Nejvyšší soud · Usnesení

29 Odo 139/2006

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2006-02-08 · ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.139.2006.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti usnesení, které potvrdilo odmítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků. Soud uvedl, že dovolání není přípustné, protože se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, nikoli o věc samotnou. Odstupňoval, že podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není možné dovolat proti usnesení, které potvrdilo rozhodnutí o soudních poplatcích. Rozhodnutí bylo založeno na ústavně konformním výkladu zákona, který neumožňuje dovolání v tomto případě.

Rubrum

29 Odo 139/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně Ing. A. T., proti žalované JUDr. S. M., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Z., spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, o osvobození žalobkyně od soudních poplatků, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 Cm 5/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2005, č. j. 3 Cmo 165/2004-72, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

: Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 22. prosince 2003, č. j. 28 Cm 5/2000 - 59, jímž Krajský soud v Brně nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dovolání snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že jí přizná osvobození od placení soudních poplatků. Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o žádosti (návrhu) účastníka řízení o přiznání osvobození od placení soudních poplatků, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Je tomu tak proto, že nejde o žádný z případů vypočtených v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Tomu, aby bylo možné založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. pak brání skutečnost, že nejde o usnesení „ve věci samé“ (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 102). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Důvod k přerušení řízení Nejvyšší soud rovněž neshledal, neboť oproti mínění dovolatelky shledává ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ústavně konformním. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že tzv. vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je žalobou určovací a nikoli (jak tvrdí odvolací soud) žalobou o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 8. února 2006 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Zákon o konkursu a vyrovnání 328/1991 Sb.

Citovaná rozhodnutí (5)

Tento rozsudek je citován v (36)