56 A 4/2016 - 65

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2016, č. j. KUJCK 64239/2016, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 11. 5. 2016, č. j. KUJCK 64239/2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2016, č. j. KUJCK 64239/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov ze dne 11. 11. 2015, č. j. MUCK 60279/2015/ODSH/Ho, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit dne 8. 6. 2015 v 9:10 hod. při řízení motorové vozidlo Opel Zafira, RZ X, v obci Hůrka v úseku označeném na svém začátku svislou dopravní značkou IS 12a „Obec“ a na svém konci dopravní značkou svislou IS 12b „Konec obce“, na silnici I. třídy číslo 39, ve směru na Horní Planou, v úseku autobusové zastávky, na souřadnicích S-JTSK: Y:788589.00; X: 1186766.00, když v tomto místě mu byla naměřena ověřeným silničním radarovým rychloměrem AD9C rychlost 73 km/h po odečtení odchylky měření radaru. Žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h o nejméně 23 km/h, tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku v paušální výši 1.000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 20. 7. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. První skupinu žalobních námitek směřuje žalobce vůči rozporům ve výpovědích policistů, kteří měření rychlosti žalobcova vozidla provedli. Žalobce má za to, že nebylo bez pochybností zjištěno, zda měřicí vozidlo bylo před měřením ustaveno v souladu s návodem k obsluze rychloměru či nikoliv, neboť výpověď obou svědků – policistů je protichůdná. Svědek B. při výslechu uvedl, že vozidlo ustavil bez pomoci svého kolegy, policisty V. Svědek V. vypověděl, že svému kolegovi B. při ustavení vozidla pomáhal. Žalobce považuje svědka V. za nevěrohodného svědka a namítá, že správní orgány se věrohodností svědků vůbec nezabývaly. Žalobce má za to, že výpověď svědka V., který byl vyslechnut až měsíc po výslechu svědka B., byla zjevně účelová (průběh ustavení měřicího vozidla), přičemž tento svědek se na své výpovědi měl domluvit s již vyslechnutým svědkem B. Žalobce namítá, že s rozpory ve výpovědích svědků se správní orgány vypořádaly zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně, neboť jednak uvedly, že výpovědi byly v souladu, a jednak uvedly, že svědci vypovídali rozdílně. Rozdílnost výpovědí obou svědků správní orgány odůvodnily podle žalobce zcela nedostatečně, a to časovým odstupem od okamžiku měření. Žalobce má za to, že správní orgány nedostatečně posoudily výpověď svědka B. dosvědčující ustavení měřicího vozidla v rozporu s návodem k použití rychloměru, neboť se jim tato výpověď „nehodila“. V kontextu uvedených skutečností žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť nebylo postaveno najisto, zda měření rychlosti proběhlo v souladu s návodem k obsluze a zda dokumentuje skutečný stav věci. Druhou skupinu námitek žalobce směřuje k místu měření, neboť má za to, že měření proběhlo v zatáčce a správní orgán se s touto skutečností nevypořádal. Žalobce namítá nedostatečné zjištění toho, zda měření rychlosti jeho vozidla neproběhlo nepřípustně v zatáčce. Správní rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K žalobě žalobce přiložil kapitolu 3.1 návodu k obsluze rychloměru, ve které je popsáno stanoviště k měření rychlosti, a tuto kapitolu žalobce navrhuje provést jako důkaz. Žalobce správním orgánům předložil výpočet zakřivení vozovky, ze kterého se podává, že měření proběhlo v zatáčce. Návod k obsluze rychloměru stanovuje, že rádius zakřivení vozovky musí být vyšší než 1.600 m. Správní orgány podle žalobce nezjistily, zda byla tato podmínka splněna. Mapy, které jsou obsahem správního spisu, podle žalobce o zakřivení vozovky nevypovídají. Žalobce je proto přesvědčen, že správní orgány exaktním způsobem neprokázaly, že měření rychlosti proběhlo na rovném úseku vozovky. Žalobce dále uvádí, že ke zjištění zakřivení vozovky navrhoval provést „způsobilé a exaktní dokazování, a to provedením ohledání místa měření za přítomnosti obsluhy měřicího zařízení a osoby odborně způsobilé k určení zakřivení vozovky, případně ohledání místa správním orgánem, bude-li správní orgán vybaven technickými prostředky ke změření rádiusu zatáčky, nebo odborným vyjádřením Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ke konkrétní komunikaci.“ Správní orgány tento důkazní návrh zcela opomněly a zakřivení vozovky posuzovaly pouze vizuálně. Podle žalobce jde o tzv. opomenutý důkaz. Žalobce rovněž namítá, že prvostupňový správní orgán opomněl žalobcem navržený důkaz návodem k obsluze rychloměru, neboť se tímto důkazním návrhem vůbec nezabýval. Tímto důkazem chtěl žalobce doložit nemožnost měření rychlosti v zatáčce. Vedle toho správní orgány však z návodu k obsluze zcela zjevně vycházely, byť tento návod nebyl podkladem rozhodnutí. Správní orgány rovněž užily metodiku pro posouzení měření a využily příslušné šablony, nicméně tyto podklady rovněž nebyly provedeny jako důkaz. Žalobci bylo tímto postupem odepřeno právo seznámit se se všemi podklady rozhodnutí. Užití šablon na snímek z měření považuje žalobce ve své podstatě za úkon při dokazování, na které nebyl v rozporu se svými právy přizván. Úvahy žalovaného, že definice zatáčky uvedená v návodu k obsluze rychloměru je pouze informativní, považuje žalobce za nepřezkoumatelné a neodůvodněné. Žalobce je přesvědčen, že tato definice je závazná. Třetí skupinu žalobních námitek váže žalobce k pozici měřeného vozidla na snímku z měření. Žalobce v průběhu správního řízení namítal, že „měření (bylo) provedeno z pravé strany vozovky, avšak vozidlo se nenachází v pravé straně snímku“. Správní orgány následně prověřily postavení obou vozidel podle dostupných údajů, přičemž s jejich závěry se žalobce neztotožnil. Žalobce k uvedenému namítá, že závěry správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, z čeho správní orgán čerpal znalosti o fungování použitého rychloměru. Žalobce má za to, že správní orgán užil návod k obsluze, byť jím nebylo prováděno dokazování (viz předchozí námitka). Žalobce dále namítá, že v rámci správního řízení nebylo postaveno najisto, zda se měřené vozidlo žalobce nachází na snímku z měření ve správné poloze tak, aby zde nebyly důvodné pochybnosti o průběhu měření. Žalovaný podle žalobce pouze konstatoval správnost měření, nicméně není zřejmé, jakým způsobem k tomuto závěru dospěl. Závěr žalovaného, že měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo v souladu s návodem k obsluze rychloměru, je podle žalobce nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Žalobce je přesvědčen, že jím vznesené námitky byly konkrétního charakteru a výtka žalovaného, že se jednalo o námitky čistě hypotetické a nepodložené konkrétními odkazy na návod k obsluze rychloměru, je mylná, neboť žalobce není povinen dokládat správnímu orgánu návod k obsluze rychloměru, tím spíše, neprováděl-li správní orgán dokazování za pomocí tohoto návodu. Čtvrtá skupina žalobních námitek směřuje vůči nedostatečnému zjištění nejvyšší povolené rychlosti v místě měření. Žalobce uvádí, že v místě měření byla dopravním značením upravena nejvyšší povolená rychlost na 70 km/h. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl v řízení před žalovaným ohledání místa, na což nebylo vůbec reagováno. Podle žalobce se jedná o opomenutý důkaz. K povinnosti vypořádání se s důkazními návrhy účastníků žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 As 30/2007 – 58. Žalobce namítá, že žalovaný opatřil vyjádření svého příslušného odboru, nicméně z tohoto vyjádření nelze nic usuzovat o faktickém stavu úpravy rychlosti v daném místě v okamžiku proběhnuvšího měření. To, že příslušný odbor žalovaného neeviduje umístění takového dopravního značení v daném místě v ten den, neznamená, že se zde toto dopravní značení nenacházelo, neboť zde mohlo být umístěno jiným subjektem než subjektem oprávněným podle § 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Z uvedených důvodů má žalobce za to, napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nezákonné pro nezjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Pátá skupina námitek žalobce míří vůči vadám výroku prvostupňového rozhodnutí. Žalobce má za to, že ve výroku rozhodnutí měl být podle § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uveden bodový postih řidiče, neboť podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, je záznam bodů trestem ve smyslu § 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1, věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobce dále namítá, že z výroku rozhodnutí není zřejmá forma zavinění, je-li pouze uvedeno, že skutek byl spáchán z nedbalosti bez rozlišení jejího druhu. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 – 77, má žalobce za to, že tato vada zatížila výrok prvostupňového správního rozhodnutí nepřezkoumatelností. Výrok rozhodnutí tudíž není podle žalobce dostatečně určitý. Žalobce k zavinění dále namítá, že prvostupňový správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí pouze parafrázoval legální definici vědomé nedbalosti, nicméně ji již neodůvodnil individuálními okolnostmi případu, když pouze přihlédl ke zkušenostem žalobce nabytým řidičskou praxí. Ke svým závěrům o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí v tomto směru žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 12/2014 – 86, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 122/2007. Žalobce je přesvědčen, že mu nebylo prokázáno zavinění v jakékoli formě, a proto nebyl naplněn subjektivní znak přestupku. Žalobce považuje výrok prvostupňového správního rozhodnutí za vadný i proto, že je v něm učiněn odkaz na § 125c odst. 4 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to i přesto, že ve znění tohoto zákona k 20. 2. 2016 toto ustanovení v zákoně není. Žalovaný měl prvostupňové rozhodnutí přezkoumat podle právních předpisů účinných v době svého rozhodování, což neučinil a porušil tak čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a § 2 odst. 2 správního řádu. Výrok prvostupňového rozhodnutí je podle žalobce nezákonný dále proto, že neobsahuje ustanovení, podle kterého byla žalobci uložena pokuta, resp. že v době právní moci rozhodnutí mu byla uložena pokuta podle neexistujícího zákonného ustanovení. V tomto směru je podle žalobce prvostupňové správní rozhodnutí nicotné, případně nezákonné a nepřezkoumatelné, stejně jako napadené rozhodnutí. Šestou skupinou námitek žalobce brojí proti naplnění materiální stránky přestupku. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 – 48, a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, žalobce namítá, že prvostupňové správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť prvostupňový správní orgán se nezabýval naplněním materiální stránky přestupku žalobce. Žalobce je přesvědčen, že správní orgán neprokázal naplnění materiální stránky daného přestupku žalobce a neprokázal tak, zda jednání žalobce dosahuje intenzity přestupku. Žalobce je přesvědčen, že i kdyby v daném místě byla nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, povaha dané pozemní komunikace a nulový provoz snižuje nebezpečnost jednání žalobce, které je mu kladeno za vinu, na zcela zanedbatelnou hodnotu. Poslední sedmou skupinou námitek žalobce namítá, že žalovaný se nevypořádal s jeho námitkami směřujícími do odůvodnění výše sankce, v čemž shledává nepřezkoumatelnost odůvodnění o výši uložené sankce. Podle žalobce se žalovaný nevypořádal s námitkou žalobce, že bylo v rámci přitěžujících okolností přihlédnuto k jeho přestupku z roku 2010, byť by měl být užit institut zahlazení; dále nebyla vypořádána námitka, že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem (místo spáchání přestupku bez zástavby, udržovaná a přehledná komunikace I. třídy, absence chodců, nulový provoz, denní doba atd.), stejně jako námitka nepříznivé finanční situace žalobce. Spolu s tím žalobce namítá porušení § 12 zákona o přestupcích, neboť prvostupňový správní orgán nezohlednil všechny okolnosti věci tak, jak je podle tohoto ustanovení povinen. K povinnosti řádného odůvodnění uložené sankce žalobce poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007 – 105, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 – 53. Správní orgán podle žalobce např. vůbec nehodnotil způsob spáchání přestupku a pohnutky žalobce. Závěrem žalobce namítá taktéž nepřezkoumatelnost výše uložené sankce, neboť není zřejmé, proč právě sankce ve výši 3.000 Kč je adekvátní sankcí. Prvostupňový správní orgán měl podle žalobce vážit polehčující a přitěžující okolnosti věci, případně rozvést svoji dosavadní praxi tak, jak činí soutěžní úřad (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541). Z odůvodnění výše uložené sankce nelze zjistit, proč byla uložena v dané výši. S jejím odůvodněním by podle žalobce korespondovalo i uložení pokuty v diametrálně rozdílné výši. Spolu s žalobou předložil žalobce krajskému soudu výběr několika stran z návodu rychloměru AD9, kapitola 3. výběr stanoviště pro měření rychlosti, odd. 3.1 všeobecné pokyny, a část odd. 3.2 místa ustavení měřiče s rizikem lomu paprsku, str. 10 až 12, verze návodu ze dne 14. 2. 2006. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě k námitkám směřujícím do výpovědi obou policistů, resp. k ustavení měřicího vozidla citoval část odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu doplnil skutečnosti, které mohou mít vliv na vznik reflexe s tím, že v řešené věci k reflexi nedošlo. Dále se zabýval úhlem vozu vůči vozovce, přičemž dospěl k závěru, že zvětšování úhlu (přiklánění k vozovce) způsobuje zvýhodnění řidiče vozu při měření jeho rychlosti. Správné ustavení vozu je podle žalovaného možné poznat z pozice měřeného vozidla na snímku za pomoci pozice svazku nebo příslušné šablony. Žalovaný je přesvědčen, že měření neproběhlo v zatáčce. K výstupu z rychloměru žalovaný popsal postup průběhu měření a vyhotovení snímku z měření. Při měření na příjezdu vozidlo vjíždí do radarového svazku, nejprve je pořízena fotografie vozu a následně probíhá samotné měření rychlosti vozidla. K otázce nejvyšší povolené rychlosti v místě měření žalovaný uvedl, že podle sdělení příslušného úřadu zde nebyla stanovena žádná přechodná nebo místní úprava provozu. K neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí žalovaný uvedl, že bodový záznam není trestem ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o přestupcích; z toho důvodu není neuvedení bodového postihu řidiče ve výroku rozhodnutí vadou. Judikaturu, na kterou žalobce odkazuje, považuje žalovaný za nepřiléhavou. K údaji o formě zavinění žalovaný uvedl, že ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí je uvedeno, v jaké formě zavinění je žalobci jeho jednání kladeno za vinu. Z toho důvodu je podle žalovaného tato námitka žalobce nedůvodná. Odkaz na neexistující právní ustanovení ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí považuje žalovaný za vadu, která vznikla změnou právní úpravy v průběhu odvolacího řízení a kterou měl žalovaný z úřední povinnosti zohlednit. Tato vada však nemá podle žalovaného vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť došlo k pouhému přečíslování odstavců v daném paragrafu, nikoli ke změně obsahu dané normy jako takové. K odůvodnění zavinění žalovaný odkázal na stranu 4 a 5 odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, kde je zjištěná forma zavinění řádně odůvodněna. K materiální stránce přestupku žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, s tím, že vzhledem k překročení nejvyšší povolené rychlosti žalobcova vozidla o 23 km/h nelze uvažovat o jakýchkoliv významných okolnostech, které by snižovaly společenskou nebezpečnost jeho jednání, a to zejména s přihlédnutím k charakteru místa spáchání přestupku. K nedostatečnému odůvodnění výše sankce žalovaný uvedl, že pokuta byla žalobci uložena nad spodní hranicí zákonného rozpětí v souladu s § 12 zákona o přestupcích. Žalobce je po desetiletí držitelem řidičského oprávnění a v minulosti se dopustil pouze jednoho přestupku v roce 2010, což správní orgán považoval za polehčující okolnost, stejně jako skutečnost, že jednáním žalobce nevznikla jakákoli újma. Správní orgán dále zohlednil místo spáchání přestupků (silnice I. třídy, v obci, možný pohyb chodců, autobusová zastávka) a prodloužení brzdné dráhy vozidla. Krajský soud z předloženého správního spisu zjistil následující podstatné skutečnosti: Podle úředního záznamu ze dne 8. 6. 2015 prováděla policejní hlídka ve složení pprap. J. B. a nstržm. R. V. měření rychlosti rychloměrem AD9C v obci Hůrka. V 9:10 hod. hlídka změřila rychlost shora uvedeného vozidla žalobce a toto vozidlo následně cca 200 m od místa měření zastavila. Obdobné skutečnosti plynou i z ručně psaného oznámení přestupku z téhož dne a z oznámení přestupku ze dne 11. 6. 2015, podle kterého měření proběhlo na souřadnicích S-JTSK: Y788589.00 X: 1186766.

0. K těmto listinám je přiložen záznam o přestupku z měřicího zařízení, na kterém je zachyceno vozidlo žalobce s naměřenou rychlostí 76 km/h bez odečtené 3 km/h odchylky měření. Podle ověřovacího listu č. 12/15 ze dne 28. 1. 2015 proběhlo měření řádně ověřeným rychloměrem. Dále jsou přiloženy mapy se zakreslením místa proběhnuvšího měření. Rovněž jsou ve spise založeny fotografie opatřené razítkem prvostupňového správního orgánu zachycující stanoviště policejní hlídky a pohled na komunikaci v obou směrech; fotografie vjezdu do obce Hůrka se svislým dopravním značením doporučující rychlost 40 km/h. Oznámením ze dne 16. 6. 2015 byl žalobce vyrozuměn o zahájení řízení o přestupku a o nařízeném ústním jednání. Dne 8. 7. 2015 obdržel prvostupňový správní orgán vyjádření žalobce prostřednictvím jeho obecného zmocněnce Ing. M. J. Žalobce odmítl překročení nejvyšší povolené rychlosti, namítl nedostatečné zjištění místa přestupku, nemožnost měření v zatáčce, místní úpravu rychlosti v místě měření na 70 km/h a vágnost sdělení obvinění. Na podporu svých tvrzení o nemožnosti měření v zatáčce žalobce navrhl provést jako důkaz návod k obsluze rychloměru a ke zjištění nejvyšší povolené rychlosti v daném místě ohledání místa za účasti policistů. Oznámením ze dne 14. 7. 2015 byl obecný zmocněnec žalobce vyrozuměn o konání ústního jednání za účelem provedení dokazování a výslechu členů policejní hlídky, která provedla měření rychlosti vozidla žalobce. V oznámení je dále uvedeno, že po ústním jednání bude provedeno místní šetření v místě měření rychlosti v obci Hůrka. Podle vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, oddělení silničního hospodářství, ze dne 20. 7. 2015 nebyla dne 8. 6. 2015 na silnici I/39 v obci Hůrka ve směru na Horní Planou, tj. v místě měření, stanovena žádná přechodná ani místní úprava provozu, která by upravovala nejvyšší povolenou rychlost. Dne 6. 8. 2015 proběhlo ve věci ústní jednání za přítomnosti obecného zmocněnce žalobce. Jako důkaz byly provedeny listiny založené ve správním spise a dále výslech svědka policisty J. B. Svědek J. B. uvedl, že před započetím měření zkontrolovali dopravní značení v daném místě; žádná úprava rychlosti nebyla zjištěna. Měřicí zařízení bylo ustaveno v souladu s návodem k obsluze na vhodně zvoleném místě. Po změření rychlosti vozidla žalobce policejní hlídka za užití výstražného zvukového a světelného zařízení žalobce dojela, zastavila a započala řešit věc na místě. Svědek dále uvedl, že měřicí zařízení musí stát rovnoběžně s vozovkou, polohu vozidla zjistil podle podélné čáry na pozemní komunikaci. Při ustavení měřicího vozidla svědkovi jeho kolega nepomáhal, neboť na tomto místě měří často a ví, jak zde mají vozidlo ustavit. Na otázku obecného zmocněnce, zda svědek použil při ustavení vozidla nějakou pomůcku, svědek uvedl, že ano, podle návodu k obsluze rychloměru. Vozidlo stálo do 1 m od kraje vozovky, radar byl nastaven na 30 m. Svědek dále uvedl, že v případě špatného ustavení vozidla měření neproběhne. Dne 8. 9. 2015 obdržel prvostupňový správní orgán prostřednictvím obecného zmocněnce vyjádření žalobce, ve kterém žalobce odmítl, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Obecný zmocněnec dále uvedl, že měření proběhlo nepřípustně v zatáčce, čemuž svědčí nesprávná poloha měřeného vozidla na snímku z měření. K tomu žalobce přiložil blíže neidentifikovatelný odstavec s popisem polohy vozidla při měření předmětným rychloměrem s tím, že se má jednat o výňatek vyjádření společnosti Ramet z jiné věci. Při měření zprava na příjezdu se měřené vozidlo musí nacházet v pravé části snímku z měření. Dále bylo konstatováno, že svědek J. B. popsal ustavení měřicího vozidla v rozporu s návodem k obsluze, neboť ustavení vozidla musí provádět dvě osoby za užití předepsaných pomůcek. Dne 22. 9. 2015 proběhlo ve věci ústní jednání bez účasti žalobce a jeho obecného zmocněnce. Při ústním jednání byl vyslechnut svědek R. V., který uvedl, že toho dne obsluhoval rychloměr (radar). Na tomto místě měří rychlost pravidelně. Dále uvedl, že měřený úsek je rovný, bez zatáček, což podle něho dokládá i fotografie z průběhu měření, neboť na ní nejsou vidět žádné vady měření. K průběhu ustavení měřicího vozidla svědek uvedl, že jeho kolega řídil měřicí vozidlo, které zaparkoval vedle podélné čáry. Na tomto konkrétním místě prováděli měření již dříve téhož dne. Vozidlo tak zaparkovali na to samé místo jako při předchozím měření, věděli jak vozidlo ustavit, aby to odpovídalo návodu k obsluze, neboť při prvním ustavení vozidla použili příslušné pomůcky podle návodu k obsluze rychloměru. Prvostupňovým správním rozhodnutí ze dne 11. 11. 2015 byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného jednání. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán popsal průběh řízení a zjištěný skutkový stav. Správní orgán uvedl, že provedl místní šetření v místě měření a fotodokumentaci tohoto místa. Z fotografií lze porovnáním vyvodit místo stání měřicího vozidla. Podle založených map proběhlo měření na rovném úseku, jehož délka je minimálně 120 m, což splňuje požadavky návodu k obsluze rychloměru. Správní orgán konstatoval, že při bočním odstupu vozidel cca 5 m jako v tomto případě je vyžadován rovný úsek minimálně v délce 35 m, v případě bočního odstupu 10 m pak 45 m. Z vyjádření krajského úřadu měl správní orgán za prokázané, že v místě měření nebyla provedena změna nejvyšší povolené rychlosti. Dále správní orgán popsal průběh kontroly snímku z měření za užití šablony výrobce měřicího zařízení se závěrem, že snímek z měření nevykazuje žádné vady. K údajným nepřesnostem výpovědi svědka J. B. ohledně otázky chybného měření a ukládání snímků z měření správní orgán uvedl, že tyto skutečnosti se vztahují k otázce výskytu vozidla v radarovém svazku. Správní orgán přihlédl zejména k výpovědi jednotlivých policistů provádějících měření. Vozidlo bylo podle nich toho dne ustaveno k měření podle návodu k obsluze za užití příslušných pomůcek podle návodu k obsluze a měření nebylo provedeno v zatáčce. K úvaze o výši sankce správní orgán uvedl, že pokuta za tento přestupek činí 2.500 Kč až 5.000 Kč. Správní orgán přihlédl k tomu, že žalobce disponuje řidičským oprávněním různých skupin vozidel již od roku 1968 a má pouze jeden záznam o přestupku z roku 2010, což správní orgán považoval za polehčující okolnost. Vedle toho hodnotil k tíži žalobce charakter daného místa (cyklostezka v místě, autobusová zastávka) a možný pohyb osob, přičemž překročení nejvyšší povolené rychlosti má negativní vliv na brzdnou dráhu vozidla. Okrajově správní orgán zmínil, že předchozí přestupek žalobce z roku 2010 se týkal rovněž překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci. Naplněním materiální stránky přestupku se správní orgán zabýval pouze implicitně v souvislosti s hodnocením ohrožených společensky chráněných zájmů s přihlédnutím k místu měření. Dne 7. 12. 2015 obdržel prvostupňový správní orgán blanketní odvolání žalobce. Dne 23. 12. 2015 žalobce doplnil odvolání. V doplnění odvolání žalobce brojil vůči rozdílům ve výpovědi svědků o způsobu ustavení měřicího zařízení, neboť svědek B. uvedl, že měřicí vozidlo ustavil sám, svědek V. uvedl, že s kolegou spolupracoval. Dále žalobce namítl nepřípustné provedení měření v zatáčce, k čemuž žalobce doložil výpočet zakřivení komunikace, neboť oblouk zatáčky zde má 292 metrů, přičemž podle návodu k obsluze musí mít min. 1.600 m; zatáčka v místě je tedy ostřejší než připouští návod k obsluze rychloměru. Vedle toho žalobce uvedl, že výkon radaru byl nastaven nevhodně pro měření v zatáčce. Rádius zatáčky bylo podle žalobce nutno zjistit výpočtem, nikoli vizuálním posouzením. Žalobce měl za to, že je důvodná pochybnost o průběhu měření rychlosti. Dále žalobce namítl nesprávnou polohu svého vozidla na snímku z měření. Žalobce rovněž brojil proti nedostatečnému odůvodnění výše uložené sankce, vadám výroku, nesprávnému zjištění místa přestupku, nedostatečnému zjištění nejvyšší povolené rychlosti (k čemuž navrhl provést místní šetření a měření), neexistenci koordinátů gps, neexistenci obce Hůrka v rejstříku obcí a nezákonnému provedení místního šetření v nepřítomnosti žalobce. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný dne 11. 5. 2016. K rozdílům ve výpovědích svědků žalovaný citoval část prvostupňového rozhodnutí, které se zabývá postupem svědků při měření rychlosti žalobcova vozidla s tím, že nepřesnosti ve vyjádření svědka B. mohou být způsobeny časovým odstupem od samotného měření, přičemž s ohledem na pracovní činnost svědka není zcela možné, aby si pamatoval přesné detaily tohoto jednotlivého měření. K otázkám nastavení měřicího zařízení žalovaný konstatoval, že výkon radaru byl zvolen vhodně ve vztahu k bočnímu odstupu vozidel (do 12 m odstupu, výkon 30 m), přičemž má platit, že čím vyšší výkon radaru (citlivost), tím dříve je vozidlo radarem zaznamenáno z hlediska odrazové plochy radarového svazku. Nevhodné nastavení výkonu radaru se zjistí významnou změnou pozice vozidel na snímcích z měření podle velikosti vozidla. Správné ustavení lze poznat z pozice měřeného vozidla ve snímku za pomocí pozice svazku nebo šablony. Přesnost GPS je přibližně 10 m. To, zda bylo měřeno v zatáčce, lze podle žalovaného v tomto případě zjistil vizuálně. Žalovaný uzavřel, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze rychloměru, námitky žalobce jsou pouze hypotetické a není zřejmé, z jaké verze návodu žalobce vycházel a zda tato verze odpovídá užitému rychloměru. K odůvodnění výše sankce žalovaný rozvedl úvahy prvostupňového správního orgánu ve vztahu ke společensky chráněným zájmům a ve vztahu ke společenské nebezpečnosti jednání žalobce, tj. k otázce naplnění materiální stránky přestupku. K otázce nejvyšší povolené rychlosti žalovaný citoval sdělení svého příslušného odboru, podle něhož zde v předmětné době nebyla rychlost přechodnou ani místní úpravou provozu upravena. Krajský soud od žalovaného obstaral návod k obsluze užitého rychloměru, metodiku vyhodnocování snímku, šablonu k vyhodnocování snímku z měření a snímek z měření s vyznačeným radarovým svazkem. S ohledem na níže učiněné závěry však krajský soud z těchto obstaraných podkladů nevycházel, a neprováděl je tudíž k důkazu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Námitky vůči hodnocení výpovědí policistů, kteří provedli měření rychlosti žalobcova vozidla a vůči zjištění způsobu ustavení měřicího vozidla shledal krajský soud důvodnými, neboť zhodnotil, že skutkový stav nebyl v tomto směru zjištěn bez důvodných pochybností. Svědek B. na ústním jednání dne 6. 8. 2015 uvedl na otázku obecného zmocněnce žalobce, zda mu při ustavení měřicího vozidla asistoval jeho kolega následující: „Ne, za ty roky již na těchto místech víme, kde a jak máme stát.“ K otázce užití pomůcek při ustavení vozidla svědek sdělil: „Ano. Znovu uvádím, dle návodu k obsluze radaru.“ Svědek V. na ústním jednání dne 22. 9. 2015 uvedl, že toho dne na tomto místě začali provádět měření před 9. hodinou ráno. Na dotaz správního orgánu, jak postupovali při ustavení vozidla v ten den, zda při ustavení vozidla pomáhal nějakým způsobem kolegovi a zda užili nějaké pomůcky, svědek uvedl „…kolega (…) zaparkoval vedle podélné čáry, kdy jsme na daném místě prováděli zaměření vozidla při započetí prvního měření v daný den a nyní jsme dle původního ustavení věděli, jak je třeba vozidlo opět ustavit. Ano, kolegovi jsem pomáhal, kdy tak postupujeme standardně. Ano, použili jsme zaměřovací pomůcky, které poskytl výrobce, a postupovali jsme dle návodu.“ Prvostupňový správní orgán se hodnocením výpovědi obou policistů zabýval na str. 6 svého rozhodnutí a dospěl k závěru, že výpovědi obou policistů se shodují, a sice že svědek B. ustavil vozidlo rovnoběžně s podélnou čárou a svědek V. následně za užití předepsaných pomůcek pomohl kolegovi měřicí vozidlo ustavit. Prvostupňový správní orgán se ovšem žádným způsobem nevypořádal s tvrzením policisty B. o tom, že policista V. mu při ustavení vozidla nepomáhal, neboť za ty roky již vědí, kde a jak mají stát, přičemž však vyhodnotil, že bylo postupováno zcela podle návodu k obsluze rychloměru. Žalovaný uvedené hodnocení svědeckých výpovědí převzal, přičemž zřejmý rozpor ve výpovědích stran této otázky vysvětlil pouhým konstatováním delšího časového odstupu, který mohl mít vliv na schopnost reprodukovat skutkový děj v určité kvalitě. To však nelze považovat bez dalšího za dostatečné. Správní orgány se postupem ustavení měřicího vozidla v kontextu výpovědí obou svědků zabývaly pouze okrajově. Prvostupňový správní orgán v návaznosti na další námitky žalobce ve svém rozhodnutí na straně 5 a 6 uvádí, že zkontroloval snímek z měření a nenalezl na něm žádných vad. Tuto kontrolu prvostupňový správní orgán provedl zejména s ohledem na tvrzení žalobce, že měření rychlosti bylo provedeno v zatáčce. Žalovaný ve svém rozhodnutí na straně 5 uvádí, že „správné ustavení lze s určitostí poznat z pozice měřeného vozidla ve snímku za pomoci pozice svazku nebo pomocí šablony“, k čemuž následně popsal postup kontroly snímku z měření a bez dalšího uzavřel, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze rychloměru. Takový postup shledává krajský soud s ohledem na žalobcem vznášené námitky a výpověď obou svědků nedostatečným. Krajský soud shledal ve výpovědích svědků zřejmé rozpory ohledně způsobu ustavení měřicího vozidla, a tudíž nelze mít za zjištěné, zda ustavení měřicího vozidla proběhlo v souladu s návodem k obsluze. Jednak není bezrozporně zjištěno, jakým konkrétním způsobem bylo měřicí vozidlo ustaveno, a dále není postaveno na jisto, zda ustavení vozidla za užití potřebných pomůcek je nutné provádět pouze před prvním měřením v sérii, nebo před každým jednotlivým měřením, opustí-li mezitím měřicí vozidlo své stanoviště. V tomto směru krajský soud shledává nedostatečné zhodnocení výpovědí obou svědků. Správní orgány se hlouběji nezabývaly tím, jak svědci postupovali při ustavení měřicího vozidla a zda případné vady v jejich postupu mohly mít vliv na výsledek měření. Co se týče samotného výsledku měření, je nutné zdůraznit, že v případě pochybností o ustavení měřicího vozidla (nejedná-li se o zjevný exces v postupu) je nutné klást důraz na samotný výsledek měření. Je zapotřebí zkoumat, zda eventuální pochybení při ustavení měřicího vozidla mohlo mít vliv na výsledek měření a zda jím mohlo být negativně zasaženo do veřejných subjektivních práv přestupce. Uvádí-li žalovaný, že správné ustavení měřicího vozidla lze s určitostí poznat z pozice měřeného vozidla ve snímku za pomoci pozice svazku nebo pomocí šablony, měl s ohledem na námitky žalobce tomuto posouzení věnovat zvýšenou pozornost a své závěry o platnosti měření podrobně odůvodnit a postavit tak na jisto, že i přes nejasné okolnosti kolem ustavení měřicího vozidla není výsledek zatížen vadou, která by zasáhla do práv žalobce. Krajský soud si je vědom, že ověření rychloměru se vztahuje pouze k jeho užívání v souladu s návodem k použití, nicméně drobné prohřešky vůči návodu k použití rychloměru je nutno posuzovat ve vztahu k faktickému vlivu na průběh měření a jeho výsledku. Opačný pohled hodnotí krajský soud jako přepjatý formalismus. Dílčí námitku směřující k absenci hodnocení věrohodnosti svědků (policistů) shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud má stejně jako Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 19/2007 – 114, za to, že „nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Krajský soud v dané věci neshledává žádný osobní zájem či motivace obou policistů na usvědčení žalobce. V obdobném duchu krajský soud rovněž odkazuje na rozsudek téhož soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, podle jehož právní věty lze policistu považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví. Námitky vůči místu měření shledal krajský soud nedůvodnými. Prvostupňový správní orgán se charakterem místa měření rychlosti podrobně zabýval na str. 5 svého rozhodnutí, přičemž hodnotil jak podobu daného místa, tak boční odstup měřicího a měřeného vozidla, stejně jako vzdálenost, na jakou měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo, a dospěl k závěru, že pro účely daného měření bylo měřeno na rovném úseku. Žalobce toto vypořádání správního orgánu ve svém odvolání napadl, k čemuž namítal, že správní orgán se nevypořádal s tvrzením žalobce, že úsek měření byl v zatáčce. S tímto názorem se krajský soud s ohledem na níže uvedené neztotožňuje. Z výpovědi policistů jednoznačně plyne, že bylo měřeno na dostatečně dlouhém rovném úseku pozemní komunikace, což koresponduje s fotografiemi z místa měření, které prvostupňový správní orgán obstaral. Ze snímku z měření není rovněž zatáčka patrna. Žalobce nesouhlasí s názorem správních orgánů, že to, zda se jedná o zatáčku, je možné posoudit pouze vizuálně. S ohledem na mapy a fotografie místa založené ve správním spise má však krajský soud za to, že v tomto konkrétním případě je takové posouzení možné. Žalobce brojí proti mapovému snímku (obr. č. 1 v žalobě), na kterém prvostupňový správní orgán zaznamenal 120 m dlouhý úsek, přičemž zde měl nesprávně zaznamenat polohu obou vozidel. Ze správního spisu plyne, že tento snímek nebyl použit ke zjištění, zda je daný úsek rovný či nikoli, ale k zobrazení stoupání v daném místě (viz označení snímku ve správním spise „stoupání v místě měření na daném úseku – aplikace Mapy.cz“). Zaznamenaná úsečka sloužila k určení bodů, jejichž výškový rozdíl má být v aplikaci zobrazen, nikoli k zobrazení roviny v místě měření. O charakteru místa měření bylo usuzováno z ostatních snímků. Podoba místa měření je bez jakýchkoliv pochybností zřejmá ze založených snímků „místo měření – pohled na příjezd od Černé v Pošumaví“, „místo měření Hůrka – pohled ze stanoviště hlídky (směr Černá v Pošumaví)“ a „celkový letecký pohled na místo měření Hůrka – aplikace Mapy.cz“. Na těchto snímcích je při jejich srovnání se snímkem z průběhu měření, na kterém je zachycena odbočka a lampa veřejného osvětlení, možné s určitostí osvědčit, že měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo napohled na rovném úseku, nikoli v zatáčce. Posouzením toho, že bylo měřeno na rovném úseku, se dostatečným způsobem zabýval prvostupňový správní orgán na str. 5 svého rozhodnutí, s čímž se krajský soud zcela ztotožňuje. Žalobce v rámci odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí předložil vlastní výpočet zakřivení pozemní komunikace, z něhož má plynout, že v místě měření se nachází zatáčka. Jako zdroj dat pro svůj výpočet žalobce užil měření leteckého snímku z veřejného mapového serveru. Krajský soud shodně se správními orgány považuje předložený výpočet za neprůkazný. Žalobce pouze v obecné rovině popisuje postup výpočtu a udává užitý vzorec pro výpočet. Krajský soud je toho názoru, že existují důvodné pochybnosti o správnosti vstupních dat, jejichž správnost a úplnost nelze s ohledem na naznačený postup získání verifikovat. Prezentovaný výpočet není zpracován osobou odborně způsobilou a jedná se toliko o laický náhled žalobce. Není zřejmé, na základě čeho žalobce přesně určil postavení měřicího a měřeného vozidla na mapě, tedy i vzdálenost, kterou má měřit. V oznámení o přestupku jsou uvedeny souřadnice S-JTSK místa měření, nicméně tyto souřadnice jsou pouze orientačního charakteru s přesností na několik jednotek až desítek metrů. Sama poloha přitom podle obsahu správního spisu nebyla zjištěna certifikovaným měřičem polohy. Žalobce rovněž zcela evidentně neví, kde bylo měřicí vozidlo ustaveno, neboť uvedené souřadnice podle založených map staví měřicí vozidlo cca doprostřed pozemní komunikace, na které měření probíhalo, zatímco skutečná poloha vozidla byla podle založených fotografií na autobusové zastávce mimo jízdní pruh proti směru jízdy vozidla žalobce (viz fotografie z místa měření). Krajský soud uzavírá, že žalobcem předkládaný výpočet není podložen relevantními daty a popis průběhu zjišťování poloměru zatáčky neumožňuje exaktní zpětnou kontrolu pro ověření jeho správnosti. Z uvedených důvodů se krajský soud ztotožňuje s hodnocením žalovaného, který předložené námitky žalobce v kontextu shromážděných podkladů a principu měření hodnotil jako čistě hypotetické. Jak uvedl krajský soud výše, žalovaný vyhodnotil dostupnou fotodokumentaci se závěrem, že v daném místě se zatáčka, která by znemožňovala měření, nenachází. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemá krajský soud v kontextu žalobcem uplatněných námitek za zpochybněné, že rychlost jeho vozidla byla měřena na rovném úseku v dostatečné délce. Správní orgány se s námitkami žalobce vypořádaly přezkoumatelným a dostatečným způsobem. Částečnou strohost jejich vypořádání nelze pokládat za vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Z uvedených důvodů krajský soud neprovedl žalobcem navržený důkaz - předloženou částí návodu k obsluze rychloměru k prokázání nemožnosti měření rychlosti v zatáčce a k nárokům kladeným na stanoviště pro měření rychlosti, neboť nebylo prokázáno, že vybrané stanoviště by se nacházelo v zatáčce, stejně tak nebylo prokázáno, že vybrané stanoviště by trpělo jinými vadami. Z tohoto důvodu bylo shledáno dokazování podoby stanoviště podle návodu k obsluze rychloměru za nadbytečné. Žalobce dále namítá, že navrhoval provést měření pozemní komunikace v daném místě za účelem prověření jejího zakřivení. Žalobce namítl, že žalovaný tento důkazní návrh opomněl. Žalobce tento důkazní návrh vznesl až v rámci odvolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný na tento důkazní návrh nikterak nereagoval, nezahrnul jej do výčtu odvolacích námitek a ani jej přímo nevypořádal. Namísto toho však žalovaný shrnul zjištěný skutkový stav, k čemuž poukázal na jednotlivé skutečnosti, ze kterých považuje skutkový stav za zjištěný. Důkazní návrh žalobce může být sice hodnocen vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu ohledně zakřivení vozovky jako nedůvodný, stojící na samé hraně absurdnosti, nicméně i přesto byl žalovaný povinen na vznesenou námitku řádným způsobem reagovat, což však neučinil, čímž zatížil své rozhodnutí procesní vadou, která však podle hodnocení krajského soudu neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z podkladů založených ve správním spise je zcela zřejmé, že měření rychlosti žalobcova vozidla nebylo provedeno v zatáčce. Z toho důvodu je krajský soud přesvědčen, že byť žalovaný fakticky opomněl důkazní návrh žalobce, toto opomenutí nemohlo jakkoli zasáhnout do práv žalobce. V tomto případě tedy pochybení žalovaného nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu lze důvodně předpokládat, že provedení žalobcem navrhovaného důkazu či jeho vypořádání by nemělo vliv na výrok rozhodnutí samotný. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 636/02, uveřejněném pod č. 20 ve svazku 30 nálezů a usnesení Ústavního soudu, který uvedl, že o „vadu řízení před správním orgánem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se jedná tehdy, nelze-li dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdy by k této vadě řízení vůbec nedošlo.“ S tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 7 As 45/2015 – 32, publikovaném ve Sbírce NSS pod č. 4227/2015, když uvedl, že „vada řízení před správním orgánem je pro soudní přezkum relevantní pouze tehdy, mohla-li mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy pokud existuje alespoň teoretická možnost, aby procesní pochybení mělo vliv na přezkoumávané rozhodnutí.“ Krajský soud pro úplnost poukazuje na skutečnost, že podle oznámení o konání ústního jednání dne 6. 8. 2015 ze dne 14. 7. 2015 se po samotném ústním jednání mělo konat místní šetření v místě měření (viz věta poslední oznámení). Z protokolu o ústním jednání se podává, že jednání bylo na návrh obecného zmocněnce odročeno za účelem výslechu svědka. Z protokolu je zřejmé, že avizované místní šetření následně neproběhlo, neboť jinak by o tom musel být záznam v protokolu. Nicméně ze str. 4 prvostupňového rozhodnutí se podává, že správní orgán skutečně cosi jako „místní šetření“ provedl (neznámo kdy), stejně jako ze str. 5, kde uvedl, že vlastním šetření na místě ověřil, že se zde zatáčka nenachází. Provedení „místního šetření“ nasvědčují i pořízené fotografie z místa měření. Je však nutno zdůraznit, že s ohledem na obsah správního spisu se o místní šetření, ohledání místa ve smyslu § 54 správního řádu nejednalo. Prvostupňový správní orgán pořízené fotografie při „vlastním šetření“ provedl jako listinný důkaz na ústním jednání dne 6. 8. 2015 za účasti obecného zmocněnce žalobce. Opět se jedná o vadu řízení, spočívající v provedení místního šetření mimo ústní jednání bez předchozího vyrozumění žalobce (§ 51 odst. 2 správního řádu). Uvedená vada však byla částečně zhojena tím, že žalobce byl seznámen s pořízenou fotodokumentací ve formě listinného důkazu na ústním jednání. Námitku žalobce o neseznámení s podklady rozhodnutí, a to s návodem k obsluze rychloměru, metodikou k vyhodnocování snímků a šablonou, ze kterých správní orgány vycházely, aniž by jimi bylo prováděno dokazování, shledal krajský soud důvodnou. Z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je zcela zřejmé, že za užití návodu k obsluze rychloměru, metodiky k vyhodnocování snímků a šablony tento orgán ověřoval platnost měření rychlosti žalobcova vozidla. Prvostupňový správní orgán na str. 6 svého rozhodnutí uvedl, že své závěry o poloze vozidla na snímku opírá i o citaci z uvedených dokumentů; „tento fakt podporuje i citace z návodu k měřiči rychlosti a metodiky vyhodnocování snímků.“ V odůvodnění samém nejsou zvýrazněny přímé citace z těchto listin, nelze tudíž jednoznačně určit, v jakém případě vychází správní orgán z vlastních znalostí, kde uvedené listiny parafrázuje a kde je výslovně cituje. Uvádí-li však správní orgán, že v rámci svého rozhodnutí tyto listiny cituje a vychází z nich, je nutné tyto listiny považovat za podklady rozhodnutí ve smyslu § 50 správního řádu. Krajský soud je přesvědčen, že prvostupňový správní orgán pochybil, nezahrnul-li návod k obsluze rychloměru, metodiku vyhodnocování snímků a záznam z měření s přiloženou šablonou mezi podklady rozhodnutí a nezařadil-li je do správního spisu, neboť z těchto podkladů evidentně vycházel při svém rozhodování, tj. při posuzování viny žalobce za přestupek. Ačkoliv lze předpokládat, že obecný zmocněnec žalobce je osobou znalou návodu k obsluze, metodiky vyhodnocování snímků a šablon, nelze s ohledem na znění § 36 odst. 3 správního řádu konstatovat než, že nezahrnutím těchto listin do podkladů rozhodnutí a jejich nezařazením do správního spisu, ač byly evidentně jako podklady rozhodnutí užity, je založena zásadní procesní vada řízení, která je dalším důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu se jako významný podklad rozhodnutí jeví záznam z měření s přiloženou šablonou, neboť i kdyby obecný zmocněnec žalobce znal obecně šablonu a práci s ní, nemohl bez dalšího předjímat, jaké závěry správní orgán z přiložení šablony ke snímku dovodí. Žalobce měl v řízení právo být seznámen se všemi podklady rozhodnutí, tak aby se k nim mohl vyjádřit a patřičně na ně před vydáním rozhodnutí reagovat. Z uvedených listin evidentně vycházel i žalovaný v napadeném rozhodnutí, který přesto obsah správního spisu o tyto listiny nedoplnil a taktéž s nimi žalobce neseznámil podle § 36 odst. 3 ve spojení s § 93 odst. 1 správního řádu. Jakkoliv šablona zcela zjevně slouží pouze jako pomůcka k jednoduššímu posouzení snímku z měření, vyhodnocení snímku je jistě možné i bez této šablony. Ovšem pokud taková šablona podle výslovného obsahu obou správních rozhodnutí byla v řízení užita, měl být výsledný snímek s použitou šablonou součástí správního spisu a jako s podkladem rozhodnutí s ním měl být žalobce seznámen. Vyrozumění o seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu ze dne 14. 10. 2015 tak nezahrnovalo možnost žalobce seznámit se se všemi podklady rozhodnutí, neboť všechny užité podklady nebyly součástí správního spisu. V uvedeném postupu správního orgánu prvního stupně a potažmo i žalovaného spatřuje krajský soud procesní vadu řízení, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Přiložení šablony k ověření snímku je podrobně popsáno na str. 5 prvostupňového rozhodnutí a užití šablony představuje nosný důvod pro odmítnutí žalobcovy námitky o nesprávné poloze měřeného vozidla na snímku. Správní orgán prvního stupně za použití šablony ověřil, že vozidlo bylo změřeno řádně. Hodnocení snímku za pomocí šablony bylo tudíž podstatným podkladem pro rozhodnutí, s nímž měl být žalobce seznámen, aby mohl uplatňovat své námitky. Tím, že tak učiněno nebylo, byl žalobce zbaven možnosti účinné obhajoby, kterou byl následně nucen přenést až do soudního řízení správního. Sluší se přitom podotknout, že žalobce, resp. jeho obecný zmocněnec nebyl ve správním řízení pasivní a aktivně vystupoval na obhajobu žalobce (účast na ústním jednání, písemné vyjádření v prvostupňovém řízení, odůvodněné odvolání). Soudní řízení správní přitom neslouží jako aktivní prostředek k nápravě závažných procesních pochybení správních orgánů. Jakkoliv si krajský soud opomenuté podklady řízení opatřil, neprováděl jimi samostatně dokazování, neboť by tím zásadním způsobem nahrazoval činnost správních orgánů. Vzhledem k tomu, že správní orgány v tomto směru pochybily, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí a ponechal tak nápravu tohoto procesního pochybení zcela v dispozici žalovaného. Námitkami ohledně pozice měřeného vozidla žalobce na snímku z měření se krajský soud s ohledem na již shora konstatované nedostatečné zjištění skutkového stavu ve vztahu ke způsobu ustavení měřicího vozidla a ve vztahu k vytknuté procesní vadě nemohl zabývat, neboť nebylo postaveno na jisto, že měřicí vozidlo bylo ustaveno patřičným způsobem a měření rychlosti nebylo zatíženo případným pochybením v postupu ustavení měřicího vozidla a zda příp. zjištěná vada ustavení měřicího vozidla mohla mít vliv na správnost měření. Správné ustavení měřicího vozidla přímo souvisí s podobou snímku z průběhu měření vozidla. Poloha vozidla na snímku byla ověřována za pomocí šablony, přičemž s tímto podkladem řízení žalobce nedostal možnost se seznámit, jak již bylo uvedeno shora. Namítá-li žalobce pouze zcela obecným způsobem, že tvrzení žalovaného, že definice zatáčky podle návodu k obsluze je pouze informativní, je nepřezkoumatelné, nemá krajský soud důvod se odchylovat od své rozhodovací praxe. Žalobce relevantní způsobem toto hodnocení žalovaného nezpochybňuje a krajský soud již v minulosti toto tvrzení správního orgánu přijal (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 54 A 3/2016 – 61). S ohledem na skutečnost, že v této věci nebylo prokázáno, že měření rychlosti žalobcova vozidla by proběhlo v zatáčce, je ovšem nutné konstatovat, že jakékoli závěry v tomto směru jsou pro účely tohoto soudního přezkumu nadbytečné. Námitky žalobce směřující vůči zjištění nejvyšší povolené rychlosti v místě měření shledal krajský soud nedůvodnými. Z výslechu policistů, kteří provedli měření rychlosti žalobcova vozidla, se bez jakýchkoli pochybností podává, že před započetím měření zkontrolovali dopravní značení v daném místě. Vedle toho prvostupňový správní orgán sám dotazem na příslušný silniční správní úřad zjistil, že v daném místě nebyla v dané době upravena nejvyšší povolená rychlost odlišně od zákonné úpravy. Vedle toho prvostupňový správní orgán zajistil při vlastním „místním šetření“ fotografie daného místa, na kterých není zřejmá přechodná ani trvalá úprava nejvyšší povolené rychlosti. Tyto fotografie byly sice pořízeny až s určitým časovým odstupem (neznámo kdy), nicméně navrhoval-li žalobce prověření dopravního značení v daném místě, je možné z těchto fotografií vyjít. Krajský soud opětovně konstatuje, že prvostupňový správní orgán neprovedl procesně použitelné ohledání místa za účelem prověření nejvyšší povolené rychlosti v daném místě, nicméně obstaral sadu fotografií, které lze ke zjištění skutkového stavu použít jako listinné důkazy. Těmito fotografiemi bylo v průběhu řízení dokazováno. Žalobce v rámci svých tvrzení zůstal zcela v teoretické rovině, uvádí-li, že blíže neurčený subjekt mohl v daném úseku umístit dopravní značku, kterou byla nejvyšší povolená rychlost v obci upravena na 70 km/h. Jeho žalobní tvrzení je v tomto směru nedostatečné, neprůkazné, a tudíž nedůvodné. Námitky žalobce směřující vůči vadám výroku prvostupňového správního rozhodnutí shledává krajský soud nedůvodnými. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje krajský soud za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „k trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1, věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedenou judikaturu nepovažuje krajský soud za přiléhavou, neboť se vztahuje výhradně k otázce retroaktivity právních norem a trestání jednání podle normy, která je v průběhu času nejpříznivější. Uváděná judikatura nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu retroaktivity neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a musel by být obsažen ve výroku rozhodnutí o přestupku v souladu s § 77 zákona o přestupcích. O počtu přičítaných bodů navíc přestupkový správní orgán nerozhoduje. Jak již bylo uvedeno, nejedná se o sankci podle přestupkového zákona. Počet přičtených bodů je důsledkem pravomocného rozhodnutí o přestupku a vyplývá ze zákonodárcem přijaté tabulky, která jednotlivým jednáním přiřazuje určitou bodovou hodnotu. Tento postup je postupem autonomním ve vztahu k řízení o přestupku, resp. je postupem následným. Krajský soud obdobně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 78 A 12/2016 – 30, z jehož právní věty se podává, že „vyslovovat případný bodový postih řidiče již v rozhodnutí o přestupku správnímu orgánu rozhodujícímu o přestupku nepřísluší, neboť bodový postih se realizuje záznamem bodů v registru řidičů, který obecní úřad obce s rozšířenou působností činí až ex post, konkrétně až poté, co rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nabude právní moci a orgán, který sankci za přestupek uložil, doručí toto rozhodnutí obecnímu úřadu [§ 123b odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích].“ Námitku neuvedení formy zavinění ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí mj. obsahovat formu zavinění. Ve výroku rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je uvedeno, že žalobce „v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci…“. Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o přestupcích, které definuje nedbalostní zavinění, pojmově nerozlišuje, zda se jedná o nedbalost vědomou či nevědomou. Z toho důvodu nebyl ani správní orgán povinen výslovně rozlišit, zda se jednalo o vědomou nedbalost či nevědomou nedbalost. Nerozlišení těchto forem nedbalosti nemá vliv na výrok o vině jako takové. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 – 37, v němž uvedl, že „pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že je povinností správních orgánů ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost [srov. znění § 4 odst. 1 zákona o přestupcích: Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.]. To sice neznamená, že by správní orgán nebyl vůbec povinen posoudit, zda stěžovatel spáchal přestupek v nedbalosti vědomé či nevědomé, neboť jde o jednu z okolností významných pro rozhodování o výši sankce. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však plně postačí, promítne-li se takové posouzení do odůvodnění rozhodnutí o přestupku, což v projednávané věci bylo splněno.“ Žalobce rovněž namítl, že správní orgány dostatečným způsobem neodůvodnily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že žalobce jednal ve vědomé nedbalosti. Uvedenou námitkou se krajský soud nezabýval, neboť napadené rozhodnutí zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, což by mohlo mít v dalším řízení příp. vliv na výrok o vině, tudíž nelze nyní předjímat, zda je závěr o zavinění žalobce ve formě nedbalosti vědomé správný a dostatečně odůvodněný či nikoliv. Nejprve musí být postaven na jisto zjištěný skutkový stav a vina žalobce jako taková. Další žalobní námitku žalobce směřoval vůči užití nesprávného znění ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého byla žalobci uložena sankce. Správní orgány užily znění tohoto zákona ke dni spáchání přestupku, avšak v době mezi vydáním prvostupňového správního rozhodnutí a napadaného rozhodnutí došlo k přečíslování příslušných ustanovení zákona. Do znění zákona o provozu na pozemních komunikacích byl ke dni účinnosti 20. 2. 2016 vložen nový odstavec 4, v důsledku čehož došlo k posunutí dosavadních odstavců v předmětném ustanovení, čímž odstavec do dne 19. 2. 2016 označený jako 4 byl posunut a přečíslován na odst.

5. Dikce předmětného ustanovení nebyla věcně změněna. Jak vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 – 126, „správní orgán vychází při vydání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde je v době rozhodování. Totéž platí i o rozhodnutí odvolacího správního orgánu (např. již rozhodnutí prvorepublikového NSS ze dne 20. 10. 1925, sp. zn. 8179/25, Boh. A. č. 5975/26), což lze dovodit i z § 75 odst. 1 s. ř. s. Pokud správní soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu (zpravidla odvolacího orgánu) dle skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, pak i samo rozhodnutí (odvolací) musí vycházet ze stavu v době svého vydání.“ Jak žalovaný uvedl ve svém vyjádření k žalobě, při svém rozhodování měl změnu právní úpravy reflektovat a prvostupňové správní rozhodnutí v tomto směru změnit. S ohledem na charakter změny právní úpravy spočívající v pouhém přečíslování jednotlivých odstavců bez jakékoliv změny práv a povinností v těchto ustanoveních obsažených, je však nutné dospět k závěru, že toto pochybení žalovaného nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce s tímto pochybením žalovaného spojuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, aniž by uvedl, jaké by byly negativní důsledky takového zásahu do jeho veřejných subjektivních práv. Nelze se ani ztotožnit s žalobcem tvrzenou nesrozumitelností či nepřezkoumatelností rozhodnutí, stejně tak s jeho nezákonností pro absenci ustanovení, podle kterého byla žalobci uložena sankce. Krajský soud považuje označení uvedeného ustanovení ve výroku za zcela srozumitelné a přezkoumatelné, k čemuž jej vede i skutečnost, že i samotnému žalobci je zcela zjevně zřejmé, podle jakého ustanovení, za jaké provinění a proč mu byla sankce uložena. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že tato vada by neměla sama o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí, nicméně s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí z jiných důvodů apeluje krajský soud na žalovaného, aby se uvedenému pochybení ve svém novém rozhodnutí příp. vyvaroval. Námitkami ve vztahu k nenaplnění materiální stránky přestupku se krajský soud taktéž nemohl s ohledem na výsledek tohoto řízení zabývat, neboť by tím předjímal závěry správních orgánů. Krajský soud v tomto kontextu pouze odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012 - 28, který na přezkoumávanou věc bez dalšího dopadá. Nejvyšší správní soud uvedl, že „zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011 - 62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost dosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Lze tak shrnout, že v případě, kdy určitým jednáním budou sice naplněny formální znaky skutkové podstaty daného správního deliktu, ale současně budou existovat natolik významné okolnosti, které budou vylučovat, aby daným jednáním byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem, nedojde k naplnění materiálního znaku daného správního deliktu. Takové jednání poté nemůže být označeno za správní delikt a tudíž ani nemůže dojít k uložení sankce za jeho spáchání.“ Žalobce v souvislosti s touto námitkou odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, s tím, že je nutné se zabývat tím, zda konkrétní okolnosti případu nesnížily obecnou závažnost jednání, jež naplnilo formální znaky přestupku, pod úroveň odůvodňující trestní postih. Žalobce však žádné takové okolnosti neuvedl. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku mj. uvedl, že „lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ Bude-li žalobci v dalším řízení prokázáno, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 23 km/h, uvádí k naplnění materiální stránky přestupku krajský soud následující. Překročení stanovené rychlosti 50 km/h v obci o 23 km/hod je natolik významným porušením právní povinnosti, že nelze ani uvažovat o tom, že by zde mohla být dána nějaká okolnost, která by snížila nebezpečnost jednání tak, aby bylo možno konstatovat, že jednání žalobce nebylo přestupkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 33/2017 – 36). Námitkami směřujícími vůči nedostatečnému odůvodnění výše uložené sankce a nedostatečnému vypořádání se s námitkami žalobce se krajský soud nemohl zabývat, neboť zrušil napadené rozhodnutí s tím, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Vina žalobce bude muset být ve správním řízení posouzena znovu, a tudíž je nyní předčasné hodnotit uloženou sankci a její odůvodnění. V případě, že pro nedostatečně zjištěný skutkový stav neobstál výrok o vině žalobce, nemohl ve své podstatě obstát ani výrok o trestu. S ohledem na konstatovaný nedostatečně zjištěný skutkový stav a pro zjištěnou procesní vadu řízení krajský soud napadené rozhodnutí bez jednání zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. V dalším řízení bude žalovaný povinen vypořádat se s rozpory ve výpovědích obou svědků – policistů, kteří provedli měření rychlosti žalobcova vozidla, a uvážit, zda jimi uváděné skutečnosti vnáší pochybnosti ohledně správnosti postupu ustavení měřicího vozidla v kontextu žalobcem vznesených námitek v průběhu správního řízení. Žalovaný posoudí, zda mají rozpory ve výpovědích svědků vliv na zjištěný skutkový stav s ohledem na nezbytnost zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Žalovaný by měl postavit na jisto, jakým způsobem má probíhat ustavení měřicího vozidla, je-li měřeno užitým způsobem, tedy z vybraného stanoviště, kdy měřicí vozidlo opakovaně vyjíždí za potencionálními přestupci a následně se na měřicí stanoviště vrací. Současně s tím bude žalovaný povinen vyhodnotit snímek z měření rychlosti žalobcova vozidla a posoudit, zda eventuální pochybení policistů při ustavení měřicího vozidla mělo faktický vliv na výsledek měření rychlosti žalobcova vozidla, je-li to možné ze snímku samotného, případně při použití pomůcek, s dostatečnou určitostí ověřit. Pokud žalovaný nedisponuje dostatečnými znalostmi k posouzení snímku z měření rychlosti, je k jeho zvážení, zda si nevyžádá posouzení tohoto snímku kvalifikovanou osobou. Na základě zjištěného poté žalovaný formuluje závěry o tom, zda bylo měřicí vozidlo ustaveno v souladu s návodem k obsluze a zda bylo měřicí zařízení užito v souladu s návodem k obsluze. Bude-li zjištěno, že měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo v rozporu s návodem k obsluze, zhodnotí žalovaný, zda to má vliv na použitelnost záznamu z měření jako důkazu, přičemž řádně vypořádá námitky žalobce stran umístění vozidla na snímku z měření. Žalovaný se taktéž postará o odstranění vytknuté vady řízení podle § 36 odst. 3 a § 50 správního řádu. Po novém zhodnocení skutkového stavu věci žalovaný zhodnotí, zda obstojí závěry prvostupňového správního orgánu o vině žalobce za spáchání přestupku či nikoliv. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1.428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8.228 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11.228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení