30 A 87/2015 - 141

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobců: a) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, b) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov, se sídlem Chotíkov 363, 330 17 Chotíkov, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňská teplárenská a.s., se sídlem v Plzni, Doubravecká 2760/1, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2015, čj. 090064/2015/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloby vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 87/2015 a sp. zn. 30 A 99/2015 se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp.zn. 30 A 87/2015.

II. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 6. 2015, č.j. 090064/2015/KUSK se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

III. Návrh žalobců na přiznání odkladného účinku žaloby se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci a) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu náklady řízení ve výši 4 065,- Kč, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci b) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov náklady řízení ve výši 4 000,- Kč, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Městský úřad Nýřany dne 18. 1. 2013 rozhodnutím č.j.OV-Asc/1763/2013 vydal stavební povolení na stavbou: Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov) na specifikovaných pozemcích v k.ú. Chotíkov. Stavební úřad současně stanovil podmínky pro provedení stavby a rozhodl o námitkách účastníků řízení Děti Země- Klub za udržitelnou dopravu a Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov. O odvolání účastníků řízení Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov a Děti Země- Klub za udržitelnou dopravu rozhodl Krajský úřad Středočeského kraje napadeným rozhodnutím ze dne 26. 6. 2015, čj. 090064/2015/KUSK, kterým změnil výrokovou část II. ( podmínky pro provedení stavby) části 1. rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tak, že se z podmínek stanovených pro provedení stavby vypustil podmínky uvedené pod číslem 20. písm. a) bod 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 a dále podmínky uvedené pod číslem 20. písm. b) bod 2, 5 a 18 a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. II./a) Žaloba žalobce Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (dále též jen Děti Země) Žalobce Děti Země napadl žalobou rozhodnutí žalovaného a současně se domáhal podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkumu zákonnosti podkladového odborného stanoviska EIA podle zák. č. 100/2001 Sb. vydaného Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 17.2.2012, sp. zn. ZN/3448/ŽP/11. Žalobce v části žaloby III/1. tvrdil, že v důsledku absence podkladů v odvolacím spise a nemožnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim, došlo k porušení § 3, § 50 odst. 2 a odst. 3, § 36 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. správního řádu (dále jen správní řád) a došlo též k porušení § 9a odst. 4 a 5 zák. č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále též zákon o posuzování vlivů na životní prostředí event. zákon EIA). Současně tvrdil porušení článku II. zákona č. 39/2015, kterým se mění zákon o posuzování vlivu na životní prostředí. Žalobce vytýkal žalovanému, že porušil základní účel správního řádu a stavebního řízení, neboť si nezjišťoval aktuální stav věci, neopatřil si aktuální podklady zahrnující správní rozhodnutí, závazná stanoviska či vyjádření, pokud již ztratila platnost a současně tak v rozporu s § 36 správního řádu neumožnil žalobci uplatnit své právo se před vydáním žalovaného rozhodnutí k věci vyjádřit. Současně žalobce poukázal na odlišný a správný postup Krajského úřadu v Českých Budějovicích, který jako nový odvolací orgán rozhodoval ve věci umístění stavby ZEVO Chotíkov. Žalobce v části žaloby III./1.2.1. tvrdil, že žalovaný porušil správní řád a stavební zákon tím, že v rámci odvolacího řízení ve věci vydání stavebního povolení spalovny ZEVO Chotíkov si neopatřil aktuální pravomocné územní rozhodnutí, neboť Krajský soud v Plzni rozsudkem z 25.7.2014 čj. 30A 76/2012-266 územní rozhodnutí vydané pro stavbu ZEVO Chotíkov zrušil a nové uzemní rozhodnutí o umístění této stavby dosud vydáno nebylo. Podle žalobce nelze vydávat pravomocné stavební povolení pro tak obrovskou stavbu se stavebními náklady asi 2 miliardy Kč s významným vlivem na životní prostředí, pokud neexistuje pravomocné územní rozhodnutí vydané podle § 92 zák. č. 183/2006 Sb. stavebního zákona (dále jen stavební zákon). Žalobce v žalobě v části III./1.2.2. vytýkal žalovanému absenci závazných stanovisek podle zák. č. 100/2001 Sb. a zák. č. 39/2015 Sb. a tvrdil, že jedním z odborných podkladů pro provedení tak obrovského záměru, jakým je spalovna komunálních odpadů v Chotíkově, je i souhlasné stanovisko EIA ze dne 17.2.2012 vydané Krajským úřadem v Plzni. Toto stanovisko bylo sice vydáno podle tehdy platného zákona č. 100/2001 Sb., nicméně od 1.4.2015 platí zák. č. 39/2015 Sb., který tento odborný podklad pro stavební řízení mění na závazné stanovisko, které je pak správním soudem jako závazné stanovisko také přezkoumáno. Další postup žadatele o povolení stavby a příslušného stavebního úřadu upravují ust. § 9a odst. 4 a odst. 5 zák. č. 100/2001 Sb., ve kterých pro vydání navazujícího správního rozhodnutí je povinností správního orgánu disponovat závazným stanoviskem o ověření záměru. Bez tohoto ověřujícího závazného stanoviska nelze vydat navazující správní rozhodnutí. Kromě toho správní úřady musí disponovat i závazným stanoviskem podle čl. II. odst. 1 zák. č. 39/2015 Sb. ve vztahu ke směrnici EIA. Žalobce tvrdil, že žalovaný porušil ust. § 9a odst. 4 a odst. 5 zák. č. 100/2001 Sb. a čl. II. odst. 1 zák. č. 39/2005 Sb., neboť vydal žalobou napadené rozhodnutí, aniž by existovala dvě ekologická závazná stanoviska vydaná podle citovaných zákonů. Postupem žalovaného došlo současně k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce měl právo se s těmito závaznými stanovisky seznámit a případně se k nim vyjádřit. Žalovaný měl odvolací řízení buď přerušit a vyžádat si obě ekologická závazná stanoviska nebo stavební povolení ze dne 18.1.2013, čj. OV- Asc/1763/2013 zrušit, a nové podklady měl opatřit stavební úřad, který by vydal nové stavební povolení. Žalobce v části III./1.2.3. žaloby tvrdil, že ve správním spise chybí další podklady týkající se stavu výstavby spalovny, aktualizovaných vyjádření účastníků stavebního řízení po skončení jejich platnosti. Žalobce tvrdil, že žalovanému předložil tři vlastní podání týkající se stavebního řízení a soudních sporů o povolení stavby, se kterými však žalovaný účastníky řízení neseznámil. Žalobce tvrdil, že některá vyjádření, stanoviska či závazná stanoviska jiných účastníků stavebního řízení měla omezenou časovou platnost, která měla být před vydáním rozhodnutí žalovaného obnovena. Jedná se např. o souhlas ŘSD ČR ze dne 10.8.2012 zn. 4222/12- 33200/20-557/Čl s platností jednoho roku, dále závazné stanovisko Úřadu pro civilní letectví, ze dne 3.1.201, čj. 006717-10-701 s platností 2 roky a závazné stanovisko Ministerstva obrany ze dne 17.3.2012 čj. 9190/01230-UP/2012-7103/44 s platností 2 roky. Žalovaný měl proto řízení o odvolání buď přerušit a vyžádat si tyto podklady anebo měl spíše stávající stavební povolení zrušit a podklady by opatřoval stavební úřad před vydáním nového stavebního povolení. Na podkladě těchto skutečností žalobce tvrdil, že žalovaný porušil § 3 ve vztahu k ust. § 50 odst. 2 správního řádu, pokud si pro své rozhodnutí neopatřil nové relevantní podklady, dále porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se přezkoumatelně nevyjádřil ke třem podáním žalobce a došlo i k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť účastníci řízení, včetně žalobce, neměli možnost se s novými podklady seznámit a vyjádřit se k nim. Žalobce v části III./2. žaloby tvrdil, že při přezkumu dvou závazných stanovisek vydaných podle zák. č. 114/1992 Sb. a podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. došlo při jejich přezkumu podle § 149 správního řádu k další nezákonnosti. K tomuto tvrzení uváděl, že již v odvolání vůči rozhodnutí správního orgánu I. stupně požádal, aby podle § 149 odst. 4 správního řádu byl zajištěn přezkum zákonnosti všech závazných stanovisek příslušnými nadřízenými orgány, přičemž z rozhodnutí není zřejmé, jaký podklad závazným stanoviskem je a jaký nikoliv. Současně požádal, aby odvolací orgán přezkoumal, zda v řízení byla obstarána všechna obligatorní závazná stanoviska. Žalobce požádal zejména o přezkum závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí ze dne 25.9.2012 čj. OŽP-JAN/22051/2012 k zásahu stavby do krajinného rázu jejím povolením, vydaného podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. a upozorňoval na nezákonnost uložených podmínek pod č. 1, 2 a 4. U podmínky č. 1 žalobce žádal, aby toto závazné stanovisko bylo zrušeno a žadateli bylo uloženo podmínku předložení barevného řešení vyřešit před vydáním nového závazného stanoviska k povolení záměru a u podmínek č. 2 a 4 požádal, aby ze závazného stanoviska byly vyškrtnuty. Žalobce ve druhém případě žádal o přezkum závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí ze dne 25.9.2012, čj. OŽP-JAN/22051/2012 k zásahu stavby do ochranného pásma 50 metrů od kraje lesa jejím povolením vydaného podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb., když upozornil na nezákonnost uložené podmínky č. 2 a na absenci další podmínky. Celkově žalobce navrhl u tohoto závazného stanoviska změnit obsah podmínky č. 2 a doplnit závazné podmínky o podmínku č. 6, kterou definoval. K oběma závazným stanoviskům se podle žalobce vyjádřil Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí dne 19.4.2013 a zaujal názor, že nejde o závazná stanoviska, neboť závazná stanoviska již byla vydána k územnímu řízení a proto odmítl provést přezkum jeho zákonnosti podle § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný Krajský úřad v Praze se k této námitce žalobce vyjádřil jen tak, že zopakoval předchozí názor Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 19.4.2013, čj. ŽP/3214/13 a jinak se k této námitce již nevyjádřil. V rámci této žalobní výtky žalobce v části žaloby III./2.2. dále uváděl, že v případě, že v obou případech se jedná o závazná stanoviska, pak vytkl žalovanému nezákonnost při aplikaci § 149 odst. 4 správního řádu, a to navíc podjatým dotčeným orgánem, který odmítl vyhovět žádosti na přezkum jejich zákonnosti. Pokud by v opačném případě o závazná stanoviska v obou případech nešlo, pak podle žalobce nezákonnost spočívá v jejich absenci, neboť ust. § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. je ust. § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. jednoznačně požadují, aby závazná stanoviska byla vydána k územnímu i ke stavebnímu řízení. V části žaloby III./2.2.1. žalobce na podporu tvrzené nezákonnosti spočívající v absenci přezkumů obou závazných stanovisek podle § 149 odst. 4 správního řádu a případně spočívající v absenci těchto dvou závazných stanovisek, odkázal na rozhodovací praxi správních soudů v obdobných otázkách. Žalobce tvrdil, že žalovaný měl v rámci odvolacího řízení nechat provést podle § 149 odst. 4 správního řádu nové přezkumné řízení zákonnosti stanoviska ke krajinnému rázu a k ochraně okraje lesa k povolení záměru a to u jiného krajského úřadu, např. u Krajského úřadu v Praze, odboru životního prostředí, a to na podkladě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.2.2015, čj. 30A 58/2013-187, kterým bylo z důvodu rizika systémové podjatosti zrušeno předchozí rozhodnutí Krajského úřadu v Plzni ze dne 26.6.2013 ve věci potvrzení vydaného stavebního povolení správním orgánem I. stupně. V části III./3 žaloby žalobce tvrdil nezákonnost vydání stanoviska EIA ze dne 17.2.2012 o hodnocení vlivů spalovny na životní prostředí procesem EIA. Toto stanovisko není sice samostatně soudně přezkoumatelné, ale jeho soudní přezkum je možno provést v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom dokládá, že napadené rozhodnutí je tzv. konečným rozhodnutím. Soudní přezkum stanoviska EIA lze proto provést v rámci řízení o žalobě proti navazujícímu správnímu rozhodnutí, kterým je právě rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci vydání stavebního povolení. Předmětné stanovisko EIA vydané Krajským úřadem v Plzni dne 17.2.2012 bylo vydáno sice podle tehdy platného zákona č. 100/2001 Sb., avšak od 1.4.2015 platí jeho novela a ve smyslu zák. č. 39/2015 Sb., tento odborný podklad pro stavební řízení se mění na závazné stanovisko, které je správním soudem přezkoumáváno také jako závazné stanovisko. V této souvislosti žalobce poukázal na ust. § 9a odst. 1 zák. č. 100/2011 Sb. ve znění zák. č. 39/2015 Sb. a na další ustanovení citovaného zákona v rozsahu ust. § 9a odst. 3, 4 a 5. Odkazem na čl. II zák. č. 39/2015 Sb. v bodě 1. žalobce dovodil, že žalovaný porušil ust. zák. č. 100/2001 Sb. ve znění zákona č. 39/2015, neboť stanovisko EIA ze dne 17. 2. 