72 Co 376/2024 - 202

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0], [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 40 506 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. července 2024, č. j. 33 C 90/2024-177, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 40 506 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 506 Kč za dobu od 19. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané dne 23. 4. 2024, kterou se po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení domáhala na žalované zaplacení částky 40 506 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které představuje rozdíl mezi pojistným v celkové výši 55 302 Kč zaplaceným žalobkyní žalované na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění „[název] č. [číslo]“ uzavřené dne 21. 6. 2011 a částkou 14 796 Kč, která byla žalovanou žalobkyní ve formě odbytného vyplacena. Důvod neplatnosti pojistné smlouvy žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaná byla podle pojistných podmínek oprávněna snižovat počet podílových jednotek na účtu pojistníka (skrze jejichž hodnotu se vypočítávala výše pojistného plnění) o poplatky, které nebyly ujednány určitým způsobem. Tvrdila, že sazebník poplatků i další důležitá upřesnění podmínek pojištění byly obsaženy v tzv. specifikaci podmínek pojištění, která jí však nebyla nikdy předána. Nadto dle žalobkyně pojistná smlouva obsahovala ujednání zneužívající povahy ve smyslu článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále také jen „směrnice“), neboť nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Tvrdila, že pojistná smlouva je určitá a srozumitelná, přičemž žalobkyně svým podpisem stvrdila, že s tzv. specifikací pojistných podmínek byla seznámena a souhlasí s ní. Žalovaná v rámci své obrany namítala promlčení žalobou uplatněného nároku. Současně pro případ, že by pojistná smlouva byla shledána neplatnou, namítala započtení žalobkyní tvrzené pohledávky na svou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyni vzniklo tím, že jí byla na základě pojistné smlouvy poskytována pojistná ochrana.

4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování vyšel po skutkové stránce zejména ze zjištění, že mezi žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem byla dne 21. 6. 2011 uzavřena pojistná smlouva č. [číslo] s počátkem pojištění dne 1. 7. 2011. V pojistné smlouvy bylo sjednáno investiční životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s měsíčním pojistným ve výši 300 Kč a dále připojištění mj. závažných nemocí a trvalých následků úrazu s konkrétními pojistnými částkami a s celkovým pojistným za připojištění ve výši 286 Kč. V článku X. smlouvy je obsaženo prohlášení žalobkyně coby pojistníka, že byla seznámena se Specifikací [název] (dále také jen „Specifikace“) a souhlasí s jejím obsahem, a dále, že před uzavřením smlouvy obdržela Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění osob ze dne 1. 1. 2010 (dále jen „VPP“) a Zvláštní pojistné podmínky pro pojištění [název]/01.02.2011 (dále jen „ZPP“). Pojistná smlouva neobsahovala ujednání o poplatcích či nákladech, které by byly hrazeny ze sjednaného pojistného. Ve Specifikaci bylo uvedeno, že roční poplatek na úhradu počátečních nákladů činí 8 % z počtu počátečních jednotek ročně a strhává se po dobu trvání pojištění v jeho výroční den. Žalovaná zaslala žalobkyni výroční dopisy vyhotovené ke dni 1. 7. 2015, 1. 7. 2016, 1. 7. 2017 a 1. 7. 2018, ve kterých ji informovala o platbách pojistného a o stavu a pohybech na podílovém účtu. Žalobkyně zaplatila žalované na základě pojistné smlouvy pojistné v celkové výši 55 302 Kč, přičemž poslední úhrada se uskutečnila dne 3. 6. 2019. Žalobkyně navrhla v červnu 2019 ukončení pojištění, což žalovaná akceptovala ke dni 1. 8. 2019. Žalobkyně vyzvala žalovanou výzvou doručenou dne 3. 4. 2024 k vydání bezdůvodného obohacení.

5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce. S poukazem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) aplikoval přitom právní úpravu účinnou ke dni uzavření pojistné smlouvy a obsaženou v zákoně č. 40/1064 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“). V obecné rovině konstatoval, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotné pojistné smlouvě, nýbrž mohou být obsažena i v dalších dokumentech, typicky v pojistných podmínkách. V poměrech projednávané věci pak považoval za podstatné, zda z pojistné smlouvy i ostatních smluvních dokumentů mohlo být oběma smluvním stranám ke dni sjednání pojistné smlouvy zřejmé, jaká je cena plnění, respektive zda pojistné na investiční životní pojištění je určeno na krytí pojistného nebezpečí a v plné výši představuje investici a úsporu, nebo zda a v jaké výši je z něj hrazena úplata pojistiteli v podobě poplatku na úhradu počátečních nákladů. Dospěl přitom k závěru, že výši zmíněné úplaty (poplatku) z dostupných smluvních dokumentů k okamžiku uzavření smlouvy zjistit nelze. Nadto dle soudu prvního stupně výši počátečních nákladů nelze ke dni uzavření pojistné smlouvy určit již jen proto, že je závislá na průběhu a trvání pojištění a lze ji finálně vypočítat teprve na konci pojištění. Uvedené pak hodnotil jako podstatný nedostatek, neboť při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované zaplatí. Dospěl tedy k závěru, že předmětná pojistná smlouva je pro neurčitost absolutně neplatná. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu se z uvedeného důvodu již nezabýval tím, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených a zneužívajících ujednání, a svou pozornost soustředil na vypřádání bezdůvodného obohacení smluvních stran z neplatné smlouvy, respektive na důvodnou žalovanou vznesené námitky promlčení. Uzavřel, že žalobkyně mohla neurčitost smluvních ujednání rozpoznat již v okamžiku uzavření pojistné smlouvy, a tudíž objektivní i subjektivní promlčecí lhůta začala běžet okamžikem zaplacení každé jednotlivé částky pojistného. Vzhledem k tomu, že poslední úhrada pojistného byla provedena dne 3. 6. 2019, uplynula dle soudu prvního stupně do podání žaloby v této věci subjektivní dvouletá promlčecí lhůta i tříletá objektivní lhůta (§ 107 obč. zák.), a tudíž žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je celý promlčen. S ohledem na uvedený závěr se pak již soud prvního stupně pro nadbytečnost blíže nezabýval žalovanou vznesenou námitkou započtení, pouze konstatoval, že při neplatnosti pojistné smlouvy žádná pojistná ochrana žalobkyně neexistovala. Ze všech uvedených důvodů pak žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že v řízení procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Namítala existenci odvolacích důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), e), g) o.s.ř. Vyjádřila názor, že napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty při neplatnosti pojistné smlouvy. Zdůraznila, že stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty soudem prvního stupně v návaznosti na uzavření smlouvy a následné platby pojistného neobstojí, a namítala, že uvedeným postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla prokázána její vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy. Dovozovala tedy, že v daném případě nelze vycházet ze subjektivní promlčecí lhůty, nýbrž z objektivní promlčecí lhůty dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“), na kterou již v řízení před soudem prvního stupně poukázala. Upozornila, že vznikne-li právo na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku nepřiměřených smluvních ujednání a prosazení tohoto práva brání vnitrostátní právní úprava, např. promlčení, pak tuto vnitrostátní právní úpravu nelze aplikovat a soudy musí vycházet přímo z práva Evropské unie. Zdůraznila, že jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy nebyla ze strany žalované záměrně seznámena s celým obsahem pojistné smlouvy, když neměla k dispozici klíčové údaje pro posouzení výhodnosti/vhodnosti produktu. Dle žalobkyně tak nebyla naplněn požadavek na tzv. kvalifikované rozhodnutí o uzavření smlouvy, a v důsledku toho je nutné posoudit ujednání pojistné smlouvy v režimu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních, respektive ve smyslu § 52 a násl. obč. zák. Dovozovala, že podle zmíněné právní úpravy jsou napadená smluvní ujednání jakožto zneužívající absolutně neplatná, a s ohledem na jejich neoddělitelnost je rovněž neplatná pojistná smlouva jako celek. Vyjádřila názor, že napadená smluvní ujednání je nutné posuzovat primárně z hlediska jejich zneužívajícího charakteru, a to zejména v případě spotřebitelského vztahu. Namítala, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, který preferuje výklad, na jehož základě nelze zmíněnou směrnici aplikovat, je v rozporu s judikaturou SDEU a Ústavního soudu, neboť ve svém důsledku vede ke krácení ochrany spotřebitelů. Zdůraznila, že pro uvedený postup v dané věci neexistuje žádný legitimní důvody, a to zejména za situace, kdy ona stávající stav žádným způsobem nezavinila a žalovaná vědomě využila zneužívající smluvní ujednání ve svých pojistných smlouvách, aby zvýšila jejich atraktivitu. Vytýkala soudu prvního stupně, že pokud uvedené závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku aproboval, ve vztahu k žalované ji jako spotřebitele znevýhodnil. Dále namítala, že námitka promlčení vznesená žalovanou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a její vznesení je zjevným zneužitím práva ze strany žalované. Poukázala na to, že žalovaná věděla či musela vědět o neplatnosti svých pojistných smluv, toto pochybení nijak neřešila, a naopak se řadu let vědomě bezdůvodně obohacoval na úkor svých klientů. Vyjádřila názor, že takovému chování nelze poskytnout ochranu, jak to učinil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, neboť žalovaná tak ve výsledku námitkou promlčení těží z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání. Namítala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, když soud prvního stupně se s podstatnou částí její argumentace řádně nevypořádal, a porušil tak její právo na spravedlivý proces. Ze všech uvedených důvodů tedy závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná s odvoláním žalobkyně vyjádřila nesouhlas s tím, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné. Dle žalované předmětná pojistná smlouva netrpí žádnými vadami, které by mohly způsobit její neplatnosti, a neobsahuje ani zneužívající či skrytá ujednání. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v níž soudy opakovaně odmítly aplikovat žalobkyní poukazovanou judikaturu SDEU o promlčení na spory z pojistných smluv, jelikož tato se váže ke specifické úpravě spotřebitelských úvěrů. Setrvala na svém názoru, že žalobkyně mohla jí namítanou neurčitost pojistné smlouvy rozpoznat již při jejím podpisu, respektive nejpozději při doručení každého výročního dopisu, v němž byly taktéž všechny zásadní a základů údaje uvedeny. Souhlasila se závěrem soudu prvního stupně o promlčení celého žalobou uplatněného nároku a poukázala na to, že rozpor s dobrými mravy lze spatřovat pouze v jednání žalobkyně, která využívá situace, kdy jí za trvání pojistné smlouvy nevznikla pojistná událost a je nyní pro ni výhodné domáhat se neplatnosti pojistné smlouvy a vrácení veškerého zaplaceného pojistného. Zdůraznila, že žalobkyně zcela odhlíží od poskytování pojistné ochrany jako neoddělitelné součásti pojistné smlouvy. Zopakovala, že kromě dokumentu Specifikace obsahují některá ujednání o poplatcích a způsobu jejich určení také pojistné podmínky, přičemž jejich předání a převzetí žalobkyně nikdy nesporovala. Poukázala na to, že v jiných řízení vedených u Městského soudu v Praze v obdobných věcech byly vyslechnuti pojišťovací zprostředkovatelé, kteří potvrdili, že k samotné pojistné smlouvě vždy předávali všechny související dokumenty včetně Specifikace. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že ujednání obsažená v pojistné smlouvě a v souvisejících dokumentech nejsou neplatná, nejsou v rozporu se zákonem, s evropským právem či s dobrými mravy. Zdůraznila, že ač je investiční životní pojištění složitějším produktem, neobsahuje zneužívající ujednání či skryté poplatky, jde o produkt jasně, určitě a srozumitelně definovaný, který má přesná pravidla a je tvořen v souladu se zákonem. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

8. Odvolací soud v souladu s § 214 odst. 1 o.s.ř. nařídil k projednání odvolání ústní jednání. Nevyhověl přitom žádosti žalobkyně o odročení ústního jednání ze dne 9. 12. 2024, když jejímu předchozímu právnímu zástupci žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] bylo předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 11. 12. 2024 doručeno dne 1. 11. 2024, výkon advokátní činnosti byl jmenovanému zástupci pozastaven ke dni 19. 11. 2024 a žalobkyně teprve dne 9. 12. 2024 udělila plnou nové právní zástupkyni [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0]. Důvod, pro který žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně žádala o odročení jednání (nemožnost právní zástupkyně řádně se seznámit s předmětem řízení), tak nelze při respektu k zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení považovat za důležitý, neboť netkví v okolnostech nezávislých na vůli žalobkyně, nýbrž ve skutečnosti, že k řešení svého právního zastoupení přistoupila až bezprostředně před konáním nařízeného jednání.

9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci a na jeho základě pak dospěl též k věcně správnému právnímu závěru o promlčení žalobou uplatněného nároku. Nelze přitom přisvědčit důvodnosti odvolací námitky žalobkyně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, když v daném případě je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, na jaké skutkovém a právním základě soud prvního stupně o žalobou uplatněném nároku rozhodl a současně obsah odvolání žalobkyně svědčí o tom, že jí vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku jí zjevně nebránily ve formulaci odvolacích námitek a v uplatnění odvolací argumentace a práv odvolatele. Za této situace nelze napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotit jako nepřezkoumatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018).

11. Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout platbami pojistného na základě neplatné pojistné smlouvy. S ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení postupoval soud prvního stupně správně, pokud svou pozornost zaměřil na otázku, zda žalobou uplatnění nárok je či není promlčen a zda jej lze žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k datu sjednání pojistné smlouvy (21. 6. 2011) a § 3036 o. z. otázku promlčení správně posuzoval dle § 107 obč. zák. Podle této právní úpravy se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní a v tříleté objektivní promlčecí době, respektive v případě úmyslného bezdůvodného obohacení v desetileté objektivní promlčecí době.

12. V otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. je judikatura ustálená v názoru, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit (srovnej nález Ústavního soudu z 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).

13. Ve světle citované judikatury bez dalšího neobstojí závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně od uzavření pojistné smlouvy znala veškeré skutkové okolnosti, z nichž si mohla učinit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy. Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že zjištěné okolnosti neopodstatňují závěr o tom, že žalobkyně mohla mít již v okamžiku uzavření pojistné smlouvy subjektivní vědomost o nákladovosti a ekonomické nevýhodnosti sjednaného pojištění, z niž dovozuje neplatnost pojistné smlouvy. Z provedeného dokazování nicméně plyne, že takovou vědomost mohla získat za trvání pojistného vztahu na základě žalovanou zaslaných výročních dopisů (2015 až 2018) obsahujících informaci o stavu a pohybech na podílovém účtu žalobkyně, jakož i o odečítaných položkách v podobě rizikového pojistného, počátečních nákladů a dalších poplatků. Prokazatelně pak žalobkyně musela získat subjektivní vědomost o všech skutkových okolnostech v uvedeném směru nejpozději k okamžiku ukončení pojistné smlouvy dne 1. 8. 2022, kdy bylo v souvislosti s výpočtem vyplaceného odbytného provedeno konečné vyúčtování pojistné smlouvy včetně vyčíslení konkrétní výše odečítaných položek rizikového pojistného, počátečních nákladů a dalších poplatků. Je tedy opodstatněn závěr, že nejpozději ke dni 1. 8. 2019 měla žalobkyně skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení, a tedy, že v případě nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v pojistném zaplaceném do data 1. 8. 2019, uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ke dni 1. 8. 2021. Za situace, kdy k poslední úhradě pojistného došlo dne 3. 6. 2019 a zjištěné skutkové okolnosti neopodstatňují závěr o úmyslném bezdůvodném obohacení žalované, lze uzavřít, že žalobkyně uplatnila svůj žalobní nárok u soudu žalobou podanou dne 23. 4. 2024 po marném uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí lhůty (§ 107 obč. zák.) a její nárok je tak v celém rozsahu promlčen.

14. Odvolací soud neshledává důvodnou odvolací námitku žalobkyně v tom smyslu, že soud prvního stupně měl námitku promlčení vznesenou žalovanou korigovat hlediskem dobrým mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z ustálené judikatury plyne, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 287. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). V posuzované věci žalobkyně netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobkyně, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobkyni jakkoliv přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Za této situace nelze vznesení námitky promlčení ze strany žalované kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

15. Správnost závěru soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku pak nemůže zpochybnit ani odvolací argumentace žalobkyně, kterou se dovolává aplikace závěrů rozsudku SDEU ve věci C-485/19, účinků směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 a právní úpravy k ochraně práv spotřebitele obsažené v § 56 obč. zák. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soud ve skutkově obdobných věcech, z níž plyne, že závěry rozsudku SDEU C-485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné, přičemž podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22).

16. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud shledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení a žalobu zamítl, neboť dovolá-li se účastník důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledává závěr soudu prvního stupně o promlčení, a tedy nevymahatelnosti žalobou uplatněného nároku věcně správným, z důvodu nadbytečnosti a v zájmu hospodárnosti řízení se již nezabýval tím, zda žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení dovozovaný žalobkyní z tvrzené absolutní neplatnosti pojistné smlouvy skutečně existuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021). K jednoznačnému závěru v uvedeném směru by totiž dle názoru odvolacího soudu bylo nutno provést další dokazování k vyřešení soudem prvního stupně ne zcela přesvědčivě vyřešené a dosud mezi účastníky sporné otázky, zda žalobkyně byla před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámena s obsahem dokumentu Specifikace podmínek pojištění [název], a tudíž zda se ujednání v tomto dokumentu obsažená ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě stala součástí mezi účastníky uzavřené pojistné smlouvy.

17. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé věcně správně a nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V této fázi řízení plně procesně úspěšné žalované tak byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč, spočívající v paušální náhradě hotových výdajů za tři úkony (sepis vyjádření k odvolání, příprava na ústní jednání, účast při ústním jednání) po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení