přezkumu se žalobce vyjádřil ve svém vyjádření č. 2 ze dne 25.9.2017 a č. 4 ze dne 7.12.2017, v nichž upozornil, že nedošlo k řádnému přezkumu ověřujícího stanovisko EIA, neboť stanovisko Ministerstva životního prostředí z 22.11.2016 o jeho změně je pro svou obecnost a absenci reakce na návrhy a námitky žalobce nepřezkoumatelné a tedy nezákonné. Krajský úřad měl podle žalobce požádat o jeho nové přezkoumání. Žalobce proto považuje výsledek přezkumného řízení podle § 149 odst. 4 správního řádu u ověřovacího stanoviska EIA z 21.1.2016 za nesprávný a alibistický a nepřezkoumatelný a proto také žalobce navrhl, aby žalovaný požádal ministra životního prostředí o přezkum stanoviska Ministerstva životního prostředí z 22.11.2016. Žalovaný tomuto návrhu žalobce nevyhověl. Podle žalobce proběhl proces EIA nezákonným způsobem, neboť realizace spalovny přinese navýšení znečištění ovzduší a to i celou řadou nových a významným škodlivin a tím i větší zatížení okolí. V této souvislosti žalobce upozornil na tiskovou zprávu spolku Arnika ze dne 10.10.2012 s názvem „Žebříčky znečišťovatelů vedou u severočeské elektrárny a Spolana“, která uvádí, že hned první rok svého provozu se také do žebříčku největších zdrojů dioxinů probojovala nová spalovna komunálních odpadů v Chotíkově. K tvrzené nezákonnosti procesu EIA žalobce uváděl, že se neztotožňuje s právním výkladem Ministerstva životního prostředí o účelu přezkumu závazného stanoviska, které bylo prezentováno dne 22.11.2011. MŽP ve svém stanovisku ze dne 22. 11. 2016, č.j. 1045/520/16, 81504/ENV/16 k obsáhlým námitkám Dětí Země (7,5 strany) k nezákonnosti procesu EIA (nesplnění jeho účelu), k vadnosti jeho podkladů (zejména dokumentace EIA) a k absenci důvodů vypuštění 4 podmínek (odborného) stanoviska EIA ze dne 17. 2. 2012 vyjádřilo ve vztahu k ověřovacímu závaznému stanovisku EIA ze dne 21. 1. 2016 následujícím způsobem: - námitky jsou obecné a týkají se hlavně zákonnosti (odborného) stanoviska EIA ze dne 17. 2. 2012 a zákonnosti závazného stanoviska EIA, - námitky se netýkají „nezákonnosti či věcné nesprávnosti ověřujícího stanoviska“, - ověřující závazné stanovisko bylo po formální a věcné stránce vydáno v souladu se zákonem, neboť obsahuje všechny potřebné náležitosti, jak mu po obsahové stránce ukládá zákon, - podmínky jsou uloženy v souladu se zákonem obligatorními, přičemž vypustil ty podmínky (4), které jsou již součástí zákonů, takže jsou formulovány nadbytečně, - předmětem přezkumu není zákonnost vydání ověřovacího závazného stanoviska EIA, ale zda jeho obsah a jeho ověření proběhlo podle zákona. Žalobce naopak tvrdil, že účelem přezkumu závazného stanoviska EIA je přezkum celého postupu v procesu EIA, který vedl k vydání odborného stanoviska EIA v souzeném případě ze dne 17.2. 2012, které bylo podkladem pro vydání ověřujícího závazného stanoviska EIA, tzn. přezkum úplnosti všech potřebných odborných podkladů a všech stanovisek, dále přezkum relevantnosti a odborné kvality všech nashromážděných podkladů v procesu EIA a přezkum řádného vypořádání všech podání dotčené veřejnosti. Pokud proto Ministerstvo životního prostředí ve svém stanovisku z 22.11. 2016 o změně ověřujícího závazného stanoviska EIA tvrdí, že cílem přezkumu podle § 149 odst. 4 správního řádu je pouhé posouzení, zda ověřování původního stanoviska EIA proběhlo po formální stránce v souladu se zákonem, takže výsledkem je ověřovací závazné stanovisko EIA, pak podle žalobce jde o nepochopení institutu závazných stanovisek a účelu procesu EIA. Žalobce o přezkum stanoviska EIA ze 17.2.2012 přitom žádal od roku 2012 a v roce 2016 a 2017 se dozvěděl, že Krajský úřad v Praze provedl jeho formální přepsání do ověřovacího stanoviska podle novely zákona o životním prostředí. Pokud krajský soud zamítne žalobní tvrzení o nezákonnosti výsledného přezkumu závazných stanovisek EIA, pak žalobce navrhl, aby krajský soud sám přezkoumal zákonnost vydání ověřujícího závazného stanoviska EIA ze dne 21. 1. 2016, č.j. 9943/2016/KUSK a stanoviska MŽP ze dne 22. 11. 2016, č.j. 1045/520/16, 81504/ENV/16 jako „nesprávný“ výsledek přezkumného řízení dle § 149 odst. 4 správního řádu a verifikačního závazného stanovisko EIA ze dne 27. 1. 2016, č.j. 13529/2016/KUSK a stanoviska MŽP ze dne 27. 1. 2017, č.j. 143/520/17, 6354/ENV/17 jako „nesprávný“ výsledek přezkumného řízení dle § 149 odst. 4 správního řádu. V části žaloby III./A žalobce namítal nepřezkoumatelnost důvodů pro vypuštění dvou podmínek a jedné podpodmínky pro fázi provozu z původního odborného stanoviska EIA ze dne 17.2.2012. V závazném stanovisku EIA byla pro fázi provozu podle žalobce vypuštěna podmínka č. 8 a č. 9 a podpodmínka č. 5 podmínky č. 7, aniž je zřejmé, proč. Žalobce požádal o posouzení této závažné skutečnosti. V části žaloby III./B se žalobce vyjadřoval k otázce bilance odpadu a odůvodněnosti závěru a tvrdil, že projektová kapacita spalovny v Chotíkově je předimenzovaná. V dalších částech žaloby žalobce vyjadřoval svá stanoviska k dokumentaci EIA týkající se odpadů produkovaných spalovnou a vlivů na půdu - část žaloby III/C, k otázkám ovzduší - část žaloby III/D, k otázkám bilance – POPs a požadavkům Stockholmské úmluvy - část žaloby III/E, k otázce absence předtřídění nebezpečných odpadů - část žaloby III/F, týkajících se dalších podmínek v dokumentaci EIA ohledně otázky třídění a recyklace - část žaloby III/G, a k otázce absence posouzení relevantních variant způsobu nakládání s komunálním odpadem - část žaloby III/H. V části žaloby III/I žalobce shrnoval celkově vytýkané nezákonnosti procesu EIA, který byl řízený podjatým krajským úřadem plzeňského kraje a byl veden formálním způsobem. Stejně tak postupoval i krajský úřad Středočeského kraje při získání obou závazných stanovisek EIA ze dne 21.1.2016 a 27.1.2016. Žalobce navrhoval jako důkazy tiskovou zprávu spolku Arnika ze dne 10. 10. 2017 s názvem „Žebříčky znečišťovatelů vedou severočeské elektrárny a Spolana“ a - přílohu k tiskové zprávě spolku Arnika ze dne 10.

10. V části žaloby V. žalobce navrhl, aby krajský soud vydal tento rozsudek: 1) Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 18. 12. 2017, č.j.: 07128/2017/KUSK se zrušuje. 2) Rozhodnutí Městského úřadu Nýřany ze dne 18. 1. 2013, č.j.: OV-Asc/1763/2013 v části 1. se zrušuje. 3) Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný ve vyjádření k žalobě uváděl, že žaloba rekapituluje předcházející i současný postup ve vedeném řízení, a proto žalobce z „opatrnosti“ předkládá soudu přehled zásadních správních a soudních řízení, opakovaně upozorňuje na absenci územního rozhodnutí, byť se uvedenou otázkou již krajský soud zabýval (též zmíněno v napadeném rozhodnutí o odvolání), vkládá do svého vyjádření doslovnou citaci konkrétních ustanovení zákona, odkazuje na rozsudky soudů v záležitosti přezkumu závazných stanovisek. Žalovaný je přesvědčen, že veškeré odvolací důvody žalobce vypořádal v napadeném rozhodnutí a v jeho odůvodnění uvedl své správní úvahy k dané věci. Žalovaný (Krajský úřad Středočeského kraje, oddělení posuzování vlivů na životní prostředí) byl pověřen usnesením Ministerstva životního prostředí č.j.88533/ENV/15 ze dne 30.12.2015 k vydání závazného stanoviska podle čl. II bodu 1. (přechodná ustanovení) zákona č. 39/2015 Sb., kterým se změnil zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zákon č. 39/2015 Sb.) ke stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“) vydaném dne 17.02.2012 pod č.j. ŽP/1175/12 Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí k záměru „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov)“ a k vydání závazných stanovisek podle ustanovení § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb., tehdejšího znění, do navazujících řízení vedených pro záměr ZEVO Chotíkov. Ve věci posuzování vlivů na životní prostředí k záměru ZEVO Chotíkov byl místně příslušným úřadem Krajský úřad Plzeňského kraje. Ten také k předmětnému záměru vydal stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb. pod č.j. ŽP/1175/12 dne 17.02.2012. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 02.02.2015 č.j. 30A 58/2013- 187 a následně potvrzeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 57/2015 – 80 ze dne 02.06.2015 byl Krajský úřad Plzeňského kraje označen jako systémově podjatý. Tato podjatost byla určena pro všechna navazující řízení k předmětnému záměru. V rozsudku č.j. 30A 131/2015-130 ze dne 31.12.2015 bylo potvrzeno, že v rozsudku ze dne 25.07.2014 č.j. 30A 76/2012-266 nebylo možné uznat žalobní bod týkající se podjatosti úředních osob podílejících se na postupu podle zákona č. 100/2001 Sb. za důvodný a stanovisko EIA vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 17.02.2012 pod č.j. ŽP/1175/12 tak nepozbylo svou platnost. Žalovaný tak mohl pro předmětné stanovisko EIA vydat závazná stanoviska dle zákona č. 39/2015 Sb. Vydání stanovisek dle zákona č. 39/2015 Sb. je řízeno metodickým pokynem č.j. 39413/ENV/2015 ze dne 29.05.2015, nahrazený Metodickým pokynem č.j. 55035/ENV/16 ze dne 18.08.2016, který byl vydán Ministerstvem životního prostředí. V tomto metodickém pokynu je mimo jiné uvedeno, že účelem institutu ověření souladu dle čl. II zákona č. 39/2015 Sb., je výhradně posouzení souladu obsahu samotného stanoviska EIA s požadavky právních předpisů zapracovávajících směrnici EIA a převzetí relevantních podmínek stanoviska EIA do závazného stanoviska k ověření souladu. Není nutné, aby úřad měl k dispozici dokumentaci pro některé z navazujících řízení nebo jiné dokumenty, které vzniky po vydání stanoviska EIA. Cílem závazného stanoviska vydaného dle čl. II přechodných ustanovení zákona č. 39/2015 Sb. není provedení revize výsledku procesu posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví. Žalovaný na základě zjištění, že stanovisko EIA je vydáno v souladu s požadavky přílohy č. 6 k zákonu č. 100/2001 Sb. vydal souhlasné závazné stanovisko k ověření souladu č.j. 009943/2016/KUSK ze dne 21.01.0216. Krajský úřad Středočeského kraje, oddělení posuzování vlivů na životní prostředí, neprováděl revizi procesu posuzování vlivů na životní prostředí pro záměr „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov)“, a ani není kompetentním úřadem k takovému postupu. Současně dle výše uvedeného metodického pokynu příslušný úřad nepřevzal do závazného stanoviska k ověření souladu ty z podmínek stanoviska EIA, které přímo vyjmenovávají obecně platné povinnosti vyplývající z platné legislativy. Tyto podmínky má oznamovatel záměru povinnost splnit bez ohledu na to, zda jsou v závazném stanovisku uvedeny či nikoliv, jelikož jejich splnění je povinné dle příslušného zákona. Závazné stanovisko k ověření změn záměru č.j. 013529/2016/KUSK ze dne 27.01.2016 (dále jen „verifikační stanovisko“) bylo vydáno na základě porovnání údajů uvedených v dokumentaci EIA s údaji v dokumentaci pro navazující řízení a na základě popisu změn záměru oproti dokumentaci EIA. Oznamovatel záměru, společnost Plzeňská teplárenská, a.s., Doubravecká 2760/1, 301 00 Plzeň (dále jen „oznamovatel“), zaslal podklady pro vydání verifikačního stanoviska (popis změn záměru oproti dokumentaci EIA) Ministerstvu životního prostředí, kde byla přijata 18.12.2015. Ministerstvo životního prostředí tyto podklady postoupilo Krajskému úřadu Středočeského kraje, který byl usnesením Ministerstva životního prostředí pověřen k vydání závazných stanovisek dle zákona č. 100/2001 Sb. Dne 18.01.2016 Krajský úřad Středočeského kraje obdržel dokumentaci záměru k navazujícímu řízení. Současně, s ohledem na rozsah předloženého dokumentu, proběhlo jednání s oznamovatelem záměru, na kterém byla krajskému úřadu předložená dokumentace k navazujícímu řízení, včetně změn záměru oproti dokumentaci EIA, představena a vysvětlena. Žalovaný uznal, že formálním pochybením při zpracování závazného stanoviska k ověření souladu, došlo k pochybení v textu části podmínky č. 7 (podbod 5), podmínky č. 8 a podmínky č. 9 pro fázi provozu. Z tohoto důvodu nebylo vypuštění těchto podmínek uvedeno v odůvodnění stanoviska. Krajský úřad Středočeského kraje souhlasil s návrhem žalobce na změnu stanoviska a doplnění těchto podmínek do stanoviska. Závazné stanovisko vydané Krajským úřadem Středočeského kraje dne 21.01.2016 č.j. 009943/2016/KUSK bylo přezkoumáno Ministerstvem životního prostředí a závazným stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 22.11.2016 č.j. 1045/520/16 81504/ENV/16 bylo opraveno. Oprava spočívala v doplnění části podmínky č. 7 (podbod 5), podmínky č. 8 a podmínky č. 9 pro fázi provozu. Závazné stanovisko vydané žalovaným dne 27.01.2016 č.j. 013529/2016/KUSK bylo přezkoumáno Ministerstvem životního prostředí a závazným stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 27.01.2017 č.j. 143/520/17 6354/ENV 17 bylo potvrzeno. Na základě výše uvedeného žalovaný uvádí, že závazná stanoviska dle zákona č. 100/2001 Sb. vydal k platnému stanovisku EIA pro záměr ZEVO Chotíkov. Vzhledem ke způsobu posuzování podkladů pro potřeby vydání závazných stanovisek dle zákona č. 100/2001 Sb., není v pravomoci Krajského úřadu Středočeského kraje posuzovat rozsah zpracování dokumentace EIA. Krajský úřad Středočeského kraje si k vydání závazných stanovisek opatřil přístup k dokumentaci EIA, k posudku EIA, ke stanovisku EIA, k dokumentaci pro navazující řízení, a k popisu změn záměru oproti dokumentaci EIA. Ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb. jsou toto podklady pro vydání závazných stanovisek dle zákona č. 100/2001 Sb. Z uvedených důvodů žalovaný nepovažoval žalobu proti svému rozhodnutí za důvodnou a navrhl, aby Krajský soud v Plzni žalobu zamítl. III. Vyjádření osoby na řízení zúčastněné Plzeňská teplárenská, a.s., jako osoba na řízení zúčastněná, k prvnímu žalobnímu důvodu, k údajné absenci pravomocného územního rozhodnutí na stavbu Závodu na energetické zpracování odpadu Chotíkov (dále jen „stavba ZEVO Chotíkov“) uvedla, že tuto námitku nemá za důvodnou. Podle ustanovení § 94 odst. 4 stavebního zákona platného do 31.3.2015 dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Počínaje dnem 1.4.2015 bylo za tuto větu vloženo ustanovení: To neplatí, bylo- li zrušeno územní rozhodnutí pro záměr, pro který bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí. Podle čl. VI bod 5. zákona č. 39/2015 Sb., kterým se mimo jiné novelizuje stavební zákon, u záměrů, pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se územní rozhodnutí znovu nevydává, pokud bylo územní rozhodnutí zrušeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Územní rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25.7.2014, č. j. 30 A 76/2012-266. Tedy přede dnem nabytí účinnosti novely zákona č. 39/2015 Sb. ke dni 1.4.2015. V takovém případě se tedy použije přechodné ustanovení tohoto zákona a nikoliv ustanovení § 94 odst. 5 účinného od 1.4.2015. Absence územního rozhodnutí ke dni vydání rozhodnutí žalovaného o povolení stavby tedy není vadou, protože bylo postupováno v souladu s přechodným ustanovením stavebního zákona výše zmíněným a tedy ustanovením § 94 odst. 5 stavebního zákona účinného do 31.3.2015. Tuto skutečnost pak potvrzuje i odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.8.2016, č. j. 30 A 92/2016-147, kde je zastáván stejný názor. Druhým žalobním důvodem má být nezákonnost potvrzujícího závazného stanoviska Ministerstva obrany ČR sp. zn. MO 8046/2017-8201, kdy mělo dojít k porušení ustanovení § 149 správního řádu v návaznosti na ustanovení § 3 správního řádu. Žalovaný se neměl vypořádat s námitkou vznesenou v rámci odvolacího řízení. Ta požadovala, aby bylo v rámci přezkumu závazného stanoviska rozšířeno o podmínku spočívající v potvrzení soudního znalce, že komín je opatřen denním a nočním výstražným překážkovým značením. Osoba zúčastněná na řízení nepovažuje tento žalobní důvod za oprávněný, a to z několika na sobě nezávislých okolností. Prvním důvodem je podstata námitky. Účastenství žalobce je založeno na zákonu o posuzování životního prostředí. Jak již jeho název napovídá, jeho účelem je ochrana životního prostředí v širším smyslu slova. Nikoli však dohled nad bezpečností letového provozu nebo ohledně bezpečnostně obranných otázek. Účastník proto podle názoru osoby zúčastněné na řízení může vznášet toliko ty námitky, které mají alespoň nepřímý vliv na životní prostředí, resp. mají hájit tyto zájmy. Žalobcova žalobní námitka i námitka v rámci vyjádření v odvolacím řízení však ani nepřímo vliv na životné prostředí a jeho ochranu, ke které se cítí jako tzv. dotčená veřejnost být povolán, neprokazuje. Pokud by taková námitka byla připuštěna, pak by více méně opustil tento prostor a stal by „dozorem“ nad zákonností v rámci řízení před stavebním úřadem. Takovou „pravomoc“ však nelze vysledovat z účelu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Osoba zúčastněná na řízení pak dále poukazuje na skutečnost, že žalobce (pokud by takovým právem přes shora uvedené disponoval) podává v rámci řízení prima facie zcela absurdní a šikanózní návrhy. Požadavek, aby závazné stanovisko obsahovalo podmínku, že soudní znalec má posoudit to, zda na komíně je nainstalováno výstražné překážkové zařízení, lze považovat za zneužití práva. Soudní znalec je podle ustanovení § 56 správního řádu určen pro posouzení odborných znalostí, kterými správní orgán nedisponuje, a nelze je opatřit u jiného správního orgánu, nikoli pro samoúčelné prodlužování správního řízení. Konec konců to bude správní orgán I. stupně, který bude posuzovat skutečnost, zda takové zařízení bylo či nebylo na komín umístěno a toto může mít vliv na případný kolaudační souhlas z jeho strany vydávaný. Právo má podle názoru osoby zúčastněné na řízení poskytovat ochranu, nikoli být nástrojem zneužívání ze strany zájmové organizace, která se snaží své úzce zaměřené politické cíle uplatňovat přes správní a soudní řízení. Proto se jeví jako zcela přiměřená reakce žalovaného, který považuje požadavek žalobce za „obstrukční“. Je totiž na první pohled patrné, zda je takové výstražné překážkové zařízení instalováno a je funkční. Proč by se k tomuto měl vyjadřovat jakýkoli znalec, je proto otázkou, kterou patrně umí zodpovědět toliko žalobce. Ze všech shora uvedených důvodů je proto osoba zúčastněná na řízení přesvědčena, že tato žalobní námitka je zcela nedůvodná. Dalším žalobním důvodem je i údajný nezákonný přezkum závazného stanoviska podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně krajiny a přírody a nerespektování závazného právního názoru soudu. Ani s tímto důvodem osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí a nepovažuje jej za důvodný. Podle ní totiž žalovaný precizně zdůvodnil, proč se nejedná o závazné stanovisko. Tudíž byla věc řádně a způsobile přezkoumána. Pokud se jedná o závazný právní názor soudu, který neměl být údajně respektován, pak osoba zúčastněná poukazuje na komentářovou literaturu. Ta k ustanovení § 78 odst. 5 soudního řádu správního uvádí, že „vázanost právním názorem soudu není zcela absolutní. Může být prolomena v případě doplnění dokazování a zjištění jiného skutkového stavu věci, v případě změny relevantního právního předpisu aj. Odklon od názoru vysloveného v kasačním rozsudku krajského soudu však musí být správním orgánem přesvědčivě odůvodněn v nově vydaném rozhodnutí. Správní orgán si tak v očitých výjimečných případech může od vysloveného názoru soudu odchýlit, např. dojde-li v mezidobí ke změně právní úpravy, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, nebo tehdy, je-li správnímu orgánu uloženo doplnit dokazování a nově zjištěný skutkový stav se od dříve zjištěného skutkového stavu značně odlišuje (např. rozsudek NSS ze dne 18.6.2004, sp. zn. 2 Ads 16/2003). Důvodem nerespektování právního názoru soudu může být i judikaturní vývoj a odlišné závěry nadřízených soudů nad řešenou problematiku (rozhodnutí NSS, ÚS, Soudního dvora Evropské unie či Evropského soudu pro lidská práva). Výjimečně lze akceptovat i odchýlení se od právního názoru soudu za situace rebus sic stantibus, vysvětlí-li správní orgán v odůvodnění rozhodnutí podrobně důvody, z jakých tak učinil a předestřel-li konkurující právní argumentaci (rozsudek NSS ze dne 1.6.2011, sp. zn. 1 As 6/2011). V případě, že odklon správního orgánu od závěru soudu není přesvědčivě vysvětlen v odůvodnění nového rozhodnutí, bude tato skutečnost s pravděpodobností hraničící s jistotou představovat důvod pro zrušení rozhodnutí soudem, pokud žalobce nové rozhodnutí opětovně napadne správní žalobou.“ (Blažek T., Jirásek J., Molek P., Pospíšil P., Sochorová V., Šebek P.: Soudní řád správní – online komentář, 3. aktualizace, Praha: C. H. Beck, 2016). A tento případ pak lze považovat za splnění oné výjimečné situace, kdy žalovaný (resp. nadřízený orgán přezkoumávající závazné stanovisko) předestřel tuto konkurující argumentaci. Z tohoto důvodu se lze domnívat, že postup žalovaného byl v souladu se zákonem. Žalobce dále tvrdí, že žalovaný nezajistil řádný přezkum ověřujícího závazného stanoviska EIA vydaného Krajským úřadem Středočeského kraje dne 21.1.2016, č. j. 9943/2016/KUSK a verifikačního závazného stanoviska EIA vydaného Krajským úřadem Středočeského kraje dne 27.1.2016, č. j. 13529/2016/KUSK. Osoba zúčastněná na řízení s tímto závěrem samozřejmě nesouhlasí. Již ze žaloby samotné vyplývá, že Ministerstvo životního prostředí se závazným stanoviskem řádně zabývalo. Pouze nedalo za pravdu tvrzením žalobce, které ve valné části nejsou podložena žádným důkazem. Například námitka žalobce o totožnosti odborného stanoviska EIA ze dne 17.2.2012 s oběma závaznými stanovisky je poněkud překvapující. Přechodná ustanovení zákona o posuzování vlivů na životní prostředí totiž jasně specifikovala, že ona závazná stanoviska podle jeho znění účinném od 1.4.2015 mají z takového odborného stanoviska vydaného podle znění zákona účinného do 31.3.2015 vycházet. Zákonodárce tím sledoval zajištění přechodné fáze od minulého posuzování dopadů na životní prostředí na systém stávající. Chtěl se totiž vyhnout tomu, aby u staveb dotčených tímto zákonem pro tuto novelizaci došlo k přerušení jejich provádění, kdy by jediným důvodem měla být byrokratická překážka. Tedy ona totožnost stanovisek je naopak předem předvídaným jevem, který by neměl vyvolávat u nikoho překvapení. Svědčí naopak o kvalitě původního odborného stanoviska, nikoli o neprovedení řádného přezkumu. Osoba zúčastněná na řízení z celé žaloby (a nikoli pouze tohoto žalobního důvodu) dochází k názoru, že žalobce svá tvrzení považuje za dogmata, která není potřeba přezkoumávat, nýbrž se podle nich mají veškeré orgány veřejné správy chovat. Nevyhoví-li pak tento orgán (i když je například vysoce odborně erudovaný) v jejich aplikaci, tj. nezmění původní stanovisko, anebo dokonce nezruší rozhodnutí či stanovisko, jsou automaticky jeho akty považovány za nezákonné, nepřezkoumatelné, odůvodněné nikoli věcně, ale pouze formalisticky. Lze pak z chování žalobce vyčíst jistý pocit nadřazenosti nad jinými. Nejen z tohoto důvodu se lze domnívat, že přezkum námitek žalobce žalovaným i Ministerstvem životního prostředí proběhl řádně, přezkoumatelně a zohlednil je v napadeném rozhodnutí samém i ve stanoviscích, které mu předcházely. Zvláště tehdy, měly-li věcnou kvalitu tvrzení obsažených v žalobě. Jako důkaz shora uvedeného pak má údajně sloužit tisková zpráva spřízněné organizace žalobce, kterou je Arnika. Ta měla uvést ve své tiskové zprávě, že ze stavby ZEVO Chotíkov se stal jeden z největších zdrojů dioxinů v České republice. Zároveň však žalobce nepředkládá výčet právních předpisů nebo alespoň technických norem, které měly být provozem stavby ZEVO Chotíkov porušeny. Důvod je pak zcela jednoduchý. Nejsou totiž porušovány, pokud vůbec je jimi nějaký stav exhalací dioxinů regulován (s výjimkou krátkodobé koncentrace). Žalobce proto pouze tvrdí, že se děje cosi nepatřičného, aniž by to jakýmkoli způsobem prokazoval. Jako důkaz totiž předkládá pouze tiskovou zprávu organizace, která má stejné zaměření jako žalobce. Ovšem osoba zúčastněná na řízení je přesvědčena, že jednostranné prohlášení zájmové právnické osoby učiněné pro vyvolání mediálního zájmu o ní, nemůže mít charakter relevantního důkazu s rámci soudního řízení. Pojednává sice o odborných záležitostech, ale nemá sílu vyjádření orgánu veřejné moci s příslušnou působností a ani znaleckého posudku (viz ustanovení § 127 občanského soudního řádu). Žalobce pak znalecký posudek soudu nepředložil. Navíc není zřejmé, jak k těm kterým hodnotám uvedeným v tiskové zprávě Arnika dospěla. V takovém případě nelze ověřit metodologie, podle které bylo postupováno. Jedná se tak pouze o jakési tvrzení, které nelze ani nijak verifikovat, ani nijak popřít. Žalobce proto nekriticky přejímá pouhé nepřezkoumatelné tvrzení jiné zájmové organizace stejného charakteru. Osoba zúčastněná na řízení pak sestavila tabulku všech potenciálně nebezpečných látek, které produkuje. Vyplývá z nich, že v každém ohledu stavba ZEVO Chotíkov splňuje zákonné limity (pokud jsou vůbec nastaveny), resp. přesněji – jejich hodnoty jsou hluboko pod limity stanovenými právními předpisy. Předložil ji pak nadepsanému soudu již v rámci svého vyjádření ze dne 20.3.2018 k návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě. Navíc, s ohledem na stav stavby ZEVO Chotíkov, která je ve zkušebním provozu, lze důvodně předpokládat, že byla-li by opravdu původcem exhalací, který porušuje jakýkoli právní předpis, došlo by k zásahu příslušného orgánu veřejné správy – v tomto případě České inspekce životního prostředí. Osoba zúčastněná na řízení je proto přesvědčena, že žalobce neprokázal svá tvrzení uvedená v žalobě a tudíž jsou jeho námitky nedůvodné. Žalobce ve své žalobě též uvádí, že kapacita stavby ZEVO Chotíkov je předimenzovaná, nejsou splněny podmínky Operačního programu životní prostředí, není vymezena v rámci dokumentace EIA oblast svozu, což pak má vliv na neurčitost bilance produkovaných odpadů, chybí posouzení variant řešení o komplex řízení na recyklaci odpadů, čímž došlo k porušení ustanovení § 5 odst. 4 a § 7 odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Osoba zúčastněná na řízení proti tomuto namítá, že dokumentace EIA je odborné stanovisko, které se váže ke konkrétnímu projektovému záměru. Lze jej tedy překonat maximálně jiným expertním posouzením. Argumentace toliko subjektivním názorem žalobce o předimenzovanosti zařízení či nesplnění podmínek určitého dotačního titulu není ani tvrzením právním, ani odborným. Proto by nemělo mít jakéhokoli vlivu na soudní řízení. Svozová oblast je pak posuzována v kapitole B.I.5.2 na stranách 24 a 25 dokumentace EIA. Činí tak včetně stručného posouzení variant, kdy je zde i uvedena kapacita alternativních linek mechanicko-biologické úpravy odpadů (MBÚ) a varianty ZEVO Chotíkov. Dále pak lze poukázat na skutečnost, že žalobce zaměňuje dokumentaci EIA, tedy stanovisko ke konkrétnímu projektu ZEVO Chotíkov, za dokumentaci SEA (Strategic Enviromental Assessment), tedy stanovisko ke koncepci nakládání s odpady, v tomto případě na území Plzeňského kraje. Vymezení možných variant postupu je úlohou druhého typu dokumentace, kdy se zvažují strategická (koncepční) směřování dané entity a porovnávání dopadů určitých typů možností voleb. V prvém případě, tj. u dokumentace EIA varianty strategického rozhodování, již nemají povětšinou místo, a to s ohledem na jeho účel spočívající v posouzení konkrétního projektu. A navíc takový důvod ani žalobce v žalobě neuvedl. Je-li pak vytýkáno žalovanému porušení ustanovení § 7 odst. 5 citovaného zákona, pak je v něm uvedena toliko možnost posuzování variant, nikoliv explicitní povinnost takové varianty posuzovat či zvažovat. Tvrzení žalobce o jeho porušení je tedy ex lege nesprávné. Pokud je pak žalobcem tvrzeno, že zahraniční zkušenosti prokazují, že zařízení MBÚ (varianta s tzv. recyklačním provozem) může mít vyšší pozitivní dopady na zaměstnanost a menší negativní dopad na životní prostředí, pak nelze dovodit, z čeho toto vychází. Navíc se jedná toliko o dohad, na kterém lze stěží stavět projektové závěry. A též je tato argumentace opět neprávní a předkládá se soudu, aby posuzoval otázky věcí veřejných ve smyslu politickém, což však osoba zúčastněná na řízení nepovažuje za legitimní a legální. Žalobce sporuje též bilanci odpadů produkovaných provozem stavby ZEVO Chotíkov, skutečnost, že má chybět informace o chemickém složení zbytků po spalování odpadů, a dále pak zpochybňuje závěr o nevýznamnosti vlivu posuzovaného záměru na půdu. V prvé řadě není patrné, o co se opírají tvrzení žalobce, z čeho vychází a v čem by měly být podklady spočívající v dokumentaci EIA liché. Dále pak poukazuje, že bilance odpadů byla převzata ze Studie proveditelnosti Integrovaného systému nakládání s komunálními odpady na území Plzeňského kraje (viz. www.plzenskykraj.cz/cs/system/files/1004824110427 113652.doc) na stránce 115 a 116, tj. koncepčního materiálu vypracovaného na základě objednávky této veřejné korporace. Vychází pak též z materiálů BREF (podklady a doporučující stanoviska pro ukládání odpadů Evropské komise), kde je uváděn závěr o produkci 20% až 35% škváry ze spalování 1 tuny odpadu. O tyto závěry (odbornou veřejností bez výhrad přijímanými) se pak opírala také dokumentace EIA. Ta pak mimo jiné stanovuje podmínku kontroly případných emisí ve škváře, a to ve své kapitole VII.III.

6. Osoba zúčastněná na řízení proto považuje námitky vznesené ze strany žalobce za nepodložené a tedy procesně neúčinné. Žalobce dále tvrdí, že stavba ZEVO Chotíkov bude významným bodovým zdrojem fluorovodíku, chlorovodíku, oxidu dusíku a rtuti (též polychlorovaných dibenzodioxinů a dibenzofuranů – PCDD/F) a není údajně žádná relevantní informace o emisích oxidu uhlíku. Opětovně nelze než vznést námitku, v čem že došlo k odchýlení při zpracování dokumentace EIA od právních předpisů, a co jsou toliko ničím nepodložené subjektivní názory žalobce na věc? Ohledně samotných výtek lze uvést, že z dostupných podkladů vyplývá, že ze tří velkých spaloven komunálního odpadu v rámci České republiky, které spalují cca 360 000 tun odpadu, uniká do ovzduší cca 40 mg PCDD/F. Průměrná obec o 2 000 obyvatelích a spotřebě 4 000 tun tuhých paliv za rok, emituje do ovzduší cca 60 mg PCDD/F. Lze tedy konstatovat, že jedna obec (nedosahující parametrů města dle zákona o obcích) je potenciálně srovnatelný, ne-li větší zdroj PCDD/F, než jsou stávající tři spalovny. Taktéž podle materiálů Českého hydrometeorologického ústavu z roku 2004 vyplývá, že největší podíl produkce PCDD/F je výroba železa a oceli, dále technologie zpracovávající neželezné kovy a na třetím místě se umístily právě domácí topeniště. Navíc stavba ZEVO Chotíkov při kapacitě 95 000 tun odpadu nahradí 48 000 tun hnědého uhlí. To umožní osobě zúčastněné na řízení odstavit jeden ze svých dvou horkovodních kotlů o výkonu 35 MW (viz dokumentace EIA, stránka 12). Mimochodem pak palivo, které by bylo v takovém případě nuceno být užito v domácích topeništích, by bylo zdrojem cca 720 mg PCDD/F. V odborné veřejnosti je notorietou, že spalovny, resp. zařízení na energetické zpracování odpadu, jsou prokazatelně nejčistším zdrojem energie získávané z termickooxidačníhoprocesu. Dále pak nařízení vlády č. 354/2002 Sb. a č. 415/2012 Sb. (které první z nich počínaje 1.12.2012 nahradila), o přípustné úrovni znečištění a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší uvádí, že emisní limity PCDD/F se zjišťují jednorázovým měřením, a to až po spuštění zařízení. Z výše uvedeného pro osobu zúčastněnou na řízení vyplývá, že námitky žalobce nejsou relevantní. Žalobce dále vytýká dokumentaci EIA neexistenci celkové bilance POPs, polychlorovaných bifenylů, hexachlorbenzenu a pentachlorbenzenu a srovnání s požadavky záměru s požadavky tzv. Stockholmské úmluvy. Výše citovaná nařízení vlády č. 354/2002 Sb. a č. 415/2012 Sb. shora uvedenou skupinu látek neupravují a neukládá se měření, které by jejich bilanci zjišťovalo. Nečiní tak pak ani jiný relevantní právní předpis. Dále pak lze namítnout, že žalobce v rámci zjišťovacího řízení v oznámení hodnocení záměru takovou námitku nevznesl. Totéž se pak v obou případech týká tzv. Stockholmské úmluvy. Proto ani dokumentace EIA s těmito skutečnostmi nepočítala a nezabývala se jimi, protože zpracovatel takové dokumentace tuto povinnost ani neměl. Z údajů uvedených na stránce 18 a 19 dokumentace EIA pak vyplývá, že limity záměru jsou zcela v souladu s požadavky stanovenými v BAT/BEP Guidelines Stockholmské úmluvy. Podle názoru osoby zúčastněné na řízení jsou i tyto námitky žalobce zjevně nedůvodné a naprosto účelové, kdy mají toliko vzbudit dojem o nekvalitnosti dokumentace EIA. Žalobce jako další žalobní důvod uvádí absenci předtřídění nebezpečných odpadů. Opět však není nikde ani naznačeno, proč by vytýkaná záležitost měla být ze strany dokumentace EIA vůbec řešena a o co je takový závěr žalobce opřen. Takové předtřídění je totiž otázka prozatím řešená povětšinou teoreticky v odborných kruzích a není realizována v žádné relevantní spalovně v žádném státě. Postupuje se totiž tak, že určité druhy nebezpečných odpadů se již třídí předem ze strany původců odpadů (občané, podnikatelé, orgány veřejné správy atp.). Ostatní třídění je nahrazováno příslušnými opatřeními při čištění spalin na nejvyšší možné technické úrovni tak, jak předvídá též záměr stavby ZEVO Chotíkov. Jedná se o tzv. rozprašovací sušicí reaktory, tkaninový filtr, třístupňovou pračku spalin a tzv. metodu SCR - katalycký reaktor DeNOx a DeDiox. Dále pak v obecné rovině lze konstatovat, že není relevantní skutečností, zda výstup stavby ZEVO Chotíkov v rovině tuhých materiálů obsahuje nečistoty, nýbrž to, aby nedošlo k emisím škodlivých látek z těchto výstupů do životního prostředí. V tomto smyslu je pak dána podmínka dokumentace EIA uvedená v její kapitole VII.III.

6. I tyto výtky vznesené žalobcem jsou dle názoru osoby zúčastněné na řízení nedůvodné. Žalobce pak též tvrdí, že varianta stavby ZEVO Chotíkov byla jedinou, která byla ze strany dokumentace EIA posuzována. V prvé řadě osoba zúčastněná na řízení opětovně poukazuje na záměnu účelu dokumentace EIA a dokumentace SEA (= strategického posuzování vlivu na životní prostředí). Druhý z dokumentů vyžaduje takový postup, který požaduje žalobce, tj. posuzování možných variant budoucího řešení. To se pak stalo v případě „Studie proveditelnosti Integrovaného systému nakládání se směsnými komunálními odpady v Plzeňském kraji“ ze dne 30.3.2011 (viz. v podrobnostech výše) a v druhé řadě již dříve v rámci „Studie proveditelnosti Chotíkov – porovnání variant závodu na využití směsného komunálního odpadu“ z roku 2009. Oba dokumenty se pak zabývaly různými možnostmi nakládání s odpady, a to jak s možností stavby závodu na energetické využití odpadu, tak možností stavby mechanicko-biologické úpravny odpadu (zařízení s recyklačním provozem). Dokumentace EIA se však váže ke konkrétnímu projektu stavby ZEVO Chotíkov. Zde pak koncepční varianty již nemusí být přetřásány. A zákon o posuzování vlivu na životní prostředí ani takovou povinnost posouzení různých koncepčních variant (ani variant obecně) výslovně neukládá (viz jeho ustanovení § 7 odst. 5), a to ani žalovanému, ani zpracovateli dokumentace EIA. Taktéž z ustanovení § 9a zákona o odpadech samozřejmě vyplývá, že existuje jistá hierarchie nakládání s odpady. Zároveň však stanoví, že od jeho odstavce 1, kde je tato hierarchie stanovena, je možno se odchýlit v případech uvedených v odstavci 2. To se též stalo v rámci zjišťovacího řízení, kdy dokumentace EIA potvrzuje, že odchýlení je u záměru ZEVO Chotíkov vhodné. Osoba zúčastněná na řízení je proto přesvědčena, že žaloba není ani v této části důvodná a má opětovně pouze zasívat pochybnosti o dokumentaci, aniž by byl k tomuto předložen jakýkoli relevantní důkaz. Žalobce pak uvedl v rámci závěrečných žalobních důvodů to, že došlo k údajnému porušení ustanovení § 3 správního řádu a k rozporu s účelem zákona o posuzování vlivu na životní prostředí, kdy žalovaný nevyužil své zákonné možnosti, nezjistil stav věci, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, a nedbal, aby bylo přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem, tj. že bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Výše uvedený závěr osoba zúčastněná na řízení nesdílí. Celý projekt stavby ZEVO Chotíkov prošel složitým přípravným řízením, územním řízením, stavebním řízení a zejména důkladným posouzením jeho vlivu na životní prostředí, kdy dokumentaci EIA zpracovával vysoce erudovaný odborník prof. Ing. V. L., CSc., o jehož nezávislosti nemůže být pochyb. Veškeré námitky žalobce v rámci zjišťovacího řízení byly zcela vypořádány (což sám nezpochybňuje, byť k tomu dodává, že zcela formalisticky). Jejich uplatnění bez dalšího pak nezakládá jeho nárok na to, aby byly jeho domněnky či názory akceptovány. Je nepochybné, že jsou odlišné od těch, které v rámci dlouhodobé diskuse nad budoucností nakládání s odpady na území Plzeňského kraje zvítězily a nyní jsou i uskutečňovány veřejnou správou na krajské či obecní úrovni a též podnikatelskou veřejností. Soudy však dle názoru osoby zúčastněné na řízení nejsou povolány k tomu, aby tyto rozpory ve stanoveném diskursu řešily. Od toho je kolbiště střetu odborníků, aktivistů, úředníků a politiků. Žalovaný, správní orgán I. stupně i zpracovatel dokumentace EIA se vypořádali s řízením důkladně a stanovili řadu podmínek, které osoba zúčastněná na řízení musí při realizaci záměru stavby ZEVO Chotíkov akceptovat a splnit. I ona by mohla potenciálně namítat, že těchto podmínek je příliš mnoho, některé jsou z nich zbytečné či neekonomické. Je si však vědoma, že tento její poměrně úzký ekonomický zájem musí ustoupit veřejnému zájmu, který spočívá v kvalitním životním prostředí, které je garantováno právními předpisy a zejména ústavním pořádkem. A to se v rámci napadeného řízení posuzování vlivů na životní prostředí, které se týkalo stavby ZEVO Chotíkov, stalo. Žalovaný dle názoru osoby na řízení zúčastněné postupoval v souladu se zákonem. Nebylo třeba posuzovat v rámci dokumentace EIA jiné varianty k záměru stavby Chotíkov, protože ustanovení § 7 odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí toto nevyžaduje. Samotná dokumentace a následné řízení s ní související jsou pak dostatečným podkladem, aby byl zjištěn stav věci, o němž není důvodných pochyb. A podmínky stanovené stanoviskem žalovaného a uložené v rámci řízení o umístění stavby, resp. stavebního povolení, zajišťují, aby řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Z těchto důvodů považuje námitky žalobce osoba zúčastněná na řízení opětovně za nedůvodné. Na základě shora uvedeného se osoba zúčastněná na řízení domnívá, že rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně jsou věcně správná, neobsahují vady natolik zásadní, že by mohly vést k nezákonnému rozhodnutí a rozhodně netrpí vadami, které jim vytýká žalobce. Proto se navrhuje, aby žaloba, jako nedůvodná, byla zamítnuta. IV. Posouzení žaloby krajským soudem Žalobce v žalobě v části III./1 tvrdil, že bez pravomocného územního rozhodnutí a bez závazného stanoviska podle § 15 stavebního zákona nelze vydávat pravomocné stavební povolení. Při posuzování důvodnosti tohoto žalobního tvrzení vycházel soud z nesporného zjištění, že Městský úřad Nýřany dne 1.6.2012 vydal rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov pod čj. OV-Asc/124/40/2012. O odvolání žalobce vůči tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodoval původně Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 15.10.2012, čj. FF/3178/12, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25.7.2014, čj. 30 A 76/2012-266 bylo rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení žalovanému. O odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o umístění předmětné stavby ZEVO Chotíkov rozhodoval opakovaně Krajský úřad Jihočeského kraje, který rozhodnutím ze dne 20. července 2016, čj. KUJCK92275/2016 odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí o umístění stavby potvrdil. Při posuzování této žalobní výtky vycházel soud z ustanovení § 94 odst. 5 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. ve znění účinném do 31.12.2017, podle kterého, dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí o povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává; to neplatí, bylo- li zrušeno územní rozhodnutí pro záměr, pro který bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Územní rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov bylo vydáno Městským úřadem Nýřany dne 1.6.2012. Toto rozhodnutí se dosud nestalo pravomocným, neboť jednotlivá rozhodnutí příslušného odvolacího orgánu o odvolání žalobce proti rozhodnutí o umístění stavby byla zrušena a věc byla vrácena k příslušnému odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. k 18.12.2017, ke zrušení územního rozhodnutí nedošlo a rozhodnutí Městského úřadu Nýřany z 1.6.2012 čj. OV-Asc/124/40/2012 zůstalo závazným a toliko nenabylo právní moci. Ustanovení § 94 odst. 5 stavebního zákona upravující podmínky, za kterých se vydává, případně nevydává, územní rozhodnutí k již povolené stavbě nebylo žalovaným správním orgánem při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby aplikováno, a tudíž žalobce nemohl být na svých subjektivních veřejných právech v tomto směru dotčen. Při posuzování důvodnosti tvrzení žalobce dále soud vycházel z ust. § 15 stavebního zákona, které upravuje postavení speciálních stavebních úřadů a v odstavci prvém vymezuje stavby, u kterých působnost stavebního úřadu vykonávají speciální stavební úřady. V ust. § 15 odst. 2 je pak upraven postup speciálních stavebních úřadů podle stavebního zákona, pokud zvláštní právní předpisy pro stavby podle odst. 1 nestanoví jinak. Povolení pro stavby mohou tak vydat jen se souhlasem obecního stavebního úřadu příslušného k vydání územního rozhodnutí, který ověřuje dodržení jeho podmínek. V přezkoumávaném případě Městský úřad Nýřany vydal dne 18.1.2013 pod čj. OV- Asc/1763/2013 stavební povolení na stavbu ZEVO Chotíkov na základě § 13 odst. 1 písm. f) stavebního zákona jako pověřený obecný úřad. Ustanovení § 15 stavebního zákona upravující postavení speciálních stavebních úřadů v projednávaném případě proto nebylo správním orgánem I. stupně ani žalovaným aplikováno, neboť o vydání stavebního povolení rozhodoval správně správní orgán prvého stupně jako obecný stavební úřad a nikoli jako stavební úřad speciální. Tvrzení žalobce o absenci aktuálního závazného stanoviska podle § 15 odst. 2 stavebního zákona bylo vyhodnoceno jako nedůvodné. Stejně nedůvodným bylo i tvrzení o porušení souběžných procesních postupů vyplývajících z ustanovení § 3, § 36 odst. 3 a § 68 odst. 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu. Žalobní tvrzení obsažená v žalobě části III./1 jsou nedůvodná. V části žaloby III./2 žalobce tvrdil, že nezákonnost při přezkumu závazného stanoviska Ministerstva obrany ze dne 21.12.2015 je porušením § 3, § 68 odst. 3 a § 149 správního řádu. Pro potřeby posouzení důvodnosti této žalobní výtky vycházel soud z obsahu správního spisu, ze kterého je patrné, že Ministerstvo obrany dne 17.8.2012 vydalo souhlasné závazné stanovisko podmíněné splněním definovaných podmínek k povolované stavbě s tím, že stanovisko je platné 2 roky a nebude-li během této doby stavba zahájena nebo dojde-li ke změně výšky stavby komínu, musí být stavba s Ministerstvem obrany znovu projednána. Na základě tohoto stanoviska lze vydat územní souhlas a stavební povolení. Aktualizované souhlasné závazné stanovisko Ministerstva obrany k předmětné povolované stavbě bylo vydáno 21.12.2015. V lednu 2017 Ministerstvo obrany, Sekce ekonomická a majetková, pod čj. MO 8406/2017-8201, v souladu s ust. § 149 odst. 4 správního řádu, jménem České republiky - Ministerstva obrany, jako nadřízeného správního orgánu I. stupně ve smyslu ust. čl. 6 odst. 7 RMO č. 39/2011 věstníku, potvrdilo souhlasné závazné stanovisko vydané Ministerstvem obrany dne 21.12.2015 sp. zn. 85265/2015-8201-OÚZ-PHA ve věci vydání rozhodnutí stavebního povolení pro záměr „Závod na energetické využití odpadu“. Dle tohoto potvrzujícího závazného stanoviska realizace stavebních úprav „Závod na energetické využití odpadu“ není za dodržení podmínek stanovených v závazném stanovisku v rozporu se zájmy zajišťování obrany a bezpečnosti státu ani se zájmy Ministerstva obrany na vymezeném území. Ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu, jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Podle § 149 odst. 5 správního řádu nezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Jestliže správní orgán při své úřední činnosti zjistí, že jiný správní orgán učinil nezákonné závazné stanovisko, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k přezkumnému řízení a vyčká jeho rozhodnutí. V přezkoumávaném případě jedním z podkladů pro vydání stavebního povolení k předmětné stavbě bylo předmětné závazné stanovisko Ministerstva obrany, které ve svém původním znění z 18.8.2012 bylo doplněno stanoviskem z 21.12.2015 a které bylo přezkoumáno v souladu s §149 odst. 4 správního řádu, správním orgánem nadřízeným správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Žádost žalobce o přezkum potvrzujícího závazného stanoviska Ministerstva obrany z ledna 2017 ministrem obrany s návrhem změnit druhou část podmínky č. 4 tak, že bude zajištěno potvrzení soudního znalce, že komín je opatřen denním a nočním výstražným překážkovým značením, byla soudem vyhodnocena jako zjevně nedůvodná. Otázka postavena žalobcem, zda komín je či není opatřen denním či nočním výstražným překážkovým značením, je otázkou skutkovou a nikoliv otázkou, kterou by správní orgán byl povinen řešit s využitím důkazu znaleckým posudkem. Podle § 56 správního řádu závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. K posouzení skutkové otázky, zda komín na předmětné stavbě je či není opatřen denním a nočním výstražným překážkovým značením, není skutečností, k jejímuž posouzení by bylo nezbytné využít odborných znalostí znalce. Postup žalovaného, který k žádosti žalobce nevydal podnět správnímu orgánu příslušnému k přezkumu řízení, ve kterém bylo vydáno potvrzující závazné stanovisko Ministerstva obrany, není porušení § 149 odst. 5 správního řádu, neboť Ministerstvo obrany neučinilo nezákonné závazné stanovisko. Žalovaný správní orgán zjistil potřebný stav věci v potřebném rozsahu a se závazným stanoviskem Ministerstva obrany jako jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí se řádně vypořádal, čímž nedošlo k porušení ust. § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. V mezích žalobního tvrzení obsaženého v žalobě v části III./2 rovněž soud podle § 75 odst. 2 s.ř.s. neshledal nezákonnost závazného stanoviska vydaného Ministerstvem obrany dne 18.8.2012 aktualizovaným závazným stanoviskem z 21.12.2015 a potvrzeným závazným stanoviskem sekce ekonomické a majetkové Ministerstva obrany z ledna 2017, čj. MO8406/2017-8201. Žalobní tvrzení uvedená v žalobě v části III./2 soud shledal jako nedůvodná. V části žaloby III./3 žalobce tvrdil, že v důsledku nezákonnosti při přezkumu závazného stanoviska vydaného Městským úřadem Nýřany dne 25.9.2012 čj. OŽP- Jan/22051/2012 vydaného podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., k zásahu do krajinného rázu povolením předmětné stavby byl porušen § 3, § 68 odst. 3 a § 149 správního řádu. K otázce tvrzené nezákonnosti závazného stanoviska Městského úřadu Nýřany ze dne 25.9.2012 se krajský soud vyjadřoval opakovaně a to již v rozsudku ze dne 30.9.2015, čj. 30 A 87/2015-141, kde uvedl: „Při posuzování tohoto žalobního bodu krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, ze kterého zjistil, že MěÚ Nýřany, odbor životního prostředí dne 25.9.2012 pod čj. OŽP-JAN/22051/2012 ve věci Závodu na energetické využití odpadu Chotíkov – ZEVO Chotíkov k žádosti o vydání souhrnného stanoviska k této stavbě podal vyjádření pro stavební povolení. MěÚ Nýřany, odbor životního prostředí posoudil předložený záměr z hledisek zájmu ochrany životního prostředí a ve vztahu k ustanovení zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a sdělil, že vzhledem k situování stavby a jejího charakteru nedochází k přímému střetu se zájmy ochrany přírody a krajiny. Pro realizaci stavby stanovil podmínky, které pod bodem 1 až 8 definoval. Z obsahu odůvodnění žalobou přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného ve vztahu k posuzované žalobní výtce krajský soud shledal, že žalovaný výše uplatněnou žalobní výtku formuloval v obecné rovině jako žádost odvolatele Děti Země o přezkum všech závazných stanovisek (str. 3 odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí). S takto formulovaným odvolacím důvodem se žalovaný vypořádal v obecné rovině způsobem, který je patrný z odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 8 a 9 (Pozn: rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26.6.2015, čj. 090064/2015/KUSK). V této souvislosti žalovaný konstatoval obsah sdělení Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 19.4.2013, čj. ŽP/3214/13, obsahující právní názor, že písemnost odboru životního prostředí, MěÚ Nýřany čj. OŽP- JAN/22051/2012 ze dne 25.9.2012 není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu s tím, že příslušná závazná stanoviska byla vydána k územnímu řízení a předmětná písemnost jako vyjádření dotčeného orgánu vydané podle § 154 správního řádu není možno přezkoumávat v režimu ust. § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný dále v obecné rovině uvedl, že jako odvolací správní orgán přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu daném ust. § 89 odst. 2 správního řádu a neshledal v postupu stavebního úřadu ani v napadeném rozhodnutí vady, které by odůvodňovaly jeho zrušení. Konstatoval, že ve stavebním řízení stavební úřad postupoval v souladu s ust. § 111 až § 115 stavebního zákona, shromáždil všechny potřebné podklady pro rozhodnutí, opatřil všechna závazná stanoviska nutná podle zvláštních právních předpisů k vydání stavebního povolení projednávané stavby, účastníkům řízení umožnil uplatnit námitky, o kterých rozhodl a své rozhodnutí o námitkách odůvodnil. Tento způsob přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně je podle názoru krajského soudu v rozporu s požadavkem ust. § 89 odst. 2 správního řádu ukládajícímu správnímu orgánu přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek v odvolání uvedených. Obecný závěr o souladu postupu stavebního úřadu s ust. § 111 až § 115 stavebního zákona je ve vazbě na předmětné odvolací námitky nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Přezkoumatelnosti rozhodnutí bude přitom docíleno prezentováním finálních úvah, kterými se žalovaný bude řídit při hodnocení dotčených podkladů pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů. Žalovaný přitom bude vycházet z dikce ust. § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. a dále posoudí účel a předmět řízení o umístění stavby a řízení o vydání stavebního povolení a porovná předmět řízení o umístění stavby a řízení o vydání stavebního povolení a vyhodnotí dosud udělený souhlas příslušného orgánu ochrany přírody vydaný jako podklad pro řízení o umístění stavby ZEVO Chotíkov posoudí, zda toto stanovisko vydané v územním řízení dostatečně zajištuje ochranu krajinného rázu při povolování stavby ZEVO Chotíkov. Na podkladě žalobního tvrzení o nezákonnosti postupu žalovaného při posuzování stanoviska MěU Nýřany ze dne 25.9. 2012 soud shledal rozhodnutí žalovaného v dotčené části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. § 76 odst.1, písm. a) s.ř.s.“ Opatřením Městského úřadu Nýřany z 25.9.2012, čj. OŽP-Jan /22051/2012 se zabýval i žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí (str. 11 a násl.). Žalovaný si dále opatřil stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí ze dne 14.11.2017 k povaze úkonu Městského úřadu Nýřany ze dne 25.9.2012, čj. OŽP- Jan/22051/2012. Odbor životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Středočeského kraje posuzoval povahu úkonu Městského úřadu v Nýřanech na podkladě § 149 odst. 1 a odst. 4 správního řádu a dospěl k závěru, že závazná stanoviska vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností podle zákona o ochraně přírody a krajiny v zásadě k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku, nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce podle § 4 odst. 2 citovaného zákona o ochraně přírody a krajiny a k umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz podle § 12 odst. 2 zák. o ochraně přírody a krajiny. V předmětném opatření Městského úřadu Nýřany z 25.9.2012 je uvedeno, že jde o vyjádření a ve vztahu k ust. zák. o ochraně přírody a krajiny je uvedeno, že „nedochází k přímému střetu se zájmy ochrany přírody a krajiny“. K tomu však MěÚ Nýřany uvedl několik podmínek, které v bodech zmiňují barevné řešení stavby s tím, že „barevné řešení stavby bude předmětem projednání dokumentace pro provádění stavby, která bude orgánu ochrany přírody a krajiny předložena k vydání souhlasu“, kácení dřevin, sadové úpravy a osvětlení areálu. MěÚ Nýřany se však nevyjadřuje ve smyslu udělení souhlasu či nesouhlasu se zásahem do významného krajinného prvku podle § 4 odst. 2 zák. o ochraně přírody a krajiny, tedy k možnému poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, nevyjadřuje se ani ve smyslu udělení souhlasu či nesouhlasu k činnostem, které by mohly ovlivnit krajinný ráz, tedy přírodní, kulturní a historické charakteristiky místa ve smyslu § 12 zák. o ochraně přírody a krajiny. Městský úřad Nýřany ve svém opatření ani nikde neuvádí, že by šlo o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu. Uvádí, že jde o vyjádření a že toto stanovisko je souhrnným stanoviskem odboru životního prostředí a nenahrazuje, souhlasná nebo závazná stanoviska jednotlivých speciálních orgánů ochrany životního prostředí. Samotné formální označení úkonu ještě nevypovídá o jeho skutečné povaze. MěÚ Nýřany však ani neuvádí, že by postupoval podle § 4 odst. 2 zák. o ochraně přírody a krajiny nebo podle § 12 téhož zákona, na jejichž základě orgány ochrany přírody vydávají svá závazná stanoviska. Krajský úřad Středočeského kraje po posouzení uvedeného opatření MěÚ Nýřany došel k jednoznačnému závěru, že toto opatření nemá ani formální ani materiální znaky závazného stanoviska podle § 149 správního řádu a že účelem jeho vydání nebylo vydat závazné stanovisko, jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Z formy i obsahu vyjádření MěÚ Nýřany je naopak zřejmé, že jde o vyjádření odborného názoru, orgánu ochrany přírody, kterým pouze informativně seznamuje adresáta, společnost Chemoprag s.r.o., se skutečnostmi vyplývajícími ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Nejvíce zřejmá je tato skutečnost v bodu 2, kde se MěÚ Nýřany vyjadřuje ke kácení dřevin a mimo jiné uvádí, že „místně příslušným pro povolování kácení je Obecní úřad Chotíkov“, ale i v bodu 1, kde je uvedeno, že barevné řešení stavby teprve bude předmětem projednání dokumentace, která bude orgánům ochrany přírody předložena. Krajský úřad Středočeského kraje tím konstatoval, že opatření MěÚ Nýřany, čj. OŽP-Jan/22051/2012 ze dne 25.9.2012 má povahu vyjádření podle části čtvrté správního řádu a nejedná se o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu, které je závazným podkladem pro rozhodnutí správního orgánu. Jelikož se nejedná o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu, nemůže Krajský úřad Středočeského kraje jako nadřízený orgán ochrany přírody postupovat podle § 149 odst. 4 správního řádu a stanovisko potvrdit nebo změnit. V případě vyjádření podle části čtvrté správního řádu, je k jeho případné opravě podle § 156 správního řádu příslušný správní orgán, který jej vydal, tedy MěÚ Nýřany. Správní orgán, který vyjádření vydal nebo učinil, je podle tohoto ustanovení příslušný také k jeho zrušení v případě, kdy je vyjádření v rozporu s právními předpisy a pokud je nelze pouze opravit. Na základě nových zjištění soud dospěl k závěru, že obsah úkonu MěÚ Nýřany ze dne 25.9.2012 čj. OŽP-Jan/22051/2012, způsob vyhodnocení shromážděných podkladů žalovaným, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí odst. str. 11 a násl. a výsledek posouzení povahy tohoto úkonu odborem životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Středočeského kraje, ve svém souhrnu představuje zcela dostatečný způsob vypořádání se s dotčenou částí odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu o povolení předmětné stavby. Doplněné šetření k povaze úkonu MěÚ v Nýřanech ze dne 25.9.2012 objasnilo povahu předmětného úkonu MěÚ v Nýřanech, žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a respektoval názor krajského soudu v rozsudku ze dne 22.8. 2016, čj. 30 A 92/2016-147, kde soud žalovanému vytkl, nejen že krajský úřad nezajistil přezkum úkonu MěÚ Nýřany ze dne 25.9.2012 čj. OŽP-Jan/22051/2012 podle § 149 odst. 4 správního řádu, ale že svůj postup ani nevysvětlil. Žalovaný svůj původní postup dodatečně vysvětlil a dovodil logický závěr o tom, že předmětný úkon MěÚ v Nýřanech není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu a nemůže být proto předmětem přezkumu nadřízeným orgánem ochrany přírody podle § 149 odst. 4 správního řádu a proto jeho přezkum neprovedl. Žalobce tyto věcné důvody nezpochybnil a bez uvedení vlastních tvrzení závěry žalovaného o povaze úkonu MěÚ v Nýřanech pouze negoval a setrval na svém názoru, že předmětný úkon MěÚ v Nýřanech je závazným stanoviskem a nadále tvrdil, že žalovaný odmítl provést jeho přezkum podle § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný se adekvátním a přezkoumatelným způsobem vyjádřil k odvolací výtce žalobce napadajícího rozhodnutí stavebního úřadu o povolení předmětné stavby ve vazbě k úkonům MěÚ v Nýřanech z 25.9.2012, čj. OŽP-Jan/22051/2012, vyjádřil se k povaze předmětného úkonu MěÚ v Nýřanech a uvedl věcné i právní argumenty ke zdůvodnění svého postupu, proč nepřistoupil k přezkumu úkonu MěÚ v Nýřanech z 25.9.2012 postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu. V tomto směru soud shledal postup žalovaného v souladu s ust. § 3, § 68 odst. 3 a nebylo shledáno ani porušení § 149 správního řádu, který na předmětnou otázku nemohl být aplikován. V rozsahu žalobního tvrzení obsaženého v části žaloby III./3 soud vyhodnotil toto tvrzení žalobce jako nedůvodné. V žalobě v části III./4 žalobce tvrdil nezákonnost ověřujícího závazného stanoviska EIA ze dne 21.1.2016 a navazujícího výsledku přezkumného řízení provedeného Ministerstvem životního prostřední dne 22.11.2016 a současně tvrdil i nezákonnost verifikačního závazného stanoviska EIA ze dne 27.1.2016 a výsledku navazujícího přezkumného řízení provedeného Ministerstvem životního prostředí dne 27.1.2017. Žalobce tvrdil, že v důsledku vydání těchto závazných stanovisek došlo k porušení § 3, § 68 odst. 3 a § 149 správního řádu. Pro posouzení důvodnosti tohoto žalobního tvrzení vycházel soud z obsahu správního spisu a zejména z podkladů dodatečně opatřených, ze kterých zjistil následující skutečnosti. Posudek o vlivech záměru – stavby ZEVO Chotíkov na životní prostředí zpracoval v prosinci 2011 prof. Ing. V. L., CSc. Posudek se skládá z těchto částí: I. Základní údaje, II. Posouzení dokumentace, III. Posouzení technického řešení záměru s ohledem na dosažený stupeň poznání pokud jde o znečišťování životního prostředí, IV. Posouzení navržených opatření k prevenci, vyloučení, snížení, popřípadě kompenzaci nepříznivých vlivů na životní prostředí, V. Vypořádání všech obdržených vyjádření k dokumentaci, VI. Celkové posouzení akceptovatelnosti záměru z hlediska vlivů na životní prostředí a VII. Návrh stanoviska. Na základě podrobného posouzení vlivů záměru na životní prostředí došel zpracovatel v části VII. posudku k tomuto závěru: „Posuzovaný záměr Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov je záměrem, který by mohl mít značný vliv na životní prostředí. Je proto nutno dokonalým technickým řešením eliminovat možné negativní vlivy této akce na životní prostředí na minimum. V dokumentaci jsou navržena opatření pro omezení, případně vyloučení nepříznivých vlivů záměru na životní prostředí. Zpracovatel posudku tato opatření doplnil a rozčlenil pro fázi přípravy, realizace, zkušebního provozu a provozu (viz dále kap. VII.III.6 posudku) a specifikoval je jako podmínky tohoto stanoviska včetně povinností a podmínek pro sledování a rozbor vlivu na životní prostředí.“. V únoru 2012 prof. Ing. V. L., CSc., zpracoval vypořádání písemných vyjádření k posudku a vyjádření z veřejného projednání záměru Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov). Na základě dokumentace, posudku, veřejného projednání, vyjádření k nim uplatněných a doplňujících informací vydal Krajský úřad Plzeňského kraje dne 17. 2. 2012 pod zn. ŽP/1175/12, sp. zn. ZN/3448/ŽP/11, z hlediska přijatelnosti vlivů záměru na životní prostředí souhlasné stanovisko k záměru „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov)“ s tím, že podmínky uvedené v tomto stanovisku budou respektovány v následujících stupních projektové přípravy a realizace záměru, zkušebního a trvalého provozu a zahrnuty jako podmínky návazných správních řízení. Dne 21.1.2016 Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství vydal závazné stanovisko čj. 009943/2016/KUSK k ověření souladu stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydaného Krajským úřadem Plzeňského kraje podle § 10 odst. 1 zák. o posuzování vlivů na životní prostředí ze dne 17.2.2012, čj. ŽP/1175/12 s požadavky právních předpisů, které zpracovávají směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/92/EU z 13.12.2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí a ověřil, že stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov na životní prostředí vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 17.2.2012, pod čj. ŽP/1175/12 je v souladu s požadavky právních předpisů, které zpracovávají EIA směrnici a stanovil, které z podmínek uvedených ve stanovisku Krajského úřadu Plzeňského kraje, jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny zahrnout do svých rozhodnutí. Toto souhlasné závazné stanovisko přezkoumalo Ministerstvo životního prostředí dne 22.11. 2016 a pod čj. 1045/520/16 a závazné stanovisko změnilo tak, že v části výroku týkající ho se stanovení podmínek závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 21.1.2016, 009943/2016/KUSK pro fázi provozu, podmínku č. 7 pro fázi provozu doplnil o bod 5 ve znění: „Pravidelně kontrolovat integritu procesních a skladovacích zařízení (roštový kotel s dohřívací komorou, parní kotel, zásobník kondenzátoru, rozvaděč páry apod.) a potrubních tras.“ Doplnil současně podmínku č. 8 pro fázi provozu ve znění: „Periodicky kontrolovat složení škváry (se zaměřením na obsah nebezpečných látek), která bude nabízena k využívání ve stavebnictví, nebo pro výrobu rekultivačních směsí, v oblastech zasažených těžbou uhlí; zajistit kontrolu v místě využití škváry za účelem zamezení výluhu nebezpečných látek ze škváry do prostředí.“ Doplnil podmínku č. 9 pro fázi provozu ve znění: „Výsledky měření emisí a hluku během provozu zařízení budou zaslány do 15 dnů (po dobu 2 let) odboru životního prostředí Krajského úřadu Plzeňského kraje, kde budou k dispozici všem zájemcům.“ Dne 27. 1. 2016 pod čj. 013529/2016/KUSK, sp. zn. SZ 001940/2016/KUSK, vydal Krajský úřad Středočeského kraje souhlasné závazné stanovisko k ověření změn záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, ve smyslu ustanovení § 9a odst. 4 a 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu ke stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ze dne 17. 2. 2012, zn. ŽP/1175/12, vydanému podle § 10 odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí před nabytím účinnosti novely tohoto zákona provedené zákonem č. 39/2015 Sb. Toto závazné stanovisko po přezkumném řízení Ministerstvo životního prostředí dne 27.1.2017 pod čj. 143/520/17 potvrdilo. K otázce ověřujících a verifikačních závazných stanovisek se krajský soud poprvé vyjádřil v rozsudku ze dne 30.9. 2015, čj. 30 A 87/2015-141 30 A 87/2015-141, kde uvedl: „Jedním z postupných kroků k odstranění transpozičního deficitu České republiky vůči Směrnici EIA, bylo zpracování návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivu na životní prostředí Ministerstvem životního prostředí v dubnu 2014. K návrhu novely tohoto zákona však Evropská komise vyjádřila zásadní nesouhlas a novela byla v září 2014 přepracována tak, aby byla slučitelná s právem EU. Zásadní změny se týkaly zejména dvou oblastí, a to oblasti rozšíření účasti veřejnosti v procesu povolování záměrů a druhé oblasti zavedení tzv. ověřujícího stanoviska, k ověření souladu původního stanoviska EIA zpracovaného před 1.4. 2015 s právními předpisy a Směrnicí EIA. Proto také důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb. uvádí, že navrhovaná přechodná ustanovení, případně jejich absence, vyhovují požadavkům Komise, aby se nová právní úprava procesu EIA aplikovala i na záměry, u kterých již byl proces EIA zahájen. Započaté procesy tedy budou po nabytí účinnosti tohoto zákona dokončeny podle nové právní úpravy. V konkrétním ustanovení přechodných ustanovení musel být zohledněn ultimativní požadavek Komise, aby u „starých“ stanovisek EIA, vydaných před nabytím účinnosti novely, bylo vždy orgánem prověřeno, zda vyhovují požadavkům Směrnice EIA. Adekvátním provedením tohoto požadavku v úrovni národního práva je nově konstruovaná povinnost orgánů EIA před uplatněním těchto stanovisek v navazujících řízení vydat tzv. ověřující závazné stanovisko, poté, co je obsah těchto „starých“ stanovisek EIA konfrontován s požadavky právních předpisů, které zapracovávají Směrnici EIA. Ve stejném ověřujícím závazném stanovisku zároveň orgán EIA určí, které z podmínek uvedených ve „starém“ stanovisku EIA jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny zahrnout do svých rozhodnutí ( viz Důvodová zpráva Ministerstva životního prostředí k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., ze září 2014, Zvláštní část, K bodu 40). Zavedení ověřujícího stanoviska bylo tak legislativně zapracováno do přechodných ustanovení zákona č. 39/2014 Sb. v čl. II. bod 1. Tato nová legislativní úprava počala ukládat příslušným orgánům EIA vydat pro účely navazujícího řízení, a to i zahájeného a neukončeného, závazná stanoviska k ověření souladu se Směrnicí EIA všech záměrů, u kterých bylo vydáno stanovisko EIA do 1. dubna 2015, kdy nabyla účinnosti novela zákona EIA ve znění zákona č. 39/2015 Sb. Dalším cílem legislativní změny bylo zajistit ověření totožnosti mezi záměrem posuzovaným procesem EIA a záměrem schvalovaným v navazovacím, povolovacím řízení. Ověření totožnosti záměrů nově zajištuje tzv. verifikační stanovisko vydávané za podmínek vyplývajících z ust. § 9a odst. 4 a 5 zák. EIA ve znění zák. 39/2015 Sb.“ Krajský soud tak již tehdy konstatoval, že v souzeném případě … „ve vztahu k záměru provedení stavby ZEVO Chotíkov bylo vydáno souhlasné stanovisko EIA dne 17.2.2012 a proto bylo namístě aplikovat zák. č. 100/2001, ve znění účinném od 1.4.2015, včetně přechodných ustanovení v čl. II. zákona č. 39/2015 Sb. bod 1. U dosavadního stanoviska EIA vydaného před 1.4. 2015 bude nezbytné vydat ověřující závazné stanovisko k ověření jeho souladu s právními předpisy a Směrnicí EIA. Pokud by se při ověření zjistil nesoulad, bylo by nutné vypracovat nové posouzení EIA. Vydáním souhlasného závazného stanoviska dojde ke změně povahy původně vydaného souhlasného stanoviska EIA na stanovisko závazné, které bude provedeno tím, že v ověřujícím stanovisku bude stanoveno, které z podmínek uvedených ve stanovisku EIA přede dnem nabytí účinnosti novely jsou příslušné správní orgány povinny zahrnout do svých rozhodnutí. Tím se podmínky a požadavky k ochraně životního prostředí vyplývající z původního nezávazného stanoviska stanou pro probíhající navazující řízení o povolení stavby ZEVO Chotíkov, podmínkami závaznými. Ustanovení § 9a odst. 4,5 zák. č. 100/2001, ve znění účinném od 1.4.2015 dále ukládá příslušnému orgánu EIA vydat pro účely navazujícího řízení, kterým ve smyslu § 3 písm. g) novelizovaného zákona o EIA je i předmětné stavební řízení o povolení stavby v záměru ZEVO Chotíkov, též závazné stanovisko k ověření změn záměru. Účelem tohoto tzv. verifikačního závazného stanoviska je posouzení, jestli záměr není ohledně jeho rozsahu, kapacity, či užité technologie výrazně odlišný od dokumentace EIA. V projednávaném případě ve smyslu ust. § 9a odst. 5 cit. zákona příslušný úřad vydá závazné stanovisko k ověření změn záměru vždy, pokud je navazujícím řízením řízení stavební, jako je tomu v souzeném případě. Ust. § 9a odst. 4 a 5 cit. zákona je opět nezbytné vykládat v návaznosti na příslušná přechodná ustanovení obsažena v čl. II. bod 2. novele zák. č. 100/2001 Sb., účinná od 1.4.2015, podle kterých povinnost opatřit vždy verifikační stanovisko platí i pro řízení zahájená před 1. dubnem 2015, tj. před zmíněnou novelou zákona EIA.“ Soud na základě takto vysloveného právního názoru shledal, že žalobcem tvrzená nezákonnost ověřovacího závazného stanoviska a verifikačního závazného stanoviska a výsledná změna ověřovacího závazného stanoviska a následné potvrzení verifikačního závazného stanoviska provedená příslušným Ministerstvem životního prostředí jako výsledek přezkumu těchto závazných stanovisek, vychází z nesprávného názoru žalobce na účel a jemu odpovídající postup při vydání těchto závazných stanovisek a na celý proces EIA. Krajský soud se, jak již bylo výše prezentováno, k této otázce vyjadřoval a vysloveným právním názorem se žalovaný také řídil. Původní odborné stanovisko vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 17.2.2012 z hlediska přijatelnosti vlivů záměru ZEVO Chotíkov na životní prostředí bylo aktualizováno zpracováním ověřovacího a verifikačního závazného stanoviska, čímž původní odborné stanovisko bylo povýšeno do stanoviska závazného se všemi právními důsledky, které závazná stanoviska na navazující řízení přinášejí. Ověřovací i verifikační závazné stanovisko bylo následně podrobeno přezkumu Ministerstvem životního prostředí za podmínek ust. § 149 odst. 4 správního řádu. Pokud žalobce měl v úmyslu úspěšně napadnout zákonnost celého procesu EIA, pak nestačilo pouze negovat věcnou správnost ve správním řízení obstaraných podkladů pro rozhodnutí, ale ve smyslu § 52 správního řádu, každou tvrzenou věcnou nesprávnost podkladu nebo úkonu příslušného správního orgánu, nejen pouze tvrdit, ale i prokázat a to způsobem a prostředkem minimálně stejné důkazní kvality, jako je napadaný podklad. Žalobce dokládal nezákonnost celého procesu EIA, včetně procesu přijímání ověřovacího a verifikačního závazného stanoviska k předmětnému záměru ZEVO Chotíkov tvrzením o navýšení znečištění ovzduší celou řadou nových významných škodlivin v případě realizace stavby ZEVO Chotíkov. Svá tvrzení pak dokládal tiskovou zprávou spolku Arnika z 10.10.2017. V této souvislosti soud odkazuje na závěry, které k tomuto tvrzení zaujal již v rámci rozhodování o odkladném účinku žalobě v projednávané věci v usnesení ze dne 4.4. 2018, čj, 30 A 45/2018-131. V této souvislosti soud uvedl: … „Žalobce svá tvrzení o produkci škodlivých látek a znečišťování ovzduší zkušebně provozovanou stavbou ZEVO Chotíkov prokazoval přiloženou Tiskovou zprávou spolku Arnika- programu Toxické látky a odpady ze dne 11. října 2017. Tato tisková zpráva obsahuje v příloze Tabulky s žebříčky největších znečišťovatelů podle IRZ pro Českou republiku - hlášení za rok 2016. V tabulce 17 – dioxiny uvádí 10 průmyslových provozů, které v roce 2016 vypustily do ovzduší nebo předaly v odpadech a odpadních vodách nejvíce dioxinů. Pod pořadovým číslem 7 je uváděná Plzeňská teplárenská a.s. s provozovnou ZEVO Plzeň, v Plzni s údajem: množství látek v gramech TEQ 3,16. V předložené podobě je předložená tisková zpráva s přílohou o výčtu největších znečišťovatelů, neprůkazná. Podle údaje tabulky 17 provozovna ZEVO Plzeň, Plzeňské teplárenské a.s. měla v roce 2016 vypustit do ovzduší 3,16 gramů dioxinu (PCDD) podle toxického ekvivalentu vypočítávaného z výsledku chemických analýz. Uváděná hodnota zřejmě ukazuje na množství těchto látek vypouštěných do ovzduší v roce 2016, nicméně neumožňuje posoudit, zda uváděná hodnota dokumentuje množství znečišťující látky, které v rámci emisního limitu může zdroj znečištění do ovzduší vypustit v konkrétním množství za konkrétní časovou jednotku. Proto nelze ani porovnat uváděnou hodnotu s požadavkem vyhlášky č. 415/2012 Sb. o přípustné úrovni znečišťování ovzduší a jejím zjišťování, která v Příloze 4 v části I. u specifických emisních limitů stanoví v bodě 2. emisní limity pro znečišťující látky zjišťované primárně jednorázovým měřením a ve vztahu k PCDD/F (dioxiny a furany) stanoví limit 0,1 nanogramů TEQ. m-3. V tabulce č. 17 uváděná hodnota dioxinů vypouštěná do ovzduší v roce 2016 provozovnou ZEVO Plzeň, Plzeňské teplárenské a.s. není průkazná ani proto, že obsahuje prosté tvrzení o množství látek vypouštěných do ovzduší v gramech, bez možnosti ověření v jakém období a jakými metodami byla tato hodnota zjištěna. Ve smyslu citované vyhlášky č. 415/2012 Sb. není proto možné posoudit, zda v posuzovaném případě došlo k překročení emisních limitů pro spalování odpadů pro PCDD/F ve výši 0,1 ng TEQ/m3. Soud poznamenává, že citovaná vyhláška č. 415/2012 Sb., přitom neobsahuje imisní limity pro dioxiny, které v rámci České republiky tak nejsou stanoveny a je pouze vymezena doporučená hodnota pro venkovní ovzduší 20 fg TEQ TCDD/m3. Tvrzení žalobce, že spalovna ZEVO Chotíkov v Plzeňské teplárenské a.s. ve zkušebním provozu produkuje škodlivé látky a znečišťuje tím ovzduší, tak zůstalo na úrovni neprokázaného tvrzení.“ Žalobní tvrzení uvedená v žalobě v části III./4 soud shledal jako nedůvodná. V dalších částech žaloby III/C, D, E, F, G, H žalobce vyjadřoval svá stanoviska k dokumentaci EIA týkající se odpadů produkovaných spalovnou a vlivů na půdu k otázkám ovzduší, k otázkám bilance – POPs a požadavkům Stockholmské úmluvy, k otázce absence předtřídění nebezpečných odpadů, týkajících se dalších podmínek v dokumentaci EIA ohledně otázky třídění a recyklace, a k otázce absence posouzení relevantních variant způsobu nakládání s komunálním odpadem. Žalobce uváděl vlastní argumenty k celkovému procesu posuzování vlivu záměru na životní prostředí a svá tvrzení mající povahu negace závěrů žalovaného a příslušných správních orgánů nepodpořil důkazy způsobilými výsledek volného hodnocení všech provedených důkazů žalovaným zvrátit. V konfrontaci souhlasného stanoviska k záměru „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov vydaného Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 17. 2. 2012 pod zn. ŽP/1175/12, sp. zn. ZN/3448/ŽP/11, z hlediska přijatelnosti vlivů záměru na životní prostředí a navazujícího ověřujícího závazného stanoviska a verifikačního závazného stanoviska EIA, včetně výsledků přezkumu těchto závazných stanovisek příslušným nadřízeným správním orgánem, vyhodnotil soud tvrzení v částech žaloby III/C, D, E, F, G, H jako nedůvodná. Žalobu jako celkově nedůvodnou soud zamítl podle § 78 odst.7 s.ř.s. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., a žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný, který sice dosáhl procesního úspěch, náhradu nákladů řízení nežádal.

Poučení