9 Cmo 181/2023 - 127

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele A], IČO [IČO navrhovatele A] sídlem [Adresa navrhovatele A] za účasti: [Jméno navrhovatele B], IČO [IČO navrhovatele B] sídlem [Adresa navrhovatele B] zastoupené advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 80 Cm 41/2021-100 takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 80 Cm 41/2021-100 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení účastníka přijatého hlasováním formou per rollam ve dnech 15. 2. až 1. 3. 2021, kterým byl vysloven souhlas s uzavřením nájemní smlouvy ohledně nájmu společné části domu v pátém patře za dveřmi č. [Anonymizováno] v budově č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], a na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka formou per rollam přijatého ve dne 15. 2. až 1. 3. 2021 o tom, že výnosy z nájmu této společné části domu budou vkládány do prostředků určených pro správu domu na bankovním účtu společenství se zamítá“ (výrok I.) a dále, že „Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na účet jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku 17.100,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení“ (výrok II.).

2. Návrhem došlým soudu 18. 3. 2021 se navrhovatel jako člen účastníka domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka přijatého mimo zasedání (formou per rollam) ve dnech 15. 2 - 1. 3. 2021, kterým bylo rozhodnuto, že vlastníci jednotek souhlasí s tím, aby účastník uzavřel ode dne 1. 3. 2021 smlouvu ve věci nájmu společné části domu nacházející se v pátém patře za dveřmi č. [Anonymizováno] (první usnesení) a dále, aby výnosy z uvedeného nájmu byly vkládány do prostředků určených pro správu domu na bankovním účtu (druhé usnesení). Navrhovatel hlasoval proti přijetí těchto usnesení, jelikož jsou podle něj neplatná pro rozpor se zákonem, stanovami i s dobrými mravy, a to z důvodu, že za dveřmi č. [Anonymizováno] v pátém patře domu se nenachází žádná společná část domu, nýbrž ateliér, který jakožto kolaudovaný nebytový prostor nemůže pojmově být společnou částí domu. Dále jsou podle navrhovatele obě usnesení neplatná pro neurčitost, když z prvního není zřejmé, v jakém právním postavení má účastník příslušnou nájemní smlouvu uzavřít, a z druhého usnesení není zřejmé, co se má rozumět „výnosy z nájmu“ a jejich vkládáním do prostředků určených pro správu domu. Tato usnesení navrhovatele hospodářsky poškozují a znevýhodňují oproti ostatním členům účastníka a zasahují do jeho postavení vlastníka a podstaty předmětu jeho vlastnictví, jelikož navrhovatel byl před rokem 1998 výlučným vlastníkem celého domu a ani po vymezení jednotek v domě své vlastnické právo k ateliéru nikdy platně na nikoho nepřevedl, je tudíž nadále jeho výlučným vlastníkem. K argumentaci účastníka v probíhajícím řízením u Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 59 C 90/2021 navrhovatel potvrdil, že se v tomto řízení jako žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem jednotky [Anonymizováno] (ateliéru) v katastrálním území [adresa] a že tedy otázka vlastnictví této jednotky je stěžejním předmětem tohoto řízení. Následně, poté, co v předmětné věci bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí navrhovatelovy žaloby, tvrdil, že žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, takže soud nemůže vycházet ze závěrů obsažených v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 v této věci o tom, že jednotka neexistuje, tedy nelze na základě tohoto rozsudku dojít k závěru, že předmětná jednotka (ateliér) jako taková neexistuje.

3. Účastník se vyjádřil, že návrh je zcela neoprávněný, a navrhl zamítnutí návrhu. Především argumentoval tím, že předmětná jednotka č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], která byla v letech 1998-2018 ve vlastnictví navrhovatele, neexistuje, jelikož zanikla v důsledku změny prohlášení vlastníka budovy. Zde zdůraznil, že sám navrhovatel podal 11. 6. 2018 k příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, kde navrhoval, aby byly vymazány dosud evidované jednotky č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], a to v důsledku změny prohlášení vlastníka budovy z 25. 3. 2004. Tedy tato jednotka zanikla s právními účinky vkladu práva k 11. 6. 2018. Navrhovatel se nedomáhal přezkoumání změny prohlášení vlastníka podle § 1169 odst. 3 ve spojení § 1209 NOZ ani jinak toto prohlášení nenapadl a nenamítal jeho neplatnost. Nyní po třech letech se pokouší zvrátit uvedené právní jednání. Dále uved, že v tentýž den jako tento návrh ve věci 80 Cm 41/2021 podal navrhovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu o určení, že je vlastníkem jednotky [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 90/2021, a dále další žalobu o vyklizení ateliéru (této údajné jednotky), která je vedena Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 145/2021, tato žaloba byla podána 1. 4. 2021. Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 90/2021, jehož předmětem je určení vlastnického práva k této jednotce, bude řešena otázka, zda tato jednotka nadále existuje či nikoli, která má zároveň význam pro rozhodnutí ve věci 80 Cm 41/2021, navrhl přerušit řízení 80 Cm 41/2021 do pravomocného skončení řízení 59 C 90/2021. K věci samé pak uvedl, že dohoda o změně prohlášení vlastníka budovy z 25. 3. 2004 není neplatná, navíc její text připravil navrhovatel a tedy pokud by způsobil její neplatnost, nemohl by se jí dovolávat. Poukázal na to, že navrhovatel nenamítl neplatnost této dohody v období od června 2018 do března 2021, proto se toto právní jednání ve smyslu ust. § 586 odst. 2 NOZ pokládá za platné. Dohoda není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy nebo se zákonem, jelikož ve skutečnosti jejím prostřednictvím došlo ze strany navrhovatele k dobrovolné nápravě situace, že si jako původní vlastník budovy svým prohlášením učiněným v rozporu se zákonem o vlastnictví bytů přisvojil společné části budovy nacházející se v podkroví domu, které byly ve 30. letech zkolaudovány jako půda, prádelna a ateliér. Rovněž tak není dohoda neplatná z důvodu uvedení navrhovatele v omyl, jelikož nemohl být uveden v omyl ostatními vlastníky za situace, kdy návrh dohody sám připravil a po jejím uzavření dne 4. 6. 2018 ji sám navrhl vložit do katastru nemovitostí. Pokud pak jde o argumentaci, že by napadená usnesení měla být neplatná z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti, pak účastník uvedl, že vzhledem ke slovní formulaci, ze které je zcela zřejmé, co je tímto rozhodnutím míněno, nejsou tato usnesení nikterak neurčitá, kdy použité pojmy jsou zcela určité a srozumitelné. Při prvním ústním jednání 8. 11. 2021 pak účastník uvedl, že ve věci 59 C 90/2021 u Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo ve věci rozhodnuto o žalobě navrhovatele zamítavě, dosud nepravomocně. Pokud toto rozhodnutí nabude právní moci, bude představovat dostatečný samostatný důvod pro zamítnutí tohoto návrhu, jelikož, pokud předmětná jednotka neexistuje jako ateliér, jedná se o společnou část domu, ohledně které byl účastník oprávněn rozhodnout, že ji pronajme.

4. Soud usnesením č. j. 80 Cm 41/2021-56 ze dne 25. 2. 2022, které nabylo právní moci 19. 3. 2022, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 90/2021, jelikož se ztotožnil s argumentací účastníka, že v tomto řízení je řešena otázka, která má význam pro rozhodnutí v řízení 80 Cm 41/2021, a to otázka, zda jednotka č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] existuje či nikoli. Poté, co v uvedené věci byl vydán rozsudek 59 C 90/2021-124 ze dne 12. 10. 2021, který nabyl právní moci ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 27/2022-171 dne 21. 4. 2022, soud v řízení pokračoval.

5. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl následující: „Provedl důkaz těmito rozsudky, tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j 59 C 90/2021-124 z 12. 10. 2021 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 27/2022-171 z 6. 4. 2022. Z těchto rozsudků zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu žalobce (navrhovatele) o určení vlastníka jednotek a spoluvlastnických podílů, kdy se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem jednotky č. [Anonymizováno] (nebytového prostoru - ateliéru) umístěné v pátém patře domu č. p. [adresa]) v katastrálním území [adresa], k níž náleží spoluvlastnický podíl na společných částech domu č. p. [Anonymizováno] a na pozemku parcelní č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], zamítl. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud pro provedeném dokazování zjistil, že prohlášením vlastníka byly v dotčeném domě vymezeny jednotky včetně jednotky č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], označené jako nebytový prostor a nacházející se v pátém nadzemním podlaží, přičemž žalobce byl jejich vlastníkem. Na základě usnesení o změně prohlášení vlastníka vlastníci rozhodli o zrušení těchto dvou jednotek a jejich označení za společnou část domu, tyto jednotky byly následně vymazány z katastru nemovitostí - to žalobce nerozporoval. Dále Obvodní soud pro Prahu 10 dospěl v této věci k závěru, že podle stavebního povolení z roku 1931 nesmí podkrovní prostory sloužit obytným účelům, že kolaudační rozhodnutí z roku 1932 stanovilo pro užívání podkroví pouze dílčí podmínky a v roce 2021 stavební úřad ve věci užívání těchto podkrovních prostorů nezjistil žádné porušení stavebního zákona. Obvodní soud pro Prahu 10 uzavřel, že jednotky v domě byly vymezeny prohlášením vlastníka ze dne 22. 12. 1998, následně došlo ke schválení změny prohlášení vlastníka, kterým byly tyto dvě jednotky č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] zrušeny. Shromáždění vlastníků učinilo toto rozhodnutím zcela jednoznačným a nezaměnitelným způsobem a s touto změnou vyslovili souhlas všichni vlastníci, následně byla tato změna prohlášení vložena do katastru nemovitostí, čímž došlo k výmazu obou jednotek, takže tyto jednotky nadále neexistují jako samostatný předmět právních vztahů. Dále zde Obvodní soud pro Prahu 10 vyjádřil právní názor, že žalobce se měl svých práv domáhat primárně návrhem na určení neplatnosti usnesení o změně prohlášení vlastníka podle § 258 ve spojení s § 1221 odst. 1 NOZ, jelikož tímto způsobem mohl docílit rozhodnutí o vyslovení neplatnosti usnesení o schválení změny prohlášení vlastníka, potažmo stavu, kdy by tato jednotka nebyla zrušena. Toto řízení by ovšem musel zahájit v prekluzivní lhůtě podle ust. § 259 NOZ, k tomu nedošlo. Dále Obvodní soud pro Prahu 10 vyslovil právní názor, že ve skutečnosti změna prohlášení vlastníka vadami, které by měly za následek její neplatnost, netrpí, takže ani v případě, že by navrhovatel takto postupoval, nebyla by tato změna prohlášení vlastníka shledána neplatnou. Platnost prohlášení vlastníka budovy není podmíněna jeho bezpodmínečným souladem s kolaudačním rozhodnutím, kdy argumentoval právními závěry Nejvyššího soudu v rozsudku 22 Cdo 3248/2008. Dále uvedl, že prostor ateliéru (zrušená jednotka [Anonymizováno]) byl v roce 1931 kolaudován rozhodnutím stavebního úřadu jako nebytový prostor, kdy sice platí, že nebytové prostory lze vymezit jako jednotku, nikoli jako společnou část domu, změna tohoto prostoru z jednotky na společnou část domu předmětnou změnou prohlášení vlastníka nemůže ale být natolik zásadní vadou, aby mohla vést k neplatnosti této změny prohlášení vlastníka, jelikož je třeba respektovat vůli vlastníka jednotek, kterou v tomto případě jednomyslně vyjádřili, když vědomě rozhodli o přeměně prostor půdy a ateliéru na společnou část domu, z niž bude plynout užitek všem vlastníkům jednotek v domě (například prostřednictvím pronájmu tohoto prostoru). Tyto sporné půdní prostory dále nejsou v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, respektive stavebním povolení, protože neslouží k obytným účelům, což je podstatné a splňují podmínky stanovené kolaudačním rozhodnutím. Teprve závěrem odůvodnění, v jeho bodě 29, Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že navíc nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož mezi týmiž účastníky probíhá řízení ve věci 26 C 145/2021 o vyklizení sporného ateliéru, kde bude řešena jako předběžná otázka vlastnictví, potažmo existence tohoto prostoru. Obvodní soudu pro Prahu 10 zde výslovně uvedl, že v řešené věci nebyla splněna podmínka § 80 OSŘ pro úspěšnou určovací žalobu, ale že soud tuto skutečnost nepovažoval za rozhodující pro řešení daného sporu, jelikož důvodem bylo zejména zrušení jednotky č. [Anonymizováno] tedy neexistence věci v právním smyslu. Odvolací Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil jako věcně správný, kdy se s prvoinstančním rozsudkem neztotožnil pouze co do závěrů, kdy se změna prohlášení vlastníka stala perfektní, kdy podle názoru odvolacího soudu toto právní jednání bylo perfektní již 25. 3. 2004, kdy bylo přijato na shromáždění vlastníků. Odvolací soud konstatoval, že, pokud na základě změny prohlášení vlastníků učiněné v r. 2004 došlo k výmazu sporné jednotky z katastru nemovitostí a ta byla prohlášena za společnou část domu, takže žalobce pozbyl své vlastnické právo k ní, nelze toto prohlášení vlastníků podle úpravy NOZ prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo žalobce k uvedené jednotce nezaniklo. Případné vady prohlášení lze odstranit postupem podle § 1168 NOZ. Dále zde odvolací soud potvrdil závěr, že nelze určovat vlastnictví ke spornému nebytovému prostoru, který není zapsán v katastru nemovitostí, a tedy neexistuje.“ Podle soudu prvního stupně „Závěry uvedené v těchto rozsudcích zcela postačují k rozhodnutí v předmětné věci, kdy má soud na základě důkazu provedeného těmito rozsudky za zjištěné, že předmětná jednotka č. [Anonymizováno] ke dni rozhodování soudu jako taková neexistuje a jedná se o společný prostor domu, jak vyplývá ze změny prohlášení vlastníka, na základě které došlo k výmazu obou jednotek z katastru nemovitostí, v důsledku čehož přestaly existovat. Předmětná změna prohlášení vlastníka, kterou byly tyto jednotky zrušeny a nabyly charakteru společné části domu, není neplatná, když navrhovatel změnu prohlášení vlastníka, kterou byly tyto dvě jednotky zrušeny, nenapadl postupem podle ust. § 1168 NOZ. Soud tedy uzavírá, že jelikož podle předmětné změny prohlášení vlastníka, která byla platně učiněna, se jedná v případě těchto prostorů o společnou část domu, bylo shromáždění účastníka oprávněno rozhodnout usnesením č. 1 o tom, že ohledně tohoto prostoru bude uzavřena nájemní smlouva. Nelze tedy shledat jakýkoli rozpor se zákonem nebo stanovami ani s dobrými mravy ve smyslu ust. § 258 NOZ.“ 6. Jako závěr soud prvního stupně uvedl, že „V daném případě tedy soud dospěl k závěru, že navrhovatel je ve věci aktivně legitimován jako člen účastníka ve smyslu ust. § 1221, potažmo § 258 NOZ a návrh podal včas v tříměsíční prekluzivní lhůtě ve smyslu ust. § 259 NOZ. Soud ovšem ze shora uvedených důvodů neshledal žádný rozpor napadených dvou usnesení se zákonem, stanovami nebo dobrými mravy ve smyslu ust. § 258 NOZ, jelikož, jak je shora popsáno, jednotka ateliéru, jejíž vlastnictví navrhovatel tvrdí, neexistuje, nýbrž jedná se o společnou část domu ve smyslu platné změny prohlášení vlastníka, kterou byla tato jednotka zrušena, a prostor nabyl charakteru společné části domu. Ohledně tohoto prostoru bylo shromáždění společenství vlastníků oprávněno rozhodnout o jeho pronájmu, respektive uzavření nájemní smlouvy. Žádné další námitky navrhovatel k tomuto usnesení neuváděl, kromě námitky jeho neurčitosti, respektive nesrozumitelnosti, což byla zároveň jediná námitka vztahující se k druhému usnesení ohledně výnosů z tohoto pronájmu. Nesrozumitelnost a neurčitost, která by mohla způsobovat neplatnost těchto dvou usnesení, soud rovněž neshledává, jelikož má za to, že jsou formulována takovým způsobem, že je zcela jasné, co je jimi míněno. Soud spíše tuto argumentaci navrhovatele hodnotí jako účelovou, kdy se vzhledem k popsané genezi záležitosti jeví jako pravděpodobné, že se navrhovatel tímto způsobem snaží zvrátit stav, který způsobil tím, že se včas a správným způsobem svých práv nedomáhal. Takový postup pak ve smyslu ust. § 8 NOZ nemůže požívat právní ochrany. Z těchto důvodů soud návrh jako nedůvodný zamítl.“ O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ podle úspěchu ve věci, jejich náhradu tedy přiznal úspěšnému účastníkovi v rozsahu nákladů právního zastoupení podle §§ 6, 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za 5 úkonů právní služby po 2 500 Kč, 2 úkonů ve výši jedné poloviny a 7 režijních paušálů po 300 Kč, tedy celkem ve výši 17 100 Kč.

7. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. Jeho stěžejní argumentace je následující: 1) Soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností a dospěl na základě těch důkazů, které provedl, k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. 2) Soud v usnesení dovodil, že závěr o právní povaze dotčené části domu (totiž: že prý není ateliérem resp. jednotkou) může učinit i jen z těch důkazů, které provedl, a to z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 10. 2021, č. j. 59 C 90/2021-124, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 39 Co 27/2022-171; rozsudek prvostupňového soudu (o zamítnutí určovací žaloby LBD) byl odvolacím soudem věcně potvrzen nikoliv z důvodů věcných, nýbrž pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, takže v tomto jiném řízení nebylo pro účastníky řízení a pro soud závazně rozhodnuto, že dotčená část domu není ateliérem resp. jednotkou a že LBD není vlastníkem tohoto ateliéru. Z konstantní judikatury jednoznačně vyplývá, že ze zamítnutí žaloby pro nedostatek právního zájmu na požadovaném určení nelze činit závazné závěry ve věci samé, zde tedy závazné závěry o vlastnictví nebo o platnosti právního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní ,,V případě zamítavého výroku je ... nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta.“ a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012 „zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu nebrání jejímu opětovnému uplatnění“.) Nemůže tedy obstát úvaha soudu z bodu 9 odůvodnění usnesení, že „závěry uvedené v těchto rozsudcích zcela postačují k rozhodnutí v předmětné věci“, ani úvahy o tom, co všechno „má soud na základě důkazu provedeného těmito rozsudky za zjištěné“. Naopak: vůbec nic z toho, co soud uvedl v bodě 9 odůvodnění usnesení, nelze mít z výše podtržených rozsudků za zjištěné (prokázané). Že soud nemůže v souzené věci z výše uvedených důvodů vycházet ze závěrů obsažených v rozsudku prvostupňového soudu, to LBD v řízení namítlo; soud to výslovně zmínil v druhé větě bodu 2 odůvodnění usnesení, ale v odůvodnění usnesení se s tím nijak nevypořádal. Nesplnil tak požadavky na postup soudu ohledně jeho povinnosti vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení ve vztahu k projednávané věci tvrdí, jak ji dovodil Ústavní soud např. v nálezu IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209): „Ústavní soud má za to, že soudy jsou povinny se podle § 132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny.“ 3) Soud se též nijak nevypořádal s návrhy důkazů LBD (sdělení a plány stavebního úřadu/které LBD navrhlo vyžádat od úřadu soudem/ohledně příslušné - rozhodnutími per rollam dotčené - části domu a 2. jejím místním ohledáním, čímž nesplnil požadavky na postup soudu při dokazování, jak je dovodil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 4029/19 ze dne 10. 3. 2020: „Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N10/3 SbNU 51); nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19); nález ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25); nebo citovaný nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409)] vychází z principu, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). …". Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění“ [srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019 sp. zn.

II. ÚS 1851/19 (N 149/95 SbNU 298)]“

8. Odvolací důvody lze tak shrnout následovně: Soud prvního stupně svůj závěr o právní povaze dotčené části domu, tedy že není ateliérem, resp. jednotkou dovodil toliko jen ze dvou (výše jmenovaných) rozsudků. Přitom rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo Městským soudem v Praze jako odvolacím soudem potvrzeno nikoli z věcných důvodů, ale pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Z toho tedy nelze činit závazné právní závěry ve věci samé - v daném případě závazné závěry o vlastnictví nebo o platnosti právního jednání (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1074/99 či usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 3144/2012). Nemůže tak obstát úvaha soudu prvního stupně uvedená v bodě 9, že „závěry uvedené v těchto rozsudcích zcela postačují k rozhodnutí v předmětné věci“ ani úvahy o tom „co má soud na základě důkazy provedeného těmito rozsudku za zjištěné“. Naopak, nic z uvedeného nelze mít za prokázané. Navrhovatel to, že nelze vycházet z výše zmíněných rozsudků v řízení před soudem prvního stupně namítl, ten se s tím však nijak nevypořádal, což je v rozporu i s Nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 563/03 - „soudy jsou povinny vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci“. Soud prvního stupně se v rozporu judikatorních závěrů Ústavního soudu nevypořádal ani s návrhy důkazů učiněnými navrhovatelem a jde tak ve smyslu těchto závěrů o tzv. opomenuté důkazy. Odvolatel navrhl zrušit usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení případně jeho usnesení změnit a vyhovět návrhu navrhovatele - odvolatele v plném rozsahu.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Odvolací soud se plně ztotožnil se všemi námitkami odvolatele. Ze soudního spisu - protokol o jednání konaném dne 23. 3. 2023 na č.l. 92 - 94, vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování výše citovanými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. K důkazu pak přečet i „informaci o výsledku hlasování mimo zasedání shromáždění č. 2 v roce 2021, konaném ve dnech 15.2. až 1.3.2021“, dále provedl důkaz „návrhem na vklad práva do Katastru nemovitostí z 11.6.2018“. Dále je v protokolu z jednání soudu uvedeno, že „čtou se listiny na návrh navrhovatele“, přičemž není vůbec patrné, o jaké listiny se jedná. Ve svém rozhodnutí - usnesení následně soud prvního stupně vyšel výlučně z „důkazů“ - rozhodnutí výše jmenovaných soudů. Prvním pochybením tedy bylo, že nijak nehodnotil další jím provedené důkazy, přičemž u části z nich není vůbec zřejmé, které konkrétně to byly. Nehodnotil tak ani dvě výše uvedené soukromé listiny, ani „listiny na návrh navrhovatele“, o nichž konkrétně v rozhodnutí není ani zmínka. Nelze tudíž navrhovateli - odvolateli upřít právo takovýto nedostatek namítat, když tvrdí, že část jím navrhovaných důkazů nebyla provedena a soud se s neprovedením nijak nevyrovnal - nezdůvodnil je. Pokud jde o soudem prvního stupně uváděná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, pak důkazně mohou být brány v úvahu, resp. lze z nich zjistit jen ta skutečnost, že tyto soudy rozhodly, jak rozhodly - viz výrok rozhodnutí. Proč tak rozhodly je „toliko“ součástí odůvodnění rozhodnutí, pročež ve smyslu § 159a o. s. ř. je závazný výrok rozsudku, resp. usnesení (viz § 167 odst. 2 o. s. ř.), nikoli jeho odůvodnění. Z rozhodnutí tak nelze v žádném případě extrapolovat ani skutečný, ani právní - soukromoprávní vztah, tím spíše, že rozhodnutím soudu prvního stupně byl návrh na zahájení řízení zamítnut a to bylo odvolacím soudem potvrzeno. Výjimkou by mohl být vyhovující rozsudek v rámci určovací žaloby týkající se předmětných prostor, k němu však v daném případě nedošlo - žaloba na určení byla zamítnuta a odvolacím soudu bylo zamítnutí potvrzeno z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce. Soudy tak ničeho neurčily. Nelze z nich tudíž činit další, skutková zjištění v předmětné věci, tedy především o jaký prostor v domě se jedná, resp. zda se jedná o jednotku ve smyslu příslušných právních předpisů či nikoli nebo zda jde o společnou část domu. K takovýmto závěrů by zcela logicky mohla vést především zjištění činěná z rozhodnutí o rozdělení domu na jednotky případě z jeho změn, nelze vyloučit ani rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek (jiné než napadené), případně podpůrně též i rozhodování moci veřejné - stavebního úřadu. U toho je však vždy nutné hodnotit, zda z něj vplývají nějaké soukromoprávní účinky. Odvolací soud nicméně v tomto stádiu řízení není oprávněn činit závěry z důkazů, jež nebyly vůbec provedeny, tím spíše které nebyly ani navrženy či se dopouštět spekulací. Skutkové ani jiné závěry pak není namístě činit ani z důkazů, jež byly sice soudem prvního stupně provedeny a jsou zároveň dostatečně určité, z nichž však soud neučinil žádná skutková zjištění, skutkové závěry a ani jinak je ve svém rozhodnutí nehodnotil /fakticky je v rozhodnutí ani neuvedl/. Rozhodné v dané věci je, že soud prvního stupně zřejmě neprovedl všechny navržené důkazy resp. částečně není zřejmé, které důkazy provedl a které nikoli, svá skutková zjištění činil jen ze dvou soudních rozhodnutí zcela nad jejich rámec, činil skutková zjištění a hodnocení ohledně skutkových okolností, o nichž zmíněná soudní rozhodnutí nesvědčila a ani svědčit nemohla. Jeho rozhodnutí je tak částečně nepřezkoumatelné, vadné a potud lze plně odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu a především Ústavního uvedenou odvolatelem.

11. Odvolacímu soudu ze všech výše uvedených důvodů nezbylo, než rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. V něm si soud prvního stupně bude vědom, že předmětné řízení je řízením tzv. statusovým ve smyslu § 85 z. ř. s., pročež je soud povinen nejenom vypořádat se se všemi navrženými důkazy /to platí ve všech řízení/, ale navíc ve smyslu § 21 z. ř. s. provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. To samozřejmě platí jen jeli takových důkazů třeba.

Poučení