39 Co 136/2024 - 410

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Miloslavy Štorkové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0], Slovenská republika oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalované: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [název] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení [částka] s příslušenstvím pro každého z žalobců, k odvolání žalobců a) a žalobce b) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2024, č. j. 28 C 185/2023-383, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], částku [částka] s 15% úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0], částku [částka] s 15% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) a žalobci b) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů každému částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) [částka] s příslušenstvím (výrok I.). Žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci b) [částka] s příslušenstvím, taktéž zamítl (výrok II.). Výrokem III. a IV. vyslovil, že žalobce a) a žalobce b) jsou povinni zaplatit žalované náklady řízení každý ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k jejich rukám.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci se po žalované domáhali každý zaplacení částky [částka] jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], jehož průběh popsali. Tvrdili, že v řízení vystupovali jako věřitelé, kteří svou pohledávku ve výši [částka] dne [datum] (žalobce a/) a ve výši [částka] dne [datum] (žalobce b/), přihlásili proti dlužníku [právnická osoba]. v likvidaci. Na základě rozvrhového usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jež nabylo právní moci dne [datum], byla žalobci a) přiznána částka [částka] a žalobci b) částka [částka] (tj. uspokojení v rozsahu 10,28 %, která jim v únoru 2022 byla vyplacena. Svůj nárok u žalované uplatnili dne [datum], tato však ve svých stanoviscích dne [datum] a ze dne [datum] poskytla zadostiučinění jen ve formě konstatování porušení práva.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že žalobci se na ni obrátili s nárokem na poskytnutí zadostiučinění z důvodu uvedeného v žalobě (žalobách). Jejich žádosti nevyhověla, když sice dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nicméně zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení vzhledem k významu řízení pro žalobce shledala dostatečným. V této souvislosti poukázala na specifičnost předmětného konkurzního řízení, když v něm bylo přihlášeno cca [číslo] věřitelů, přičemž správce konkurzní podstaty popřel pohledávky cca [číslo] věřitelů, probíhalo [číslo] incidenčních sporů, byla provedena dožádání na Slovensko. Dovozovala, s ohledem na vysoký počet věřitelů, že tito museli očekávat rozvrhové plnění v bagatelní výši. Význam řízení pro žalobce shledala proto jako velmi malý, když poukazovala, že s tímto názorem se ztotožnily i některé senáty Městského soudu v Praze, které v konkretizovaných rozhodnutích význam konkurzu pro poškozené hodnotily jako nepatrný, přičemž byla akcentována samotná povaha konkurzního řízení jako zcela specifického řízení před soudem.

4. Usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byla spojena věc žalobce b) vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] s věcí žalobce a) vedenou pod sp. zn. [spisová značka] ke společnému řízení vedeném nadále pod sp. zn. [spisová značka].

5. Mezi účastníky nebylo sporným uplatnění nároků u žalované dne [datum] a dále skutečnost, že žalobce a) do podkladového řízení přihlásil svou pohledávku ve výši [částka] dne [datum] a žalobce b) svou pohledávku ve výši [částka] dne [datum]. Stranami rovněž nebyl zpochybňován průběh podkladového řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Konečně sporným nebylo ani rozvrhové usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jež nabylo právní moci dne [datum], a ze kterého vyplývá míra uspokojení věřitelů v rozsahu 10,28 % a také, že k vyplacení částky [částka] pro žalobce a) a částky [částka] pro žalobce b) došlo v únoru 2023.

6. Na základě provedeného dokazování, s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jakož i citovanou judikaturu, soud prvního stupně konstatoval, že žalobci vystupovali v podkladovém řízení jakožto věřitelé, kteří přihlásili svou pohledávku k uspokojení, avšak nejednalo se o věřitele, kteří by podali návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Podkladové řízení trvalo ve vztahu k žalobci a) od [datum] do doby právní moci rozvrhového usnesení dne [datum], resp. do února 2023, kdy došlo k vyplacení částky [částka] na základě rozvrhového usnesení a ve vztahu k žalobci b) od [datum] do stejného data, neboť i u něho byla částka z rozvrhu ve výši [částka] vyplacena správcem konkurzní podstaty v únoru 2023. Konkurzní řízení pro žalobce a) proto trvalo celkem [hodnota] let a 6 měsíců a pro žalobce b) 20 let a 5 měsíců.

7. Soud prvního stupně se následně zabýval formou adekvátního zadostiučinění, přičemž vzhledem k zanedbatelnému významu posuzovaného řízení pro žalobce dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním. V této souvislosti soud prvního stupně vyzdvihl specifika konkurzního řízení jako takového (bod 18. – 20. odůvodnění), přičemž uvedl, že i přes mimořádně vysokou obtížnost ani tato složitost namítaného řízení neodůvodňuje jeho takto dlouhou dobu. Pokud jde o činnost orgánů konstatoval, že tato nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev konkurzního soudu. Za určité pochybení lze považovat postup správce konkurzní podstaty, který včas a řádně nereagoval na výzvy soudu, za což mu byla uložena i pořádková pokuta, avšak za (ne)činnost správce konkurzní podstaty není odpovědný stát. Nicméně konkurznímu soudu lze vytknout, že řádně v rámci konkurzního řízení nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty a tato skutečnost vedla k tomu, že věc byla přidělena jinému soudci. Tento postup již lze hodnotit jako nesprávný úřední postup orgánů státu, který se mohl promítnout do celkové délky posuzovaného řízení. K významu předmětu řízení pro žalobce uvedl, že jej shledal zanedbatelným. Zdůraznil, že žalobci již po přezkumném jednání věděli, že jejich pohledávka byla uznána a současně, že bude uspokojena v konkurzu pouze poměrně. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Uzavřel, že žalobci věděli, že jejich pohledávka byla uznána, v jaké výši a při známosti o počtu věřitelů a následně o výši možného předpokládaného uspokojení byli i za použití jednoduchého výpočtu seznámeni s předpokládanou výší uspokojení po dobu vedení konkurzního řízení (kdy došlo pouze k nepatrné odchylce). O nejistotě stran výše uspokojení tak nemůže být téměř řeč. Význam předmětu řízení je při takto nízké míře uspokojení a při zohlednění výše popsaného charakteru konkurzního řízení nutné hodnotit jako zcela marginální. Z tohoto popsaného důvodu, tedy pro téměř bagatelní částku, která byla pro oba žalobce, zejména pak pro žalobce a), který je přece jenom vyššího věku než žalobce b), po celou dobu trvání konkurzního řízení „ve hře“ a o níž žalobce a) věděl po část řízení, soud prvního stupně neshledal za důvodné ani hledisko vyššího věku.

8. Soud prvního stupně se vypořádal i s předestřenými rozhodnutími, které nevzal za přiléhavé na projednávaný případ pro jejich individuální okolnosti s tím, že zdůraznil, že nadto své zamítavé rozhodnutí nezaložil jenom na nepatrném významu předmětu řízení pro poškozené z důvodu, že se jednalo o konkurzní řízení, nýbrž i na tom, že význam předmětu řízení byl pro žalobce nepatrný i z hlediska částky, která pro ně byla stran možného uspokojení „ve hře“ a tato se podle jeho názoru blížila spíše k částce bagatelního charakteru.

9. Podotkl současně, že pro rozhodnutí v projednávané věci není podstatné ani to, zda podkladové řízení mohlo být skončeno hned poté, co v roce 2004–2005 bylo dokončeno zpeněžování konkurzní podstaty, na což také žalobci poukazovali, neboť se posuzuje celková délka řízení, která byla jak žalovanou, tak soudem shledána jako nepřiměřená. Odškodnění, resp. délka řízení se posuzuje ke dni vyplacení přihlášené pohledávky, nikoliv kdy by hypoteticky podkladové řízení mohlo být skončeno.

10. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož se žalobcům konstatování porušení práva od žalované v rámci předběžného projednání nároku již dostalo, nezbylo než o uplatněných nárocích rozhodnout zamítavě (výrok I. a II.).

11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla ve věci zcela úspěšná (výrok III. a IV.).

12. Proti tomuto rozsudku podali každý z žalobců prostřednictvím právního zástupce odvolání zcela shodného znění. Poté, co rekapitulovali závěry soudu prvního stupně, se kterými se neztotožnili, namítali předně, že jde jedině na vrub státu, že nebyla splněna zákonná povinnost podat v přiměřené lhůtě konečnou zprávu a vydáno usnesení o rozvrhu, na jehož základě by bylo vyplaceno plnění. Podotkli, že argumentace soudu prvního stupně odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], když pouze konstatoval, že ve zmíněné věci byla žalobkyně uspokojena vyšší částkou. Toto však nic nemění na tom, že by princip měl být stejný, pokud jde o posouzení, zda jako věřitelé byli v nejistotě. Navíc v případě žalobce a) je evidentní, že byl v nejistotě i z důvodu svého věku (vysokého věku dosáhl v průběhu řízení), neboť nebylo jisté, zda se vyplacení své pohledávky vůbec dočká, neboť nejistota odpadá v konkurzním řízení až vyplacením plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Rovněž závěr soudu prvního stupně nekoresponduje ani s dalšími konkretizovanými rozhodnutími Městského soudu v Praze, na základě kterých poškozený obdržel dokonce vyšší částku, než bylo jeho uspokojení v konkurzu. Zdůraznili, že i když jejich uspokojení bylo částečné, nelze hovořit o částce bagatelní, když v případě částky cca [částka] se jedná o průměrný důchod. [adresa] 000 Kč pak nesplňuje ani pojem bagatelní částky rozhodné pro odvolání. Upozornili, že ani v případě, že by uspokojení bylo nulové, nelze automaticky činit závěr, že by věřitelé následně nemohli dostat peněžité zadostiučinění. Shrnuli, že musí být dán nepatrný význam řízení pro poškozeného, nikoliv zanedbatelná újma, která se nadto v těchto typech řízení presumuje. Význam řízení je pak dán výší částky, kterou věřitel obdržel v konkurzu. Namítali, že soud prvního stupně dále odmítl jejich argumentaci, že význam řízení by měl být posuzován dle ekonomické situace na počátku konkurzního řízení, tedy v roce 2002. Navrhovali, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobám, byť i jen zčásti vyhoví a přizná žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná, která se zcela ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně, k odvolání žalobců uvedla, že v konkurzním řízení má poškozený jistotu ohledně určité pohledávky, avšak jeho nejistota spočívá ve výši jejího uspokojení. V tomto konkrétním případě panovala nejistota žalobců pouze ohledně toho, v jaké míře bude jejich pohledávka uspokojena. Věřitelům bylo zřejmé, že míra jejich uspokojení se bude pohybovat nejdříve mezi 6 - 8 %, následně mezi 7 – 9 %, přičemž konečně byly pohledávky uspokojeny výší 10,28 %. Nejistota panovala pouze ohledně uvedeného rozmezí odpovídajícího cca 2 % z přihlášených nepopřených pohledávek. Míra uspokojení pohledávek tak byla zřejmá. Z tohoto důvodu je nutné shledat význam řízení pro žalobce nepatrným, jak dovodil i soud prvního stupně a považovat konstataci a omluvu, které se žalobcům dostalo, za zcela adekvátní satisfakci. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

15. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně po provedeném dokazování a vycházeje ze shodných tvrzení účastníků, učinil pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, přičemž takto zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem i pro rozhodnutí v rámci odvolacího řízení. Soud prvního stupně správně při posouzení věci vycházel z pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu a zcela správně vymezil i celkovou dobu řízení pro každého ze žalobců. Rovněž odvolací soud dospěl ke shodnému právnímu závěru ve směru, že doba v trvání cca 20 let a 6 měsíců (žalobce a/) a cca 20 let a 5 měsíců (žalobce b/) není dobou přiměřenou, přičemž k tomuto závěru odvolací soud vedlo hodnocení jednotlivých kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

16. V dané věci tak došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu již přiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobcům tudíž vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou právní domněnku, porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobců).

17. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení v napadeném rozhodnutí odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že požadavek žalobců na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je oprávněný, když samotné konstatování porušení práva, k němuž ostatně Evropský soud pro lidská práva nepřistupuje příliš často, se nejeví jako zcela dostatečné, když nelze dospět k závěru o zjevné bagatelnosti významu řízení pro poškozené. Odvolací soud dovodil, že význam řízení pro ně byl sice vzhledem k charakteru posuzovaného řízení výrazně snížený, nikoliv však mizivý (nepatrný). V této souvislosti odvolací soud uvádí, že zásadním kritériem pro stanovení formy zadostiučinění, resp. určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích je význam namítaného řízení pro jeho účastníka.

18. Odvolací soud si je vědom dosavadní nejednotnosti rozhodování ve věci obdobných nároků jiných věřitelů z téhož titulu, nepřiměřené délky téhož řízení, kdy byly žaloby zamítány pro předčasnost, poskytováno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva nebo poskytováno zadostiučinění ve formě peněžní. Bylo-li stranami poukazováno na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] i Městského soudu v Praze, přiklonil se odvolací soud v konkrétním případě k přesvědčivým závěrům většiny konkretizovaných rozhodnutí o adekvátním zadostiučinění v relutární formě, a to z níže uvedených důvodů.

19. Je nezpochybnitelné, že aplikace ust. § 13 o. z., a tak porovnání s jinými případy poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřených délek řízení obecně (kdy odpovědnostním titulem je nepřiměřená délka různých řízení) není namístě s ohledem na odlišnosti toho kterého řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesně právní markanty každého řízení. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že je vždy třeba při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení.

20. V posuzované věci je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, který podtrhl specifika konkurzního řízení s tím, že na konkurzní řízení je třeba pohlížet jako na zvláštní typ sporu, kdy samotná složitost konkurzní věci je spojena též s četností incidenčních a dalších sporů a jako takový částečně omlouvá jeho celkovou délku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Konkurzní řízení je zcela specifickým řízením, nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Konkursní řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku, a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Právě povaha konkurzního řízení (řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkurzní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně a těmito nároky si též vlastně konkurují) rozhodujícím způsobem snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného pro účel posouzení přiměřenosti posouzení délky konkurzního řízení, formu odškodnění i případnou výši zadostiučinění v penězích. Z hlediska posouzení tohoto kritéria je podstatná též hodnota peněžitého nároku, kterou však s přihlédnutím k popsané povaze konkurzního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaká se mu v konkurzu dostala na uspokojení jeho pohledávky (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), případně v jaké výši je reálné budoucí uspokojení přihlášené pohledávky žalobce za situace, kdy konkurzní řízení do fáze faktického uspokojení přihlášených pohledávek ještě nedospělo.

21. S ohledem na výše uvedené lze v obecné rovině ve smyslu konstantní argumentace uvést, že odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětného řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. Současně s tím je třeba zdůraznit, že žalobci již po přezkumném řízení věděli, že jejich pohledávky byly v přihlášené výši uznány a současně že budou uspokojeni pouze v poměrné výši. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Nejistotu žalobců tak lze vztahovat k tomu, jaké procento z přihlášené pohledávky jim bude, resp. v daném případě již bylo vyplaceno, a to ve výši 10,28 %. Význam řízení je při takové míře uspokojení třeba hodnotit jako podstatně snížený, když peněžní forma se však jeví přiléhavou formou kompenzace.

23. V kontextu s uvedeným odvolací soud shledal zcela přiléhavým, na rozdíl od soudu prvního stupně, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze kterého se mj. podává, že: „Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], bod IV. písm. d/ R 58/2011 a důvody R 17/2015). Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený… Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Odvolací soud při řešení otázky, jaký je typový význam konkursního řízení pro dovolatelku, jež v posuzovaném řízení vystupovala v procesním postavení konkursní věřitelky, vyšel z povahy konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (srov. R 132/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V poměrech konkursních řízení totiž obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Jestliže v poměrech projednávané věci odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobkyni založil na samotné povaze konkursního řízení, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouze z povahy konkursního řízení totiž není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro věřitele nepatrný význam“.

24. Lze shrnout, že na základě kritérií stanovených ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odvolací soud shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobců, vzniklou porušením jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou vypočtenou dle „rovnice“: [částka] za 20 let a šest měsíců (žalobce a/); [částka] za 20 let a pět měsíců (žalobce b/). Odvolací soud zastal názor, že není na místě stanovit vyšší, než základní částku [částka] za každý rok řízení při polovičním krácení za první dva roky řízení (částka za jednotlivý měsíc činí [částka]), jakkoliv se jednalo o zjevně výraznější dobu řízení, jež by jinak odůvodňovala vyšší roční sazbu, a to vzhledem ke specifikům posuzovaného řízení již shora popsaným, vzhledem k charakteru posuzovaného řízení, jež bylo řízením konkurzním, kdy se pro žalobce jednalo „jen“ o to, v jaké míře bude jejich pohledávka nakonec uspokojena, ale i vzhledem k jiným rozhodnutím odvolacího soudu posuzujícím obdobné nároky přihlášených věřitelů z titulu nepřiměřené délky téhož řízení.

25. Odvolací soud shledal důvod ke snížení vypočtené základní částky zadostiučinění o 50 % (odpovídajícím značné složitosti řízení dle svého předmětu, v řízení vystupovaly tisíce věřitelů, docházelo k jejich úmrtí, k procesnímu nástupnictví, bylo vedeno velké množství incidenčních žalob, složitost tak byla dána po procesní stránce), a o 40 % (odpovídajícím výrazně sníženému významu řízení, resp. jeho charakteru, jak již odvolací soud nastínil). V případě žalobce a) však odvolací soud přihlédl k jeho vyššímu věku ke konci rozhodné doby řízení. V této souvislosti lze odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ve které byl ustálen názor, že osobami v pokročilejším věku (ve smyslu R 58/2011) jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména [podezřelý výraz] stav člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Dané okolnosti přitom musí nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu řízení kompenzačního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Z obsahu spisu se podává, že žalobce a) v rozhodné době (doba přezkoumávaného řízení) byl již ve věku starším 75 let; v době jeho skončení dosáhl konkrétně 76 let. Za této situace odvolací soud v případě zmiňovaného žalobce a) navýšil základní částku s ohledem na tuto skutečnost o 5 %. Současně pak odvolací soud taktéž shledal důvod ke zvýšení vypočtené základní částky zadostiučinění u obou žalobců o 5 % (odpovídajícím postupu příslušných orgánů v průběhu řízení). V tomto směru odvolací soud uvádí, že nemá výhrad k závěrům prezentovaným soudem prvního stupně, nicméně přesto dovodil, že byla nedostatečně zhodnocena nekoncentrovanost postupu v řízení s tím, že správce konkurzní podstaty neplnil včas své povinnosti, stejně tak konkurzní soud, když tak došlo i k výměně vyřizujícího soudce. Žádné z dalších, byť demonstrativně vypočtených kritérií stanovených ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly způsobilé základní částku zadostiučinění navýšit či naopak snížit.

26. Po odečtení částky odpovídající 80 % by v případě žalobce a) činilo přiměřené odškodnění částku [částka]; po odečtu částky [částka] odpovídající 85 % by v případě žalobce b) činilo přiměřené odškodnění částku [částka].

27. U předmětných výsledných částek však odvolací soud provedl korekci ve smyslu přesvědčivých a později vydaných rozhodnutí v rámci soudní praxe Městského soudu v Praze a přistoupil k poskytnutí zadostiučinění v penězích, avšak ve výši, jež odpovídala tomu, co bylo pro žalobce jako poškozené tzv. v sázce, přičemž v sázce byla částka odpovídající uspokojení jejich pohledávky. V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že odškodnění nemajetkové újmy nemůže nezohlednit, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj „v sázce“, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění v penězích. Tomuto kritériu musí výše odškodnění odpovídat, nelze ji stanovit jen mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nelze tak zdůvodnit poskytnutí odškodnění, které by to, co bylo pro žalobce „v sázce“ převyšovalo. Opačný závěr by byl neadekvátní a nepřijatelný (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1126/07, či Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

28. Za této situace odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I. a II. změnil ve smyslu ust. § 220 o. s. ř. jak uvedeno shora.

29. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobci byli úspěšní. 30. [adresa] 319,40 Kč pro každého ze žalobců je představována soudním poplatkem ve výši [částka], 2x odměnou právního zástupce za úkon právní služby [částka] (převzetí zastoupení; žaloba) podle ust. §§ 6, 7, 9 odst. 4 písm. a), 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.; tarifní hodnota [částka] dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]; 3x odměnou právního zástupce za úkon právní služby po [částka] (účast na jednání před soudem prvního stupně, odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem – zastupování více účastníků) podle ust. §§ 6, 7, 9 odst. 4 písm. a), 11 odst. 1 písm. g), k), 12 odst. 4 vyhlášky 177/1996 Sb., 5 x paušální náhradou hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., spolu s 21 % DPH ve výši [částka].

Poučení