Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 1307/12

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2012-04-26 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2012:2.US.1307.12.1

NS 30 Cdo 1776/2011
→
ÚS II.ÚS 1307/12

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se zaměřil na přípustnost dovolání, které Nejvyšší soud považoval za nepřípustné. Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ústavními principy a bez svévolnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo logicky odůvodněno a odpovídalo právnímu řádu.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Pardubice, Třída Míru 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 1776/2011-55, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho "práva na soudní rozhodnutí v přiměřené době a práva na náležitou kompenzaci za toto porušení". Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 26 C 10/2010 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 240 000 Kč vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení. Městský soud v Praze tento rozsudek změnil rozsudkem ze dne 18. 1. 2011 č. j. 21 Co 472/2010-43 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 12 357 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele, jež považoval za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a předchozími soudními rozhodnutími mu byla odmítnuta přiměřená a spravedlivá kompenzace za porušení jeho základního práva na soudní rozhodnutí ve věci 8 C 18/2000 u Okresního soudu v Pardubicích v přiměřené době. Městský soud mu přiznal zadostiučinění v penězích jen za období, kdy měl být některý ze soudů v této věci nečinný. Příčinou nepřiměřené délky řízení však byla i několikerá nesprávná rozhodnutí soudu prvního stupně, v jejichž důsledku bylo nutno vést opakovaně odvolací řízení i řízení před soudem prvního stupně. Dle stěžovatele pro ústavní principy odpovědnosti státu za nepřiměřeně dlouho trvající soudní řízení není podstatné, zda řízení trvalo nepřiměřenou dobu pro nečinnost a jiné procesní průtahy či z důvodu vydání předchozích nesprávných rozhodnutí, proti nimž byly úspěšně podávány opravné prostředky. "Objektivní výsledek je totiž při každé alternativě pro účastníka řízení stejný a jeho příčinou je vždy pochybení soudu buď procesní povahy, nebo při samotné aplikaci práva". Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá pouze zrušení usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodoval o jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání stěžovatel dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud jej však podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné s tím, že otázka, již stěžovatel považoval za zásadně právně významnou, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně řešena a tato otázka zároveň by vzhledem k okolnostem případu nemohla mít význam pro výsledek sporu. Vzhledem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, zabýval se Ústavní soud ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti). Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že v případech, kdy bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, se přezkum Ústavního soudu omezuje pouze na zjištění, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Rozhodnutí dovolacího soudu by pak Ústavní soud mohl zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro jeho svévolnost či pro nedostatek odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně, srozumitelně a logicky vyložil důvody, které jej vedly k závěru o jeho nepřípustnosti, spolu s vlastní judikaturou, o niž jej opřel. V rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat svévoli, a z ústavněprávního pohledu tedy obstojí. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.