22 Cdo 1402/2026

Rubrum

22 Cdo 1402/2026-213 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. L., zastoupené JUDr. Ing. Katarínou Janotkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Máchova 1301/2, proti žalovaným 1) M. D. a 2) M. D., oběma zastoupeným JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o odstranění suti a stavebního odpadu z pozemku a o zaplacení částky 55 754 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 44/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2025, č. j. 17 Co 153/2024-172, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2025, č. j. 17 Co 153/2024-172, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 37 C 44/2021-131, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2026, č. j. 37 C 44/2021-193, zastavil řízení co do částky 2 980 Kč (výrok I), žalovaným uložil povinnost na svůj náklad společně a nerozdílně odstranit stavební suť z části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) o výměře 753 m2, dle jejího vyznačení v geometrickém zaměření Ing. Radima Kvapilíka (č. l. 24 spisu), které je součástí tohoto rozsudku, a uvést ji do původního stavu (výrok II), a dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 55 754 Kč (výrok III). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok IV).

2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných proti výrokům II, III a IV rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 17 Co 153/2024-172, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku, na nějž žalovaní bez jejího souhlasu navezli a rozhrnuli zeminu, kamení a stavební suť (dále jen „stavební odpad“ nebo „navážka“) ze sousedního pozemku v jejich vlastnictví. Shledal, že rozsah navážky na předmětném pozemku se podává z geometrického zaměření Ing. Radima Kvapilíka. Podotkl přitom, že bylo na žalovaných, aby prokázali svá tvrzení, dle kterých na předmětný pozemek navezli stavební odpad v menším rozsahu v porovnání se zaměřením navážky provedeným Ing. Radimem Kvapilíkem. Uzavřel proto, že žalovaní neprávem zasáhli do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku ve smyslu § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) a výkon vlastnického práva žalobkyně ruší tím, že na část předmětného pozemku o výměře 753 m2 navezli stavební odpad, a to bez souhlasu a vědomí žalobkyně. Protože žalovaní tím, že na část předmětného pozemku neoprávněně navezli stavební odpad, užívali tuto část pozemku v období do 9. 6. 2018 do 9. 6. 2021 bez právního důvodu, dospěl odvolací soud dále k závěru, že žalovaní jsou povinni v souladu s § 2991 odst. 1 o. z. žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení ve výši nájemného obvyklého v daném místě a čase.

II. Dovolání, vyjádření k dovolání

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašují v něm uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1016/2018, a ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009 – tyto rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) při aplikaci § 136 o. s. ř. Mají za to, že rozsah navážky, a tím i rozsah užívání předmětného pozemku, bylo možno v řízení zjistit dokazováním, a tudíž nebyl dán prostor pro určení výše nároku úvahou soudu. Zdůrazňují, že odvolací soud převzal úvahu soudu prvního stupně týkající se aplikace § 136 o. s. ř., aniž by se v tomto směru vypořádal s námitkami žalovaných. Dále se domnívají, že v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu je také závěr odvolacího soudu stran povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a odpovídajících procesních břemen. Vyjadřují přesvědčení, že žalované nemůže tížit důkazní břemeno ohledně tvrzení, že na pozemek stavební odpad nenavezli a pokud jej navezli, pak nikoli v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhá jeho odstranění, což ostatně tvrdili již v řízení před soudem prvního stupně. Poukazují rovněž na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se k dovolání žalovaných vyjádřila nesouhlasně, přičemž akcentovala, že žalovaní směřují dovolací výtky ke skutkovým zjištěním, jejichž přezkum ovšem Nejvyššímu soudu nepřísluší. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl, popřípadě zamítl.

III. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných je přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky procesního práva, za jakých podmínek může soud učinit závěr o neunesení břemene tvrzení účastníkem řízení, jehož povinnost tvrzení tíží. Při řešení této otázky, jak bude dále uvedeno, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

11. Přípustnost dovolání žalovaných Nejvyšší soud naopak neshledává pro řešení otázek týkajících se předpokladů pro aplikaci § 136 o. s. ř. a rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního. K předpokladům aplikace § 136 o. s. ř.:

12. Na vyřešení otázky podmínek aplikace § 136 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a proto není splněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání vtělený do § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015). Jak plyne z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, odvolací soud nestanovil rozsah navážky na předmětném pozemku – na rozdíl od soudu prvního stupně – úvahou dle § 136 o. s. ř., nýbrž na skutkovém zjištěním opírajícím se o geometrické zaměření provedené Ing. Radimem Kvapilíkem. Pokud žalovaní namítali, že rozsah jimi navezeného stavebního odpadu neodpovídá rozsahu celkové navážky na předmětném pozemku, pak v tomto směru dle odvolacího soudu neunesli důkazní břemeno, respektive břemeno tvrzení (viz bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního:

13. Vytýkají-li žalovaní odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, na které ze stran sporu leží důkazní břemeno při prokazování rozsahu zatížení předmětného pozemku stavebním odpadem navezeným žalovanými, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládají. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž důkazní břemeno leží ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, nebo dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1722/2012). V projednávané věci měl z provedeného dokazování odvolací soud postaveno najisto, že se na části předmětného pozemku o výměře 753 m2 nachází navážka (tuto skutečnost žalovaní ostatně nijak nezpochybnili a že stavební odpad na předmětný pozemek naváželi žalovaní (což žalovaní při změně procesního stanoviska založeného na tvrzení, že část odpadu na pozemek žalobkyně navezli, připustili). Pro žalované by příznivý právní důsledek mohl nastat tehdy, bylo-li by tvrzeno a následně i prokázáno, že rozsah jimi navezeného stavebního odpadu neodpovídá rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá jeho odstranění. Důkazní břemeno ohledně prokázání tohoto tvrzení by tak stíhalo žalované. Jinou otázkou pak je, zda takové tvrzení žalovaní v řízení uplatnili, respektive zda jim soudy v projednávané věci procesní prostor k takovému uplatnění poskytly (měly poskytnout).

IV. Důvodnost dovolání

14. V rozsahu, v němž shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaných přípustným (viz bod 10 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

15. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (musí vycházet).

16. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

18. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

19. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že ve sporném řízení, ovládaném zásadou dispoziční a zásadou projednací, je věcí stran, aby tvrdily skutečnosti významné z hlediska projednávané věci. Žalobce je tak již v žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo (§ 79 o. s. ř.), přičemž břemeno tvrzení jej tíží rovněž v průběhu řízení. V žalobě jde o vylíčení skutkových okolností (základu procesního nároku), a to tak, aby skutková tvrzení umožňovala jednoznačnou individualizaci (nezaměnitelnost) uplatněného procesního nároku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, jakož i v něm citovanou judikaturu a odbornou literaturu). Tvrzení ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se týkají všech skutečností významných pro rozhodnutí ve věci. Břemeno tvrzení vyjadřuje procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro (jemu příznivé) rozhodnutí, v důsledku čehož soud rozhodl ve věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu meritorně rozhodnout i v případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v rozporu s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení břemeno tvrzení unesl, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (tím je dána míra jeho břemene tvrzení), lze učinit závěr o tom, že účastník břemeno tvrzení neunesl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1105/2021, ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2677/2022, a ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2279/2023).

20. Procesní nauka rozlišuje mezi objektivním a subjektivním břemenem tvrzení, jakož i abstraktním a konkrétním břemenem tvrzení. Objektivní břemeno tvrzení vyjadřuje, jak má soud rozhodnout, nebyla-li do řízení vnesena žádná nebo nedostačující skutková tvrzení, přičemž rozdělení objektivního břemene tvrzení odpovídá rozdělení objektivního důkazního břemene. Každou stranu tudíž tíží objektivní břemeno tvrzení ohledně skutečností odpovídajících abstraktním znakům skutkové podstaty jí příznivé právní normy. Subjektivní břemeno tvrzení pak vyjadřuje, jaká skutková tvrzení má strana uvést, aby byla v řízení procesně úspěšná (aby uspěla nebo neutrpěla újmu). Přitom platí, že subjektivní břemeno tvrzení nese strana zatížená objektivním důkazním břemenem, a pravidly dělení objektivního důkazního břemene se tudíž řídí i to, jaké skutkové přednesy má příslušná strana učinit. To znamená, že pro unesení subjektivního břemene tvrzení musí strana uvést taková skutková tvrzení, na jejichž základě lze – za předpokladu, že by byla prokázána jejich pravdivost – vyvodit právní následky, jichž se strana dovolává. Žalobce má tak do řízení vnést skutková tvrzení odpovídající znakům skutkové podstaty nárokové právní normy; žalovaný má činit totéž ve vztahu ke znakům skutkové podstaty protinormy (dovolává-li se jejích účinků). Subjektivní břemeno tvrzení procesní věda označuje také jako abstraktní břemeno tvrzení, které – na rozdíl od konkrétního břemene tvrzení – není vázáno na konkrétní procesní situaci nastanuvší podle toho, jak strana reagovala na skutkový přednes protistrany. Konkrétní břemeno tvrzení bývá v procesní nauce častěji označováno jako břemeno substancování, přičemž vyjadřuje míru konkrétnosti (přesnosti, úplnosti) skutkových přednesů strany požadovanou s ohledem na vyjádření její protistrany. Z toho vyplývá, že požadavky kladené na substancování skutkových přednesů, tj. na míru jejich úplnosti a přesnosti, nelze stanovit obecně, neboť požadovaný stupeň substancování se liší v každé individuální věci v závislosti na nastalé procesní situaci, např. na míře substancování rozhodných skutečností (již) v žalobě, na tom, zda strana skutečnosti tvrzené protistranou popírá, jakých skutečností se popírání týká, nakolik je její obrana úplná a určitá, nebo na míře vnitřního přesvědčení soudce o pravdivosti, úplnosti či určitosti skutkových přednesů strany (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1245/2024, a dále v něm uvedenou odbornou literaturu).

21. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v souladu s výše nastíněnými konkluzemi procesní teorie k břemenu substancování opakovaně připomíná, že z požadavku na dostatečné substancování skutkových přednesů rovněž plyne, že míru, kterou je třeba v tomto ohledu klást, nelze vnímat jako obecnou, ale individuálně se v řízení projevující s ohledem na konkrétní procesní situaci a procesní aktivitu účastníků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022).

22. V poměrech projednávané věci žalovaní již v rámci svého vyjádření k žalobě tvrdili, že předmětný pozemek byl v době, než jej začala užívat žalobkyně, neudržovaný a odpad, včetně stavební suti, na něj umisťovali uživatelé okolních zahrad. Žalobkyně však dle názoru odvolacího soudu splnila povinnost tvrzení a unesla důkazní břemeno ohledně samotného neoprávněného zásahu do jejího vlastnického práva ze strany žalovaných i ohledně rozsahu plochy dotčené navážkou. Ohledně tohoto závěru se dovolací soud se soudem odvolacím ztotožňuje. Pokud pak jde o původce celkového rozsahu navážky, odvolací soud konstatoval, že bylo na žalovaných, aby prokázali svá tvrzení, který konkrétní odpad a v jakém množství se již na pozemku žalobkyně před prováděním navážky nacházel, a jaký konkrétní odpad a v jakém množství nahrnuli na pozemek žalobkyně sami žalovaní. Za popsané procesní situace však bylo nezbytné, aby žalovaní v řízení konkretizovali svá tvrzení týkající se stavebního odpadu ukládaného na předmětný pozemek ze strany třetích osob, respektive množství a rozložení stavebního odpadu navezeného žalovanými. Jen tehdy bylo ohledně nich možné vést dokazování. Pokud žalovaní tato skutková tvrzení nedoplnili z vlastní iniciativy, bylo na odvolacím soudu, aby je podle § 118a odst. 1 o. s. ř. v uvedeném směru poučil. Žalovaní totiž opěrné body obranného tvrzení, že nejsou původci veškerého odpadu navezeného na pozemek žalobkyně ve zjištěném rozsahu 753 m2, uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní shora uvedené skutečnosti neprokázali, nemůže obstát, neboť důkazní břemeno účastníka řízení může tížit jen ohledně těch tvrzení (žalobních či obranných), jež jsou ve své úplnosti a přesnosti podřaditelné pod konkrétní skutkovou podstatu ustanovení právního předpisu, jež má být v konkrétním případě aplikován. Vztaženo k poměrům žalovaných to znamená, že uložená povinnost odstranit z pozemku žalobkyně stavební suť (odpad) odůvodněná ustanovením § 1042 o. z. má být plněna v takovém rozsahu, v němž do pozemku žalobkyně ukládáním suti, popřípadě jiného odpadu, zasáhli žalovaní. Aby ovšem tento rozsah byl postaven najisto, pak tvrzení obsažené ve vyjádření k žalobě (viz část III. vyjádření na č. l. 43 p. v.) je naprosto nedostatečné. Shodně i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení užíváním části zasaženého pozemku může být žalovaným uložena pouze v rozsahu, v němž se užíváním cizí věci (pozemku žalobkyně) bez právního důvodu na úkor ochuzeného bezdůvodně obohatili (viz § 2991 odst. 1 a 2 a § 2999 odst. 1 věta první o. z.; dále srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2016). K vadám řízení:

23. S ohledem na přípustnost dovolání žalovaných (ve shora popsaném rozsahu) se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda nebylo řízení zatíženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

24. Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. neplní pouze soud prvního stupně, nýbrž též soud odvolací, který ji poskytuje při odvolacím jednání (§ 213b o. s. ř.; srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022, a ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1245/2024). Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že bylo na žalovaných, aby prokázali, jaký odpad a v jakém množství se na předmětném pozemku nacházel již před zásahem ze strany žalovaných, respektive jaký stavební odpad a v jakém množství na tento pozemek navezli sami žalovaní, aniž by žalovaným poskytl poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. (obdobně nesprávně postupoval i soud prvního stupně), odchýlil se tím od judikatury Nejvyššího soudu (srovnej zejména shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je v odvolacím řízení napravitelná tím, že potřebné poučení poskytne účastníku řízení místo soudu prvního stupně odvolací soud (který též provede důkazy označené účastníky na základě tohoto poučení), jen tehdy, nedostál-li soud prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno a že proto neměl ve věci úspěch. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

26. V řešené věci se žalobkyně domáhala odstranění stavebního odpadu z předmětného pozemku, který na něj navezli žalovaní, a vydání s tím souvisejícího bezdůvodného obohacení. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování konstatovaly, že žalovaní zasáhli do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku tím, že na něj navezli stavební odpad. Při určení rozsahu, v němž byl předmětný pozemek ze strany žalovaných zasažen, soud prvního stupně vyšel z úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. odůvodněné spravedlnostním hlediskem. Naopak odvolací soud při řešení této otázky dovodil, že rozsah tohoto zásahu ze strany žalovaných plyne z geometrického zaměření Ing. Radima Kvapilíka a bylo pak na žalovaných, aby prokázali, že na pozemek navezli stavební odpad v jiném (menším) rozsahu. Jestliže by k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalované vyzvat, aby doplnili svá tvrzení ohledně množství a charakteru stavebního odpadu navezeného na předmětný pozemek a musel by je rovněž poučit o následcích nevyhovění takové výzvě. Nutnost poskytnout žalovaným řádné poučení o potřebě navrhnout další důkazy k prokázání rozsahu žalovanými provedeného zásahu tudíž nevyplynula z odlišného právního posouzení věci odvolacím soudem (navazujícího na změnu procesního stanoviska žalovaných, kteří v odvolacím řízení připustili, že na předmětný pozemek část z nyní existující navážky umístili), ale z porušení povinnosti soudu prvního stupně poučení ve smyslu § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnout.

27. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud měl s přihlédnutím k § 213b o. s. ř žalovaným poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

28. Pro úplnost sluší se dodat, že dovolací soud nesdílí názor žalovaných, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). V posuzované věci žalovaní byli schopni koncipovat na základě dovoláním dotčeného rozhodnutí věcně projednatelné dovolání, v němž argumentačně vystihli důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání shledal částečně přípustným a opodstatněným, pročež je zřejmé, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vytýkaným deficitem netrpí; rozsudek odvolacího soudu tak není nepřezkoumatelný. Ostatně dovolatelé se důvody, pro které by měl být rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, spíše snaží posílit relevanci dovolací argumentace založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů.

29. Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud již nezabýval v dovolání formulovanou námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť její posouzení by vzhledem k výše uvedenému právnímu posouzení bylo předčasné a procesně nehospodárné (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2771/2021, a ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 267/2025).

30. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

31. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu