76 C 119/2020-203

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení, že žalovaná není dědicem ze závěti sepsané dne 17. 12. 2017 takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalovaná není dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 17. 12. 2017.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 18 940 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] et. Bc. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [obec], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů státu částku, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 21. 8. 2020, se žalobce v návaznosti na usnesení zdejšího ze dne 21. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], jímž mu bylo uloženo podat dále popsanou žalobu, domáhal určení, že žalovaná pozůstalá manželka [jméno] [příjmení] není dedicem ze závěti sepsané dne 17. 12. 2017. Tvrdil, že v rámci řízení o pozůstalosti vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] byla ze strany žalované předložena závěť ze dne 17. 12. 2017, údajně sepsaná vlastní rukou zůstavitele, [jméno] [příjmení], bratra žalobce a manžela žalované, během jeho pobytu v [příjmení] nemocnici v [obec]. Žalobce popírá pravost závěti, ale i to, že by odpovídala vůli zůstavitele. Žalobce uvedl, že po smrti zůstavitele mu žalovaná vyčetla, že ji připravil o polovinu domu a přerušila s ním kontakt.

2. Žalovaná se žalobě bránila s tvrzením, že závěť zůstavitele ze dne 17. 12. 2017 byla sepsána a podepsána vlastní rukou zůstavitele. Zdravotní stav zůstaviteli neumožňoval sepsat závěť jinak než vleže, žalovaná byla sepisu závěti přítomna. Zůstavitel během života příliš nepsal, jeho podpisy a jeho písmo jsou pokaždé jiné, tomu ostatně odpovídá i písmo závěti, sepsané při hospitalizaci zůstavitele.

3. Účastníci se obsáhle vyjadřovali ke svým vztahům se zůstavitelem, k okolnostem pořízení časově předcházející závěti ve formě notářského zápisu a k okolnostem pořízení a užívání domu, tvořícího pozůstalost. Jelikož pro rozhodnutí soudu je zásadní vyřešení právní otázky platnosti holografní závěti ze dne 17. 12. 2017, zda byla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem, a nikoli to, zda takto zůstavitel případně mohl zamýšlet testovat, popř. zda by takový testament odpovídal spravedlivému uspořádání majektových vztahů mezi účastníky po smrti zůstavitele, těmito tvrzeními se soud nijak nezabýval (viz dále).

4. Soud z provedeného dokazování zjistil následující skutečnosti:

5. Listina obsahující podpis“ [jméno] [anonymizováno], datovaná dnem 17. 12. 2017, označená jako Závěť, obsahuje text, jenž má být dle tvrzení žalované poslední vůlí zůstavitele [jméno] [příjmení], dle které zůstavitel vše odkazuje žalované. Žalobcem byla pravost této listiny zpochybněna.

6. Z Výpisu z KN, [list vlastnictví], kat. území [obec], se podává, že [jméno] [příjmení], [rodné číslo], byl ke dni 16. 8. 2020 evidován jako vlastník pozemku parc. č. 290/1, pozemku parc. č. 290/2, jehož součástí je stavba č.e. 335, a pozemku parc. č. 291, jehož součástí je stavba [adresa].

7. Ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Dne 20. 3. 2018 zemřel [jméno] [příjmení], [datum narození], naposledy bytem [adresa] (dále jen,,zůstavitel”), manžel žalované. Soud usnesením č. j. [číslo jednací], ze dne 10. 4. 2018, zahájil řízení o pozůstalosti po zůstaviteli. Soud ze součinnosti poskytnuté Notářskou komorou ČR zjistil, Komora eviduje pořízení pro případ smrti zůstavitele – závěť uloženou u notáře Mgr. [jméno] [jméno] pod č. Z 83 v seznamu listin (č.l. 6). Zůstavitel pořídil závěť zachycenou v Notářském zápisu sp. zn. N 27/2011, NZ 24/2011, sepsaném dne 13. 7. 2011 JUDr. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem v [obec]. Zůstavitel mimo jiné ustanovil žalovanou a žalobce rovným dílem dědici nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], kat. území [obec] (č.l. 11). Během předběžného šetření konaného u notáře dne 23. 4. 2018, k němuž se k notáři dostavila žalovaná, měla být předložena závěť ze dne 17. 12. 2017 sepsaná vlastnoručně zůstavitelem (č.l. 14-16), jejíž obsah byl zjištěn notářem dne 31. 10. 2018 (č.l. 28-29). Na jednání před notářem dne 21. 7. 2020, jehož se účastnili žalobce a žalovaná, oba dědictví neodmítli. Žalobce prohlásil, že závěť ze dne 17. 12. 2017 není psána vlastní rukou zůstavitele. Žalovaná naopak uvedla, že závěť považuje za platnou, byla sepsána zůstavitelem v nemocnici v [obec] (č.l. 44-46). Soud usnesením ze dne 21. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], uložil žalobci, aby ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal proti žalované k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem žalobu na určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele ze závěti, sepsané dne 17. 12. 2017. Usnesení nabylo právní moci dne 8. 8. 2020.

8. Ze znaleckého posudku č. 380/2021 ze dne 12. 8. 2021 vyhotoveného Mgr. [jméno] [příjmení], znalcem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, soud zjistil následující. Úkolem znalce bylo zodpovědět otázku, zda závěť ze dne 17. 12. 2017 byla psána vlastní rukou zůstavitele, [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. 20. 3. 2018, a zda byla zůstavitelem vlastnoručně podepsána. Znalec jednak uzavřel, že závěť nebyla psána vlastní rukou zůstavitele, jednak že připojený podpis jednoznačně (nejvyšší stupeň jistoty znaleckého závěru, vyšší než,,vysoká pravděpodobnost”) není vlastnoručním podpisem zůstavitele, ale padělkem vyhotoveným jinou osobou. Soud hodnotí znalecký posudek jako vnitřně logicky uspořádaný, nerozporný, přičemž vyslovené závěry jsou dostatečně podloženy znaleckým zkoumáním. Znalec přehledně popsal, z jakých podkladů při stanovení závěru svého znaleckého posudku vycházel a označil i metody, za jejichž užití k těmto závěrům dospěl. Soud je toho názoru, že přijatý závěr nelze zpochybnit s odkazem na nedostatečnou kvalitu či kvantitu srovnávacího materiálu. Znalec měl k dispozici rozsáhlé množství srovnávacího materiálu, a to především vlastnoručních podpisů zhotovitele. Ačkoli bylo méně srovnávacího manteriálu, jde-li o vlastnoručně psaný text, znalec uspokojivě vysvětlil, že ani to mu niktera nebránilo přijmout shora uvedený závěr s ohledem na značné rozdíly srovnávacího materiálu a textu závěti. Znalec přesvědčivě vysvětlil, proč považuje závěť za padělek. Styl písma závěti svědčí snaze padělatele napodobit„ roztřesené písmo“ starší a nemocné osoby, když jednotlivá písmena jsou psána pomalým tempem psaní se statickým přítlakem s tendencí k zastavování a přerušování psacího pohybu, když naopak v jiné částí textu (interpunkce) byly vyhotoveny běžným stylem psaní s výraznou dynamikou a rychlostí psacího tlaku. Pisateli závěti se nepodařilo napodobit tremor písma konzistentně v celém texu, některá písmena jsou tremorem zcela nepoznamenán. Vysokou intenzitu tremoru vykazují slova„ nad“ a písmeno„ m“ ve slově„ [příjmení]“, tremor naopak absentuje v písmeně„ l“ ve slově„ [jméno]“ či v písmenu„ t“ ve slově„ toto“, nebo v písmenu„ u“ ve slově„ odkazuji“. (výslech znalce). Stran podpisu znalec vysvětlil, že pravé podpisy zůstavitele vykazují výraznější dynamiku vyhotovení a odlišnou techniku tvorby většiny písmen, než je tomu u sporného podpisu. Shodné prvky podpisů jsou zejména v opticky nápadných hlediscích (viz str. 11 a 15). Znalec rovněž detailně rozebral jednotlivé znaky závěti, tj. písmenka a číslice, v čem se liší, z čeho usuzuje na padělek (str. 8-14, výslech znalce). Znalec z pohledu soudu zcela uspokojivě vysvětlil, proř by na jeho závěru nemohlo nic změnit ani zjištění, že zůstavitel závěť psal na jednotce intenzivní péče, nemocen, vleže, na improvizované podložce. Podmínky sepisu závěti mohly mít vliv na tvarovost jednotlivých písmen (když píše jednotlivá písmena v několika variantách), nikoliv však na způsob jejich tvoření (reflexní pohyb vycházející z mozkové činnosti a nervové soustavy, jenž nelze vůlí ovlivnit, mimo případy, kdy se člověk snaží své písmo úmyslně zkomolit). Znalec podotýká, že na první pohled je z textu závěti seznatelná disproporce psaní písmen a diakritiky, spočívající v rozdílné dynamice, z toho plyne i pokus pisatele o tzv. tremor, neboli rozklepanost písma vlivem stáří či choroby, který se však projevil pouze na jednotlivých písmenech nikoliv na diakritice.

9. Z kupní smlouvy pojaté do notářského zápisu ze dne 8. 1. 1987, sp. zn. N 10/87, NZ 10/87 a z přehledu podpisů [jméno] [příjmení] soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

10. Soud zamítl návrhy účastníků na provedení důkazu výslechem notářů, zdravotnickou dokumentací zůstavitele vedenou Masarykovou nemocnicí, zdravotnickou dokumentací zůstavitele u VZP, výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení], spisem ve věci rozvodu zůstavitele a žalované, spisem ve věci vypořádání SJM zůstavitele a žalované, výslechem žalobce, výpisem z KN ohledně majetku zůstavitele, spisem ve věci pozůstalosti rodičů zůstavitele, dokumentací z matriky, dokumentací z evidence obyvatel, stavy účtů zůstavitele, zdravotnickou dokumentací zůstavitele vedenou Nemocnicí následné péče v [obec], neboť provedení těchto důkazů bylo navrženo k prokázání tvrzení týkajících se vztahů se zůstavitelem, k okolnostem pořízení časově předcházející závěti ve formě notářského zápisu a k okolnostem pořízení a užívání domu, tvořícího pozůstalost. Jelikož pro rozhodnutí soudu je zásadní vyřešení toliko právní otázky platnosti holografní závěti ze dne 17. 12. 2017, zda byla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem, a nikoli to, zda takto zůstavitel případně mohl zamýšlet testovat, popř. zda by takový testament odpovídal spravedlivému uspořádání majektových vztahů mezi účastníky po smrti zůstavitele, bylo by provádění těchto důkazů zbytečné, v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť skutečnosti, důkazy prokazované, se nikterak netýkají otázky platnosti závěti ze dne 17. 12. 2017 z pohledu zpochybnění její pravosti.

11. Soud rovněž zamítl návrh žalované na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem ke znaleckému posudku č. 380/2021 ze dne 12. 8. 2021 vyhotoveného Mgr. [jméno] [příjmení] Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. [spisová značka], uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku. Jelikož soud dospěl k názoru, že písemné vyhotovení znaleckého posudku č. 380/2021 nevykazuje jakékoli vady, které by svědčily o nedostatcích formálních či věcných a ustanovený znalec při výslechu před soudem reagoval na vznesené dotazy a ani zde se neobjevily nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum posudku jiným znalcem či ústavem, neshledal existenci důvodů pro zpracování revizního znaleckého posudku podle ust. § 127 odst. 2 o.s.ř. Ostatně ani žalované se závěry přijaté v dotčeném znaleckém posudku nepodařilo jakkoli zpochybnit. Zpracování revizního zanelckého posudku by tedy nebylo hospodárné.

12. S ohledem na množství nikoli výjimečně neúplných a nedostatečně konkretizovaných důkazních návrhů ze strany žalobce se soud na účastníky před skončením dokazování na jednání dne 20. 10. 2021 obrátil s výzvou na konkretizaci dalších důkazních návrhů nad rámec provedeného dokazování. Účastníci výslovně uvedli, že nepožadují provedení jakýcholi jiných důkazů, než již provedených (s výjimkou revizního znaleckého posudku u žalované).

13. Důkazy soud hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

14. Zůstavitel zemřel dne 20. 3. 2018. Účastníky řízení o pozůstalosti, vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], byly žalobce jakožto bratr zůstavitele a žalovaná jakožto pozůstalá manželka (bod 7. odůvodnění). Zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem nemovitých věcí – pozemku parc. č. 290/1, pozemku parc. č. 290/2, jehož součástí je stavba č.e. 335, a pozemku parc. č. 291, jehož součástí je stavba [adresa], to vše evidované v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], kat. území [obec] (bod 6. odůvodnění). Zůstavitel zanechal poslední pořízení pro případ smrti - závěť ze dne 13. 7. 2011, sepsanou JUDr. [jméno] [příjmení], tehdy notářem se sídlem v [obec], formou notářského zápisu zn. N 27/2011, NZ 24/2011, v níž za dědice nemovitých věcí zapsaných na [list vlastnictví], kat. území [obec], povolal žalobce a žalovanou, oba rovným dílem (body 6. a 7. odůvodnění). Žalovaná v řízení o pozůstalosti, vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], předložila soudnímu komisaři údajně zůstavitelem vlastnoručně napsané a podepsané pořížení pro případ smrti – závěť ze dne 17. 12. 2017, dle které má veškerý majetek zůstavitele zdědit pouze žalovaná (body 5. a 7. odůvodnění). V průběhu dotčeného řízení o pozůstalosti byl žalobce odkázán k podání žaloby o určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele ze závěti, sepsané dne 17. 12. 2017 (bod 7. odůvodnění). Listina označená jako Závěť datovaná dnem 17. 12. 2017 nebyla napsána ani podepsána vlastní rukou zůstavitele (bod 8. odůvodnění).

15. Jelikož po provedeném dokazování zůstalo tvrzení žalované o tom, že závěť ze dne 17. 12. 2017 vlastní rukou sepsal a podepsal zůstavitel, neprokázáno, a i po provedení důkazu znaleckým posudkem žalovaná opakovala své tvrzení, že závěť psal zůstavitel vlastní rukou, poskytl soud žalované na jednání dne 20. 10. 2021 náležité poučení podle § 118a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen“ o. s. ř”.), žalovaná však jakékoli jiné důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačila.

16. Po právní stránce soud hodnotil věc s ohledem na okamžik sepisu sporné závěti a okamžik úmrtí zůstavitele podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

17. Podle § 168 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo.

18. Podle § 170 odst. 1 z. ř. s., v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

19. Podle § 565 o. z., je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 1491 o. z., pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.

22. Podle § 1494 odst. 1 o.z. závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.

23. Podle § 1532 o. z., závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.

24. Podle § 1533 o. z., kdo chce pořizovat v písemné formě beze svědků, napíše celou závěť vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše.

25. Podle § 1672 o. z., uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.

26. Spor o dědické právo nastane, pokud někdo o sobě tvrdí, že je dědicem, a popírá, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, kdo se vydává za dědice – mezi účastníky je tedy sporné, kdo z nich je dědicem; popřípadě je mezi nimi sporný základ dědického práva – zda tu dědické právo je, či není. Tvrzená dědická práva vedle sebe nemohou zcela nebo částečně obstát a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví. Ustanovení § 170 z. ř. s. navazuje na úpravu v § 1672 o. z. Jsou-li mezi účastníky (těmi, kdo si činí právo na dědictví) sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné (nejslabší), aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu; žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle části třetí o. s. ř. Věcně příslušným je okresní soud, výlučně místně příslušným soud, před nímž probíhá řízení o pozůstalosti. Účinná právní úprava přímo stanoví lhůtu, která musí být dodržena, a sice jejím spodním rozmezím – lhůta nesmí být kratší než 2 měsíce. Žalobu podanou po uplynutí lhůty stanovené ve výroku usnesení podle § 170 z. ř. s. soud zamítne.

27. Usnesení vydané soudem v řízení o pozůstalosti podle § 170 z. ř. s. musí ve výroku vždy obsahovat údaj o tom, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má, s ohledem na povahu sporu o dědické právo, žalobou domáhat, jako například určení, že„ žalobce je dědicem zůstavitele“, nebo že„ žalovaný není zůstavitelovým dědicem“, popřípadě, je-li dědické právo ze zákona nepochybné a sporné je dědění ze závěti, že„ žalobce je dědicem zůstavitele ze závěti“ nebo že„ žalovaný není dědicem zůstavitele ze závěti“. Mezi účastníky sporné skutečnosti nebo vyřešení právních otázek, které je pro takové určení významné (rozhodující), představují jen posouzení předběžných otázek, které se nemůže projevit ve výroku soudního rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění; není možné, aby bylo způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva. Není tedy přípustná žaloba typu„ určuje se, že závěť je neplatná“ apod. (viz Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 369-375).

28. Žaloba podaná ve smyslu § 170 odst. 1 z. ř. s. není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž jde o žalobu o určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Soud proto nezkoumal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

29. Závěť patří vedle dědické smlouvy a dovětku k právním jednáním, jimiž zůstavitel pořizuje pro případ své smrti o svém majetku (§ 1491). Závěť může být pořízena buď ve formě soukromé listiny, nebo ve formě veřejné listiny (§ 1537). Závěť zachycená v soukromé listině může být buď holografní, tedy sepsaná vlastní rukou (§ 1533), nebo allografní, tedy nesepsaná vlastní rukou (§ 1534-1536). Materiální rozdíl mezi soukromou a veřejnou listinou spočívá v tom, že ten, kdo se dovolává soukromé listiny (např. závětní dědic podle holografní závěti), může být nucen prokazovat pravost a správnost takové listiny. Projev vůle zůstavitele musí splňovat obecné požadavky na právní jednání; vůle zůstavitele musí být pravá a vážná (§ 551 a § 552) a projev vůle musí být učiněn určitě a srozumitelně (§ 553 odst. 1), zůstavitel musí vůli projevit svobodně, tj. bez donucení (§ 587). Pořizovatel musí být k tomuto právnímu jednání způsobilý a nesmí jednat v duševní poruše, která ho činí neschopným právně jednat (§ 581). Závěť se nesmí obsahem nebo účelem příčit dobrým mravům nebo odporovat zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a jejím předmětem nesmí být plnění něčeho nemožného (§ 580).

30. Mezi formální náležitosti holografní závěti patří jednak její písemná forma, ledaže byla pořízena s úlevami (§ 1532), jednak celý text holografní závěti musí být od začátku do konce napsán vlastní rukou zůstavitele, jinak je závěť absolutně neplatná (§ 588). Účinná právní úprava nestanoví žádné zvláštní požadavky na způsob napsání textu závěti. Je tedy lhostejné, zda zůstavitel text napíše propisovací tužkou, obyčejnou tužkou, či jinak. Stejně tak nezáleží na tom, zda text závěti napíše písmem psacím, tiskacím, či jiným způsobem, jedná-li se o projev vůle určitý a objektivně srozumitelný. Holografní závěť musí obsahovat vlastnoruční podpis zůstavitele, jinak je absolutně neplatná (§ 588). Podpisem nelze rozumět pouze a jedině uvedení všech jmen a příjmení, přípustné je i uvedení pouhého příjmení či dokonce pouhé uvedení jména. Je nepodstatné, zda jde o podpis čitelný či nikoli; podmínkou je, aby bylo zřejmé, že jde o zůstavitelův podpis.

31. Nyní projednávaná věc, v níž žalobce popírá pravost posledního pořízení zůstavitele – holografní závěti ze dne 17. 12. 2017, když tvrdí, že závěť, v jejímž textu jsou u podpisu pořizovatele pod textem posledního pořízení uvedeny identi kační údaje zůstavitele, je neplatná, neboť se nejedná o zůstavitelem vlastnoručně psanou a podepsanou závěť, je bezpochyby sporem o dědické právo ve smyslu § 168 a § 170 z. ř. s. a § 1672 o. z.

32. Úvodem k námitce žalované vznesené v závěrečné řeci stran zpochybnění správnosti odkázání žalobce jakožto osoby s nejslabšším dědickým právem k podání žaloby nutno podotknout, že zákon poskytuje v tomto ohledu vodítko jediné, a sice vyplývající z § 1673 o. z., který nepřímo stanoví sílu jednotlivých dědických titulů. Proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic. V odborné literatuře se lze setkat s názorem, dle kterého měla být k podání žaloby odkázána skutečně žalovaná, když závěť pořízená ve formě notářského zápisu, veřejné listiny, jíž se dovolává žalobce, má nesporně vyšší důkazní sílu (§ 568 odst. 1, 2 o. z.), než závěť ze dne 17. 12. 2017. Pokud si vzájemně odporují pořízení pro případ smrti, která jsou buď stejného druhu, nebo jsou popřena z jiného důvodu než pravosti, pak osoba opírající se o pořízení pro případ smrti ve formě soukromé litiny se odkáže k podání žaloby proti osobě opírající se o pořízení pro případ smrti ve formě listiny veřejné. Řečeno jinak, postavení dědice ze závěti ve formě soukromé listiny je slabší než postavení dědice ze závěti ve formě veřejné listiny (viz Svoboda, J., Klička, O.: Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 243-245). V judikatuře se lze setkat s názorem, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu, nebo dědické právo, které závisí na prokázání existence dědického titulu vůbec (sorv. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, č. j. 24 Co 39/97-97). Dle právního názoru Nejvyššího soudu prezentovaného v usnesení ze dne 7. 11. 2018, 21 Cdo 1572/2018, nejde-li o situace upravené v § 1673 o. z., je třeba zpravidla pokládat za slabší ve smyslu § 170 odst. 1 z. ř. s. dědické právo toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo a jež jiný účastník řízení popírá, nebo který zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu, jenž zakládá dědické právo jiného účastníka, jestliže v případě prokázání těchto skutečností mu dědické právo nemůže svědčit, nebo který tvrdí skutečnosti o dědické nezpůsobilosti, jež jiný (tím dotčený) účastník popírá, jestliže v případě jejich prokázání je z dědického práva vyloučen, anebo který tvrdí skutečnosti, jež vyvracejí jinak zřejmý dědický titul jiného (tím dotčeného) účastníka a tím jeho dědické právo. Dle prezentovaných judikaturních závěrů by osobou se“ slabším” dědickým právem byl žalobce, neboť zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu – závěti ze dne 17. 12. 2017, jenž zakládá (výlučné) dědické právo žalované, a v případě prokázání těchto skutečností dědické právo žalované ze závěti ze dne 17. 12. 2017 nemůže svědčit, a současně žalobce odvozuje své dědické právo ze zpochybnění závěti ze dne 17. 12. 2017, když pokud by se jeho tvzení prokázala a závěť by byla neplatná, byl by dědicem ze závěti ze dne 13. 7. 2011, jež by jinak v případě platné závěti ze dne 17. 12. 2017, pozbyla právních účinků.

33. Soud se však blíže nezabýval posouzením, zda soudní komisař odkázal k podání žaloby,,správnou” osobu, tedy osobu, jejíž dědické právo se jeví jako nejslabší. Upřednostnil věcné vyřízení sporu mezi účastníky. Důkazní břemeno stran prokázání pravosti závěti ze dne 17. 12. 2017 totiž v každém případě, nerozhodno zda v procesním postavení žalobkyně či žalované, tíží žalovanou, která se této soukromé listiny dovolává (§ 565 věta první o. z.). Nehledě na uvedené, usnesení zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], jímž byl odkázán k podání žaloby žalobce, nabylo právní moci, a soud nepovažuje za spravedlivé, aby účastníky zatěžoval případným nesprávným úsudkem soudu v řízení o pozůstalosti stran výběru osoby s “ nejslabším” dědickým právem (pro srov. lze odkázat na právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2946/2015, v níž byla koncipována povinnost soudu rozhodujícím ve sporném řízení o žalobě dle § 170 z. ř. s. sanovat případné pochybení soudu v řízení o pozůstalosti stran spočívající v nesprávném poučení, kdo má být žalován).

34. Pro úplnost soud dodává, že znění petitu odpovídá závěrům právní teorie i praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 378/2013, v němž soud neshledal jako nesouladné se zákonem požadované určení téhož znění jako v nyní projednávané věci; dále viz Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 369-375; [příjmení], R., [příjmení], L. a kol.: Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 469 – 484). Soud je tedy toho názoru, že pokud žalované svědčilo více dědických titulů (žalované svědčí obě závěti), bylo namístě uložit žalobci podání žaloby na určení, že“ žalovaná není dědicem podle závěti ze dne 17. 12. 2017 35. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil svůj nárok u soudu ve lhůtě k tomu určené. Usnesení zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], jímž byl žalobce odkázán k podání této žaloby ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci, nabylo právní moci dne 8. 8. 2020. Žalobce podal k věcně a místně příslušnému soudu dne 21. 8. 2020. Soudu následně přisotupil k věcnému projednání žaloby.

36. V projednávané věci je pro rozhodnutí soudu významné vyřešení právní otázky platnosti holografní závěti zůstavitele ze dne 17. 12. 2017, když mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda dotčená závěť zůstavitele, byla vlastnoručně napsána a podepsána zůstavitelem.

37. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že zůstavitel závěť ze dne 17. 12. 2017 sám vlastní rukou sepsal a podepsal, naopak k důkazu provedený znalecký posudek poskytuje dostatečnou oporu pro závěr, že závěť je padělkem, je nutno takové právní jednání hodnotit jako absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť porušení ustanovení § 1533 o. z. by zjevně odporovalo zákonu a zároveň by bylo v rozporu s veřejným pořádkem. Byla-li závěť shledána neplatnou, hledí se na ni, jako by od počátku neexistovala, proto nemůže být dědickým titulem pro žalovanou. Soudu nezbylo, než žalobě v celém rozsahu vyhovět.

38. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení sodu vycházel z § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci zcela úspěšný žalobce má nárok na náhradu nákladů řízení, jež účelně vynaložil na ochranu svého práva, proti žalované, která neměla ve ve věci úspěch. Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z nákladů právního zastoupení za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne 17. 2. 2021, účast na jednání soudu dne 20. 10. 2021, vyjádření ze dne 15. 2. 2021) á 2 500 Kč dle § 7 a § 9 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb., a 5 x režijního paušálu á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb., a dále 21% DPH dle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 2 940 Kč, celkem je tedy žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 18 940 Kč.

39. Soud nepřisvědčil právnímu názoru žalobce, že by snad tarifní hodnota měla být určena v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu dle hodnoty nemovité věci, jíž žalobce z pozůstalosti získá. Otázky hodnoty pozůstalosti a vůbec toho, zda žalobce z pozůstalosti čehokoli nabude, nebyly předmětem nyní projednávané věci, druhá otázka přitom dosud nebyla v pozůstalostním řízení vůbec řešena, posuzovat trifní hodnotu dle ceny části pozůstalosti by tudiž bylo ryze spekulativní. Žalobce přitom zcela přehlíží, že dotčená nemovitá věc nebyla předmětem řízení, předmětem řízení nebylo ani jakékoli právo k ní. Předmětem řízení bylo posouzení otázky platnosti závěti ze dne 17. 12. 2017. Ostatně, rozhodovací praxe obecných soudů v obdobných případech vychází z tarifní hohnoty určené dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 4. 2021, č. j. 7 C 150/2017-231, Městského soudu v [obec] ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 62 C 341/2017-215, Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 9 C 200/2017-239, Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 67 C 133/2017-182).

40. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

42. Jelikož v době vydání tohoto rozsudku nebylo lze přesně určit výši nákladů řízení, které platil/zaplatí stát, a na jejichž náhradu má vůči účastníkům dle výsledku řízení nárok, neboť usnesení č. j. 76 C 119/2020-193, dosud nenabylo právní moci, soud toliko vyslovil, že náklady státu zaplatí žalovaná (dle výsledku řízení je k náhradě nákladů řízení, které platil stát, povinována právě žalovaná, neb byla v řízení zcela neúspěšná, aniž by bylo z obsahu spisu patrno, že jsou u ní splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; viz § 148 odst. 1 o. s. ř.), určení výše těchto nákladů soud vyhradil dodatečnému rozhodnutí.

Poučení