54 A 3/2016 - 61

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2016, č. j. KUJCK 45913/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 8. 6. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2016, č. j. KUJCK 45913/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu Městského úřadu Písek ze dne 6. 11. 2015, č. j. MUPI/2015/42084, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 16. 6. 2015 v 10:01 hod. na volném úseku silnice č. I/20, v k. ú. obce Selibov, ve směru jízdy od Českých Budějovic na Písek, při řízení motorového vozidla tovární značky AUDI A6, registrační značky X, překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec stanovenou zvláštním právním předpisem na 90 km/h o více než o 30 km/h, když při měření rychlosti jím řízeného vozidla byla naměřena rychlost 135 km/h. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce předně namítá, že úvahy správního orgánu ohledně zavinění jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgán podle žalobce pouze parafrázoval § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) se závěrem, že v právní věci žalobce se jedná o nedbalost vědomou. Podle žalobce měl správní orgán popsat, jaké úvahy ho vedly k závěru, že žalobce věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a dále měl popsat své úvahy, kterými dospěl k závěru, že žalobce bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neohrozí. K obsahu odůvodnění rozhodnutí žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, podle něhož „je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury.“ K obdobným závěrům dospěl podle názoru žalobce i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 – 41, nebo v rozsudku ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 12/2014 – 86 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Žalobce k otázce zavinění dále namítá, že není zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za zjištěný, jakým způsobem jej hodnotil a proč dospěl k závěru, že zavinění je ve formě nedbalosti vědomé. Prvostupňový správní orgán podle názoru žalobce užívá při hodnocení zavinění obecných pojmů jako „přiměřené důvody“ a „zájem chráněný zákonem“, aniž by objasnil jejich obsah a význam, což činí prvostupňové rozhodnutí podle názoru žalobce nepřezkoumatelným. Podle žalobce není vyloučeno, že nevěděl, jakou rychlostí jede, neboť tachometr vozidla nemusel fungovat správně, nebo se žalobce nemusel věnovat plně řízení, stejně tak jako se mohl domnívat, že v daném místě je nejvyšší povolená rychlost 130 km/h jako v Německu nebo 120 km/h jako v Polsku. Žalobce je přesvědčen, že byl uznán vinným ze spáchání přestupku v těžší formě zavinění, než jaká mu byla prokázána, resp. samotné zavinění žalobce nebylo prokázáno. Takto nedostatečně zjištěný skutkový stav měl podle žalobce vliv na výši sankce a může mít vliv i na případná další řízení, ve kterých může být na žalobce nahlíženo jako na recidivistu. Žalobce dále namítá neurčitost místa spáchání přestupku, protože žalobcův údajný přestupek nebyl spáchán v k. ú. Selibov. V podané žalobě žalobce přiložil snímek z mapového portálu mapy.cz, na kterém má být zachyceno katastrální území Selibov. Žalobce dále přiložil snímky z místa spáchání přestupku, k nimž v kontextu snímků z průběhu měření konstatuje, že tvrzené místo spáchání přestupku neodpovídá skutečnosti, neboť podle snímku z mapového portálu mapy.cz se toto místo nemůže nacházet v k. ú. Selibov, jak uvedly správní orgány. Měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo před převýšením (pod kopcem) mimo k. ú. Selibov, které podle předkládaného snímku začíná zhruba u dopravní značky značící začátek obce Selibov, tedy ve značné vzdálenosti od místa měření rychlosti žalobcova vozidla. Žalobce navrhuje provést jako důkaz fotodokumentaci místa přestupku, kterou přiložil k žalobě. Žalobce je přesvědčen, že rychlost jeho vozidla nebyla změřena v k. ú. Selibov. Z tohoto důvodu se žalobce domnívá, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť bylo-li žalobci zmatečně sděleno špatné místo přestupku, nemohl se řádně hájit. Žalobce dále namítá nesprávný průběh měření rychlosti jeho vozidla, neboť má pochybnosti o tom, že měření rychlosti jeho vozidla bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze užitého rychloměru, neboť v průběhu měření rychlosti nesmí dojít k přiblížení měřicího a měřeného vozidla. Žalobce uvádí, že z průběhu měření byly pořízeny čtyři fotografie, nikoliv tři, jak uvádí správní orgány, přičemž z poslední fotografie je zřejmé, že měřicí vozidlo se přiblížilo k vozidlu žalobce. Žalobce k žalobě přiložil zmenšenou kopii snímků z průběhu měření, na kterých označil vzdálenost mezi určenými referenčními body. Tuto listinu navrhl provést jako důkaz. Výsledky žalobcova měření podle jeho názoru dokládají, že došlo k nepřípustnému přiblížení měřicího a měřeného vozidla v průběhu měření rychlosti. Podle žalobce jím předložený důkaz dokládá, že došlo ke zvětšení referenčního objektu na fotografiích, a to o 0,14 cm. K nutnosti řádného průběhu měření žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010 - 75, ve kterém uvedený soud konstatoval, že je nutné, aby obě vozidla jela ve stálé vzdálenosti od sebe, případně aby se vzdálenost mezi nimi zvyšovala. Žalobce trvá na tom, že byl porušen návod k obsluze při měření rychlosti jeho vozidla. Žalobce k nesprávnému průběhu měření rychlosti dále namítá, že z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu není zřejmé, jakým způsobem správní orgán zjišťoval, zda se obě vozidla (měřicí i měřené) žalobce nepřiblížila. Rozhodnutí podle žalobce trpí nepřezkoumatelností. Žalobce na tomto místě poukazuje na správním orgánem užitý pokyn Ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia ČR ze dne 8. 8. 2006, podle něhož má měřicí vozidlo minimálně po dobu 10 sekund sledovat měřené vozidlo tak, aby z videozáznamu byla patrná konstantní rychlost jízdy s maximální odchylkou 3 km/h a neměnná konstantní vzdálenost mezi vozidly. Tuto část pokynu správní orgány podle názoru žalobce ignorovaly. Žalobce navrhl provést návod k obsluze rychloměru jako důkaz, a to za účelem prokázání zákazu přiblížení měřicího a měřeného vozidla v průběhu měření. Vzhledem k tomu, že žalobce nemá tento návod k dispozici, požádal soud, aby návod zajistil např. od Českého metrologického institutu nebo od vlastníka použitého rychloměru, kterým je podle žalobce Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje. Žalobce namítá nezákonnost uložené pokuty, její nesprávnost a nepřezkoumatelnost. Žalobce k této námitce předně uvádí, že úvahu správního orgánu o výši pokuty považuje za nezákonnou, neboť správní orgán porušil zásadu dvojího přičítání. K tomu žalobce cituje část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalobce má za to, že správní orgán své úvahy o závažnosti údajného přestupku žalobce opřel o to, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost, avšak překročení nejvyšší dovolené rychlosti je obligatorním znakem samotné skutkové podstaty předmětného přestupku. Nadto žalobce namítá, že není zřejmé, zda správní orgán uváděné skutečnosti kladl žalobci ku prospěchu či v jeho neprospěch; z toho důvodu shledal žalobce úvahy správního orgánu o uložení sankce za nepřezkoumatelné pro jejich nesrozumitelnost. Žalobce k jím tvrzené nezákonnosti uložené pokuty dále namítl, že správní orgán přihlédl k jeho záznamům v evidenční kartě řidiče, přičemž žalobci není zřejmé, zda zjištěné skutečnosti (záznamy o předchozích přestupcích) hodnotil správní orgán ve prospěch či v neprospěch žalobce. Žalobce je přesvědčen, že v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 - 55, neměl správní orgán k těmto záznamům vůbec přihlížet, neboť měl analogicky aplikovat trestněprávní institut zahlazení odsouzení. Vzhledem k tomu, že správní orgán se tímto institutem vůbec nezabýval, má žalobce za to, že rozhodnutí správního orgánu je stiženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalobce rovněž namítá nesprávnost úvahy správního orgánu o hustotě provozu na dané pozemní komunikaci, neboť závěry správního orgánu v tomto směru jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť není zřejmé, z jakých důvodů se správní orgán domnívá, že na této pozemní komunikaci je dopoledne obecně zvýšená hustota provozu. Je-li tato skutečnost správnímu orgánu známa z jeho úřední činnosti, nebo jde-li o skutečnost obecně známou, má žalobce za to, že měl být o tom, že tyto skutečnosti jsou podkladem pro rozhodnutí, obeznámen. V opačném případě správní orgán upřel žalobci jeho právo seznámit se s podkladem rozhodnutí a vyjádřit se k němu. K pojmu nepřezkoumatelnosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2013 - 75. Žalobci rovněž není zřejmé, zda uvedené skutečnosti správní orgán hodnotil ve prospěch či v neprospěch žalobce, z toho důvodů žalobce opětovně namítá nepřezkoumatelnost. Žalobce je rovněž přesvědčen, že obecná hustota provozu není pro stanovení výše pokuty relevantní, neboť pro stanovení pokuty je podstatný aktuální provoz v okamžiku spáchání přestupku, nikoli pouze nepodložené obecné hodnocení. Žalobce je dále přesvědčen, že odůvodnění výše pokuty je v rozporu s § 12 zákona o přestupcích, neboť absentuje aplikace některých zákonných kritérií. Správní orgán se podle žalobce výslovně nezabýval způsobem spáchání přestupku, okolnostmi jeho spáchání a ani jinými aspekty osobnosti pachatele, než je jeho přestupková minulost. Žalobce poukazuje na povinnosti správních orgánů při užití správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007 - 105, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 4. 9. 2003, č. j. 6 A 94/2002 – 40). Žalobcem citované části těchto rozsudků se zabývají limity správního uvážení a povinností správních orgánů vypořádat se se všemi zákonnými hledisky. Poslední dílčí námitka žalobce k uložené sankci směřuje vůči nepřezkoumatelnosti samotné výměry výše sankce, neboť podle žalobce není zřejmé, z čeho správní orgán usoudil, že právě pokuta ve výši 3.500 Kč je adekvátní sankcí. Žalobce i zde uvádí, že správní orgány neuvedly, co při svém rozhodování hodnotily ve prospěch či k tíži žalobce. Správní orgán podle žalobce měl rozvést svojí dosavadní rozhodovací praxi ve srovnatelných případech tak, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541. Poslední námitka žalobce směřuje vůči neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí, v čemž žalobce spatřuje rozpor s § 77 zákona o přestupcích, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 69, je bodový postih trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul jednotlivé žalobní body a vyjádřil se k nim následovně: K námitkám žalobce vztahujícím se k zavinění žalovaný ocitoval část prvostupňového správního rozhodnutí s tím, že má za to, že prvostupňový správní orgán se s otázkou zavinění vypořádal dostatečně. K pochybnostem žalobce o správnosti vymezení místa spáchání přestupku žalovaný přiložil snímek z veřejně přístupného Registru územní identifikace, adres a nemovitostí dostupného ze stránek Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (nahlížení do katastru nemovitostí) s tím, že v tomto veřejně dostupném zdroji ověřil, že jednání, které je žalobci kladeno za vinu, se událo v katastrálním území Selibov. K žalobcovu tvrzenému rozsahu tohoto katastrálního území žalovaný uvedl, že jej považuje za zjevně smyšlený a nepravdivý. K pochybnostem žalobce o provedeném měření rychlosti žalovaný uvedl, že z listin založených ve správním spise lze jednoznačně a spolehlivě prokázat přestupkové jednání žalobce. O zjištěném skutkovém stavu nemá žalovaný žádné důvodné pochybnosti. Způsob, jakým žalovaný přezkoumával správnost měření, je uveden již v napadeném rozhodnutí. Ohledně snímků z průběhu měření žalovaný uvedl, že první tři snímky jsou pořízeny v souladu s výše uvedeným pokynem policejního prezidia, na čtvrtém snímku je patrno přiblížení měřicího a měřeného vozidla, jelikož již probíhalo zastavování žalobcova vozidla, jak je patrno z videozáznamu ve správním spise. K námitkám směřujícím vůči sankci žalovaný uvedl, že se s žádným tvrzením žalobce neztotožňuje. Výše pokuty byla uložena ve středu zákonného intervalu. Při určení druhu a výměry sankce postupoval prvostupňový správní orgán v souladu s § 12 zákona o přestupcích. Žalovaný má za to, že jednáním žalobce byl porušen veřejný zájem, neboť při překročení nejvyšší povolené rychlosti není řidič vozidla schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané dopravní a dopravně technickou situací v silničním provozu (zvýšená hybnost, odstředivé síly, deformační síly, omezování směrové stability). Překročil-li žalobce nejvyšší dovolenou rychlost o minimálně 45 km/h, tedy nikoli nevýrazně, má žalovaný za to, že takové jednání nelze vyložit jinak, než jako přímo ohrožující bezpečnost provozu. V posuzované věci byla podle žalovaného naplněna formální i materiální stránka předmětného přestupku, a to bez ohledu na to, zda v době, ve které se žalobce měl jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustit, byla zvýšená hustota provozu či nikoliv. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce vlastní řidičské oprávnění od roku 1988 a do současnosti se dopustil v pěti případech přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to ať už v recidivě obecné či speciální. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 - 55, považuje žalovaný v posuzované věci za nepřiléhavý. Námitku žalobce týkající se neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí žalovaný odmítl. Podle zákona o přestupcích není bodový postih sankcí za přestupek a nemůže tak být ani povinnou náležitostí výroku rozhodnutí ve smyslu § 77 zákona o přestupcích. Dne 20. 4. 2017 obdržel krajský soud repliku žalobce k vyjádření žalovaného k žalobě. K otázce zavinění žalobce uvedl, že odkaz žalovaného na prvostupňové rozhodnutí nepovažuje za dostatečný. K pochybnostem o místě spáchání přestupku žalobce v replice předložil snímek z mapového portálu mapy.cz, na kterém byly aktualizovány hranice jednotlivých katastrálních území oproti hranicím zakresleným na v žalobě předloženém snímku. Na snímku je zachycen výřez mapy a pohled na dané místo z pozemní komunikace. Z tohoto obrázku má být zřejmé, že hranice katastrálního území se nachází „zhruba 5 metrů od první vodorovné dopravní značky č. V 9c ve směru na Selibov.“ Z uvedeného má být patrné, že měření bylo zahájeno ještě před touto vodorovnou dopravní značkou. Žalobce má dále za to, že ani v rámci vyjádření žalovaného k žalobě nebyly odstraněny pochybnosti o průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010 – 75, považuje žalobce za nepřiléhavý, neboť v dané věci se měřené vozidlo od měřicího vozidlo vzdalovalo, zatímco zde tomu bylo naopak. K uložené sankci žalobce opětovně poukázal na institut zahlazení a jeho užití i v přestupkovém řízení tak, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 – 55. Ze správního spisu, který si krajský soud vyžádal, byly zjištěny následující rozhodné skutečnosti: Podle ručně psaného oznámení přestupku ze dne 16. 6. 2015, sepsaného v Selibově, byla žalobcem řízenému osobnímu automobilu Audi A6, hnědá metalíza, X, v 10:01 naměřena policejní hlídkou na silnici č. I/20 ve směru Písek v k. ú. Selibov rychlost 140 km/h rychloměrem GESIG TRAVIMO. Žalobce byl seznámen s jeho údajným přestupkem a odmítl se k němu vyjádřit. Z oznámení neplyne, že by mimo žalobce byla ve vozidle další osoba. Obdobné skutečnosti plynou i z úředního záznamu ze dne 16. 6. 2015, podle něhož při započtení odchylky měření byla žalobcovu vozidlu naměřena rychlost 135 km/h. Ve spise je dále založena mapa s označeným místem spáchání přestupku. Ve správním spise je dále založen videozáznam z průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla. Následně správní spis obsahuje celkem 4 snímky z měření. Tyto snímky pochází z uvedeného videozáznamu. Snímek č. 1 pořízený v čase 10:01:10 hod. zachycuje rychlost 139 km/h, snímek č. 2 v čase 10:01:15 hod. zachycuje rychlost 140 km/h, snímek č. 3 v čase 10:01:20 hod. zachycuje rychlost 140 km/h a snímek v čase 10:01:26 hod., na kterém je patrné značné přiblížení vozidel, zachycuje rychlost 119 km/h. Ve spise jsou založeny doklady o proškolení policistů k obsluze měřicího zařízení a platný ověřovací list měřicího zařízení. Podle výpisu z evidenční karty řidiče - žalobce ze dne 29. 7. 2015 byl bodový stav konta žalobce 0 bodů, od 11. 2. 2015 do 4. 3. 2015 byl žalobci předběžným opatřením zadržen řidičský průkaz. Žalobce má 5 přestupkových záznamů: v roce 2006 jeden záznam; 2010 jeden záznam; 2011 jeden záznam - překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci stanovené na 30 km/h, naměřená rychlost žalobcova vozidla 43 km/h; 2012 jeden záznam - překročení nejvyšší povolené rychlosti 130 km/h mimo obec, naměřena rychlost 167 km/h a poslední jeden záznam z roku 2014. Oznámením ze dne 30. 7. 2015 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení o přestupku. Ve správním spise je založen Pokyn č. 7 Ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia ČR ze dne 8. 8. 2006, kterým se mění Pokyn č. 4 ze dne 27. 6. 2006, k jednotnému používání a postupu při dokumentování dopravních a ostatních přestupků videozařízením GESIG TRAVIMO (dále jen „pokyn policejního prezidia“). Dne 8. 10. 2015 proběhlo ve věci ústní jednání. Podle protokolu o tomto jednání se žalobce ani jeho obecný zmocněnec Ing. M. J., k jednání nedostavili. Na jednání, které bylo vedeno bez přítomnosti obviněného, proběhlo dokazování listinami a videozáznamem měření. Dne 6. 11. 2015 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným ze shora popsaného jednání a uložil mu shora uvedenou sankci. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán shrnul průběh správního řízení a následně hodnotil znaky přestupku, provedené důkazy a výši a druh uložené sankce. K otázce zavinění správní orgán konstatoval jednání žalobce s tím, že je dán jednoznační kauzální nexus mezi rychlostí žalobcova vozidla a ohrožením veřejného zájmu. Správní orgán dále uvedl, že k odpovědnosti za předmětný přestupek postačuje zavinění z nedbalosti, neboť ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalobce věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neohrozí. Správní orgán při svém rozhodování vyšel zejména z oznámení o přestupku, videozáznamu z průběhu měření a z pořízených snímků z průběhu měření. Tyto snímky správní orgán konfrontoval s postupem stanoveným pokynem policejního prezidia s tím, že průběh měření proběhl v souladu s tímto pokynem. V rámci svých úvah o druhu a výši sankce správní orgán přihlédl k závažnosti a způsobu spáchání přestupku a k osobě pachatele. Tyto své úvahy správní orgán v rozhodnutí popsal. Dne 30. 11. 2015 podal obecný zmocněnec žalobce blanketní odvolání. Správní orgán žalobce prostřednictvím jeho obecného zmocněnce usnesením ze dne 8. 12. 2015 vyzval, aby blanketní odvolání doplnil o zákonem požadované náležitosti. Na tuto výzvu žalobce nereagoval. Dne 6. 4. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Podle odůvodnění žalovaný zkoumal procesní postup prvostupňového správního orgánu a uzavřel, že správní orgán při vedení řízení nepochybil. Skutkové závěry popsané ve výroku o vině shledal správní orgán souladnými s provedenými důkazy, neboť spisový materiál nesignalizuje důvodné pochybnosti o průběhu měření. Žalovaný se dále vyjádřil k druhu a výši uložené sankce s tím, že uloženou sankci považuje s ohledem na zákonem chráněný zájem za přiměřenou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 30. 8. 2017. Žalobce ani jeho zástupce se přes řádné obeslání k jednání nedostavili. Krajský soud při jednání provedl k důkazu videozáznam přestupkového jednání ze dne 16. 6. 2015 a čtyři fotografické snímky z téhož dne; vše je založeno ve správním spise. Dále krajský soud provedl důkaz předložený žalobcem, a sice fotografie s vyznačenými referenčními body, který je založen na č. l. 10 soudního spisu. Ostatní navržené důkazy (návodem k obsluze rychloměru, mapami katastrálního území Selibov a fotodokumentací místa spáchání přestupku) krajský soud neprovedl s odůvodněním, jak je uvedeno níže v textu. Žaloba není důvodná. Námitky žalobce směřující proti nepřezkoumatelnosti úvah správních orgánů o zavinění shledal krajský soud nedůvodnými. Podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslné zavinění. V předmětné věci není zákonného ustanovení, které by výslovně stanovilo, že ke spáchání přestupku, z jehož spáchání byl žalobce uznán vinným, je zapotřebí úmyslného zavinění. Podle § 4 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zákon neporuší (nedbalost vědomá), nebo nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Krajský soud má za prokázané, že žalobce je v přezkoumávané věci osobou, která předmětné motorové vozidlo v daný okamžik řídila, neboť tato skutečnost byla v průběhu správního řízení postavena najisto. Předpisy upravující provoz motorových vozidel na pozemních komunikacích stanovují řidiči vozidla celou řadu povinností, se kterými je každá osoba s příslušným řidičským oprávněním seznámena a svoji znalost těchto předpisů osvědčuje zákonem stanoveným způsobem. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v průběhu řízení o přestupku zcela nečinný, je zřejmé, že správní orgány mohly při zkoumání zavinění žalobce vyjít toliko z listin založených ve správním spise, respektive nezískaly od žalobce žádných dalších podkladů. Krajský soud má za to, že na žalobce je nutné nahlížet jako na řidiče s platným řidičským oprávněním, a proto je nutné jej považovat za řádně proškolenou osobu, u které se předpokládá znalost pravidel silničního provozu. Žalobce má jako řidič znát platné rychlostní limity na pozemních komunikacích stejně jako možné důsledky jejich porušení. Z těchto důvodů žalobce musel vědět, že svým jednáním (překročením nejvyšší povolené rychlosti) může ohrozit společensky chráněný zájem, jehož povahu správní orgány ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly. Vzhledem k tomu, že nelze bez dalšího předpokládat, že žalobce by chtěl úmyslně zákonem chráněný zájem porušit, je nutno uzavřít, že žalobce bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že zákonem chráněný zájem neporuší, tj. že jak proškolený řidič s řidičským oprávněním jednal zaviněně, a sice v nedbalosti vědomé. Prvostupňový správní orgán popsal zjištěný skutkový stav s důrazem na skutečnost, že jako osoba řidiče byl zjištěn právě žalobce, který způsobem, jakým řídil motorové vozidlo, ohrozil zákonem chráněný zájem. Byť je odůvodnění úvah prvostupňového správního orgánu strohé, přičemž jejich strohost zcela odpovídá pasivitě žalobce v průběhu správního řízení, je z něho přezkoumatelným způsobem zřejmé, proč prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že žalobce jednal zaviněně ve formě nedbalosti vědomé. Z toho důvodu má krajský soud za to, že dílčí námitky žalobce vůči nejasnostem ohledně skutkového stavu, který vzal správní orgán za prokázaný ve vztahu k otázce zavinění, jsou neopodstatněné, stejně jako námitky o nepřezkoumatelnosti odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalobce k podpoře svého právního názoru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a na dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se s názory těchto soudů plně ztotožňuje, nicméně odkaz žalobce shledává nepřiléhavým, neboť v posuzované věci neshledává žalobcem tvrzených vad. To, že správní orgán pouze stroze odůvodnil své závěry o zavinění, nelze bez dalšího považovat za vadu, pokud je i z takového odůvodnění patrné, co správní orgán k jeho závěrům vedlo. Žalobce dále namítá, že právní úprava vědomé nedbalosti užívá neurčitých právních pojmů, které měl správní orgán ve svém rozhodnutí vysvětlit. Tuto dílčí námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Správní orgány jsou povinny neurčité právní pojmy interpretovat vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu a své úvahy, kterými se při výkladu těchto pojmů řídily, musí uvést v odůvodnění svého rozhodnutí (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 47 A 22/2013 - 34). V posuzované věci má krajský soud za to, že správní orgán nemusel objasnit obsah a význam pojmu „přiměřené důvody“, neboť vzhledem k nečinnosti žalobce a jeho obecného zmocněnce mu nebyly zřejmé žádné důvody, pro které by žalobce mohl teoreticky spoléhat na to, že chráněný zájem neporuší. Správní orgán by tento pojem vykládal v kontextu žalobcem udaných důvodů s tím, že by hodnotil, zda tyto důvody byly přiměřené či nikoliv. V posuzované věci však nebyly splněny předpoklady pro to, aby se správní orgán přiměřeností důvodů ve smyslu předmětného ustanovení zákona o přestupcích vůbec zabýval. Z toho důvodu je krajský soud přesvědčen, že správní orgán při svém postupu nepochybil. Co se týče pojmu „zájem chráněný zákonem“, správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí obsah tohoto pojmu vyložily. Prvostupňový správní orgán spatřuje veřejný zájem v dodržování právních předpisů s cílem prevence dopravních nehod, stejně jako v ochraně života, zdraví a majetku osob. Proti takovému vymezení veřejného zájmu v přezkoumávané věci nelze nic namítat. Krajský soud proto uzavřel, že správní orgán tento neurčitý právní pojem dostatečně interpretoval ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem. Žalobce v podané žalobě argumentuje, že není vyloučeno, že nevěděl, jakou rychlostí jede nebo jaká je nejvyšší povolená rychlost mimo obec stanovená zvláštním předpisem. Tímto žalobce namítá, že je teoreticky možné, že jednal v nedbalosti nevědomé nebo dokonce nezaviněně. Krajský soud má za to, že žalobce se pouze účelově snaží do zjištěného skutkového stavu vnést pochybnosti, a to zcela absurdním způsobem. Žalobcem uváděné skutečnosti jsou čistě spekulativní, založené buď na špatném technickém stavu vozidla, nebo na neznalosti dopravních předpisů, případně na nevěnování se řízení. Argument žalobce, že se mohl domnívat, že na pozemní komunikaci tohoto typu je jiný rychlostní limit, který by mohl odpovídat právní úpravě Německa či Polska, je zcela zavádějící a účelový. Žalobce řídil motorové vozidlo na pozemní komunikaci v ČR, a proto byl povinen dodržovat českou právní úpravu rychlosti jízdy na pozemních komunikacích. Vzhledem k tomu, že žalobcova tvrzení jsou pouze vágního a čistě spekulativního charakteru, nemohl se krajský soud jimi hlouběji zabývat. Žalobce v dílčí námitce namítal, že byl uznán vinným ze spáchání přestupku v těžší formě zavinění, než jaká mu byla prokázána. S tímto názorem žalobce se krajský soud ke shora uvedených důvodů neztotožňuje. Nadto žalobce ani relevantně netvrdí, že jednal v nevědomé nedbalosti, či že jednal skutečně nezaviněně. Námitku neurčitosti místa spáchání přestupku, respektive nedostatečného zjištění místa spáchání přestupku, shledal krajský soud nedůvodnou. Žalobce k žalobě připojil snímek z veřejně dostupného mapového portálu mapy.cz, na kterém má být podle žalobce vyznačeno katastrální území Selibov. Krajskému soudu není zřejmé, z jakého důvodu se žalobce domnívá, že z doloženého snímku se podává rozsah k. ú. Selibov. Obdobně tak žalobce učinil v podané replice. Žalobce doložil výřez mapy z mapového portálu, k němuž udal, že se jedná o portál mapy.cz, a to bez jakýchkoliv dalších doplňujících informací či vysvětlivek. Takový mapový portál nelze považovat za relevantní zdroj informací o rozsahu katastrálních území. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém vyjádření setrval na správnosti určení místa spáchání přestupku ve vztahu k průběhu hranice k. ú. Selibov a žalobce se s tvrzeným rozsahem tohoto území vycházejícím z RUIAN ve své replice ztotožnil, považuje krajský soud samotný průběh hranice k. ú. Selibov za nesporný. Z uvedeného důvodu neprováděl krajský soud důkaz mapami katastrálních území předložených žalobcem a žalovaným, neboť v replice se žalobce ztotožnil s mapou RÚIAN, kterou žalovaný přiložil ke svému vyjádření. Žalobce v podané replice svá tvrzení o průběhu hranice katastrálního území Selibov upravil v tom směru, že měření bylo zahájeno před samotným k. ú. Selibov, aniž by rozporoval místo ukončení měření v k. ú. Selibov. Pro stanovení místa spáchání přestupku považuje krajský soud za podstatné místo zjištění překročení nejvyšší povolené rychlosti, tj. místo ukončení měření, neboť právě v tomto okamžiku je zjištěna rychlost měřeného vozidla. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl provést jím předloženou fotodokumentaci místa přestupku jako důkaz. Krajský soud rozhodl navržené důkazy pro jejich nadbytečnost neprovádět, jelikož samotné místo měření je krajskému soudu známo ze správního spisu, ve kterém je založen videozáznam průběhu měření žalobcova vozidla, několik snímků z průběhu měření a dále i mapa se zakresleným místem měření. Z toho důvodu je krajský soud toho názoru, že fotografie místa, které žalobce předložil, nemohou důkazní řízení obohatit o jakékoliv nové skutečnosti a přispět tak k úplnému zjištění skutkového stavu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem krajský soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že by měření rychlosti jeho vozidla neproběhlo v k. ú. Selibov. O skutkovém stavu zjištěném správními orgány nemá krajský soud důvodné pochybnosti. Proto krajský soud konstatuje, že žalobcova námitka směřující do porušení jeho práva na obhajobu, neboť žalobci mělo být zmatečně sděleno špatné místo spáchání přestupku, není opodstatněná. Nad rámec věci nelze přehlédnout, že žalobce byl po ukončení měření policejní hlídkou bezprostředně zastaven a byl seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Žalobci tak v průběhu přípravy své obhajoby muselo být nade vší pochybnost zřejmé, o jakém jeho jednání a v jakém místě spáchání má být vedeno řízení. Námitku nesprávného průběhu měření shledal krajský soud nedůvodnou. Žalobce touto námitkou rozporuje zjištěný skutkový stav s tím, že měření rychlosti jeho vozidla nebylo provedeno v souladu s návodem k užití rychloměru a s interním pokynem policejního prezidenta. Krajský soud posoudil průběh měření rychlosti žalobce zejména z videozáznamu z průběhu tohoto měření a ze snímků z měření, které jsou založeny ve správním spise a které pochází právě z tohoto videozáznamu. To, že policejní orgán z průběhu měření vyhotovil čtyři snímky, nikoliv tři snímky, jak uvádí správní orgány a stanovuje pokyn policejního prezidia, není podstatné, neboť poslední pořízený snímek nebyl ve vztahu k provinění žalobce posuzován. Fakticky se tedy jedná o snímek pořízený po změření rychlosti. V posuzované věci byla měřena rychlost měřicího policejního vozidla, jehož rychlost byla srovnávána s rychlostí měřeného vozidla. Vzhledem k úpravě způsobu měření je na první pohled zřejmé, že čtvrtý snímek v čase 10:01:26 hod. nemohl být při stanovení výsledku měření zohledněn, protože došlo k výraznému přiblížení obou vozidel a ke snížení rychlosti. Vyhotovil-li policejní orgán více snímků měření, nežli udává pokyn policejního prezidia, nelze to považovat za vadu, je-li ze správních rozhodnutí zřejmé, které snímky správní orgán pro své rozhodování použil (tj. první tři snímky v pořadí podle pořízeného času). Krajský soud provedl při jednání důkaz videozáznamem z měření rychlosti. Videozáznam začíná v čase cca 10:01:07 hod. při rychlosti 146 km/h, v čase 10:01:10 hod. je rychlost 139 km/h, v čase 10:01:12 hod. je rychlost 138 km/h, kde v rozpětí do + 3 km/h (až 141 km/h) bez pouhým okem znatelného přiblížení setrvala až do času cca necelých 10:01:22, kdy začala rychlost klesat, a měřicí vozidlo se začalo k měřenému vozidlu přibližovat a měřené vozidlo žalobce začalo brzdit. V čase 10:01:24 hod. je již viditelná dopravní značka „Selibov“. V čase 10:01:28 hod. měřené vozidlo přejíždí vodící čáru a zpomaluje; měřicí vozidlo předjíždí měřené vozidlo a zastavuje o několik desítek metrů dál na autobusové zastávce. Z fotodokumentace je zřejmé, že v projednávaném případě postupovali policisté při měření tak, že měření bylo zaznamenáno ve třech časových úsecích (10:01:10 hod., 10:01:15 hod., 10:01:20 hod.). Ze snímků ani z videozáznamu není patrné, že by se vozidla v průběhu měření v tomto časovém intervalu k sobě přibližovala. Na fotosnímcích je měřené vozidlo přibližně stále stejné velké, a to při hodnocení pouhým okem. Krajský soud v dané souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010 – 75: „V posuzovaném případě byl ke měření rychlosti použit digitální rychloměr GESIG Travimo, který měří rychlost měřicího vozidla, nikoli vozidla měřeného. Jízda měřeného vozidla je však zaznamenávána kamerou, přičemž součástí záznamu je i údaj o rychlosti měřicího vozidla. Obrazový záznam, na kterém je zachycen průběh jízdy měřeného vozidla, spolu s údajem o rychlosti měřicího vozidla, pak představuje dostatečný podklad pro posouzení, zda měřené vozidlo překročilo nejvyšší povolenou rychlost. I když záznam neumožňuje určit přesnou rychlost měřeného vozidla, přesto způsobem nevyvolávajícím pochybnosti umožňuje posoudit, zda měřené vozidlo překročilo povolenou rychlost, tedy zda se řidič daného vozidla dopustil přestupku, který je mu kladen za vinu. I při zohlednění možné odchylky měření, tento záznam bezpečně prokazuje, že vozidlo stěžovatele jelo vyšší rychlostí než 180 km/h. Rychlost měřicího vozidla byla změřena měřidlem rychlosti ověřeným příslušným orgánem. O tom nepochybně svědčí ověřovací list ze dne 6. 12. 2007, který je založen ve správním spise. Měření rychlosti bylo provedeno orgánem k tomu oprávněným a představuje zákonně získaný důkaz.“ Při použití citovaného judikátu na nyní posuzovaný případ lze konstatovat, že na základě snímků a videozáznamu je jednoznačně prokázáno, že žalobce na přesně vymezeném úseku silnice překračoval nejvyšší dovolenou rychlost. Z provedených důkazů je totiž jednoznačně patrné, že měření bylo provedeno ověřeným měřidlem a proškolenými policisty a že se vozidlo žalobce podle záznamu pohybovalo přibližně stejnou rychlostí jako měřicí vozidlo. K tomuto závěru dospěl krajský soud i vlastním provedením těchto důkazů při jednání. Žalobce navrhl jako důkaz provést jím předložený dokument označený „kóty změřeného vozidla“, který přiložil k podané žalobě a je žurnalizován na č. l. 10 soudního spisu. Krajský soud tuto listinu k důkazu provedl. V tomto dokumentu se nachází zmenšená kopie listu (z A4 formátu na A5) ze správního spisu obsahující předmětné čtyři snímky z průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla. Tvrdí-li žalobce odchylky při měření referenčních bodů je krajský soud toho názoru, že drobné odchylky při měření referenčních objektů jsou přípustné, neboť je nutno počítat s určitým zkreslením daným například úhlem snímacího zařízení, rovinou scény, nižším rozlišením fotodokumentace a kvalitou její reprodukce. Z videozáznamu z průběhu měření rychlosti plyne, že v době od 10:01:10 hod. až 10:01:20 hod. byl mezi oběma vozidly zachován konstantní odstup. Z videozáznamu není pouhým okem patrné přiblížení obou vozidel. Krajský soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2 As 118/2012 - 40, ve kterém tento soud shodně s Krajským soudem v Hradci Králové konstatoval, že považuje „lidské oko za dostatečné dokonalé k tomu, aby řidič policejného vozu byl schopen dodržet stejnou vzdálenost mezi vozidly (…) I kdyby soud připustil možnost určité odchylky mezi počáteční a konečnou vzdáleností vozidel při měření, žalobce se dopustil tak výrazného překročení rychlosti (o 70 km/h), že to nemohlo mít na závěr o jeho vině žádný vliv; rozdíl vzdáleností by musel být významný, tedy pozorovatelný na videozáznamu, bez nutnosti znaleckého posuzování. (…) lidské oko je natolik dokonalým orgánem, že by řidič policejného vozu měl být za standardních okolností schopen dodržet stejný odstup od sledovaného vozidla.“ Tyto závěry je možné vztáhnout i na projednávanou věc a na prosté posouzení videozáznamu z průběhu měření. Krajský soud zhodnotil, že provedený důkaz nebyl s to zjištěný skutkový stav důvodně zpochybnit. Proto je možné uzavřít, že měření žalobcova vozidla provedené řádně proškolenými policisty bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Vzhledem k uvedenému krajský soud uzavřel, že žalobcem předložený důkaz listinou „kóty změřeného vozidla“ nebyl s to zpochybnit správnost provedeného měření. Z videozáznamu ve správním spise se jednoznačně podává průběh měření rychlosti žalobcova vozidla, přičemž na tomto záznamu není v průběhu měření rychlosti patrné významné, okem pozorovatelné, přiblížení obou vozidel. Žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost o 45 km/h a možná okem nepozorovatelná odchylka mezi počáteční a konečnou vzdáleností vozidel při měření nemůže mít na závěr o vině žalobce vliv. Viditelné přiblížení vozidel v čase 10:01:26 hod. nemělo na průběh měření žádný vliv, neboť k němu došlo až po ukončení měření rychlosti, které probíhalo v čase 10:01:10 hod. až 10:01:20 hod., přičemž přiblížení vozidel souviselo s tím, že měřené vozidlo žalobce začalo zpomalovat až do zastavení. S uvedeným souvisí i dílčí námitka žalobce, ve které žalobce namítá nesprávnost a nepřezkoumatelnost úvahy správního orgánu o přibližně stejné vzdálenosti obou vozidel. S odkazem na výše uvedené neshledal krajský soud v úvaze správního orgánu žalobcem popisované vady. Je zjevné, že úvaha správního orgánu je založena na prostém hodnocení videozáznamu z měření. Toto hodnocení správní orgán založil na vnímání vzdálenosti mezi vozidly pouhým okem a na velikosti měřeného vozidla na videozáznamu, a jako takové je jeho hodnocení přezkoumatelné, neboť se jedná o pouhou slovní reprodukci smysly vnímané skutečnosti. Pokyn policejního prezidia stanovuje, že mezi vozidly má být neměnná a konstantní vzdálenost, nicméně tento pokyn nelze vykládat doslovně, neboť ad absurdum by to znamenalo, že vzdálenost mezi vozidly by musela být dodržována na milimetr přesně. Krajský soud je toho názoru, že přípustná odchylka ve vzdálenosti mezi vozidly je stanovena z povahy věci implicitně tak, že pouhým okem musí být udržována konstantní vzdálenost. V takovém případě pouhým okem nepostřehnutelné přiblížení tvoří bez dalšího přípustnou odchylku. V průběhu měření není ani žádný jiný způsob kontroly odstupu obou vozidel možný. Při opačném závěru by bylo znemožněno nasazení použitého rychloměru v praxi. Podle názoru žalobce správní orgány požadavky na neměnnou vzdálenost mezi oběma vozidly ignorovaly. S tímto názorem žalobce nelze souhlasit, neboť jak sám žalobce uvedl, správní orgány zkoumaly vzdálenost mezi těmito vozidly, byť podle žalobce zcela nedostatečným způsobem, s čímž se však krajský soud neztotožnil (viz výše). Vzhledem k tomu, že žalobce relevantním způsobem nezpochybnil výsledek měření a nevnesl do zjištěného skutkového stavu jakékoliv pochybnosti, má krajský soud za prokázané, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost o 45 km/h, přičemž bylo přihlédnuto k možné odchylce naměřené a skutečné rychlosti ve výši 5 km/h ve prospěch žalobce. Žalobce citoval k nutnosti dodržování konstantní vzdálenosti mezi měřicím a měřeným vozidlem rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010 - 75. Krajský soud si tento rozsudek v databázi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyhledal, nicméně žalobcem citovaný text se v tomto rozsudku nenachází. Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval měřením rychloměrem GESIG Travimo, přičemž nic z jeho závěrů nenasvědčuje, že by správní orgány v nyní přezkoumávané věci postupovaly v rozporu se zákonem. Žalovaný na tento rozsudek sám poukázal v rámci svého vyjádření k žalobě, přičemž žalobce v tomto případě shledal tento rozsudek nepřiléhavým, s čímž se krajský soud neztotožňuje. Je pravda, že v obou případech došlo k rozdílnému postavení měřicího a měřeného vozidla, nicméně žalovaný na tento rozsudek odkázal co do způsobu fungování samotného měřicího zařízení. Co se týče samotného přiblížení obou vozidel v přezkoumávané věci v čase 10:01:26 hod., tak k němu došlo mimo samotný rámec měření rychlosti. Žalobce navrhl jako důkaz provést návod k obsluze použitého rychloměru, jímž chtěl postavit na jisto, že vzdálenost mezi vozidly musí být konstantní. Krajský soud navržený důkaz pro nadbytečnost neprovedl, neboť považuje za nesporné, že mezi vozidly má být při měření udržována konstantní vzdálenost tak, jak je uvedeno výše. Další skupinu žalobních námitek směřuje žalobce do nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti uložené pokuty. Tyto námitky shledal krajský soud neopodstatněnými. Žalobce předně namítá porušení zákazu dvojího přičítání, neboť prvostupňový správní orgán měl skutkový znak předmětného přestupku - překročení nejvyšší povolené rychlosti - hodnotit jako okolnost zvyšující společenskou nebezpečnost jednání žalobce jako takového. Prvostupňový správní orgán na tomto místě podle názoru krajského soudu zvolil nevhodnou formulaci svých úvah o společenské nebezpečnosti jednání žalobce. V kontextu odůvodnění druhu a výše sankce se však podává, že správní orgán s žalobcem citovanou částí odůvodnění nespojil své úvahy přímo vázáné k odůvodnění uložené sankce. Pokud by správní orgán tuto skutečnost při výměře sankce zohlednil a spojil by s ní uložení vyšší sankce, byla by porušena zásada zákazu dvojího přičítání. Tato situace však v projednávané věci nenastala. Žalobce u této dílčí námitky rovněž uvádí, že není zřejmé, zda uvedené skutečnosti správní orgán hodnotil ve prospěch či v neprospěch žalobce. Krajský soud má za to, že správní orgán na tomto místě hodnotil závažnost spáchaného přestupku. Tyto úvahy správního orgánu je pak nutno po obsahové stránce spojit s úvahami vztaženými k výši naměřené rychlosti při horní hranici stanovené pro tento přestupek, ve kterých správní orgán uvedl, že tuto skutečnost hodnotil v neprospěch žalobce. Žalobce dále namítá, že správní orgán přihlédl k zápisům v evidenční kartě řidiče, které podle jeho názoru byly již zahlazeny, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tato námitka je neopodstatněná. Podle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu spáchání, následkům, okolnostem spáchání, míře zavinění, pohnutkám a k osobě pachatele. Krajský soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013 – 49, ze kterého se podává, že „institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).“ Správní orgán uvedl, že k záznamům v kartě řidiče a přestupkům v ní uvedeným přihlédl, nicméně podle názoru krajského soudu se jednalo o hodnocení osoby žalobce jakožto pachatele přestupku. Krajský soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 7 As 40/2016 – 40, v němž se konstatuje, že „stěžovatel dále výslovně namítal, že „žalovaný“ opomenul aplikovat institut zahlazení odsouzení, a uložil stěžovateli nedůvodně vysokou pokutu, neboť přihlížel i ke staršímu přestupku (…) Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání, které ani na výzvu nedoplnil. Odvolací orgán pak žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl, přičemž do výše pokuty nijak nezasahoval. Nutno doplnit, že institut zahlazení je upraven v trestním řádu, podle něhož lze o zahlazení rozhodnout pouze na žádost (srov. § 363 trestního řádu). Stěžovatel přitom ani netvrdil ani nedokládal, že by v dané věci jakýkoli obdobný návrh podal. Z judikatury správních soudů nadto nevyplývá, že by při správním trestání nebylo možno nikterak zohlednit, že účastník řízení v minulosti spáchal obdobný přestupek.“ V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou situací, ve které stěžovatel, nikoliv pouhou náhodou zastoupen totožným advokátem jako v nyní projednávané věci, překročil nejvyšší povolenou rychlost a až v rámci podané správní žaloby namítal nepřihlédnutí k institutu zahlazení. Krajský soud v posuzované věci shodně uvádí, že žalobce v podané žalobě neuvedl, které přestupky měly být správním orgánem považovány za „zahlazené“, stejně jako v průběhu správního řízení zůstal v tomto směru zcela nečinným. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, institut zahlazení podle trestního řádu není aplikován ex lege, ale pouze na žádost. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zcela zřejmé, že minulé prohřešky žalobce byly zohledněny, nicméně při ukládání výše sankce k nim správní orgán nepřihlédl, neboť správní orgán naopak zohlednil, že v posledních třech letech nebyl žalobce uznán vinným z překročení nejvyšší povolené rychlosti. S ohledem na uvedené má krajský soud za to, že rovněž dílčí námitka žalobce, že není zřejmé, zda tyto skutečnosti hodnotil správní orgán ve prospěch či v neprospěch žalobce, je neopodstatněná. Žalobce dále namítl nepodloženost a nepřezkoumatelnost toho, že měl skutek spáchat v době, kdy je na předmětné pozemní komunikaci zvýšená hustota provozu, přičemž ve věci samé byla rozhodná skutečná úroveň provozu v daném místě a čase v době spáchání přestupku, kterou však správní orgán nezkoumal. Tuto námitku krajský soud shledal nedůvodnou. Z odůvodnění výše a druhu sankce plyne, že prvostupňový správní orgán se hustotou provozu skutečně zabýval, a to pouze v obecné rovině. Krajský soud v tomto postupu neshledává žalobcem uváděných vad. Předmětná pozemní komunikace je silnicí první třídy. Podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se jedná o pozemní komunikaci, která je určena zejména pro dálkovou a mezistátní dopravu. Na pozemních komunikacích této třídy lze důvodně předpokládat zvýšenou hustotu provozu, neboť se jedná o jedny z hlavních dopravních tepen, po kterých je směřována zejména dálková a kamionová doprava. Krajský soud rovněž předpokládá, že správnímu orgánu bude obecně znám stupeň provozu na hlavních tazích v jeho správním obvodu v mezích jeho vlastní odborné znalosti. Takové skutečnosti nepovažuje krajský soud za skutečnosti, se kterými by bylo nutné žalobce seznamovat před vydáním meritorního rozhodnutí. Nadto je z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zřejmé, že konstatovaná hustota provozu nebyla nosným důvodem pro uloženou výši sankce. Další dílčí námitku žalobce směřoval do porušení zákonných kritérií při úvaze správního orgánu o druhu a výši sankce podle § 12 zákona o přestupcích. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 12 zákona o přestupcích platí, že při určení výše druhu sankce a její výměry se mj. přihlédne k závažnosti přestupku, zejména způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a osobě pachatele. Žalobce obecně namítá, že v rozhodnutí absentuje aplikace některých zákonných kritérií. Podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí správní orgán při posuzování druhu a výše sankce přihlédl především k závažnosti přestupku, způsobu jeho spáchání a k osobě pachatele. Správní orgán shrnul podstatu jednání žalobce a jeho společenskou nebezpečnost, včetně rizika ohrožení zákonem chráněných zájmů. Dále správní orgán hodnotil osobu přestupce, přičemž vycházel ze zápisů v evidenční kartě řidiče. Správní orgán rovněž hodnotil okolnosti jednání žalobce, zejména dobu spáchání přestupku ve vztahu k obecně zvýšené hustotě provozu. Následně správní orgán hodnotil intenzitu jednání žalobce, tedy výši, o kterou žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost v kontextu příslušného přestupku. Po zhodnocení uvedených skutečností správní orgán přistoupil k uložení sankce - pokuty na střední hranici zákonné sazby. Podle uvážení správního orgánu takto uložená sankce splní svůj výchovný účel. Co se týče žalobcem uváděné absence úvah ohledně způsobu spáchání přestupku, tyto úvahy jsou v odůvodnění prvostupňového správního orgánu obsaženy, a to v samotném popisu skutku, kterého se žalobce dopustil, přičemž správní orgán posuzoval intenzitu překročení nejvyšší povolené rychlosti v mezích stanovených skutkovou podstatou řešeného přestupku. Z povahy věci nelze v tomto případě trvat na rozsáhlejších úvahách o způsobu překročení nejvyšší povolené rychlosti. Jak je uvedeno výše, okolnostmi jednání žalobce se správní orgány zabývaly v rozsahu přímo úměrném aktivitě žalobce v průběhu správního řízení. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné okolnosti, které by správní orgán mohl hodnotit. Stejně tak se správní orgány nemohly zabývat ani jinými aspekty osobnosti pachatele, než je jeho přestupková minulost. Vzhledem k pasivitě žalobce v průběhu správního řízení není krajskému soudu zřejmé, jaké další aspekty by mohly správní orgány samy o sobě účelně posuzovat. Bylo pouze na žalobci, jakou procesní strategii při své obhajobě zvolí, negativní následky svého jednání tak nemůže klást za vinu správním orgánům. Vzhledem k uvedenému krajský soud shledal nedůvodnou i další dílčí námitku žalobce směřující vůči nepřezkoumatelnosti úvahy správního orgánu o druhu a výši sankce pro absenci aplikace některých zákonných kritériích. Žalobce k uvedeným dílčím námitkám ohledně odůvodnění sankce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se s právními názory Nejvyššího správního soudu ztotožňuje, byť, vyjma rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 9. 2003, č. j. 6 A 94/2002 - 40, se tyto rozsudky zabývají správním uvážením v obecné rovině bez vazby k § 12 zákona o přestupcích. V posuzované věci má krajský soud za to, že správní orgán při správním uvážení přihlédl k osobě pachatele, ke způsobu spáchání přestupku, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, čímž dostál své zákonné povinnosti. Poslední dílčí námitkou žalobce vztahující se k uložené sankci je námitka směřující do samotné výměry uložené pokuty. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud předně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 7 As 40/2016 - 40, neboť stěžovatel v této věci, stejně jako žalobce v nyní posuzované věci, „proti výši pokuty nebrojil v odvolání a argumentaci přednesl až v žalobě, což vyvolává pochybnosti i o neúčelovosti jeho kroků (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, a ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115). Pokud stěžovateli skutečně připadala stanovená pokuta jako nepřiměřená, měl se proti tomu bránit již v odvolání, a nikoliv až v řízení před správním soudem.“ Žalobce namítl, že správní orgán neodůvodnil, proč právě uložená sankce je adekvátní sankcí. Krajský soud se k této otázce vyjádřil již při vypořádání předchozí dílčí námitky žalobce s tím, že odůvodnění výše sankce a jejího výchovného charakteru plyne z úvah správního orgánu o uložení sankce, zejména z hodnocení osoby pachatele. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, publ. pod č. 2119/2010 Sb. NSS, nicméně tento rozsudek není k posuzované věci přiléhavý, neboť se týká ukládání sankcí v rámci ochrany hospodářské soutěže, které pro svá specifika (chráněný zájem, rozsah jednání, výše udělovaných sankcí) nelze podle názoru krajského soudu porovnávat s přestupky na úseku bezpečnosti dopravy způsobem, jakým žalobce činí. Správní orgán podle názoru krajského soudu nepochybil, neargumentoval-li uloženými sankcemi v obdobných případech. Taková správní praxe není při ukládání sankcí za přestupky při provozu na pozemních komunikacích běžná a nelze ji dovodit ani z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se tohoto typu přestupků. Krajský soud je toho názoru, že správní orgán v rámci úvah o druhu a výměře sankce dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, z jakého důvodu přistoupil k uložení sankce v dané výši. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobce jsou pouze obecného charakteru, nemohl se krajský soud touto námitkou více zabývat. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje krajský soud za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2016 – 69. Tento rozsudek odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „k trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1, věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedenou judikaturu nepovažuje krajský soud za přiléhavou, neboť se vztahuje výhradně k otázce retroaktivity právních norem a trestání jednání podle normy, která je v průběhu času nejpříznivější. Uváděná judikatura nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu retroaktivity neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a musel by být obsažen ve výroku rozhodnutí o přestupku v souladu s § 77 zákona o přestupcích. O počtu přičítaných bodů navíc správní orgán nerozhoduje. Jak již bylo uvedeno, nejedná se o sankci podle přestupkového zákona. Počet přičtených bodů je důsledkem pravomocného rozhodnutí o přestupku a vyplývá ze zákonodárcem přijaté tabulky, která jednotlivým jednáním přiřazuje určitou bodovou hodnotu. Tento postup je postupem autonomním ve vztahu k řízení o přestupku, resp. je postupem následným. Krajský soud obdobně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 78 A 12/2016 – 30, z jehož právní věty se podává, že „vyslovovat případný bodový postih řidiče již v rozhodnutí o přestupku správnímu orgánu rozhodujícímu o přestupku nepřísluší, neboť bodový postih se realizuje záznamem bodů v registru řidičů, který obecní úřad obce s rozšířenou působností činí až ex post, konkrétně až poté, co rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nabude právní moci a orgán, který sankci za přestupek uložil, doručí toto rozhodnutí obecnímu úřadu [§ 123b odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích].“ Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.