21 Cdo 5269/2009

Plný text

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 11.12.2013 21 Cdo 5269/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 16, proti žalovanému O. H., zastoupenému JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zdiměřická č. 1452, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 171/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2008, č. j. 11 Co 418/2007-154, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.3.2008, č. j. 11 Co 418/2007-154, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16.2.2007, č.j. 14 C 171/2004-128, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť námitky uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn.

III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006). Na místě je dodat, že z hlediska závěru odvolacího soudu o povaze soužití žalobce se zůstavitelkou M. E., zemřelou dne 9.4.2002, tj. z hlediska aplikace i interpretace ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 obč.zák., je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zpráva býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1998, sp. zn. 24 Co 207/98, uveřejněné v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009). Dovolání žalovaného není přípustné ani v části směřující proti „nákladovému“ výroku rozsudku odvolacího soudu, když dovolatel výslovně uvádí, že jeho dovolání směřuje i proti tomuto výroku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Nezbytné je ovšem rovněž dodat, že otázka dědického práva po M. E., zemřelé dne 9.4.2002 (dále též jen „zůstavitelka“) v daném případě nebyla (nemohla) být definitivně vyřešena, neboť soudy v této věci, v rozporu s ustanovením § 175k odst. 1, resp. § 175k odst. 2 o.s.ř., neřešily otázku předmětného dědického práva komplexně, ale zvlášť se zabývaly posouzením dědického práva po zůstavitelce případně vyplývajícího ze zákona a zvlášť zkoumaly dědické právo případně vyplývající ze zůstavitelkou pořízené závěti. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. dubna 2011 JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu