Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 3317/17

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2017-11-28 · odmítnuto pro nepřípustnost odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2017:4.US.3317.17.1

Citované zákony (3)

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL. M., Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 29 Cdo 78/2016-490, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 30. 8. 2017, č. j. 29 Cdo 78/2016-490, návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 5 Cmo 432/2014-326, protože nebylo možné dovodit, že by stěžovatelce neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) hrozila závažná újma na jejích právech (243 o. s. ř.); nebyl tak podle dovolacího soudu naplněný jeden z nezbytných předpokladů pro odložení vykonatelnosti. Stěžovatelka předmětnou částku již uhradila dobrovolně dne 7. 9. 2015, tedy dříve, než vůbec byl návrh na odklad vykonatelnosti podán u Nejvyššího soudu. Dovolací soud (mj.) uzavřel, že nelze odložit vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolatel předtím splnil dobrovolně. Stěžovatelka napadá výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje, aby Ústavní soud pouze deklaroval ve vztahu k tomuto rozhodnutí porušení ústavních práv stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - nenavrhuje přitom jeho zrušení. Namítá, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát č. 29 dovolacího soudu, který navíc rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost je však částečně nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Nejvyšší soud se při vydání napadeného usnesení řídil kasačním závazným právním názorem, který Ústavní soud již dříve v této věci vyjádřil v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a rozhodl o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítá porušení práva na zákonného soudce, tuto námitku by však měla uplatnit až v dalším průběhu řízení před dovolacím soudem, na což byla také upozorněna v předchozím výše citovaném nálezu. Později proto bude povinností Nejvyššího soudu se s touto námitkou vypořádat v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé; otázka porušení ústavního práva na zákonného soudce je předčasná, a proto nepřípustná. Napadá-li stěžovatelka nedostatky odůvodnění usnesení dovolacího soudu, dospěl Ústavní soud k jednoznačnému závěru, že rozhodnutí naplňuje veškeré ústavně právní požadavky. Dovolací soud se návrhem na odklad vykonatelnosti podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. zabýval dostatečným způsobem; v souladu s požadavkem na přezkoumatelnost rozhodnutí uvedl podmínky, při jejichž splnění by návrhu vyhověl a srozumitelně vysvětlil, proč v dané věci tyto předpoklady splněné nebyly. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelce výkonem rozhodnutí nebo exekucí nehrozí závažná újma, svůj závěr řádně odůvodnil a v tomto rozsahu je stížnost zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí o odkladném účinku dovolání má sice dočasnou a procesní povahu (srovnej např. usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 383/17, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1269/07), může však výjimečně, stejně jako usnesení o nařízení předběžného opatření, zasáhnout do ústavně chráněných práv osoby. Proto Ústavní soud posuzoval, zda bylo o odkladu vykonatelnosti rozhodnuto a) na základě zákonného podkladu, b) příslušným orgánem a c) zda rozhodnutí nebylo projevem svévole. Z napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, že v tomto duchu dovolací soud o věci rozhodl a o porušení ústavních práv stěžovatelky tak nesvědčí žádné skutečnosti. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ve zbytku zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.

Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.

§ 30