I. ÚS 273/06

Rubrum

Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů.

Výrok

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. září 2007 v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. L. G., zastoupenou JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č.j. 22 Cdo 2263/2005-452, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 14 Co 632/2004, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č.j. 22 Cdo 2263/2005- 452, a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 14 Co 632/2004, bylo porušeno základní právo stěžovatelky, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon Ústavním soudu"), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) mezi B. G. (v původním řízení žalobkyně) a J. G. (otcem stěžovatelky), poukázala zejména na skutečnost, že se B. G. v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by majetek získaný za trvání manželství byl pořízen z jiných prostředků, než z výlučných prostředků otce stěžovatelky.

3. Stěžovatelka argumentovala, že řízení ústící do vydání napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu trpí vadami. Dle jejího názoru se odvolací soud dopustil procesní chyby, když bez provedení dokazování dal v otázce existence sporných hypoték na dva byty v Austrálii, které byly ve výlučném vlastnictví otce stěžovatelky, za pravdu B. Gregorové. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 (publ. v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 61), kde Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a sjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů“, anebo obdobně rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1201/2000 (publ. v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 136), kde Nejvyšší soud konstatoval, že „má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, lze považovat jeho odchylné skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními § 132, 211 a 213 OSŘ; v takovém případě je odvolací řízení postiženo vadou“.

4. Stěžovatelka dále uvedla, že při posuzování existence sporných hypoték odvolací soud přihlížel pouze k překladům listinných důkazů, o jejichž pravosti lze důvodně pochybovat, neboť se jedná o velmi nekvalitní a špatně čitelné fotokopie, bez úředního potvrzení, a které nebyly v průběhu dokazování podpořeny dalšími relevantními důkazy. Naopak žádné z oficiálních zpráv, které byly vyžádány od navržených institucí v Austrálii, včetně velvyslanectví ČR v Austrálii, dle stěžovatelky nepotvrdily tvrzení B. G. o splácení hypoték. Stěžovatelka proto vyjádřila své přesvědčení, že v průběhu dokazování nebyla prokázána existence tvrzených hypoték a že veškerý majetek zařazený do masy BSM byl pořízen za výlučné prostředky otce stěžovatelky a B. G. proto nepřísluší vyrovnání. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. II.

5. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.

6. Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu JUDr. J. S., CSc., ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a argumentaci tam uvedenou. Dále uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uvedené již v dovolání, aniž by přímo polemizovala se závěry rozsudku dovolacího soudu nebo přinášela do řízení přípustné „novoty“, a se kterými se dovolací soud řádně vypořádal. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

7. Krajský soud v Plzni, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. M. N., se ve svém vyjádření plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

8. Stěžovatelka v replice k těmto vyjádřením vedle zopakování argumentů obsažených v ústavní stížnosti dodala, že odvolací soud postupoval nepřiměřeně v neprospěch stěžovatelky, když na jedné straně odmítl zabývat se listinami, které existenci hypoték vyvracely, a na druhou stranu bez dalšího uznal za pravé pouhé fotokopie listin, aniž by alespoň obecně zkoumal jejich pravost a relevanci. Stěžovatelka se dále ohradila proti tvrzení Nejvyššího soudu, že v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky jako v dovolání, neboť v ústavní stížnosti sama poskytla Ústavnímu soudu judikáty Nejvyššího soudu, které jsou v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.

9. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. III.

10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 19 C 284/94, z něhož zjistil následující skutečnosti.

11. B. G. (v původním řízení žalobkyně) se svým návrhem, podaným Okresnímu soudu Plzeň-město dne 2. 9. 1994, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud vypořádal BSM. Návrh odůvodnila tím, že manželství mezi ní a J. G. (v původním řízení žalovaný) bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 4. 11. 1993, sp. zn. 11 C 275/93. Dále v návrhu uvedla seznam věcí pořízených za trvání manželství, které dle jejího názoru tvoří BSM. Ve svých vyjádřeních k tomuto seznamu mimo jiné uvedla, že J. G. měl v Austrálii dva byty. Jeden byt byl pořízen v roce 1988 a před návratem do ČR byl prodán za 98.000,- australských dolarů. Tato částka měla být použita na vyplacení hypoték na oba byty v Austrálii, kdy jeden zůstal doposud ve vlastnictví J. G. Splátka na hypotéku k pořízení prvního z bytů činila ke dni 17. 5. 1991 částku 38.941,60,- australských dolarů a měla být vzata u ROYAL BANK v Cronulle, přičemž splácet se začala až v době po uzavření manželství. Z této částky žalobkyně zahrnovala do BSM 40.000,- australských dolarů. Pokud se týká druhého z bytů v Austrálii, tento byl pořízen v roce 1980 a byl pronajat. Splátka hypotéky k jeho pořízení činila ke dni 22. 5. 1991 částku 26.554,66,- australských dolarů. Z této částky zahrnovala do BSM částku 32.554,66 Kč. Do masy BSM žalobkyně navrhla zařadit i nájem, který žalovaný pobíral z pronájmu svého bytu v Austrálii ve výši 614,- australských dolarů.

12. J. G. (v původním řízení žalovaný) ve svém vyjádření k návrhu žalobkyně ze dne 20. 3. 1995 s požadavky žalobkyně nesouhlasil a předložil vlastní tvrzení, která dle jeho názoru prokazují, že výše uvedené byty byly pořízeny výlučně z jeho vlastních prostředků a žalobkyni na jejich pořízení žádná zásluha nepatří.

13. V průběhu řízení žalovaný J. G. dne 11. 12. 1996 zemřel a do jeho práv a povinností vstoupila stěžovatelka jako jediná dědička zemřelého.

14. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, č.j. 19 C 284/94 – 376, ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky dům č.p. 30 se stavební parcelou č. 1 v k.ú. Čivice, obec Dobříč (v rozsudku blíže specifikovaný), dále členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Škodovák, jenž se váže k bytu č. 7 ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 174 v Plzni, Rabštejnská ulice 25, a dále movité věci tvořící vybavení tohoto bytu popsané ve znaleckém posudku č. 830/3/01 v celkové hodnotě 203.116,- Kč. Ve výroku II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 100.206,- Kč. Dále rozhodl o zaplacení soudních poplatků a nákladech řízení. Soud v dané věci vycházel z platné právní úpravy v době zániku manželství, tj. ve znění obč. zák. platném do 1. 8. 1998. Vzal za prokázané, že celková hodnota BSM činí 1.158.922,- Kč, kdy se jedná o hodnotu movitých věcí – vybavení bytu, dále hodnotu členského podílu k bytu, hodnotu rekreační chalupy v obci Dobříč a hodnotu automobilu. Celkový vnos na pořízení věcí v BSM ze strany otce stěžovatelky pak činil částku 958.510,- Kč, neboť věci byly pořízeny z výtěžku z prodeje jednoho z jeho bytů v Austrálii, tj. za částku 98.000,- australských dolarů, a za příjmy, kterých žalovaný dosahoval ve svém zaměstnání v Austrálii. Na podporu svých tvrzení, že na pořízení obou bytů byly vzaty hypotéky, které byly spláceny ještě v průběhu manželství, žalobkyně předložila překlady potvrzení Royal Bank, National Mutual Royal Savings Bank Ltd., o částkách potřebných k finančnímu vyrovnání předmětných bytů. Originál těchto dokladů předložen nebyl, neboť součástí překladu byla pouze fotokopie bez jakéhokoliv ověření s originálem listiny. Rovněž předložila fotokopii výpisu z účtu vedeného u této banky, kterou soud společně se žádostí o podání zprávy zaslal do Austrálie. Z úředního překladu bylo zjištěno, že se jedná o půjčku ve výši 41.400,- australských dolarů, není z něj však patrno, na co konkrétně byla poskytnuta či zda se jednalo o hypotéku na pořízení bytu či něco jiného. V rozporu s tvrzením žalobkyně pak byly zprávy zaslané Generálním konzulátem v Sydney ze dne 5. 5. 1997, ze kterých je patrno, že Royal Bank v Cronulle žádnou pobočku nemá a ani u druhého, žalobkyní tvrzeného peněžního ústavu (Westpac Banking Corporation) není veden žádný záznam o tom, že by J. Gregor zde měl zřízenu hypotéku na pořízení uvedených bytů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti okresní soud dospěl k názoru, že „žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by žalovaný (J. G.) měl na pořízení obou bytů vzatu hypotéku u některého z uvedených finančních ústavů, a tudíž ani neprokázala, jaká částka byla zaplacena za trvání manželství. Soud je tedy toho názoru, že na tyto byty nebyla vzata hypotéka a oba byly ve výlučném vlastnictví žalovaného.“ (str. 4 a 5 rozsudku). Proto žalobkyni nebyly přiznány ani žádné finanční prostředky plynoucí z pronájmu jednoho z nich.

15. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podaly odvolání obě účastnice řízení. B. G. namítla neúplné skutkové zjištění zejména ve věci existence a splácení hypoték australským bankám a z toho důvodu i vadné hodnocení provedených důkazů a na jeho základě přijatý právní názor. Dále požadovala přiznání vyrovnávacího podílu ve výši 50 % z celkové sumy BSM. Stěžovatelka naopak nesouhlasila s povinností zaplatit B. G. určenou částku, neboť je toho názoru, že se za relativně krátkou dobu manželství nikterak nepodílela na získávání majetku zahrnutého do BSM. Dále uvedla, že „žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by majetek získaný za trvání manželství byl pořízen z jiných prostředků, než z výlučných prostředků zemřelého otce stěžovatelky. (...) nepotvrdila se ani tvrzení žalobkyně o splácení hypoték na dva byty v Austrálii.(...) Neověřené fotokopie hůře čitelných dokumentů a dokladů, které žalobkyně v průběhu jednání soudu předložila, nebyly žádnými objektivními důkazy potvrzeny.“ (č.l. 388).

16. Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobkyni připadá dům č.p. 30 se stavební parcelou č. 1 v k.ú. Čivice, obec Dobříč (v rozsudku blíže specifikovaný) v hodnotě 350.000,-Kč (výrok I. bod 1.A), stěžovatelce připadá členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Škodovák k bytu (v rozsudku blíže specifikovaný) v hodnotě 450.000,-Kč a rovněž movité věci, tvořící zařízení shora uvedeného bytu v hodnotě 203.116,- Kč (výrok I. bod 1.B). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 74.640,-Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I. bod 2). Dále rozhodl o povinnosti platit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v odůvodnění konstatoval, že za důvodné lze částečně považovat toliko odvolání žalobkyně. „Soud I. stupně v přezkoumávané věci (...) správně zjistil z provedených důkazů rozsah tohoto bezpodílového spoluvlastnictví, jakož i jeho hodnotu. (...) S ostatními skutkovými závěry soudu I. stupně však nelze souhlasit. Soud I. stupně zcela zjevně nepostupoval podle § 132 o.s.ř. (v tehdy platném znění), zejména je nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud, který není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně (§ 231 odst. 2 o.s.ř.), učinil vlastní skutková zjištění a to toliko na základě hodnocení listinných důkazů, takže nemusel dokazování opakovat.“ (str. 5 a 6 rozsudku). Po zhodnocení těchto důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že na pořízení předmětných bytů byly otci stěžovatele poskytnuty půjčky od Royal Bank, National Mutual Royal Savings Bank Ltd., pobočka Parramata ve výši 33.000,- resp. 41.400,- australských dolarů. Odvolací soud pak dovodil, že za trvání manželství bylo na splátkách těchto půjček zaplaceno minimálně 15.913,- resp. 22.068,- australských dolarů. Po všech učiněných zjištěních tak odvolací soud dovodil, že celkový vnos z výlučných prostředků otce stěžovatelky na masu BSM byla vynaložena částka 629.780,-Kč. (str. 7 a 8 rozsudku). Dále v odůvodnění odvolací soud blíže rozvedl, na základě jakých okolností dospěl k závěru, že spravedlivým vyjádřením podílů obou manželů při vypořádání BSM je poměr 30% pro žalobkyni a 70% pro otce stěžovatelky. V tomto poměru pak také masu BSM rozdělil.

17. Stěžovatelka podala dne 17. 6. 2005 proti tomuto rozhodnutí krajského soudu dovolání, v němž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně existence sporných hypoték. Dle názoru stěžovatelky se odvolací soud dopustil procesní chyby, když bez zjevného dokazování dal za pravdu žalobkyni v otázce sporných hypoték. „Navíc se stěžovatelka domnívá, že při posuzování pravosti hypoték odvolací soud pouze přihlížel k překladu listinného důkazu, ale ne originálních materiálů, a o jejichž pravosti lze důvodně pochybovat, protože se jedná o velmi nekvalitní a špatně čitelné fotokopie bez úředního potvrzení, které nebyly podpořeny dalšími relevantními důkazy v průběhu dokazování.“ (č.l. 424 při rekapitulaci řízení před soudem I. stupně a znovu č.l. 425). Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, a ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1201/2000 (blíže viz bod 3.).

18. O stěžovatelkou podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že jej podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že odvolací soud měl při řešení otázky existence hypoték zopakovat dokazování listinami provedené soudem I. stupně. „(...) celá konstantní judikatura, však požadavek opakování dokazování v případě, že odvolací soud se chce odchýlit od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, vztahuje jen na případ, kdy šlo o zjištění učiněné na základě výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli při jednání slyšeni. (...) Proto se odvolací soud může odchýlit od interpretace obsahu listin provedené soudem prvního stupně, aniž by důkaz listinou opakoval. V dané věci tak není vadou řízení (...) skutečnost, že odvolací soud vyšel z listinných důkazů, které soud prvního stupně nepovažoval za dostatečné, aniž by opakoval důkaz provedený těmito listinami“ (str. 4 a 5 rozsudku). K námitce stěžovatelky, že odvolací soud učinil svá skutková zjištění na základě neověřených fotokopií listin, Nejvyšší soud, s odkazem na rozsudek sp. zn. 32 Odo 964/2003 (publ. v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 2741),uvedl, že „(...) nebyla-li v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybněna pravost či správnost obsahu soukromé listiny, jíž byl proveden důkaz, nelze v dovolacím řízení přihlížet k námitce nepravdivosti jejího obsahu. (...) Pokud by tedy některý účastník pravost fotokopie popřel, musel by soud s přihlédnutím k tomu, proč podle tvrzení účastníka nelze předložit originál listiny, hodnotit důkaz provedený fotokopií listiny podle zásad upravených v § 132 a násl. o.s.ř. V dané věci však (stěžovatelka) pravost fotokopií nepopřela a ani soud prvního stupně neučinil skutkový závěr, že by kopie neodpovídala originálu, byť skutečnost, že jde o neověřené fotokopie konstatoval.“ (str. 5 rozsudku). Proto Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že v dané věci řízení před odvolacím soudem netrpělo tvrzenými vadami a způsob, jakým odvolací soud hodnotil listinné důkazy, nebyl nepřiměřený. IV.

19. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

20. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení.

21. Podstatou ústavní stížnosti a v ní namítaného porušení práva na spravedlivý proces byly námitky stěžovatelky ohledně odlišného hodnocení důkazů odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně, aniž by je odvolací soud sám zopakoval, a následně z něho vyvozených závěrů o existenci sporných hypoték na předmětné byty v Austrálii, přičemž tato skutková zjištění byla učiněna na základě neověřených fotokopií listin, jejichž pravost a hodnověrnost stěžovatelka zpochybnila již v průběhu odvolacího řízení.

22. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že otázka hodnocení důkazů obecnými soudy je sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu, vystavěné na takovém hodnocení důkazů, zjevně nespravedlivé (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 aj.).

23. Ústavněprávní základ práva na spravedlivý proces je obsažen v hlavě páté ("Právo na soudní a jinou právní ochranu") Listiny. Konkrétně dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/04 (publ. ve Sb.n.u., sv. č. 37, nález č. 144) Ústavní soud konstatoval, že „důkazní řízení obsahuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.“ 24. Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína (viz kupř. J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání, Praha 2006, s. 1133 a násl.) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval.

25. Otázku odlišného hodnocení listinného důkazu, aniž by jej odvolací soud sám opakoval, Ústavní soud posuzoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 363/06 (dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz), kde mimo jiné konstatoval, že „zatímco soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl osobou oprávněnou k podání žaloby (...), dospěl odvolací soud naproti tomu ke skutkovému zjištění, že žalobce vůbec není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby. Svůj závěr opřel odvolací soud přitom o to, že vnosová listina z 28. března 1956, která byla podepsána bratrem žalobce, nemůže vést k jinému posouzení, než že žalobce aktivně legitimován k podání žaloby vůbec nebyl. Z vyžádaného spisu se podává, že uvedený závěr o neoprávněnosti žalobce k podání žaloby odvolací soud učinil, aniž by uvedený důkaz sám zopakoval a zejména (...) aniž by provedl a vypořádal se s dalšími důkazy, které vedly soud prvního stupně k závěru právě opačnému (...). V posuzované věci je tedy z rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že tento soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování zopakoval (...) a nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelkám reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. V.

26. V posuzované věci krajský soud svůj skutkový závěr učinil na základě zjištění čerpaných z listinných důkazů s přihlédnutím k tomu, že jejich obsah je v souladu s tvrzením B. G. (žalobkyně). Z obsahu těchto listin (kopie výpisů z bankovních účtů, sdělení bank, aj.), které žalobkyně předložila jako důkaz k prokázání svého tvrzení o existenci hypoték na předmětné byty v Austrálii, odvolací soud učinil závěr, že otci stěžovatelky na pořízení předmětných bytů v Austrálii hypotéky bankami poskytnuty byly. Z této skutečnosti pak následně učinil závěr o celkovém vnosu ze společných prostředků na výlučný majetek otce stěžovatelky. Jak vyplývá z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud dokazování soudu prvního stupně nikterak nedoplnil s konstatováním, že „odvolací soud, který není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně (§ 231 odst. 2 o.s.ř.), učinil vlastní skutková zjištění a to toliko na základě hodnocení listinných důkazů, takže nemusel dokazování opakovat.“ (str. 5 a 6 rozsudku).

27. Ústavní soud má zato, že skutečnost, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (když může dokazování za jistých podmínek opakovat nebo je i doplnit), neznamená, zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, které soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení ve spojení s listinnými důkazy. Proto, chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (obdobně srovnej nález sp. zn. II. ÚS 363/06 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 či rozhodnutí č. 64/66). Uvedený závěr o existenci sporných hypoték tak odvolací soud učinil, aniž by uvedený důkaz sám zopakoval a zejména, což je pro danou věc ještě zásadnější, aniž by provedl a vypořádal se s dalšími důkazy, které vedly soud prvního stupně k závěru právě opačnému, a sice že existence sporných hypoték prokázána nebyla.

28. Z rozhodnutí odvolacího soudu je tedy patrno, že tento soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování zopakoval. Jak Ústavní soud výše uvedl, tento postup není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

29. K další námitce stěžovatelky ohledně pochybností o pravosti a hodnověrnosti listinných důkazů, na jejichž základě učinil odvolací soud svá skutková zjištění, a kterou stěžovatelka přednesla již ve svém odvolání (č.l. 388) a znovu v průběhu dovolacího řízení ( č.l. 424 a 426), Ústavní soud uvádí, že již dříve ve své judikatuře vyslovil, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: „(…) vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd‘s Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162)“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, publ. ve Sb.n.u., sv. č. 37, nález č. 129).

30. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 publ. ve Sb. n. u., sv. 19, nález č. 57 nebo sp. zn. IV. ÚS 335/05, dosud nepublikován) vychází z principu, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

31. Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka hodnověrnost a pravost neověřených fotokopií listin několikrát zpochybnila, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud tyto námitky stěžovatelky nijak právně nezhodnotil a rovněž ani neuvedl, z jakých důvodů tak neučinil. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku pak pouze, v rozporu se skutečností (viz č.l. 426), konstatoval, že „v dané věci však žalovaná strana pravost fotokopií nepopřela (...)“ (str. 5 rozsudku), přičemž dále uvedl, že pokud by některý účastník pravost fotokopie popřel, musel by soud s přihlédnutím k tomu, proč podle tvrzení účastníka nelze předložit originál listiny, hodnotit důkaz provedený fotokopií listiny podle zásad upravených v § 132 a násl. o.s.ř. Dle názoru Ústavního soudu tak obecné soudy zatížily svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupovaly i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především v čl. 36 odst. 1 a čl.38 odst. 2).

32. Na základě takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci jak Krajský soud v Plzni, tak i Nejvyšší soud svým postupem porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

33. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Rubrum

I. II. III. IV. V. Poučení: