Číslo jednací: 19 Co 118/2021-526

Rubrum

Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé dílčí samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, je třeba v případě uplatnění více těchto nároků v jednom řízení pro stanovení mimosmluvní odměny advokáta každý z nich ocenit zvlášť paušální tarifní hodnotou 50 000 Kč a odměnu advokáta stanovit ze součtu tarifních hodnot spojených věcí.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa] vedlejšího účastníka na straně žalované o zaplacení částky 12.281.565 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 16. listopadu 2020 č. j. 86 C 7/2017-474 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. ledna 2021 č. j. 86 C 7/2017-483 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje. II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení před okresním soudem ve výši 55.336 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách 2.000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek. III. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 1.492 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 13.724 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách 500 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek. V. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalovaného nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobou, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12.281.565 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 1. 2. 2017 do zaplacení (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované (správně žalovanému - poznámka odvolacího soudu) k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 489.740,24 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.000 Kč splatných vždy k 10. dni příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok II), a povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 2.983 Kč (výrok IV). Dále rozhodl, že Česká republika nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Okresní soud takto rozhodl o žalobě podané žalobkyní dne 2. 3. 2017 původně proti žalovaným [právnická osoba] a [nemocnice] s [anonymizováno] v [obec] (dále též jen„ [nemocnice]“) s odůvodněním, že žalobkyně se dne [datum] podrobila v [nemocnice] operaci štítné žlázy (totální tyreoidektomii), následně došlo k pooperačním komplikacím, přičemž zdravotní personál nemocnice nepřijal včasná opatření k zajištění zprůchodnění dýchacích cest, v důsledku čehož došlo u žalobkyně k výrazné hypoxii, která vedla k závažnému poškození mozku. Žalobkyně požadovala peněžitou náhradu za bolestné ve výši 1.000.000 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 10.000.000 Kč, další nemajetkovou újmu 1.000.000 Kč, ztrátu na výdělku 101.287 Kč, ztrátu na výdělku při invaliditě 85.898 Kč a 94.380 Kč. Ke dni 1. 1. 2017 převzala [právnická osoba] závod [nemocnice] s [anonymizováno] v [obec]. Protože žalobkyně nedala souhlas s převzetím svých závazků, ručí [nemocnice] za splnění závazků [právnická osoba] a.s. V průběhu řízení bylo řízení mezi žalobkyní a [nemocnice] s [anonymizováno] v [obec] zastaveno usnesením č. j. 19 Co 128/2017-136 pro její zánik před podáním žaloby. Usnesením č. j. 86 C 7/2017-166 poté do řízení na straně žalované vstoupilo [územní celek] jako její zřizovatel a mezi žalobkyní a [právnická osoba] bylo řízení následně zastaveno podle § 96 o. s. ř. usnesením č. j. 86 C 7/2017-215.

3. Žalované [územní celek] navrhlo žalobu zamítnout s odůvodněním, že převodem [nemocnice] s [anonymizováno] v [obec] na [právnická osoba] přešly na tuto společnost také její dluhy. Jestliže se žalobkyně rozhodla neuplatňovat zaplacení jí tvrzeného dluhu po dlužníkovi, ale pouze po žalovaném jako ručiteli, její jednání je v rozporu s principem subsidiarity ručení, neboť věřitel (žalobkyně) se nemůže s výzvou k plnění dluhu obrátit pouze na ručitele, a žaloba by měla být z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného zamítnuta. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť zpětvzetí žaloby proti [právnická osoba] nelze podle něho hodnotit jako řádné pokračování v zahájeném řízení a běh promlčecí doby nebyl přerušen. Promlčecí doba proto ve vztahu k [právnická osoba] uplynula 10. 4. 2018, neboť dne 10. 4. 2015, kdy Česká správa sociálního zabezpečení rozhodla o přiznání invalidního důchodu žalobkyni, se žalobkyně dozvěděla o všech okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. Žalovaný odkázal i na § 2022 o. z., přičemž zavinění věřitele na tom, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem, spatřoval v uplynutí promlčecí doby vůči dlužníkovi, přičemž toto promlčení bylo způsobeno výlučně žalobkyní v důsledku zpětvzetí žaloby. Ke skutkovým okolnostem případu žalovaný tvrdil, že postup [nemocnice] byl lege artis a k žádnému pochybení nedošlo, neboť nastalé komplikace byly od počátku řešeny adekvátním způsobem. Vedlejší účastník rovněž navrhl zamítnutí žaloby s tím, že na straně poskytovatele zdravotní péče nedošlo k pochybení.

4. Okresní soud musel nejprve posoudit důvodnost námitek žalovaného, že není ve věci pasivně legitimován, že žalobou uplatněný nárok je promlčen a že žalobkyně zavinila, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Výzvou ze dne 25. 1. 2017 vzal za prokázáno, že žalobkyně se v ní domáhala splnění dluhu po dlužníkovi [právnická osoba] K úhradě dluhu však nedošlo, a proto je žalobkyně oprávněna domáhat se splnění dluhu po žalovaném jako ručiteli. Na tom nic nemění skutečnost, že proti [právnická osoba] vzala žalobkyně žalobu zpět a jediným účastníkem na straně žalované zůstal žalovaný jako ručitel, neboť je zcela v dispozici věřitele, zda bude dluh uplatňovat pouze po dlužníkovi či ručiteli nebo po obou společně. Okresní soud neshledal důvodnou ani námitku promlčení. K zákroku došlo dne 3. 3. 2014 a žaloba byla proti dlužníkovi podána 2. 3. 2017, tedy v zákonné tříleté subjektivní promlčecí době (§ 629 odst. 1 o. z.), když navíc pro počátek subjektivní promlčecí doby při újmě na zdraví je podle judikatury obecně rozhodný až okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku a výši škody odvozující se od ustálení zdravotního stavu, a nikoliv okamžik, kdy škodná událost nastala. Žalobkyně vzala žalobu proti [právnická osoba] zpět v situaci, kdy již bylo pravomocně připuštěno, aby do řízení na straně žalované vstoupil žalovaný jako ručitel. V okamžiku vstupu žalovaného do řízení tedy námitka uplynutí promlčecí doba dlužníkovi nesvědčila, a proto ji nemůže uplatnit ani ručitel (§ 2025 o. z.). Zpětvzetím žaloby vůči dlužníkovi pak žalobkyně nezavinila, že pohledávku nemůže dlužník uhradit, neboť ta může být uspokojena i bez rozhodnutí soudu a vydání rozsudku není podmínkou k její úhradě. Okresní soud tudíž shora uvedeným námitkám žalovaného nepřisvědčil a zabýval se podstatou věci. [Zdravotní stav] [Obsah znaleckého posudku] [Výpověď svědků - popis zdravotního stavu]

8. Okresní soud dále provedl důkaz rozhodnutím revizní komise OS ČLK ze dne [datum], jímž nebylo na základě stížnosti žalobkyně zahájeno vůči shora označeným lékařům a MUDr. [anonymizováno] disciplinární řízení. V odůvodněnítohoto rozhodnutí je odkazováno na odborný posudek nejvyššího odborného orgánu ČLK, tj. oborové komise pro chirurgii Vědecké rady ČLK, vypracovaný prof. MUDr. [jméno] [příjmení], DrSc., Doc. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., a prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc. Na základě faktů uvedených v posudku dospěla revizní komise k závěru, že MUDr. [anonymizováno] a další zmínění lékaři prokazatelně neporušili žádnou z povinností jim uložených zákony či jinými předpisy a řády komory při výkonu povolání lékaře a nedopustili se disciplinárního provinění. Posudek byl vyhotoven na žádost revizní komise k posouzení příčiny selhání naložení ligatury na a. tyreoidea a včasnosti a adekvátnosti opatření zvolených po vzniku krvácivé komplikace po strumektomii. V posudku je popsán průběh léčby žalobkyně v souladu se zdravotnickou dokumentací. Operace totální tyreoidektomie byla shledána lege artis. Dále je uvedeno, že pocit tisku v krku a chrapot bez odvodu drénu nemusí být pouze projevem krvácení do operačního pole, může se zde projevit edém laryngu po operačním výkonu či postintubační. V daném případě došlo k většímu odvodu z Redonova drénu náhle po zakašlání, z čehož lze usuzovat na uvolnění ligatury z podvázané tepenné větve. Přestože tento způsob podvázání patří k nejbezpečnějším, jakýkoliv prudký pohyb či zakašlání může vést ke sklouznutí vlákna z cévy a následnému krvácení. Krvácení po operaci štítné žlázy je nebezpečnější a probíhá dramatičtěji než v jiných lokalitách proto, že i únik z malé cévy a poměrně malé množství krve (již od 50 ml) může způsobit útlak velkých krčních cév či dušení při útlaku trachey. Příznaky jsou dušnost, tlak v krku, otok krku, bradykardie, tachypnoe, odvod krve do drénu, stridor. Ty nebyly zpočátku nijak výrazně vyjádřeny a i když se později na možnost krvácení myslelo, bylo z počátku možné počítat s revizí po ukončení následující operace za sledování na oddělení ARO. Průběh krvácení do operačního pole pro tyreoidektomii si vždy vyžádá některé z následujících opatření: Sledovat pacienta, převézt na operační sál, kde v celkové anestezii provést revizi. U závažnějších případů s poruchou dýchání zaintubovat pacienta na lůžku a převézt na operační sál a zrevidovat. V urgentním případě je nutné na lůžku rozpustit ránu, odstranit koagulum, provizorně ránu tamponovat, nemocného převézt na sál a zrevidovat a definitivně ošetřit. V daném případě po akutním zhoršení a náhlé velké sekreci z drénu se anesteziologové pokoušeli o intubaci žalobkyně, mezitím další anesteziolog rozpustil operační ránu. Anesteziologům se intubace pro nepřehledný, zduřelý terén nepodařila (což bývá při větším krvácení časté), chirurg, který přerušil operaci na sále, pak dokončil rozpuštění rány a evakuaci hematomu a provedl urgentní tracheotomii. Následoval převoz na operační sál k revizi, při které byl nalezen zdroj krvácení. Krvácení po sklouznutí ligatury nebo sesunutí po zakašlání odpovídá rychlému nástupu příznaků jako v daném případě a nutnosti urgentního postupu. Žalobkyně byla po celou dobu pod kontrolou a anesteziologové i chirurgové jednali urgentně tak rychle, jak bylo možno. Přesto se takové zákroky neodehrávají ve vteřinách, ale mohou vyžádat i při nejrychlejším postupu několik minut, což je pro prognózu dalšího vývoje rozhodující. V odpovědi na otázku, zda postup lékařů byl v souladu s pravidly lékařské vědy a uznávanými postupy s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, je uvedeno, že naložení ligatury je standardním a spolehlivým postupem. Příčinou jejího selhání bylo prudší zakašlání žalobkyně. Drenáž byla zvolena správně a byla účinná. Napomohla k rozpoznání rychle narůstajícího krvácení, ale sama o sobě útlaku cévních struktur nezabrání. K přechodné mozkové hypoxii tak mohlo dojít. Postup lékařů ARO i chirurgů byl za daných podmínek adekvátní a odpovídá postupu lege artis. Pooperační krvácení je v přímé souvislosti s újmou na zdraví, ale nelze jej hodnotit jako odborné pochybení. I při přísné peroperační kontrole a standardních způsobech stavění krvácení dochází celosvětově ke krvácivým komplikacím po tyreoidektomii v 1 - 2 % případů. Přestože byla všechna opatření provedena včasně a správně, došlo k poškození zdraví žalobkyně. Pokus o uvolnění přetlaku rozpuštěním operačních stehů odpovídal snaze vyřešit kompresi způsobenou krvácením do dutiny po strumektomii. K otázce, zda byly pokusy o intubaci v nastalé situaci adekvátní a nemělo být přikročeno k urgentní trachestomii, rozpuštění operační rány a odstranění koagul dříve, komise uvedla, že snaha anesteziologů o intubaci odpovídala obtížnosti vzniklé situace, stejně tak rozpuštění rány a urgentní informování operatéra. Neúspěšná intubace byla ovlivněna složitou situací. Urgentní tracheostomie by byla časově náročnější a riziková. Byla provedena v optimální variantě.

9. Znalec [příjmení] [příjmení] po seznámení s obsahem výpovědí svědků shora a se zprávou revizní komise OS ČLK [obec] provedl písemné doplnění znaleckého posudku, v němž setrval na závěru, že celkový postup při péči o žalobkyni byl na náležité odborné úrovni s ohledem na konkrétní podmínky a možnosti, byť z výpovědí lékařů nejsou zřejmé přesné časové intervaly mezi jednotlivými úkony. Zopakoval, že pro vznik hypoxie je zásadní útlak dýchacích cest (průdušnice) náhle vzniklým hematomem v důsledku krvácení, a právě z toho důvodu nebyla možná intubace. Jediným správným postupem při krvácení po operacích štítné žlázy, které se projevuje dýchacími obtížemi, je včasné zajištění dýchacích cest - ideálně intubací, v případě nemožnosti urgentní tracheostomií.

10. Ze zápisu z jednání Nezávislé odborné komise Krajského úřadu [územní celek] konané dne 28. 4. 2016 na základě podnětu žalobkyně okresní soud dále zjistil, že žalobkyně je v důsledku pooperačních komplikací postižena posthypoxickou encefalopatií s lehkou spastickou kvadruparesou s mutlifokálmími myokloniemi. Pohybuje se převážně na invalidním vozíku a bere trvalou medikaci. MUDr. [anonymizováno] k věci uvedl, že pooperační krvácení patří k nejobávanějším komplikacím a i z toho důvodu byla indikována observace na lůžku JIP. Sklouznutí podvazu cévy nevzniklo neodborným způsobem a z dokumentace vyplývá, že veškeré kroky personálu vedly ke snaze minimalizovat následky komplikace a byl dodržen náležitý odborný postup jak v případě operace, tak v případě řešení komplikací. Zdravotní újma žalobkyně vznikla i přes tuto správně odborně poskytnutou péči. MUDr. [příjmení] uvedl, že nezjistil postup non lege artis. K otázce, zda všechna opatření byla provedena včas, uvedl, že kritériem včasnosti je konečný stav pacienta. Vzhledem k tomu, že pacientka vykazuje známky posthypoxického poškození, nebylo vše provedeno včas. Je však otázka, zda je v lidských silách za daných okolností vše provést včas. Dokumentace je vedena velmi podrobně a pečlivě, chybí však přesnější časování úkonů v kritické fázi a monitorační hodnoty v časovém úseku od 14:20 do 15:00 hod. Podle MUDr. [příjmení] měly komplikace kaskádovitý průběh, v začátku nebyly dramatické. Následný časový úsek byl velmi krátký, nicméně v daný okamžik a v daných podmínkách byla péče o pacientku adekvátní. Na otázku, proč nebyla pacientka včas zaintubována, aby se předešlo hypoxii, uvedl, že by jistě při včasném zaintubování pacientky mohl být prostor pro řešení nastalé situace větší, nicméně rozvoj následných událostí ukázal urgentnost situace při masivním krvácení, které samo ve sledu událostí mohlo k hypoxii vést. K otázce na dostatečné zdokumentování časového úseku po operaci od 14:10 do 15:05 hod. je toho názoru, že se nelze k požadovanému časovému úseku konzistentně vyjádřit. Léčbu pacientky i přes nedostatky v dokumentaci považuje za lege artis. Předseda komise stanoviska lékařů zhodnotil z odborně medicínského aspektu tak, že v postupu operatéra a v pooperační léčbě včetně zvládnutí pooperační komplikace nebylo zjištěno pochybení. Závažná pooperační komplikace bezesporu ohrožovala pacientku na životě, s ohledem na podmínky a možnosti [nemocnice] s poliklinikou v [obec] byla tato komplikace řešena postupem lege artis. Nezávislá odborná komise po seznámení se spisem, posudky zpravodajů, odborné diskuzi a poradě konstatovala, že při poskytování zdravotních služeb žalobkyni byl dodržen náležitý odborný postup. I přes tento správný postup však žalobkyně utrpěla výraznou zdravotní újmu, která je v přímé souvislosti s operačním úkonem, a komise doporučila [nemocnice], aby s žalobkyní jednala o odškodnění zdravotní újmy a trvalých následků mimosoudní cestou.

11. Žalobkyně předložila k důkazu znalecký posudek zpracovaný znalcem z odvětví chirurgie MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 24. 6. 2020 opatřený doložkou podle § 127a o. s. ř. Znalec v něm uvedl, že doporučený diagnostický a terapeutický postup v dané situaci od 13:45 do 14:20 hod. uvádí za prvé potřebu klinického vyšetření pacienta a za druhé léčbu stenóz velkých dýchacích cest s cílem jejich dostatečného zprůchodnění provedenou v době, kdy stenóza ještě nedosáhla kritického stupně. Při absenci záznamu o objektivním nálezu v oblasti operační rány a krku, tedy o výsledku klinického vyšetření v době od 13:45 hod. minimálně do příchodu MUDr. [příjmení] (ovšem v neznámou dobu nejspíše po 5 až 6 neúspěšných pokusech o intubaci zahájených ve 14:20 hod. MUDr. [příjmení]), jenž teprve s odstupem cca 1 roku ve svém vyjádření pro ČLK uvádí obraz oběšence a masivní otok krku, navíc po zničení kompletního diagnostického záznamu monitorace pacientky, je stanovení jednoznačného závěru o stavu pacientky i postupu personálu [nemocnice] v čase, natož pak jeho hodnocení, prakticky nemožné. Znalec popsal, že potíže pacientky začaly ve 13:45 hod., stav se postupně zhoršoval, ve 14:20 hod. byly pro rychle nastupující desaturaci zahájeny pokusy o intubaci, snad v počtu 5 až 6, následně se dostavil MUDr. [příjmení], i on se znovu pokusil o intubaci, zároveň bylo zahájeno rozpouštění operační rány. Následně se s nějakým časovým odstupem dostavil MUDr. [jméno], který teprve operační ránu skutečně rozpustil a zajistil dýchací cesty zavedením tracheostomické kanyly. V 15:00 hod. začíná záznam anesteziologa v souvislosti s revizní operací. Pokud MUDr. [příjmení] uvedla, že ke konci začala krev prosakovat skrz obvaz, svědčí to o tom, že došlo k prodlení s odstraněním obvazu, lokálním vyšetřením a potažmo s rozpuštěním rány. Důsledkem včasného nerozpuštění operační rány, jež znalec považuje za chybné, pak byl právě stav zjištěný MUDr. [příjmení] po jeho příchodu na MOJIP, tedy obraz oběšence a masivní otok krku se všemi důsledky včetně útlaku karotid, jugulárních žil a dýchacích cest. Ostatně i absence popisu lokálního nálezu v dokumentaci odpovídá tomu, že obvaz rány nebyl dlouho odstraněn, proto přes něj prosakovala krev. Nesprávné je rovněž neúplné vedení zdravotní dokumentace, když až z dodatečných vyjádření a výpovědí personálu vyplývají další podstatné skutečnosti, např. masivní otok krku. I následné zničení diagnostického záznamu monitorace pacientky obsahující nejspíše velké množství relevantních údajů časových i klinických se nejeví jako správné. Při neúplnosti dokumentace je prakticky nemožné činit jednoznačné závěry stran vývoje stavu pacientky v čase, tedy i včasnosti a správnosti reakce personálu. Je logické, že znalec nemůže z neúplných podkladů vyvodit jistý závěr. Návrhu žalobkyně na výslech MUDr. [příjmení] okresní soud nevyhověl, neboť ho považoval za nadbytečný s ohledem na jeho závěry prezentované v posudku, ve kterém uvedl konkrétní výhrady k postupu lékařů a současně uzavřel, že žádný jistý závěr v daném případě nelze vyvodit.

12. Poté, co žalobkyně předložila technickou zprávu monitoračního zařízení Datex - Ohmeda S/5 Compact, který byl použit při monitoraci žalobkyně na MOJIP, z níž vyplývá, že zařízení bylo možno napojit prostřednictvím kabelu nebo bezdrátově na PC a na tiskárnu a takto zjištěné údaje včetně krevního tlaku, dechové frekvence nebo saturace vytisknout nebo je jinak archivovat, okresní soud vyzval žalovaného k předložení monitorovaných záznamů zaznamenaných při pobytu žalobkyně na MOJIP. K tomu však žalovaný zaslal pouze neúplné ošetřovatelské záznamy a nikoliv výstup z monitoračního zařízení, když již předtím z výpovědi MUDr. [příjmení] vyplynulo, že údaje o monitoraci pacientů jsou archivovány po krátkou dobu pro účely zápisu zdravotnické dokumentace. S ohledem na ostatní provedené důkazy okresní soud uzavřel, že žalobkyně je v důkazní nouzi, kterou by mohl zvrátit právě monitorační záznam zobrazující časový údaj o nástupu a trvání desaturace, krevním tlaku a srdeční a dechové frekvenci žalobkyně. Konstatoval, že pokud [nemocnice] tyto údaje neuchovala, porušila povinnost vést a uchovat zdravotnickou dokumentaci uloženou ustanovením § 53 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále též jen „zákon o zdravotních službách“), navíc za situace, kdy došlo k poškození zdraví pacienta, přičemž měřené a sledované hodnoty jsou významné pro posouzení správnosti jejího postupu. Je přitom zcela nevýznamné, že v dané době neměl poskytovatel zdravotní služby výbavu k tisku monitorovaných údajů, neboť monitorační zařízení dočasné uložení a tisk údajů umožňovalo a bylo zákonnou povinností nemocnice tyto údaje uchovat. S ohledem na uvedené porušení povinnosti [nemocnice] vést řádně zdravotnickou dokumentaci okresní soud dovodil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17, že důkazní břemeno k prokázání řádného postupu [nemocnice] při péči o žalobkyni dne 3. 3. 2014 leží na straně žalované.

13. Okresní soud poté aplikoval na jím zjištěný skutkový stav věci ustanovení § 2910 a § 2911 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), přičemž za povinnosti stanovené zákonem považoval povinnosti poskytovatele zdravotní péče a zdravotnického pracovníka definované v § 45 odst. 1 a § 49 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Za zásadní považoval zodpovězení otázek, zda lékaři [nemocnice] zvolili správný postup k odstranění pooperačních komplikací žalobkyně a zda byl tento postup včasný s ohledem na konkrétní podmínky a možnosti. Uzavřel, že řádný postup při pooperačním krvácení popsaný ve znaleckém posudku znalce [příjmení] [příjmení] byl ze strany ošetřujícího personálu [nemocnice] naplněn. Zásadní otázkou je však zhodnocení jeho včasnosti. Ačkoliv monitorační záznamy ze shora popsaných důvodů chybí, nevylučuje to, aby rozhodné skutečnosti byly prokázány i jinak, v daném případě především svědeckými výpověďmi lékařů, kteří úkony prováděli. Jednotlivé svědecké výpovědi jsou mezi sebou v souladu, potvrzují vzájemně přítomnost jednotlivých lékařů a jimi prováděné úkony při řešení komplikací a soud mezi nimi neshledal žádný rozpor, který by některou z nich nebo všechny jako celek zpochybnil. Výpovědi korespondují i s provedenými lékařskými zprávami. Přestože tyto lékařské zprávy byly sepsány s odstupem, nesnižuje tato skutečnost jejich věrohodnost. Je logické, že při takto akutní situaci nelze zprávu sepisovat průběžně či bezprostředně po výkonu, když přednost musí mít bez výjimky lékařský úkon. Nebezpečí vzniku pooperačního krvácení po totální tyreoidektomii je sice vzácné a vyskytuje se cca v 1 % případů, jde však o vážnou život ohrožující komplikaci, která navíc může způsobit potíže při intubaci. Z tohoto důvodu byla také žalobkyně po operaci umístěna na MOJIP, kde byla celou dobu sledována. Příznaky pozorované u žalobkyně pak odpovídaly příznakům typickým pro vznik hematomu, jak je ve svém posudku popsal MUDr. [příjmení]. Z výpovědí MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení] je patrné, že si byly hrozby krvácivé pooperační komplikace vědomy a již od počátku vzniku obtíží kontaktovaly operatéra, který v dané chvíli operoval dalšího pacienta. Na základě konzultace s MUDr. [příjmení] rozhodl operatér při její druhé návštěvě na operačním sále o operační revizi, která však mohla být provedena až po dokončení stávající operace. MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení] se proto po rozhodnutí operatéra o provedení revizní operace rozhodly žalobkyni preventivně uvést do umělého spánku a zajistit dýchací cesty. V daném okamžiku dle výpovědi MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení] byla žalobkyně stále při vědomí, s dobrou saturací a s plánovanými úkony byla srozuměna. Pomůcky pro intubaci již měly připravené. Ve 14:20 hod. byla zahájena příprava k intubaci a byl podán Propofol. Nepodání léku SCHJ MUDr. [příjmení] vysvětlila tím, že očekávaly potíže při intubaci a v takovém případě se tento lék nepodává. Intubace se i přes několik pokusů nezdařila, což bylo způsobeno objektivními změnami struktury krku a rychlým nástupem krvácení, v důsledku čehož byly dýchací cesty sevřené. Masivní krvácení operační rány při manipulaci s hlavou žalobkyně při pokusu o intubaci ještě ztížilo přehlednost krční krajiny při dalších úkonech, tj. při rozpuštění operační rány a provedení tracheostomie. V průběhu intubace byl vyžádán chirurg, před nímž přišel na MOJIP ještě anesteziolog MUDr. [příjmení], který při předchozí operaci žalobkyně intubaci hladce provedl, a proto se i on pokusil o intubaci. Během tohoto posledního pokusu již MUDr. [příjmení] začala rozpouštět operační ránu za účelem provedení tracheostomie, což za ni dokončil operatér MUDr. [jméno], který byl odvolán od probíhající operace. Poté byl zjištěný zdroj krvácení zatamponován a žalobkyně převezena na operační sál k revizi. Z uvedených výpovědí ani lékařských zpráv okresní soud neshledal žádné zásadní a neodůvodněné prodlení při zahájení a provádění zmíněných urgentních a život zachraňujících úkonů. Je nepochybné, že provedení těchto úkonů není otázka vteřin, ale minut. Pouze samotná tracheostomie včetně rozpuštění kožních stehů operační rány, stehů vnitřních vrstev, evakuace hematomu a odhalení průdušnice dle MUDr. [jméno] zabrala odhadem 4 minuty, čemuž předcházel i čas věnovaný rozpouštění prvních dvou kožních stehů, které provedla [anonymizováno] O snaze lékařů co nejdříve zajistit dýchací cesty žalobkyně svědčí i skutečnost, že u ní nedošlo po celou dobu k srdeční zástavě. Lékařům nelze ani vytýkat, že k urgentní tracheostomii nepřistoupili dříve, např. ihned po prvním neúspěšném pokusu o intubaci. Jednalo se o akutní život ohrožující stav, při kterém si lékaři museli být vědomi nutnosti rychlého obnovení dýchacích cest, aby předešli případné hypoxii, a provedení několika pokusů o intubaci ještě před započetím tracheostomie, která s jistotou zabere několik dalších vzácných minut, se jeví soudu jako odůvodněný postup, byť v konečném důsledku nevedl ke kýženému výsledku. V praxi se nepochybně intubace ne vždy vydaří na první pokus a často vyžaduje provedení několika pokusů či minut (viz např. definice obtížné intubace jakožto stavu vyžadujícího více než 3 pokusy či trvající déle než 10 minut, uváděná v odborných článcích na internetu). Krom toho MUDr. [příjmení], který se jako poslední o intubaci pokusil, uvedl, že nějakou strukturu v krku vizualizoval a kanylu zavedl, výsledkem si však nebyl jistý. Tedy šance na úspěšnou intubaci nebyla ani při tomto posledním pokusu zcela vyloučena. Souběžně již MUDr. [příjmení] rozpouštěla stehy operační rány, což za ni dokončil MUDr. [jméno], a paralelně ve snaze o co nejrychlejší zprůchodnění dýchacích cest byla zahájena tracheostomie. Správnost lékařského postupu přitom nelze hodnotit ex post, tedy s vědomím toho, že intubace v konečném výsledku nebude úspěšná, ale z pohledu ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování s úvahou časových souvislostí, podmínek, v nichž se zákrok odehrával, a rizik, jimž lékař čelil. Výtky znalce [příjmení] [jméno] o prodlení s odstraněním obvazu, přes který prosakovala krev, absenci lokálního vyšetření a rozpuštění operační rány nepovažoval okresní soud za natolik přesvědčivé, aby ovlivnily jeho hodnocení správnosti postupu ošetřujícího personálu. Z výpovědí MUDr. [příjmení] vyplývá, že bylo provedeno vyšetření hmatem (viz„ hmatově tam nic nebylo“) a žalobkyně byla vizuálně kontrolována. Krátká operační rána cca 5 cm přitom byla pouze přelepena čtvercovou náplastí (viz výpověď MUDr. [jméno]), krk nebyl obvázán po celém obvodu, a proto již samotný pohled na něj mohl avizovat vznikající hematom. Podle MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení] však ještě před zahájením intubace byl obvaz čistý a krev z něj netekla. Stalo se tak až ke konci, kdy již drén přestal odpad zachycovat a byl plný. Jestliže tedy byla intubace zahájena a rána začala v důsledku toho masivně krvácet a prosakovat skrz obvaz, což mělo za následek i otok krku, který zpozoroval MUDr. [příjmení] při svém příchodu na MOJIP, nelze lékařům vytýkat, že obvaz neodstranili dříve a tím způsobili útlak dýchacích cest, neboť prvořadným úkolem bylo zajistit dýchací cesty, o což se v té chvíli snažili intubací a následně z důvodu jejího neúspěchu přistoupili k rozpuštění operační rány. Výhrada MUDr. [příjmení] na nemožnost jednoznačného závěru stran vývoje pacientky a správnosti a včasnosti postupu při neúplnosti dokumentace je s ohledem na obvyklou opatrnost znalců z oboru zdravotnictví pochopitelná a do jisté míry oprávněná. Ostatně i MUDr. [příjmení] ohledně včasnosti zásahu neuvedl žádné konkrétní závěry o postupu lege artis. Absence jednoznačného závěru znalce však nezbavuje soud povinnosti zhodnotit také ostatní provedené důkazy a učinit z nich relevantní závěr. I znalecký posudek podléhá podle § 132 o. s. ř. hodnocení soudem, a tudíž o tom, zda byl postup lege artis či non lege artis, rozhoduje v konečném výsledku pouze soud. Okresní soud poukázal i na okolnost, že postup [nemocnice] byl v minulosti přezkoumán revizní komisí ČLK a Nezávislou odbornou komisí KÚ [územní celek], přičemž obě komise ho shledaly lege artis, což je nutno při rozhodování rovněž zohlednit. K výhradám ohledně absence přesných časových údajů v lékařských zprávách považoval okresní soud za naprosto pochopitelné, že lékaři provádějící urgentní úkony nemohou současně sledovat hodiny jen proto, aby mohli následně zapsat do zprávy přesný časový sled jednotlivých úkonů. Časové údaje zapsané v lékařských zprávách nicméně i tak MUDr. [jméno] zhodnotil jako věrohodné a zákrok k obnovení dýchacích cest jako rychlý. Přestože v konečném výsledku nebyl zákrok natolik rychlý, aby zástava dechu neměla na zdraví žalobkyně žádný negativní dopad, nelze pochybení poskytovatele zdravotní péče odvozovat pouze od konečného výsledku, neboť jeho odpovědnost zákon nespecifikuje jako objektivní, ale odpovídá pouze za zaviněné porušení zákonné povinnosti poskytovat zdravotní službu podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Okresní soud tudíž ze shora popsaných důvodů neshledal v postupu poskytovatele zdravotních služeb pochybení. Proto žalobu zamítl, aniž by se důkazně zabýval dalšími předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody na zdraví a výší škody.

14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení tvořených mimosmluvní odměnou advokáta za 8 úkonů právní služby po 49.220 Kč, k níž náleží 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, cestovným ve výši 6.184 Kč, náhradou za ztrátu času ve výši 2.400 Kč a náhradou 21 % DPH v částce 84.996,24 Kč, celkem 489.740,24 Kč. Ke splatnosti ve splátkách a nikoliv v běžné lhůtě 3 dnů okresní soud přistoupil s ohledem na skutečnost, že žalobkyně je v důsledku poškození zdraví omezena v možnostech řádného zaměstnání a pobírá pouze invalidní důchod. Soud neshledal v daném případě důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., na základě kterých by žalovanému nebyly přiznány náklady řízení. Žalobkyně totiž ještě před zahájením soudního řízení iniciovala u ČLK disciplinární řízení se zasahujícími lékaři a řízení před Nezávislou krajskou komisí, přičemž v obou případech orgány provádějící příslušné šetření dospěly k závěru, že postup nemocnice byl lege artis, a žalobkyně si tedy musela být při podání žaloby vědoma reálně hrozícího rizika neúspěchu ve věci a s tím spojené povinnosti hradit náklady řízení.

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení podlehla i ve vztahu vůči vedlejšímu účastníkovi, bylo jí uloženo nahradit i jeho náklady v celkové výši 2.983 Kč, které tvoří 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. a cestovné ve výši 1.183 Kč.

16. Povinnost uhradit náklady řízení státu nebyla žalobkyni uložena se závěrem, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

17. Žalobkyně podala odvolání proti všem výrokům rozsudku okresního soudu. Namítla, že jím provedená rekapitulace skutkového stavu věci není úplná. Poukázala na zjištění, že MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení] provedly 5 až 6 neúspěšných pokusů o intubaci, poté se k lůžku žalobkyně dostavil MUDr. [příjmení] a provedl ještě jeden neúspěšný pokus o intubaci. Z provedených důkazů tedy plyne, že MUDr. [příjmení] začala rozpouštět operační ránu až během v pořadí 6. či dokonce 7. neúspěšného pokusu o intubaci MUDr. [příjmení], tedy až v době, kdy již žalobkyně působila dojmem oběšence a měla krk nateklý do velikosti hlavy. S touto skutečností koreluje výpověď MUDr. [jméno], že v době, kdy se k lůžku žalobkyně dostavil, byly rozpuštěny 2 kožní stehy. Základním nedostatkem skutkových zjištění soudu prvního stupně je tedy absence závěru, jak dlouho trvalo, než vůbec bylo po 5 či 6 neúspěšných pokusech o intubaci konečně zahájeno rozpouštění operační rány, a to zejména v kontrastu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že právě urgentní rozpuštění operační rány přímo na lůžku pacienta je řádným postupem v případě nemožnosti intubace. Tento časový úsek přitom nebylo možno dovodit ani z výpovědí jediných dvou lékařů přítomných u lůžka žalobkyně do příchodu MUDr. [příjmení] MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení]. Absenci časových údajů navíc konstatovali oba znalci, k čemuž žalobkyně citovala pasáž ze znaleckého posudku MUDr. [příjmení], vyúsťující v závěr, že„ nelze určit, jak dlouho trvala a jak hluboká byla desaturace pacientky ani jak dlouhý časový úsek uběhl od rychle nastupující desaturace ve 14:20 do rozpuštění operační rány. Řadu klíčových údajů by nejspíše bylo možno zjistit z kompletního diagnostického záznamu monitorace pacientky, jenž však byl zničen“. Soud prvního stupně tuto absenci relevantních skutkových zjištění překlenuje za pomoci překvapivé právní konstrukce, podle níž poskytovatel zdravotní péče nese odpovědnost za poškození zdraví pouze tehdy, jestliže zaviněně nepostupoval v souladu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, která však nemá oporu v zákoně ani v judikatuře. K tomu žalobkyně odkázala na závěry (obsažené údajně v usnesení jí blíže neoznačeného odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 25 Co 338/2017), podle nichž odpovědnost podle § 2645 ve spojení s § 2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž smluvní odpovědností za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Pokud tedy soud prvního stupně opřel odůvodněnísvého rozhodnutí o absenci zavinění na straně žalované a z tohoto důvodu se již nezabýval otázkou, zda žalovaná porušila či neporušila svou smluvní povinnost vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 2913 o. z., resp. zda postup žalované byl objektivně souladný s péčí řádného odborníka ve smyslu ustanovení § 2643 a § 2645 o. z., je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Při jednání před odvolacím soudem žalobkyně dále zdůraznila, že pokud jsou záznamy funkcí pacienta ztraceny, a právě proto se neví, jak dlouho pokusy o její intubaci trvaly a zda byly skutečně brány jako urgentní opatření, tato nejistota nemůže jít k její tíži. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud jí napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobkyně poukázal na odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně, v němž soud konstatuje, že nedošlo k porušení smluvní povinnosti žalovaného (správně [nemocnice] - poznámka odvolacího soudu), tedy že nebylo prokázáno, že by [nemocnice] postupovala jinak než v souladu s uznávanými postupy a pravidly lékařské vědy. Soud prvního stupně rovněž správně dospěl k závěru, že pokud nebyla žalovaným (správně [nemocnice]) vytištěna listina obsahující záznam monitorace žalobkyně v době, kdy lékaři usilovali jednak o její intubaci, jednak o rozpuštění operační rány, jde o porušení právní povinnosti, které však lze zhojit existencí jiných důkazů, které umožní závěr o tom, zda došlo k porušení povinnosti poskytnout péči na náležité úrovni. K tomu žalovaný odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, podle nichž předpoklad odpovědnosti lékaře nemůže být nahrazen zjednodušujícím závěrem, že nedostatky při vedení zdravotnické dokumentace nelze přičítat k tíži pacienta. Naopak žalovaný dostatečně prokázal, že postup [nemocnice] byl na náležité odborné úrovni, a že tedy splnila svou smluvní povinnost vůči žalobkyni, o čemž svědčí znalecký posudek MUDr. [příjmení] a odborné posudky oborové komise pro chirurgii vědecké rady ČLK a nezávislé odborné komise Krajského úřadu [územní celek], když ani ze znaleckého posudku MUDr. [příjmení] předloženého žalobkyní nevyplývá, že by došlo k odbornému pochybení [nemocnice]. Žádný z těchto posudků nekonstatuje, že by důvodem poškození zdraví žalobkyně bylo pozdní rozpouštění operační rány, ani nekonstatuje, že samotné rozpuštění operační rány bylo provedeno opožděně a že postup lékařů v dané kritické situaci byl jakkoli nesprávný. Z těchto odborných posouzení případu rovněž vyplývá, že v těchto případech je intubace na prvém místě, a není tedy pochybením, že se lékaři nejprve snažili o intubaci a teprve, když se to nedařilo, bylo přistoupeno k rozpouštění operační rány. Tento postup napadaný žalobkyní nebyl hodnocen jako nesprávný žádným z celkem deseti vysoce odborně kvalifikovaných lékařů, kteří ať již jako soudní znalci nebo jako členové odborných komisí případ posuzovali. Žalovaný dále zdůraznil, že nastalá situace byla kritická a bylo nutno ji řešit velmi rychle, neboť šlo o záchranu života žalobkyně. V těchto souvislostech odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňující princip posuzování správnosti postupů lékařů z pozice ex ante, tedy jak se stav jevil lékařům v okamžiku, kdy rozhodovali o dalším postupu. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

19. Vedlejší účastník na straně žalovaného se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil. Při jednání před odvolacím soudem navrhl potvrzení přezkoumávaného rozsudku jako věcně správného.

20. Žalobkyně na vyjádření žalovaného k jejímu odvolání reagovala písemnou replikou, v níž setrvala na argumentech uplatněných v odvolání s tím, že soud prvního stupně se porušením smluvní povinnosti ze strany právního předchůdce žalovaného nezabývá ani okrajově. Zdůraznila, že na straně právního předchůdce žalovaného nejde o pouhé nevytištění listiny, ale o kompletní zničení digitálního záznamu monitorace žalobkyně dne 3. 3. 2014, ačkoli podle ustanovení § 2 písm. a) vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, byl její součástí. Odkázala na judikaturu obecných soudů, podle níž nedostatky ve vedení zdravotnické dokumentace nemohou jít k tíži pacienta, a na závěry vyslovené v jím označených nálezech Ústavního soudu ve vztahu k uplatnění obrácení důkazního břemene v medicínských sporech a ke spotřebitelskému postavení pacienta ve vztahu k lékařskému zařízení. Zdůraznila, že žalovaný by neměl těžit z jednoznačně protiprávního jednání svého právního předchůdce, tzn. zničení klíčové části zdravotnické dokumentace, a naopak by se doživotně postižené žalobkyni mělo dostat vysoké úrovně ochrany spotřebitele.

21. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto při nařízeném jednání přezkoumal všechny výroky jím napadeného rozsudku (§ 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Odvolání žalobkyně ve věci samé opodstatněným neshledal, ve vztahu k závislým výrokům ho shledal částečně opodstatněným.

22. Odvolací soud nejprve přezkoumal, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí zmatečnostními vadami vyjmenovanými v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v to počítaje zejména vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku uplatněnou žalobkyní. Žádné takové vady neshledal. Ve vztahu k otázce přezkoumatelnosti rozsudku odvolací soud konstatuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně vyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. To koneckonců potvrzuje i samotný obsah odvolání žalobkyně, v němž mohla náležitě použít odvolací důvody. Případné nedostatky odůvodněnítudíž nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění jejích práv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). Spatřuje-li žalobkyně nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně v absenci skutkového závěru, jak dlouho trvalo, než bylo po neúspěšných pokusech o intubaci zahájeno rozpouštění operační rány, sama současně konstatuje, že tento časový úsek nelze z provedených důkazů zjistit, přičemž žádný další důkaz k jeho přesnému zjištění neexistuje. Tato skutečnost tedy vůbec (objektivně vzato) nemůže být prokázána, a tudíž logicky nemůže být obsažena v odůvodněnírozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud žalobkyně soudu prvního stupně dále vytýká, že se nezabýval otázkou, zda žalovaná porušila či neporušila svou smluvní povinnost vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 2913 o. z., jedná se o námitku nesprávnosti právního posouzení věci (omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav), tedy nikoli o odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c), ale o odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jehož důvodnost odvolací soud samostatně posoudí níže.

23. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním žalobkyně soudu prvního stupně vytýká absenci skutkového závěru, jak dlouhý časový úsek trvalo, než bylo po neúspěšných pokusech o intubaci žalobkyně zahájeno rozpouštění operační rány. Tato námitka není opodstatněná, jak odvolací soud vysvětlil v předchozím odstavci. Ani námitku absence skutkových zjištění ohledně toho, při kterém marném pokusu o intubaci v pořadí bylo s rozpouštěním operační rány započato, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť soud prvního stupně konstatuje jak v rámci zjištění učiněných z výslechu MUDr. [příjmení], tak v rámci hodnocení věci, že s rozpouštěním operační rány začala MUDr. [příjmení] v okamžiku, kdy se o intubaci pokoušel jako poslední v řadě MUDr. [příjmení] (viz body 16 a 26 odůvodnění). Žalobkyně dále setrvala na důkazním návrhu na výslech znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], jemuž soud prvního stupně nevyhověl pro nadbytečnost. Ani odvolací soud nevidí nutnost provedení tohoto důkazu, neboť proti závěrům obsaženým v písemném znaleckém posudku tohoto znalce žádný z účastníků nebrojil a ani z přednesů zástupce žalobkyně se nepodávalo, že by měl být tento znalec vyslechnut za jiným účelem, než ke stvrzení závěrů jeho písemného znaleckého posudku. Z hlediska úplnosti a správnosti skutkových zjištění je pak rozhodné, že soud prvního stupně řádně učinil závěry písemného znaleckého posudku MUDr. [příjmení] jejich součástí. Odvolací soud též ověřil, že všechny skutkové závěry obsažené v odůvodněnípřezkoumávaného rozsudku plně odpovídají obsahu provedených důkazů. Proto lze uzavřít, že skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn správně a v rozsahu potřebném k posouzení důvodnosti žalobou uplatněných nároků.

24. Ve vztahu k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně však odvolací soud shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným. Soud prvního stupně totiž - podle jeho odkazu na právní normy, podle nichž jím zjištěný skutkový stav posuzoval - sice ohledně náplně povinností poskytovatele zdravotních služeb správně vycházel z ustanovení § 45 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách, avšak žalobou uplatněné nároky neposoudil podle ustanovení § 2645 ve spojení s § 2913 o. z., o smluvní odpovědnosti poskytovatele zdravotních služeb, ale podle § 2910 a § 2911 o. z., tedy podle ustanovení o odpovědnosti za porušení zákona. Soud prvního stupně však učinil předmětem dokazování všechny skutečnosti významné i z pohledu správného právního posouzení věci, které tudíž mohl provést přímo odvolací soud.

25. Podle § 2636 odst. 1 o. z. smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.

26. Podle § 2643 odst. 1 o. z. poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru.

27. Podle § 2645 o. z. poskytovatel odpovídá za to, že splní své povinnosti s péčí řádného odborníka; k ujednáním, která to vylučují nebo omezují, se nepřihlíží.

28. Podle § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob, zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků při poskytování zdravotních služeb.

29. Podle § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách se náležitou odbornou úrovní rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

30. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Podle § 2913 odst. 2 o. z. povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

31. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy - zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen„ obč. zák.“, tak podle o. z.) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců - lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Uvedené platí i při posuzování předpokladů odpovědnosti podle nové právní úpravy a ustálená judikatura k této otázce je i nadále použitelná.

32. V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí (lege artis). Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, resp. v době provádění zákroku. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním - jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. Tato není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, tzn. zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2968/2018).

33. V předložené věci bylo prokázáno (a mezi účastníky ani nebylo sporné), že v souvislosti se zdravotním zákrokem, jemuž se žalobkyně podrobila v [nemocnice] dne 3. 3. 2014, jí vznikla jak majetková, tak zejména nemajetková újma spočívající v trvalém poškození jejího zdraví. Soud prvního stupně se správně soustředil nejprve na zodpovězení otázky, zda v rámci operační a pooperační péče [nemocnice] o žalobkyni došlo ze strany [nemocnice] k porušení (smluvně převzaté - poznámka odvolacího soudu) povinnosti postupovat při výkonu její činnosti s péčí řádného odborníka, tzn. na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nositele důkazního břemene vymezuje v tomto případě ustanovení § 2913 odst. 1 o. z., a to tak, že důkazní břemeno leží na straně poškozené, neboť důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností dovozuje pro sebe příznivé právní následky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2727/99).

34. Ve vztahu k tzv. medicínským sporům bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17 konstatováno, že v situaci, když tvrzení pacienta nelze prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně dle § 129 odst. 2 o. s. ř. z důvodu, že příslušná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či„ ztratil“, je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny. Toliko v těchto typově určených případech totiž lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty účastníka řízení - žalovaného, převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Na tyto závěry Ústavního soudu navázaly závěry judikatury Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).

35. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v souzené věci jsou dány podmínky pro obrácení důkazního břemene, a že tedy žalovaného zatěžuje důkazní břemeno jeho tvrzení, že v případě zdravotní péče o žalobkyni postupoval lege artis (viz body 23 a 24 odůvodněnírozsudku). I při takto nastoleném rozložení důkazního břemene poté dospěl k závěru, že v postupu [nemocnice] nedošlo k žádnému pochybení. Na několika místech odůvodněnírozsudku sice s ohledem na nesprávnou aplikaci ustanovení § 2911 o. z. konstatoval, že odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb není objektivní, ale odpovídá pouze za zaviněné porušení zákonné povinnosti, což však nevyvrací ani nezpochybňuje jeho závěr, že všechny léčebné postupy [nemocnice] vůči žalobkyni byly provedeny lege artis. Ohledně tohoto závěru a skutkových zjištění a myšlenkových postupů, které k němu soud prvního stupně vedly, odvolací soud odkazuje na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodněníjeho rozsudku (viz body 26 a 27). Z něho zdůrazňuje, že jak znalci vystupující v tomto řízení MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení], tak tři vysoce erudovaní odborníci z oboru chirurgie, kteří vypracovali odborný posudek pro revizní komisi ČLK, se shodli, že žádnému z léčebných postupů [nemocnice] nelze ničeho vytknout. Pokud se jedná o včasnost volby jednotlivých postupů k uvolnění dýchacích cest žalobkyně, znalec [příjmení] jednoznačně uzavřel, že byť z výpovědí lékařů nejsou zřejmé přesné časové intervaly mezi jednotlivými úkony, celkový postup při péči o žalobkyni považuje za postup na náležité odborné úrovni s ohledem na konkrétní podmínky a možnosti (viz bod 19 odůvodnění). Odborný posudek vypracovaný v rámci šetření stížnosti žalobkyně na postup lékařů [nemocnice] pak výslovně konstatuje, že všechna opatření byla provedena včasně a správně, a ke konkrétní - ve vztahu k včasnosti zřejmě stěžejní otázce, zda byly pokusy o intubaci v nastalé situaci adekvátní a zda nemělo být přikročeno k rozpuštění operační rány, odstranění koagul a k urgentní tracheostomii dříve, uzavírají, že snaha anesteziologů o intubaci odpovídala obtížnosti vzniklé situace, stejně tak rozpuštění rány a urgentní informování operatéra, neboť urgentní tracheostomie by byla časově náročnější a riziková. Odvolací soud v těchto souvislostech nemůže přisvědčit ani odvolacím námitkám, že pokud by byl zachován záznam monitorace životních funkcí žalobkyně po rozhodnou dobu od 14:20 do 15:00 hodin, mohly být - dle závěrů znalce [příjmení] [jméno] - učiněny„ jednoznačné závěry stran vývoje stavu pacientky v čase, tedy i včasnosti a správnosti reakce personálu“. Odvolací soud souhlasí s tím, že ze záznamu monitorování základních životních funkcí žalobkyně v rozhodnou dobu by zřejmě bylo možno zjistit, po jak dlouhou dobu nebyla dostatečně saturována kyslíkem (odhlédnuto od pochyb MUDr. [příjmení], zda vůbec mohlo monitorovací zařízení v danou chvíli vykazovat objektivní údaje o životních funkcích žalobkyně s ohledem na jeho citlivost a povahu zdravotnických úkonů prováděných v tomto časovém úseku). Tento údaj by však podle přesvědčení odvolacího soudu neměl vliv na hodnocení toho, zda byl postup lékařů v této život žalobkyně zachraňující situaci adekvátní a včasný. Již soud prvního stupně totiž logicky a přiléhavě uzavřel, že je pochopitelné, že v nastalé situaci trvající přibližně 30 minut (cca ve 14:20 bylo po vysvětlení situace žalobkyni přistoupeno k jejímu uspání a započato s pokusy o intubaci, přičemž v 15:00 již začíná anestezilogický záznam na operačním sále), během níž byl 5-6x proveden pokus o intubaci žalobkyně, v jehož průběhu začalo masivní krvácení z operační rány, v tomto nepřehledném terénu bylo přistoupeno k rozpouštění stehů, a poté byla provedena urgentní tracheostomie a provedeno zastavení krvácení, lékaři nesledovali čas a ani následně nebyli schopni upřesnit délku trvání jednotlivých shora vyjmenovaných úkonů. Znalec [příjmení] [příjmení] pak v písemném znaleckém posudku v souladu s tímto„ laickým“ hodnocením soudu výslovně uvádí, že při nemožnosti intubace při rychle se zhoršující nedostatečnosti je veškerá pozornost personálu zaměřena na záchranu života pacienta a nedovoluje sledovat hodnoty na monitoru. Revizní komise ČLK pak na základě provedeného odborného posouzení konstatuje, že takové zákroky se neodehrávají ve vteřinách, ale mohou vyžádat i při nejrychlejším postupu několik minut, což je pro prognózu dalšího vývoje rozhodující. K otázce, zda byly pokusy o intubaci v nastalé situaci adekvátní a nemělo být přikročeno k urgentní tracheostomii, rozpuštění operační rány a odstranění koagul dříve, pak tato komise uvedla, že snaha anesteziologů o intubaci odpovídala obtížnosti vzniklé situace, stejně tak rozpuštění rány a urgentní informování operatéra. Neúspěšná intubace byla ovlivněna složitou situací, urgentní tracheostomie by byla časově náročnější a riziková (viz bod 17 odůvodněnírozsudku).

36. Ze shora popsaného je tedy zřejmé, že odvolací soud plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému se i při obrácení důkazního břemene podařilo prokázat, že jeho postup v rámci zdravotní péče o žalobkyni dne 3. 3. 2014 byl lege artis. Současně však odvolací soud vyslovuje přesvědčení, že k obrácení důkazního břemene nebyl v předložené věci žádný důvod. Jak bylo uvedeno výše, závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 a v na něj navazující judikatuře Nejvyššího soudu ohledně obrácení důkazního břemene lze uplatnit pouze v těch případech, kdy důkazně významná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či„ ztratil“. O takový případ se však v předložené věci nejedná, neboť záznam monitorace životních funkcí pacienta na jednotce JIP podle přesvědčení odvolacího soudu nelze podřadit pod žádnou zákonem předepsanou součást zdravotnické dokumentace. Jednotlivé součásti zdravotnické dokumentace jsou vyjmenovány v ustanovení § 2 vyhlášky č. 98/2012 Sb. o vedení zdravotnické dokumentace. Podle písmene a) tohoto ustanovení jsou součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mimo jiné výsledky vyšetření, a to ve formě písemných popisů, grafických, audiovizuálních, digitálních nebo jiných obdobných záznamů těchto vyšetření. Umístění pacienta v pooperačním období na monitorované lůžko se však provádí nikoli z důvodu nezbytnosti„ vyšetření“ jeho životních funkcí, ale z toho důvodu, aby měl ošetřující personál průběžný přehled o jeho životních funkcích, zejména o krevním tlaku a saturaci kyslíkem. Praxe v [nemocnice] byla v rozhodném období taková, že po přeložení pacienta z monitorovaného lůžka na běžné lůžko akutní péče byl výsledek monitorace pouze využit jako podklad lékaře pro zápis o aktuálním zdravotním stavu pacienta a záznam z něho nebyl vytištěn a založen do zdravotnické dokumentace pacienta, když [nemocnice] ani nedisponovala zařízením umožňujícím takový postup, a poté, co bylo monitorovací zařízení nově nastaveno po umístění dalšího pacienta na monitorované lůžko, byl záznam funkcí před ním monitorovaného pacienta vymazán. Odvolací soud neshledává v tomto postupu žádný rozpor s právními předpisy upravujícími povinnost vedení lékařské dokumentace a předepisujícími její obsah, neboť zajisté postačuje, když jsou údaje o základních životních funkcích pacienta v době pooperační péče zaznamenány v lékařské zprávě. Výtka žalobkyně, že potřebné údaje nejsou obsaženy ani v lékařské zprávě sepsané MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení] ve večerních hodinách po ukončení reoperace žalobkyně, je tedy důvodná, neboť MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení] při sepisu části lékařské zprávy ze dne 3. 3. 2014, v níž popisovaly zdravotní stav žalobkyně od 13:45 do ukončení reoperace, porušily neuvedením hodnot základních životních funkcí žalobkyně povinnost vést zdravotnickou dokumentaci průkazně (viz § 54 odst. 2 zákona o zdravotní dokumentaci). V předchozím odstavci však odvolací soud vysvětlil, že i kdyby byly monitorovacího záznamu o funkcích žalobkyně dodatečně zjištěny a do lékařské zprávy zaznamenány údaje o hodnotách její saturace kyslíkem, takový údaj by nevypovídal nic o včasnosti zahájení jednotlivých postupů, neboť po zasahujících lékařích nebylo možno spravedlivě požadovat, aby současně s život zachraňujícími úkony sledovali hodnoty životních funkcí žalobkyně. Odvolací soud tudíž na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že v tomto konkrétním případě nedošlo nezachováním záznamu monitorace životních funkcí žalobkyně po dobu jejího umístění na monitorované lůžko k situaci předestřené ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu, tedy k tomu, že důkazně významná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či„ ztratil“. Jiný náhled odvolacího soudu na rozložení důkazního břemene v této věci by však měl reálný význam pouze tehdy, pokud by soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný na něj přenesené důkazní břemeno neunesl, k čemuž v předložené věci nedošlo.

37. K odvolacím námitkám žalobkyně, které upozorňují na pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesprávném závěru, že odpovědnost zdravotnického zařízení je odpovědností za zavinění, odvolací soud dodává, že tato dílčí nesprávnost právního posouzení věci soudem prvního stupně by mohla mít význam pouze v situaci, kdy by se - při zachování obrácení důkazního břemene - žalované nepodařilo prokázat, že všechny její postupy při zdravotní péči o žalobkyni byly lege artis. V takovém případě by totiž při rozložení důkazního břemene odpovídajícím jím aplikovanému ustanovení § 2911 o. z. bylo na žalovaném, aby prokázal, že porušení zákonné povinnosti [nemocnice] nebylo zaviněné. Bylo-li však prokázáno, že postup nemocnice byl lege artis, pochybení soudu prvního stupně při aplikaci právní normy na jím zjištěný skutkový stav věci ztrácí význam, neboť prokazování jak okolnosti, zda [nemocnice] postup non lege artis zavinila (zákonná odpovědnost dle § 2911 o. z.), nebo zda jí ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na její vůli (podmínka vyvinění se škůdce při smluvní odpovědnosti dle § 2913 odst. 2 o. z.), v tomto konkrétním případě nemá místo.

38. S ohledem na shora popsané odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, přičemž částečná nesprávnost jeho právního posouzení neměla vliv na správnost jeho rozhodnutí ve věci samé, tedy na správnost zamítavého výroku I jeho rozsudku. Z nákladových výroků pak byl shledán věcně správným výrok III, jímž bylo rozhodnuto, že Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III podle § 219 o. s. ř. potvrzen jako věcně správný (výrok I).

39. Ve vztahu k výroku II přezkoumávaného rozsudku je nutno především uvést, že soud prvního stupně sice správně aplikoval na rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a správně též uzavřel, že zástupce žalovaného vykonal 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 6. 8. 2020, 4x účast na jednání, z toho jednou přesahující 2 hod., písemný závěrečný návrh - § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - dále jen„ AT“). Chybně však stanovil (zřejmě i s ohledem na nedostatek použitelné judikatury Nejvyššího soudu v době jeho rozhodnutí) sazbu odměny advokáta z částky požadované žalobkyní. Ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z., jež představuje zásah do osobnostního práva, totiž není pro stanovení mimosmluvní odměny advokáta tarifní hodnotou částka požadované či přisouzené peněžité náhrady, nýbrž paušální tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) AT (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). Žalobkyně uplatnila vůči žalovanému nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v náhradě za bolest ve výši 1.000.000 Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 10.000.000 Kč, za další nemajetkovou újmu 1.000.000 Kč, dále náhradu za ztrátu na výdělku 101.287 Kč a za ztrátu na výdělku při invaliditě 85.898 Kč a 94.380 Kč. Vzhledem k tomu, že každý z nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958 o. z. je třeba posuzovat samostatně, neboť samostatně vznikají i zanikají a samostatně se promlčují (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/2019), je třeba každý ze tří takto uplatněných nároků ocenit zvlášť paušální tarifní hodnotou 50.000 Kč, tj. celkem na 150.000 Kč, a k této částce přičíst tarifní hodnoty žalobou uplatněných majetkových nároků v celkové výši 281.565 Kč. Sazbu odměny advokáta žalobce je tudíž třeba stanovit z tarifní hodnoty 431.565 Kč, takže činí 10.060 Kč za úkon právní služby (§ 7, § 8 odst. 1, § 12 odst. 3 AT). Celková odměna advokáta žalovaného tak činí za 8 úkonů právní služby 80.480 Kč. K ní náleží 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, celkem 2.400 Kč (§ 13 odst. 1, 3 AT), cestovné ve výši 6.184 Kč (§ 13 odst. 1 AT a vyhlášky č. 310/2019 Sb.) za čtyři cesty osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět k jednání u okresního soudu v celkové délce 4x 234,8 km (spotřeba 7,5 l /100 km, cena za 1 l nafty 31,80 Kč, náhrada za použití automobilu 4,20 Kč/km) a náhrada za čas strávený cestou z jeho sídla k okresnímu soudu a zpět v rozsahu 24 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 2.400 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ AT). K součtu těchto částek 91.464 Kč náleží náhrada 21 % DPH ve výši 19.207,44 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak činí náklady žalovaného spojené s jeho zastoupením advokátem 110.671,44 Kč Odvolací soud současně na rozdíl od soudu prvního stupně shledal v přezkoumávané věci důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., za které považuje jednak okolnost, že právní předchůdkyně žalovaného neakceptovala doporučení Nezávislé odborné komise Krajského úřadu [územní celek] ze dne [datum], aby i přesto, že při poskytování zdravotních služeb žalobkyni byl dodržen náležitý odborný postup, [nemocnice] se žalobkyní jednala o odškodnění zdravotní újmy a trvalých následků, a dále okolnost, že jedním z důvodů, pro které žalobkyně tvrdila postup nemocnice non lege artis, bylo nezachování záznamu životních funkcí žalobkyně v rozhodnou dobu, k němuž - byť se nejednalo o okolnost podle odvolacího soudu důkazně významnou - skutečně došlo. Současně však odvolací soud považoval na nespravedlivé, aby žalovaný hradil náklady své úspěšné obrany v tomto řízení plně ze svého, když v řízení bylo na druhou stranu současně prokázáno, že zdravotnické zařízení, které převzalo od žalovaného [nemocnice], žalobkyni po zlepšení jejího zdravotního stavu zaměstnalo zpět na pozici zdravotní sestry, k čemuž jí vytvořilo potřebné podmínky. Ze všech těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně změněn postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. v nákladovém výroku II tak, že žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovanému polovinu nákladů řízení vynaložených v řízení před soudem prvního stupně ve výši 55.336 Kč. Žalobkyni bylo uloženo tuto částku nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jí s ohledem na její majetkové poměry, kdy v důsledku poškození zdraví může pracovat pouze v ambulanci a nikoli ve třísměnném provozu na oddělení, jak tomu bylo dříve, došlo k propadu jejího výdělku, umožnil zaplatit tuto částku ve splátkách 2.000 Kč měsíčně přiměřených tomu, aby se žalovanému dostalo plnění v pro něho přiměřené lhůtě (výrok II).

40. Odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. z obdobných důvodů jako v předchozím odstavci i na rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalovaného. U něho sice nelze shledat jemu přitěžující okolnosti věci, ale jedná se o ekonomicky silný podnikatelský subjekt. Ve výroku IV proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi polovinu nákladů řízení před okresním soudem. Jejich celková výše činí 2.983 Kč (6 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč ve výši 1.800 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. a cestovné ve výši 1.183 Kč podle vyhl. č. 333/2018 Sb. za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět v celkové délce 216 km). Rozsudek soudu prvního stupně byl proto ve výroku IV (viz doplňující usnesení na č. l. 483) změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 1.492 Kč, a to s ohledem na výši této částky do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

41. Žalobkyně v odvolacím řízení neuspěla, proto je podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. povinna nahradit žalovanému jeho náklady. Ty jsou tvořeny odměnou jeho zástupce za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání před odvolacím soudem) v sazbě 10.060 Kč, 2x paušální náhradou 300 Kč, cestovným k jednání ze sídla advokáta k jednání před odvolacím soudem a zpět při použití totožného vozidla jako v řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.364,41 Kč a náhradou za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč. K součtu těchto částek 22.684,41 Kč náleží DPH ve výši 4.763,73 Kč, takže celkové náklady řízení žalovaného v odvolacím řízení činí 27.448,14 Kč O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle shodných ustanovení AT jako shora. I na rozhodnutí o nich bylo ze shodných důvodů, jako tomu bylo u nákladů řízení před soudem prvního stupně, aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř., a proto bylo žalobkyni uloženo nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) polovinu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.724 Kč, a to taktéž v pravidelných měsíčních splátkách, tentokrát vzhledem k výši jí uložené platby po 500 Kč (výrok IV).

42. V odvolacím řízení uspěl i vedlejší účastník na straně žalovaného. Ten se však práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalovaného nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V).

Rubrum