IV. ÚS 599/02

Rubrum

> 1) Kogentní úprava § 10 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, vylučuje oprávnění soudu rozhodnout o počtu hlasů jednotlivých hlasujících věřitelů jinak. Hlasy konkurzních věřitelů se nepočítají "podle počtu hlav", ale podle výše jejich pohledávek. 2) Jestliže obecný soud postupoval v přímém rozporu s kogentními ustanoveními zákona o konkurzu a vyrovnání, vybočil extrémně z mezí ústavnosti. <

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2003 v senátě o ústavní stížnosti 1) PhDr. F. Z., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, a 2) obchodní společnosti L. l. J., a.s., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2002, vyhlášeným na schůzi konkurzních věřitelů úpadce KTP Q., a.s., v řízení vedeném pod sp. zn. 43 K 6/2002, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1) obchodní společnosti KTP Q., a.s., 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 3) konkurzních věřitelů úpadce, jako vedlejších účastníků řízení, se souhlasem účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, takto:

Odůvodnění

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2002, vyhlášená v průběhu schůze konkurzních věřitelů v řízení vedeném pod sp. zn. 43 K 6/2002, znějící:

Poučení

Ústavními stížnostmi evidovanými pod sp. zn. IV. ÚS 599/02 a sp. zn. IV. ÚS 689/02 se stěžovatelé PhDr. F. Z. a obchodní společnost L. l. J., a. s., domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, která byla vyhlášena na schůzi konkurzních věřitelů úpadce KTP Q., a. s., konané v rámci konkurzního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 43 K 6/2002 dne 6. 9. 2002, znějící takto: - "Pro účely hlasování o počtu členů věřitelského výboru a k volbě věřitelského výboru a k přijetí případného usnesení věřitelů o zproštění správce funkce a ustanovení správce nového se každému z přítomných, resp. zastoupených věřitelů uděluje jeden hlas. O výsledku hlasování rozhodne prostá většina hlasů na schůzi přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů s tím, že při dosažení prosté většiny hlasů u více kandidátů rozhodne o zvolení do věřitelského výboru nejvyšší počet dosažených hlasů.", - "K námitce věřitelů manželů H. soud nepřihlíží.", - "Schůze věřitelů rozhodla o tom, že v dané věci bude 7 členný věřitelský výbor.", - "Jednání se přerušuje na 10 minut s tím, že soud prověří, který z navržených věřitelů je skutečně věřitelem.", - "Jednání se přerušuje na dobu 10 minut za účelem vyhodnocení voleb.", - "Soud volbu věřitelského výboru a 4 náhradníků potvrzuje.", - "Soud konstatuje, že schůze konkurzních věřitelů přijala návrh, aby správce byl zproštěn a ustanoven správce nový.", - "Schůze konkurzních věřitelů se končí." Stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ke kterému došlo jednak tím, že soud určil způsob hlasování v rozporu s ustanoveními § 10 odst. 2 a § 11 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, když rozhodl, že každému z přítomných věřitelů bude přidělen jeden hlas, namísto počítání hlasů podle výše jejich pohledávek, jak stanoví zákon, a jednak tím, že soud nepřihlédl k námitkám některých konkurzních věřitelů o tom, že nejméně jeden věřitel zastoupený advokátem J. K. zemřel, že někteří další věřitelé tomuto advokátovi v mezidobí vypověděli plnou moc a že někteří další věřitelé mají kromě tohoto advokáta ještě dalšího zástupce. V ústavní stížnosti dále uvádí, že schůze konkurzních věřitelů se účastnilo 13 863 přítomných, ze kterých advokát J. K. zastupoval na základě 12 561 plných mocí založených u Krajského soudu v Hradci Králové nejméně tolik konkurzních věřitelů. Vzhledem ke stanovenému způsobu přidělení hlasů tak byli ostatní, jím nezastoupení, věřitelé fakticky vyloučeni z hlasování, neboť nebyl vzat ohled na výši jimi přihlášené a uplatňované pohledávky. Věřitelé byli rovněž poučeni, že proti rozhodnutí soudu o způsobu počítání hlasů při hlasování není přípustné odvolání, neboť jde o rozhodnutí soudu v rámci jeho dohlédací činnosti. Stěžovatelka 2) s tímto poučením nesouhlasila, na místě se odvolala, avšak nemůže předjímat rozhodnutí odvolacího soudu, a proto z opatrnosti podala i ústavní stížnost. Oba stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud jejich stížnostem vyhověl a napadená usnesení soudu zrušil. Ústavní soud usnesením ze dne 5. 5. 2003, čj. IV. ÚS 599/02-5, obě stížnosti spojil k společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. IV. ÚS 599/02. Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 4. 6. 2003 odkázal na znění ustanovení § 10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle kterého mohou hlasovat jen konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna, a soud rozhodne, zda mohou hlasovat také konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná. Krajský soud dále uvedl, že schůze konkurzních věřitelů se konala před přezkumným jednáním, kdy pro řádný chod řízení, pro četnost věřitelů a četnost stížností bylo nutno zvolit věřitelský výbor a zhodnotit dosavadní činnost správce. Za daného stavu proto soud zvolil napadený způsob hlasování, protože se mu s ohledem na četnost věřitelů a výši některých "fiktivních přihlášených pohledávek" jevil jako spravedlivý. Z tohoto důvodů má za to, že nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů a navrhl zamítnutí ústavních stížností. K ústavním stížnostem se na žádost Ústavního soudu vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 20. 1. 2003, čj. 1 Ko 393/2002-5607, odmítl podané odvolání stěžovatelky ad 2) proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové přijatým na v průběhu schůze věřitelů konané dne 6. 9. 2002, z důvodu nepřípustnosti. Toto usnesení ústavní stížností napadeno ani dodatečně nebylo, avšak Ústavní soud považoval za racionální vyžádat stanovisko Vrchního soudu v Praze k ústavním stížnostem, a to byť se tento soud účastníkem řízení nestal. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 2. 6. 2003 odkázal na ustanovení § 10 odst. 2, 3 zákona o konkurzu a vyrovnání a uvedl, že konkurzní soud je oprávněn rozhodnout o tom, kteří z věřitelů na schůzi přítomných či zastoupených, jejichž pohledávka ještě nebyla v konkurzu zjištěna, jsou oprávněni na schůzi hlasovat; soudu však nepřísluší rozhodovat o váze jejich hlasů. Protože se jedná o záležitosti týkající se průběhu konkurzu, o nichž rozhoduje konkurzní soud při výkonu své dohlédací činnosti, není podle ustanovení § 66b odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání proti těmto rozhodnutím přípustné odvolání. V této souvislosti Vrchní soud v Praze blíže odkázal na svoje usnesení ze dne 20. 1. 2003, čj. 1 Ko 393/2002-5607. V zastoupení úpadce jako vedlejšího účastníka řízení se vyjádřil správce konkurzní podstaty úpadce ing. J. S., zastoupený JUDr. V. M., advokátem, který v podání ze dne 18. 7. 2003 uvedl, že byl do funkce správce konkurzní podstaty úpadce jmenován usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2003 čj. 43 K 6/2002-6814 a že osobní poznatky ze schůze věřitelů konané dne 6. 9. 2002 nemá. Je však tohoto názoru, že postup soudu byl zásadně správný, neboť schůze konkurzních věřitelů se konala před přezkumným jednáním, které má několik desítek tisíc věřitelů, přičemž u některých přihlášených pohledávek je nanejvýš pravděpodobná jejich účelovost z hlediska možného hlasování věřitelů (např. přihláška pohledávky J. G. P. ve výši 1 250 000 000,- Kč). Za situace, kdy neexistuje zvláštní procesní předpis pro konkurzní řízení, bylo rozhodnutí soudu o způsobu hlasování věřitelů správné a patrně bylo vydáno i s ohledem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, které vstoupilo do konkurzního řízení podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. k) o.s.ř., ve svém vyjádření ze dne 17. 7. 2003 uvedlo, že dle jeho názoru soud rozhodl o způsobu hlasování na schůzi konkurzních věřitelů dne 6. 9. 2002 v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť přítomným (zastoupeným) věřitelům s nezjištěnými pohledávkami předtím nepřiznal právo hlasovat. Navíc soudem určený způsob hlasování a počítání hlasů byl v příkrém rozporu s ustanovením § 10 odst. 2 citovaného zákona, které neumožňuje soudu postupovat odlišně. Vedlejší účastník řízení proto zastává názor, že uvedeným postupem soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadená usnesení soudu zrušil. Co se týče konkurzních věřitelů úpadce v počtu několika desítek tisíc, Ústavní soud, vědom si toho, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ani občanský soudní řád neobsahují efektivní normu pro obeslání takového množství fyzických a právnických osob, vycházel z ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, které podle marginální rubriky k tomuto ustanovení umožňuje pro řízení před Ústavním soudem analogické použití soudních řádů. Za takový soudní řád není nutno podle již existující judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 188/99, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 156) považovat toliko občanský soudní řád. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že také zákon o konkurzu a vyrovnání, obsahující celou řadu procesních ustanovení, jež mimo jiné též zajišťují možnost reálného uskutečnění konkurzu v případech tisíců či desetitisíců (jako v projednávaném případě) účastníků řízení, je nutno považovat též za soudní řád, a proto za přiměřeného použití procesních norem citovaného zákona Ústavní soud oznámením v Obchodním věstníku [a navíc i v denním tisku (Mladá fronta Dnes, Hospodářské noviny)] upozornil konkurzní věřitele úpadce na zahájení řízení o ústavních stížnostech stěžovatelů ad 1) a 2), poučil je o právech vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem a stanovil lhůtu, ve které se mohli k ústavním stížnostem vyjádřit. Vedlejší účastník řízení J. W., zastoupený Mgr. K. S., advokátkou, ve vyjádření ze dne 30. 7. 2003 namítl, že stěžovatel ad 2) ve svém podání neuvedl, jak fakticky byla rozhodnutím orgánu veřejné moci porušena jeho ústavně zaručená práva, tj. jaký dopad na výsledek hlasování schůze konkurzních věřitelů měl soudem zvolený způsob hlasování ve vztahu k jeho osobě a jak, jakou formou, bylo porušeno právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem. K výtce stěžovatele ad 1) směřující vůči advokátu J. K. pak upozornil, že stěžovatel neuvedl, že advokát J. K. zastupoval z titulu plných mocí na předmětné schůzi 12 561 konkurzních věřitelů, jejichž pohledávky činily v souhrnu okolo 1 500 000 000,- Kč. Žádný z přihlášených konkurzních věřitelů, tedy ani stěžovatel, nedisponoval v den konání schůze vyšší přihlášenou pohledávkou do konkurzního řízení a ani nanejvýš účelová pohledávka věřitele J. G. P. ve výši 1 250 000 000,- Kč by v případě odlišného návrhu tohoto fiktivního věřitele a odlišného způsobu hlasování nepřinesla ve výsledku hlasování zvrat. Stěžovatel ad 1) stejně jako stěžovatel ad 2) neprokázal, jak byl fakticky napadeným rozhodnutí soudu zkrácen na svých ústavně zaručených právech a svobodách. Vedlejší účastník má tedy za to, že napadeným způsobem hlasování a výsledkem hlasování ve věci učiněným nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a proto navrhuje, aby jejich ústavní stížnosti byly zcela zamítnuty. Podle vedlejšího účastníka byl postup soudu s ohledem na situaci a s odvoláním na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání zásadně správný. Jak vyplývá z přípisu Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2002, byl úkon konání schůze konkurzních věřitelů shledán za dané situace úkonem neodkladným a schválen způsob hlasování - každý věřitel jeden hlas. Vedlejší účastník má za to, že neexistuje-li zvláštní procesní předpis, který by upravoval postup a řešení různých situací, které v průběhu konkurzního řízení mohou nastat, je na místě s oporou v ustanovení § 10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání považovat rozhodnutí soudu o způsobu hlasování za jediné možné. Ve vyjádření vedlejšího účastníka Mgr. ing. L. J., zastoupené JUDr. J. T., PhD., advokátkou, ze dne 4. 8. 2003 se podává, že práva stěžovatelů nebyla krácena, neboť oba byli na schůzi věřitelů přítomni, své stanovisko u soudu uplatnili a pokud soud jejich návrh neakceptoval, neznamená to, že došlo k porušení základních práv stěžovatelů zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z tohoto důvodu má vedlejší účastník za to, že stěžovatelé nejsou oprávněni k podání ústavní stížnosti, neboť jejich základní práva a svobody nebyly porušeny. Vedlejší účastník nadto dále uvedl, že výše pohledávek přihlášených stěžovateli v součtu stěží dosahuje desetiny součtu pohledávek konkurzních věřitelů, kteří jsou v konkurzním řízení zastupováni advokátem J. K. a i v případě hlasování podle výše pohledávek by neměli šanci své návrhy prosadit. S odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 699/2000 a sp. zn. I. ÚS 157/96 má vedlejší účastník za to, že pokud obecný soud rozhodl v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud suplovat funkci soudu odvolacího a rozhodnutí soudu zrušit. Skutečnost, že obecný soud vysloví právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud stížnosti stěžovatelů odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné. Dne 16. 9. 2003 Ústavní soud obdržel vyjádření vedlejšího účastníka G. f. o. s c. p. (dále jen "fond"), zastoupeného JUDr. M. O., advokátem, ve kterém fond uvedl, že je právnickou osobou zřízenou zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a jeho posláním je výplata náhrad za nevydaný zákaznický majetek obchodníků s cennými papíry neschopných dostát svým závazkům. Fond přihlásil v konkurzním řízení pohledávku z titulu náhrady zákazníkům ve výši 1 838 326 660,80 Kč a další pohledávku z titulu nezaplacených příspěvků podle zákona o cenných papírech ve výši 7 359 629,70 Kč. Fond vyplatil dne 16. 6. 2003 deseti věřitelům, jejichž seznam přiložil, částku celkem 10 000,- Kč a v tomto rozsahu na něj přešla věřitelská práva těchto zákazníků (§ 81d odst. 1 zákona o cenných papírech). K předmětu řízení před Ústavním soudem fond uvedl, že se ztotožňuje s názorem, že napadenými usneseními Krajského soudu v Hradci Králové, vyhlášenými na schůzi konkurzních věřitelů úpadce KTP Q., a.s., dne 6. 9. 2002, došlo k porušení základních práv a svobod účastníků řízení, konkrétně čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Fond má navíc za to, že konkurzní soud rozhodnutím o tom, že každému z věřitelů se uděluje jeden hlas, rozhodl o věci, která nepatří do pravomoci soudů, neboť tento zákonem stanoveným způsob hlasování není soud oprávněn měnit, a to ani v rámci oprávnění řídit jednání schůze věřitelů. Fond má zato, že spíše než zrušení napadených usnesení by bylo na místě konstatovat, že jde o akt nulitní, který nemá právní následky. Podle fondu došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod konkurzních věřitelů pouze vyhlášením napadených usnesení, ale i jiným zásahem soudu, neboť soud řídil schůzi věřitelů způsobem, který odporuje zákonu a který přesahuje jeho pravomoci. Tím způsobil nejen neplatnost volby věřitelského výboru, ale i neplatnost všech usnesení, která návazně takto "zvolený" věřitelský výbor přijal, včetně usnesení o návrhu odvolat dosavadního správce konkurzní podstaty. Fond poukázal na to, že v konkurzním řízení úpadce dosud neproběhlo přezkumné jednání a správce konkurzní podstaty dosud žádnou pohledávku neuznal. V takové situaci soud může sice rozhodnout, že hlasovat mohou konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka nebyla dosud zjištěna, žádné usnesení v této věci však soud před sporným hlasováním nevydal. I z tohoto důvodu došlo v důsledku protiprávního postupu soudu k porušení práv účastníků řízení. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že práva konkurzních věřitelů byla porušena nejen vydáním napadených usnesení, ale i protiprávním postupem soudu při řízení schůze konkurzních věřitelů. Dne 17. 9. 2003 Ústavní soud obdržel elektronickou poštou podání Ing. J. P., k jehož obsahu však nepřihlédl, neboť jmenovaný, ač poučen o nutnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, tuto podmínku nesplnil. Ostatní vedlejší účastníci se k ústavním stížnostem nevyjádřili. Ze zápisu ze schůze konkurzních věřitelů ze dne 6. 9. 2002 založeného ve spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 43 K 6/2002, pod č.l. 5360-5363, Ústavní soud zjistil, že v rámci poučovací povinnosti o právu účastníků vznášet námitky o nedostatku věcné či místní příslušnosti soudu, právu vyjádřit se k osobě soudce a zapisovatelky, podávat námitky jejich podjatosti a namítat jejich vyloučení, příslušný soudce krajského soudu konstatoval, že byly podány námitky o podjatosti a návrhy na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu. S ohledem na to poučil účastníky, že provede dle ustanovení § 15b odst. 1 o.s.ř. úkony, které nesnesou odkladu, podle programu bod 1 (volba věřitelského výboru), bod 2 (zpráva správce konkurzní podstaty o stavu konkurzního řízení a o stavu konkurzní podstaty) a bod 3 (zjištění stanoviska věřitelů dle ustanovení § 8 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání), kdy nerozhodne o případném usnesení věřitelů o zproštění správce z jeho funkce a o ustanovení nového správce. Nato vydal usnesení, že "pro účely hlasování o počtu členů věřitelského výboru a k volbě věřitelského výboru a k přijetí případného usnesení věřitelů o zproštění správce funkce a ustanovení správce nového se každému z přítomných, resp. zastoupených věřitelů uděluje jeden hlas. O výsledku hlasování rozhodne prostá většina hlasů na schůzi zastoupených věřitelů s tím, že při dosažení prosté většiny hlasů u více kandidátů rozhodne o zvolení do věřitelského výboru nejvyšší počet dosažených hlasů". Poté soudce konstatoval, že na schůzi je přítomno 13 863 věřitelů, resp. zastoupených věřitelů a že proti tomuto způsobu hlasování podali námitky věřitelé L. l. J., a.s., J. G. P., PhDr. F. Z., včetně všech jím zastoupených věřitelů, a A. TNT, spol. s r.o., v konkurzu. Po poučení, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, soudce nepřihlédl k námitce věřitelů J. a H. H. o tom, že Jan Kalvoda již není jejich zástupcem a že jsou zastoupeni jiným advokátem a že by soud měl ověřit, zda stejná situace nenastala i u jiných účastníků. Soudce se nevyjádřil ke sdělení správce konkurzní podstaty, že při zpracování přihlášek zjistil, že v nedávné době zemřelo několik věřitelů, kteří jsou vykazováni jako klienti J. K., a že asi 200 plných mocí je duplicitních a vyskytují se i další nejasnosti v zastupování i jiných věřitelů, a nereagoval ani na návrh věřitele K. H. na přezkoumání plných mocí udělených PhDr. F. Z. Po provedeném hlasování o počtu členů věřitelského výboru soudce vyhlásil usnesení, že schůze věřitelů rozhodla o tom, že v dané věci bude sedmičlenný věřitelský výbor. Následně došlo k návrhům členů věřitelského výboru. Po vznesení námitek a dotazů některých účastníků soudce přerušil řízení k ověření volitelnosti navržených kandidátů. Po provedeném hlasování vyhodnotil volby a konstatoval výsledky a poté vyhlásil usnesení, že soud potvrzuje volbu věřitelského výboru a čtyř náhradníků. Při projednávání bodu 2 programu schůze věřitelů soud nepřijal žádné usnesení. Při projednávání bodu 3 soudce konstatoval, že bylo podáno asi padesát návrhů na odvolání správce konkurzní podstaty, poučil přítomné, že podle ustanovení § 8 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání se mohou usnést na návrhu, aby byl správce zproštěn funkce a ustanoven správce nový. Návrh na přijetí takového usnesení podali věřitelé písemně v přípisu ze dne 24. 6. 2002. Pro přijetí tohoto usnesení hlasovalo 12 691 účastníků. Nato soud vyhlásil usnesení, že schůze konkurzních věřitelů přijala návrh, aby správce byl zproštěn a ustanoven správce nový. Po hlasování o návrzích na nového správce konkurzní podstaty soud vyhlásil usnesení, že schůze konkurzních věřitelů se končí. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové vydaným na schůzi věřitelů dne 6. 9. 2002 je přípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vychází z principu její subsidiarity ve vztahu k prostředkům přímé ochrany ústavnosti obecnými soudy. Ústavní soud stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy a Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. např. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C.H.Beck, 2001, str. 330). Z tohoto důvodu Ústavní soud zpravidla považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, které nebylo vydáno jako konečné ve věci samé, za nepřípustnou s tím, že stěžovatel má dosud nebo měl možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy. Rozhodovací činnosti Ústavního soudu však byla podrobena i rozhodnutí obecných soudů vydaná formou usnesení, kterými bylo rozhodováno o otázkách, které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice s věcí samotnou, byť jen volně, souvisí, nicméně které na vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv (tím není míněno kasační usnesení o meritu věci). Taková rozhodnutí mohou mít, a zpravidla také mívají, pro účastníka řízení buďto procesní, nebo i jiné, nikoliv zanedbatelné důsledky s možnými dopady do základních práv a svobod, a proto jsou považována za rozhodnutí o samostatném (od věci samé odlišném) základu, jakkoli v daném stadiu řízení nedochází k meritornímu rozhodování. Takový je podle názoru Ústavního soudu i projednávaný případ. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud tedy zkoumal přípustnost ústavní stížnosti i z tohoto pohledu. Z vyžádaného soudního spisu zjistil, že odvolání stěžovatele ad 2) proti ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2003, čj. 1 Ko 393/2002-5607, odmítl pro jeho nepřípustnost s odůvodněním, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími učiněnými při výkonu dohlédací činnosti soudu, proti kterým není odvolání přípustné. Svojí povahou je tedy usnesení Vrchního soudu v Praze rozhodnutím procesní povahy, které neřeší meritum věci, pouze, i když dle názoru Ústavního soudu nesprávně, jak bude vyloženo dále, deklaruje neexistenci práva podat opravný prostředek. S ohledem na odlišnou procesní strategii stěžovatele ad 1), který odvolání proti předmětným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové nepodal, a s ohledem na skutečnost, že usnesení Vrchního soudu v Praze nebylo u Ústavního soudu napadeno, Ústavní soud zvažoval postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při posuzování aplikace citovaného ustanovení si byl Ústavní soud vědom kriterií stanovených ve svých dosavadních rozhodnutích, ve kterých vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba je vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu. Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřoval nejen v obecném dosahu rozhodnutí, ale i ve zvláště kvalifikovaném přesahu vlastních zájmů stěžovatele, za který považoval, shrnutě řečeno, případy, kdy je ohrožena efektivita obrany základních práv a svobod. V projednávaném případě Ústavní soud naplnění všech potřebných zákonných podmínek shledal, když přesah vlastních zájmů stěžovatele spatřoval v tom, že věc se svou povahou týká tisíců subjektů a potřebou zajistit ústavně konformní výklad právního předpisu. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud neodmítl ústavní stížnosti jako nepřípustné. Základ ústavně právní argumentace stěžovatelů článkem 36 odst.1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy spočívá v tvrzení o porušení pravidel při hlasování na schůzi věřitelů upravených v ustanovení § 10 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je k platnosti usnesení a k volbám věřitelského výboru třeba prosté většiny hlasů na schůzi přítomných nebo řádně zastoupených konkurzních věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek. Podle odst. 3 téhož ustanovení hlasovat mohou jen konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna. Soud rozhodne, zda mohou hlasovat také konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná. V projednávaném případě se schůze věřitelů konala před přezkumným jednáním, kdy ještě nedošlo ke zjištění věřitelských pohledávek. Krajský soud svým rozhodnutím, že hlasovat bude každý z přítomných, resp. zastoupených, věřitelů, rozšířil hlasovací právo na všechny tyto věřitele bez ohledu na charakter jejich pohledávek, což je postup, který zákon umožňuje. K pochybení však došlo při stanovení počtu hlasů těchto věřitelů, když soud stanovil, že každý z přítomných, resp. zastoupených, věřitelů má jeden hlas. Podle § 10 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání je však platnost usnesení a voleb věřitelského výboru podmíněna tím, že většina hlasů na schůzi přítomných nebo zastoupených věřitelů se počítá podle výše pohledávek těchto věřitelů. Hlasy se tedy nepočítají "podle počtu hlav", ale podle výše pohledávek, což umožňuje, aby např. i jeden konkurzní věřitel, nebo několik málo konkurzních věřitelů, vahou své pohledávky přehlasovali všechny ostatní konkurzní věřitele a byli schopni prosadit jakékoliv své návrhy, týkající se zejména složení věřitelského výboru. Kogentní úprava tak vylučuje oprávnění soudu rozhodnout o počtu hlasů jednotlivých hlasujících věřitelů jinak. Argumentace krajského soudu, že přistoupil ke změně počítání hlasů při hlasování s ohledem na četnost věřitelů a s ohledem na výši některých fiktivních přihlášených pohledávek, nemá oporu v zákoně, neboť zákon o konkurzu a vyrovnání (ani žádný jiný zákon) obecnému soudu takovou možnost nedává. Jak je třeba chápat vztah požadavku na rychlé a efektivní řízení a naplnění práva na spravedlivý proces vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II.ÚS 179/01 (publ. in. ÚS, sv. 28, č. 139), ve kterém uvedl, že "v rovině ústavnosti nelze chápat právo na spravedlivý proces jako právo podřízené požadavku na rychlé, efektivní řízení, jakkoli je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě garantováno ústavně (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 10 Ústavy). Požadavek rozhodování v přiměřené lhůtě nemůže vyloučit aplikaci předpisu, jenž aplikován býti má. K takovému omezení jednoho ústavně zaručeného práva na úkor jiného není soud oprávněn". Jestliže v projednávaném případě obecný soud postupoval v přímém rozporu s citovanými kogentními ustanoveními zákona o konkurzu a vyrovnání, vybočil extrémně z mezí ústavnosti, byť by motivaci k tomu postupu jakkoliv (pragmaticky) zdůvodnil. Postup a rozhodnutí soudu učiněné mimo zákonné limity zakládá ze zákona neplatnost přijatých usnesení a voleb učiněných na schůzi konkurzních věřitelů dne 6. 9. 2002. V této souvislosti Ústavní soud nesdílí názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v jeho usnesení ze dne 20. 1. 2003, čj. 1 Ko 393/2002-5607, o tom, že jde o rozhodnutí soudu učiněné v rámci dohlédací činnosti soudu, které nelze podle ustanovení § 66b odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání napadnout odvoláním. V projednávaném případě krajský soud ze své řádné dohlédací činnosti vybočil, když vydal rozhodnutí, které jde proti cíli konkurzu vyjádřenému v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkurzní podstatu za podmínek stanovených tímto zákonem. Z pohledu účelu a smyslu principu právní jistoty a ochrany ústavně zaručeného práva na soudní ochranu bylo ze strany Vrchního soudu v Praze třeba, aby autoritativním způsobem dal Krajskému soudu v Hradci Králové najevo, že výklad příslušného ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání jde mimo meze zákona o konkurzu a vyrovnání, a to zvláště když si byl Vrchní soud v Praze, jak patrno z odůvodnění jeho usnesení, protizákonného postupu krajského soudu vědom. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a obdobně podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, které stanoví zákon. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, které se zcela vymyká zákonné úpravě, představuje porušení principu svrchovanosti zákona a narušení soudních záruk ochrany základních práv a svobod ve smyslu čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takové rozhodnutí vycházející z ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 10 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, představuje překročení ústavních mezí a tedy ve svých důsledcích porušení práva účastníků řízení na soudní ochranu zahrnující v sobě i pravidla spravedlivého procesu. Z důvodů shora vyložených Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a pro rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavním stížnostem vyhověl a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl každému z přítomných, či zastoupených, věřitelů na schůzi konkurzních věřitelů v konkurzní věci úpadce KTP Q., a.s., konané dne 6. 9. 2002 přidělen jeden hlas, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Nedodržení zákonných a ústavních limitů při stanovení a počítání hlasů při hlasování na schůzi věřitelů postihuje neplatností ze zákona i usnesení a volby věřitelského výboru přijatá na základě takového hlasování, a proto Ústavní soud s odkazem na princip právní jistoty tato usnesení zrušil. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl návrh na zrušení usnesení o tom, že k námitce věřitelů manželů H. soud nepřihlíží, neboť stěžovatelé nebyli k podání takového návrhu zjevně oprávněni. K podání ústavní stížnosti je oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Stěžovatelé se tedy ústavní stížností mohli domáhat ochrany svých základních práv, avšak nikoliv ochrany základních práv jiných účastníků řízení. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud odmítl návrh na zrušení usnesení o přerušení řízení na dobu 10 minut za účelem prověření postavení věřitelů a za účelem vyhodnocení voleb a usnesení o ukončení schůze konkurzních věřitelů, neboť tato usnesení nejsou podle své povahy schopna základní práva stěžovatelů zasáhnout. Ústavní soud rovněž odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti i návrh stěžovatelů na zrušení usnesení o tom, že o výsledku hlasování rozhodne prostá většina hlasů na schůzi přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů s tím, že při dosažení prosté většiny hlasů u více kandidátů rozhodne o zvolení do věřitelského výboru nejvyšší počet dosažených hlasů, neboť toto usnesení učinil Krajský soud v Hradci Králové v mezích zákona o konkurzu a vyrovnání. Jak shora uvedeno, chybou soudu nebylo rozšíření hlasovacího práva na všechny věřitele bez ohledu na charakter jejich pohledávek, ale rozhodnutí o způsobu počítání hlasů.

Rubrum