Nad 243/2016

Rubrum

Nad 243/2016 - 15 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T. R., proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o návrhu Městského soudu v Praze na postup podle § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6A 168/2016, takto:

Výrok

Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6A 168/2016 s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Praze.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) dne 5. 9. 2016 se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem městského soudu a Vrchního soudu v Praze. Tento zásah žalobce spatřuje v tom, že uvedené soudy chybně vyhodnotily lhůtu k podání řádného opravného prostředku.

2. Dne 5. 10. 2016 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání, v němž městský soud navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětnou věc přikázal ve smyslu § 9 odst. 1 s. ř. s. jinému krajskému soudu.

3. Městský soud uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že žaloba směřuje proti Městskému soudu v Praze jako správnímu orgánu, u něhož působí soudci, kteří by měli o podané žalobě rozhodovat, mohla by tato skutečnost zavdat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů Městského soudu v Praze.“

4. Ustanovení § 9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Podle § 9 odst. 3 s. ř. s. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána. V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna Nad 243/2016 vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.

5. Žalobce se k návrhu na delegaci nutnou vyjádřil podáním ze dne 26. 9. 2016, ve kterém uvedl, že navrhuje přikázání věci Okresnímu soudu v Jihlavě, resp. Krajskému soudu v Brně, a to z důvodu vhodnosti. Žalovaný se k dané věci nevyjádřil.

6. Nejvyšší správní soud dospěl v nyní řešeném případě k závěru, že jsou podmínky pro přikázání věci podle § 9 odst. 1 s. ř. s. splněny, neboť pro vyloučení soudců místně příslušného soudu nelze sestavit senát.

7. V žalobě směřované proti městskému soudu se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem městského soudu a Vrchního soudu v Praze. Uvedenou věc by tak rozhodovali soudci působící u městského soudu, jehož se spor týká. Jedná se tak o případ posouzení nestrannosti soudců, kteří by měli posuzovat činnost samotného soudu, u kterého působí.

8. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

9. Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o němž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly vést k legitimním pochybnostem odůvodňujícím závěr, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, publikovaný jako N 127/6 SbNU 429).

10. K objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců za situace, kdy by měli rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí soudu, u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70. Na dříve vysloveném právním názoru pak Nejvyšší správní soud setrvává i v nyní posuzované věci, přičemž neshledal důvodu, proč by nemohl být analogicky aplikován i v případě tvrzeného nezákonného zásahu příslušného soudu. Nad 243/2016 - 16 pokračování

11. V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu.

12. Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro delegaci nutnou, a věc přikázal Krajskému soudu v Praze. O přikázání tomuto soudu rozhodl z důvodu, že obvod tohoto krajského soudu sousedí s obvodem městského soudu a oba soudy sídlí v Praze, takže delegací dojde k nejmenšímu dosažitelnému posunu místa, v němž se bude spor řešit, a přitom věc bude rozhodovat jiný soud než Městský soud v Praze. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. října 2016 JUDr. Karel Šimka předseda senátu