II.ÚS 504/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Davida Ellingera a Marie Dobešové, obou zastoupených JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2025 č. j. 28 Cdo 2770/2025-884, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2025 č. j. 26 Co 57/2025-846 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. ledna 2025 č. j. 35 C 194/2021-805, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Romana Kabeláče a Galiny Malečkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost zaplatit vedlejším účastníkům jako žalobcům částky ve výši 3 480 Kč, 2 850,28 Kč, 124 423 Kč a 39 962 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ohledně požadovaného plnění ve výši 2 330 Kč, 10 462,39 Kč, 39 323,47 Kč a 153 653,68 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.).

3. Proti výroku I. a závislým výrokům o nákladech řízení rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části výroku I. změnil pouze tak, že žalobu na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak (ve zbývajícím rozsahu) jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.), o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejším účastníkům (kupujícím) vznikl vůči stěžovatelům (prodávajícím) nárok z vadného plnění - předmětu koupě (nemovitostí), jde-li o tam popisované vady spočívající v chybném propojení čistírny odpadních vod a jímky a propadu venkovní (zámkové) dlažby, které podle zjištění soudu (po zhodnocení znaleckých posudků, včetně posudku revizního) byly vadami skrytými a přítomnými již v době uzavření kupní smlouvy, resp. při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projevily později (viz § 2100 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"), a které vedlejší účastníci včas vytkli (§ 2112 občanského zákoníku) a důvodně uplatnili právo na přiměřenou slevu z kupní ceny (§ 2107 odst. 1 občanského zákoníku). Změněn byl rozsudek okresního soudu pouze v rozsahu částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím (odpovídající požadované slevě za dílčí poškození dlažby v koupelně domu, která byla vadou nikoliv skrytou, ale kupujícím známou již při předání předmětu koupě). V této části žalovaného nároku proto soud žalobu neshledal důvodnou. Výrok II. rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Krajský soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. Dovolání stěžovatelů proti výrokům rozsudku krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (II. až V.), Nejvyšší soud odmítl s odkazem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a na v něm uvedenou výluku z přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v části týkající nákladů řízení.

II. Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že znalci v předmětné věci připustili více možných příčin poškození nemovitosti, aniž by byli schopni jednu z nich jednoznačně potvrdit a ostatní vyloučit. Revizní znalecký posudek výslovně konstatoval, že zpětně nelze objektivně a nesporně určit, zda a z jakého důvodu k poškození došlo. Nastala tedy situace důkazní nejistoty, v níž nelze s jistotou zjistit, která z alternativních skutkových verzí odpovídá skutečnosti. Za takového stavu měl soud vyhodnotit, koho tíží důkazní břemeno ohledně existence vady a příčinné souvislosti, a neunesení tohoto břemene vyhodnotit k tíži žalobců. Soud však zvolil opačný postup. Namísto toho, aby vyhodnotil tuto nejistotu v souladu s pravidly důkazního břemene, přenesl okresní soud důkazní odpovědnost na stěžovatele jako žalované a požadoval po nich, aby prokázali konkrétní alternativní příčinu. Tíží-li důkazní břemeno žalobce a ten neprokáže rozhodné skutečnosti, nelze podle stěžovatelů tento deficit nahrazovat procesním tlakem na žalovaného. Okresní soud tak fakticky učinil skutkový závěr, který sám znalec označil za objektivně neurčitelný.

6. Stěžovatelé dále namítají, že soud je jako žalované poučil, aby prokázali alternativní příčinu, a stanovil, že nepodaří-li se jim tuto alternativu prokázat, bude mít za prokázanou verzi tvrzenou vedlejšími účastníky (žalobci). Tím došlo k faktickému obrácení důkazního břemene. Procesní riziko neprokázání tvrzených skutečností tak bylo přesunuto z žalobců na žalované. Rozhodnutí tedy nebylo vystavěno na závěru, že žalobci unesli své důkazní břemeno, nýbrž na závěru, že žalovaní neunesli břemeno vyvrátit neprokázanou verzi žalobců. Stěžovatelé namítají, že spravedlivý proces zaručuje, aby soud respektoval zákonné rozložení procesních povinností a nepřenášel důkazní odpovědnost svévolně z jedné strany na druhou. Pokud je rozhodnutí založeno na nesprávném rozložení důkazního břemene, je tím porušena samotná struktura spravedlivého řízení.

7. Vedle porušení pravidel o důkazním břemeni došlo podle stěžovatelů také k porušení zákazu svévole a k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Soudy učinily závěr, že příčinou poškození byla vadná realizace. Tento závěr však nemá jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Revizní znalec výslovně uvedl, že objektivní určení příčiny není možné. Přesto soudy jednu z několika rovnocenných alternativních verzí považovaly za prokázanou. Soudy však přesvědčivě nevysvětlily, proč právě tato verze obstála jako pravdivá a proč ostatní alternativy byly vyloučeny. Z toho, že nebyla spolehlivě prokázána alternativa předestřená vedlejšími účastníky, nelze automaticky dovodit pravdivost alternativy tvrzené vedlejšími účastníky, jak učinily soudy v předmětné věci. Tím vznikl extrémní nesoulad mezi důkazní situací, která svědčila o neurčitelnosti příčiny, a skutkovým závěrem o odpovědnosti stěžovatelů.

8. Takový postup podle stěžovatelů porušuje zásadu volného hodnocení důkazů a naplňuje znaky svévole. Konstatuje-li znalec výslovně nemožnost určení příčiny, nelze tuto okolnost přehlédnout pouhým odkazem na volné hodnocení důkazů. Vedlejší účastníci jako žalobci nemuseli prokázat, že jejich verze je jediná možná, avšak stěžovatelé jako žalovaní byli nuceni aktivně vyvracet alternativu, jejíž existence nebyla jednoznačně prokázána. Tím došlo k narušení rovnováhy procesního postavení stran, rovnosti zbraní.

9. Ústavněprávní rozměr věci podle stěžovatelů spočívá zejména v nepřípustném přenesení důkazního břemene, v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, v projevech svévole při hodnocení důkazů a v narušení principu rovnosti zbraní.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. rozsudku okresního soudu (s výjimkou částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím), proti potvrzující části výroku I. rozsudku krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu, včetně nákladových výroků obou posledně uvedených rozhodnutí, byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

11. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu o částce 2 850,28 Kč s příslušenstvím, ohledně které byl rozsudek okresního soudu změněn rozsudkem krajského soudu tak, že žaloba na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, a proti nákladovým výrokům III., IV. a V. rozsudku okresního soudu, které byly nahrazeny rozhodnutím krajského soudu, není Ústavní soud příslušný (viz sub 27).

12. Ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku okresního soudu, kterým byla žaloba vedlejších účastníků zamítnuta, a dále proti měnící části výroku I. rozsudku krajského soudu o částce 2 850,28 Kč s příslušenstvím, ohledně které byl změněn výrok I. rozsudku okresního tak, že žaloba na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím se zamítá, je podaná někým zjevně neoprávněným (viz sub 28).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti splňující zákonem stanovené náležitosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.

15. Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen poučit (§ 5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. § 211 o. s. ř.; viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Neoznačí-li účastník důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. soudu ukládá, aby při zjišťování skutkového stavu vycházel z důkazů, které byly provedeny. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze proto učinit jen tehdy, neumožňuje-li zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé.

16. V posuzované věci krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném a dostatečném pro rozhodnutí ve věci, jeho skutkové a právní závěry jsou správné a krajský se s nimi (až na hodnocení vady spočívající v uvolněné dlažbě v koupelně) ztotožnil. V předmětné věci nejpodstatnější a rozsahem největší vytýkanou vadou byl propad zámkové dlažby a její nerovnosti v okolí jímky odpadních vod, v místě příjezdu na pozemek, v místě vstupu do domu a lokální nerovnosti v celé ploše dlažby. K příčinám propadu a nerovnostem dlažby provedl okresní soud znalecké zkoumání.

17. Celkem byly v předmětné věci provedeny tři znalecké posudky, a to znalce Ing. Betáka, znalce Ing. Rajma a revizní posudek znalce Ing. Kubíka. Soud nechal vypracovat revizní posudek Ing. Kubíka, který ve věci zámkové dlažby uzavřel, že primární příčiny propadu předmětné dlažby mohly být tři, a to nedostatečné hutnění pláně, nedostatečné hutnění jednotlivých vrstev a pojezd automobilů a těžké techniky, přičemž hlavní důvod již není možné zjistit. Pokud pak šlo o propad zámkové dlažby v okolí jímky, považoval soud jako nejpravděpodobnější důvod nedostatečné hutnění, když obecně v blízkosti takové jímky je velmi problematické hutnit. Na základě uvedeného závěru se okresní soud zabýval otázkou, zda vedlejší účastníci nezpůsobili pojezdem automobilů a těžké techniky destrukci zámkové dlažby (a to zejména té pochozí), přičemž v tomto směru poučil stěžovatele (žalované), aby toto své tvrzení podle § 118a o. s. ř. prokázali. Soud za tímto účelem provedl dokazování, na základě kterého uzavřel, že pojíždění automobilů a těžké techniky v době projevu propadu zámkové dlažby nebylo prokázáno. S ohledem na znění revizního posudku, ale i v souladu se závěry znalce Ing. Betáka dospěl okresní soud k závěru, že příčiny propadu zámkové dlažby jsou výlučně v nesprávném provedení dlažby.

18. Stěžovatelé v odvolání mimo jiné namítali, že za dané procesní situace bylo procesně nepřípustným a vadným postupem, měli-li by to být oni jako žalovaní, kteří jsou na základě poučení okresního soudu povinni prokázat, že propad dlažby způsobili žalobci. Krajský soud námitku stěžovatelů o nesprávném procesním postupu okresního soudu neshledal důvodnou, když soud stěžovatele poučil (při jednání dne 6. 6. 2024) ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby "doplnili tvrzení a návrhům důkazů k nim" (přesněji "doplnili tvrzení a navrhli důkazy k nim"), že po zámkové dlažbě a v okolí jímky do 5 m jezdila těžká technika, případně, že po pochozí vrstvě nebo v blízkosti jímky do 5 m jezdily osobní automobily a v jakém rozsahu a jakým způsobem bylo provedeno hutnění vrstev před položením zámkové dlažby. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastníci založili svůj návrh na tvrzení, že došlo k vadě zámkové dlažby, která se projevila jejím propadem. Nebylo již jejich povinností uvádět příčiny takového propadu, nicméně vycházeli ze znaleckého posudku a za příčiny propadu označili "nedostatečné podkladní vrstvy pod dlažbou, které způsobují propad zámkové dlažby vlivem pocházení a pojezdu motorových vozidel, což souvisí s nevhodným podložím, nedostatečnou tloušťkou podkladních vrstev a zřejmě i neodbornou pokládkou dlažby (nehutnění základové spáry, nehutnění jednotlivých vrstev, nedostatečná tloušťka vrstev)", tedy neoznačili, že jedinou možnou příčinou propadu zůstává pojezd automobilů nebo těžké techniky. Tvrdili-li pak stěžovatelé na svoji obranu, že pokládka zámkové dlažby byla provedena řádně a propad dlažby byl způsoben výlučně nepřípustným pojezdem vozidel, bylo na nich, aby svá tvrzení prokázali. K výzvě soudu stěžovatelé označili za důkazy prokazující řádné provedení zhutnění vrstvy pod zámkovou dlažbou a pojezd automobilů a těžké techniky - výslech revizního znalce, článek z internetového portálu o postupu při pokládce dlažby, stavební deník, znalecký posudek Ing. Betáka, fotografie z různých období, na nichž je pojezd či parkování automobilů patrné.

19. Krajský soud nepřisvědčil odvolací námitce stěžovatelů, že jedinou možnou příčinou propadu dlažby, na které se shodují všichni tři znalci, zůstává pojezd automobilů nebo těžké techniky po plochách pochozích a pojezd nákladních automobilů, a tedy, že nešlo o vadu plnění, ale vadu způsobili vedlejší účastníci nevhodným užíváním. Znalec Ing. Beták v obou znaleckých posudcích za příčinu propadu zámkové dlažby označil nesprávné provádění pokládky. Znalec Ing. Rajm při absenci místního šetření uvedl jako možnou příčinu pojezd osobních vozidel. Revizní znalec Ing. Kubík uvedl, že příčin propadu zámkové dlažby může být mnoho; za nejpravděpodobnější možné příčiny označil nedostatečnou připravenost zemní pláně, neodborné provádění pokládky a pojezd nákladních a osobních automobilů. Krajský soud zdůraznil, že pro závěr o existenci tvrzené vady nemovitosti není podstatné, zda ji mohli způsobit vedlejší účastníci pojezdem po pochozích plochách a užitím těžké techniky na plochách pojezdových. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením provedeným okresním soudem, že vedlejší účastníci propad dlažby nezavinili nevhodným užíváním a všichni v řízení zúčastnění znalci za možnou příčinu propadu zámkové dlažby označili její nesprávné provedení. Primárním důvodem vady je tedy nesprávný postup při pokládce (nedostatečné podkladní vrstvy), přičemž propad dlažby způsobený případným pojezdem automobilů je tak již jen následkem chybně provedené realizace dlažby.

20. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že krajský soud při svém rozhodování v posuzované věci vycházel z dokazováním bezpečně zjištěného stavu o přítomnosti uvedených vad. Nešlo tedy o stav označovaný jako "non liquet" (tedy o situaci, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána a kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001), v níž by byla pro rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno.

21. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že dospěl-li krajský soud k závěru, že důvodem propadu dlažby bylo její nesprávné zhotovení, otázka, zda stěžovatelé jako žalovaní měli břemeno důkazní a břemeno tvrzení (a zda je unesli) ohledně svých námitek, že vedlejší účastníci plochy užívali i pro pojezd těžké techniky či automobilů, ve skutkových reáliích posuzované věci pro právní posouzení věci významná nebyla. K námitkám stěžovatelů, že "obdobně tomu bylo i v případě vad jímky" (tedy že povinnost tvrzení a břemeno důkazní mělo ležet na žalobcích), uvedl, že okresní soud poučil vedlejší účastníky, aby prokázali, že jímka byla nesprávně provedena, přičemž v této části nároku (vad jímky) uzavřel, že z provedeného dokazování nebylo možné zjistit příčinu propadu jímky (některé alternativy podle soudu mohly představovat vadu nemovitosti, jiné nikoliv), a proto žalobci důkazní břemeno neunesli. Nejvyšší soud dodal, že v případě této vady jde tedy o situaci důkazně odlišnou a ani z tohoto postupu soudu a jeho rozhodnutí nelze jakkoliv dovodit, že by soud důkazním břemenem ohledně skutečností o vadnosti věci zatížil žalované.

22. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že otázka dělení důkazního břemene (či plnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.) v předmětné věci přípustnost dovolání nezakládá, neboť krajský soud při svém rozhodování neuzavřel, že relevantní skutečnosti o tom, zda věc vykazovala žalobci (kupujícími) vytknuté (skryté) vady (a zda byly přítomny již v době přechodu nebezpečí z prodávajících na kupující), zůstaly neprokázány, nýbrž při svém rozhodování vycházel z dokazováním bezpečně zjištěného stavu o přítomnosti uvedených vad. Nejvyšší soud zdůraznil, že požadavek, že v dovolání vymezenou otázku krajský soud řešil, a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání.

23. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o nároku vedlejších účastníků na zaplacení žalované částky z titulu odpovědnosti stěžovatelů za vady. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu a okresního soudu.

24. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů a ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakého důvodu není dovolání přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

25. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

V. Závěr

26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. rozsudku okresního soudu (s výjimkou částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím), proti potvrzující části výroku I. rozsudku krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu, včetně nákladových výroků obou posledně uvedených rozhodnutí, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

27. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu o částce 2 850,28 Kč s příslušenstvím, ohledně které byl rozsudek okresního soudu rozsudkem krajského soudu změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, a proti nákladovým výrokům III., IV. a V. rozsudku okresního soudu, které byly rozhodnutím krajského soudu rovněž změněny, není Ústavní soud příslušný. Byly-li výše uvedené ústavní stížností napadené výroky rozsudku okresního soudu rozsudkem krajského soudu změněny, právně již neexistují a jako takové nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem, který proto není k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán je eventuálně "zrušit" podruhé). Z těchto důvodů ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedeným neexistujícím výrokům rozsudku okresního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

28. Ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku okresního soudu, kterým byla žaloba vedlejších účastníků zamítnuta, a proti výroku I. rozsudku krajského soudu o částce 2 850,28 Kč s příslušenstvím, ohledně které byl změněn výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že žaloba na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím se zamítá, je podaná někým zjevně neoprávněným, neboť v těchto částech bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelů, a ti proto nemohli být na svých právech poškozeni. Výrok II. rozsudku okresního soudu ostatně stěžovatelé ani nenapadli odvoláním. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatelů III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti splňující zákonem stanovené náležitosti V. Závěr Poučení: