II.ÚS 2085/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Zuskové, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírou Čapkovou, advokátkou, sídlem Prešovská 337/6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 42/2026-165 ze dne 15. 4. 2026 v části výroku II, kterou byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu stěžovatelky co do částky 90 550 Kč, a ve výrocích III a IV a proti výroku IV rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 9 C 287/2024-117 ze dne 2. 12. 2025 v rozsahu zamítnutí vzájemného návrhu stěžovatelky co do částky 90 550 Kč, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rekapitulace procesního vývoje

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí v záhlaví vymezeném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Vedlejší účastník se proti stěžovatelce u Okresního soudu Plzeň-sever ("okresní soud") domáhal zaplacení částky 24 044 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných příspěvků na správu domu a pozemku a nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2020. Stěžovatelka uplatnila vzájemný návrh na zaplacení částky 99 803 Kč, který zahrnoval zejména pokutu ve výši 48 400 Kč za prodlení s doručením vyúčtování služeb za rok 2020, pokutu ve výši 48 050 Kč za prodlení s doručením vyúčtování služeb za rok 2021 a přeplatky z vyúčtování služeb za roky 2021 a 2022. Okresní soud rozsudkem v záhlaví označeným rozsudkem vzájemnému návrhu vyhověl co do částky 3 353 Kč (výrok III) a ve zbývajícím rozsahu jej zamítl (napadený výrok IV).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku IV týkající se vzájemného návrhu tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovatelce dalších 5 900 Kč, a ve zbývajícím rozsahu 90 550 Kč zamítnutí vzájemného návrhu potvrdil (částečně napadený výrok II). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (napadený výroky III a IV).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá obecné soudy zvolily vnitřně rozporný výklad důsledků neúčinného doručení vyúčtování za rok 2020, nepřiměřeně a svévolně použily korektiv dobrých mravů, bez dostatečného ústavně konformního odůvodnění uznaly právní činky e-mailového doručení vyúčtování za rok 2021 a poukazuje na důsledky pro její majetkovou sféru.

5. Stěžovatelka současně uvádí, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož znění a doklad o podání připojila k ústavní stížnosti. Přípustnost dovolání považuje za spornou. Upozorňuje, že dovoláním napadená část výroku sice sestává ze dvou částek, z nichž žádná samostatně nepřesahuje 50 000 Kč, oba nároky však podle jejího názoru vycházejí z téhož právního institutu a spojují je společné právní otázky týkající se doručení vyúčtování a vzniku práva na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Ústavní stížnost podává souběžně z procesní opatrnosti.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Těmito prostředky se podle § 72 odst. 3 téhož zákona rozumějí rovněž mimořádné opravné prostředky, s výjimkou návrhu na obnovu řízení. Uvedená ustanovení vyjadřují princip subsidiarity ústavní stížnosti, podle něhož Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci zásadně až tehdy, nemůže-li být tvrzený zásah do základních práv napraven v řízení před nimi.

8. Stěžovatelka proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud zároveň nepřehlédl, že odvolací soud stěžovatelku poučil, že dovolání není přípustné. Takové poučení však samo o sobě nemůže přípustnost dovolání založit ani vyloučit. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat pouze dovolací soud. Ústavnímu soudu proto nepřísluší předjímat, jak Nejvyšší soud přípustnost podaného dovolání posoudí.

9. Podané dovolání přitom nelze již v této fázi považovat za zjevně nezpůsobilý procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelky. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že je-li předmětem dovolacího řízení peněžité plnění, které v souhrnu přesahuje 50 000 Kč a sestává z více dílčích nároků, z nichž žádný samostatně tuto částku nepřesahuje, může být pro použití hodnotového omezení podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. významné, zda se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 ze dne 8. 11. 2023). Zda jsou tyto předpoklady v nynější věci splněny, však náleží posoudit Nejvyššímu soudu.

10. Dokud Nejvyšší soud o dovolání nerozhodl, nelze tento procesní prostředek považovat za vyčerpaný. Věcným projednáním ústavní stížnosti by Ústavní soud nepřípustně souběžně zasahoval do řízení probíhajícího před Nejvyšším soudem a mohl by rozhodovat o otázkách, které má nejprve posoudit dovolací soud. Na tom nic nemění stěžovatelčino přesvědčení o přípustnosti či důvodnosti dovolání ani poučení odvolacího soudu. Za těchto okolností je ústavní stížnost stěžovatelky předčasná, a tudíž nepřípustná.

11. Odmítnutím nynější ústavní stížnosti se stěžovatelce neuzavírá možnost budoucího ústavního přezkumu. Odmítá-li totiž Ústavní soud nynější ústavní stížnost jako předčasnou právě proto, že o souběžně podaném dovolání dosud nebylo rozhodnuto, nemůže být stěžovatelce následně kladeno k tíži, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nebylo (objektivně) přípustné. Podá-li stěžovatelka novou ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze ji pouze z tohoto důvodu odmítnout jako opožděnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2869/13 ze dne 20. 11. 2013 či sp. zn. I. ÚS 2062/16 ze dne 13. 7. 2016). Je vhodné, aby stěžovatelka v případné nové ústavní stížnosti výslovně upozornila na to, že její předchozí ústavní stížnost byla tímto usnesením odmítnuta pro předčasnost. Tím není předjímáno posouzení ostatních procesních předpokladů případné nové ústavní stížnosti.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2026 Martin Smolek v. r. soudce zpravodaj