3Af 25/2015 – 197

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň JUDr. Petry Kamínkové a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: BONVER WIN, a. s. sídlem Ostrava, Cholevova 1530/1 zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M. advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 394/12 proti žalovanému: Ministerstvu financí sídlem Praha 1, Letenská 15 o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF–44027/2014/34/2901–RK takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF–44027/2014/34/2901–RK (dále jen „rozhodnutí ministra“), kterým ministr financí zamítl rozklad žalobkyně podaný proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále „ministerstvo“ nebo „žalovaný“) ze dne 29. 4. 2014, č. j. MF–100163/2013/34–4 (dále jen „rozhodnutí ministerstva“; obě rozhodnutí jsou uváděna též jako „napadená rozhodnutí“). Předmětem rozhodnutí o rozkladu byl přezkum zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her na území města Valašské Meziříčí z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou města Valašské Meziříčí č. 6/2013, konkrétně povolení na adrese Kálalova 1068, 757 01 Valašské Meziříčí.

2. Rozhodnutím ministerstva bylo zrušeno v řízení zahájeném z moci úřední podle § 43 odst. 1 (dnes již zrušeného) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), rozhodnutí žalovaného ministerstva týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry (dále též „rozhodnutí o povolení“), konkrétně pak rozhodnutí ze dne 28. 12. 2010, č. j. 34/114922/2010, v části týkající se povolení žalobkyni k provozu loterií a jiných podobných her podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému APEX MULTI MAGIC VLT, model: APEX, výrobní číslo: TDBO00607, na adrese Kálalova 1068, Valašské Meziříčí.

3. Usnesením žalovaného ze dne 29. 4. 2014, č. j. MF–100163/2013/34–3, bylo správní řízení zahájené z moci úřední pod č. j. MF–100163/2013/34 na základě oznámení ze dne 30. 9. 2013, ohledně 24 dalších povolení žalobkyni k provozování loterií a jiných podobných her na území města Valašské Meziříčí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích zastaveno.

4. V odůvodnění rozhodnutí ministerstva se – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (dále „nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13“) – zdůrazňuje, že zrušení uvedeného povolení z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou dochází k uplatnění práva obcí na samosprávu, které jsou oprávněny regulovat provozování loterií a jiných podobných her na svém území prostřednictvím obecně závazné vyhlášky. U provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Tito provozovatelé si totiž podle odůvodnění rozhodnutí ministerstva mohli a měli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů, včetně obecně závazných vyhlášek. Žalovaný v rozhodnutí ministerstva připomíná, že provozovatelé si musí být vědomi existence § 43 zákona o loteriích, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoli zbaveni tohoto povolení, nastanou–li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz loterií a jiných podobných her (žalovaný zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (dále jen „nález sp. zn. Pl. ÚS 29/10“). Žalovaný v této souvislosti uvádí, že zrušení přechodného ustanovení čl. II bodu 4. zákona č. 300/2011 Sb. představuje okolnost podle § 43 zákona o loteriích. § 50 odst. 4 zákona o loteriích podle žalovaného opravňuje obce vymezit místa, kde lze provozovat loterie a jiné podobné hry nebo kde je naopak jejich provoz zakázán. Žalobní body 5. Žalobkyně namítá nezákonnost rozhodnutí ministra o rozkladu i vady řízení předcházejícího tomuto rozhodnutí. Procesní vady 6. Vady řízení předcházejícího vydání rozhodnutí ministra o rozkladu spočívají podle žalobkyně v tom, že se ministr financí v rozhodnutí o rozkladu nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně a že nebyly provedeny důkazy navržené žalobkyní a nutné ke zjištění stavu věci. Konkrétně se ministr podle žalobkyně dostatečně nezabýval argumenty, které se týkaly rozporu regulace loterií s právem Evropské unie (dále též jen „EU“), aplikační přednosti práva EU a rozporu obecně závazné vyhlášky se soutěžním právem. Žalovaný se dále podle žalobkyně nevypořádal ani s tvrzením žalobkyně o možných důsledcích zrušení povolení pro ni, ani s argumenty o nedodržení notifikačního procesu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES při přijetí zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 300/2011 Sb.“).

7. Mezi procesními námitkami žalobkyně uvádí, že ministr financí potvrdil procesně vadný postup ministerstva týkající se nakládání s předmětem řízení a výzev k vyjádření v dotčeném správním řízení. Je přesvědčena, že nebyla řádně vyzvána k vyjádření se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí, neboť výzva žalobkyni podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byla spojena s oznámením o zahájení řízení, výzvou žalobkyni k učinění návrhu důkazů, vyjádření a jiných úkonů a s výzvou dotčeným orgánům, aby ve stejné lhůtě poskytly všechny informace důležité pro řízení. Ministerstvo přitom žalobkyni neposkytlo dodatečnou lhůtu pro seznámení se s podklady předloženými dotčenými orgány. Žalobkyně neměla reálnou možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí v době bezprostředně předcházející jeho vydání.

8. Ve vztahu k rozhodnutí o rozkladu žalobkyně vytýká i procesně vadný postup žalovaného při nakládání s předmětem řízení spočívající v tom, že v rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou byla uvedena jiná obecně závazná vyhláška než v oznámení o zahájení správního řízení.

9. Vedle žalobních bodů, v nichž žalobkyně formulovala námitky procesně právní povahy, formulovala žalobkyně i žalobní body, v nichž namítá právní a věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí o rozkladu, kterou spatřuje v následujících důvodech: Aplikace § 43 zákona o loteriích, rozpor s ústavními principy 10. Žalobkyně má za to, že žalovaný postupoval při aplikaci § 43 odst. 1 zákona o loteriích v rozporu s ústavními principy a se zákonem. Zrušení povolení, které žalobkyně nabyla v dobré víře, podle ní představuje porušení principů právní jistoty a legitimního očekávání a je nepřípustným retroaktivním zásahem do její právní sféry.

11. Aplikaci § 43 odst. 1 zákona o loteriích navíc vylučuje podle žalobkyně skutečnost, že zde existuje speciální právní úprava v čl. II. bodu 1. věta druhá zákona č. 300/2011. Protože Ústavní soud zrušil čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011, které se jako jediné vztahovalo na případy rozporu povolení s obecně závaznou vyhláškou, odpadla podle žalobkyně možnost ministerstva zrušit povolení z tohoto důvodu, tedy podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Vydání nálezu Ústavního soudu, zrušení přechodných ustanovení čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011 ani vydání obecně závazné vyhlášky totiž podle žalobkyně nemůže být považováno za okolnost, která nastane nebo dodatečně vyjde najevo, ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Notifikační proces 12. Použití a vynutitelnost ustanovení zákona o loteriích vůči jeho adresátům včetně žalobkyně jsou podle žalobkyně vyloučeny i z důvodu vad v procesu notifikace zákona č. 300/2011 podle směrnice 98/34/ES. Stejně tak jsou nepoužitelné i obecně závazné vyhlášky, které byly přijaty na základě zákona č. 300/2011 Sb. Žalobkyně k tomu odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále „Soudní dvůr EU“ nebo jen „SDEU“), např. rozhodnutí ve věci CIA Security International (C–194/94) a Lindberg (C–267/03). Rozpor s právem EU 13. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný porušil zásadu aplikační přednosti práva EU, když aplikoval ta ustanovení obecně závazné vyhlášky a zákona o loteriích, která jsou s ním v rozporu. Uvedla, že omezení provozování loterií budou v souladu s právem EU, budou–li se zakládat na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, která musí být odpovídajícím způsobem zveřejněna, musí být odůvodněna naléhavým veřejným zájmem, musí být způsobilá zaručit uskutečnění cílů, jichž se Česká republika a obce, které obecně závazné vyhlášky vydaly, dovolávají, a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné pro dosažení takových cílů. Tyto požadavky však podle žalobkyně v případě regulace loterií i samotné obecně závazné vyhlášky splněny nebyly. Za situace, kdy bylo její povolení zrušeno pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou, přičemž úmysl zakázat loterie nebyl předem znám a nebyl objektivně odůvodněn, nebyla splněna podmínka transparentnosti, objektivnosti a stanovení předem známých kritérií. Takový způsob regulace loterií neobsahuje mechanismus, který by zabránil svévolné aplikaci pravomocí obcí při regulaci loterií, a zároveň nedovoleně omezuje volný pohyb služeb v EU způsobem, který je způsobilý přivodit subjektům na trhu újmu. Dále podle žalobkyně obecně závazná vyhláška neumožňuje posoudit, zda zvolená opatření nepřekračuji rámec nezbytných opatření, neboť cíle, jichž má být dosaženo prostřednictvím regulace obsažené v obecně závazné vyhlášce, jsou určeny zcela nedostatečně, resp. vůbec. Rozpor s požadavkem přiměřenosti žalobkyně spatřuje v neodůvodněné absenci přechodných ustanovení pro provozování herních zařízení povolených před účinností obecně závazné vyhlášky.

14. Jestliže jsou ustanovení zákona o loteriích a obecně závazná vyhláška, kterou v řízení o zrušení povolení aplikoval žalovaný, v rozporu s právem EU, měl žalovaný povinnost přednostně aplikovat právo EU. Rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení, jakož i následné rozhodnutí o rozkladu jsou podle žalobkyně v rozporu s právem EU. Proto navrhuje, aby soud tato rozhodnutí zrušil a aby na základě zásady aplikační předností práva EU sám nepřihlížel k těm ustanovením obecně závazné vyhlášky a zákona o loteriích, která jsou v rozporu s právem EU, popř. aby položil ohledně posouzení této problematiky předběžnou otázku SDEU. Vady obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 15. Žalobkyně dále namítala diskriminační charakter obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 spočívající v tom, že uvedená vyhláška povoluje provozování loterií a jiných podobných her pouze v několika vyjmenovaných budovách na území Valašského Meziříčí, a to bez jakéhokoliv odůvodnění výběru těchto budov a bez logického zdůvodnění, proč jinde provozovat loterie a jiné podobné hry nelze. Budovy vymezené v obecně závazné vyhlášce č. 6/2013 dle žalobkyně netvoří žádnou souvislou oblast, která by vyžadovala zvláštní ochranu ze strany města Valašské Meziříčí, a selektivní omezení provozu technických zařízení město Valašské Meziříčí nezdůvodnilo.

16. Vedle toho žalobkyně namítala, že přechodné ustanovení v čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 se vztahuje pouze na určité vyjmenované druhy loterií a jiných podobných her povolených Valašským Meziříčím; není zřejmé, jaký je rozdíl mezi provozováním loterií a jiných podobných her vyjmenovaných v čl. 2 této obecně závazné vyhlášky a provozováním loterií a jiných podobných her povolených ministerstvem – selektivní zvýhodnění vztahující se pouze na některé druhy loterií a podobných her nebylo vůbec objasněno ani věcně podloženo. Žalobkyně má za to, že se jedná o zneužití zákonem svěřené působnosti a město Valašské Meziříčí jednalo zjevně nerozumně, čímž mělo porušit 3. a 4. krok testu proporcionality a zároveň jednat v rozporu s právem EU. Zkrácená doba legisvakance u obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 17. Žalobkyně namítala také skutečnost, že obecně závazná vyhláška č. 6/2013 měla z důvodu deklarovaného obecného zájmu zkrácenou dobu legisvakance a nabyla účinnosti dnem vyhlášení, tedy dne 1. 11. 2013, s výjimkou čl. 3, který nabyl účinnosti 30 dnů ode dne vyhlášení. V tom spatřuje porušení § 12 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v rozhodném znění (dále jen „zákon o obcích“), protože loterie a jiné podobné hry byly před nabytím účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 na území města Valašské Meziříčí regulovány prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 5/2013, předčasnou účinnost obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 tak nelze ospravedlnit naléhavým obecným zájmem dle § 12 odst. 2 zákona o obcích. Rozpor obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 s principem proporcionality a soutěžním právem 18. Žalobkyně dále namítala, že obecně závazná vyhláška č. 6/2013 je vadná a protiústavní z důvodu rozporu s principem proporcionality, resp. pro nepřiměřenost zásahu do svobody podnikání provozovatelů loterií. Rovněž je podle žalobkyně v rozporu se soutěžním právem, což žalobkyně dokládá stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k regulaci provozu loterií obcemi ze dne 1. 9. 2014. Námitky podjatosti 19. Ve vztahu k rozhodnutí o rozkladu žalobkyně nad rámec výše uvedeného namítá, že ministr financí porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a zásadu rovného postavení účastníků řízení, tím, že ačkoliv v předmětném správním řízení podala námitky podjatosti členů rozkladové komise, ministr financí těmto námitkám nevyhověl. Proti rozhodnutím o námitkách podala žalobkyně rozklady. Dříve, než ministr financí rozhodl o těchto rozkladech proti rozhodnutím o námitkách podjatosti, vydal meritorní rozhodnutí, tedy rozhodnutí o rozkladu, které je nyní předmětem přezkumu. Ministr financí tak podle žalobkyně postupoval nezákonně. Na podporu svých argumentů odkazuje žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 9 Afs 82/2010–71. Doplnění žaloby 20. Svou žalobu žalobkyně následně doplňovala.

21. V doplnění žaloby ze dne 8. 10. 2015 nejprve odkázala na rozsudek SDEU ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary, C–98/14, a v reakci na toto rozhodnutí rozšířila o další argumenty žalobní bod týkající se unijního práva. Uvedla zejména, že v předmětném správním řízení byl přítomen tzv. unijní prvek, neboť část její klientely, která prostory se sázkovými zařízeními navštěvovala, tvořili občané jiných členských států EU, kterým žalobkyně poskytovala služby ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Na podporu svého tvrzení odkázala na čestná prohlášení svědků, kteří zjistili, že někteří z uživatelů sázkových zařízení byli občany EU. Z tohoto důvodu byl žalovaný povinen aplikovat právo EU přednostně před jemu odporující českou regulací loterií a jiných podobných her. Žalobkyně také znovu poukázala na nepřiměřenost přijatých opatření ve vztahu k provozu loterií a jiných podobných her na území České republiky vzhledem k právu Evropské unie.

22. V doplnění žaloby ze dne 5. 5. 2017 žalobkyně poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 10 Af 82/2014–118, ve věci shodných účastníků řízení i shodné právní otázky. V něm jiný soudní senát městského soudu shledal, že obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 18/2011 a obecně závazná vyhláška města Varnsdorf č. 4/2012 jsou nezákonné, protože se nezakládají na racionálních, neutrálních a nediskriminačních kritériích. Žalobkyně má za to, že uvedené závěry by měly být aplikovány i v nyní projednávané věci. Vyjádření žalovaného k žalobě 23. Ve vyjádřeních k žalobě žalovaný navrhl její zamítnutí.

24. K věci samé nejprve odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, z něhož vyplývá, že by se ministerstvo dopustilo zásahu do ústavního práva obcí na územní samosprávu, pokud by nezrušilo povolení k provozování loterií a jiných podobných her, které je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí. Z nálezu rovněž vyplývá, že u provozovatelů videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13).

25. K námitce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí žalovaný uvedl, že v posuzovaném případě je z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně zřejmé, jak se ministr financí vypořádal se všemi argumenty žalobkyně, které jsou relevantní k předmětu daného správního řízení, i které skutečnosti vzal za podklad rozhodnutí, jakož i podle které právní úpravy rozhodl a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, podle kterého není nutno rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.

26. Následně se žalovaný vyjádřil k námitce, že ministr financí potvrdil procesně vadný postup ministerstva týkající se výzvy žalobkyni k vyjádření se v předmětném správním řízení. Žalovaný k tomu odkázal na napadené rozhodnutí o rozkladu. Zdůraznil, že výzva podle § 36 odst. 3 správního řádu byla žalobkyni zasílána současně s oznámením o zahájení řízení, což je postup, který je plně v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu. V předmětné věci neprobíhalo rozsáhlé shromažďování důkazů. Podklady pro rozhodnutí byly tvořeny obecně závaznou vyhláškou a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jak ministerstvo uvedlo již v oznámení o zahájení řízení. Zároveň byla v oznámení o zahájení řízení přesně stanovena doba, po kterou mohla žalobkyně a dotčený orgán učinit návrhy důkazů, vyjádření ve věci nebo jiné úkony, a tato lhůta byla žalobkyni na její žádost prodloužena. Podle žalovaného nemohlo dojít k uvedenému porušení procesních práv žalobkyně i proto, že správní spis ve věci nebyl doplněn o další relevantní podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž za ty žalovaný nepovažuje informace o vydání obecně závazné vyhlášky, neboť tato skutečnost byla správnímu orgánu i žalobkyni známa již od zahájení řízení.

27. Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením žalobkyně, že ministerstvo procesně pochybilo tím, že uvedlo v rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou jinou obecně závaznou vyhlášku než v oznámení o zahájení správního řízení. Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008–126, nebo ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011–79). O nepřípustnou změnu předmětu řízení se proto podle žalovaného nejednalo.

28. S tvrzením žalobkyně o protiústavnosti postupu ministerstva při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her žalovaný zásadně nesouhlasil. K otázce ochrany práv nabytých v dobré víře opětovně odkázal na závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10.

29. K argumentu o přednostní aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. žalovaný uvedl, že čl. II. bodu 1. větu druhou je nutné vykládat podle smyslu a účelu přechodných ustanovení, tedy tak, že dosavadním povolením bude ponechána platnost v nich stanovená, ale pouze za předpokladu, že neodporují obecně závazné vyhlášce. Samotné zrušení bodu 4 tohoto přechodného ustanovení přitom neznamená, že dobu povolení již nelze změnit. V této souvislosti žalovaný znovu odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10 a sp. zn. Pl. ÚS 29/10, konkrétně jeho bod 51.

30. Žalovaný trvá na tom, že zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. a vydání obecně závazné vyhlášky jsou okolnostmi ve smyslu 43 odst. 1 zákona o loteriích. Aplikace obecně závazných vyhlášek na dříve vydaná povolení tak podle názoru žalovaného je postupem plně odpovídajícím § 43 odst. 1 zákona o loteriích a v návaznosti na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a sp. zn. Pl. ÚS 56/10 i postupem, který je plně v souladu s ústavním pořádkem ČR.

31. K argumentaci žalobkyně o porušení notifikačního procesu žalovaný sdělil, že návrh zákona č. 300/2011 byl podroben notifikační proceduře podle směrnice 98/34/ES. Ke změně § 50 odst. 4 zákona o loteriích, kterou tato novela přinášela, však ze strany Evropské komise ani jiného členského státu nebyly uplatněny připomínky. Vlivem pozměňovacích návrhů byl sice později návrh zákona č. 300/2011 změněn, avšak v otázce regulačního oprávnění obcí, zejména ve vztahu k technickým herním zařízením, k žádnému rozšíření nedošlo. Poté bylo přistoupeno k renotifikaci, v jejímž rámci byly uplatněny připomínky k § 50 odst. 4 zákona o loteriích, které bylo v předchozí fázi bez připomínek. Žalovaný má také za to, že je nutné přihlížet ke smyslu směrnice a jelikož ne každé ustanovení technického právního předpisu má technickou povahu, není možné přistoupit na premisu, že i takováto ustanovení podléhají povinnosti notifikační procedury, přičemž poukazuje na stanovisko generálního advokáta ve věci Unilever, C–443/98. Žalovaný dodal, že pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla dána ještě před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. K otázce nedodržení notifikačního procesu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015–170, zejména jeho část II.B.

32. K rozporu regulace loterií s právem EU žalovaný zejména uvedl, že správní orgán je povinen postupovat v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami. Ohledně aplikovatelnosti práva EU na situaci žalobkyně žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014–32, a ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015–171, podle nichž nelze dovodit aplikovatelnost práva EU na čistě vnitrostátní situace.

33. K námitkám žalobkyně ohledně nezákonnosti a diskriminačního charakteru obecně závazné vyhlášky žalovaný konstatoval, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami spadá do působnosti Ministerstva vnitra. Ministerstvo financí není oprávněno přezkoumávat jejich zákonnost a je povinno aplikovat platnou a účinnou obecně závaznou vyhlášku, která nebyla shledána nezákonnou. Pravomoc obcí regulovat umístění interaktivních videoloterních terminálů (dále též jen „IVT“) navíc aproboval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, tedy byla dána již před nabytím účinnosti § 50 odst. 4 zákona o loteriích.

34. V této souvislosti žalobkyně rovněž poukázala na stanovisko ÚOHS. Žalovaný je však přesvědčen, že v uvedeném stanovisku ÚOHS pouze obecně vyzval obce, aby postupovaly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a nikterak nekonstatoval rozpor obecně závazné vyhlášky omezující provozování loterií a jiných podobných her se soutěžním právem.

35. Pokud jde o tvrzení, že na IVT se musí aplikovat čl. 2 obecně závazné vyhlášky 6/2013, žalovaný uvedl, že toto přechodné ustanovení se vztahuje pouze na výherní hrací přístroje povolované městským úřadem uvedené v § 17 zákona o loteriích [tedy na výherní hrací přístroje, nikoli IVT ve smyslu § 2 písm. l) zákona o loteriích]. Je přesvědčen, že regulačním úmyslem města Valašské Meziříčí bylo poskytnout tzv. ochrannou dobu pouze výherním hracím přístrojům podle § 2 písm. e) ve spojení s § 17 zákona o loteriích.

36. S argumentací žalobkyně týkající se rozhodnutí o rozkladu dříve, než o námitkách podjatosti, se žalovaný neztotožnil. Uvedl, že s ohledem na § 76 odst. 5 věty druhé správního řádu nemá odvolání, resp. rozklad proti rozhodnutí o námitkách, odkladný účinek, v řízení lze proto pokračovat za účasti úřední osoby, proti níž námitka směřovala. Na podporu tohoto výkladu odkázal na komentář ke správnímu řádu (Vedral J., Správní řád: komentář. II. aktualizované a doplněné vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012 str. 183) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 15 A 10/2012–101. Naopak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 9 Afs 82/2010–71, na který odkazuje žalobkyně, se podle žalovaného týká naprosto odlišného řízení, a sice řízení o doměření celního dluhu, jehož průběh se řídí jiným právním předpisem. Závěry uvedené v tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na projednávanou věc nedopadají i proto, že rozkladová komise není sama správním orgánem, ale pouze orgánem poradním bez rozhodovací pravomoci. Žalovaný dále sdělil, že žalobkyně podala námitky podjatosti již téměř do sedmdesáti správních řízení o rozkladech proti rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her, což považuje za zneužití práva a odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. 8 As 51/2015–14.

37. Žalovaný se vyjádřil také k doplnění žaloby. Uvedl, že rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C–98/14 ve věci Berlington Hungary není možné mechanicky aplikovat na nyní řešenou věc, neboť česká právní úprava je odlišná od úpravy maďarské, jež byla předmětem přezkumu ze strany SDEU. V ČR především nedochází k rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her ze zákona, tedy ze dne na den, nýbrž na základě obecně závazných vyhlášek, jejichž obsah a účel ministerstvo jednotlivě vyhodnocuje. Dále žalovaný rozvedl výše uvedenou argumentaci k otázce ochrany legitimního očekávání hospodářských subjektů. Žalovaný zopakoval, že o neaplikování vnitrostátní právní normy, která je v domnělém rozporu s právem EU, nerozhoduje správní orgán, ale vnitrostátní soud. Ministerstvo má naopak povinnost aplikovat právní předpis, který byl přijat řádným legislativním procesem a vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nadto je nutné, aby byl shledán nesoulad národního práva s konkrétním ustanovením určité směrnice, žalobkyně však nepoukázala ani na jediné ustanovení sekundárního unijního práva, a neprokázala tak rozpor s právem EU. Vyjádření města Valašské Meziříčí 38. K výzvě soudu v řízení před kasační stížností zaslalo město Valašské Meziříčí vyjádření ze dne 26. 10. 2017, č. j. MěÚVM 101528/2017, ve kterém uvedlo, že obecně závazná vyhláška č. 6/2013 (včetně předchozí obecně závazné vyhlášky č. 5/2013) byla vydána na základě podnětu zastupitele ve věci pravidel vnějšího vzhledu provozoven, který byl promítnut do jejího čl.

3. Záměrem vydání následující obecně závazné vyhlášky č. 1/2015, kterou se stanoví místa, na kterých lze provozovat loterie a jiní podobné hry, pak bylo po jednání pracovní skupiny zabývající se záležitostmi kolem loterií zapracování prvního kroku spočívajícího v zákazu veškerých označení heren a kasina s výjimkou dveří do provozovny. Obecně závazná vyhláška č. 1/2015, resp. její příloha, obsahující místa, na kterých lze dotčené sázkové hry a jiné podobné hry provozovat, nedoznala oproti obecně závazné vyhlášce č. 6/2013 změn. K vyjádření město Valašské Meziříčí přiložilo též záznam o jednání zastupitelstva města ze dne 19. 9. 2013, 31. 10. 2013 a 5. 3. 2015. Podmínky řízení 39. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž ho přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. První jednání a dokazování před soudem 40. Usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 3 Af 24/2015–73, bylo řízení v projednávané věci spojeno s řízeními ve věcech sp. zn. 3 Af 24/2015, sp. zn. 3 Af 38/2015 a sp. zn. 3 Af 36/2015, která se týkala obecně závazných vyhlášek měst Vysoké Mýto, hlavního města Prahy, a statutárního města Brna. Řízení bylo dále vedeno pod sp. zn. 3 Af 24/2015.

41. Při přípravě jednání městský soud vyzval jak statutární město Brno, které jediné uplatnilo procesní postavení osoby zúčastněné na řízení, tak i další tři dotčená města, Vysoké Mýto, Valašské Meziříčí a hl. m. Prahu, aby se vyjádřila k důvodům přijetí příslušné, aplikované obecně závazné vyhlášky ve věci a aby uvedla, na základě jakých podkladů a poznatků došlo k jejímu vydání. Všechna oslovená města zaslala soudu vyjádření, která byla poté provedena k důkazu při jednání před soudem dne 24. 11. 2017. Provedení dalších navržených listinných důkazů včetně čestných prohlášení dokládaných žalobkyní městský soud zamítl pro nadbytečnost.

42. Při jednání před městským soudem se žalobkyně vyjádřila k vyjádření města Valašské Meziříčí, přičemž odkázala na správní judikaturu a shrnula, že obecně závazná vyhláška Valašského Meziříčí je diskriminační ze dvou důvodů: jednak určuje pouze místa a konkrétní adresy, na kterých lze provozovat loterie, čímž znevýhodňuje ostatní provozovatele loterií (provozovatele na nepovolených adresách), jednak obsahuje přechodné ustanovení, které vylučuje její aplikaci na výherní hrací stroje, přičemž z odůvodnění Valašského Meziříčí nevyplývá, v čem spatřuje rozdíl mezi dopady provozování výherních hracích přístrojů vs. interaktivních loterních terminálů. Podle žalobkyně se jedná navenek (z pohledu uživatele) o obdobná zařízení. Město Valašské Meziříčí podle žalobkyně ani neodůvodňuje, proč na některých adresách provozování loterií připouští a na jiných ne. Důvody, které uvedlo, jsou obecné a dají se na ně aplikovat bez dalšího závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku č. j. 1 A 5/2017–79 ohledně množství obecných důvodů, které nepostačují k odůvodnění úpravy. Další legislativní vývoj, který nastínilo Valašské Meziříčí, je z pohledu žalobkyně pro tuto věc irelevantní. Žalobkyně shrnula, že město Valašské Meziříčí ve své obecně závazné vyhlášce a dokumentech s ní spojených nedokázalo doložit racionální důvody pro jím zvolenou regulaci loterií.

43. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí ÚOHS ze dne 28. 8. 2017, č. j. ÚOHS–S0444/2016/VS–25 120/2017/830/PRO, s tím, že má za to, že ani jedna z obcí ohledně dotčených obecně závazných vyhlášek neunesla svou povinnost doložit, resp. prokázat, objektivní, racionální a nediskriminační důvody, které vedly ke zvolení regulace. První rozhodnutí ve věci a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu 44. Městský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2017, č. j. 3 Af 24/2015–167, žalobu zamítl, neboť žalobní námitky shledal nedůvodnými. Dospěl mimo jiné k závěru, že v posuzované věci není z důvodu absence unijního prvku aplikovatelné evropské právo.

45. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 As 72/2018–90 (dále též „zrušující rozsudek NSS“), rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vzhledem k rozsudku SDEU ze dne 3. 12. 2020, C–311/19, BONVER WIN, neobstojí závěr městského soudu, že ve věci není aplikovatelné evropské právo. V bodech 64–66 a v bodu 77 zrušujícího rozsudku v této souvislosti uložil městskému soudu ověřit tvrzení žalobkyně o existenci tzv. unijního prvku v této věci, a pokud se ukážou pravdivými, vypořádat žalobní body týkající se rozporu přijaté regulace s evropským právem v intencích rozsudku Berlington Hungary.

46. Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzenou nezákonností jednotlivých obecně závazných vyhlášek, resp. jejich diskriminačním charakterem. V případě města Vysoké Mýto se ztotožnil se závěry městského soudu, který shledal žalobní námitky nedůvodnými. V případě měst Valašské Meziříčí, Praha a Brno, však shledal nepřezkoumatelným závěr městského soudu o nediskriminačním charakteru aplikovaných vyhlášek. Uložil městskému soudu doplnit své posouzení, zda jsou příslušné obecně závazné vyhlášky ve vztahu k provozovnám žalobkyně diskriminační, resp. zda neodporují principu rovnosti a zákazu libovůle, a přezkoumatelným způsobem vypořádat konkrétní námitky, které žalobkyně v jednotlivých případech uplatnila.

47. Nejvyšší správní soud přezkoumal i další kasační námitky žalobkyně, které shledal nedůvodnými. V dalším řízení je městský soud zavázán právními názory Nejvyššího správního soudu uvedenými v jeho rozsudku. Řízení po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 48. S ohledem na zrušující rozsudek i nově doložená vyjádření obcí soud podle § 39 odst. 2 s. ř. s. rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 3 Af 24/2015–250, o vyloučení žalob směřujících proti jednotlivým rozhodnutím k samostatnému projednání. Žaloba proti rozhodnutí ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF–41439/2014/34/2901–RK (Vysoké Mýto) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 24/2015, žaloba proti rozhodnutí ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF–44027/2014/34/2901–RK (Valašské Meziříčí) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 25/2015, žaloba proti rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, č. j. MF–56087/2014/34/2901–RK (Brno) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 36/2015 a žaloba proti rozhodnutí ze 28. 5. 2015, č. j. MF–50914/2014/34/2901–RK (Praha) je nadále projednávána pod původní sp. zn. 3 Af 38/2015. Vyjádření města Valašské Meziříčí v řízení po zrušujícím rozsudku NSS 49. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu zaslalo město Valašské Meziříčí k výzvě soudu vyjádření ze dne 11. 7. 2022, č. j. MeUVM 155295/2022. V něm specifikovalo, že při stanovení míst v obecně závazné vyhlášce, na kterých lze provozovat loterie a jiné sázkové hry, bylo zásadním kritériem, zda dotčená místa jsou zkolaudována jako herna, a to na doporučení komise k doporučení řešení hazardu ve městě Valašské Meziříčí pro zasedání zastupitelstva města dne 10. 11. 2011, což bylo zastupitelstvem schváleno usnesením pod bodem Z 10/28 jako záměr na změnu obecně závazné vyhlášky č. 5/2011, kterou se stanoví místa, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry. Tato skutečnost vedla ke stanovení míst, která byla projednána v pracovní skupině jmenované zastupitelstvem města, jež doporučila zastupitelstvu stanovit podmínku, že na jednotlivých místech v rámci města Valašské Meziříčí je přípustné provozovat loterie a jiné podobné hry, pokud byly prostory zkolaudovány jako herna nebo kasino, což se pak projevilo v obecně závazné vyhlášce č. 2/2012.

50. Město Valašské Meziříčí dále uvedlo, že před 1. 1. 2012 byla povolení podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích obecně vydávána žalovaným, aniž by obce byly informovány, na kterých místech je provozování povoleno. Podle tehdy platné legislativy bylo možno vydat obecně závaznou vyhlášku pouze na místa, na kterých lze provozovat výherní hrací přístroje a o jejichž povolení rozhodoval obecní (městský) úřad. Až později, od 1. 1. 2012, byly obce žalovaným informovány o zahájených řízení o vydání povolení k provozování loterií a jiných podobných her. V projednávané věci bylo žalovaným rozhodnuto o vydání povolení podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích pro provozovnu využívanou žalobkyní na adrese Kálalova 1068, Valašské Meziříčí, rozhodnutím ze dne 28. 10. 2010, č. j. 34/114922/2010, aniž by město Valašské Meziříčí bylo žalovaným informováno. Adresa této provozovny nebyla nikdy uvedena v žádné z vydaných obecně závazných vyhlášek, kterými se stanoví místa, na kterých lze provozovat výherní hrací přístroje, resp. loterie a jiné podobné hry. Přesto mohla žalobkyně na tomto adresním místě provozovat zařízení na základě výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, a to i po 1. 1. 2012.

51. K poukazu žalobkyně na znění přechodného ustanovení v čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013, resp. v čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 5/2013, město Valašské Meziříčí uvedlo, že rozdílná úprava byla zvolena proto, že povolení k provozování výherních hracích přístrojů vydával Městský úřad Valašské Meziříčí, a to maximálně na období jednoho roku, avšak na povolení k provozování např. interaktivních videoloterních terminálů, vydané žalovaným podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, ve znění účinném před 1. 1. 2012, se původní obecně závazná vyhláška č. 2/2012, kterou se stanoví místa, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, nevztahovala. Žalobkyně tak mohla provozovat loterie a jiné podobné hry na základě povolení od žalovaného i nadále, a to též na místech, která nebyla uvedena v obecně závazné vyhlášce č. 2/2012. Zásadním důvodem pro vydání následující obecně závazné vyhlášky č. 5/2013, byl nález Ústavního soudu č. 112/2013 Sb., kterým byl s účinností od 30. 4. 2013 zrušen bod 4. v článku II. přechodných ustanovení v zákoně o loteriích. Toto ustanovení zakotvovalo tzv. ochrannou lhůtu na povolení, která byla vydána podle § 2 písmena i), j) ve spojení s § 50 odstavcem 3 zákona o loteriích, přičemž se na tato povolení nevztahovalo do 31. 12. 2014 zmocnění obce vydávat obecně závazné vyhlášky, což platilo i pro ustanovení § 50 odstavce 5 téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012. Na základě nálezu Ústavního soudu č. 112/2013 Sb. tak již neexistovalo žádné přechodné období ani ochranná lhůta pro povolení vydaná před 1. 1. 2012 mj. i podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Tímto nálezem Ústavního soudu současně pozbylo smyslu přechodné ustanovení v čl. 2 bodu 2 obecně závazné vyhlášky č. 2/2012, v části textu „Na povolení, která byla vydána podle § 2 písmena i), j) a podle § 50 odstavce 3 zákona o loteriích ve znění účinném před 1. lednem 2012 se tato obecně závazná vyhláška nevztahuje do 31. 12. 2014.“ V následující obecně závazné vyhlášce č. 5/2013 bylo proto toto přechodné ustanovení vypuštěno. Nelze tak v žádném případně hovořit o zvýhodnění provozování výherních hracích přístrojů pro dotčenou obecně závaznou vyhlášku, protože povolení k provozování např. interaktivních videoloterních terminálů, vydané žalovaným, vzniklo, probíhalo a bylo ukončeno nezávisle na vůli města Valašské Meziříčí a nemá žádnou souvislost s procesy, kterými byla tvořena obecně závazná vyhláška č. 2/2012. Jednání po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 52. Dne 11. 11. 2022 se ve věci konalo ústní jednání. Soud v úvodu ústního jednání konstatoval, že obsah správních spisů je účastníkům znám a byl již rekapitulován během prvního ústního jednání, které předcházelo vydání prvního rozsudku městského soudu, a proto od opětovné rekapitulace správních spisů upustil.

53. Účastníci setrvali na svých stanoviscích prezentovaných již ve svých písemných podáních. Žalobkyně dále odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž dovozuje, že rozhodnutí žalovaného je třeba zrušit, neboť se nezabýval jejím tvrzením ohledně unijního prvku. Soulad s právem EU podle žalobkyně nemůže za těchto okolností posuzovat soud. Žalovaný se s tímto názorem neztotožnil.

54. Soud provedl důkaz čestnými prohlášeními osob zajišťujících obsluhu sázkových zařízení, pana P. Z., nar. X, a paní A. Z., nar. X, kteří uvedli, že provozovnu na adrese Kálalova 1068, Valašské Meziříčí, pravidelně navštěvovaly osoby pocházející ze států Evropské unie, které se účastnily her na sázkových zařízeních. Soud dospěl k závěru, že předloženými čestnými prohlášeními bylo prokázáno, že provozovna byla navštěvována i občany z jiných států EU. Soud též upozornil na obsah vyjádření zaslaného městem Valašské Meziříčí. Provedení jiných důkazů účastníci nenavrhovali. Posouzení žalobních bodů soudem Obecná východiska 55. Podle § 10 zákona o obcích může obec v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány (písm. a)), stanoví–li tak zvláštní zákon (písm. d)).

56. Podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné.

57. Podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. a účinném od 14. 10. 2011 může obec stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.

58. Dne 15. 2. 2011 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška města Valašské Meziříčí č. 1/2011. Podle čl. 1 této vyhlášky lze výherní hrací přístroje podle § 2 písm. e) a § 17 zákona o loteriích provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 1 k této obecně závazné vyhlášce. Příloha č. 1 obsahovala 35 povolených adres. Mezi těmito adresami není adresa Kálalova 1068. Podle čl. 2 lze výherní hrací přístroje, jejichž provozování bylo povoleno před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky, provozovat po dobu platnosti vydaného povolení, a to za podmínek stanovených ve vydaném povolení. Tato obecně závazná vyhláška nahradila obecně závaznou vyhlášku č. 3/2010.

59. Dne 16. 12. 2011 nabyla s výjimkou čl. 1 odst. 2 účinnosti obecně závazná vyhláška města Valašské Meziříčí č. 5/2011. Podle čl. 1 odst. 1 lze sázkové hry podle § 2 písm. e) zákona o loteriích, loterie a jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 1 k této obecně závazné vyhlášce. Příloha č. 1 obsahovala 16 povolených adres. Mezi těmito adresami není adresa Kálalova 1068. Podle čl. 2 odst. 1 lze výherní hrací přístroje, jejichž provozování bylo povoleno Městským úřadem ve Valašském Meziříčí před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky provozovat po dobu platnosti vydaného povolení, a to za podmínek stanovených ve vydaném povolení. Podle čl. 2 odst. 2 se tato obecně závazná vyhláška do 31. 12. 2014 nevztahuje na povolení, která byla vydána podle § 2 písm. i), j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích ve znění účinném před 1. 1. 2012. Tato obecně závazná vyhláška nahradila obecně závaznou vyhlášku č. 1/2011. Dne 1. 1. 2012 nabyl účinnosti čl. 1 odst. 2 obecně závazné vyhlášky č. 5/2011, který stanovil, že sázkové hry podle § 2 písm. g), i), l), m) a n) zákona o loteriích, loterie a jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích lze provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 1 této obecně závazné vyhlášky.

60. Dne 15. 6. 2012 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška města Valašské Meziříčí č. 2/2012. Podle čl. 1 lze sázkové hry podle § 2 písm. e), g) i), l), m) a n) zákona o loteriích a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) zákona o loteriích a § 50 odst. 3 zákona o loteriích provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 1 k této obecně závazné vyhlášce. Příloha č. 1 obsahovala 20 povolených adres. Mezi těmito adresami není adresa Kálalova 1068. Podle čl. 2 odst. 1 výherní hrací přístroje, jejichž provozování bylo povoleno Městským úřadem ve Valašském Meziříčí před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky, lze provozovat po dobu platnosti vydaného povolení, a to za podmínek stanovených ve vydaném povolení. Podle čl. 2 odst. 2 se tato obecně závazná vyhláška do 31. 12. 2014 nevztahuje na povolení, která byla vydána podle § 2 písm. i), j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích ve znění účinném před 1. 1. 2012. Tato obecně závazná vyhláška nahradila předchozí obecně závaznou vyhlášku č. 5/2011.

61. Dne 23. 9. 2013 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška města Valašské Meziříčí č. 5/2013. Podle čl. 1 lze sázkové hry podle § 2 písm. e), g) i), l), m) a n) zákona o loteriích a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) zákona o loteriích a § 50 odst. 3 zákona o loteriích provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 1 k této obecně závazné vyhlášce. Příloha č. 1 obsahovala 20 povolených adres. Mezi těmito adresami není adresa Kálalova 1068. Podle čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 5/2013 výherní hrací přístroje, jejichž provozování bylo povoleno Městským úřadem ve Valašském Meziříčí před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky, lze provozovat po dobu platnosti vydaného povolení, a to za podmínek stanovených ve vydaném povolení. Tato obecně závazná vyhláška nahradila předchozí obecně závaznou vyhlášku č. 2/2012 ze dne 14. 6. 2012.

62. Dne 1. 11. 2013 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška města Valašské Meziříčí č. 6/2013. Obsah čl. 1 a 2 této obecně závazné vyhlášky zůstal oproti znění obecně závazné vyhlášky č. 5/2013 beze změny, nově byl vložen čl. 3 upravující pravidla vnějšího vzhledu provozoven na území města. Podle čl. 1 lze sázkové hry podle § 2 písm. e), g) i), l), m) a n) zákona o loteriích a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) zákona o loteriích a § 50 odst. 3 zákona o loteriích provozovat pouze na místech uvedených v příloze č. 1 k této obecně závazné vyhlášce. Příloha č. 1 obsahovala 20 povolených adres. Mezi těmito adresami není adresa Kálalova 1068. Podle čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 výherní hrací přístroje, jejichž provozování bylo povoleno Městským úřadem ve Valašském Meziříčí před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky, lze provozovat po dobu platnosti vydaného povolení, a to za podmínek stanovených ve vydaném povolení. Tato obecně závazná vyhláška nahradila předchozí obecně závaznou vyhlášku č. 5/2013. Ke zrušení obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 došlo dne 9. 3. 2015 nabytím účinnosti obecně závazné vyhlášky města Valašské Meziříčí č. 1/2015 (čl. 4).

63. Obecně závazná vyhláška města Valašské Meziříčí č. 1/2015, která nabyla účinnosti dne 9. 3. 2015, změnila toliko pravidla pro označování provozoven loterií a jiných podobných her na území města Valašské Meziříčí (do čl. 1 byl konkrétně přidán text „a to v budovách s evidencí ulice a čísla popisného resp. parcelního čísla“; do čl. 3 písm. b) byl přidán text „přičemž toto označení může být umístěno pouze na vstupních dveřích provozovny“). Příloha č. 1 této vyhlášky obsahující místa (budovy), kde je povolen provoz loterií a jiných podobných her, zůstala oproti znění obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 beze změny a obsahovala 20 povolených adres. Mezi těmito adresami není adresa Kálalova 1068. Přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 64. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť otázkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí se musí soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zabývat i z úřední povinnosti, a pokud by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí, byl by povinen je pro vady řízení zrušit. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že se ministr financí v napadených rozhodnutích nevypořádal se všemi jejími rozkladovými námitkami.

65. Podle konstantní judikatury je nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč správní orgán nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005–65, a ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130). Požadavek přezkoumatelnosti odůvodnění správního rozhodnutí však neznamená, že je správní orgán povinen jednotlivě reagovat na každé dílčí tvrzení účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014–43). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je namístě jen tehdy, pokud správní orgán opomene podstatnou námitku účastníka řízení vypořádat zcela (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64).

66. Městský soud konstatuje, že žádnou z výše uvedených vad, které by mohly způsobovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ministra financí, a k nimž by byl povinen přihlížet z moci úřední, neshledal.

67. Konkrétní námitky žalobkyně nebyly ministrem v napadeném rozhodnutí opomenuty, jak tvrdí žalobkyně, ale vypořádány, a to na str. 12–18 napadeného rozhodnutí. Sama skutečnost, že ministr financí rozkladové námitky žalobkyně spojil do několika dílčích okruhů (celkem se jednalo o třináct okruhů) a rozhodl o nich společně, přitom nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje. Vypořádání jednotlivých námitek se soud věnuje v následujících částech tohoto rozsudku.

68. Tato žalobní námitka tak není důvodná. Změna předmětu správního řízení 69. Žalobkyně namítala, že ministr potvrdil procesně vadný postup žalovaného týkající se změny předmětu správního řízení. V oznámení o zahájení řízení bylo uvedeno, že předmětem řízení je „zrušení povolení dle § 43 odst. 1 pro rozpor s OZV 5/2013“. V rozhodnutí o zrušení pak bylo uvedeno, že povolení bylo zrušeno „pro rozpor s OZV 5/2013 a zároveň OZV 6/2013“.

70. K tomu soud uvádí, že Oznámení o zahájení řízení bylo vydáno dne 30. 9. 2013, tedy v době účinnosti OZV č. 5/2013. Dne 1. 11. 2013 nabyla účinnosti OZV č. 6/2013, která zrušila vyhlášku 5/2013 a byla účinná v době rozhodování ministerstva i v době rozhodování ministra o rozkladu žalobkyně. Žalovaný tak postupoval správně, když posuzoval soulad vydaných povolení s OZV č. 6/2013.

71. Pokud ministerstvo na str. 6 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedlo, že povolení žalobkyně ruší pro rozpor „pro rozpor s OZV 5/2013 a zároveň OZV č. 6/2013“, jedná se sice o nepřesnost, avšak zcela bez vlivu na zákonnost tohoto rozhodnutí. Ministerstvo v jiných částech rozhodnutí konstatovalo, že OZV č. 5/2013 byla již zrušena a nahrazena OZV č. 6/2013. Obě vyhlášky nadto byly ve vztahu k adrese Kálalova shodné. Tuto námitku žalobkyně ministr správně vypořádal na str. 12 svého rozhodnutí tak, že toto administrativní pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí.

72. Námitka není důvodná. Výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu 73. Žalobkyně namítala, že postupem žalovaného bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Konkrétně napadla procesní postup žalovaného, který spojil jednotlivá oznámení o zahájení řízení s dalšími úkony, a to s výzvou žalobkyni dle § 36 odst. 1 správního řádu k učinění návrhu důkazů, vyjádření a jiným úkonům, s výzvou žalobkyni dle § 36 odst. 3 správního řádu k vyjádření se ke všem podkladům pro rozhodnutí ve věci a současně také s výzvou obce podle § 136 odst. 3 správního řádu k poskytnutí dalších informací důležitých pro řízení.

74. Touto námitkou žalobkyně se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku (bod 78), přičemž uvedl, že: „Nedůvodnou naopak shledal Nejvyšší správní soud námitku porušení § 36 odst. 3 správního řádu; zde odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS, v němž soud konstatoval, že není samo o sobě porušením § 36 odst. 3 správního řádu, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí; vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. V projednávané věci bylo zahájení správního řízení řádně odůvodněno, stěžovatel byl rovněž vyzván k navržení důkazů a byla mu dána možnost vyjádřit se; v postupu žalovaného neshledal Nejvyšší správní soud pochybení“ 75. Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný výše uvedeným procesním postupem žádné procesní právo žalobkyně neporušil.

76. Tato žalobní námitka tak není důvodná. Neprovedení důkazů 77. Žalobkyně dále namítala, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, které byly podle jejího názoru nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci.

78. Správní orgány v řízení postupují podle § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán je povinen vždy odpovědně zvážit, které důkazy je v řízení potřeba provést, a zda není potřeba důkazní stav doplnit, je také povinen posuzovat důvodnost návrhů účastníků řízení na doplnění dokazování. Není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť sice není důkazními návrhy účastníka řízení ve smyslu § 52 věty druhé správního řádu vázán, pokud však některé důkazy neprovede, musí uvést důvod tohoto postupu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009–48). Z ustanovení § 51 odst. 1 věty prvé správního řádu pak vyplývá, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že návrh účastníka řízení na provedení důkazu je možné neakceptovat pouze na základě tří důvodů, a to v případech, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo pokud důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, či pro jeho nadbytečnost, byla–li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004–89).

79. Předmětem řízení v dané věci byl rozpor udělených povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry s obecně závaznou vyhláškou. Jak již soud konstatoval ve svém prvním rozsudku v této věci, provedení žalobkyní navrhovaných důkazů nebylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Proti tomuto závěru žalobkyně kasační stížností nebrojila. Žalovanému pro posouzení otázky, která byla předmětem řízení, zcela postačilo, pokud vycházel jen z nálezů Ústavního soudu, příslušné obecně závazné vyhlášky a povolení k provozování loterií a jiných podobných her, které sám dříve žalobkyni udělil. Provedení žádných ze žalobkyní navržených důkazů nebylo pro zjištění stavu věci v daném případě nezbytné. Bylo by proto v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvenou v § 6 správního řádu, pokud by správní orgány v řízení tyto důkazy prováděly.

80. Tato žalobní námitka také není důvodná.

81. Pokud jde o námitku týkající se notifikace obecně závazných vyhlášek jako technických předpisů ve smyslu Směrnice, i tuto námitku již vypořádal ve svém zrušujícím rozsudku (bod 81) Nejvyšší správní soud, který dospěl k závěru, že není důvodná: „(…) Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 1 As 5/2017, dle něhož příslušné obecně závazné vyhlášky nenaplňují definici technického předpisu a nepodléhají tak notifikační povinnosti, neboť jejich působnost je i při zohlednění kumulativních vlivů natolik omezená, že se nedotýká cílů, k jejichž ochraně směrnice působí (obdobně např. rozsudky NSS sp. zn. 10 As 62/2015, sp. zn. 1 As 297/2015, sp. zn. 10 As 46/2020). Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se od závěrů dříve vyslovených odchýlit. Obecně závazné vyhlášky tedy nemohou být považovány za technický předpis ve smyslu Směrnice; navíc vláda notifikovala zákon č. 300/2011 Sb., který dává obcím explicitně právo regulovat hazard na jejich území, včetně zákazu provozování výherních hracích přístrojů a loterií.“ 82. Lze tedy uzavřít, že dotčená obecně závazná vyhláška č. 6/2013 byla závazným a vynutitelným právním předpisem vůči všem svým adresátům, tedy i vůči provozovatelům loterií a jiných podobných her včetně žalobkyně.

83. Ani námitka porušení notifikační povinnosti proto není důvodná. Aplikace § 43 zákona o loteriích a legitimní očekávání 84. Žalobkyně dále namítala, že na jí udělené povolení není možno aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Zrušení udělených povolení postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích podle žalobkyně představuje porušení principů právní jistoty, je nepřípustným retroaktivním zásahem do jejích práv a je v rozporu s legitimním očekáváním žalobkyně, že svou činnost na základě uděleného povolení bude moci vykonávat až do konce jeho platnosti.

85. I tuto námitku žalobkyně již přezkoumal Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku (body 79–80), přičemž uvedl: „Nedůvodnými shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitky týkající se nezákonného postupu žalovaného dle § 43 zákona o loteriích a legitimního očekávání stěžovatele. K nezákonnosti postupu dle § 43 zákona o loteriích odkazuje Nejvyšší správní soud na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, dle něhož takový postup není protiústavní ani nezákonný, neboť si provozovatelé loterií a jiných podobných her právě s ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích museli být vědomi, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou–li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. V nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, Ústavní soud dále judikoval, že by se žalovaný naopak dopustil zásahu do ústavního práva obcí na územní samosprávu, pokud by nerušil povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami. V tomto směru nelze u provozovatelů loterií ani hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13)“ (bod 79). „Z judikatury SDEU vyplývá, že možnost dovolávat se ochrany legitimního očekávání má každý hospodářský subjekt, u kterého vzbudil vnitrostátní orgán důvodné naděje (viz rozsudek Plantanol, bod 53), avšak zásada právní jistoty nevyžaduje, že nemůže dojít k legislativním změnám (viz rozsudek Berlington Hungary, bod 78). Soudní dvůr EU v souvislosti s pojmem obecný zájem společnosti judikoval, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami jsou naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení hazardních her. Provozovatel her (tedy i stěžovatel) tudíž nemůže spoléhat na to, že nedojde k žádným legislativním změnám, může toliko zpochybnit způsob této změny. Protiústavnost v tomto směru, jak již Nejvyšší správní soud několikráte uvedl, a jak rovněž připomněl městský soud, nebyla Ústavním soudem shledána“ (bod 80).

86. Z uvedeného je zřejmé, že účinky § 43 odst. 1 zákona o loteriích nezakládají nepřípustnou retroaktivitu a nic tedy nebránilo tomu, aby toto ustanovení bylo žalovaným aplikováno i v případě povolení udělených žalobkyni, a že provozovatelům loterií a jiných podobných her nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání, že udělené povolení nebude po dobu jeho platnosti nijak dotčeno. Městský soud k výše citovaným závěrům Nejvyššího správního soudu pouze dodává, že žalovaný za tohoto stavu věci postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která žalovanému opakovaně ukládala, aby zahájil řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pokud jsou vydaná povolení v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, byť tato povolení byla vydána před tím, než příslušná obecně závazná vyhláška nabyla účinnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 2336/12, ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2335/12).

87. Tato žalobní námitka tak není důvodná.

88. Žalobkyně v této souvislosti dále uvedla, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích je ustanovením obecným, které v daném případě nelze aplikovat, neboť na její případ dopadá čl. II bod 1 věta druhá zákona č. 300/2011 Sb., které je ve vztahu k § 43 odst. 1 zákona o loteriích ustanovením speciálním. Také touto námitkou žalobkyně se již zabýval Nejvyšší správní soud, přičemž v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 3 As 282/2016–62, mimo jiné uvedl: „Pokud se stěžovatelka dovolává přechodných ustanovení novely loterijního zákona, která podle jejího názoru vylučují zrušení povolení vydaných před 1. 1. 2012, je nutné ji odkázat na původní znění přechodných ustanovení a nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jenž zrušil část přechodných ustanovení a který výslovně konstatoval, že „již z tohoto důvodu nelze u provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání (jež by snad napadeným ustanovením mělo být chráněné) spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů – stejně jako každý jiný subjekt práva – si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek). To ostatně plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 [N 13/7 SbNU 87 (96); 63/1997 Sb.], v němž Ústavní soud konstatoval, že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Shodně s navrhovatelem pak Ústavní soud konstatuje, že za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.“ Jestliže Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že přechodná ustanovení nemají být nástrojem k obcházení práva obcí na samosprávu a jejich možnosti regulovat interaktivní videoloterijní terminály, neshledává Nejvyšší správní soud nejmenší prostor pro konstatování, že jiná část týchž přechodných ustanovení vylučuje zrušení dříve udělených povolení z důvodu uplatnění práva příslušné obce na samosprávu v oblasti regulace hazardu (obdobně viz rozsudek tohoto soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 As 226/2016 – 50). Lze shrnout, že kasační argumentace o zásahu do legitimního očekávání je veskrze polemikou a nesouhlasem stěžovatelky se závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Nejvyššímu správnímu soudu však nepřísluší argumentaci a závěry Ústavního jakkoli soudu přehodnocovat.“ 89. V rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 10 As 156/2017–141, dále Nejvyšší správní soud k totožné námitce žalobkyně uvedl, že: „Pokud by se měl čl. II odst. 1 věta druhá zákona č. 300/2011 Sb. vykládat žalobčiným způsobem, musel by NSS navrhnout Ústavnímu soudu jeho zrušení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Tento postup však není nutný, neboť toto problematické ustanovení lze vyložit ústavně konformním způsobem tak, že úprava zániku povolení k provozování loterií a jiných podobných her v přechodném ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. se nedotýká pravomoci žalovaného zrušit povolení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích.“ 90. Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 300/2011 Sb. nebrání zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydaných před 1. 1. 2012 podle § 43 zákona o loteriích.

91. Tato žalobní námitka také není důvodná.

92. Dále žalobkyně namítala, že nález Ústavního soudu ani obecně závaznou vyhlášku obce nelze považovat za takovou okolnost, pro kterou by bylo možné udělené povolení na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích zrušit.

93. K tomu soud připomíná, že již v rozsudku č. j. 6 As 285/2014–32 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nastalou nebo dodatečně najevo vyšlou okolností, pro kterou lze povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydané podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích zrušit, může být nejen okolnost skutkové povahy, ale též o okolnost rázu právního. Právě takovou právní okolností může být vydání obecně závazné vyhlášky, která v místě, kde bylo dosud povoleno provozování loterií a jiných podobných her, jejich další provozování zakazuje. Od tohoto závěru se dosud Nejvyšší správní soud ve své judikatuře neodchýlil. Shodný závěr vyplývá i z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, bod 55, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 43 a ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11, bod 39, z nichž při formulaci závěru uvedeného v rozsudku č. j. 6 As 285/2014–32 Nejvyšší správní soud vycházel.

94. Je tedy zřejmé, že onou dodatečně najevo vyšlou okolností ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pro kterou je možno udělené povolení k provozování loterií a jiných podobných her zrušit, může být i okolnost právní, tedy i vydání právního aktu v podobě nálezu Ústavního soudu, nebo obecně závazné vyhlášky.

95. Ani tato žalobní námitka není důvodná.

96. Žalobkyně dále namítala, že i pokud by bylo možno v jejím případě aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích, byli žalovaný i ministr financí v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 povinni zhodnotit, jaká újma zkrácením doby platnosti uděleného povolení žalobkyni vznikne, což však neučinili, a přiměřenost zásahu do práv žalobkyně vůbec nezohlednili.

97. Je notorietou, že provozování hazardu sebou nese negativní a patologické jevy (srov. např. již nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 37 a sp. zn. IV. ÚS 2315/12, bod 39 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014–32, bod 30 a ze dne 12. 5. 2021, č. j. 4 As 373/2018–47, bod 57).

98. Provozování loterií je proto činností legální jen za podmínek přísně specifikovaných zákonem o loteriích (§ 1 odst. 1 zákona o loteriích). Účelem tohoto zákona je vymezit rámec pro zákonem povolené podnikání v oblasti loterií a jiných podobných her a pro jejich provozování, přispět k ochraně osob, které se účastní loterií a jiných podobných her, a k omezení společenských rizik této účasti (§ 1 odst. 1 věta druhá zákona o loteriích).

99. Právě proto obce v rámci práva na samosprávu disponují pravomocí k tomu, aby na celém svém území nebo na vybraných místech vyloučily koncentraci těchto jevů spojených s provozováním loterií a sázkových her dle § 2 písm. e), g), i), l), m), n) a j) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Jestliže má tedy obec zájem, aby se loterie jako jejich „spouštěč“ na jejím území nebo v některých místech nevyskytovaly a nesoustředily (např. je pro místní pořádek nežádoucí souběh či blízkost herny a pohostinství v sociálně vyloučené oblasti), a přistoupí k omezení loterií prostřednictvím obecně závazné vyhlášky, je zjevné, že primárním účelem takové regulace je zabezpečení veřejného pořádku v místě, neboť právě oblast provozování výherních hracích přístrojů je tou oblastí, která spadá do oblasti veřejného pořádku, k jehož ochraně je obec ve své samostatné působnosti povolána (srov. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2013, č. j. 8 Afs 49/2011–75).

100. Žalobkyně má zcela jistě zájem na provozování svého podnikání a dosahování zisku (jde o výkon vlastnického práva a práva na podnikání vyplývajících z čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod), proti tomuto zájmu žalobkyně však stojí právo obce na samosprávu (čl. 99 a násl. Ústavy), jehož součástí je i ochrana veřejného (místního) pořádku na území obce, což je nejen její legitimní zájem ale i povinnost (srov. § 2 odst. 2 zákona o obcích). Nelze přitom přehlédnout, že podle § 4 odst. 2 zákona o loteriích je právě udržení veřejného pořádku v místě stěžejním předpokladem pro udělení povolení k provozování loterií a jiných podobných her.

101. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně si musela být vědoma, že podniká v oboru, který je pro své negativní dopady na společnost, a zejména na její zranitelné skupiny (děti, mládež, lidé se sníženou finanční gramotností apod.) předmětem přísných zákonných restrikcí. Zároveň věděla, že jakákoliv změna vnějších okolností, jakkoliv nezávislá na její vůli, může podle zákona vést ke změně či odebrání vydaného povolení. Tomu mohla a měla přizpůsobit své podnikatelské plány, neboť se jedná o riziko podnikání v tomto specifickém oboru. Město Valašské Meziříčí využilo své samosprávné pravomoci a prostřednictvím jednotlivých obecně závazných vyhlášek postupně omezovalo provoz loterií a jiných podobných her v provozovnách na jeho území, kde je žalobkyně provozovala na základě udělených povolení.

102. Nabytím účinnosti obecně závazných vyhlášek se tak zájem žalobkyně na podnikání a dosahování zisku v oblasti provozování loterií a jiných podobných her dostal do kolize s právem města Valašské Meziříčí na samosprávu, jejíž součástí je i jeho právo a povinnost chránit veřejný pořádek na svém území před negativními důsledky této činnosti prostřednictvím její regulace. Žalobkyni, jak již městský soud uvedl výše, přitom nesvědčilo legitimní očekávání, že její právo provozovat loterie a jiné podobné hry na území příslušného města nebude po celou dobu platnosti udělených povolení dotčeno. V daném případě proto převážilo právo města na samosprávu realizované prostřednictvím omezení provozu loterií a jiných podobných her nad právem žalobkyně podnikat v provozovně nacházející se na jeho území (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014–32, body 38 a 39). Zrušením uděleného povolení v nyní projednávané věci tedy nemohla být porušena zásada proporcionality a zásah do práv žalobkyně, k němuž v jeho důsledku došlo, proto nelze považovat za nepřiměřený.

103. Ministr financí se v napadeném rozhodnutí zásadou proporcionality, byť velice stručně, zabýval (viz str. 14 napadeného rozhodnutí). Uvedl, že u provozovatelů loterií a jiných podobných her nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů. V tomto kontextu ještě dodal, že žalovaný je povinen v souladu judikaturou Ústavního soudu v případě rozporu povolení k provozování loterií a jiných podobných her s obecně závaznou vyhláškou obce rozhodnout o jejich zrušení, neboť pokud by tak neučinil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu.

104. Z uvedeného je zřejmé, že ministr financí zásadu proporcionality zohlednil, přičemž dospěl ke shodnému závěru jako zdejší soud, že v daném případě v důsledku toho, že žalobkyni nesvědčilo legitimní očekávání, převážilo právo města na samosprávu nad právem žalobkyně podnikat, a že tudíž zrušení uděleného povolení nebude představovat nepřiměřený zásah do práv žalobkyně.

105. Rovněž tato žalobní námitka není důvodná. Diskriminační povaha obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 106. Soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že obecně závazná vyhláška č. 6/2013 je diskriminační, neboť povoluje provozování herních zařízení v určitých budovách arbitrárně, bez odůvodnění a bez opodstatnění, a dále, že přechodné ustanovení v čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 se vztahuje pouze na určité vyjmenované druhy loterií a jiných podobných her povolených, přičemž není zřejmé, jaký je rozdíl mezi provozováním loterií a jiných podobných her vyjmenovaných v čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 a provozováním loterií a jiných podobných her povolených žalovaným.

107. K namítané diskriminační povaze obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 21. 1. 2022 konkrétně uvedl: „Stěžovatel namítal rovněž diskriminační charakter obecně závazné vyhlášky města Valašského Meziříčí, a to ze dvou důvodů: jednak, že určuje pouze místa a konkrétní adresy, na kterých lze provozovat loterie, čímž znevýhodňuje ostatní provozovatele loterií (provozovatele na nepovolených adresách), jednak obsahuje přechodné ustanovení, které vylučuje její aplikaci pouze na výherní hrací stroje. K těmto zcela konkrétním námitkám městský soud poukázal na vyjádření města, dle kterého obecně závazná vyhláška č. 6/2013 (včetně předchozí obecně závazné vyhlášky č. 5/2013) byla vydána na základě podnětu zastupitele ve věci pravidel vnějšího vzhledu provozoven; záměrem vydání následující obecně závazné vyhlášky č. 1/2015, kterou se stanoví místa, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, pak bylo po jednání pracovní skupiny zabývající se záležitostmi kolem loterií, zapracování prvního kroku spočívajícího v zákazu veškerých označení heren a kasin s výjimkou dveří do provozovny. Nejvyšší správní soud neseznal z uvedeného vyjádření zdůvodnění rozdílů v dopadech provozování výherních hracích přístrojů a interaktivních videoloterních terminálů, ani odůvodnění toho, proč na některých adresách provozování loterií město připouští a na jiných ne. Další vývoj regulace, který nastínilo město Valašské Meziříčí s odkazem na vyhlášku z roku 2015 je pro posouzení projednávané věci zcela nepodstatný. Pokud tedy městský soud v případě obecně závazné vyhlášky města Valašské Meziříčí dospěl k závěru, že byly ze strany města doloženy racionální a nediskriminační důvody pro uplatněnou regulaci loterií, není zřejmé, na základě jakých úvah k tomuto závěru městský soud dospěl; z vyjádření města, jakož ani ze samotné vyhlášky nic takového dovodit nelze“ (bod 72). „Nejvyšší správní soud v části kasačních námitek stěžovatele směřujících k aplikaci obecně závazných vyhlášek konstatuje, že jsou důvodné. (…) Městský soud bude rovněž povinen doplnit své posouzení, zda obecně závazné vyhlášky města Valašské Meziříčí, statutárního města Brno a hl. města Prahy nejsou ve vztahu k provozovnám stěžovatele diskriminační, resp. zda neodporují principu rovnosti a zákazu libovůle, a přezkoumatelným způsobem vypořádat konkrétní námitky, které stěžovatel v jednotlivých případech uplatnil“ (bod 77).

108. Soud předesílá, že osmý senát zdejšího soudu se v mezidobí (po vydání zrušujícího rozsudku NSS v této věci) zabýval obdobnou žalobou téže žalobkyně, týkající se téže provozovny (Kálalova 1068, Valašké Meziříčí). Ke zrušení (dalších) povolení žalobkyně došlo až za účinnosti následující vyhlášky č. 1/2015, která však byla v podstatných ohledech shodná s nyní posuzovanou vyhláškou č. 6/2013. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 8 Af 31/2016, byla zamítnuta žaloba týkající se zrušení povolení pro provozovnu na adrese Kálalova 1068 v návaznosti na vydání obecně závazné vyhlášky č. 1/2015 zamítnuta. Kasační stížnost nebyla podána. Soud neshledal důvod se od závěrů osmého senátu odchýlit.

109. Obecně závazná vyhláška č. 6/2013 konkrétní důvody, pro které byla tato regulace přijata, neobsahuje. Důvody, pro které přistoupilo město Valašské Meziříčí k regulaci loterií a jiných podobných her na svém území, objasnilo v odpovědi soudu ze dne 26. 10. 2017, k níž současně přiložilo podklady zastupitelstva města k rozhodování o předmětné obecně závazné vyhlášce, a ze dne 11. 7. 2022. Konkrétně ve vyjádření ze dne 11. 7. 2022 uvedlo, že při stanovení míst v obecně závazné vyhlášce č. 6/2013, na kterých lze provozovat loterie a jiné sázkové hry, bylo zásadním kritériem, zda dotčená místa jsou zkolaudována jako herna, a to na doporučení komise k doporučení řešení hazardu ve městě Valašské Meziříčí pro zasedání zastupitelstva města dne 10. 11. 2011. Usnesením zastupitelstvem města byl pod bodem Z 10/28 schválen záměr na změnu obecně závazné vyhlášky č. 5/2011, kterou se stanoví místa, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry.

110. Soud odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jehož předmětem byla regulace hazardu ve Františkových Lázních. Podle Ústavního soudu: „V daném případě nelze odhlížet od toho, že město Františkovy Lázně je městem lázeňským, což zastupitelstvo města zřejmě motivovalo k tomu, aby provozování videoloterijních terminálů vyhláškou takto zásadně omezilo a vytěsnilo toliko do prostor, které jsou již tak jako tak k hazardu určeny. Ani v tomto směru proto Ústavní soud nezjistil jednání ultra vires či zneužití působnosti. Stejný závěr ostatně plyne i z ustanovení § 10 písm. a) obecního zřízení, podle něhož může obec stanovit, "které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci ..., lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány". Ústavní soud má proto za to, že taková individualizace není výrazem libovůle ani nepřípustné diskriminace, ale naopak ji považuje za racionálně odůvodněnou tím, že pokud je již ve městě – nota bene lázeňském – povolen provoz kasina, je logické, pokud se provozování hazardních her soustředí pouze a výlučně tam.“ 111. V právě projednávané věci byl vyhláškou povolený hazard (loterie a jiné podobné hry) soustředěn do budov zkolaudovaných jako herny. Zákon o loteriích přitom kladl na provozovatele loterií a jiných podobných her v herně přísnější požadavky, například pokud jde o zákaz vstupu osob do 18 let a další podmínky provozu, než na jiné provozovny (např. pohostinská zařízení se zvláštním provozním režimem). Soud proto shledal důvod uváděný městem Valašské Meziříčí zcela racionálním. Soustředění hazardních her do budov zkolaudovaných jako herny, kde platí přísnější pravidla pro jejich kontrolu, soud považuje za legitimní nástroj způsobilý dosáhnout vytyčeného regulačního cíle. Umožnění provozu loterií a jiných podobných her toliko v budovách zkolaudovaných jako herny s tím, že jinak byl jejich provoz na území města Valašské Meziříčí zakázán, se soudu jeví z hlediska deklarovaného účelu regulace hazardních her jako neutrální, nediskriminační a ospravedlnitelný.

112. Pravidlo, že hazardní hry lze provozovat toliko v budovách zkolaudovaných jako herny, se vztahovalo na všechny provozovatele bez rozdílu, tedy nediskriminačně. Žalobkyně přitom ani netvrdila, že by podmínky byly vůči jiným provozovatelům porušovány či nebyly neaplikovány.

113. Soud tak shrnuje, že žalobkyně neprokázala, že by se obecně závazná vyhláška č. 6/2013 uplatňovala vůči ní jiným způsobem než vůči jiným provozovatelům hazardních her na území města. Žalobkyně ani neuvedla, že by prostory, které využívala pro provoz loterií a jiných podobných her, byly zkolaudovány a provozovány v režimu herny, což byla podmínka pro povolení jejich provozu na území města Valašské Meziříčí. Tato skutečnost pak nevyplývá ani ze správního spisu. Žalobkyně provozovala hazard na místě, kde nebyl jeho provoz na území města Valašské Meziříčí povolen (nejednalo se o budovu zkolaudovanou jako herna), a nesplňovala tak podmínky stanovené městem Valašské Meziříčí pro všechny provozovatele loterií a jiných podobných her na území města v obecně závazné vyhlášce č. 6/2013 (i v jí předcházejících na navazujících vyhláškách). Z těchto podmínek přitom nebyly stanoveny žádné výjimky. Ani v tomto postupu města Valašské Meziříčí tak soud diskriminaci žalobkyně neshledal.

114. Soud nepřisvědčil žalobkyni ani ohledně námitky, že není zřejmé, jaký je rozdíl mezi provozováním výherních hracích přístrojů uvedených v přechodném ustanovení čl. 2 obecně závazné vyhlášky a provozováním loterií a jiných podobných her provozovaných na základě povolení žalovaného.

115. Město Valašské Meziříčí k výzvě soudu sdělilo, že zatímco povolení interaktivních videoloterních terminálů vydával žalovaný podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, bez toho, aby obce byly informovány, na kterých místech je provozování povoleno, povolení k provozování výherních hracích přístrojů v rozhodném období vydával Městský úřad Valašské Meziříčí, a to maximálně na období jednoho roku. Nelze tak vůbec hovořit o zvýhodnění provozování výherních hracích přístrojů dotčenou obecně závaznou vyhláškou, protože povolení vydaná žalovaným vznikla, probíhala a byla ukončena nezávisle na vůli města Valašské Meziříčí.

116. Soud považuje rozlišování mezi povoleními k provozu hazardu, která vydávalo město Valašské Meziříčí, resp. jeho městský úřad, a mezi povoleními podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, která vydával žalovaný, za legitimní. Jedná se totiž o dva rozdílné druhy povolení nejen co do správního orgánu příslušného k jejich vydání, ale také do jejich obsahu a doby trvání. Město Valašské Meziříčí vydávalo veřejnoprávní povolení k provozování výherních hracích přístrojů. Tato povolení vydávalo na omezenou dobu, maximálně na jeden rok, a zároveň mělo přehled o jeho držitelích, na které směřovalo regulaci hazardu. V čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 pak město Valašské Meziříčí cílilo na držitele tohoto povolení, konkrétně zcela adresně na ty, jejichž povolení bylo vydáno před nabytím účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 a v době její účinnosti bylo dosud platné. Právě těmto provozovatelům umožňovala přechodná úprava čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 provozovat výherní hrací přístroje za podmínek stanovených v povolení vydaném Městským úřadem ve Valašském Meziříčí, po dobu platnosti vydaného povolení. Platnost povolení přitom činila maximálně 1 rok. V projednávané věci se v případě žalobkyně o tento druh povolení nejedná. Žalobkyně získala povolení k provozu loterií a jiných podobných her podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích pro provozovnu využívanou žalobkyní na adrese Kálalova 1068, Valašské Meziříčí na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 10. 2010, č. j. 34/114922/2010. Toto povolení se týkalo jiného druhu hazardu, než upravovala povolení vydávaná městským úřadem, a bylo vydáváno za jiných podmínek. Žalovaný o něm město Valašské Meziříčí do 31. 12. 2011 neinformoval. Zatímco provozovatelé s povolením k provozu výherních hracích přístrojů s povolením od Městského úřadu Valašské Meziříčí měli platnost svého povolení ohraničenou maximální dobou jednoho roku, žalobkyni trvalo povolení vydané žalovaným dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích vydané dne 28. 10. 2010 významně delší dobu (v době nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 dne 1. 11. 2013 již více než tři roky), a trvalo ještě po vydání obecně závazné vyhlášky č. 6/2013, konkrétně do potvrzení rozhodnutí ministerstva ministrem financí v rozhodnutí o rozkladu ze dne 27. 2. 2015, tedy více než jeden další rok. Žalobkyně tedy mohla (ač se na ni nevztahovalo přechodné ustanovení v čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013) své hrací přístroje nadále provozovat (k tomu blíže viz body 156 až 158 tohoto rozsudku) a nemohla být oproti provozovatelům výherních hracích přístrojů, na něž přechodné ustanovení dopadalo, nijak znevýhodněna.

117. Soud tak shrnuje a uzavírá, že čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 se na žalobkyni neuplatnil, neboť se vztahoval na povolení k provozu výherních hracích přístrojů, která vydával Městský úřad Valašské Meziříčí na maximální dobu 1 rok, zatímco žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry na základě povolení dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, které vydal žalovaný, nebylo časově omezeno, a bylo vydáno bez vazby na město Valašské Meziříčí. Žalobkyně měla díky existenci povolení vydaného žalovaným naopak lepší podmínky než provozovatelé výherních hracích přístrojů s povolením od Městského úřadu Valašské Meziříčí, protože její povolení mělo platnost delší než 1 rok, a mohla jej využívat po určitou dobu i po nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 6/2013. Úprava v čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 tak nepředstavovala vůči žalobkyni ze strany města Valašské Meziříčí diskriminační opatření.

118. Ani samotná skutečnost, že existovala rozdílná úprava platnosti povolení pro provozovatele loterií a jiných podobných her podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, které vydával žalovaný, a povolení pro provoz výherních hracích přístrojů vydávaných městem Valašské Meziříčí, žalobkyni nijak nepoškozovala a jednalo se o přiměřené a legitimní opatření, které město Valašské Meziříčí dostatečně zdůvodnilo ve svém vyjádření ze dne 11. 7. 2022.

119. Soud závěrem k tomuto okruhu žalobních námitek připomíná, že míra precizace žalobních bodů předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí. Není na místě, aby soud za žalobkyni spekulativně argumentaci domýšlel či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují, neboť tím by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci žalobcova advokáta (srov. závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78).

120. Žalobní námitka není důvodná. Zkrácení doby legisvakance obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 121. Žalobkyně dále namítala, že obecně závazná vyhláška č. 6/2013 je nezákonná, neboť byla zkrácena doba legisvakance, aniž byl dán důvod naléhavého obecného zájmu.

122. Obdobnou námitkou žalobkyně se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017–76, v bodech 57 až 64, a to ve vztahu k obecně závazné vyhlášce města Litvínova, u níž město Litvínov přistoupilo dokonce k úplnému vyloučení legisvakanční lhůty. Konkrétně v bodě 63 rozsudku č. j. 1 As 5/2017–76 pak Nejvyšší správní soud konstatoval: „I kdyby se tedy o porušení procesu přijetí vyhlášky jednalo, tato vada by nezasáhla do právního principu, který uvedené ustanovení chrání – totiž zákazu retroaktivity, resp. existenci legisvakanční lhůty, která má být dodržena, aby se adresáti práva mohli na právní úpravu dopředu před její účinností připravit. Tato hodnota nebyla v projednávaném případě narušena. Stěžovatel měl času dost. I kdyby pro dřívější účinnost nebyly podmínky, obecně závazná vyhláška města Litvínova by nabyla účinnosti dle obecného zákonného pravidla, tj. patnáct dní po vyhlášení právního předpisu, tj. dne 10. 12. 2011. Se stěžovatelem přitom bylo správní řízení zahájeno dne 29. 5. 2013, tj. dnem, který je mimo období, ve kterém by aplikovatelnost obecně závazné vyhlášky byla sporná.“ 123. Stejně je tomu tak i v nyní posuzované věci. I v případě, že by předmětná obecně závazná vyhláška nabyla účinnosti až patnáctým dnem svém vyhlášení, neměl by den nabytí účinnosti žádný dopad na zákonnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je datováno 27. 2. 2015. Obecně závazná vyhláška č. 6/2013 nabyla účinnosti dne 1. 11. 2013. Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno (srov. § 71 odst. 2 písm. e) správního řádu) v době, kdy již otázka účinnosti obecně závazné vyhlášky nebyla jakkoli sporná.

124. Tato žalobní námitka tak není důvodná. Soulad s právem EU 125. Soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu ověřil tvrzení žalobkyně o existenci tzv. unijního prvku.

126. Podle článku 56 a následujících ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 3. 12. 2020, C–311/19, BONVER WIN, na položenou předběžnou otázku odpověděl tak, že: „Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena.“ 127. Soudní dvůr EU v odůvodnění rozsudku uvedl mimo jiné, že: „V souvislosti s případnou relevancí počtu klientů pocházejících z jiného členského státu je nutno odmítnout, jak navrhuje generální advokát v bodě 82 svého stanoviska, myšlenku zavedení pravidla de minimis do oblasti volného poskytování služeb. V tomto ohledu je třeba podotknout, že takové okolnosti, jako je počet zahraničních zákazníků, kteří využili dané služby, objem poskytnutých služeb nebo skutečnost, že potenciální omezení svobody poskytování služeb je ze zeměpisného či věcného hlediska limitované, nemají na použitelnost článku 56 SFEU žádný vliv. Z ustálené judikatury konkrétně vyplývá, že svobody upravené v tomto článku se lze dovolávat jak v situacích, kdy existuje jen jeden jediný příjemce služeb (…), tak v situacích, kdy existuje neurčitý počet příjemců služeb využívajících neurčité množství služeb poskytovaných poskytovatelem usazeným v jiném členském státě (…).“ 128. V nyní posuzovaném případě žalobkyně dvěma čestnými prohlášeními osob zajišťujících obsluhu sázkových zařízení doložila, že její herny navštěvovala též zahraniční klientela z jiných států EU. Soud tak má za prokázané, že ve vztahu k posuzované provozovně na území města Valašské Meziříčí existoval unijní prvek. Proto se dále zabýval souladem přijaté regulace s evropským právem, a to v intencích judikatury Soudního dvora EU, zvláště pak rozsudku Berlington Hungary (rozsudek z 11. 6. 2015, C–98/14).

129. Městský soud před vlastním hodnocením souladu rozhodnutí žalovaného a loterní vyhlášky s unijním právem podotýká, že správní soudnictví je založeno na kasačním principu. Správní soud není v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. soudem nalézacím, nýbrž přezkumným. Napadené rozhodnutí obsahuje pouze úvahu správního orgánu, že není orgánem, který by měl posuzovat soulad obecně závazné vyhlášky s unijním právem. Otázku, zda se projednávaná věc nachází v aplikačním rámci unijního práva a zda je s ním v souladu však žalovaný neřešil.

130. Soud přistoupil k posouzení souladu loterní vyhlášky, potažmo rozhodnutí žalovaného s unijním právem, sám, neboť je v dané věci vázán závěry ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, který zdejší soud k tomuto postupu v bodech 64 až 66 a v bodě 77 zrušujícího rozsudku zavázal. Kasační závaznost jednou vysloveného právního názoru je odrazem zájmu na efektivním fungování správního soudnictví, neboť brání opakovanému přehodnocování již zodpovězených otázek. Kasačně závazný právní názor nelze překonat ani prostřednictvím rozšířeného senátu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021–50), a to ani za předpokladu, že by se jednalo o judikatorní exces (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2019, č. j. 4 As 3/2018–50, č. 4015/2020 Sb. NSS).

131. V rozsudku Berlington Hungary Soudní dvůr EU principy soudního přezkumu shrnul následovně (bod 92): „(…) omezení volného pohybu služeb, která by mohla vyplývat z takových vnitrostátních právních předpisů, jaké jsou dotčeny v původním řízení, mohou být naléhavými důvody obecného zájmu odůvodněna pouze, pokud vnitrostátní soud dospěje po celkovém posouzení okolností, za nichž byly tyto právní předpisy přijaty a uplatňovány, k závěru: – že předně sledují skutečně cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí a s bojem proti trestným a podvodným činnostem spojeným s hrami, přičemž pouhá skutečnost, že omezení hazardních her je akcesoricky přínosem pro rozpočet dotyčného členského státu prostřednictvím zvýšení daňových příjmů, není na překážku tomu, aby se na toto omezení nahlíželo jako na předně sledující skutečně takové cíle; – že sledují takové cíle koherentním a systematickým způsobem a – že splňují požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i z práva na vlastnictví.“ 132. Vnitrostátní (česká) právní úprava relevantní v projednávané věci v sobě spojuje obecný rámec, který vymezuje zákon o loteriích a speciální úpravu ve formě obecně závazné vyhlášky, kterou k regulaci hazardu na svém území vydávají obce. Soulad obecného (zákonného) rámce pro regulaci hazardu v obcích zdejší soud již opakovaně posuzoval, přičemž ani v této věci není důvodu odchýlit se od závěru, že tento rámec není v rozporu s právem EU (viz např. body 232 a následující rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 10 Af 82/2014–173). Lze toliko stručně shrnout, že obecný (zákonný) rámec pro regulaci hazardu v obcích prostřednictvím obecně závazných vyhlášek je odůvodněn zájmem na eliminaci rizik a nežádoucích průvodních jevů hazardu, jež jako vážné důvody vedoucí až k omezení služeb uznává i judikatura Soudního dvora EU (srov. rozsudek Berlington Hungary, bod 58). Z důvodové zprávy přitom vyplývá, že zákonodárce nepřikládal žádný význam tomu, zda snížení rozsahu hazardu bude následováno úbytkem příjmů v důsledku snížení odvodu z loterií a jiných her (§ 41i odst. 1 písm. b) zákona o loteriích) na úrovni státního rozpočtu. Převažujícím faktorem pro přijetí zákonného rámce regulace tedy skutečně byla snaha dát obcím nástroj umožňující eliminaci provozu hazardu na jejich území. Odůvodnění obecného rámce regulace hazardu tak podle názoru soudu sleduje legitimní cíl, jak je definovala nejen vnitrostátní judikatura, ale i judikatura Soudního dvora EU. Tento cíl je v případě zákonného rámce navíc i založen na racionálních a nediskriminačních kritériích.

133. Soud se proto dále zabýval konkrétní regulaci loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích v místě příslušnou obecně závaznou vyhláškou.

134. Při posuzování první podmínky vymezené v rozsudku Berlington Hungary, tedy zda obecně závazná vyhláška skutečně sleduje cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí a s bojem proti trestným a podvodným činnostem spojeným s hrami, soud vycházel z vyjádření města Valašské Meziříčí (viz body 39 a 50 a násl. tohoto rozsudku).

135. Z vyjádření města Valašské Meziříčí vyplynulo, že obecně závazná vyhláška č. 6/2013, resp. její příloha, obsahující místa, na kterých lze dotčené sázkové hry a jiné podobné hry provozovat, nedoznala podstatných změn oproti znění obecně závazné vyhlášky č. 5/2013. Při stanovení míst v obecně závazné vyhlášce č. 6/2013, na kterých lze provozovat loterie a jiné sázkové hry, bylo kritériem, zda dotčená místa jsou zkolaudována jako herna, a to na doporučení komise k doporučení řešení hazardu ve městě Valašské Meziříčí pro zasedání zastupitelstva města dne 10. 11. 2011.

136. Soud dospěl k závěru, že omezení volného pohybu služeb spočívající ve snížení počtu míst k provozování vybraných loterií a sázkových her toliko na místa kolaudovaná jako herny sleduje cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí a s bojem proti trestným a podvodným činnostem spojeným s hrami. Omezení hazardu na přísněji regulovaná místa (kasina a herny) a jejich znemožnění v jiných prostorách (typicky restaurace) je způsobilé přispět k ochraně hráčů před hráčskou závislostí.

137. Druhým kritériem, které musí omezení volného pohybu služeb dle citovaného rozsudku Berlington Hungary splňovat, aby neodporovalo čl. 56 SFEU, je, že vymezené legitimní cíle sleduje koherentním a systematickým způsobem (podobně též rozsudky ze dne 12. 7. 2012 ve věci C–176/11 HIT a HIT LARIX, bod 22, a ze dne 6. 11. 2003 ve věci C–243/01 Gambelli, bod 67). Jinými slovy nesmí jít o právní úpravu svévolnou (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2022, č. j. 6 As 9/2022–31).

138. Toto kritérium je též splněno. V průběhu času docházelo nejen v legislativě, ale i fakticky napříč Českou republikou ke stále přísnějším regulacím loterií a to zejména díky postupným novelizacím zákona o loteriích, které obcím dávaly stále více prostoru pro regulaci těchto her na svém území. Již z vývoje právní úpravy tedy muselo být žalobkyni zřejmé, že nemůže racionálně očekávat, že nemůže dojít ke změně vývoje na místní úrovni.

139. Z vyjádření města Valašské Meziříčí vyplývá, že došlo k omezení provozu loterií a podobných her pouze na budovy kolaudované jako herny. Z úpravy provozu hazardu na území města, jak vyplývá z obecně závazné vyhlášky č. 5/2011, na ni navazující obecně závazné vyhlášky č. 2/2012, obecně závazné vyhlášky č. 5/2013, obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 a obecně závazné vyhlášky č. 1/2015, je zřejmé, že se město Valašské Meziříčí snažilo omezit provoz loterií a jiných podobných her na konkrétní místa stanovená v příloze dané obecně závazné vyhlášky. Počet těchto míst se v obecně závazné vyhlášce č. 2/2012 ustálil na počtu 20 (oproti 16 adresám uvedeným v obecně závazné vyhlášce č. 5/2011), s tím, že totožný seznam povolených provozoven dále obsahovaly též obecně závazná vyhláška č. 5/2013, obecně závazná vyhláška č. 6/2013 a obecně závazná vyhláška č. 1/2015. Lze tak říci, že úprava provozu loterií a jiných podobných her na území města Valašské Meziříčí byla v tomto období konstantní. Město Valašské Meziříčí racionálně zdůvodnilo, proč bylo obecně závaznou vyhláškou č. 6/2013 přistoupeno k uvedenému omezujícímu opatření a připomnělo, že předmětná provozovna využívaná žalobkyně nebyla uvedena ani v příloze obecně závazné vyhlášky č. 5/2013, ani v příloze obsahově takřka totožné obecně závazné vyhlášky č. 1/2015.

140. Žalobkyně ani nikdo jiný již na dané adrese nemohli provozovat loterie a jiné podobné hry uvedené v § 2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Zákaz se vztahoval jednotně na všechny potenciální hráče bez výjimky, nelze se proto úspěšně dovolávat ani rozlišování v případě cizích a domácích hráčů. Žalobkyně netvrdila, že by byla loterní vyhláška namířena vůči ní (či že by stranila jinému provozovateli loterií a jiných podobných her).

141. Z těchto důvodů lze konstatovat, že loterní vyhláška představuje koherentní a systematickou regulaci provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu rozsudku Berlington Hungary.

142. Rozsudek Berlington Hungary jako třetí podmínku ovlivňující posouzení, zda je právní regulace omezení volného pobytu služeb – hazardu v souladu s unijními principy, poukázal na zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání a zásadu ochrany vlastnictví.

143. I zde je třeba vycházet z výše citovaného rozsudku č. j. 6 As 285/2014–32 a zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, N 49/69 SbNU 31, dle něhož u provozovatelů videoloterních terminálů nelze: „hovořit o existenci legitimního očekávání (jež by snad napadeným ustanovením mělo být chráněné) spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů – stejně jako každý jiný subjekt práva – si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek). […] za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.“ 144. Těmito závěry je soud vázán a nemůže se od nich odchýlit. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou totiž závazná pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

145. Na uvedené navazuje i povinnost stanovená v bodě 85 rozsudku Berlington Hungary, tedy že musí být stanoveno dostatečně dlouhé přechodné období, které umožní držitelům povolení k provozování loterií přizpůsobit se danému stavu, či systém přiměřené náhrady. Obecně závazná vyhláška nestanovila pro provozování loterií a jiných podobných her provozovaných žalobkyní na základě těchto povolení a povolených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky žádné přechodné období.

146. Evropská komise pro lidská práva ve věci McKenna v. Irsko (rozhodnutí Komise, č. 16221/90, ze dne 17. 10. 1991) k proporcionalitě tehdejšího opatření (zrušení udělené licence k hazardním hrám na základě zákona a to po 6 letech provozování těchto her) shledala, že šlo o opatření v obecném zájmu a uvedla, že „udělení licence žadatele provozovat své podnikání vždy podléhalo neomezené pravomoci místního orgánu zrušit své rozhodnutí umožňující licencování zábavních loterií. Žadatel si také musel být vědom toho, že část veřejného mínění byla proti pokračování těchto typů podniků v dané oblasti a zájmové skupiny vedly kampaň za zrušení podle čl. 13 [zákona o hraní a loteriích z roku 1956].“ V této věci, tedy k převaze obecného zájmu nad individuálním zájmem stěžovatele, postačil tlak veřejného mínění proti provozování hazardu a rovněž vědomí tehdejšího stěžovatele, že licenci může kdykoliv rozhodnutím příslušného orgánu pozbýt.

147. Oproti tomu v případu Svit Rozvag, TOV a jiní v. Ukrajina, č. 13290/11, ESLP shledal porušení práva na pokojné užívání majetku v tom, že Ukrajina přijetím zákona o regulaci hazardu bez jakéhokoli přechodného období a bez jakékoli kompenzace pozastavila (avšak fakticky zneplatnila) na celém svém území veškerá dříve udělená povolení k provozování hazardních her, a to z toho důvodu, že žádné ustanovení vnitrostátního práva účinné v době udělení povolení takový postup neumožňovalo (zejména odstavce 64 a 160 rozsudku Svit Rozvag). Ukrajina však k této regulaci přikročila prakticky okamžitě během jednoho měsíce od schválení příslušného zákona, přestože původně zákonodárce zamýšlel přechodné období v délce cca 1 roku.

148. Od rozhodnutí ve věci McKenna se ESLP ve věci Svit Rozvag nikterak nedistancoval, nýbrž vyložil výslovně ve vztahu k němu, jakož i ve vztahu k jinému svému rozsudku ze dne 29. 3. 2010 ve věci Depalle v. Francie, č. 34044/02, že v těchto případech si dotčené subjekty musely být od samého počátku vědomy toho, že jejich oprávnění mohou být kdykoli jednostranně odejmuta (srov. odstavec 173 rozsudku Svit Rozvag).

149. Městský soud již výše konstatoval, že legitimním důvodem pro přijetí obecně závazné vyhlášky byl zájem na snížení nabídky hazardu a s tím spojených negativních společenských jevů, společně se snahou města Valašské Meziříčí omezovat provoz loterií a jiných podobných her pouze na budovy zkolaudované jako herny, na které zákon o loteriích klade přísnější požadavky než na běžné provozovny, a jejichž taxativně uvedený seznam byl přílohou loterijních vyhlášek. Podle názoru městského soudu si žalobkyně těchto okolností, kontroverznosti provozování loterijních her podle zákona o loteriích, i toho, že kterékoliv její povolení s ohledem na ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích může být při změně okolností zrušeno, musela být vědoma.

150. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že byť není v obecně závazné vyhlášce č. 6/2013 stanoveno žádné přechodné období, toto období fakticky existovalo. I po nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 žalobkyně nadále disponovala platným povolením k provozování loterií, které vydal žalovaný. Obce nemohou úpravou místních poměrů zrušit již dříve vydaná povolení, které vydal žalovaný, to může (a musí) ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích učinit pouze orgán, který tato povolení vydal, tedy žalovaný. Vznikne–li tedy okolnost, pro kterou by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit – v tomto případě je tou okolností nabytí účinnosti předmětné obecně závazné vyhlášky – má žalovaný zákonnou povinnost zrušit povolení k provozování činnosti. Zrušení povolení k provozování činnosti však nemohlo nastat okamžikem zahájení správního řízení o zrušení povolení, nýbrž muselo mu předcházet vydání rozhodnutí, proti němuž je přípustný opravný prostředek. Lze tedy uzavřít, že do pravomocného rozhodnutí ve věci tak žalobkyně jako provozovatelka loterií nadále disponovala platným povolením a do nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení povolení tak měla nadále možnost své podnikání přizpůsobit vydané obecně závazné vyhlášce. V daném případě bylo konečné rozhodnutí o zrušení povolení vydáno dne 27. 2. 2015, zatímco předmětná vyhláška č. 6/2013, podle níž žalovaný postupoval, byla přijata s účinností ke dni 1. 11. 2013. Přechodné období tak fakticky činilo více než jeden rok, což je dle soudu doba více než dostatečná, aby žalobkyně přizpůsobila své podnikání předmětné obecně závazné vyhlášce. Provozování hazardních her v provozovně žalobkyně nadto nepovolovaly ani předcházející obecně závazné vyhlášky.

151. Výše uvedené vychází z judikatury Ústavního soudu, který ve svých nálezech opakovaně konstatuje, že nelze sankcionovat provozovatele, který vykonává svoji činnost v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, má–li platné povolení k provozování této činnosti: „Jak již bylo uvedeno, je nyní na Ministerstvu financí, aby zajistilo respekt k této obecní regulaci prostřednictvím nástrojů, které mu uděluje správní řád a samotný loterijní zákon v ustanovení § 43 odst. 1, jež stanoví povinnost orgánu, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zrušit povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Dokud provozovatelé disponují platnými rozhodnutími Ministerstva financí, obec není oprávněna nerespektování obecně závazné vyhlášky sankcionovat vůči provozovatelům, neboť ti jednají v důvěře v existující a dosud platné akty státu (rozhodnutí o povolení vydaná Ministerstvem financí). Pokud však Ministerstvo financí v návaznosti na existující obecně závazné vyhlášky nezahájí přezkumná řízení, porušuje ústavně zaručené právo obcí na územní samosprávu.“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011).

152. Obdobně se pak Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 16. 4. 2011: „Nástroje, jak případně dosáhnout zrušení vydaných povolení Ministerstva financí, pokud se ocitají v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, upravuje buď správní řád (zejména ustanovení § 94 a násl. upravující tzv. přezkumné řízení), nebo spíše též samotný loterijní zákon, který v ustanovení § 43 odst. 1 stanoví povinnost orgánu, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zrušit povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit.“ 153. Za těchto okolností dospěl městský soud k závěru, že obecný zájem a legitimní cíl na regulaci hazardu převážil nad ekonomickým zájmem žalobkyně a nad tím, aby sama nenesla náklady spojené s regulací. Zákaz provozování loterií a jiných podobných her provozovaných podle zákona o loteriích, které mohla žalobkyně v dotčených provozovnách provozovat, v důsledku regulace zavedené příslušnou obecně závaznou vyhláškou (bez formálně stanoveného přechodného období) byl tak přiměřeným zásahem do vlastnického práva žalobkyně.

154. Městský soud výše uvedené uzavírá s tím, že předmětná regulace není v rozporu s právem Evropské unie.

155. Tato žalobní námitka tedy není důvodná. Rozpor se soutěžním právem 156. Dále žalobkyně namítala, že ze stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 vyplývá, že předmětná obecně závazná vyhláška je v rozporu se soutěžním právem, a tudíž nezákonná.

157. Rovněž k této námitce se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 35/2018–51, bod 30 k ní uvedl: „V obecné rovině tedy za předpokladu, že postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže bude správními soudy shledán zákonným (závěry v této věci zatím není možno žádným způsobem předjímat, bylo by myslitelné v konkrétní podobě určité obecně závazné vyhlášky obce spatřovat protisoutěžní jednání. Ve věci stěžovatelky však nic takového nebylo příslušným odborným správním orgánem shledáno; posuzovat tuto otázku v každém jednotlivém řízení tohoto typu před žalovaným jako otázku předběžnou není s ohledem na princip odbornosti a vymezení pravomocí správních orgánů reálně představitelné. Jsou–li indicie, že konkrétní vyhláška má protisoutěžní charakter, má žalovaný dát podnět Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k provedení příslušného šetření a vyčkat na reakci Úřadu. Není však možno po žalovaném požadovat, aby se touto otázkou zevrubně zabýval v rámci svého běžného rozhodování.“ 158. V rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 10 As 156/2017–141, bod 68 pak Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 35/2018–51, konstatoval, že „[ř]ízení podle zákona o ochraně hospodářské soutěže a podle zákona o loteriích jsou odlišná a na sobě nezávislá.“ 159. Ani tato žalobní námitka není důvodná. Námitka podjatosti 160. Závěrem žalobkyně namítala nezákonnost postupu ministra financí, který vydal meritorní rozhodnutí o rozkladu předtím, než bylo vydáno konečné rozhodnutí o jejích námitkách podjatosti.

161. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Obdobnou námitkou žalobkyně se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2021, č. j. 2 As 191/2019–40), přičemž ani v nyní posuzované věci nemá soud důvod se od tam učiněných závěrů odchýlit.

162. V projednávané věci ministr financí námitkám podjatosti nevyhověl již usnesením ze dne 22. 12. 2014 (usnesení č. j. MF–80024/2014/29–2, které bylo k rozkladu žalobkyně potvrzeno rozhodnutím ministra financí ze dne 15. 5. 2015, č. j. MF–80024/2014/29–RK), resp. usnesením ze dne 21. 10. 2014 (usnesení č. j. MF–68959/2014/2901, které bylo k rozkladu žalobkyně potvrzeno rozhodnutím ministra financí ze dne 15. 5. 2015, č. j. MF–75718/2014/2902–RK). V souladu s § 14 odst. 2 správního řádu tedy byly námitky podjatosti posouzeny a bylo o nich bez zbytečného odkladu rozhodnuto.

163. Nejvyšší správní soud přitom již ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012–32, dospěl k závěru, že: „[u]stanovení § 14 správního řádu hovoří pouze o rozhodnutí o námitce podjatosti, tedy o vydání usnesení, kterým se námitce vyhoví, či nikoli. Ustanovení § 76 odst. 5 správního řádu nepřiznává odkladný účinek odvolání proti usnesení, kterým nebylo námitce podjatosti vyhověno. Správní orgán I. stupně proto mohl pokračovat v řízení proti stěžovateli již po (nepravomocném) rozhodnutí o námitce podjatosti (…), byť samozřejmě nesl riziko, že odvolací orgán bude mít na námitku podjatosti jiný názor.“ 164. Ve vztahu k projednávané věci tak lze konstatovat, že vyřízení námitky podjatosti, byť nepravomocné, předcházelo vydání rozhodnutí ve věci samé, a byly tak splněny zákonné požadavky pro vydání rozhodnutí.

165. K odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 9 Afs 82/2010–71, pak soud uvádí, že ten není na projednávanou věc aplikovatelný, neboť se týká řízení o doměření celního dluhu, jehož průběh se neřídí správním řádem, ale je postupováno podle daňového řádu (viz shodně bod 72 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 2 As 191/2019–40).

166. Tato námitka tedy není důvodná. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 167. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

168. O náhradě nákladů řízení, které zahrnují též náklady řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, avšak žádné náklady nad rámec jeho běžných činností mu nevznikly. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Soud připomíná, že pro výrok o náhradě nákladů řízení je rozhodující konečný výsledek ve věci, nikoliv dílčí výsledek řízení o kasační stížnosti.

Poučení

Vymezení věci Žalobní body Procesní vady Aplikace § 43 zákona o loteriích, rozpor s ústavními principy Notifikační proces Rozpor s právem EU Vady obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 Zkrácená doba legisvakance u obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 Rozpor obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 s principem proporcionality a soutěžním právem Námitky podjatosti Doplnění žaloby Vyjádření žalovaného k žalobě Vyjádření města Valašské Meziříčí Podmínky řízení První jednání a dokazování před soudem První rozhodnutí ve věci a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu Řízení po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Vyjádření města Valašské Meziříčí v řízení po zrušujícím rozsudku NSS Jednání po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Posouzení žalobních bodů soudem Obecná východiska Přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Změna předmětu správního řízení Výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu Neprovedení důkazů Aplikace § 43 zákona o loteriích a legitimní očekávání Diskriminační povaha obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 Zkrácení doby legisvakance obecně závazné vyhlášky č. 6/2013 Soulad s právem EU Rozpor se soutěžním právem Námitka podjatosti Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení Procesní vady Notifikační proces