30 A 92/2016 - 147

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňská teplárenská a.s., se sídlem v Plzni, Doubravecká 2760/1, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Vlastina 23, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2016, čj. 055047/2016/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 13. 4. 2016, čj. 055047/2016/KUSK se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3. 000,- Kč, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Městský úřad Nýřany dne 18. 1. 2013 rozhodnutím č.j.OV-Asc/1763/2013 vydal stavební povolení na stavbou: Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (dále též ZEVO Chotíkov) na specifikovaných pozemcích v k.ú. Chotíkov. Stavební úřad současně stanovil podmínky pro provedení stavby a rozhodl o námitkách účastníků řízení Děti Země- Klub za udržitelnou dopravu a Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov. O odvolání účastníka řízení Děti Země- Klub za udržitelnou dopravu rozhodl Krajský úřad Středočeského kraje napadeným rozhodnutím ze dne 13. 4. 2016, čj. 055047/2016/KUSK, kterým změnil výrokovou část I. ( podmínky pro provedení stavby) části 1. rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tak, že se z podmínek stanovených pro provedení stavby se vypouští podmínky uvedené pod číslem 20. písm. a) bod 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 a dále podmínky uvedené pod číslem 20. písm. b) bod 2, 5 a 18 a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. II. Žaloba žalobce Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (dále též jen Děti Země) Žalobce v části žaloby III/1. tvrdil, že v důsledku absence přezkoumatelných důvodů žalovaného při vypořádání vyjádření žalobce ze dne 3. 3. 2016 došlo k porušení § 3, § 50 odst. 2 a odst. 3 a § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. správního řádu (dále jen správní řád). Žalobce tvrdil, že ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2016 uplatnil námitky a požadavky, a to jmenovitě: 1) Ve spisu chybí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 12. 2015, spis. zn. 30A 131/2015 o zrušení potvrzujícího územního rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 7. 2015 pro spalovnu. 2) Ve spisu chybí pravomocné územní rozhodnutí jako nezbytný podklad k povolení spalovny. 3) Ve spisu chybí aktuální závazné stanovisko dle § 15 odst. 2 stavebního zákona. 4) Ve spisu chybí celý spis od podání žádosti o vydání stavebního povolení, takže se žalobce nemůže seznámit se všemi vyjádřeními, stanovisky a závaznými stanovisky. 5) Žalobce dle § 149 odst. 5 a příp. dle odst. 4 správního řádu požádal o přezkum zákonnosti dvou závazných stanovisek EIA, které dle zákona č. 100/2001 Sb. dne 21. 1. 2016 pod č.j. 9943/2016/KUSK a dle zákona č. 39/2015 Sb. dne 27. 1. 2016 pod č.j. 13529/2016/KUSK vydal krajský úřad v Praze, neboť na základě obsáhlé argumentace žalobce byla vydána nezákonně. 6) Žalobce dle § 149 odst. 4 správního řádu požádal o přezkum zákonnosti závazného stanoviska Úřadu pro civilní letectví ze dne 11. 12. 2015, neboť v jeho prodloužení chybí uvedení doby, do kdy se prodlužuje. 7) Ze spisu není zřejmé, proč si žalovaný myslí, že doba platnosti skončila jen u tří podkladů, které žalobce ve své žalobě uvedl jen příkladmo, takže je nutné posoudit všechny podklady ve spise. 8) Absence (už 3 roky) výsledku přezkumu závazného stanoviska MěÚ Nýřany ze dne 25. 9. 2012 vydaného dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. k povolení stavby, který musí dle § 149 odst. 4 správního řádu provést nepodjatý krajský úřad (KÚ v Plzni jím není), příp. absence (4 roky) přímo předmětného závazného stanoviska, které by musel vydat nepodjatý MěÚ (MěÚ Nýřany jím není). 9) Absence (už 3 roky) výsledku přezkumu závazného stanoviska MěÚ Nýřany ze dne 25. 9. 2012 vydaného dle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb. k povolení stavby, který musí dle § 149 odst. 4 správního řádu provést nepodjatý krajský úřad (KÚ v Plzni jím není), příp. absence (4 roky) přímo předmětného závazného stanoviska, které by musel vydat nepodjatý MěÚ (MěÚ Nýřany jím není). 10) Absence výsledku přezkumu zákonnosti vydání závazného stanoviska MO ČR ze dne 18. 8. 2012 ministrem obrany dle § 149 odst. 4 správního řádu. 11) Absence výsledku přezkumu zákonnosti vydání závazného stanoviska MO ČR ze dne 21. 12. 2015 ministrem obrany (nahrazuje závazné stanovisko ze dne 18. 8. 2012) dle § 149 odst. 4 správního řádu. 12) Absence dokladů o tom, že všechna vyjádření, stanoviska, závazná stanoviska i stavební povolení byla k povolení spalovny vydána v souladu s ust. § 14 správního řádu, tzn. zda lze vyloučit riziko tzv. systémové podjatosti všech zaměstnanců a zaměstnankyň města Nýřany a MěÚ Nýřany. Přitom ze smlouvy ze dne 6. 4. 2010 o podpoře přípravy spalovny vyplývá, že k tzv. systémové podjatosti dochází. Žalovaný se s tímto podáním žalobce vypořádal tak, že námitky a požadavky pod bodem 1 až 7 a body 10 a 11 zcela ignoroval a velice stručně se vypořádal s námitkami pod bodem 8 a 9. Při vypořádání se s námitkou podjatosti Městského úřadu Nýřany žalovaný pouze odkázal na usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje, ze dne 3.3.2016, čj. RR/914/16 o tom, že starosta města Nýřany a žádný zaměstnanec Městského úřadu Nýřany nejsou při schvalování spalovny podjatí, k čemuž se účastníci již nemohli vyjádřit. Žalovaný se pouze zabýval námitkami žalobce proti oběma závazným stanoviskům EIA, ale nezabýval se otázkou jejich přezkumu podle § 149 správního řádu. V části žaloby III/2 žalobce tvrdil, že absencí podkladů v odvolacím spise a v nemožnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim došlo k porušení § 3, § 50 odst. 2 a 3 a § 36 odst. 3 správního řádu a § 92 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. V této souvislosti žalobce tvrdil, že správní spis nebyl doplněn o potřebné a povinné podklady, které již existovaly. Žalovaný se vůbec nevyjádřil k absenci podkladů specifikovaných v podání žalobce z 3. 3. 2016, uvedených výše pod body 1 až 4. Žalobce zdůraznil, že ze spisu není zřejmé, proč žalovaný se vyjadřoval k době platnosti tří podkladů, které žalobce v předchozí žalobě uváděl pouze příkladmo, když žalovaný měl posoudit všechny podklady ve spise. Žalobce tvrdil, že prokazatelně v dané věci nebylo vydáno nové pravomocné územní rozhodnutí a ani nové závazné stanovisko podle § 15 odst. 2 stavebního zákona a proto nebylo možné žalobou napadené rozhodnutí vůbec vydávat. Z tohoto důvodu tvrzení žalovaného, že jako odvolací správní orgán ověřil, že projektová dokumentace předložená do stavebního řízení je v souladu s podmínkami územního rozhodnutí, se ukazuje jako nepravdivé, jelikož pravomocné územní rozhodnutí neexistuje a neexistuje ani aktuální závazné stanovisko vydávané podle § 15 odst. 2 stavebního zákona. Žalobce tvrdil, že žalovaný správní orgán upozorňoval, že proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30.9.2015, čj. 30A 87/2015-141 podával kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu, který o kasační stížnosti nerozhodoval a celý spis byl předložen u NSS. Absence celého správního spisu a soupisu všech podkladů v něm obsažených je podle žalobce porušením § 3, § 7 odst. 1, § 17 a § 36 odst. 3 správního řádu. V zájmu zachování rovnosti účastníků řízení a zjištění stavu, o němž nejsou pochybnosti, bylo, aby celý spis od podání žádosti o vydání stavebního povolení, včetně všech shromážděných podkladů, byl účastníkům řízení, včetně žalobce, k dispozici. Žalobce v podání z 3.3.2016 kromě jiného upozorňoval na to, že bez celého správního spisu nelze zjistit, zda všechny podklady s omezenou platností jsou stále platné. I ve své předchozí žalobě ze dne 17.7.2015 pouze příkladmo upozorňoval na ukončení platnosti tří podkladů. Tato námitka žalobce byla krajským soudem uznána jako důvodná. Následně žalovaný vložil do správního spisu aktualizované verze dokladů zpracovaných ŘSD ČR, Úřadem pro civilní letectví a Ministerstvem obrany, jak mu krajský soud ukládal. Ze žalobou napadeného rozhodnutí však nebylo možné zjistit, zda a jak se žalovaný z úřední povinnosti zabýval platností všech podkladů ve spisu. Toto posouzení přitom nemohl provést ani žalobce, protože celý spis byl u Nejvyššího správního soudu, u kterého stále probíhalo řízení o podané kasační stížnosti. V části žaloby III/3 žalobce tvrdil nezákonnost závazného stanoviska Úřadu pro civilní letectví ze dne 3.1.2011, čj. 006717-10-701, jehož platnost byla dne 11.12.2015 prodloužena. K tomu žalobce uváděl, že ve svém vyjádření z 3. 3. 2016 namítal, že v doplněném stanovisku Úřadu pro civilní letectví z 11.12.2015 chybí uvedení doby, do kdy se toto závazné stanovisko prodlužuje. Žalovaný tento požadavek ignoroval a současně ignoroval i žádost žalobce o přezkum zákonnosti tohoto závazného stanoviska. Žalovaný měl nechat tuto námitku přezkoumat nadřízeným orgánem, avšak místo toho žalobci odepřel právo na jediný opravný prostředek. Žalobce současně krajský soud z opatrnosti požádal, aby podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal i věcnou zákonnost vydání závazného stanoviska Úřadu pro civilní letectví ze dne 3.1.2011, jehož platnost byla 11.12.2015 prodloužena. V části žaloby III/4 žalobce tvrdil nezákonnost závazného stanoviska Ministerstva obrany ČR ze dne 21.12.2015, sp. zn. 85265/2015-8201-OÚZ-PHA, v jehož důsledku dochází k porušení § 149 ve vztahu k § 3 správního řádu. K tomuto tvrzení žalobce opět poukazoval na své vyjádření ze 3.3.2016, ve kterém podle § 149 odst. 4 správního řádu požádal o přezkum předmětného stanoviska, navrhoval změnit druhou část podmínky č. 4 závazného stanoviska z 21.12.2015 takto: „Potvrzení soudního znalce, že komín je opatřen denním a nočním výstražným překážkovým značením“. Touto navrženou změnou podmínky podle žalobce, kdy byla zajištěna větší nestrannost a objektivita, než kdyby toto potvrzení vydával sám investor stavby. Žalovaný se požadavkem žalobce nezabýval a upřením základního procesního práva na přezkoumatelné vypořádání vzneseného požadavku se stalo porušením § 149, § 3 i § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce současně požádal krajský soud, aby přezkoumal i věcnou zákonnost předmětného stanoviska Ministerstva obrany z 21.12.2015 a posoudil tak zákonnost požadavku žalobce na změnu části podmínky č. 4 závazného stanoviska. V části žaloby III/5 žalobce tvrdil nezákonnost závazného stanoviska EIA vydaného podle zák. č. 39/2015 Sb., ze dne 21.1.2016, čj. 9943/2016/KUSK a závazného stanoviska EIA vydaného podle zák. č. 100/2001 Sb., ze dne 27.1.2016, čj. 13529/2016/KUSK. Žalobce tvrdil, že obsah obou závazných stanovisek je totožný s původním obsahem i podmínkami odborného stanoviska EIA ze dne 17.2.2012. Žalobce již ve svém podání ze 3.3.2016 navrhl, aby obě předmětná závazná stanoviska byla přezkoumána, avšak žalovaný se k tomuto požadavku nevyjádřil a přezkum těchto závazných stanovisek nezajistil, čímž došlo k porušení ust. § 149, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. V této souvislosti žalobce současně navrhl, aby krajský soud obě závazná stanoviska přezkoumal na podkladě § 75 odst. 2 s.ř.s. z tohoto důvodu, které žalobce specifikoval ve svém podání ze 3.3.2016, jejíž obsah žalovaný nezákonně ignoroval. V části žaloby III/5/A žalobce namítal nepřezkoumatelnost důvodů pro vypuštění dvou podmínek a jedné pod podmínky pro fázi provozu z původního odborného stanoviska EIA ze dne 17.2.2012. Předmětné odborné stanovisko obsahovalo celkem 51 podmínek. Závazné stanovisko EIA ze dne 21.1.2016, čj. 9943/2016/KUSK ovšem obsahuje o 2 podmínky a o 1 podpodmínku ve fázi provozu méně, aniž je ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu přezkoumatelně zřejmé, z jakého důvodu. V závazném stanovisku EIA tak byla pro fázi provozu vypuštěna podmínka č. 8 a č. 9 a podpodmínka č. 5 u poslední podmínky č. 7, ač důvody nejsou zřejmé. Pokud by krajský soud neuznal, že obě závazná stanoviska EIA byla vydána nezákonně, pak žalobce navrhl, aby krajský soud předmětné závazné stanovisko EIA změnil zahrnutím obou uvedených podmínek a zmíněné podpodmínky. V části žaloby III/5/B se žalobce vyjadřoval k otázce bilance odpadu a odůvodněnosti závěru a tvrdil, že projektová kapacita spalovny v Chotíkově je předimenzovaná. V dalších částech žaloby žalobce vyjadřoval svá stanoviska k dokumentaci EIA týkající se odpadů produkovaných spalovnou a vlivů na půdu - část žaloby III/5/C, k otázkám ovzduší - část žaloby III/5/D, k otázkám bilance – POPs a požadavkům Stockholmské úmluvy - část žaloby III/5/E, k otázce absence předtřídění nebezpečných odpadů - část žaloby III/5/F, týkajících se dalších podmínek v dokumentaci EIA ohledně otázky třídění a recyklace - část žaloby III/5/G, otázky absence posouzení relevantních variant způsobu nakládání s komunálním odpadem - část žaloby III/5/H. V části žaloby III/5/I žalobce shrnoval celkově vytýkané nezákonnosti procesu EIA, který byl řízený podjatým krajským úřadem plzeňského kraje a byl veden formálním způsobem. Stejně tak postupoval i krajský úřad Středočeského kraje při získání obou závazných stanovisek EIA ze dne 21.1.2016 a 27.1.2016. V části žaloby III/6 žalobce tvrdil nezákonnost při přezkumu dvou závazných stanovisek vydaných podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody a podle § 14 odst. 2 zák. o lesích č. 289/1995 Sb., čímž došlo k porušení § 149 a § 3 správního řádu. Žalobce tvrdil, že žalovaný dospěl k mylnému právnímu názoru, že obě závazná stanoviska k povolení stavby nejsou potřeba, neboť postačí jejich obstarání v rozhodování o umístění stavby. Tento názor žalovaného je v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou, včetně názoru krajského soudu v rozsudku z 30. září 2015, čj. 30A 87/2015-141. Pokud krajský soudu uzná, že obě závazná stanoviska, která se vydávají ke všem územním i stavebním řízením ve spise po formální i materiální stránce existují, pak podle žalobce došlo k porušení jeho práva na jejich zákonný přezkum podle § 149 odst. 4 správního řádu. Žalobce přitom přezkum těchto stanovisek požadoval a žalovaný jeho požadavek ignoroval. Žalovaný tak zastává názor, že obě závazná stanoviska se v dané věci nevydávají, neboť stačí jejich vydání v územním řízení. I když se žalobce domnívá, že tato závazná stanoviska ve spise fakticky existují, a to jak z hlediska časového, formálního i věcného, pak je nucen tvrdit, že pokud tedy ve shodě s názorem žalovaného neexistují, pak ve správním spise chybí, ač jejich opatření je obligatorní. Žalobce dále konstatoval, že na základě již shledané systémové podjatosti všech zaměstnanců Krajského úřadu Plzeňského kraje by žádané přezkumné řízení u obou stanovisek měl vést jiný orgán. V části žaloby III/7 žalobce namítal podjatost všech zaměstnanců Městského úřadu Nýřany a tvrdil, že došlo k porušení ust. § 14, § 36 odst. 3 ve vztahu k § 3 správního řádu. Žalobce tvrdil, že na možnou podjatost Městského úřadu Nýřany nepřímo upozorňoval v odvolání z 8.2.2013 proti vydanému rozhodnutím Městského úřadu Nýřany ve věci stavebního povolení předmětné stavby. Krajský soud v Plzni se k této otázce vyjádřil v rozsudku sp. zn. 30A 87/2015, kde na str. 41 jeho odůvodnění uložil správní orgánu posoudit oprávněnost vznesené námitky podjatosti. V podání ze dne 3.3.2016 žalobce přitom upozornil, že o nepodjatosti Městského úřadu Nýřany nebylo rozhodnuto a žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze odkázal na usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje o nepodjatosti zaměstnanců Městského úřadu Nýřany, a to za situace, kdy Krajský úřad Plzeňského kraje byl podjatý. Ve správním spisu přitom chyběl doklad o výsledku zkoumání uplatněné námitky podjatosti. Poslední, do spisu doplněné usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje z 3.3.2016 o otázce podjatosti zaměstnanců Městského úřadu Nýřany, žalobce převzal až 7.3.2016 v průběhu vedeného řízení o změně stavby před dokončením. Žalobce proto v žalobě namítal, že starosta a Městský úřad Nýřany jsou ve vztahu k povolování stavby podjatí, a to v důsledku rizika systémové podjatosti. Žalovaný považoval za logické, že za situace, kdy krajský soud dvakrát rozhodl o tom, že Krajský úřad v Plzni je ve vztahu k věci týkající se spalovny Chotíkov, podjatý, tak by o námitce systémové podjatosti města Nýřany a všech jeho zaměstnanců, včetně starosty, měl rozhodnout jiný krajský úřad. Žalobce žádal krajský soud, aby sám posoudil, když dosud nebylo vydáno rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj o odvolání žalobce ze dne 14.3.2016, o nepodjatosti starosty města Nýřany a všech osob na Městském úřadu Nýřany, zda existuje či nikoliv riziko tzv. systémové podjatosti ze strany těchto úřadů. Na podkladě uplatněných tvrzení žalobce navrhl, aby rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně byla zrušena a aby žalovaný byl povinen nahradit žalobci náklady řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2016 v prvé řadě uvedl, že v době vydání stavebního povolení již existovalo pravomocné rozhodnutí umístění stavby a nesouhlasí tak s názorem žalobce, že toto územní rozhodnutí v době vydání stavebního povolení neexistovalo. Žalovaný dále uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí o povolení stavby. Dále postupoval podle závazných pokynů uvedených v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015 č. j. 30 A 87/2015-141. Žalovaný byl pověřen usnesením Ministerstva životního prostředí č. j. 88533/ENV/15 ze dne 30. 12. 2015 k vydání závazného stanoviska podle čl. II. bodu 1. (přechodná ustanovení) zákona č. 39/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a další související zákony ke stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“) vydaném dne 17. 2. 2012 pod č. j. ŽP/1175/12 Krajským úřadem Plzeňského kraje k záměru „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov)“ a k vydání závazných stanovisek podle ust. § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb. do navazujících řízení vedených pro záměr ZEVO Chotíkov. Ve věci posuzování vlivů na životní prostředí k záměru ZEVO Chotíkov byl místně příslušným úřadem Krajský úřad Plzeňského kraje. Ten také k předmětnému záměru vydal stanovisko EIA ze dne 17. 2. 2012. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2015 č. j. 30 A 58/2013-187 potvrzeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7 As 57/2015-80 ze dne 2. 6. 2015 byl Krajský úřad Plzeňského kraje označen za systémově podjatý. Tato podjatost byla určena pro všechna navazující řízení k předmětnému záměru. Žalovaný dále uvedl, že v rozsudku č. j. 30 A 131/21015-130 ze dne 31. 12. 2015 bylo potvrzeno, že v rozsudku ze dne 25. 7. 2014 č. j. 30 A 76/2012-266 nebylo možné uznat žalobní bod týkající se podjatosti úředních osob podílejících se na postupu dle zákona č. 100/2001 Sb. za důvodný a stanovisko EIA vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 17. 2. 2012 pod č. j. ŽP/1175/12 tak nepozbylo svou platnost. Žalovaný tak mohl pro předmětné stanovisko EIA vydat závazná stanoviska dle zákona č. 39/2015 Sb. Vydávání stanovisek dle zákona č. 39/2015 Sb., je řízeno metodickým pokynem č. j. 39413/ENV/2015 ze dne 29. 5. 2015, který byl vydán Ministerstvem životního prostředí. V tomto metodickém pokynu je mimo jiné uvedeno, že účelem institutu ověření souladu dle zákona č. 39/2015 Sb., je výhradně posouzení souladu obsahu samotného stanoviska EIA s požadavky právních předpisů, zapracovávajících směrnici EIA, a převzetí relevantních podmínek stanoviska EIA do závazného stanoviska k ověření souladu. Není nutné, aby úřad měl k dispozici dokumentaci pro některé z navazujících řízení nebo jiné dokumenty, které vznikly po vydání stanoviska EIA. Cílem závazného stanoviska k ověření souladu je zjištění, zda stanovisko EIA věcně odpovídá požadavkům přílohy č. 6 zákona č. 100/2001 Sb., případně, zda jsou požadavky shora zmíněné přílohy splněny alespoň uvedením v dokumentaci EIA nebo v posudku EIA zpracovaných k danému záměru. Cílem není provedení revize výsledku procesu posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví. Žalovaný tak na základě zjištění, že stanovisko EIA je vydáno v souladu s požadavky přílohy č. 6 k zákonu č. 100/2001 Sb. vydal souhlasné závazné stanovisko k ověření souladu č. j. 009943/2016/KUSK ze dne 21. 1. 2016. Žalovaný rovněž ve vyjádření uvedl, že závazné stanovisko k ověření změn záměru č. j. 013529/2016/KUSK ze dne 27. 1. 2016 (dále též „verifikační stanovisko“) bylo vydáno na základě porovnání údajů o záměru uvedeného v dokumentaci EIA s údaji v dokumentaci pro navazující řízení a na základě popisu změn oproti dokumentaci EIA. Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem Doubravecká 2760/1, 301 00 Plzeň, jakožto oznamovatel záměru, zaslala podklad pro vydání verifikačního stanoviska Ministerstvu životního prostředí, které k vydání závazných stanovisek dle zákona č. 100/2001 Sb. pověřilo žalovaného. Dne 18. 1. 2016 žalovaný obdržel dokumentaci záměru k navazujícímu řízení. Současně proběhlo jednání s oznamovatelem záměru, na kterém byla žalovanému předložená dokumentace k navazujícímu řízení, včetně změn oproti dokumentaci EIA, představena a vysvětlena. Žalovaný uznává, že formálním pochybením při zpracování závazného stanoviska k ověření souladu, došlo k pochybení v textu části podmínky č. 7 (podbod 5), podmínky č. 8 a podmínky č. 9 pro fázi provozu. Z tohoto důvodu není vypuštění těchto podmínek uvedeno v odůvodnění stanoviska. Jelikož žalovaný neobdržel podání žalobce ze dne 3. 3. 2016, nemohl se k tomuto pochybení vyjádřit a iniciovat napravení své chyby. Žalovaný rovněž uvedl, že závazná stanoviska dle zákona č. 100/2001 Sb. vydal k platnému stanovisku EIA pro záměr ZEVO Chotíkov. Vzhledem ke způsobu posuzování podkladů pro potřeby vydání závazných stanovisek dle zákona č. 100/2001 Sb. není v pravomoci žalovaného posuzovat rozsah zpracování dokumentace EIA. Žalovaný si k vydání závazných stanovisek opatřil přístup k dokumentaci EIA, k posudku EIA, ke stanovisku EIA, k dokumentaci pro navazující řízení, a k podpisu změn záměru oproti dokumentaci EIA. V podrobnostech žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Vyjádření osoby na řízení zúčastněné První okruh žalobních důvodů uvedený v žalobě v čl. A/3 až A/5.2.1 spočívá v údajném zamezení přezkumu závazných stanovisek vydaných ŘSD ČR, Úřadem pro civilní letectví, Ministerstvem obrany a založených na posudku EIA nadřízenými orgány. Osoba zúčastněná na řízení je přesvědčena, že žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí postupoval zcela v intencích právního názoru vysloveného Krajským soudem v Plzni v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 30 A 87/2015-141. Znamená to, že opatřil příslušná závazná stanoviska EIA a vyjádřil se i k zákonnosti dalších závazných stanovisek. Žalobce namítá, že bylo zamezeno jeho právu na odvolání, když požadoval přezkum závazných stanovisek. Osoba zúčastněná na řízení je však přesvědčena, že žalovaný svým postupem zákon neporušil. Nedošlo k zásadní změně rozhodnutí samého, to bylo jako věcně správné z převážné části potvrzeno. V té části, ve které došlo ke změně, žalovaný postupoval podle podmínek specifikovaných v ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalobci ve správním řízení nebyla a není ukládána žádná povinnost (to se činí pouze ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení) a tedy mu tak nemůže hrozit žádná újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Došlo pouze k opatření nových podkladů, ke kterým se kterýkoli účastník správního řízení mohl vyjádřit. Pokud žalobce namítá, že správným postupem žalovaného bylo zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně, pak žalovaný se musí pohybovat pouze v legálním prostoru. Žádné ustanovení § 90 odst. 1 správního řádu nelze subsumovat pod skutkovou a právní situaci ve věci. Žalovaný pak tedy ani neměl právem předvídaný prostor, pro který by mohl postupovat tak, jak je po něm v žalobě požadováno. Nebylo proto potřeba a ani možné rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit. Osoba zúčastněná na řízení je na základě výše uvedeného toho názoru, že tato část žaloby je proto nedůvodná. Další okruh žalobních důvodů pak spočívá zejména v hmotně právních námitkách proti zákonnosti procesu EIA obsažených v čl. 5.2.2 žaloby. V prvé řadě není patrné, o co se opírají tvrzení žalobce, z čeho vychází a v čem by měly být podklady spočívající v dokumentaci EIA liché. Osoba zúčastněná na řízení se vyjádřila k žalobním námitkám ohledně stanovisek k dokumentaci EIA týkající se odpadů produkovaných spalovnou a vlivů na půdu (část žaloby III/5/C), k otázkám ovzduší (část žaloby III/5/D), k otázkám bilance – POPs a požadavkům Stockholmské úmluvy (část žaloby III/5/E), a rovněž k otázce tvrzené absence předtřídění nebezpečných odpadů (část žaloby III/5/F). Osoba zúčastněná na řízení se rovněž vyjádřila k tvrzené předimenzovanosti zařízení. V souvislosti s další námitkou žalobce, že varianta stavby ZEVO Chotíkov byla jedinou, která byla ze strany dokumentace EIA posuzována, osoba zúčastněná na řízení opětovně poukázala na záměnu účelu dokumentace EIA a dokumentace SEA (= strategického posuzování vlivu na životní prostředí). Druhý z dokumentů vyžaduje takový postup, který požaduje žalobce, tj. posuzování možných variant budoucího řešení. To se pak stalo v případě „Studie proveditelnosti Integrovaného systému nakládání se směsnými komunálními odpady v Plzeňském kraji“ ze dne 30. 3. 2011 a v druhé řadě již dříve v rámci „Studie proveditelnosti Chotíkov – porovnání variant závodu na využití směsného komunálního odpadu“ z roku 2009. Oba dokumenty se pak zabývaly různými možnostmi nakládání s odpady, a to jak s možností stavby závodu na energetické využití odpadu, tak možností stavby mechanicko-biologické úpravny odpadu (zařízení s recyklačním provozem). Dokumentace EIA se však váže ke konkrétnímu projektu stavby ZEVO Chotíkov. Zde pak koncepční varianty již nemohou být přetřásány. A zákon o posuzování vlivu na životní prostředí ani takovou povinnost posouzení různých koncepčních variant (ani variant obecně) výslovně neukládá (viz jeho ustanovení § 7 odst. 5), a to ani žalovanému, ani zpracovateli dokumentace EIA. Je-li pak vytýkáno žalovanému porušení ustanovení § 7 odst. 5 citovaného zákona, pak je v něm uvedena toliko možnost posuzování variant, nikoliv explicitní povinnost takové varianty posuzovat či zvažovat. Tvrzení žalobce o jeho porušení je tedy ex lege nesprávné a pouze účelově prezentované. K údajné systémové podjatosti, které se v žalobě dovolává žalobce čl. 7.2 žaloby, osoba zúčastněná na řízení uvedla, že ani tento žalobní bod nepokládá za důvodný. Z argumentace žalobce vyplývá, že o této okolnosti mohl a měl vědět již v roce 2012, kdy bylo započato celé řízení o povolení stavby. Námitku systémové podjatosti vznesl až v roce 2016 ve svém vyjádření v rámci odvolacího řízení před žalovaným. Osoba zúčastněná na řízení však má za to, že uplatnění této námitky až v této fázi správního řízení je v rozporu s ustanovením § 82 odst. 4 správního řádu, kdy k nové skutečnosti lze přihlédnout jen tehdy, pokud je účastník řízení nemohl uplatnit dříve. A v tomto případě je zjevné, že tak učinit mohl nejméně při zahájení správního řízení. Na podporu svého stanoviska pak osoba zúčastněná na řízení odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 5 As 66/2006, který říká, že „i když ve správním soudnictví obecně lze připustit, aby v žalobě proti správnímu rozhodnutí mohly být účinně uplatněny i námitky, které nebyly uplatněny ve správním řízení, nelze takový postup připustit tam, kde zákon umožňuje koncentraci řízení ve správním řízení (…).“ Dále pak též se v tomto rozhodnutí konstatuje, že: „Soudní přezkum správních rozhodnutí je koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Vyčerpání právních výtek ve správním řízení před podáním žaloby u soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudu do správního řízení. Účastník správního řízení má tedy zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany.“ Žalobce tedy podle názoru osoby zúčastněné na řízení včas nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. V takovém případě se však nemůže domáhat ochrany před věcně příslušným soudem a ani namítat vadnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Zde lze též odkázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015, č. j. 30 A 87/2015-41 (str. 36 až 38). Sám žalobce pak odkazuje na uplatnění této námitky jiným účastníkem v předchozím správním řízení. Ten však hájil svá práva a zájmy, které nejsou totožné se zájmy žalobce. A správní řád a ani jiný relevantní zákon neupravuje „přechod“ nebo „převzetí“ námitek jednoho účastníka formálně nebo i materiálně účastníkem druhým. Osoba zúčastněná na řízení rovněž uvedla, že dle ust. § 72 odst. 1 soudního řádu správního může žalobce podat žalobu pouze do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno jeho doručením. Podle odstavce 4 pak zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Jak sám žalobce uvádí, v rámci správního řízení zahájeného správním orgánem I. stupně se již jedná o v pořadí třetí žalobu. První z nich pak byla vedena před nadepsaným soudem pod sp. zn. 30 A 58/2013. Tento žalobní důvod tedy žalobce mohl uplatnit již v tomto soudním řízení, kdy procesní situace ve vztahu ke správnímu orgánu I. stupně, jeho zaměstnanců a možné systémové podjatosti se nikterak nezměnila. Tedy uplatnění námitky v soudním řízení zahájeném v roce 2016, která mohla být objektivně předložena k rozhodnutí již v roce 2013, je podle osoby zúčastněné na řízení uplatněním opožděným. A tudíž by se k ní nemělo jakýmikoli způsobem přihlížet. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že aby bylo možné uvažovat o systémové podjatosti, je nutná určitá míra podezření ze systémové podjatosti, a další právní konsekvence. Konstrukce, že určité město je součástí mnohohlavého sdružení, které v obecné rovině podporuje jakýsi stavební záměr, a za tuto podporu by mohla být někým poskytnuta tomuto městu dumpingová cena za určitou službu, je podle názoru osoby zúčastněné na řízení za zcela spekulativní. Neprokazuje totiž, že město Nýřany podporuje stavbu ZEVO Chotíkov, že takovou podporu dalo najevo v rámci Sdružení města a obcí Plzeňského kraje a ani ji takto neprezentovalo na veřejnosti. Navíc odstraňování odpadu je služba, která podléhá zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, což znamená, že jako veřejný zadavatel musí být vypsána na její poskytování otevřená, transparentní a nediskriminační soutěž. Osoba zúčastněná na řízení s ohledem na výše uvedené navrhla, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Posouzení žaloby krajským soudem Krajský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými byly výroky rozhodnutí řádně napadeny (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). a) Výchozí stav Vydání žalobou napadeného rozhodnutí předcházelo rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2015, čj. 30 A 87/2015-141, kterým tento soud zrušil přechozí předmětem totožné rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26.6.2015, čj. 090064/2015/KUSK a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V této věci krajský soud posuzoval důvodnost žalobních tvrzení tehdejších žalobců a) Děti země – Klub za udržitelnou dopravu a b) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov. O kasační stížnosti proti tomuto rozsudku krajského soudu podané Plzeňskou teplárenskou a.s., jako osobou zúčastněnou na řízení, rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. května 2016, čj. 10As 250/2015- 92. Právní názory obou těchto soudů zaujaté k otázkám, které jsou ve stejném nebo obdobném rozsahu předkládány k posouzení krajskému soudu v aktuálně projednávané žalobě, budou pro krajský soud i v této věci určující a z těchto již zaujatých právních názorů bude soud vycházet a blíže na ně následně odkáže. Pro potřeby posouzení žaloby vycházel krajský soud z obsahu správního spisu se zaměřením na podklady, které byly žalovaným správním orgánem shromážděny v poslední etapě řízení poté, co věc byla krajským soudem vrácena žalovanému k dalšímu řízení, tj. v době po 20.11.2015, kdy předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni čj. 30A 87/2015-141 nabyl právní moci. Z obsahu správního spisu vyplývá, že Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, dne 21.1.2016 pod čj. 009943/2016/KUSK vydal ověřující závazné stanovisko k ověření souladu obsahu stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru – ZEVO Chotíkov, na životní prostředí podle zák. č. 100/2001 Sb. ve znění zákona č. 39/2015 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí. Dne 27.1.2016 Krajský úřad Středočeského kraje pod čj. 013529/2016/KUSK vydal verifikační závazné stanovisko k ověření změn záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí ve smyslu ust. § 9a odst. 4 a 5 zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí ve vztahu k zařízení pro energetické využití odpadu Chotíkov – ZEVO Chotíkov. Součástí správního spisu jsou dále vyjádření a stanoviska dotčených orgánů, u kterých došlo k prodloužení doby jejich platnosti, a to konkrétně: - sdělení Ředitelství silnic a dálnic ČR ze dne 10.12.2015 dokládající, že Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Plzeň, jako majetkový správce stavby silnice I. třídy č. 1/20 a dalších dotčených pozemků v k.ú. Chotíkov dotčených záměrem ZEVO Chotíkov, prodlužuje platnost svého vyjádření vydaného pod sp. zn. 4222/12-33200/20-557/ČI ze dne 10.8.2012 do 9.12.2016, - vyjádření Úřadu pro civilní letectví ze dne 11.12.2015, čj. 009117-15-701 dokládající, že Úřad pro civilní letectví prodlužuje platnost stanoviska k předmětné akci ZEVO Chotíkov čj. 7617-10-701 ze dne 3.1.2011, - závazné souhlasné stanovisko Ministerstva obrany ČR ze dne 21.12.2015, sp.zn. 85265/2015-8201-OÚZ-PHA ve věci ZEVO Chotíkov, kterým aktualizuje své stanovisko ze 17.8.2012, čj. 9190/61230-ÚP/2012, - závazné stanovisko Městského úřadu Nýřany, odboru životního prostředí vydané 1.8.2011 pod čj. OŽP-Han/20241/2011, kterým Městský úřad Nýřany postupem podle § 149 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu a § 90 odst. 1 správního řádu, vydal společnosti Plzeňská teplárenská a.s., podle § 12 odst. 2 zák. o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 závazné stanovisko se souhlasem se zásahem do krajinného rázu – umístění stavby ZEVO Chotíkov na základě pěti definovaných a specifikovaných podmínek. - závazné stanovisko Městského úřadu Nýřany ze dne 1.8.2011, čj. OŽP- Ber/20285/2011, kterým Městský úřad Nýřany podle zákona o lesích č. 289/1995 Sb. vydal závazné stanovisko se souhlasem k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkci lesa do výměru 1 ha s tím, že závazné stanovisko definovalo pět blíže specifikovaných podmínek. Součástí správního spisu je rovněž usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 3.3.2016, čj. RR/914/16, kterým krajský úřad rozhodl o námitce podjatosti vznesené spolkem Děti země – Klub za udržitelnou dopravu v řízení o změně stavby ZEVO Chotíkov před jejím dokončením, vedeném odborem výstavby a územního plánování Městského úřadu Nýřany tak, že starosta města Nýřany Ing. J.D. není vyloučen z projednávání a rozhodování v řízení o změně stavby ZEVO Chotíkov. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že Krajský úřad Středočeského kraje dne 18.2.2016 oznámil účastníkům řízení, že došlo k doplnění odvolacího řízení ve věci odvolání účastníka Děti země – Klub za udržitelnou dopravu proti rozhodnutí o povolení stavby ZEVO Chotíkov. Účastníkům řízení oznámil, že byly doplněny podklady pro vydání rozhodnutí a ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu dal účastníkům řízení možnost, aby nahlédli do spisu a ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto opatření se vyjádřili k podkladům pro rozhodnutí o odvolání. Toto opatření Krajského úřadu Středočeského kraje bylo doručeno účastníku řízení Děti země – Klub za udržitelnou dopravu dne 22.2.2016. Součástí správního spisu je podání účastníka řízení - žalobce Děti země – Klub za udržitelnou dopravu ze dne 3.3.2016, ve kterém podával vyjádření k novým podkladům shromážděným v odvolacím řízení č. 2 Krajským úřadem v Praze ve věci vydání stavebního povolení pro záměr - ZEVO Chotíkov. Účastník řízení v tomto podání namítal absenci celého správního spisu a soupisu všech podkladů nezbytných pro vydání rozhodnutí a zdůrazňoval, že dosud neskočilo řízení před Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti podané Plzeňskou teplárenskou a.s. dne 20.11.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30.9.2015, čj. 30 A 87/2015-141. V této souvislosti účastník řízení tvrdil, že krajský úřad jako odvolací orgán měl s rozhodnutím o odvolání ve věci stavebního povolení ZEVO Chotíkov vyčkat do skončení kasačního řízení před Nejvyšším správním soudem. Účastník řízení v tomto podání dále požádal, aby Krajský úřad v Praze zajistil podle § 149 odst. 5 správního řádu přezkum zákonnosti obsahu a vydání obou závazných stanovisek vydaných 21.1.2016 pod čj. 9943/2016/KUSK a dne 27.1.2016 pod čj. 13529/2016/KUSK. Účastník řízení navrhl, aby Ministerstvo životního prostředí tato závazná stanoviska zrušilo pro nezákonnost a pokud se tak nestane, aby závazné stanovisko EIA ze dne 21.1.2016 bylo podle § 149 odst. 4 správního řádu změněno doplněním o dvě chybějící podmínky a jednu chybějící podpodmínku z odborného stanoviska EIA. Účastník řízení dále k tvrzené nezákonnosti procesu EIA uváděl, že celý proces EIA byl řízený podjatým Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí, z čehož dovozoval další důvod nezákonnosti celého procesu EIA. Účastník řízení dále ve svém podání uváděl tvrzení týkající se časového omezení podaných vyjádření stanovisek a závazných stanovisek dotčených orgánů a vznášel dále výhrady k závaznému stanovisku vydanému Městským úřadem Nýřany, odborem životního prostředí podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 ze dne 25.9.2012 a k závaznému stanovisku vydanému Městským úřadem Nýřany, odboru životního prostředí vydaným podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb. Současně uváděl výhrady k závaznému stanovisku Ministerstva obrany České republiky z 18.8.2012 a ze dne 21.12.2015 s tvrzením, že v odvolacím spisu chybí výsledek přezkumného řízení u těchto stanovisek podle § 149 odst. 4 správního řádu. Žalobou napadené rozhodnutí bylo následně vydáno dne 13.4.2016. b) Vlastní posouzení žaloby Žalobce v části žaloby III/1 tvrdil, že postupem žalovaného, který se nevypořádal s vyjádřením žalobce ze dne 3.3.2016 došlo k porušení § 3, § 50 odst. 2 a 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Při posuzování této žalobní výtky soud vycházel z nesporného zjištění doloženého obsahem správního spisu, ze kterého vyplývá, že žalobce dne 22.2.2016 přijal výzvu žalovaného k tomu, aby se ve lhůtě do 10 dnů od doručení učiněného opatření vyjádřil k podkladům pro rozhodnutí o odvolání. V průběhu této lhůty končící dne 4.3.2016 žalobce dne 3.3.2016 doručil žalovanému své vyjádření, ve kterém pod body 1 až 12 sumarizoval své námitky a požadavky. Skutečnost, že žalovaný se s námitkami a požadavky žalobce v tomto vyjádření ze 3.3.2016 nevypořádal, je porušením ust. § 3 správního řádu, podle kterého správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Současně je porušením ust. § 50 odst. 2 a odst. 3 správního řádu, která upravují podmínky pro opatřování podkladů pro vydávané rozhodnutí. Současně došlo k porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu, upravujícího náležitosti odůvodnění vydávaného rozhodnutí. Tímto postupem žalovaného došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a to ve vazbě ke konkrétním skutkovým a právním otázkám předestřených ve vyjádření žalobce z 3.3.2016, se kterými se žalovaný nevypořádal. Tyto rozhodné skutečnosti s potencionálním vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, budou dále specifikovány ve vazbě na následující žalobní body žalobcem uplatněné. Žalobcem tvrzená absence podkladů v odvolacím spise a nemožnost vyjádřit se k nim, se v rozsahu žalobního tvrzení obsaženého v části žaloby III/2 týkala chybějícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31.12.2015, sp. zn. 30 A 131/2015, o zrušení potvrzujícího územního rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, ze dne 23.7.2015, pro ZEVO Chotíkov, dále chybějícího pravomocného územního rozhodnutí pro tutéž stavbu. K otázce vazby vydávaného stavebního povolení pro ZEVO Chotíkov a vydávání územního rozhodnutí pro tento záměr se již Krajský soud v Plzni vyjadřoval ve svém rozsudku ze dne 30.9.2015, čj. 30 A 87/2015-141. Od doby vydání tohoto rozsudku do současnosti krajský soud neshledal žádné skutečnosti, které by změnily výchozí stav věci a proto k totožnému žalobnímu tvrzení zaujímá stejný právní závěr jako ve výše zmíněném rozsudku v rozsahu jeho odůvodnění na str. 27: „Při posuzování konkrétního tvrzení žalobce …o absenci nového pravomocného rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov vycházel soud z ust. § 94 odst. 5 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Podle tohoto ustanovení účinného do 31.3.2015 dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Podle novelizovaného ust. § 94 odst. 5, účinného od 1. 4. 2015, dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává; to neplatí, bylo-li zrušeno územní rozhodnutí pro záměr, pro který bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů, provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Toto novelizované ustanovení je nutno vykládat v souvislosti přechodnými ustanoveními obsaženými v zákoně č. 39/2015 Sb. v jeho části čtvrté, kterou došlo ke změně stavebního zákona. Článek VI. bod 5. těchto přechodných ustanovení uvádí, že u záměrů, pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se územní rozhodnutí znovu nevydává, pokud bylo územní rozhodnutí zrušeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V oblasti skutkové vycházel soud z nesporných skutečností, které dokládají, že rozhodnutí o umístění stavby ZEVO Chotíkov vydal MěÚ Nýřany dne 1.6.2012 pod čj. OV-Asc/12440/2012. Rozhodnutím ze dne 15.10.2012, čj. RR/3178/12 Krajský úřad Plzeňského kraje zamítl odvolání podaná proti tomuto územnímu rozhodnutí a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25.7.2014, čj. 30 A 76/2012-266, který nabyl právní moci dne 3.9.2014, bylo rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 15.10.2012 čj. RR/3178/12 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení žalovanému. V souzeném případě u záměru týkajícího se stavby ZEVO Chotíkov bylo vydáno stanovisko k posouzení vlivu k provedení tohoto záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí ve znění účinném do 31.3.2015. Územní rozhodnutí u tohoto záměru bylo zrušeno výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, který nabyl právní moci dne 3.9.2014, což je přede dnem účinnosti zákona č. 39/2015 Sb. novelizujícího ust. § 94 odst. 5 stavebního zákona. Ust. § 94 odst. 5 in fine v novelizované podobě účinné od 1.4.2015 proto na souzený případ nedopadá a při posuzování otázky právního významu vydaného územního rozhodnutí je rozhodující ust. § 94 odst. 5 ve znění účinném do 31.3.2015, podle kterého v projednávaném případě územní rozhodnutí nevydává, neboť ke zrušení územního rozhodnutí pro povolení stavby ZEVO Chotíkov došlo po povolení této stavby.“ Absence rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31.12.2015, sp. zn.: 30 A 131/2015, a chybějící pravomocné územní rozhodnutí ve správním spisu, nepředstavují proto procesní vadu mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Posuzování, zda v případě žalobce bylo naplněno jeho právo seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu, vycházel soud z následujících nesporných skutečností. Proti rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2015, čj. 30A 87/2015-141, byla podána osobou zúčastněnou na řízení, Plzeňskou teplárenskou, a.s., kasační stížnost dne 20.11.2015. O této kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6.5.2016, čj. 10 As 250/2015-92, který nabyl právní moci dne 23.5.2016. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného dne 13.4.2016 probíhalo řízení o předmětné kasační stížnosti ve věci stavebního povolení pro ZEVO Chotíkov a úplný správní spis, včetně všech shromážděných pokladů, byl zjevně předložen Nejvyššímu správnímu soudu a byl mu k dispozici pro potřeby posouzení projednávané kasační stížnosti. Žalobce proto ve lhůtě, která byla vymezena žalovaným správním orgánem pro seznámení se s podklady pro rozhodnutí a k vyjádření se k těmto podkladům, která skončila dne 4.3.2016, neměl možnost ověřit si komplexnost, úplnost i věcný obsah jednotlivých podkladů, které byly následně hodnoceny při rozhodnutí žalovaného o projednávaném odvolání. V tomto směru došlo k porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu za okolností způsobilých přivodit následnou nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Tento závěr krajský soud činí při plném vědomí legislativní nedokonalosti způsobu stanovení lhůt pro rozhodování o předmětu řízení na úrovni správních orgánů a správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu, neboť respektování základních procesních práv a zásad správního řízení je nepřekročitelné. Absence správního spisu v době rozhodnutí žalovaného je vadou řízení, neboť skutkový stav, který žalovaný vzal za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisových podkladech, který žalovaný měl v době rozhodování k dispozici. Je nesporné, že stavební úřad vydal dne 18.1.2013 stavební povolení pro ZEVO Chotíkov, proti kterému dne 8.2.2013 žalobce podal odvolání. Z obsahu tohoto odvolání v rozsahu bodu 2. žádal o přezkum všech závazných stanovisek a skutečně pouze demonstrativně poukázal na ukončení platnosti podkladů vydaných ŘSD ČR dne 10.8.2012, Úřadem pro civilní letectví dne 3.1.2011 a Ministerstvem obrany ze 17.3.2012. Krajský soud také v rozsahu tohoto tvrzení byl vázán konkrétními žalobními body, a zabýval se pouze otázkou platnosti těchto konkrétních podkladů a uznal důvodnost uplatněné žalobní výtky. V důsledku kompletního zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26.6.2015, čj. 090064/2015/LUSK a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému, bylo na žalovaném, aby komplexně posoudil jednotlivé odvolací důvody tak, jak byly v odvolání žalobce z 8.2.2013 prezentovány a nikoli pouze v omezeném rozsahu shodném s rozsahem žalobních bodů, které tvořili předmět soudního přezkumu. Žalobce v části žaloby III/3 a III/4 tvrdil, že postupem žalovaného došlo k porušení ust. § 149 a § 3 správního řádu tím, že v případě závazného stanoviska vydaného Úřadem pro civilní letectví s prodloužením doby jeho platnosti do 11.12.2015 a v souvislosti s vydáním závazného stanoviska Ministerstva obrany z 21.12.2015 žalovaný nezajistil jejich přezkum, ač žalobce se ve svém vyjádření ze dne 3.3.2016 přezkumu těchto dvou závazných stanovisek dovolával. Pro potřeby posouzení důvodnosti těchto žalobních výtek vycházel soud z obsahu správního spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, ze kterého je patrné, že žalovaný v rámci právního názoru krajského soudu doplnil podklady pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o aktualizaci závazného stanoviska Úřadu pro civilní letectví ze dne 3.1.2011 a Ministerstva obrany ze dne 17.8.2012. Platnost těchto stanovisek byla příslušnými orgány aktualizována, o čemž byli účastníci odvolacího řízení písemně vyrozuměni. Nad rámec tohoto stručného odůvodnění se žalovaný dále nezabýval námitkami, které uplatnil žalobce ve svém vyjádření ze 3.3.2016, ve kterém namítal, že závazné stanovisko Úřadu pro civilní letectví neobsahuje dobu, na kterou je jeho platnost prodloužena a nevypořádal se ani s požadavkem na zajištění přezkumu tohoto závazného stanoviska nadřízeným orgánem. V případě závazného stanoviska vydaného Ministerstvem obrany dne 18.8.2012 žalobce již ve svém odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ve věci vydaného stavebního povolení pro ZEVO Chotíkov požadoval, aby tehdejší odvolací orgán Krajský úřad Plzeňského kraje zajistil podle § 149 odst. 4 správního řádu jeho přezkum. Žalovaný se s argumentací žalobce obsaženou v jeho odvolání z 8.2.2013 proti rozhodnutí stavebního úřadu a dále doplněnou v jeho vyjádření ze dne 3.3.2016 nevypořádal a není proto seznatelné, jak u závazného stanoviska Úřadu pro civilní letectví, tak u závazného stanoviska Ministerstva obrany, z jakých důvodů žalovaný neshledal podmínky pro přezkum těchto stanovisek, či z jakých důvodů nepostupoval v souladu s ust. § 149 odst. 5 správního řádu a jejich přezkum nezajistil. Ve smyslu tohoto ustanovení nezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Tento postup žalovaného představuje vadu řízení, mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalobce v části žaloby III/5 tvrdil, že v průběhu řízení došlo k porušení ust. § 149, § 3 a § 68 odst. 3 v důsledku neprovedení přezkumu závazných stanovisek EIA, a to ověřovacího stanoviska vydaného Krajským úřadu Středočeského kraje dne 21.1.2016, pod čj. 009943/2016/KUSK a verifikačního stanoviska vydaného Krajským úřadem Středočeského kraje dne 27.1.2016, pod čj. 013529/2016/KUSK. Pro potřeby posouzení důvodnosti této žalobní výtky vycházel krajský soud z obsahu správního spisu, zejména z obsahu podání, které žalobce učinil dne 3.3.2016, ve kterém navrhl přezkum obou závazných stanovisek EIA ze dne 21.1.2016 a 27.1.2016. Ve smyslu výše citovaného ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu žalovaný u těchto závazných stanovisek k žádosti účastníka řízení jejich přezkum správním orgánem nadřízeným správnímu orgánu, který závazné stanoviska vydal, neprovedl, čímž řízení zatížil podstatnou vadou, mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Tyto žalobní výtky soud shledal důvodnými. V části žaloby A/III/5 žalobce tvrdil, že vydané rozhodnutí je nepřezkoumatelným, neboť žalovaný bez zjevného odůvodnění vypustil dvě podmínky a jednu podpodmínku pro fázi provozu záměru z původního odborného stanoviska EIA ze dne 17.2.2012. Krajský soud, ostatně obdobně jako žalovaný, uznává opodstatněnost této žalobní výtky, nicméně provedení nápravy je realizovatelné právě v rámci přezkumu závazného stanoviska prováděného na podkladě § 149 odst. 5 správního řádu. Tento postup žalovaného rovněž soud hodnotí jako procesní vadu, která v důsledku nedostatečného odůvodnění učiněného závěru činí rozhodnutí žalovaného v dotčené části nepřezkoumatelným. Žalobní výtka v tomto směru je rovněž důvodná. Žalobce v části žaloby B, C, D, E, F, G, H, I uváděl vlastní argumenty k celkovému procesu posuzování vlivu záměru na životní prostředí. Vzhledem k tomu, že proces ověřování vlivu záměru ZEVO Chotíkov na životní prostředí není dosud řádně dokončen z důvodu absence navrhovaného přezkumu vydaných závazných stanovisek EIA, vyhodnotil soud žalobní tvrzení v této části žaloby jako nedůvodná, neboť správnímu soudu nepřísluší na podkladě tvrzení žalobce posuzovat věcnou správnost závěrů příslušných orgánů EIA. V části žaloby III/6 žalobce tvrdil nezákonnost postupu žalovaného při přezkumu dvou závazných stanovisek vydaných podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody a podle § 14 odst. 2 zák. o lesích č. 289/1995 Sb. Při posuzování důvodnosti tohoto žalobního bodu vycházel soud z ust. § 4 odst. 4 stavebního zák. č. 183/2006 Sb., podle kterého orgány územního plánování a stavební úřady postupují ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Dotčené orgány vydávají závazná stanoviska pro rozhodnutí a pro jiné úkony stavebního úřadu, nebo úkony autorizovaného inspektora podle tohoto zákona, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Soud současně vycházel z ust. § 90 odst. 1 zák. o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., podle kterého souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle tohoto zákona k plánům a politikám, které nejsou schvalovány ve správním řízení, se též nevydávají ve správním řízení. Souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu jsou závazným stanoviskem podle správního řádu. Podle § 12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., k umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Podle § 14 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb., dotýká-li se řízení podle zvláštních právních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad, nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Souhlas vydaný jako podklad pro rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas a dále pro rozhodnutí o povolení stavby, zařízení nebo terénních úprav anebo jejich ohlášení je závazným stanoviskem podle správního řádu a není samotným rozhodnutím ve správním řízení. Na podkladě citované právní úpravy krajský soud hodnotí písemnost odboru životního prostředí Městského úřadu Nýřany, čj. OŽP-Jan/22051/2012, ze dne 25.9.2012 jako závazné stanovisko vydávané na podkladě ust. § 4 odst. 2 písm. a) stavebního zákona č. 186/2006 Sb., v souladu s ust. 12 odst. 2 a § 90 odst. 1 zák. o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. Rovněž souhlas Státní správy lesů s dotčením pozemků v ochranném pásmu lesa ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona č. 289/1995 Sb. soud posuzuje jako závazné stanovisko, a to i za situace, že již pro předcházející územní řízení v dané věci byl již souhlas podle tohoto ustanovení pro územní řízení udělen. Bližší argumentaci k tomuto dílčímu závěru soud blíže rozváděl již v odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 30. září 2015, čj. 30 A 87/2015-141, na str. 32 a 33, kde mimo jiné uvedl: „ … při posuzování souhlasu orgánu Státní správy lesů s dotčením pozemků v ochranném pásu lesa ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona, bude žalovaný postupovat v souladu se současnou rozhodovací praxí správních soudů, vycházející z právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 1. června 2011, čj. 1 As 6/2011-347 (dostupném na www.nssoud.cz ), podle kterého souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona je nezbytným podkladem stavebního řízení i tehdy, pokud byl souhlas podle tohoto ustanovení udělen již pro územní řízení s tím, že tento souhlas má formu závazného stanoviska a stanovisko vydané pro územní řízení nemůže být podkladem pro řízení stavební.“ Žalovaný správní orgán obě závazná stanoviska tímto způsobem, co do své povahy, nehodnotil a proto nepřistoupením k žádosti žalobce, na zajištění přezkumu těchto závazných stanovisek, ve smyslu § 149 odst. 5 správního řádu, zatížil řízení před žalovaným procesní vadou, mající přímý vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Tento žalobní bod byl soudem shledán důvodným. V části III/7 žalobce tvrdil, že v průběhu řízení došlo k porušení ust. § 14 a § 36 odst. 3 a § 3 správního řádu, neboť starosta města Nýřany a celý Městský úřad Nýřany jsou ve vztahu k povolování stavby podjatí v důsledku rizika systémové podjatosti. K tomu žalobce tvrdil, že na možnou podjatost pracovníků Městského úřadu Nýřany nepřímo upozorňoval ve svém odvolání z 8.2.2013 proti vydanému stavebnímu povolení a ve správním spisu stále chybí doklad o výsledku zkoumání této námitky podjatosti. Při posuzování důvodnosti tohoto žalobního tvrzení krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, z jehož nesporných údajů vyplývá, že žalobce poprvé uplatnil námitku podjatosti úředních osob podílejících se na rozhodování ve věci stavebního povolení pro stavbu ZEVO Chotíkov až ve svém odvolání z 8.2.2013 proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany z 18.1.13 vydaného v této věci. Námitka podjatosti však byla vznesena proti všem úředníkům Krajského úřadu Plzeňského kraje, včetně pracovníků příslušného odboru i s jeho vedoucím, který by případné odvolání řešil, a rovněž byla vznesena ve vtahu k řediteli Krajského úřadu Plzeňského kraje. Tato námitka podjatosti byla Krajským soudem v Plzni v jeho rozsudku ze dne 2. února 2015, čj. 30 A 58/2013-187, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2015, čj. 7 As 57/2015-80, shledána opodstatněnou a z důvodu možné systémové podjatosti pracovníků Krajského úřadu Plzeňského kraje bylo rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26.6.2013, čj. RR/932/13 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení žalovanému. Tímto zrušeným rozhodnutím Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodoval právě o odvolání žalobce z 8.2.2013 proti rozhodnutí stavebního úřadu ve věci stavebního povolení na stavbu ZEVO Chotíkov. Žalobce proto prokazatelně neuplatnil v řízení o vydání stavebního povolení stavby ZEVO Chotíkov námitku podjatosti pracovníků Městského úřadu Nýřany jako správního orgánu I. stupně. Ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu, přitom účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Z obsahu správního spisu dále soud zjistil, že Městský úřad Nýřany, odbor výstavby, obdržel dne 27.7.2015 žádost Plzeňské teplárenské, a.s. o povolení změny stavby ZEVO Chotíkov před jejím dokončením. Dne 2.9.2015 stavební úřad obdržel od účastníka řízení, spolku Děti země – Klub za udržitelnou dopravu, námitku systémové podjatosti všech úředních osob Městského úřadu Nýřany, včetně tajemníka a starosty města. Důsledkem vznesené námitky podjatosti úředních osob Městského úřadu Nýřany v řízení o změně stavby ZEVO Chotíkov před jejím dokončením bylo rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 3.3.2016, kterým bylo rozhodnuto, že starosta města Nýřany Ing. J.D. není vyloučen z projednávání a rozhodování v řízení o změně stavby ZEVO Chotíkov před jejím dokončením vedeném odborem výstavby a územního plánování Městského úřadu Nýřany s tím, že v důsledku rozhodnutí, že starosta města Nýřany, který je v čele městského úřadu, není z řízení vyloučen, vztahuje se toto rozhodnutí také na všechny úřední osoby Městského úřadu Nýřany. Nesporné skutkové okolnosti podložené obsahem správního spisu dokládají, že žalobce poprvé uplatnil námitku podjatosti úředních osob Městského úřadu Nýřany, včetně tajemníka a starosty města dne 2.9.2015 a to v průběhu jiného správního řízení, které bylo vedeno ve věci změny stavby ZEVO Chotíkov před jejím dokončením. Skutkové okolnosti, za kterých tato námitka podjatosti byla žalobcem uplatněna až 2.9.2015 a v jiném správním řízení, jsou dokladem toho, že v současně vedeném řízení ve věci vydání stavebního povolení na stavbu ZEVO Chotíkov, které bylo vedeno před Městským úřadem Nýřany a ve kterém rozhodnutí o vydání stavebního povolení na tuto stavbu bylo vydáno 18.1.2013 nebyla ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu námitka podjatosti úředních osob řádně a včas uplatněna. Proto také není důvodné tvrzení žalobce o tom, že řízení ve věci vydání stavebního povolení na stavbu ZEVO Chotíkov, bylo zatíženo procesní vadou v důsledku nesprávného posouzení námitky podjatosti všech zaměstnanců Městského úřadu Nýřany. Tyto soudem shledané skutečnosti a právní závěry dokládají nedůvodnost uplatněné žalobní výtky. Krajský soud v řízení před žalovaným shledal výše vytčené vady řízení, pro které napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 a ve shodě s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. současně vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. V důsledku těchto rozhodovacích důvodů nepřistoupil soud k alternativnímu přezkumu závazných stanovisek podle § 75 odst. 2, věta druhá s.ř.s. V. Náklady řízení V řízení dosáhl žalobce procesního úspěchu a v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Tyto náklady řízení jsou představovány uhrazeným soudním poplatkem za žalobu ve výši 3.000,- Kč. Soud nepřiznal žalobci právo na náhradu další části nákladů řízení představovaných uhrazeným soudním poplatkem ve výši 1.000,- Kč za návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě. Toto rozhodnutí vychází z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5.8.2016, čj. 30 A 92/2016-109, kterým žádosti žalobce žalobě nebyl přiznán odkladný účinek, a předběžné opatření nebylo vydáno. Žalobce v průběhu řízení se bránil úhradě soudního poplatku ve věci návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby a poté, co k výzvě soudu tento soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč uhradil, požadoval, aby tato částka byla žalobci navrácena, neboť soudní poplatek neměl být žalobci vyměřen. Tuto svoji argumentaci podporoval tvrzením, že o přiznání odkladného účinku žalobě výslovně ve smyslu § 73 s.ř.s. nežádal. Pro neexistenci žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby neměl být ani soudní poplatek žalobcem hrazen, a proto bylo na soudu, aby o odkladném účinku, případně o předběžném opatření, rozhodl z moci úřední na podkladě ust. § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb., účinného od 1.4.2015. Soud argumentaci žalobce neakceptoval, neboť vycházel z vlastního obsahu žaloby, ve které v části IV. žalobce uváděl důvody pro přiznání odkladného účinku či vydání předběžného opatření a uváděl argumenty k doložení, v čem spatřuje nenahraditelnost újmy, která je pro žalobce větší, než újma jiným osobám. Žalobce současně uváděl argumenty, pro které přiznání odkladného účinku či vydání předběžného opatření není v rozporu s veřejným zájmem na ochranu životního prostředí a přírody a krajiny. Ač žalobce explicitně se postupu podle § 73 s.ř.s. nedovolával, přesto obsah jeho argumentace zavázal soud tuto část jeho podání posoudit jako návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobce současně uváděl, že podaná žaloba dokládá splnění podmínek na přiznání odkladného účinku či vydání předběžného opatření podle § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb. Z tohoto důvodu soudu nezbylo než žalobu žalobce obsahující tvrzení o přiznání odkladného účinku či předběžného opatření posoudit po materiální stránce nikoliv podle jejího označení, ale podle vlastního obsahu jako žádost o přiznání odkladného účinku žaloby ve smyslu § 73 s.ř.s. a souběžně s tím posuzovat též důvody, pro které lze ve smyslu § 9d odst. 2 zák. č. 100/2001 Sb. rozhodnout o přiznání odkladného účinku žalobě nebo o předběžném opatření z moci úřední. Z tohoto důvodu krajský soud posuzoval dotčenou část žaloby jako žádost o přiznání odkladného účinku, která je na podkladě položky 20 sazebníku poplatků tvořícího přílohu zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích zpoplatněna částkou 1.000,- Kč. V souladu s ust. § 60 odst. 5 s.ř.s. soud nepřiznal osobě na řízení zúčastněné právo na náhradu nákladů řízení, protože této osobě soud neukládal splnit žádnou povinnost, v jejíž souvislosti by takové náklady vznikaly.

Poučení