2012 zůstalo jen odborným podkladem, a nebylo změněno na závazné stanovisko, a proto žalobci nezbylo, než požádat o přezkum tohoto odborného podkladu v jeho původní podobě. Žalobce proto žádal, aby krajský soud přezkoumal zákonnost stanoviska EIA, které zůstalo odborným podkladem a které bylo vydáno podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí dne 17.2.2012 pod zn. ZN/3448/ŽP/11, a to jak po stránce hmotné, tak i procesní. Pokud soud shledá, že tento podklad byl vydán nezákonně, pak žalobce žádal, aby krajský soud stavební povolení i rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení . V části žaloby III./3.2. žalovaný vycházel ze stavu věci týkajícího se zpracování stanoviska EIA ze dne 17.2.2012. Poukazoval na rozhodovací praxi správních soudů podporující jeho tvrzení o nezákonnosti při vydání předmětného stanoviska EIA. Podle žalobce toto stanovisko EIA bylo vydáno zejména v rozporu s § 3 správního řádu. Žalobce v této části žaloby tvrdil, že stanovisko EIA ze dne 17.2.2012 je jen odborným podkladem a proto nelze žádat o jeho přezkum u nadřízeného orgánu a prvou možností obrany v daném případě je žaloba proti rozhodnutí ve věci vydávaného stavebního povolení. V části žaloby III./3.2.1. žalobce tvrdil, že v procesu EIA chybělo posouzení variant řešení o komplex zařízení na recyklaci odpadů. Bez posouzení této varianty došlo k porušení ust. § 5 odst. 4 a § 7 odst. 5 zák. 100/2001 Sb. V části žaloby III./3.2.2. žalobce tvrdil, že v dokumentaci EIA není doloženo, z čeho vychází odhad odpadů vznikajících provozem spalovny a jaké je chemické složení zbytků po spálení odpadů. Není tak např. započteno případné využití popele, strusky na stavbách, přičemž bude docházet k vymývání těžkých kovů s vlivem na půdu. V části žaloby III./3.2.3. žalobce vytýkal, že v dokumentu EIA chybí informace o emisích oxidu uhličitého. V části žaloby III./3.2.4 žalobce vytýkal dokumentaci EIA, že z materiálu není zřejmá celková bilance POPs (persistentní organické látky dlouhodobě setrvávající v prostředí např. dioxiny) a současně, že chybí informace o obsahu dioxinů (PCDD/Fs) ve zbytcích z čistění spalin a v popeli a ve strusce. Zcela chybí informace o emisích polychlorovaných bifenylů (PCB), hexchlorbenzenu a pentachlorbenzenu. V části žaloby III./3.2.5. žalobce vytýkal, že dokumentace EIA by měla řešit konkrétní způsob nakládání s toxickým popílkem a škvárou, chybí konkrétní způsob soldifikace popílků a smluvně není zajištěno uložení všech výstupů ze spalovny ještě před vydáním stanoviska EIA. V části žaloby III./3.2.7. žalobce vytýkal, že záměr spalovny byl posouzen jako jediná varianta řešení, přičemž správním postupem bylo zpracovat záměr nakládání s komunálními odpady v kraji variantně. Pokud před samotným posouzením vlivu záměru na životní prostředí byly neveřejným způsobem zpracovány jiné varianty řešení, není tato skutečnost pro veřejnost relevantní. Dotčená veřejnost nedostala žádnou možnost se otevřeně zapojit do výběru variant řešení a byla jí předložena jediná varianta řešení, což je zásadní pochybení celého procesu EIA. Žalobce v žalobě v části III./3.2.8. souhrnně tvrdil, že provedený proces EIA k záměru spalovny neumožnil získat objektivní odborný podklad pro vydání stavebního povolení. Celý proces EIA lze považovat za nedostatečný a stanovisko EIA ze dne 17.2.2012 je vydáno v rozporu s § 3 správního řádu i v rozporu s účelem zák. č. 100/2001 Sb. Předmětné stanovisko EIA je nezbytné zrušit a zahájit nové zjišťovací řízení předložením nového oznámení. Žalobce souhrnně tvrdil, že již Krajský úřad v Plzni, odbor životního prostředí nezajistil, aby došlo k řádnému vypořádání námitek v rámci procesu EIA, zejména ve vztahu k dokumentaci EIA a k posudku EIA, čímž došlo k porušení i § 10 odst. 1 zák. č. 100/2001 Sb. Žalobce současně v části žaloby IV. požádal o přiznání odkladného účinku žaloby. V této souvislosti poukázal na právní stav před platností novely zák. č. 100/2001 Sb. platný do 1.4.2015. Pro období od 1.4.2015 poukázal na ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb. a odkázal na rozhodovací praxi správních soudů projednávajících obdobnou žádost o přiznání odkladných účinků žalob. Žalobce tvrdil, že předložená žaloba splňuje požadavky na přiznání odkladného účinku podle speciální úpravy plynoucí právě z ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb. Žalobce v konečném žalobním návrhu navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a stejně tak zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18.1.2013 v jeho části 1. a požádal, aby žalovaný nahradil žalobci náklady řízení. Tato žaloba byla u Krajského soudu v Plzni vedena pod sp.zn. 30 A 87/2015. II./b) Žaloba žalobce b) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov ( dále též jen Sdružení ) Rozhodnutí žalovaného napadl tento žalobce žalobou, ve které tvrdil, že napadené rozhodnutí, stejně jako podklady, na nichž je postavena rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je nezákonné, neboť bylo vydáno podjatými úředními osobami. V její části III./A tvrdil, že žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím výlučně na základě zjištění a důkazů opatřených a provedených Krajským úřadem Plzeňského kraje v předchozím správním řízení, ukončeným rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013, RR/932/13, které bylo Krajským soudem v Plzni zrušeno. Žalovaný neposoudil a ani se nevypořádal s námitkami žalobce a s námitkami druhého žalobce Dětí Země v jejich odvoláních a pouze konstatoval, že v případě, kdy krajský soud neshledal žádná jiná pochybení, měl rozhodnutí MěÚ Nýřany za perfektní. Žalobce má za to, že tímto postupem, resp. nekonáním, žalovaný porušil ust. § 2 odst. 1, 2, 4 a ust. § 89 odst. 2 správního řádu a současně porušil ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. Žalobce je přesvědčen o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, když jeho podklady jsou stanoviska a zjištění opatřená v předchozím odvolacím řízení správním orgánem vyloučeným z rozhodování ve věci stavby ZEVO Chotíkov. Žalovaný v rozporu se závazným stanoviskem krajského soudu se nezbýval věcnou a právní správností přezkoumávaného rozhodnutí MěÚ Nýřany a tím se dopustil závažného porušení procesních ustanovení, které může mít vliv na nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce v žalobě v části III./B tvrdil, že žalovaný nerozhodl o námitkách žalobce opakovaně uplatněných jak v řízení před správním orgánem I. stupně, tak v řízení odvolacím. Žalobce proto opakovaně namítl vyloučení všech úředních osob zařazených u Krajského úřadu Plzeňského kraje, jakož i všech úředních osob zařazených u MěÚ Nýřany při rozhodování ve všech věcech týkajících se stavby ZEVO Chotíkov. Důvodem je podezření z jejich systémové podjatosti ve vztahu k projednávanému záměru. K podjatosti úředních osob zařazených u správního orgánu I. stupně žalobce uváděl, že město Nýřany je členem Sdružení měst a obcí Plzeňského kraje a jako člen tohoto sdružení má právo a možnost ovlivňovat činnost sdružení a má i povinnost hájit zájmy sdružení a plnit sdružením přijaté úkoly. Protože se sdružení v Dohodě o partnerství a spolupráci na integrovaném systému nakládání s komunálními odpady v Plzeňském kraji uzavřené dne 6.4.2010 mezi Plzeňským krajem, Statutárním městem Plzeň a Sdružením měst a obcí, zavázalo poskytnout veškerou součinnost výstavbě ZEVO Chotíkov, lze konstatovat, že město Nýřany má jako člen sdružení ve smyslu článku stanov sdružení povinnost zajistit dodržení závazku vyplývajícího z části I. bodu 2 Dohody. Tato skutečnost podle názoru žalobce může vyvolávat podezření, že MěÚ Nýřany by mohl mít jiný, než zákonný předvídaný zájem na výsledku řízení a může docházet k podjatosti úředních osob podílejících se na rozhodovacím procesu v řízeních týkajících se stavby ZEVO Chotíkov. Rovněž město Nýřany je s ohledem na existenci předmětné Dohody a jednak s ohledem na očekávaný majetkový přínos plynoucí z provozu ZEVO Chotíkov pro obec, zainteresováno na realizaci stavby ZEVO Chotíkov a proto lze důvodně pochybovat o nepodjatosti všech úředních osob zařazených u MěÚ Nýřany jako zaměstnanců města Nýřany. Žalobce v žalobě v části III./C namítal nezákonnost závazných stanovisek a dalších podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí jakož i rozhodnutí MěÚ Nýřany jako prvoinstančního rozhodnutí, neboť o nich rozhodovaly a vliv záměru ZEVO Chotíkov na životní prostředí posuzovaly úřední osoby zařazené u Krajského úřadu Plzeňského kraje, které jsou podle rozsudku Krajského soudu vyloučeny z rozhodování ve věci stavby ZEVO Chotíkov. Žalobce přitom namítal nezákonnost podkladů rozhodnutí správního orgánu I. stupně již v rámci svého odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný se však touto námitkou nezabýval a tento svůj postup řádně neodůvodnil v rozporu s § 89 odst. 2 a § 68 správního řádu. Žalobce současně vyslovil přesvědčení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, a to z důvodu místní nepříslušnosti MěÚ Nýřany, odboru výstavby k rozhodnutí ve věci žádosti o vydání stavebního povolení k záměru ZEVO Chotíkov. Přitom podle § 11 odst. 1 písm. b) správního řádu ve spojení s § 13 odst. 1 písm. e) stavebního zákona ve spojení s § 13 odst. 1 písm. f) stavebního zákona účinného do 31.12.2012 je k rozhodnutí věcně a místně příslušný MěÚ Město Touškov. Žalobce tvrdil, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně vykazuje zásadní vadu řízení, neboť řízení vedl správní orgán k tomu místně nepříslušný. Žalobou napadené rozhodnutí je podle žalobce nezákonné proto, že žalovaný nezkoumal k námitce žalobce ani v návaznosti na právní názor krajského soudu zákonnost rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 20.2.2012, čj. RR/518/12 a nezkoumal splnění všech procesních podmínek. Žalovaný pochybil, když žalobcem uplatněnou námitku neposuzoval ve smyslu § 89 správního řádu v souvislostech platné právní úpravy a aktuální judikatury. Žalovaný tímto nezákonným postupem odporujícím § 89 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1, 4 a § 3 správního řádu porušil rovnost účastníků řízení ve smyslu § 7 správního řádu, když nepřihlédl k námitkám žalobce a ve věci rozhodl čistě v zájmu osoby zúčastněné na řízení. Žalobce v části žaloby IV/A. tvrdil, že opakovaně namítal nezákonnost souhlasného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí zn. ŽP/11775/12 ze dne 17.2.2012 – stanoviska EIA, když řízení o posouzení vlivu stavby na životní prostředí podle zák. č. 100/2001 Sb. vedl a souhlasné stanovisko vydal správní orgán vyloučený z rozhodování věci. Žalobce ze stejného důvodu namítal rovněž nezákonnost rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí čj. ŽP/8347/12 ze dne 12.10.2010. Tato stanoviska jsou přitom základním podkladem pro vydání stavebního povolení. Žalovaný však k této námitce pouze konstatoval, že závazná stanoviska předložená ke stavebnímu řízení byla přezkoumána nadřízenými správními orgány a byla potvrzena, aniž by se námitkou zabýval z pohledu aktuální judikatury a s ohledem na aktuální právní úpravu ve vztahu k stanovisku EIA, když v mezidobí před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nabyl účinnosti zákon č. 39/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb. Žalobce proto napadl podle § 9d odst. 1 zák. č. 100/2001 Sb. zákonnost navazujícího rozhodnutí z důvodu procesní a hmotné nezákonnosti, když proces posuzování vlivu stavby na životní prostředí předcházející vydání napadeného rozhodnutí vedl ve věci vyloučený Krajský úřad Plzeňského kraje, nebyly posuzovány alternativní varianty nakládání s odpady, natož alternativní umístění samotného záměru a dále z důvodu, že stavebník zcela účelově rozdělil svůj stavební záměr na dva relativně samostatné stavební záměry, a to na ZEVO Chotíkov a na Horkovodní přípojku DN 250 ze ZEVO Chotíkov do Plzně. Vzhledem k těmto věcným a právním nedostatkům stanoviska EIA je žalobce přesvědčen o jeho nezákonnosti. Žalobce v části žaloby IV./B. dále tvrdil, že namítal rovněž nezákonnost usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí čj. ŽP/6624/11 ze dne 3.6.2011 a rozhodnutí téhož správního orgánu ve věci povolení výjimky ze základních podmínek ochrany uvedených v § 50 odst. 1 a 2 zák. o ochraně přírody a krajiny čj. ŽP/4715/11 ze dne 6.6.2011 a to opět z důvodu podjatosti úředních osob podílejících se na rozhodování, resp. na vydání stanoviska. Přestože rozsudek Krajského soudu v Plzni přezkoumávající rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013 čj. RR/932/13 se týká otázky řešené v jiném, než v žalobou napadeném rozhodnutí, žalobce vyslovil přesvědčení, že jeho závěry lze vztáhnout na všechna řízení, stanoviska, či rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje vydaná v souvislosti se stavbou ZEVO Chotíkov, zejména pak na stanoviska a rozhodnutí, jež jsou ve smyslu § 110 a § 111 stavebního zákona nezbytná pro vydání stavebního povolení. Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu nezkoumal soulad napadeného rozhodnutí, jeho podkladů a řízení, jeho vydání předcházející správními předpisy. Zvlášť za situace, kdy existuje důvodná pochybnost o zákonnosti základních podkladů pro stavební řízení, které byly vydány ve věci vyloučeným správním orgánem. Žalovaný svým postupem porušil zejména § 2 odst. 1, 4, § 3 a § 89 odst. 2 správního řádu a rovněž § 78 odst. 5 s.ř.s. Žalobce v části žaloby V. uváděl, že podkladem napadeného rozhodnutí, ale i rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje o umístění stavby ZEVO Chotíkov. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15.10.2012 čj. RR/3178/12 o odvolání proti rozhodnutí MěÚ Nýřany ve věci umístění stavby ZEVO Chotíkov bylo citovaným rozsudkem krajského soudu zrušeno a v současné době řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí MěÚ Nýřany ze dne 1.6.2012, čj. OV- Asc/12440/2012 je vedeno pověřeným Krajským úřadem Jihočeského kraje. V nyní projednávané věci proto žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí MěÚ Nýřany o povolení stavby ZEVO Chotíkov, ačkoliv v době vydání napadeného rozhodnutí územní rozhodnutí neexistovalo. V době vydání stavebního povolení neexistovalo pravomocné územní rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov a proto nemůže projektová dokumentace, jež je součástí žádosti o vydání stavebního povolení, obsahovat údaje o souladu s územním rozhodnutím a nemůže být ani úplná. Stavební úřad tak nemůže žádost o vydání stavebního povolení přezkoumat v souladu s § 111 stavebního zákona. Podle názoru žalobce měl žalovaný za tohoto stavu věci rozhodnutí MěÚ Nýřany zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení s doporučením postupu podle § 111 odst. 3 stavebního zákona. Žalobce v části žaloby VI./A. tvrdil, že napadené rozhodnutí je zmatečné a nezákonné, neboť bylo přijato bez toho, aby žalobci a dalším účastníkům bylo umožněno seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim před vydáním napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 2. odst. 2, čl. 3. odst. 3, čl. 4. odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a bylo vydáno v rozporu s § 2 odst. 1, 2, 3, § 4 odst. 3, 4, § 7 a § 36 správního řádu. Žalobce v části žaloby VI./B. tvrdil, že ve věci rozhodující správní orgán I. stupně neměl k dispozici veškeré podklady k rozhodnutí, které byly zajištovány dodatečně až v rámci odvolacího řízení. Tímto postupem žalovaného, který následně zhojil nedostatky rozhodnutí správního orgánu I. stupně došlo k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Pokud rozhodnutí správního orgánu I. stupně postrádalo dostatek podkladů, jednalo se o zásadní nedostatek, pro který měl odvolací orgán přezkoumávané rozhodnutí zrušit a věc vrátit k doplnění podkladů a k novému rozhodnutí. V části žaloby VI./C. žalobce namítal zmatečnost a nezákonnost posouzení závazného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství zn. DSH/4836/13 ze dne 9.4.2013, když krajský úřad dospěl k závěru, že závazné stanovisko MěÚ Nýřany odboru dopravy, čj. OD-Fro/18553/2012 ze dne 26.9.2012 není závazným stanoviskem pro stavební řízení. Žalobce tvrdil, že samotné stanovisko je nezákonné z toho důvodu, že bylo vydáno správním orgánem, jehož úřední osoby jsou vyloučeny z rozhodování ve věci týkající se ZEVO Chotíkov. Při posouzení tohoto stanoviska nebylo objasněno, čím stanovisko MěÚ Nýřany z 26.9.2012 ve skutečnosti je, když není závazným stanoviskem, ačkoliv je takto označeno a jako za takové bylo považováno celé prvoinstanční řízení. Navíc za situace, kdy podmínky stanovené tímto závazným stanoviskem byly přejaty do výroku rozhodnutí o vydání stavebního povolení, a to konkrétně do jeho výroku II. v rámci podmínky č.

19. Vzhledem k tomu, že stanovisko MěÚ Nýřany ze dne 26.9.2012 bylo vydáno jako podklad pro řízení o vydání stavebního povolení, tj. napadeného rozhodnutí a jeho obsah byl zahrnut do výroku napadeného rozhodnutí, je žalobce přesvědčen o tom, že posouzení je i v této části nezákonné a je tak nepřezkoumatelné. Žalobce současně namítl nezákonnost posouzení závazného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství zn. DSH/4836/13 ze dne 9.4.2013, neboť bylo vydáno osobou, o níž lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti ve vztahu k řešené věci a o řádně uplatněné námitce podjatosti nebylo dosud s konečnou platností nestranně rozhodnuto. Žalobce dále nesouhlasil se závěry posouzení závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí, kde odbor životního prostředí Krajského úřadu Plzeňského kraje konstatuje, že písemnost MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí z 25.9.2012 není závazným stanoviskem ve smyslu ust. § 149 správního řádu, nýbrž je vyjádřením dotčeného orgánu vydaným podle § 154 správního řádu. Současně však krajský úřad konstatuje, že podmínky uvedené ve vyjádření byly stavebním úřadem zpracovány do stavebního povolení a teprve nabytím právní moci stavebního povolení budou pro investora závazné. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí si v zásadě odporuje, když současně říká, že posuzované stanovisko není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu, nýbrž je pouhým vyjádřením a zároveň tomuto vyjádření přiznává sílu stanoviska dotčeného orgánu, když podmínky v něm stanovené mají být a jsou podmínkami stavebního povolení zavazujícími stavebníka při realizaci stavby. S ohledem na ustanovení § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. a s ohledem na § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. je patrné, že provedené posouzení závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí je nutno považovat za zmatečné. Žalobce současně poukázal na skutečnost, že posouzení závazného stanoviska bylo vydáno osobou vyloučenou z rozhodování ve věci ZEVO Chotíkov a proto navrhl, aby pro případ zrušení napadeného rozhodnutí krajským soudem bylo předmětné stanovisko MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí z 25.9.2012 podrobeno novému přezkumu a to jiným, věcně příslušným správním orgánem. Žalobce v části žaloby VII. tvrdil, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 68 správního řádu a s § 89 a § 90 správního řádu a je nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí mění a doplňuje odůvodnění rozhodnutí MěÚ Nýřany, aniž by svůj postup v souladu se zákonem zdůvodnil a skutečnost zohlednil ve výroku napadeného rozhodnutí. Ve výroku napadeného rozhodnutí není žádné zmínky o tom, že by napadeným rozhodnutím mělo být měněno, či doplňováno odůvodnění rozhodnutí MěÚ Nýřany, z ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu vyplývá, že žalovaný v případě vad odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nebo jeho nepřesnosti měl rozhodnout o změně přezkoumávaného rozhodnutí v části odůvodnění a to v rámci výroku napadeného rozhodnutí a v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu a nikoliv v rámci odůvodnění, jak učinil. Žalobce v žalobě v části VIII. tvrdil, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá i v rozporu s § 89 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný se nevypořádal s námitkami řádně uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný v rozporu se závěry krajského soudu vyslovenými v rozsudku 30A 58/2013-187 konstatoval, že tento krajský soud ve svém rozhodnutí o odvolání proti stavebnímu povolení na předmětnou stavbu nezjistil ve vedeném řízení, či vydaném povolení žádnou chybu. Zrušující rozsudek vyslovil pouze systémovou podjatost odvolacího správního orgánu. Takové tvrzení žalovaného podle žalobce je v hrubém rozporu se skutečností, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zjevné, že tento soud se zabýval výlučně námitkami týkajícími se možného vyloučení úředních osob z rozhodování ve smyslu § 14 správního řádu. Navíc soud jednoznačně konstatoval, že za popsané situace, kdy dospěl k závěru, že o odvolání měl rozhodnout zcela jiný správní orgán, by již postrádalo smysl zabývat se dalšími žalobními námitkami. Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť žalovaný rozhodnutí MěÚ Nýřany potvrdil, ačkoliv v době jeho rozhodování stavba ZEVO Chotíkov nebyla umístěna pravomocným územním rozhodnutím, žalovaný se neřídil právním názorem krajského soudu a v napadeném rozhodnutí nerozhodl o námitkách žalobce či žalobce Děti Země v rozporu s přímým pokynem krajského soudu. Žalobce proto opakovaně uplatnil námitky: a) žalobce v bodě II. odvolání namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť z jednotlivých částí jeho výroku není patrné, za užití kterých zákonných ustanovení bylo v jednotlivých dílčích výrocích rozhodováno, a to v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu b) žalovaný v rámci vypořádání odvolacích námitek konstatoval, že nedošlo k porušení procesních práv žalobce, když žalobci byla poskytnuta dostatečná lhůta k seznámení se s podklady stavebního řízení a tuto lhůtu si podle mínění žalovaného zkrátil sám žalobce tím, že si zásilku obsahující oznámení o zahájení stavebního řízení ze dne 6.12.2012 vyzvedl až 10. den, tedy až ke konci úložní lhůty. Žalobce byl přesvědčen, že MěÚ Nýřany stanovil záměrně lhůtu k seznámení se s podklady pro vydání stavebního povolení v období vánoc tak, že poslední den lhůty připadl na 31.12.2012 a činil tak za účelem znemožnění realizace práv účastníku řízení. Fakticky žalobci zbylo formálně 10 dní pro seznámení se s podklady pro stavební řízení, z nichž 4 dny připadly na víkend a 3 dny na vánoční svátky. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v souladu s § 4 odst. 3 správního řádu je povinností správního orgánu oznamovat své jednotlivé úkony s dostatečným předstihem. Žalobce tím byl zkrácen na svých procesních právech plynoucích z § 112 stavebního zákona, § 2 odst. 1, § 4 odst. 3, § 36 odst. 2 a 3 a § 89 odst. 1 správního řádu. c) žalovaný zcela rezignoval na řešení námitky uplatněné v bodě V. odvolání a pouze zopakoval odůvodnění správního orgánu I. stupně o tom, proč se domnívá, že inženýrské objekty IO 23 a IO 24.1 nejsou vodními díly. Žalobce vyslovil přesvědčení, že uvedené inženýrské objekty, jsou vodním dílem ve smyslu zákona o vodách, přičemž žalovaný není kompetentní k rozhodnutí o tom, zda se v případě uvedených inženýrských objektů jedná či nejedná o vodní dílo, když žalovaný není speciálním stavebním úřadem ve smyslu § 15 stavebního zákona. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné a event. i nicotné v dotčené části. Žalobce na podkladě uvedených tvrzení navrhoval, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V případě, že soud neshledá důvody k postupu podle § 78 odst. 3 s.ř.s. žalobce navrhl in eventum, aby tento soud podle § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s. zrušil pouze rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce současně navrhl, aby žalobě krajský soud přiznal odkladný účinek a svůj návrh odůvodnil tvrzením, že existuje vážné riziko, že osoba zúčastněná na řízení bude pokračovat v realizaci stavby ZEVO Chotíkov na základě napadeného rozhodnutí, ačkoliv je zjevně nezákonné. Žalobce uvedl, že za současné situace je zapotřebí zatímně upravit poměry účastníků ve smyslu § 38 s.ř.s., neboť hrozí vážná újma nejen žalobci, ale hrozí i újma veřejnosti a veřejnému zájmu na výkonu veřejné správy a samosprávy v souladu se zákonem a v jeho mezích. Tato žaloba byla u Krajského soudu v Plzni vedena pod sp.zn. 30 A 99/2015. Vzhledem k tomu, že obě žaloby směřovaly proti témuž rozhodnutí, soud je spojil ke společnému projednání podle § 39 odst. 1 zák. č. 150/20025 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a obě žaloby jsou u Krajského soudu v Plzni vedeny pod sp.zn. 30 A 87/2015. III./a) Vyjádření žalovaného k žalobě žalobce a) Děti Země Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě rekapituloval výchozí skutkový stav a dále se vyjadřoval k jednotlivým žalobním důvodům uvedeným v žalobě v části III. K namítané absenci podkladů pro rozhodnutí a k nemožnosti žalobce se k těmto podkladům následně vyjádřit a seznámit se s nimi žalovaný uvedl, že v rámci odvolacího řízení nebyly pořizovány nové podklady, neboť odvolací orgán vycházel z dokladů založených ve spise a proto nevyzýval účastníky k seznámení se s podklady, které jim byly známé. Ke třem podáním žalobce, které podle žalobce nebyly vzaty v potaz, žalovaný uváděl, že jedno podání se týkalo žádosti podle § 80 správního řádu o zjednání nápravy proti nečinnosti správního orgánu I. stupně ve věci nezastavení realizace stavby ZEVO Chotíkov. Žalovaný zdůrazňoval, že usnesením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9.4.2015 byl pověřen pouze k vyřízení odvolání proti rozhodnutí MěÚ Nýřany ve věci vydaného stavebního povolení a nebyl kompetentní k vyřízení této žádosti žalobce a proto toto podání bylo postoupeno příslušnému správnímu orgánu. Další podání žalobce obsahovalo sdělení o dvou rozsudcích NSS k umístnění a povolení spalovny Chotíkov se žádostí žalobce o vložení do správního spisu, což bylo provedeno. Žalovaný následně odmítl srovnání postupu při projednání předmětné věci s postupem Krajského úřadu Jihočeského kraje projednávajícím odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov, která je již částečně zrealizována. Žalovaný jako odvolací správní orgán, který byl pověřen k dokončení odvolacího řízení, vycházel z právního a skutkové stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako orgán I. stupně vydal své rozhodnutí o povolení stavby. Stavební řízení a řízení územní jsou přitom dva odlišné typy správních řízení a skutečnost, která může z hlediska z části již zrealizované stavby mít vliv na výsledek územního řízení, není z hlediska stavebního řízení právně určující, neboť v řízení se zkoumá správnost postupu stavebního úřadu v původním stavebním řízení. Proto tuto žalobní výtku žalovaný označil za nedůvodnou. V další žalobní námitce, že žalovaný si pro potřeby odvolacího řízení ve věci stavebního povolení opatřil aktuální pravomocné územní rozhodnutí, když původní rozhodnutí o umístnění stavby bylo Krajským soudem v Plzni rozsudkem z 25. 7. 2014, čj. 30A 76/2012-266 zrušeno a nové dosud nebylo vydáno, žalovaný uváděl, že jeho názor vyslovený k namítané absenci územního rozhodnutí zůstává nezměněn, neboť projednávaná stavba byla ve své době řádně umístěna na základě pravomocného rozhodnutí o umístění stavby. Následně ve vedeném stavebním řízení, které bylo ukončeno vydáním stavebního povolení stavební úřad zcela řádně a zcela v souladu se stavebním zákonem posuzoval projednávanou stavbu i z hlediska souladu s pravomocným územním rozhodnutím. Stavební povolení nabylo právní moci, stavebník realizoval stavbu legálně na základě platných povolení. K žalobcem tvrzené nezákonnosti stanoviska EIA žalovaný uváděl, že v dané věci nedošlo ke změně záměru ani k tomu, že by bylo vedeno navazující stavební řízení. Naopak bylo vydáno stavební povolení, které nabylo právní moci. Na základě tohoto pravomocného stavebního povolení stavebník začal realizovat řádně povolenou a projednanou stavbu. Po zrušujícím rozsudku krajského soudu pokračoval žalovaný v odvolacím řízení, v jehož rámci byla přezkoumávána správnost rozhodnutí a zákonnost postupu stavebního úřadu. Žalovaný jako odvolací správní orgán z důvodu vyslovené podjatosti Krajského úřadu Plzeňského kraje na základě pověření Ministerstva pro místní rozvoj dokončil řízení o odvolání a vycházel přitom z právního a skutkového stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako orgán I. stupně vydal své rozhodnutí o povolení stavby. K žalobcem tvrzené nezákonnosti postupu při přezkumu závazných stanovisek zahrnující též závazné stanovisko MěÚ Nýřany z 25.9.2012, čj. OŽP-JAN/22051/2013, žalovaný poukázal na stanovisko Krajského úřadu Plzeňského kraje k posouzení předmětné písemnosti, které nepřiznal povahu závazného stanoviska a které označil za pouhé vyjádření ve smyslu § 154 a násl. správního řádu. Žalovaný uváděl, že toto stanovisko stejně jako druhé stanovisko MěÚ Nýřany čj. OŽP-HAN/20241/2011 udělující souhlas se změnou krajinného rázu, bylo v rámci podaného odvolání proti územnímu rozhodnutí o umístění stavby podrobeno přezkoumání zákonnosti podle § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný uváděl, že žalobce měl jako účastník řízení o stavební povolení možnost v rámci odvolacího řízení namítnout i nezákonnost závazných stanovisek vydaných jako závazný podklad pro územní rozhodnutí, která byla rovněž vzata jako podklad pro stavební řízení, tzn. požadovat jejich přezkum podle § 149 odst. 4 správního řádu. Tento postup však žalobce nezvolil a v rámci odvolacího řízení vedeného Krajským úřadem Plzeňského kraje napadl pouze vyjádření orgánu Státní správy lesů. Krajský úřad Plzeňského kraje přezkoumal vyjádření orgánu státní správy lesů a dospěl k výše uvedeným závěrům. Přezkum závazného stanoviska vydaného pro územní rozhodnutí Krajský úřad Plzeňského kraje nemohl provést, neboť toto nebylo v rámci odvolacího řízení napadeno. K tvrzené nezákonnosti vydání stanoviska EIA žalovaný uváděl, že toto stanovisko bylo vydáno 17.2.2012 a rozhodnutí o stavebním povolení bylo městským úřadem vydáno 1.6.2012 pod čj. OV-Asc/12440/2012. V rámci odvolacího řízení se pak posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí podle právní úpravy platné ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tzn. ke dni 1.6.2012. Žalovaný je proto toho názoru, že i stanovisko EIA lze přezkoumávat pouze podle právní úpravy platné ke dni vydání napadeného rozhodnutí a nikoliv dle právní úpravy zák. č. 100/2001 Sb., ve znění od 1.4.2015. Žalovaný proto ve svém stanovisku v procesu EIA vychází z právní úpravy ke dni 1.6.2012. K žalobcem namítané podjatosti všech úředních osob zařazených do Krajského úřadu Plzeňského kraje žalovaný uváděl, že žalobní tvrzení, že úřední osoba nedostála své povinnosti o okolnostech nasvědčujících její vyloučení pro podjatost, by ve shodě s právním názorem soudu, mohlo být úspěšným žalobním bodem pouze tehdy, pokud by šlo o zjevné okolnosti, jestliže žalobce řádně namítal podjatost úřední osoby, již jako účastník správního řízení a současně tuto podjatost namítal řádně a včas v rámci svých žalobních bodů. Ve vztahu k procesu EIA namítlo Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov podjatost úředních osob v bodě VII. své žaloby. Z tvrzení tohoto subjektu ani z předloženého správního spisu zachycujícího proces EIA minimálně od 26.8.2011 do 17.2.2012 není ovšem patrno, že by tu byla takováto námitka kýmkoliv uplatněna. Z těchto skutečností konstatovaných i příslušným krajským soudem v přezkumném řízení podle žalovaného je zřejmé, že žalobce zůstal nečinný a nehájil svá procesní práva, když v průběhu procesu EIA nevznesl námitku podjatosti zaměstnanců Krajského úřadu Plzeňského kraje. Podle žalovaného další nezákonnost procesu EIA žalobce spatřoval v tom, že nebyla posuzována žádná alternativní řešení záměru. Podle žalovaného v projednávaném případě se nejedná o koncepci, kde by se zvažovaly různé varianty řešení tzv. SEA, nýbrž jde o již konkrétní záměr, pro který zákon nestanovuje povinnost předkládat varianty řešení. Pouze nástin studovaných možných variant je oznamovatel povinen v oznámení uvést, jedná-li se o záměr, který podléhá posouzení podle Přílohy č. 1 zák. č. 100/2001 Sb. Tuto povinnost také oznamovatel splnil. Žalovaný se vyjádřil k další žalobní výtce napadající posudek k procesu EIA. K tomu žalovaný uvedl, že tento posudek zpracoval prof. ing. V. L. CSc., posudek byl zpracován odborně způsobilou osobou a posudek obsahuje řádné vypořádání připomínek obdržených k dokumentaci. K námitce žalobce, že pro účely procesu EIA rozdělil stavebník svůj záměr na několik samostatných záměrů, čímž došlo k vyčlenění stavby horkovodní přípojky do samotného řízení tak, aby se tento záměr neposuzoval se samotným záměrem ZEVO Chotíkov a aby se vyhnul procesu tzv. velké EIA, žalovaný uvedl, že investor požádal sám Krajský úřad Plzeňského kraje o provedení posouzení záměru horkovodní přípojky podle zákona. Záměr byl posouzen jako podlimitní a bylo sděleno, že nebude podléhat zjišťovacímu řízení. Podle § 6 odst. 3 zák. je na úvaze příslušného orgánu, zda s přihlédnutím k zásadám uvedeným v Příloze č. 2 zákona EIA dospěje k závěru, že podlimitní závěr může vážně ovlivnit životní prostředí a bude tedy podléhat řízení zjišťovacímu. V tomto případě nebyl ze strany Krajského úřadu Plzeňského kraje shledán důvod proto, aby výše uvedený záměr zjišťovacímu řízení podléhal. Z uvedených důvodů žalovaný nepovažoval žalobu proti svému rozhodnutí za důvodnou a navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. III./b) Vyjádření žalovaného k žalobě žalobce b) Sdružení . Žalovaný v písemném vyjádření popřel tvrzení žalobce, že v době vydání stavebního povolení neexistovalo pravomocné rozhodnutí o umístnění stavby, neboť ve skutečnosti v této době rozhodnutí o umístění stavby existovalo a bylo pravomocné. Žalovaný uváděl, že v rámci odvolacího řízení nebyly pořizovány nové podklady a odvolací orgán vycházel z podkladů založených ve spisu, nevyzýval tedy účastníky k seznámení se s podklady, neboť tyto jim byly známé. Žalovaný jako odvolací správní orgán byl pověřen k dokončení odvolacího řízení a vycházel proto z právního a skutkového stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako orgán I. stupně vydal své rozhodnutí o povolení stavby. Žalobce přitom v žalobě ani neuvádí, v jakém smyslu by mohla jeho případná argumentace po seznámení se s podklady rozhodnutí způsobit konkrétní zásah do jeho právní sféry. Tuto žalobní námitku žalovaný označil za nedůvodnou. K otázce nezákonnosti posouzení závazného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaný uvedl, že stanovisko MěÚ Nýřany ze dne 26.9.2012 je stanoviskem k dokumentaci pro stavební povolení na stavbu ZEVO Chotíkov. V souladu s § 40 odst. 4 písm. d) zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, obecní úřady s rozšířenou působností uplatňují stanoviska k územním plánům a regulačním plánům a závazné stanovisko v územním řízení, pokud není příslušné Ministerstvo dopravy nebo krajský úřad. Uvedené stanovisko nelze chápat jako závazné stanovisko pro stavební řízení, jelikož obecní úřady obcí s rozšířenou působností nejsou příslušné k jejich vydávání. V předmětném stavebním řízení se jednalo o zřízení neveřejné přístupné účelové komunikace v uzavřeném areálu. V souladu s § 40 odst. 4 písm. a) zák. o pozemních komunikacích nepodléhá působnosti speciálního stavebního úřadu ani silničnímu správnímu úřadu. Žalovaný s vysvětlením, že aktuálně nemá k dispozici správní spisy a listinné podklady odkázal plně na vlastní argumentaci obsaženou ve vyjádření k souběžně projednávané žalobě vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 87/2015. IV. Osoby zúčastněné na řízení V průběhu řízení o obou žalobách uplatnila Plzeňská teplárenská a.s. se sídlem v Plzni, Doubravecká 2760/1 práva osoby zúčastněné na řízení. a) Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě žalobce a) Děti Země. Osoba zúčastněná na řízení v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že v prvém okruhu žalobních důvodů žalobce vytýká žalovanému nemožnost seznámit se se spisem ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Tento žalobní bod osoba zúčastněná na řízení posuzuje jako nedůvodný. Na podporu svého stanoviska osoba zúčastněná odkázala na příslušná ustanovení správního řádu v rozsahu § 36 odst. 3, § 82 odst. 4, § 83 odst. 1, § 89 odst. 2 a § 102 odst.

6. Současně osoba zúčastněná poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2.2.2015, čj. 30 A 58/2013-187, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího orgánu Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013, čj. RR/932/13. Osoba zúčastněná dovodila, že žalobci musel být znám stav řízení ke dni podání jeho odvolání a musel mu být znám i stav podkladů pro rozhodnutí získaných v rámci původního odvolacího řízení. Žalobce proto znal veškeré podklady, které vedly žalovaného k jeho rozhodnutí, které je napadeno projednávanou žalobou. Osoba zúčastněná poukázala i na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku z 15.12.2004 sp. zn. 7 As 40/2003, ze kterého vyplývá, že za předpokladu, že správní orgán řízení ve druhém stupni nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel z těch podkladů, které účastník řízení již znal, nedošlo k porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť smyslem tohoto ustanovení je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které ve správním řízení byly shromážděny. Předpokladem užití tohoto ustanovení je tedy stav, kdy ve správním řízení byly provedeny zásadní důkazy, o niž účastník řízení neví a dosud se k nim nevyjádřil. V případě žalobce proto ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu nebylo podle osoby zúčastněné porušeno. Osoba zúčastněná se vyjádřila k dalšímu žalobnímu důvodu, kterým je údajná absence pravomocného územního rozhodnutí na stavbu ZEVO Chotíkov. Tuto námitku rovněž vyhodnotila jako nedůvodnou. Na podporu svého stanoviska poukázala na ust. § 94 odst. 4 stavebního zákona ve znění účinném, do 31.3.2015, podle kterého dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí pro povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Současně osoba zúčastněná poukázala na právní stav, kdy ustanovení § 94 odst. 4 stavebního zákona doznalo změny s účinností od 1.4.2015, kdy toto ustanovení bylo doplněno tak, že toto neplatí, bylo-li zrušeno územní rozhodnutí pro záměr, pro který bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí. Podle čl. VI. bod 5. zák. č. 39/2015 Sb., kterým mimo jiné došlo rovněž ke zmíněné novelizaci stavebního zákona, vyplývá, že u záměrů, pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se územní rozhodnutí znovu nevydává, pokud bylo územní rozhodnutí zrušeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V předmětné věci územní rozhodnutí ve vztahu k dotčené stavbě bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25.7.2014, čj. 30A 76/2012-266, tedy před dnem nabytí účinnosti novely zák. č. 39/2015 Sb., která nastala ke dni 1.4.2015. V takovém případě se použije přechodné ustanovení tohoto zákona a nikoliv ustanovení § 94 odst. 5 účinného od 1.4.2015. Absence územního rozhodnutí ke dni vydání rozhodnutí žalovaného o povolení stavby tedy není vadou, protože bylo postupováno v souladu s přechodným ustanovením stavebního zákona podle ust. § 94 odst. 5 ve znění účinném do 31.3.2015. Osoba zúčastněná na řízení se vyjadřovala i k třetímu okruhu žalobních důvodů, který se týká absence závazných stanovisek podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí účinného od 1.4.2015. Tuto námitku osoba zúčastněná nepovažovala za důvodnou. Na podporu svého stanoviska osoba zúčastněná poukázala na ust. novelizovaného zákona o posuzování vlivu na životní prostředí v jeho rozsahu § 9a odst. 1, § 9a odst. 4, § 9a odst. 5 a na přechodná ustanovení v rozsahu čl. II. bod 2. stejného zákona. Osoba zúčastněná na řízení tvrdila, že přechodné ustanovení čl. II. bod 2. zák. č. 39/2015 Sb. se na přezkoumávaný případ nevztahuje. Podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu totiž odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo správními předpisy. Z toho pak je nutné dovodit, že posuzuje soulad s předpisy, které byly platné a účinné v době řízení před správním orgánem I. stupně a nikoliv v době průběhu odvolacího a správního řízení. Jiný postup by odporoval čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z této skutečnosti osoba zúčastněná na řízení dovodila, že žalovaný postupoval správně, pokud skutkový stav subsumoval pod příslušná ust. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí účinná do 31.3.2015 a nikoliv podle jeho novelizované verze účinné od 1.4.2015. Pokud shledal postup správního orgánu I. stupně správným a souladným s dosavadními právními předpisy, nemohl činit jinak, než jeho rozhodnutí potvrdit ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení odkázala na stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 10.7.2015 čj. 21345/ENV/15, ve kterém tento ústřední správní orgán, odpovědný za zákon o posuzování vlivu na životní prostředí, tento právní názor podpořil. Osoba zúčastněná se vyjádřila ke čtvrtému okruhu žalobních důvodů, ve kterých byla žalobcem namítána absence dalších odkladů ve spise a zde obsažené námitky označila za nedůvodné. Na podporu svého stanoviska osoba zúčastněná poukázala na ust. § 102 odst. 6 správního řádu, ze kterého vyplývá, že žalovaný mohl bezezbytku vycházet ze stavu spisu tak, jak mu byl předán, tedy a contratio z toho nevyplývá jakákoliv povinnost cokoliv doplňovat bez další změny okolností. Pokud žalobce vytýkal žalovanému, že si neopatřil nová závazná stanoviska či souhlasy, zejména od Ředitelství silnic a dálnic a Úřadu pro civilní letectví či Ministerstva dopravy, pak tato námitka je účelová. Platnost takového souhlasu případně závazného stanoviska je vázána na započetí stavby. Pokud stavebník započne se stavbou v průběhu doby trvání tohoto závazného stanoviska, pak je již jeho časové omezení irelevantní. Názor žalobce by absurdně znamenal, že u díla, u kterého stavba probíhá několik let, by muselo být vydáváno závazné stanovisko opakovaně. Za nedůvodnou osoba zúčastněná na řízení označila i další okruh žalobních námitek, podle kterých stanovisko EIA Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 17.2.2012 zn. ZN/3448/ŽP/11 bylo vydáno podjatým správním orgánem. Žalobce totiž tuto námitku neuplatnil v žalobě proti předcházejícímu správnímu řízení, nevyčerpal bezezbytku svá procesní práva a námitku uplatnil až v rámci současně projednávané žaloby. S odkazem na právní názory obsažené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2007 sp. zn. 5As 66/2006 a ze dne 26.8.2008 sp. zn. 7Afs 54/2007 osoba zúčastněná na řízení dovodila, že námitku podjatosti správního orgánu lze považovat za procesně právní úkon a musela být ze strany žalobce uplatněna již ve všech stádiích předchozího správního řízení. Pokud se tak nestalo, pak se jí soud nemůže ani zabývat. Osoba zúčastněná na řízení se vyjadřovala k dalšímu okruhu žalobních důvodů, které se týkaly absence dalších závazných stanovisek v rámci řízení. Protože správní orgán I. stupně i žalovaný se s touto vznesenou otázkou zabývali a argumentačně se s námitkou vypořádali, nemůže být řízení takovouto vadou zatíženo. K dalšímu žalobnímu důvodu týkajícímu se namítané předimenzovanosti stavby ZEVO Chotíkov osoba zúčastněná na řízení namítala, že dokumentace EIA je odborné stanovisko, které se váže ke konkrétnímu projektovému záměru. Lze jej tedy překonat maximálně jiným expertním posouzením. Argumentace žalobce je proto pouze jeho subjektivním názorem a není tvrzením právním ani odborným. Osoba zúčastněná konstatovala, že žalobce zaměňuje dokumentaci EIA, tedy stanovisko ke konkrétnímu projektu ZEVO Chotíkov, za dokumentaci SEA, tedy se stanoviskem koncepce nakládání s odpady. Vymezení možných variant postupu je úlohou právě dokumentace typu SEA. U dokumentace EIA, varianty strategického rozhodování, již nemají povětšinou místo, a to s ohledem na jeho účel spočívající v posouzení konkrétního projektu. Pokud žalovanému žalobce vytýká porušení ust. § 7 odst. 5 zák. o posuzování vlivu na životní prostředí, pak v tomto ustanovení je uvedena pouze možnost v posuzování variant a nikoliv explicitní povinnost takové varianty posuzovat či zvažovat. K žalobcem tvrzené problematice bilance odpadu produkovaných provozem stavby ZEVO Chotíkov se zdůrazněním o absenci informací o chemickém složení zbytků po spalování odpadů a o vlivu posuzovaného záměru na půdu, osoba zúčastněná uváděla, že není patrné, o jaké skutečnosti se tvrzení žalobce opírá a v čem podklady v dokumentaci EIA jsou nesprávné. Námitky v tomto okruhu proto osoba zúčastněná označila za nepodložené. K dalším žalobním důvodům týkajícím se tvrzení žalobce, že stavba ZEVO Chotíkov bude významným bodovým zdrojem fluorovodíku, chlorovodíku, oxidu dusíku a rtuti a že neexistuje relevantní informace o emisích oxidu uhlíku, osoba zúčastněná opět konstatovala, že není z tohoto tvrzení patrné, v čem došlo k pochybení při zpracování dokumentace EIA a k odchýlení od právních předpisů. K samotným výtkám osoba zúčastněná poukázala na skutečnost, že ze tří velkých spaloven komunálního odpadu v rámci České republiky, které spalují přibližně 360 tis. tun odpadu, uniká do ovzduší přibližně 40 mg PCDD/F. Přitom průměrná obec o 2000 obyvatel o spotřebě 4 tis. tun tuhých paliv za rok emituje do ovzduší zhruba 60 mg PCDD/F. Námitky žalobce v této oblasti proto nejsou relevantní. Osoba zúčastněná na řízení k žalobní výtce neúplnost dokumentace EIA v důsledku neexistence celkové bilance POPs, polychlorovaných bifenylů, hexachlorbenzenu a pentachlorbenzenu a porovnání s požadavky záměru s požadavky tzv. stockholmské úmluvy uváděla, že Nařízení vlády č. 354/2002 Sb. a č. 415/2012 Sb. uvedenou skupinu látek neupravuje a neukládá ani měření, které by jejich bilanci zjišťovalo. Nečinní tak ani žádný jiný právní předpis. Kromě toho žalobce v rámci zjišťovacího řízení oznámení hodnocení záměru stejnou námitku nevznesl a touto problematikou se dokumentace EIA nezabývala, neboť zde nevyvstala povinnost tak činit. Z údajů, které jsou uvedeny na str. 18 a 19 z dokumentace EIA pak vyplývá, že limity záměru jsou zcela v souladu s požadavky Stockholmské úmluvy. Námitky žalobce vznesené v této oblasti byly proto označeny za účelové. V další žalobní výtce žalobce namítal absenci předtříděných nebezpečných odpadů, čemuž osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že není tvrzena žádná skutečnost, na jejímž podkladě by ze strany dokumentace EIA měla být tato problematika řešena. Předtřídění nebezpečných odpadů je otázkou řešenou po většinou teoreticky v odborných kruzích a není realizována v žádné spalovně v žádném státě. Není relevantní skutečností, zda výstup spalovny v rovině tuhých materiálů obsahuje nečistoty, ale relevantní je skutečnost, zda nedochází k emisím škodlivých látek z těchto výstupů do životního prostředí. V tomto směru je také dána podmínka dokumentace EIA plynoucí z její kapitoly VII., III.

6. Z těchto důvodů žalobní důvody v této oblasti jsou nedůvodné. K tvrzení žalobce, že varianta stavby ZEVO Chotíkov byla jedinou, která byla ze strany dokumentace EIA posuzována, osoba zúčastněná zopakovala, že nelze zaměňovat účel dokumentace EIA a účel dokumentace SEA. Právě dokumentace SEA vyžaduje takový postup, kterého se žalobce dovolává, tzn. posuzování možných variant budoucího řešení. Dokumentace EIA se však váže ke konkrétnímu projektu stavby ZEVO Chotíkov a zde koncepční varianty již nemohou být otvírány. Konečně ani zákon o posuzování vlivu na životní prostředí takovou povinnost výslovně neukládá ani žalovanému, ani zpracovateli dokumentace EIA. Ust. § 9a zák. o odpadech předpokládá jistou hierarchii nakládání s odpady, zároveň však stanoví, že od § 9a odst. 1, kde je tato hierarchie stanovena, je možno se odchýlit v případech uvedených v odst. 2, což se právě stalo v rámci zjišťovacího řízení, kdy dokumentace EIA potvrzuje, že odchýlení je u záměru ZEVO Chotíkov vhodné. Žalobní důvody v této oblasti proto osoba zúčastněná na řízení označila za nedůvodné. Za nedůvodný označila osoba zúčastněná na řízení rovněž okruh žalobních důvodů zahrnujících tvrzení žalobce, že v řízení došlo k porušení ust. § 3 správního řádu a k rozporu s účelem zákona o posuzování vlivu na životní prostředí, když žalovaný nevyužil své zákonné možnosti, nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Celý projekt stavby ZEVO Chotíkov prošel složitým přípravným řízením, územním řízením, stavebním řízením a důkladným posouzením jeho vlivu na životní prostředí, kdy dokumentaci EIA zpracovával erudovaný odborník, o jehož nezávislosti nemůže být pochyb. Veškeré námitky žalobce v rámci zjišťovacího řízení byly vypořádány. Žalovaný správní orgán I. stupně i zpracovatel dokumentace EIA stanovil řadu podmínek, která osoba zúčastněná na řízení musí při realizaci záměru akceptovat a splnit. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem a podmínky uložené v rámci řízení o umístění stavby, resp. stavebního povolení zajištují, aby řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Z těchto souhrnných důvodů osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby žaloba byla jako nedůvodná soudem zamítnuta. b) Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě žalobce b) Sdružení Osoba na řízení zúčastněná označila za nedůvodnou námitku žalobce, že žalovaný při rozhodnutí vycházel pouze z podkladů pořízených Krajským úřadem Plzeňského kraje a neprovedl žádná další zjištění. Ust. § 102 odst. 6 správního řádu umožnuje, aby v novém řízení správní orgán využil podkladů původního rozhodnutí, včetně podkladů rozhodnutí o odvolání, nevylučuje-li to důvod nového řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2.2.2015, čj. 30A 58/2013-187 bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013, čj. RR/932/13. Nebylo však zrušeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně a proto žalovaný nemusel opatřovat nová zjištění, protože postačovala plně zjištění dosavadní. K další žalobní výtce týkající se údajné podjatosti zaměstnanců MěÚ Nýřany ve sporné věci osoba zúčastněná uváděla, že tato výtka není důvodná. Dle § 14 odst. 2 správního řádu účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Žalobce přitom za důvod o podjatosti považoval skutečnost, že město Nýřany je členem Sdružení měst a obcí Plzeňského kraje a současně je pouze stranou uzavřené Dohody o partnerství a spolupráci na integrovaném systému u nakládání s komunálními odpady v Plzeňském kraji. Osoba zúčastněná zdůraznila, že již v rozsudku Krajského soudu v Plzni čj. 30A 58/2013-187 byla otázka podjatosti úředních osob správního orgánu řešena a nebylo shledáno, že správní orgán I. stupně a jeho zaměstnanci by byli osobami podjatými. V jiném případě by soud nepochybně přistoupil ke zrušení i jejich rozhodnutí. Žalobce přitom měl důvod podjatosti objasnit tehdy, když se o něm dozvěděl. V jiném případě se k námitce podjatosti nepřihlíží. Měl tak učinit v době, kdy byl nalézacím správním řízením pověřen správní orgán I. stupně a nikoliv až v žalobě, tj. po uplynutí 2 a půl roku a až po skončení správního řízení. Navíc z ust. § 14 odst. 2 správního řádu vyplývá, že nepostačuje pouze namítnout podjatost, ale musí být specifikován i její důvod a důvod formulovaný v žalobě je jiným důvodem, než byl uveden v předchozích námitkách žalobce. Tato procesní námitka podjatosti nebyla vznesena řádně ani při řízení před správním orgánem I. stupně a ani následně. Ze strany žalobce tím nedošlo k vyčerpání všech jeho procesních práv v předešlém správním řízení. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení poukázala na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku z 27.9.2007 sp. zn. 5 As 66/2006, který říká, že i když ve správním soudnictví obecně lze připustit, aby v žalobě proti správnímu rozhodnutí mohly být účinně uplatněny i námitky, které nebyly uplatněny ve správním řízení, nelze takový postup připustit tam, kde zákon umožňuje koncentraci řízení ve správním řízení. Soudní přezkum správního rozhodnutí je koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Vyčerpání právních výtek ve správním řízení před podáním žaloby k soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahu soudu do správního řízení. Účastník správního řízení má tedy zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Námitku podjatosti správního orgánu, kterou lze považovat za procesně právní úkon, měl proto žalobce uplatnit již ve všech stadiích předchozího správního řízení. Nestalo-li se tak, soud se jí nemůže zabývat. Z těchto důvodů tato žalobní výtka byla osobou zúčastněnou na řízení označena za nedůvodnou. K další žalobní výtce týkající se nezákonnosti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. RR/518/12 a místní nepříslušnosti správního orgánu I. stupně osoba zúčastněná na řízení uváděla, že provedená delegace ve smyslu § 131 odst. 4 správního řádu Krajským úřadem Plzeňského kraje, byla zcela v souladu se správním řádem. Provedenými procesními úkony byla vyloučena zjevná podjatost jiného správního orgánu, a to odboru výstavby MěÚ Města Touškov, kdy Město Touškov v budoucnu bude mít přímý majetkový prospěch z případné realizace záměru stavby ZEVO Chotíkov. Tento správní orgán byl vyloučen z projednávání a vedením řízení byl pověřen jiný správní orgán I. stupně, u kterého podjatost nemůže být předpokládána. Toto žalobní tvrzení bylo označeno za nedůvodné. Osoba na řízení zúčastněná dále za nedůvodnou označila výtku žalobce, že ve věci nedošlo k vydání pravomocného rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov. V této souvislosti osoba zúčastněná poukázala na ust. § 94 odst. 5 stavebního zákona platného do 31.3.2015, dále na znění tohoto zákona v rozsahu ust. § 94 odst. 5 ve znění účinném od 1.4.2015 a poukázala současně na přechodná ustanovení zák. č. 39/2015 Sb. v čl. VI. bod 5., na kterých absence územního rozhodnutí ke dni vydání rozhodnutí žalovaného o povolení stavby není vadou, neboť bylo postupováno v souladu s citovaným přechodným ustanovením stavebního zákona v § 94 odst. 5. ve znění účinném do 31.3.2015. K dalšímu žalobnímu důvodu, ve kterém žalobce namítal chybějící závazné stanovisko vydávané podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění tohoto zákona účinného od 1.4.2015 osoba zúčastněná na řízení uváděla skutečnosti, podle kterých považuje tuto námitku za nedůvodnou a argumentovala zcela totožně jako ke stejné žalobní výtce obsažené v žalobě Dětí Země. V další části svého vyjádření osoba zúčastněná na řízení se vyjadřovala k námitce žalobce týkající se tvrzeného porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu, kdy žalobci nemělo být umožněno seznámit se se spisem před vydáním rozhodnutí. Nedůvodnost této žalobní výtky osoba zúčastněná odporovala stejným stanoviskem, jaké zaujala ke stejné žalobní výtce uplatněné žalobcem Děti Země v souběžně projednávané žalobě. K žalobní výtce týkající se tvrzené zmatečnosti nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek Krajského úřadu Plzeňského kraje, čj. DSH/4836/13 a čj. ŽP/3214/13, kdy neměla být závazná stanoviska příslušným správním orgánem označena, osoba zúčastněná uváděla, že tato námitka je nesprávná. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.11.2008 sp. zn. 5 As 40/2008 se závazným stanoviskem rozhodnutí nestává tím, že je tak v zákoně výslovně označeno, ale svou povahou, tj. tím, jaký má vliv na práva a povinnosti účastníků a na rozhodnutí, pro které je podkladem. Z ust. § 149 odst. 1 správního řádu osoba zúčastněná na řízení dovozuje, že není podstatné, jak je listina příslušným řádným orgánem označena, zásadní je to, zda byla promítnuta do výroku rozhodnutí tak, jak předvídá ust. § 149 odst. 1 správního řádu. Totéž lze uvést i pro případ, domnívá-li se správní orgán, že se nejedná o závazné stanovisko, ale např. o vyjádření. Ani žalobce ve své žalobě nezpochybňuje to, že v obou případech došlo k promítnutí obsahu listin do výroku rozhodnutí, tj. že jejich materiální dopady měly povahu závazného stanoviska a tedy že došlo k naplnění ust. § 149 odst. 1 správního řádu. Osoba zúčastněná na řízení pak v takovém případě považuje vytýkání vad žalobcem za ryze formalistické, které nemělo žádný dopad na zákonnost postupu žalovaného. K další námitce žalobce mířící na poskytnutí krátké doby na seznámení se s podklady pro rozhodnutí o povolení stavby před správním orgánem I. stupně osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že tato námitka je vznášena účelově. Samotný žalobce v žalobě uvádí, že zásilka s výzvou k seznámení se s podklady pro rozhodnutí byla uložena u provozovatele poštovních služeb dne 11.12.2012 z toho důvodu, že žalobce neumožnil její předání do jeho vlastních rukou a bylo tedy pouze na jeho přístupu a ochotě, zda zásilku vyzvedne. Pokud by tak učinil již první den, měl by na vyjádření a seznámení se se spisem 20 kalendářních dní. Ani žalobce nesporuje, že i při jeho provedeném postupu byla zachována lhůta, stanovena v § 112 odst. 1, 2 stavebního zákona, tj. nejméně 10 kalendářních dní. Navíc lze poukázat na skutečnost, že žalobce nahlížel do spisu a seznamoval se s ním dne 19.12.2012, tj. ještě před vyzvednutím poštovní zásilky. Měl tedy na vyjádření ve věci lhůtu 12 kalendářních dní, což lze považovat za lhůtu zcela dostatečnou a přiměřenou k okolnostem. Z těchto souhrnných důvodů osoba zúčastněná na řízení označila uplatněnou žalobu za nedůvodnou a navrhovala, aby soud tuto žalobu zamítl. V. Posouzení žalob krajským soudem Krajský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými byly výroky rozhodnutí řádně napadeny (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). V rámci posuzování žalob obou žalobců krajský soud vzal v úvahu, že předmětem přezkumného řízení se stalo rozhodnutí žalovaného o odvolání obou žalobců proti rozhodnutí MěÚ Nýřany z 18.1.2013, čj. OV-Asc/1763/2013, kterým bylo vydáno stavební povolení na stavbu ZEVO Chotíkov. O odvolání obou současných žalobců rozhodl původně jako příslušný odvolací orgán Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím z 26.6.2013 čj. RR/932/13, které oba žalobci napadli žalobou. O této žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2.2.2015 čj. 30 A 58/2013-187, kterým rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodovacím důvodem pro vydání tohoto rozsudku byla soudem shledaná systémová podjatost úředních osob Krajského úřadu Plzeňského kraje při rozhodování o podaných odvoláních, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR vydalo dne 9.4.2015 usnesení čj. MMR-13213/2015-83/875, kterým řízením o odvolání obou současných žalobců proti rozhodnutí stavebního úřadu pověřilo Krajský úřad Středočeského kraje. Z obsahu žalobami napadeného rozhodnutí, ve shodě s písemným vyjádřením žalovaného k projednávaným žalobám, krajský soud shledal, že žalovaný v řízení o odvolání vycházel z právního a skutkového stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí o povolení stavby. Právně nevýznamný byl soudem shledán omyl žalovaného, že zákonnost napadeného rozhodnutí měl posuzovat podle právní úpravy platné k 1.6.2012, kdy mělo být vydáno předmětné stavební povolení čj. OV- Asc/12440/2012. Pod uvedeným dnem a číslem jednacím bylo ve skutečnosti vydáno rozhodnutí o umístnění stavby ZEVO Chotíkov. Pro posouzení důvodnosti jednotlivých uplatněných žalobních bodů bylo nezbytné přednostně zodpovědět právní otázku, zda pro rozhodnutí příslušného odvolacího orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které je odvoláním napadáno, či skutkový a právní stav daný v době, kdy o projednávaném odvolání rozhoduje odvolací správní orgán. O této právní otázce usoudil soud následovně. Správní řád neobsahuje konkrétní ustanovení, jež by zakotvila zásadu, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Takováto zásada však vyplývá implicitně z kontextu celého správního řádu. Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý a zavedený v historii správního soudnictví, jak vyplývá, například z rozhodnutí prvorepublikového NSS ze dne 20. 10. 1925, sp. zn. 8179/25, Boh.A. 5975/26. I to mohlo být důvodem, proč zákonodárce nepovažoval za nutné speciálně toto pravidlo kodifikovat do konkrétních ustanovení, na rozdíl od řízení přezkumného. V přezkumném řízení podle správního řádu se posuzuje soulad s právními předpisy podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. I když tedy není výslovně stejný princip zmíněn v ustanoveních upravujících postup správního orgánu na prvním stupni, není důvod se domnívat, že zákonodárce měl v úmyslu uplatňovat tento princip pouze v přezkumném řízení. (obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. dubna 2011 čj. 1 As 24/2011-79, dostupném na www.nssoud.cz ) Zásada, že pro rozhodování správních orgánů je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí platí i pro rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Tento závěr podporuje i výklad ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého správní soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu (zpravidla odvolacího orgánu) dle skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Pak i samo rozhodnutí (odvolací) musí vycházet ze stavu v době svého vydání. … Odvolací správní orgán není vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem I. stupně. Devolutivní účinek odvolání spočívá v tom, že celá věc přechází k rozhodnutí na nadřízený orgán, který odpovídá (ve stejném rozsahu jako správní orgán I. stupně) za správné a úplné zjištění skutkového stavu a který je za tímto účelem oprávněn zopakovat již provedené dokazování, vedle toho provést i důkazy nové. Doplňování dokazování by však nemělo být takového rozsahu, aby rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým by bylo změněno rozhodnutí prvoinstančním, bylo postaveno na zcela jiných podkladech, což by vedlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení (obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2008 čj. 1 As 68/2008/-126, dostupném na www.nssoud.cz ). Tyto právní závěry podporuje i další zásada správního řízení o jednotnosti správního řízení, podle které řízení v I. stupni a odvolací řízení představují jeden celek. Podáním odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nedochází k zahájení samostatné fáze řízení jako v případě řízení přezkumného vedeného podle § 94 a násl. správního řádu. Tím je příslušný odvolací správní orgán v jiném postavení, než příslušný správní orgán provádějící přezkumné řízení, který ve smyslu § 96 odst. 2 správního řádu posuzuje soulad přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy a vychází z právního stavu a ze skutkových okolností v době jeho vydání. Pokud se právní stav od doby vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně do doby rozhodnutí odvolacího správního změní, mohou nastat dvě situace. Pokud novelizované znění právního předpisu měnící právní předpis, ze kterého vycházel správní orgán prvého stupně neobsahuje intertemporální pravidla, pak správní orgán rozhoduje podle nové procesněprávní úpravy, účinné v době rozhodování odvolacího správního orgánu. A pokud novelizované znění právního předpisu vlastní speciální intertemporální pravidla obsahuje, pak je nezbytné, podle těchto pravidel postupovat. Tato situace nastala právě v případě zákona č. 39/2015 Sb. novelizujícího zákon č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí. Na základě takto vysloveného právního názoru neobstojí tvrzení žalovaného, že přezkoumával soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s správními předpisy na podkladě právního stavu daného v době rozhodnutí správního orgánu I. stupně, to je ke dni 18.1.2013. Soudem vyslovený právní názor se následně promítá do právního hodnocení jednotlivých žalobních bodů uplatněných žalobci v projednávaných žalobách. Východiska věcného posouzení žalob Krajský soud posuzoval žalobní důvody uplatněné v obou žalobách na podkladě širšího kontextu zahrnujícího i exkurz do historie právní úpravy problematiky v oblasti posuzování vlivů některých záměrů na životní prostředí. V této souvislosti vzal v úvahu, že již dne 25. června 1998 byla přijata Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní úpravě v záležitostech životního prostředí - Aarhuská úmluva, která je zaměřená na posilování ochrany životního prostředí prostřednictvím vytvoření speciálních procesních práv veřejnosti. Pro Českou republiku jako jednoho ze signatářů byla úmluva ratifikována dne 6. července 2004 a byla publikována ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 124/2004 Sb. m. s. Dalším významným právním dokumentem v této oblasti bylo přijetí Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92-EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen Směrnice EIA). Tato Směrnice EIA pro Českou republiku nabyla účinnosti dne 17.2.2012 a její článek 13 zavazuje členské státy sdělit Evropské komisi změny ustanovení vnitrostátních právních předpisů, které přijmou v oblasti působnosti této směrnice. Dne 25.4.2013 Evropská komise v dokumentu značky 2013/2048, C (2013) 2,28 final upozornila Českou republiku na nedostatky při provádění uvedené Směrnice EIA. Nedostatky byly vytčeny v oblasti: - provedení definic podle čl. 1 odst. 2 písm. d) a písm. e) Směrnice EIA - provedení čl. 3 Směrnice EIA - provedení čl. 4 Směrnice EIA - provedení čl. 5 Směrnice EIA - provedení čl. 6 Směrnice EIA - provedení čl. 7 Směrnice EIA ve vztahu k záměrům prováděným na území České republiky a čl. 7 ve vztahu k záměrům prováděným mimo území České republiky - provedení čl. 9 odst. 1 Směrnice EIA - neúčinné provedení ustanovení o přístupu k právní ochraně - nesdělení právních předpisů v čl. 13 - nedostatky v provedení přílohy I. Směrnice EIA K této posledně uvedené výtce Evropská komise zdůraznila, že záměry uvedené v Příloze I. Směrnice EIA podléhají posouzení v souladu s čl. 5 až 10 Směrnice EIA. České provedení Přílohy I. Směrnice EIA se nicméně neřídí strukturou přílohy I. Směrnice EIA. V prováděcích předpisech jsou všechny záměry, které mají být podrobeny postupu podle zákona EIA, obsaženy v jedné příloze, a to v příloze č. 1 zák. EIA, tato příloha tak zahrnuje záměry uvedené v příloze I. i II. Směrnice EIA. Příloha č. I. zákona EIA rozlišuje mezi záměry kategorie I., což jsou záměry vždy podléhající posouzení a kategorie II., což jsou záměry vyžadující rozhodnutí, kterým se určí, zda je posouzení nutné. Popis záměrů uvedených v zákoně EIA není přitom vždy shodný s popisem těchto záměrů ve směrnici EIA a v některých případech jsou proto záměry uvedené v příloze I. Směrnice EIA zahrnuty v zákoně EIA do záměrů kategorie II. Jako příklad tohoto nedostatku byl Evropskou komisí zmiňován případ porušení práva č. 2011/4154 u záměru „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov“. Nedostatky takového provedení Směrnice EIA se týkají situací, kdy podle českého zákona EIA o posuzování vlivů na životní prostředí probíhá zjišťovací řízení, zatímco Směrnice EIA vyžaduje úplné posouzení, protože se jedná o záměr podle přílohy I. Jedním z postupných kroků k odstranění transpozičního deficitu České republiky vůči Směrnici EIA, bylo zpracování návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivu na životní prostředí Ministerstvem životního prostředí v dubnu 2014. K návrhu novely tohoto zákona však Evropská komise vyjádřila zásadní nesouhlas a novela byla v září 2014 přepracována tak, aby byla slučitelná s právem EU. Zásadní změny se týkaly zejména dvou oblastí, a to oblasti rozšíření účasti veřejnosti v procesu povolování záměrů a druhé oblasti zavedení tzv. ověřujícího stanoviska, k ověření souladu původního stanoviska EIA zpracovaného před 1.4. 2015 s právními předpisy a Směrnicí EIA. Proto také důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb. uvádí, že navrhovaná přechodná ustanovení, případně jejich absence, vyhovují požadavkům Komise, aby se nová právní úprava procesu EIA aplikovala i na záměry, u kterých již byl proces EIA zahájen. Započaté procesy tedy budou po nabytí účinnosti tohoto zákona dokončeny podle nové právní úpravy. V konkrétním ustanovení přechodných ustanovení musel být zohledněn ultimativní požadavek Komise, aby u „starých“ stanovisek EIA, vydaných před nabytím účinnosti novely, bylo vždy orgánem prověřeno, zda vyhovují požadavkům Směrnice EIA. Adekvátním provedením tohoto požadavku v úrovni národního práva je nově konstruovaná povinnost orgánů EIA před uplatněním těchto stanovisek v navazujících řízení vydat tzv. ověřující závazné stanovisko, poté, co je obsah těchto „starých“ stanovisek EIA konfrontován s požadavky právních předpisů, které zapracovávají Směrnici EIA. Ve stejném ověřujícím závazném stanovisku zároveň orgán EIA určí, které z podmínek uvedených ve „starém“ stanovisku EIA jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny zahrnout do svých rozhodnutí ( viz Důvodová zpráva Ministerstva životního prostředí k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., ze září 2014, Zvláštní část, K bodu 40). Zavedení ověřujícího stanoviska bylo tak legislativně zapracováno do přechodných ustanovení zákona č. 39/2014 Sb. v čl. II. bod 1. Tato nová legislativní úprava počala ukládat příslušným orgánům EIA vydat pro účely navazujícího řízení, a to i zahájeného a neukončeného, závazná stanoviska k ověření souladu se Směrnicí EIA všech záměrů, u kterých bylo vydáno stanovisko EIA do 1. dubna 2015, kdy nabyla účinnosti novela zákona EIA ve znění zákona č. 39/2015 Sb. Dalším cílem legislativní změny bylo zajistit ověření totožnosti mezi záměrem posuzovaným procesem EIA a záměrem schvalovaným v navazovacím, povolovacím řízení. Ověření totožnosti záměrů nově zajištuje tzv. verifikační stanovisko vydávané za podmínek vyplývajících z ust. § 9a odst. 4 a 5 zák. EIA ve znění zák. 39/2015 Sb. Tyto legislativní změny byly realizovány přijetím novely zákona EIA ve znění zákona č. 39/2015 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.4.2015. a) Žaloba žalobce a) Děti Země - posouzení žalobních bodů V části III./1. žalobce tvrdil, že žalovaný si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, čímž žalobce neměl možnost se s těmito podklady seznámit, vyjádřit se k nim. Při posuzování konkrétního tvrzení žalobce v žalobním bodu III./1.2.1. o absenci nového pravomocného rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov vycházel soud z ust. § 94 odst. 5 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Podle tohoto ustanovení účinného do 31.3.2015 dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Podle novelizovaného ust. § 94 odst. 5, účinného od 1.4.2015, dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává; to neplatí, bylo-li zrušeno územní rozhodnutí pro záměr, pro který bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů, provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Toto novelizované ustanovení je nutno vykládat v souvislosti přechodnými ustanoveními obsaženými v zákoně č. 39/2015 Sb. v jeho části čtvrté, kterou došlo ke změně stavebního zákona. Článek VI. bod 5. těchto přechodných ustanovení uvádí, že u záměrů, pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se územní rozhodnutí znovu nevydává, pokud bylo územní rozhodnutí zrušeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V oblasti skutkové vycházel soud z nesporných skutečností, které dokládají, že rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov vydal MěÚ Nýřany dne 1.6.2012 pod čj. OV- Asc/12440/2012. Rozhodnutím ze dne 15.10.2012, čj. RR/3178/12 Krajský úřad Plzeňského kraje zamítl odvolání podaná proti tomuto územnímu rozhodnutí a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25.7.2014, čj. 30 A 76/2012-266, který nabyl právní moci dne 3.9.2014, bylo rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15.10.2012 čj. RR/3178/12 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení žalovanému. V souzeném případě u záměru týkajícího se stavby ZEVO Chotíkov bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu k provedení tohoto záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění účinném do 31.3.2015. Územní rozhodnutí u tohoto záměru bylo zrušeno výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, který nabyl právní moci dne 3.9.2014, což je přede dnem účinnosti zákona č. 39/2015 Sb. novelizujícího ust. § 94 odst. 5 stavebního zákona. Ust. § 94 odst. 5 in fine v novelizované podobě účinné od 1.4.2015, proto na souzený případ nedopadá a při posuzování otázky právního významu vydaného územního rozhodnutí je rozhodující ust. § 94 odst. 5 ve znění účinném do 31.3.2015, podle kterého v projednávaném případě územní rozhodnutí nevydává, neboť ke zrušení územního rozhodnutí pro povolení stavby ZEVO Chotíkov došlo po povolení této stavby. Žalobní tvrzení o tom, že stavební povolení v souzeném případě nelze vydat pokud neexistuje územní rozhodnutí a že žalovaný pochybil, když si neopatřil aktuální pravomocné územní rozhodnutí, je proto nedůvodné. Při žalobním tvrzení v části žaloby III./1.2.2. o absenci závazných stanovisek vydávaných podle zákona EIA č. 100/2001 Sb., ve znění jeho novely provedené zákonem č. 39/2015 Sb., vycházel soud z nesporných skutečností, ke kterým náleží zjištění, že v souzeném případě ve vztahu k záměru provedení stavby ZEVO Chotíkov bylo vydáno souhlasné stanovisko EIA dne 17.2.2012. V souladu s výše vysloveným právním názorem o tom, že odvolací orgán rozhoduje o odvolání podle stavu věci i podle právního stavu daného v době jeho rozhodování, bylo namístě aplikovat zák. č. 100/2001, ve znění účinném od 1.4.2015, včetně přechodných ustanovení v čl. II. zákona č. 39/2015 Sb. bod 1. U dosavadního stanoviska EIA vydaného před 1.4. 2015 bude nezbytné vydat ověřující závazné stanovisko k ověření jeho souladu s právními předpisy a Směrnicí EIA. Pokud by se při ověření zjistil nesoulad, bylo by nutné vypracovat nové posouzení EIA. Vydáním souhlasného závazného stanoviska dojde ke změně povahy původně vydaného souhlasného stanoviska EIA na stanovisko závazné, které bude provedeno tím, že v ověřujícím stanovisku bude stanoveno, které z podmínek uvedených ve stanovisku EIA přede dnem nabytí účinnosti novely jsou příslušné správní orgány povinny zahrnout do svých rozhodnutí. Tím se podmínky a požadavky k ochraně životního prostředí vyplývající z původního nezávazného stanoviska stanou pro probíhající navazující řízení o povolení stavby ZEVO Chotíkov, podmínkami závaznými. Ustanovení § 9a odst. 4,5 zák. č. 100/2001, ve znění účinném od 1.4.2015 dále ukládá příslušnému orgánu EIA vydat pro účely navazujícího řízení, kterým ve smyslu § 3 písm. g) novelizovaného zákona o EIA je i předmětné stavební řízení o povolení stavby v záměru ZEVO Chotíkov, též závazné stanovisko k ověření změn záměru. Účelem tohoto tzv. verifikačního závazného stanoviska je posouzení, jestli záměr není ohledně jeho rozsahu, kapacity, či užité technologie výrazně odlišný od dokumentace EIA. V projednávaném případě ve smyslu ust. § 9a odst. 5 cit. zákona příslušný úřad vydá závazné stanovisko k ověření změn záměru vždy, pokud je navazujícím řízením řízení stavební, jako je tomu v souzeném případě. Ust. § 9a odst. 4 a 5 cit. zákona je opět nezbytné vykládat v návaznosti na příslušná přechodná ustanovení obsažena v čl. II. bod 2. novele zák. č. 100/2001 Sb., účinná od 1.4.2015, podle kterých povinnost opatřit vždy verifikační stanovisko platí i pro řízení zahájená před 1. dubnem 2015, tj. před zmíněnou novelou zákona EIA. V projednávaném případě příslušný orgán EIA tak bude vydávat ověřující stanovisko i verifikační stanovisko. Pro tento případ pak zákon EIA ve znění účinném od 1.4.2015 umožnuje oba postupy spojit a vydat pouze jediné závazné stanovisko, jako vyplývá z přechodných ustanovení k tomuto novelizovanému zákonu v čl. II. bod 1. in fine: Závazné stanovisko podle č. II. bod 1. věty první se vydává pro rozhodnutí v navazujícím řízení vydávané po nabytí účinnosti tohoto zákona; toto závazné stanovisko se použije i pro rozhodnutí v dalších navazujících řízeních. Pokud příslušný úřad vydává také závazné stanovisko podle § 9a odst. 4 a 5 zák. č. 100/2001 Sb., ve znění účinném od 1.4.2015, lze oba postupy spojit a vydat pouze jediné závazné stanovisko. V přezkoumávaném případě z obsahu správního spisu, z obsahu stanoviska žalovaného správního orgánu podloženého vyjádřením žalovaného k projednávané žalobě žalobce Děti Země vyplynulo, že žalovaný při svém rozhodnutí o odvolání proti stavebnímu povolení stavby ZEVO Chotíkov postupoval podle právní úpravy účinné v době vydání rozhodnutí o stavebním povolení a nikoliv podle stavu ke dni vlastního rozhodnutí, což znamená, že cíleně při rozhodování neaplikoval zák. č. 100/2001 Sb., ve znění účinném od 1.4.2015. Z tohoto důvodu v řízení o stavebním povolení nebyla vypracována závazná stanoviska, jak stanovisko ověřovací, tak stanovisko verifikační. Žalobní tvrzení žalobce v části žaloby III./1.2.2. je důvodné a v tomto postupu soud shledává podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Při přezkoumání žalobního tvrzení v části III./1.2.3. o absenci podkladů pro rozhodnutí vycházel krajský soud jednak z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí podloženého vyjádřením strany žalované k projednávané žalobě, ze kterého vyplynulo, že v rámci odvolacího řízení nebyly pořizovány nové podklady, neboť odvolací správní orgán vycházel z dokladů založených ve spisu (viz odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí str. 16). Soud rovněž vycházel z obsahu správního spisu, ze kterého zjistil, že jedním z podkladů pro rozhodnutí ve věci vydaného stavebního povolení, bylo vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR ze dne 10.8.2012 k vydání stavebního povolení na stavbu ZEVO Chotíkov. Tímto vyjádřením Ředitelství silnic a dálnic ČR souhlasilo s vydáním stavebního povolení na uvedenou akci při dodržení specifikovaných podmínek s tím, že toto vyjádření má platnost 1 rok a pokud do této doby nebude vydáno stavební povolení, musí stavebník požádat o jeho aktualizaci. Součástí správního spisu je rovněž závazné stanovisko vydané Úřadem pro civilní letectví dne 3.1.2011, čj. 007617-10-701, ve kterém Úřad pro civilní letectví neměl námitek proti realizaci akce ZEVO Chotíkov podmínkou týkající se způsobu citelného označení komínu, jako nejvyššího objektu celého areálu. Toto stanovisko bylo podáno jako konečné s platností 2 roky. Součástí správního spisu je dále závazné stanovisko vydané Ministerstvem obrany, vojenskou ubytovací a stavební správou Praha dne 17.8.2012 (pozn. soudu: nikoliv 17.3.2012 jak žalobce omylem v žalobě uvedl), čj. 9190/61230-ÚP/2012-7103/44. Ministerstvo obrany vydalo souhlasné závazné stanovisko podmíněné splněním definovaných podmínek s tím, že stanovisko je platné 2 roky a nebude-li během této doby stavba zahájena, nebo dojde-li ke změně výšky stavby komínu, musí být stavba s Ministerstvem obrany – VÚSS Praha znovu projednána. Na jeho základě lze vydat územní souhlas a stavební povolení. Na základě aplikace zásady, že i odvolací správní orgán rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle stavu věci dané v době jeho rozhodnutí, byl žalovaný povinen při aplikaci ust. § 3 správního řádu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu pak podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Z obsahu správního spisu v rozsahu výše prezentovaném vyplynulo, že žalovaný použil jako podklad pro vydání přezkoumávaného rozhodnutí stanovisko Ředitelství silnic a dálnic ČR s deklarovanou dobou platnosti do 10.8.2013, dále použil závazné stanovisko Úřadu pro civilní letectví, jehož platnost měla skončit dne 3.1.2013 a závazné stanovisko Ministerstva obrany – VÚSS Praha s dobou platnosti do 17.8.2014. Žalobce ve svém odvolání, proti vydanému rozhodnutí o stavebním povolení namítl nezákonnost všech stanovisek, která tvořila podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu a v demonstrativním výčtu se dovolával též přezkumu stanoviska vydaného Ministrem obrany, VÚSS Praha dne 18. 8. 2012. Přes tuto skutečnost žalovaný neuváděl důvody, pro které předmětná stanoviska akceptoval jako podklad pro přezkoumávané rozhodnutí a nehodnotil dobu vydání jednotlivých stanovisek, deklarovanou dobu jejich platnosti v návaznosti na dobu vydání rozhodnutí o stavebním povolení předmětné stavby a ve vztahu k samotnému zahájení této stavby. Závěr žalovaného o zákonnosti předmětných stanovisek postrádá dostatek důvodů a napadené rozhodnutí v této části bylo soudem shledáno nepřezkoumatelným ve smyslu ust. § 76 odst.1 písm. a) s.ř.s. V tomto rozsahu žalobní tvrzení bylo shledáno důvodným. Žalobce v žalobě v části III./1. a III./1.2. v obecné rovině tvrdil, že v důsledku absence podkladů v odvolacím spise došlo k porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť při absenci těchto podkladů žalobce neměl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Podle názoru soudu procesní vada spočívající v neobstarání aktuálních a zákonem požadovaných podkladů pro rozhodnutí nemůže krátit žalobce na jeho právu plynoucím z ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť pokud nové podklady pro vydání rozhodnutí nebyly shromážděny, logicky tak dosud nevzniklo žalobci právo se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. V tomto směru žalobní tvrzení mířící na porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu neshledal soud důvodným. Právní důsledky absence konkrétních podkladů v rámci jednotlivých žalobních tvrzení jsou vyhodnocovány při posuzování jednotlivých žalobních bodů. Žalobní tvrzení v této části žaloby proto není důvodné. Důvodným soud neshledal ani další tvrzení žalobce o porušení § 36 odst. 3 správního řádu spočívající v postupu žalovaného správního orgánu, který neměl žalobci umožnit seznámit se a vyjádřit se ke třem podáním, která se zjevně týkala předmětu řízení. Jednalo se o žádost žalobce o zjednání nápravy proti nečinnosti z 15.5.2015, dále doplnění této žádosti žalobcem z 29.5.2015 a o sdělení žalobce týkajících se dvou obdobných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 5.6.2015. Postupem žalovaného správního orgánu v této souvislosti nemohl být žalobce dotčen na svých právech a žalovaný správní orgán nepostupoval v rozporu s procesními pravidly, neboť ust. § 36 odst. 2 správního řádu dopadá na situace, kdy žalovaný jako odvolací správní orgán doplnil dokazování a shromáždil nové podklady pro rozhodnutí. Pouze za této situace, by žalobci musela být dána možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Tato situace jednak v dané fázi řízení nenastala a jednak není v souladu s účelem ust. § 36 odst. 3 spr.ř., aby se žalobce dovolával povinnosti správního orgánu, být seznámen s listinami a skutečnostmi, které sám správnímu orgánu předkládal (obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15.12.2004 sp. zn. 7As 40/2003 dostupném na www.nssoud.cz ) . V části žaloby III./2. žalobce tvrdil nezákonnost při přezkumu závazných stanovisek vydaných podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. a podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. postupem podle § 149 správního řádu. Při posuzování tohoto žalobního bodu krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, ze kterého zjistil, že MěÚ Nýřany, odbor životního prostředí dne 25.9.2012 pod čj. OŽP-JAN/22051/2012 ve věci Závodu na energetické využití odpadu Chotíkov – ZEVO Chotíkov k žádosti o vydání souhrnného stanoviska k této stavbě podal vyjádření pro stavební povolení. MěÚ Nýřany, odbor životního prostředí posoudil předložený závěr z hledisek zájmu ochrany životního prostředí a ve vztahu k ustanovení zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a sdělil, že vzhledem k situování stavby a jejího charakteru nedochází k přímému střetu se zájmy ochrany přírody a krajiny. Pro realizaci stavby stanovil podmínky, které pod bodem 1 až 8 definoval. MěÚ Nýřany současně dále se vyjádřil ve vztahu k ust. zák. č. 289/1995 Sb., o lesích a konstatoval, že i v rámci řízení ohledně stavebního povolení zůstává v platnosti vyjádření MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí vydané v rámci územního řízení dne 1.8.2011, čj. OŽP-Ber/20285/2011. MěÚ Nýřany, odbor životního prostředí konstatoval, že toto stanovisko je souhrnným stanoviskem odboru životního prostředí a nenahrazuje souhlasy nebo závazná stanoviska jednotlivých speciálních orgánů ochrany životního prostředí. Krajský úřad Plzeňského kraje posoudil závazné stanovisko MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí ve věci stavby ZEVO Chotíkov a ve svém písemném stanovisku ze dne 19.4.2013 čj. ŽP/3214/13 konstatoval, že Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje přezkoumává v odvolacím řízení rozhodnutí MěÚ Nýřany, odboru výstavby věci povolení stavby ZEVO Chotíkov, jehož podkladem bylo i vyjádření MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí ze dne 25.9.2012, čj. OŽP-JAN/22051/2012. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí konstatoval, že písemnost MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí, ze dne 25.9.2012, čj. OŽP-JAN/22051/2012 není závazným stanoviskem ve smyslu ust. § 149 správního řádu. MěÚ Nýřany, odbor životního prostředí vydal závazná stanoviska a vyjádření k umístění stavby ZEVO Chotíkov jako podklad pro územní řízení. V rámci řízení o vydání stavebního povolení, dospěl k závěru, že k povolení výše uvedené stavby, již není nutno vydávat závazná stanoviska, protože jednotlivými zákony chráněné zájmy v jeho kompetenci byly vypořádány již územním rozhodnutím. Předmětná písemnost MěÚ Nýřany je tedy pouze vyjádřením dotčeného orgánu vydaným podle § 154 správního řádu a jako takové toto vyjádření nelze přezkoumat v režimu ust. § 149 odst. 4 správního řádu. Podmínky uvedené ve vyjádření nebyly žadatelem rozporovány, stavebním úřadem byly zapracovány do stavebního povolení a teprve nabytím právní moci stavebního povolení budou pro investora stavby závazné. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí MěÚ Nýřany o vydání stavebního povolení pro stavbu ZEVO Chotíkov mezi odvolacími důvody v odvolání v jeho části 2. žádal o přezkum závazných stanovisek podle § 149 odst. 4 správního řádu. V tomto odvolacím důvodu konstatoval, že k podkladům pro vydání stavebního povolení patřila i závazná stanoviska podle § 149 odst. 1 správního řádu a podle § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona a požádal o zajištění přezkumu zákonnosti všech vydaných zákonných stanovisek s vysvětlením, že navrhuje přezkum všech, neboť z rozhodnutí není zřejmé, jaký podklad závazným stanoviskem je a jaký nikoliv. Ve výčtu závazných stanovisek, kterých se žádost o jejich přezkum týká, uváděl příkladmo 6 stanovisek, včetně stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí ze dne 25.9.2012, čj. OŽP-JAN/22051/2012 ve vztahu ke stanovisku vydanému podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. a ve vztahu k stanovisku podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. Ve vztahu k oběma stanoviskům byl vznášen nesouhlas s uloženými konkrétními specifikovanými podmínkami pro realizaci stavby. Z obsahu odůvodnění žalobou přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného ve vztahu k posuzované žalobní výtce krajský soud shledal, že žalovaný výše uplatněnou žalobní výtku formuloval v obecné rovině jako žádost odvolatele Děti Země o přezkum všech závazných stanovisek (str. 3 odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí). S takto formulovaným odvolacím důvodem se žalovaný vypořádal v obecné rovině způsobem, který je patrný z odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 8 a 9. V této souvislosti žalovaný konstatoval obsah sdělení Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 19.4.2013, čj. ŽP/3214/13, obsahující právní názor, že písemnost odboru životního prostředí, MěÚ Nýřany čj. OŽP-JAN/22051/2012 ze dne 25.9.2012 není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu s tím, že příslušná závazná stanoviska byla vydána k územnímu řízení a předmětná písemnost jako vyjádření dotčeného orgánu vydané podle § 154 správního řádu není možno přezkoumávat v režimu ust. § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný dále v obecné rovině uvedl, že jako odvolací správní orgán přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu daném ust. § 89 odst. 2 správního řádu a neshledal v postupu stavebního úřadu ani v napadeném rozhodnutí vady, které by odůvodňovaly jeho zrušení. Konstatoval, že ve stavebním řízení stavební úřad postupoval v souladu s ust. § 111 až § 115 stavebního zákona, shromáždil všechny potřebné podklady pro rozhodnutí, opatřil všechna závazná stanoviska nutná podle zvláštních právních předpisů k vydání stavebního povolení projednávané stavby, účastníkům řízení umožnil uplatnit námitky, o kterých rozhodl a své rozhodnutí o námitkách odůvodnil. Tento způsob přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně je podle názoru krajského soudu v rozporu s požadavkem ust. § 89 odst. 2 správního řádu ukládajícímu správnímu orgánu přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek v odvolání uvedených. Obecný závěr o souladu postupu stavebního úřadu s ust. § 111 až § 115 stavebního zákona je ve vazbě na předmětné odvolací námitky nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Přezkoumatelnosti rozhodnutí bude přitom docíleno prezentováním finálních úvah, kterými se žalovaný bude řídit při hodnocení dotčených podkladů pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů. Žalovaný přitom bude vycházet z dikce ust. § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. a z dikce ust. § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb., dále posoudí účel a předmět řízení o umístění stavby a řízení o vydání stavebního povolení a porovná předmět řízení o umístění stavby a řízení o vydání stavebního povolení a vyhodnotí dosud udělený souhlas příslušného orgánu ochrany přírody vydaný jako podklad pro řízení o umístění stavby ZEVO Chotíkov posoudí, zda toto stanovisko vydané v územním řízení dostatečně zajištuje ochranu krajinného rázu při povolování stavby ZEVO Chotíkov. Na podkladě žalobního tvrzení o nezákonnosti postupu žalovaného při posuzování stanoviska MěU Nýřany ze dne 25.9. 2012 soud shledal rozhodnutí žalovaného v dotčené části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. § 76 odst.1, písm. a) s.ř.s. V následném řízení při posuzování souhlasu orgánu Státní správy lesů s dotčením pozemků v ochranném pásu lesa ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona, bude žalovaný postupovat v souladu se současnou rozhodovací praxí správních soudů, vycházející z právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 1. června 2011, čj. 1 As 6/2011-347 (dostupném na www.nssoud.cz ), podle kterého souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona je nezbytným podkladem stavebního řízení i tehdy, pokud byl souhlas podle tohoto ustanovení udělen již pro územní řízení s tím, že tento souhlas má formu závazného stanoviska a stanovisko vydané pro územní řízení nemůže být podkladem pro řízení stavební. Krajský soud z výše uvedených důvodů při posuzování žalobního důvodu uvedeného v žalobě v části III./2. dospěl k závěru, že žalovaný se k předmětným podkladům pro vydání stavebního povolení, a to stanovisek, podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. a podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. vůbec nevyjádřil vlastním právním názorem, jehož zákonnost by správní soud mohl přezkoumávat. Obecná argumentace, že ve stavebním řízení stavební úřad shromáždil potřebné podklady pro rozhodnutí a opatřil všechna závazná stanoviska nutná podle zvláštních právních předpisů k vydání stavebního povolení, dokládá nepřezkoumatelnost této části rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. § 76 odst.1 písm. a) s.ř.s. V tomto rozsahu žalobní tvrzení bylo shledáno důvodným. V části žaloby III/3 žalobce tvrdil nezákonnost vydání stanoviska EIA ze dne 17.2.2012 Při posuzování důvodnosti tohoto žalobního tvrzení vycházel krajský soud z obsahu správního spisu zahrnujícího rovněž stanovisko k posouzení vlivů k provedení záměrů na životní prostředí dle § 10 zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, které bylo vydáno Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí dne 17.2.2012 pod sp. zn. ZN/3448/ŽP/11. Podle žalobce toto stanovisko bylo vydáno jako pouhý odborný podklad, u kterého nelze žádat o jeho přezkum u nadřízeného správního orgánu a prvou možnou obranou je žaloba proti navazujícímu správnímu rozhodnutí, kterým je právě rozhodnutí ve věci vydání stavebního povolení pro stavbu ZEVO Chotíkov. Krajský soud vzal v úvahu právní názor žalovaného, kterým se vymezil k tvrzené nezákonnosti vydání stanoviska EIA a konstatoval, že rozhodnutí o stavebním povolení bylo MěÚ Nýřany vydáno dne 1.6.2012 pod čj. OV-Asc/12440/2012 a protože v odvolacím řízení se posuzuje zákonnost řízení a napadeného rozhodnutí podle právní úpravy platné ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 1.6.2012, stanovisko EIA lze přezkoumávat pouze dle právní úpravy platné ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně a nikoliv podle zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění jeho novely účinné až od 1.4.2015. Žalovaný proto ve svém stanovisku k procesu EIA vycházel z právní úpravy ke dni 1.6.2012. Krajský soud tento právní názor vyhodnocuje jako nesprávný, a to nehledě na to, že MěÚ Nýřany dne 1.6.2012 pod čj. OV-Asc/12440/2012 vydal ve skutečnosti rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov a nikoliv stavební povolení pro tuto stavbu. Hlavní důvody nesprávnosti tohoto právního názoru byly soudem již výše prezentovány. Při posuzování vydaného stanoviska EIA jako jednoho z rozhodujících podkladů pro vydání rozhodnutí o vydání stavebního povolení byl žalovaný proto povinen vycházet z právního stavu daného ke dni 26.6.2015, kdy sám žalobou napadené rozhodnutí vydal, čímž byl povinen posuzovat věc podle novelizovaného zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí ve znění účinném od 1.4.2015. Krajský soud při posuzování důvodnosti žalobního tvrzení obsaženého v žalobě v části III./1.2.2. dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení, když shledal neúplnost podkladů pro rozhodnutí v důsledku nevypracování ověřujícího stanoviska a současně závazného stanoviska verifikačního ve smyslu zákona č. 39/2015 Sb. novelizujícího zákon o EIA. Právní názor zaujatý při posuzování žalobního tvrzení v části III./1.2.2. dokládá důvodnost žalobní výtky obsažené v žalobě v části III./3, neboť stanovisko EIA ze dne 17. 2. 2012 o hodnocení vlivů záměru na životní prostředí procesem EIA nebylo zpracováno zákonem předvídaným způsobem. Krajský soud se dále nezabýval jednotlivými sekundárními případy žalobcem tvrzených pochybení při vydání stanoviska EIA ze dne 17.2.2012, neboť pro věc samotnou je právně významný právní názor o absenci závazných stanovisek vydávaných podle novelizovaného zákona 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí. Při posuzování žalobního tvrzení uvedeného v žalobě v části III./3., včetně tvrzení o nezákonném postupu při vydání stanoviska EIA v rozsahu tvrzení v žalobě v části III./3./3.2.1., 3.2.2., 3.2.3., 3.2.4., 3.2.5. i 3.2.6. vyhodnotil soud tato souhrnná žalobní tvrzení jako nedůvodná proto, že jsou vázána na skutečnosti vyplývající ze stanoviska EIA ze 17.2.2012, které podle názoru krajského soudu nebylo způsobilým podkladem pro vydání rozhodnutí o vydání stavebního povolení pro stavbu ZEVO Chotíkov. Žalobce v žalobě v části IV. požádal, aby žalobě byl přiznán odkladný účinek. V této souvislosti poukazoval na ust. § 73 odst. 2 s.ř.s. a na ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění zák. č. 39/2015 Sb., účinného od 1.4.2015. Žalobce uváděl skutečnosti, ze kterých dovozoval, že jsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě. Při posuzování žádosti o přiznání odkladného účinku krajský soud vycházel z ust. § 73 odst. 2 s.ř.s., podle kterého soud na návrh žalobce, po vyjádření žalovaného, usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Krajský soud současně vycházel z ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb., ve znění účinném od 1.4.2015, podle kterého soud i bez návrhu rozhodne o přiznání odkladného účinku žalobě nebo o předběžném opatření podle soudního řádu správního. Soud přizná žalobě odkladný účinek nebo nařídí předběžné opatření, hrozí-li nebezpečí, že realizací záměru může dojít k závažným škodám na životním prostředí. Při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, krajský soud vycházel jednak z obecné procesní úpravy podmínek, za kterých lze odkladný účinek žalobě přiznat. K těmto obecným procesním pravidlům náleží i stanovení lhůty 30 dnů pro rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, není-li tu nebezpečí z prodlení, jak ukládá § 73 odst. 4 s.ř.s. Krajský soud však současně aplikoval ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění účinném od 1.4.2015, které obsahuje speciální úpravu, jejíž aplikace má přednost před úpravou obecnou. Speciální úprava přitom umožnuje soudu rozhodnout o přiznání odkladného účinku i bez návrhu, přičemž soud vychází nejen ze skutečností žalobcem tvrzených a prokazujících naplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, ale posuzuje naplnění další podmínky, kterou je hrozba nebezpečí, že realizací záměru může dojít k závažným škodám na životní prostředí. Vyhodnocení naplnění této podmínky, však vyžaduje komplexní posouzení věci s použitím skutečností obsažených ve správním spise a to v rozsahu, který odpovídá přezkumu samotného napadeného rozhodnutí. V souzeném případě krajskému soudu byl kompletní spisový materiál předložen 26. srpna 2015, což je 6 dnů po uplynutí pořádkové lhůty 30 dnů, vymezené obecnou právní úpravou k rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby. Komplexní posuzování splnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby bylo soudem dokončeno souběžně s posouzením projednávané žaloby, a proto bylo rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku vydáno časově souběžně s rozhodnutím o žalobě ve věci samé. Vzhledem k tomu, že žaloba byla z výše prezentovaných důvodů uznána důvodnou a pro zjištěné procesní vady bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení, bylo nezbytné návrh na přiznání odkladného účinku zamítnout, neboť přiznání odkladného účinku žalobě při zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ztratilo opodstatnění. Tento způsob rozhodnutí o odkladném účinku žaloby se následně promítl do rozhodnutí o nákladech řízení. b) Žaloba žalobce b) Sdružení - posouzení žalobních bodů Žalobce v žalobě v části III. označil napadené rozhodnutí žalovaného, stejně jako podklady, na nichž je postaveno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, za nezákonné, neboť bylo vydáno podjatými úředními osobami. V části žaloby III./A žalobce konkrétně tvrdil, že žalovaný za podklad napadeného rozhodnutí vzal důkazy a zjištění učiněná Krajským úřadem Plzeňského kraje, který jako odvolací orgán v téže věci rozhodl již 26.6.2013 rozhodnutím čj. RR/932/13 a nevypořádal se však s námitkami žalobce Sdružení a žalobce Děti Země uváděnými v odvolání a v rozporu se závěry Krajského soudu v Plzni vycházel z vlastního výkladu tohoto rozhodnutí soudu, podle kterého soud neshledal žádná pochybení a rozhodnutí správního orgánu I. stupně vzal za perfektní. Při posuzování této žalobní výtky krajský soud shledal, že tato výtka je vznášena v obecné rovině a z tvrzení žalobce nelze dovodit, v jakém konkrétním směru by tvrzeným procesním pochybením žalovaného měl být žalobce dotčen na svých subjektivních veřejných právech a v čem by došlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů zahrnujících zásadu zákonnosti (§ 2 odst. 1 správního řádu), zásadu zákazu zneužití správního uvážení a zásadu uplatňování pravomoci v souladu s účelem, jemuž byla správnímu orgánu zákonem nebo na základě zákona svěřena (§ 2 odst. 2 správního řádu) a zásadu ochrany veřejného zájmu (§ 2 odst. 4 správního řádu). Z tvrzení žalobce soud nemohl dovodit ani procesní pochybení v postupu žalovaného jako odvolacího správního orgánu ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu a neshledal ani další procesní pochybení spočívající v postupu žalovaného, který měl porušit ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. Toto procesní ustanovení ukládá za zákonem vymezených podmínek povinnost správnímu orgánu být vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušovacím rozsudku. Při rozhodovací činnosti byl tak žalovaný vázán právním názorem Krajského soudu v Plzni vysloveným v rozsudku ze dne 2. února 2015, čj. 30 A 58/2013-187, kterým tento soud shledal na straně Krajského úřadu Plzeňského kraje možnou hrozbu systémové podjatosti jeho úředních osob podílejících se na řízení o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov. Přímým důsledkem takto prezentovaného právního názoru byl další procesní postup, kdy o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ve věci stavebního povolení stavby ZEVO Chotíkov rozhodoval Krajský úřad Středočeského kraje. Žalobní tvrzení o procesních vadách spočívajících v porušení ust. § 2 odst. 1, 2, 4, ust. § 89 odst.2 a ust. § 78 odst.5 spr.ř., krajský soud neshledal důvodným. V části žaloby III./B, C žalobce opakovaně namítal vyloučení všech osob zařazených u Krajského úřadu Plzeňského kraje i u MěÚ Nýřany z rozhodování ve všech věcech týkajících se stavby ZEVO Chotíkov. Krajský soud při posuzování této žalobní výtky kontinuálně navázal na skutečnosti, ze kterých vycházel při předchozím rozhodování o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o stavebním povolení v řízení o žalobách vedených pod sp. zn. 30 A 58/2013 a navázal i na právní názor vyslovený v citovaném rozsudku čj. 30A 58/2013-187 ze dne 2. února 2015. Současně vzal v úvahu též právní názor Nejvyššího správního soudu vynesený v rozsudku, kterým byly zamítnuty kasační stížnosti žalobců Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov a Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu v řízení o kasačních stížnostech proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.2.2015 čj. 30 A 58/2013-187. Krajský soud v tamním případě hodnotil tvrzení žalobce (Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov), že námitku podjatosti uplatňoval opakovaně již v průběhu stavebního řízení a ve všech jeho fázích. Toto tvrzení se ukázalo podle soudu nepravdivým, neboť obsah správního spisu doložil, že v průběhu řízení ve věci žádosti o vydání stavebního povolení k realizaci stavby ZEVO Chotíkov tento žalobce námitku podjatosti úředních osob zařazených u správního orgánu I. stupně neuplatnil a také z tohoto důvodu správní orgán I. stupně o takovéto námitce ani nerozhodoval. Námitka podjatosti byla v průběhu řízení o povolení předmětné stavby poprvé uplatněna tímto žalobcem až v doplněném odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 20. března 2013 a 22. dubna 2013, kde námitka systémové podjatosti byla uplatněna vůči všem úředním osobám zařazeným do Krajského úřadu Plzeňského kraje. Při posuzování této žalobní výtky krajský soud vycházel ze stavu věci, který byl souladný se stavem, ze kterého vycházel krajský soud při formulování právního názoru na totožné žalobní tvrzení v žalobách vedených ve věci územního rozhodnutí a ve věci stavebního povolení, ve kterých krajský soud rozhodoval rozsudkem ze dne 25. července 2014, čj. 30A 76/2012-266 a rozsudkem ze dne 2.2.2015 čj. 30A 58/2013-187. Stejně tak v současně projednávané věci krajský soud vychází z ust. § 14 správního řádu, které upravuje vyloučení úředních osob z projednávání a rozhodování věcí před správními orgány. Důvodem pro vyloučení je důvodný předpoklad, že úřední osoba má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti. Vyloučení pro podjatost uplatňuje buď účastník řízení ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu, nebo úřední osoba podle § 14 odst. 3 správního řádu. Tvrzení, že úřední osoba nedostála své povinnosti o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena uvědomit bezodkladně svého představeného, by mohlo být podle názoru soudu úspěšným žalobním bodem pouze tehdy, pokud by šlo o okolnosti zjevné. Jestliže se jedná o okolnosti nikoliv zjevné, jako je tomu v právě přezkoumávané věci, lze v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dosáhnout před správním soudem úspěchu jen tehdy, jestliže žalobce řádně namítal podjatost úřední osoby, již jako účastník správního řízení a současně tuto podjatost namítal řádně a včas v rámci svých žalobních bodů. V přezkoumávaném případě setrvává stav, že žalobce námitku podjatosti úředních osob podílejících se na úrovni správního orgánu I. stupně na vydání stavebního povolení neuplatnil a uplatnil tuto námitku poprvé až v doplněném odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ve věci vydaného stavebního povolení. Z tohoto důvodu také správní orgán I. stupně o takovéto námitce ve vztahu k žalobci nerozhodoval. Proto stejně právně nevýznamné je, že žalobce opakovaně námitku podjatosti úředních osob uplatnil v projednávané žalobě, jak vyplývá z její části III./B, C. Krajský soud proto neshledal, že by žalovaný správní orgán se dopustil procesní vady nesprávným vyhodnocením otázky podjatosti úředních osob MěÚ v Nýřanech a žalobní tvrzení k této části shledal nedůvodným. Z tohoto důvodu krajský soud vyhodnotil jako nedůvodná tvrzená procesní pochybení žalovaného spočívají v porušení § 89 odst. 2, § 2 odst. 1 a 4 a neshledal ani porušení zásady rovnosti vyplývající z ust. § 7 správního řádu a neshledal ani porušení zásady materiální pravdy plynoucí z § 3 správního řádu. Krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou žalobní výtku, podle které MěÚ Nýřany nebyl místně příslušným správním orgánem k rozhodnutí ve věci stavebního povolení předmětné stavby. V této věci je nutno konstatovat, že změna příslušnosti ve věci projednání a rozhodování žádosti o stavební povolení stavby ZEVO Chotíkov, byla realizována na podkladě ust. § 131 odst. 4 správního řádu, dle kterého nadřízený správní orgán usnesením pověří k projednání a rozhodnutí jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu, jestliže podřízený správní orgán není z důvodu vyloučení všech úředních osob tohoto orgánu, nebo členů orgánů, který rozhoduje ve sboru, způsobilý věc projednat a rozhodnout; v tomto případě nadřízený správní orgán pověří správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu. Na podkladě tohoto zákonného zmocnění také byla realizována změna příslušnosti a na místo MěÚ Města Touškov, odboru výstavby, byl pověřen projednáním a rozhodnutím o žádosti ve věci stavebního povolení stavby ZEVO Chotíkov, MěÚ Nýřany, odbor výstavby. Žalobní výtky v části žaloby III./B,C nebyly shledány důvodnými. V části žaloby IV./A žalobce se dovolával nezákonnosti stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 17.2.2012 tvrzením, že toto stanovisko EIA vydal správní orgán vyloučený z rozhodování. Při posuzování tohoto žalobního tvrzení krajský soud vycházel ze zjištěného stavu věci a dospěl k závěru, že ve vztahu k celému procesu EIA namítlo Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov podjatost úředních osob až v žalobě týkající se rozhodnutí o umístění stavby projednávané Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 A 76/2012-266. Z tvrzení tohoto žalobce a ani z předloženého správního spisu zachycujícího proces EIA minimálně od 26.8.2011 do 17.2.2012 není patrno, že by takováto námitka podjatosti byla kýmkoliv uplatněna a proto soud nemohl vzhledem k výše uvedenému uznat žalobní bod týkající se možné podjatosti úředních osob podílejících se na přijetí stanoviska EIA ze 17.2.2012 podle zák. č. 100/2001 Sb. za důvodný ( viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. července 2014 čj. 30 A 76/2012-266, str. 15). Krajský soud v současně projednávané věci ve vztahu k totožnému žalobnímu tvrzení vyšel ze skutečnosti, že oproti stavu, který zde byl dán v době rozhodování krajského soudu ve výši uvedené věci, nedoznal stav věci žádné změny a proto i ve vztahu k tomuto žalobnímu tvrzení soud dovozuje, že tvrzení není důvodné, neboť námitka podjatosti nebyla v řízení právně relevantním způsobem včas uplatněna. V této části není žalobní tvrzení důvodné. Ve druhé části žaloby IV./A žalobce tvrdil, že žalovaný při hodnocení stanoviska EIA nevzal v úvahu v mezidobí před vydáním napadeného rozhodnutí provedenou změnu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí provedenou zákonem č. 39/2015 Sb. Poukázal na článek II. odst. 2 věty první zákona č. 39/2015 Sb. podle kterého se na navazující řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení § 9a odst. 4 a 5 a § 9b až § 9d zákona č.100/2001 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti. Toto žalobní tvrzení je po věcné stránce totožné s tvrzením žalobce Děti Země v části III. jeho žaloby. Krajský soud proto plně odkazuje na právní názor, který byl k tomuto žalobnímu bodu zaujat při hodnocení žalobních tvrzení žalobce Děti Země o nezákonnosti vydání stanoviska EIA ze dne 17.2. 2012. V této části je proto žalobní tvrzení žalobce v části žaloby IV./A důvodné. Žalobce v žalobě v části VI./B tvrdil nezákonnost usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 3.6.2011, čj. ŽP/6624/11 a nezákonnost rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 6.6.2011, čj. ŽP/4715/11, a to z důvodu podjatosti úředních osob podílejících se na rozhodování. Při posuzování tohoto žalobního bodu krajský soud vycházel z obsahu správního spisu Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí, ze kterého vyplynulo, že v souvislosti posuzováním žádosti právnické osoby Plzeňská teplárenská a.s. ve věci vydání výjimky ze zákazů stanovených pro silně ohrožený, zvlášť chráněný živočišný druh podle § 56 zák. č. 114/1992 Sb. žalobce nenamítal podjatost úředních osob podílejících se na rozhodování Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí v řízení ve věci povolení výjimek. S odkazem na právní názor prezentovaný již výše v rámci hodnocení žalobních tvrzení v části žaloby III./B,C, soud tento žalobní bod shledal nedůvodným. Žalobce v žalobě v části V. tvrdil, že žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povolení stavby, ač v době přezkoumávaného rozhodnutí neexistovalo rozhodnutí o umístění této stavby. V této souvislosti tvrdil porušení ust. § 110 a násl. stavebního zákona a ust. § 89 odst. 2 § 2 odst., 4 a § 3 správního řádu. O tomto žalobním tvrzení krajský soud usoudil shodným způsobem na základě právního názoru vysloveného ke stejnému žalobnímu tvrzení uplatněnému žalobcem Děti Země v jeho žalobě v části III./1.2.

1. Z těchto důvodů i tato totožná žalobní výtka byla krajským soudem z totožných důvodů shledána nedůvodnou. Žalobce v žalobě v části VI./A tvrdil, že žalovaný neumožnil žalobci seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k těmto podkladům. Tato žalobní výtka je svým obsahem totožná s žalobní výtkou uplatněnou v žalobě žalobce Děti Země v části III./1.

2. S odkazem na výše vyslovený právní názor o totožném žalobním tvrzení vyhodnotil krajský soud toto žalobní tvrzení jako nedůvodné. V žalobě v části VI./B žalobce tvrdil, že podklady pro rozhodnutí ve věci stavebního povolení zajišťoval až příslušný odvolací orgán, který v podstatě hájil zájmy stavebního úřadu a tímto postupem došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stavební úřad jako správní orgán I. stupně byl přitom podle § 3 správního řádu povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochyby. Při posuzování této žalobní výtky vycházel soud z obsahu správního spisu i z kontextu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, ze kterého shledal, že žalovaný jako odvolací správní orgán vycházel z právního a skutkového stavu existujícího v době, kdy stavební úřad jako orgán I. stupně vydal rozhodnutí o povolení stavby. Žalovaný tak žádné další podklady ve věci vydání stavebního povolení v odvolacím řízení nezajištoval a postupem žalovaného jako odvolacího orgánu nemohlo dojít k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Tato žalobní výtka nebyla soudem shledána důvodnou. Žalobce v žalobě v její části VI./C a) namítal zmatečnost a nezákonnost posouzení závazného stanoviska MěÚ Nýřany ze dne 26.9.2012 čj. OD-Fro/18553/2012, které provedl Krajský úřad Plzeňského kraje, odboru dopravy dne 9.4.2013. Samotné posouzení označil za nezákonné proto, že bylo vydáno podjatými úředními osobami a neobsahuje vysvětlení, čím stanovisko MěÚ Nýřany je, když není závazným stanoviskem, když takto bylo označeno a stavební úřad stanovisko za závazné považoval. Samotné závazné stanovisko MěÚ Nýřany z 26.9.2012 podle žalobce bylo nezákonné rovněž proto, že bylo vydáno podjatými úředními osobami. Pro posouzení tohoto žalobního tvrzení krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, ze kterého je patrné, že MěÚ Nýřany, odbor dopravy dne 16.9.2012 pod čj. OD- Fro/18553/2012 vydal souhlasné stanovisko za dodržení podmínek vydaných ve stanovisku čj. OD-Fro/28338/2010 ze dne 12.1.2011, když stanovené podmínky v původním stanovisku zůstávají v aktuálních aspektech i nadále v platnosti. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy dne 9.4.2013 vydal posouzení předmětného závazného stanoviska a konstatoval, že předmětné stanovisko MěÚ Nýřany je stanoviskem k dokumentaci pro stavební povolení na stavbu ZEVO Chotíkov. Silniční správní úřad sdělil, že v souladu s ustanovením § 40 odst. 4 písm. d) zák. o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. obecní úřady s rozšířenou působností uplatňují stanoviska územním plánům a regulačním plánům a závazné stanovisko v územním řízení, pokud není k jeho vydání příslušné Ministerstvo dopravy nebo krajský úřad. Předmětné stanovisko nelze tedy chápat jako závazné pro stavební řízení, jelikož obecní úřady obcí s rozšířenou působností nejsou příslušné k jeho vydání. V předmětném stavebním řízení se přitom jedná o zbudování neveřejně přístupné účelové komunikace v uzavřeném areálu a v souladu s § 40 odst. 4 písm. a) zák. o pozemních komunikacích tato nepodléhá působnosti speciálního stavebního úřadu ani silničnímu správnímu úřadu. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že po vydání stavebního povolení na stavbu ZEVO Chotíkov žalobce ve svém odvolání proti rozhodnutí stavebnímu úřadu namítal kromě jiného též nezákonnost stanoviska MěÚ Nýřany, odboru dopravy ze dne 26.9.2012, čj. OD-Rro/18553/2012, jakožto podkladu stavebního povolení s tvrzením, že bylo vydáno úřední osobou, u níž lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti vzhledem na její zařazení do MěÚ Nýřany. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že žalobce do doby rozhodnutí stavebního úřadu o vydání stavebního povolení námitku podjatosti úředních osob MěÚ Nýřany neuplatnil a poprvé tato námitka byla uplatněna až v jeho odvolání vůči rozhodnutí tohoto stavebního úřadu. Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný se vznesenou námitkou nezákonnosti ale nezabýval a nezaujal tím ani právní názor k tvrzení, že u úředních osob podílejících se na vydání stanoviska MěÚ v Nýřanech, odboru dopravy z 26.9.2012, čj. OD-Fro/18553/2012, lze pochybovat o jejich nepodjatosti vzhledem k zařazení do MěÚ Nýřany. V tomto dílčím směru rozhodnutí žalovaného krajský soud posuzuje jako rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pokud jde o samotnou povahu vydaného stanoviska MěÚ Nýřany z 26.9.2012 krajský soud neshledal znaky nepřezkoumatelnosti u právního názoru, kterým Krajský úřad Plzeňského kraje zdůvodnil, proč předmětné stanovisko nemá povahu stanoviska závazného V tomto směru žalobní výtka nebyla shledána důvodnou. V další části žalobního tvrzení v žalobě v části VI./C b) k tvrzené zmatečnosti závazného stanoviska MěÚ Nýřany, odboru životního prostředí z 25.9.2012 a jeho návazného posouzení Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí z 19.4.2013 se krajský soud vymezil již výše při posuzování totožného žalobního tvrzení žalobce Děti Země obsaženého v jejich žalobě v části III./2. a při věcné totožnosti uplatněné žalobní výtky a při totožnosti stavu věci plně odkazuje na právní názor, který byl v této otázce výše soudem uveden a který dokládá nepřezkoumatelnost této části rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. § 76 odst.1 písm. a) s.ř.s. V tomto rozsahu žalobní tvrzení bylo shledáno důvodným. Žalobce v části žaloby VIII. tvrdil, že žalovaný se nevypořádal s námitkami, které byly uplatněny v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu a vyšel z nesprávného závěru, že Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku čj. 30 A 58/2013-187 konstatoval, že ve vedeném řízení a vydaném rozhodnutí neshledal žádné pochybení, kromě shledané systémové podjatosti pracovníků Krajského úřadu Plzeňského kraje. V části žaloby VIII. a) žalobce tvrdil, že v podaném odvolání namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí stavebního úřadu, který u jednotlivých výroků rozhodnutí neuvedl, podle kterých zákonných ustanovení bylo rozhodováno. O této žalobní výtce a o tvrzeném porušení § 68 odst. 2 správního řádu krajský soud usoudil, že tato žalobní výtka není důvodná. Z výroku rozhodnutí stavebního úřadu v části I. je patrné, že stavební povolení se vydává podle § 115 stavebního zákona a § 5 a § 6 vyhl. 526/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že ust. § 115 odst. 1 stavebního zákona ukládá ve stavebním povolení stavebnímu úřadu stanovit podmínky pro provedení stavby a pokud je to třeba i pro její užívání, byla rovněž i u výroku II. rozhodnutí stavebního úřadu splněna podmínka § 68 odst. 2 správního řádu, podle které ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení a též právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Tato zákonná náležitost rozhodnutí byla naplněna i u rozhodnutí stavebního úřadu ve výroku III., kterým stavební úřad vydal rozhodnutí o námitkách účastníků řízení, když námitky účastníků řízení speciálně označil za námitky podle § 114 stavebního zákona. Žalobce v žalobě v části VIII. b) tvrdil, že v jeho případě došlo ke zkrácení lhůty pro vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, která skončila 31.12.2012 a na seznámení účastníka s podklady pro rozhodnutí bylo k dispozici 10 dnů, z čehož 4 dny byl víkend a tři dny státní stávky. Při posuzování tohoto dílčího žalobního tvrzení, krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, ze kterého je patrné, že předmětný nesprávný procesní postup vytýkal žalobce v části III. jeho odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. S touto odvolací námitkou se také žalovaný správní orgán vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 13 a 14. Obsah správního spisu dokládá, že zástupce žalobce se v průběhu stavebního řízení, a to konkrétně dne 19.12.2012 a 27.12.2012 dostavil na stavební úřad a z materiálního pohledu měl vytvořenou možnost se s podklady pro rozhodnutí stavebního úřadu vydaného 18.1.2013 seznámit a k podkladům se vyjádřit. V tomto směru došlo k naplnění účelu ust. § 36 odst. 2, 3 správního řádu a žalobcem tvrzené pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Tato žalobní výtka nebyla soudem shledána důvodnou. V části žaloby VIII. c) žalobce tvrdil, že žalovaný rezignoval na jeho námitky obsažené v bodě V. odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, kde pouze opakoval, že inženýrské objekty IO 23 a IO 24.1 nejsou vodními díly. Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí v dotčené části obsažené na str. 14 k bodu V. odvolání žalobce žalovaný se vypořádal s tvrzením žalobce jako odvolatele o nicotnosti napadeného rozhodnutí v části týkajících se stavebních objektů splaškové kanalizace a dešťové kanalizace a uvedl vlastní důvody, pro které předmětné stavební objekty nejsou vodním dílem s tím, že v daném případě o kategorii uvedených staveb nebyly pochybnosti a vodoprávní orgán nemusel rozhodovat podle § 55 odst. 4 vodního zákona. Z tohoto postupu žalovaného je patrné, že není důvodné tvrzení žalobce, že na odvolací námitky v tomto směru žalobcem vznesené žalovaný rezignoval. Tento dílčí žalobní bod nebyl shledán soudem důvodným. V části X. žaloby žalobce navrhl, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek a uváděl skutečnosti, ze kterých dovozoval, že v daném případě jsou podmínky pro přiznání odkladného účinku ve smyslu § 73 odst. 2 s.ř.s. naplněny. K problematice odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí žalovaného se krajský soud vymezil již výše při posuzování stejného návrhu žalobce a) Děti Země. Krajský soud plně odkazuje na závěry v této otázce výše prezentované, pro které bylo vydáno rozhodnutí, že návrh na přiznání odkladného účinku se i v případě žalobce b) Sdružení zamítá. VI. Závěrečné shrnutí Žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí měl postupovat podle zákona č. 100/2001 Sb. ve znění jeho novely provedené zákonem č. 39/2015 Sb. účinné od 1.4. 2015. V dalším řízení budou doplněny podklady pro rozhodnutí o odvoláních proti rozhodnutí stavebního úřadu o závazné stanovisko ověřující a závazné stanovisko verifikační, která vydá příslušný orgán. Při určení příslušného orgánu bude nezbytné akceptovat právní názor o systémové podjatosti úředních osob zařazených do Krajského úřadu Plzeňského kraje, vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2015, čj. 30 A 58/2013 – 187 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2015, čj. 7 As 57/2015 – 80. Žalovaný v dalším řízení při posuzování podkladů pro rozhodnutí ve vztahu k vyjádření Ředitelství silnic a dálnic České republiky ze dne 10. 8. 2012, ve vztahu ke stanovisku Úřadu pro civilní letectví ze dne 3. 1. 2011 a ve vztahu ke stanovisku Ministerstva obrany, Vojenské ubytovací a stavební správy Praha ze dne 17. 8. 2012, uvede důvody, pro které tyto podklady vyhodnotil jako zákonné. Žalovaný v dalším řízení při posuzování podkladů pro rozhodnutí ve vztahu ke stanovisku MÚ Nýřany, odboru životního prostředí ze dne 25. 9. 2012, uvede důvody, pro které považuje souhlas příslušného orgánu ochrany přírody k zásahu stavby do krajinného rázu jejím povolením ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. za dostatečný podklad pro rozhodnutí. Současně zváží, zda v duchu výše vysloveného právního názoru je v dané věci nezbytné vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb. Žalovaný v dalším řízení přezkoumá a vyhodnotí námitku žalobce b) Sdružení o podjatosti úředních osob zařazených u MÚ Nýřany, která byla uplatněna v jeho odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán. Krajský soud zrušil rozhodnutí jednak pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a jednak pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.. Z tohoto důvodu soud rozhodl o žalobách rozsudkem bez jednání. VII. Náklady řízení Podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Soud každému ze žalobců a) Děti Země a b) Sdružení přiznal náhradu nákladů v částce 4.000,- Kč představované zaplaceným soudním poplatkem 3 000,- Kč za žalobu a soudním poplatkem ve výši 1 000,- Kč za žádost o přiznání odkladného účinku žalobě. Náhradu nákladů řízení za soudní poplatek za žádost o přiznání odkladného účinku žaloby soud přiznal na podkladě ustanovení § 60 odst. 8 s. ř. s. a to i přesto, že žalobci v této části řízení nebyli úspěšní. Důvody pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě však nespočívaly v neúspěšnosti tvrzení žalobců, ale v tom, že současným rozhodnutím o věci samé ztratil návrh na přiznání odkladného účinku žalobě své opodstatnění. Žalobci a) Děti Země byla do nákladů úřad řízení zahrnuta částka 65,- Kč za poštovné za doporučený dopis a nebyla přiznána ani uplatněná náhrada paušálních nákladů za dva úkony po 300,- Kč, neboť zdejší soud má za to, že odměnu zástupce a jeho hotové výdaje jako náklady řízení ve smyslu ust. § 57 s.ř.s. lze podle advokátního tarifu uznávat toliko v případech stanovených zákonem, tj. dle § 35 odst. 2 s. ř. s. u advokátů a jiných osob, které vykonávají specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených. Osoba zúčastněná na řízení má na náhradu nákladů řízení právo jen ve výjimečných případech, které v tomto řízení před krajským soudem nenastaly (srov. § 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení