I.ÚS 143/11

Rubrum

Ústavní soud v rámci již skončeného řízení o ústavní stížnosti Jiřího Krejčíka, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, a ústavní stížnosti prof. Jiřího Krejčíka, na základě procesního nástupnictví Vlasty Krejčíkové, Anny Štěpkové a Jiřiny Vaculíkové, všechny zastoupeny JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3612/2010-355, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5 2010 č. j. 62 Co 124/2010-319 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009 č. j. 13 C 85/2001-263, rozhodl o návrzích stěžovatelek Mgr. Anny Štepkové a Jiřiny Vaculíkové na opravu písařské chyby v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/11 ze dne 1. 9. 2014, takto:

Výrok

Návrh na provedení opravy v nálezu Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 143/11 ze dne 1. 9. 2014 se zamítá.

Odůvodnění

V záhlaví uvedené stěžovatelky se svým podáním ze dne 2. 7. 2014 obrátily na Ústavní soud s návrhem na provedení opravy písařské chyby v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/11 ze dne 1. 9. 2019. Při tom požadovaly, aby Ústavní soud ve výroku svého citovaného nálezu doplnil do části označené II. ke specifikaci rušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009 č. j. 13 C 85/2001-263 tato slova: „vyjma výroků uvedených pod body II., IV., VI. a VIII.“ Stěžovatelky poukázaly na to, že odvolací a dovolací soudní řízení se vedlo jen ohledně ostatních nároků žalobců a že se vůbec proti výrokům vedeným pod body II., IV., VI. a VIII. jejich právní předchůdci neodvolávali. Stěžovatelky se domnívají, že tedy Ústavní soud nemohl ve svém výroku zrušit celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2014, ale jen výroky, které byly dále předmětem přezkumu odvolacího a dovolacího soudu. Ústavní soud je v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn aplikovat § 164 občanského soudního řádu, který stanoví: „Předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.“. K rozhodování o této věci přistoupila soudkyně JUDr. Kateřina Šimáčková, která byla v době rozhodnutí o uvedeném nálezu Ústavního soudu předsedkyní senátu, který vydal nález, jehož opravy se stěžovatelky domáhají. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se nejedná o zákonem předvídanou písařskou chybu. Stěžovatelé se svou původní ústavní stížností v řízení před Ústavním soudem domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009, aniž by snad svůj návrh ve vztahu k tomuto rozhodnutí jakkoli zúžili. Jejich návrhu, tak jak byl podán, bylo Ústavním soudem v plném rozsahu vyhověno. Nyní se stěžovatelky cestou dodatečného návrhu na opravu písařské chyby snaží změnit výrok nálezu Ústavního soudu, který v plném rozsahu odpovídá návrhu stěžovatelů, což však není možné. V posuzovaném případě došlo již jedenkrát k písařské opravě (usnesením ze dne 16. 9. 2014), protože soud nesprávně v záhlaví uvedl specifikaci rušeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Nyní posuzovanému návrhu však nelze vyhovět, neboť jím stěžovatelky přehodnocují sám obsah ústavní stížnosti, což po skončení řízení není možné. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud rozhodl tak, že výše popsaný návrh stěžovatelek zamítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2019 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu