I.ÚS 679/03
V PLATNOSTI- NS 20 Cdo 1722/2003
- ÚS I.ÚS 679/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože neshledal porušení základních práv ve smyslu článku 11 odst. 4 a článku 36 odst. 1 Listiny. Soud se opřel o rozhodnutí Pléna Ústavního soudu, podle něhož zákon č. 298/1990 Sb. je součástí restitučního zákonodárství a otázku nápravy majetkových křivd církvím má řešit zákonodárce. Nárok na určení vlastnictví nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byly náboženské organizace, nelze podat, protože neexistuje naléhavý právní zájem. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem Praha 1, Platnéřská 4, zastoupeného JUDr. M. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1722/2003, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR vydané v řízení, v němž se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě specifikovaných. Podle stěžovatele obecné soudy zasáhly do jeho práva na soudní ochranu a do jeho vlastnického práva, čímž porušily článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že je původním vlastníkem předmětných nemovitostí. Stát nedokončil pozemkovou reformu podle zákona č. 215/1919 Sb., a proto na něj nemovitosti nepřešly. Ve věci totiž nebylo vydáno správní rozhodnutí jako podmínka přechodu vlastnictví, došlo pouze k faktickému převzetí nemovitostí zápisem z října 1950. II. Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou, podanou u Okresního soudu v Příbrami, pod sp. zn. 13 C 11/99, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Zatímco okresní soud žalobu stěžovatele zamítl, Krajský soud v Praze, k odvolání stěžovatele, rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, čj. 20 Co 40/2001 - 140, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhověl a určil, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí označených v žalobě. Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, čj. 20 Cdo 2165/2001 - 99, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání. V odůvodnění zejména uvedl, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, nezasahuje do posuzovaných právních poměrů stěžovatele a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Stěžovatel se tedy mohl domáhat svého nároku žalobou na určení. Nejvyšší soud se ale neztotožnil s názorem krajského soudu (a tedy i s názorem stěžovatele zopakovaným v ústavní stížnosti), že k přechodu majetku na stát bylo třeba správního rozhodnutí, s odkazem na znění zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. V dalším řízení krajský soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, čj. 20 Co 42/2003 - 186, potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu. Dovolání stěžovatele proti zamítavému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1722/2003, jako nepřípustné. III. Stěžovatel sice ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, fakticky však polemizuje s odůvodněním předcházejícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost, která by byla podána již proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, by v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu byla odmítnuta jako předčasná, a tedy nepřípustná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, je tento procesní postup stěžovatele pochopitelný. Argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 však, stejně tak jako na ně navazující rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, nelze, podle názoru Ústavního soudu, označit za ústavně nekonformní a zasahující do stěžovatelem vyjmenovaných základních ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se v podrobně zpracovaném a fundovaném rozhodnutí pečlivě zabýval nároky stěžovatele. Vyložil práva stěžovatele širším způsobem, než jak to nakonec učinil Ústavní soud v později projednávaných případech podobného typu. Názor Ústavního soudu na danou problematiku je stěžovateli již znám z jiných řízení, která byla na návrh stěžovatele před Ústavním soudem vedena (viz např. sp. zn. IV. ÚS 232/03 a sp. zn. II. ÚS 230/05). Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 23, str. 287], uvedl, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku, splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení". V tomto nálezu bylo tedy apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu k řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám v období totality chopil on. Odlišný názor než II. senát Ústavního soudu ve výše citovaném nálezu zaujal IV. senát Ústavního soudu v nálezu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. V něm je uvedeno, že církve nemají, na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob, k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou, za obecně vymezených restitučních podmínek, restituovat věci, které dříve vlastnily. Podle citovaného rozhodnutí nemůže v žádném případě neexistence takovéhoto předpisu přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, podle kterého se právnické osoby, uvedené v zákoně č. 298/1990 Sb., nemohou podle obecných předpisů domáhat svého vlastnictví. Plénum Ústavního soudu zaujalo, dne 1. 11. 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, stanovisko [č. 13/1996 Sb.], ve kterém dospělo k závěru, že "Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona. Kazuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné." Možnost podat žalobu na určení vlastnického práva u věcí protiprávně zabavených totalitním režimem v období nesvobody let 1948 - 1989 tak byla definitivně tímto rozhodnutím vyloučena. Citovaným stanoviskem je vázán I. senát Ústavního soudu i v této věci. S odkazem na výše uvedenou argumentaci, týkající se rozhodnutí obecných soudů ve věci sp. zn. 13 C 11/99 Okresního soudu v Příbrami, zejména pak na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 a obsah citované judikatury Ústavního soudu lze uzavřít, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal, v řízení před obecnými soudy, žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2007 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu III. Stěžovatel sice ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, fakticky však polemizuje s odůvodněním předcházejícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost, která by byla podána již proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, by v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu byla odmítnuta jako předčasná, a tedy nepřípustná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, je tento procesní postup stěžovatele pochopitelný. Argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 však, stejně tak jako na ně navazující rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, nelze, podle názoru Ústavního soudu, označit za ústavně nekonformní a zasahující do stěžovatelem vyjmenovaných základních ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se v podrobně zpracovaném a fundovaném rozhodnutí pečlivě zabýval nároky stěžovatele. Vyložil práva stěžovatele širším způsobem, než jak to nakonec učinil Ústavní soud v později projednávaných případech podobného typu. Názor Ústavního soudu na danou problematiku je stěžovateli již znám z jiných řízení, která byla na návrh stěžovatele před Ústavním soudem vedena (viz např. sp. zn. IV. ÚS 232/03 a sp. zn. II. ÚS 230/05). Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 23, str. 287], uvedl, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku, splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení". V tomto nálezu bylo tedy apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu k řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám v období totality chopil on. Odlišný názor než II. senát Ústavního soudu ve výše citovaném nálezu zaujal IV. senát Ústavního soudu v nálezu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. V něm je uvedeno, že církve nemají, na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob, k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou, za obecně vymezených restitučních podmínek, restituovat věci, které dříve vlastnily. Podle citovaného rozhodnutí nemůže v žádném případě neexistence takovéhoto předpisu přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, podle kterého se právnické osoby, uvedené v zákoně č. 298/1990 Sb., nemohou podle obecných předpisů domáhat svého vlastnictví. Plénum Ústavního soudu zaujalo, dne 1. 11. 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, stanovisko [č. 13/1996 Sb.], ve kterém dospělo k závěru, že "Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona. Kazuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné." Možnost podat žalobu na určení vlastnického práva u věcí protiprávně zabavených totalitním režimem v období nesvobody let 1948 - 1989 tak byla definitivně tímto rozhodnutím vyloučena. Citovaným stanoviskem je vázán I. senát Ústavního soudu i v této věci. S odkazem na výše uvedenou argumentaci, týkající se rozhodnutí obecných soudů ve věci sp. zn. 13 C 11/99 Okresního soudu v Příbrami, zejména pak na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002 a obsah citované judikatury Ústavního soudu lze uzavřít, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal, v řízení před obecnými soudy, žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2007 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu