11 C 301/2018-284

Rubrum

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne [datum] samosoudcem Hynkem Baňouchem, ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum], bytem [adresa], [část obce] ; zastoupený advokátkou PhDr. Mgr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [země] - [stát. instituce], se sídlem [adresa], [obec a číslo], adresa pro doručování: [stát. instituce], [anonymizováno] a právní odbor [anonymizováno], [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] o [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 175.791 - Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75% ročně za dobu od 1.1.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 96.502,90 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobce, do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobce domáhal na žalované zaplacení 175.791 - Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 1.1.2019 do zaplacení, z titulu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vzniklého užíváním pozemku žalobce za dobu od 1.11.2017 do 30. 11. 2018 (395 dní), který je zahrnut do ochranného pásma letiště, kdy částka bezdůvodného obohacení odpovídala výši nájemného, které žalovaná žalobci platila (20 Kč za m2 ročně) na základě nájemní smlouvy uzavřené 19.8.1994, kterou s účinky k 31.10.2017 vypověděla, aniž by pominulo omezení vlastnického práva žalobce, jež bylo kompenzováno prostřednictvím předmětné nájemní smlouvy. Nájemní smlouva byla uzavřena poté, co pozemkový úřad předmětný pozemek restitučním rozhodnutím dle zákona o půdě vydal právní předchůdkyni žalobce a zatížil jej věcným břemenem (trpět letecký provoz a zdržet se činnosti, která by jej rušila), zřízeným dle § 9 odst. 5 zákona o půdě. Následně byla z iniciativy žalované uzavřena nájemní smlouva, jejíž vnik plynul dle žalované z § 22 odst. 9 zákona o půdě. Nájemné ve výši odpovídající výši žalované částky bylo sjednáno k 20. 1. 2012, a to v souladu s cenovým výměrem Ministerstva financí; žalovaná nájemné v této výši platila žalobci v době od ledna 2013 do 31.10.2017. Rovněž v minulosti bylo právním předchůdcům žalobce vypláceno nájemné (za užívání Svazem pro spolupráci s armádou a předtím [příjmení] leteckou župou). Vypovězení smlouvy bylo zdůvodněno přesunem činností prováděných [anonymizována dvě slova] nad rámec věcného břemene na jiné pozemky, avšak ke změně užívání pozemku nedošlo a tato výpověď je v rozporu s restitučním rozhodnutím pozemkového úřadu, který existenci nájemní smlouvy (a tedy i placení nájemného) předpokládalo, kdy věcné břemeno mělo pozemek zatěžovat, jen když bude kompenzováno. Žalovaná však uvedla, že věcné břemeno bylo pozemkovým úřadem zřízeno jako bezúplatné a nájemní smlouva řešila jen užívání nad jeho rozsah, což žalovaná neprokázala. Následně žalovaná nabídla v roce 2018 žalobci, že pozemek odkoupí za cenu, která nedosahovala ani výše sjednaného ročního nájemného, které dosud žalovaná řádně hradila. Žalobce je přesvědčen, že prodej pozemku za férových podmínek by byl správným řešením sporu.

2. Žalobce dodal, že předmětný pozemek p. [číslo] o výměře 8122 m2 v k.ú. a obci [obec] je dle Územního plánu uvnitř plochy letiště a je tedy letištním pozemkem. (Žalobce ohledně vymezení tohoto pojmu odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Co 1022/2014). Pozemek je pro letištní účely terénně upraven a žalobci je znemožněno jeho běžné užívání, neboť je povinen strpět omezení vyplývající existence ochranného pásma, a to bez ohledu na to, zda zde žalovaná v tu kterou dobu nic nekoná. Existence soukromoprávního užívacího titulu opravňujícího k užívání je podle Nejvyššího soudu podmínkou provozování letiště. Pozemkový úřad v restitučním rozhodnutí uvedl, že práva a povinnosti povinného a oprávněného z věcného břemene budou vymezeny formou nájemních vztahů. Bylo by absurdní a jsoucí v rozporu s dobrými mravy, byl-li v rámci nápravy majetkových křivd vydán pozemek, který nemůže být užíván a nemůže vlastníkovi přinést žádnou majetkovou hodnotu. Proto byly kontinuálně od roku 1994 uzavírány nájemní smlouvy, s účelem užívání pozemku jako letištní plochy, a bylo sjednáváno nájemné. Žalovaná pozemek v rozhodné době užívala, ale odmítá za to platit náhradu, čímž jí vzniká bezdůvodné obohacení. Není-li omezení vlastnického práva kompenzováno, je porušován čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod („ Listina“). S ohledem na povahu břemene a rozsah omezení je kompenzace namístě (žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], č.l. 107 druhá strana, dále„ p.v.“). Pozemek je označen nápisy„ Vojenský prostor/ [ulice] letecký provoz vstup přísně zakázán“. Žalovaná nemůže zajistit (č.l. 183 p.v.), aby pozemek nebyl dotčen seskoky či výcvikem. Žalovaná v předmětném místě vypověděla všechny nájemní smlouvy bez ohledu na to, kde se ten který pozemek nachází. Vlastníci považují tyto pozemky za trvalou hodnotu a odkaz jejich rodiny, ale mnozí z nich se zatím postupu žalované nebrání a [anonymizováno] tak vítězí bez boje.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 88) ale shodla se s žalobcem, že nejlepším řešením by byl odkup pozemku (což účastníci opakovali po celou dobu řízení). Nesouhlasila s tím, že by věcné břemeno zřízené předmětným restitučním rozhodnutím mělo zatěžovat pozemek, jen když bude kompenzováno nájemným. Nájemní smlouva řešila užívání nad rámec věcného břemene, avšak žalovaná pozemek nad tento rámec přestala užívat a proto smlouvu legitimně a v souladu se zákonem vypověděla. Z textu rozhodnutí pozemkového úřadu plyne, že nájemní smlouva měla řešit„ další vztahy“, čímž je právě myšleno pominuvší užívání nad rámec věcného břemene. K rozpornosti s dobrými mravy žalovaná uvedla, že je třeba zkoumat, že břemeno bylo zřízeno na základě § 9 odst. 5 zákona o půdě, který umožňoval řešit složité situace, které mohly při restituci vzniknout, a tato specifická úprava zřizovala oprávnění z věcného břemene bez náhrady, což plyne z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva („ ESLP“) a neznamená to ani porušení Listiny.

4. Zákon o půdě podle žalované nestanovil povinnost poskytnout náhradu za zřízení věcného břemene. Dle rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 41/97 vzniká restituentovi vlastnické právo až rozhodnutím pozemkového úřadu, a vznikne-li v rozsahu omezeném věcným břemenem, nejde o porušení čl. 11 Listiny (viz též rozhodnutí Zvláštního senátu pro řešení kompetenčních sporů sp. zn. Konf 110 [číslo]). Zákon o půdě nepřiznává právo na náhradu při zřízení věcného břemene. Jde o nabytí vlastnického práva v omezeném rozsahu. Žalovaná dodala, že letištní prostor není oplocen, je na něj volný přístup, předmětný pozemek je součástí zemědělského půdního fondu a není pravdou, že jej žalobce nemůže užívat – ostatní vlastníci obdobné pozemky pronajímají k zemědělským účelům.. Výcvik žalovaná prováděla mimo předmětný pozemek. Pozemek v rozhodné době využívala zcela minimálně (č.l. 116 p.v.). Neví, kdo pozemek označil nápisy zakazující vstup či oznamující, že jde o vojenské letiště či vojenský prostor a tyto nápisy nic nevypovídají o možnosti žalobce tyto pozemky využívat. Výcvik provádí žalovaná mimo pozemky žalobce (č.l. 156), v míře plynoucí z Plánu seskoků.

5. Po provedené přípravě jednání zakončené koncentrační výzvou (č.l. 132) řízení pokračovalo ohledáním na místě samém (č.l. 229). Při prvním jednání (č.l. 238) žalovaná změnila procesní postoj s tím, že o věcném břemeni již neuvažuje jako o břemeni bezúplatném, v návaznosti na rozhodnutí vydané v obdobné věci Obvodním soudem pro Prahu 6. Úplata by měla být ponížena jak s ohledem na rozsah užívání, které žalobce ani neprokázal, tak s ohledem na to, že žalobce může pozemek pronajmout, nebo ho užívat k zemědělským účelům (sklízet trávu, pást dobytek). Takové využití však žalobce označil za iluzorní; přes pozemek vede cesta užívaná žalovanou; i možnost pěstování plodin je omezena. Soud následně vyslechl svědky (č.l. 253) k prokázání tvrzení žalované, že rozsah užívání předmětného pozemku se změnil, resp. je zcela minimální.

6. Žalovaná v reakci na výzvu podle § 118a o. s. ř. doplnila tvrzení, o tom, proč není povinna platit žalobci žalovanou částku v plné výši tak, že vytkla soudu, že nezjišťoval cenu obvyklou za pozemky v dané lokalitě a ani nezadal znalecký posudek ke zjištění této ceny, ačkoli tak učinily všechny soudy projednávající obdobné žaloby a nezjištění ceny znaleckým posudkem je v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování vyjádřené např. v § 13 občanského zákoníku. Dosavadní nájemné nevypovídá nic o ceně obvyklé. Při uzavření nájemní smlouvy by zde společně s věcným břemenem dle zákona o půdě byly dva instituty opravňující k užívání. Žalovaná nesouhlasila, aby se soud opřel o úvahu, že od roku 2012 nedošlo ke snížení ceny pozemků (a ceny za jejich užívání). Postup dle § 136 o. s. ř. nelze užít. Žalovaná by byla ad absurdum nucena vždy platit nájemné podle předchozí nájemní smlouvy. Výše náhrady by měla zohlednit, že pozemek lze využít jen zemědělsky a že k němu není samostatný přístup. Z doplňku letového řádu plyne, že žalobce může na pozemku sklízet trávu či pást dobytek. Výsadková činnost probíhá spíše sporadicky, což plyne z Výsadkového plánu, který je předem zveřejňován. Seskoky navíc nikoli nutně probíhají do pozemku žalobce. Výše požadované náhrady by měla být posouzena i z hlediska souladu s dobrými mravy, kdy sousední pozemek pronajímá Státní pozemkový úřad zemědělskému družstvu mnohem levněji.

7. Žalobce replikoval (č.l. 270), že z výpovědi svědků vyplynulo, že žalovanou nabízené využití pozemku je vyloučeno z důvodu bezpečnosti a svědci navržení žalovanou pozemek vnímají jako součást areálu letiště. Stěží možno požadovat po uživatelích, aby sledovali nařízení vojenské správy, chtějí-li pást dobytek. Pozemek je spíše ostatní plochou pro účely letiště, než pozemkem zemědělským. Je dlouho do minulosti omezen pro letecké účely, což plyne i z vyjádření žalované v restitučním řízení. Pozemek pronajímaný SPÚ nebyl nikdy letištním pozemkem. Žalovaná nyní žádá zjišťování obvyklého nájemného, ačkoli to byla ona, kdo zneužil svého silnějšího postavení a účelově vypověděl nájemní smlouvy, aby nemusel platit sjednané, dlouhodobě akceptované nájemné, popřípadě aby si vynutil jeho jinou výši, či odprodej pozemků. Žalobce sporoval a sporuje vypovězení nájemní smlouvy jako neplatné, neboť důvody výpovědi jsou účelové. Bylo by absurdní, aby náhrada byla nižší oproti dlouhodobé praxi stran v situaci, kdy je obtížné stanovit tržní nájemné, což plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2359/2012 (stručně shrnuto: letiště je samostatným trhem, kde ani jedna ze stran nemá možnost si vybrat partnera). Požadovaná cena nepřekračuje cenu odvozenou od nákupní ceny užívané žalovanou (295 resp. 500 Kč za m2). Zadávání znaleckého posudku není nutné, neboť náhrada nebude nižší než u předchozí nájemní smlouvy účelově vypovězené dne 5.8.2017. Žalovaná replikovala (č.l. 274 p.v.), že žalobce může pozemek pronajímat i při akcích Aeroklubu, nebo sklízet seno či trávu. Způsobů využití není mnoho, ale nelze říci, že nejsou. Žalovaná upozornila, že znalec ustanovený v obdobné věci odmítl pracovat s cenou 20 Kč/m2/rok, neboť podle něj nejde o cenu obvyklou, ale o cenu maximální.

8. V závěrečných návrzích účastníci setrvali na své argumentaci a procesních postojích (č.l. 275). Žalobce navrhl, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno a žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalovaná částka je zjevně nepřiměřená. Pro úplnost soud uvádí, že žaloba původně směřovala i proti Aeroklubu - [obec] z.s. (fakticky nástupnický subjekt Svazu pro spolupráci s armádou, který si dříve pozemek pronajímal), avšak žalobce po přípravném jednání vzal žalobu v této části zpět a řízení bylo v této části pravomocně zastaveno (č.l. 224). Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti 9. Žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parcelní [číslo] v katastrálním území a obci [obec], který je zatížen ve prospěch žalované věcným břemenem„ Trpět letecký provoz a zdržet se činnosti, která by tento provoz rušila. V souvislosti se zřízením věcného břemene jsou spojena práva a povinnosti stanovená letovým řádem LET [číslo] - údržba letišť, vydaný v r. 1979 Ministerstvem národní obrany – letectvo, včetně dodatku letového řádu letiště [obec]“, a to na základě„ Rozhodnutí pozemkového úřadu [číslo] 1993“ (výpis z katastru nemovitostí č.l. 13; dále též jen„ pozemek“ a„ věcné břemeno“). Tento pozemek se nachází uvnitř ochranného pásma letiště a jde o plochu dotčenou vojenským prostorem (sdělení [stát. instituce] ze dnů [datum], č.l. 124 a [datum], č.l. 202 a mapa územního plánu s legendou, č.l. 203 a 204. Předmětný pozemek je zatravněný, neoplocený a nachází uvnitř plochy označené nápisy„ [ulice] … vojenský prostor …zákaz vstupu“ apod. (protokol o ohledání na místě samém na č.l. 231-236).

10. Žalobce nabyl předmětný pozemek darováním ke dni 8.11.2012 od své babičky (dále též jen„ právní předchůdkyně žalobce“, viz darovací smlouva na č.l. 18 a výpis z katastru nemovitostí na č.l. 16), která tento pozemek nabyla od svých rodičů dne 28.1.1944, přičemž následně, dne 19.2.1959 byl pozemek odňat čs. státem (rozhodnutí pozemkového úřadu na č.l. 25).

11. Pozemkový úřad Okresního úřadu v [obec] dne 14.9. 1993 pod č. j. 1276/93 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, že právní předchůdkyně žalobce je vlastnicí předmětného pozemku parc. Č. [číslo] v k.ú. a obci [obec] a současně podle § 9 odst. 5 zákona o půdě zřídil na tomto pozemku břemeno spočívající„ v povinnosti vlastníka trpět na pozemku letecký provoz a zdržet se činnosti, která by tento provoz rušila. V souvislosti se zřízením věcného břemene jsou spojena práva a povinnosti stanovená letovým řádem LET [číslo] - údržba letišť, vydaný v r. 1979 Ministerstvem národní obrany – letectvo, včetně dodatku letového řádu letiště [obec]“ Toto rozhodnutí podle vyznačené doložky nabylo právní moci dne 22.10.1993. Pozemkový úřad celou lokalitu posuzoval jako letiště (odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 1992, č.j. [číslo jednací]). Dále své rozhodnutí odůvodnil tím, že na dotčených pozemcích bylo zřízeno letiště již před jejich přechodem na stát a„ byly užívány na základě nájemních smluv“. Samotné zřízení věcného břemene pozemkový úřad odůvodnil tím, že:„ Toto břemeno zaručuje práva jak vlastníka, tak uživatele a vychází ze zvláštních předpisů určených pro provozuschopnost letištních ploch …Ve věcném břemenu jsou rovněž zakotvena veškerá práva uživatele letiště pro komunikační spojení a přístupnost všech objektů letiště. Další vztahy mezi vlastníkem, a uživatelem budou vymezeny formou nájemních vztahů“ (rozhodnutí na č.l. 24-26).

12. Žalovaná dne [datum] vyzvala právní předchůdkyni žalobce k prodeji pozemku s tím, že nebude-li odprodán, vznikne podle § 2 zákona o půdě nájemní vztah (dopis na č.l. 27). Následně žalovaná sdělila žalobci, že navržený odkup nelze provést, neboť by pozemek nabyl Pozemkový fond a proto žalovaná navrhla žalobci uzavření nájemní smlouvy, jejíž návrh přiložila (dopis ze dne [datum] na č.l. 28).

13. Dne [datum] byla mezi nájemcem - Vojenskou ubytovací a stavební správou [obec], která je organizační součástí žalované, a právní předchůdkyní žalobce jako pronajímatelem uzavřena nájemní smlouva na předmětný pozemek p. [číslo] který byl nájemci přenechán do užívání s tím, že fyzické předání pozemku nebude provedeno, neboť„ nájemce pozemek fakticky drží a užívá jako letištní plochu“. Nájemní smlouva byla sjednána na dobu od právní moci rozhodnutí o vydání pozemku a zřízení věcného břemene (viz výše bod (11)) na dobu neurčitou s tím, že neodkoupí-li nájemce pozemek, může být nájemní poměr„ zrušen dohodou stran písemnou výpovědí ze strany nájemce v jednoměsíční výpovědní lhůtě“. Výpověď ze strany pronajímatele sjednána nebyla. Nájemné činilo 24.366 - Kč ročně (smlouva na č.l. 29-30). Nájemné bylo s účinností od 16.12.2011 zvýšeno na roční částku 162.440 - Kč, odpovídající maximální částce 20 Kč/m2 ročně dle cenového výměru MF ČR [číslo] 2010 (dodatek č. 1 nájemní smlouvy na [číslo listu] ze dne 26. 1. 2012). S účinností od 1.1.2013 bylo nájemné vypláceno žalobci, který se v návaznosti na darování pozemku stal jeho pronajímatelem (dodatek [číslo] na č.l. 34 ze dne 25.6.2013).

14. Žalovaná dne [datum] vypověděla nájemní smlouvu na předmětný pozemek z důvodu přesunutí činností prováděných Armádou ČR nad rámec věcného břemene na cvičiště a pozemky ve svém majetku. Žalovaná ve výpovědi výslovně upozornila na existenci věcného břemene„ Trpět letecký provoz a zdržet se činnosti, která by tento provoz rušila“, zřízeného ve svůj prospěch (č.l. 35).

15. Žalobce dne 11.9.2017 sdělil žalované, že nájemní smlouva nerozlišuje mezi činnostmi nad rámec nebo v rámci věcného břemene, ale pouze určuje nájemní vztah v souvislosti s užíváním pozemku. Důvody nájemního vztahu trvají, neboť žalovaná je stále faktickým držitelem a uživatelem pozemku (sdělení na č.l. 36).

16. Žalovaná dne [datum] sdělila žalobci, že na jednostranné výpovědi trvá a tato výpověď nemusí být podle § 2231 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění, dále „občanský zákoník 2012“ odůvodněna. Sdělila, že na pozemku bude nadále pokračovat letecký provoz, avšak v rámci věcného břemene (dopis na č.l. 37) a vyzvala žalobce k převzetí pozemku ke dni 31.10.2017 (č.l. 38). Následně žalovaná sdělila, že pozemkový úřad zřídil věcné břemeno jako bezúplatné (dopis ze dne [číslo] 2017, č.l. 41).

17. Dne 30.10.2017 vyzval žalobce žalovanou k pokračování nájemního vztahu. Upozornil, že pozemek nelze převzít k užívání, když žalovaná současně zdůrazňuje trvání věcného břemene, které užívání fakticky znemožňuje, čímž žalovaná deklaruje, že hodlá pozemek nadále užívat. Postup žalované je v rozporu s rozhodnutím pozemkového úřadu a neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce, což je v rozporu se zákonem o půdě, neboť je znemožněno užívání vydaného pozemku. Žalobce sdělil, že trvá na pokračování nájemního vztahu s dosavadní výší nájemného, jinak bude žalované vznikat bezdůvodné obohacení, k jehož vydání následně žalobce žalovanou vyzval (dopisy na č.l. 39 a 65).

18. Předchozí uživatelé letiště, Luftwaffendiestenstelle v [obec] a Svaz pro spolupráci s armádou platili vlastníkům za užívání pozemků nájemné, resp. pachtovné, složené např. z platby za užívání pozemku a za ztížené hospodaření (dopisy na č.l. 20-22, 42).

19. Žalovaná sdělila žalobci dne 12.9.2018 že kupní smlouvou, jejíž návrh přiložila, od něj pozemek o výměře 8122 m2 odkoupí za kupní cenu 121.830 - Kč, která má být podle přiloženého znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] cenou obvyklou (dopis a návrh smlouvy na č.l. 66-69). Žalobce odkazem na znalecký posudek týkající se obdobného pozemku odpověděl, že pozemek prodá za cenu 2, [číslo] - Kč, což žalovaná neakceptovala, neboť by to odporovalo zákonu o majetku ČR (dopis na č.l. 71 a 72).

20. Armáda ČR zasílá mj. [stát. instituce] plán seskoků, které probíhají s průměrnou četností 5 x do měsíce (plán seskoků na č.l. 156 p.v., 172 a 264)

21. Do roku 2010 probíhaly seskoky armádních parašutistů podle předem stanovených a zveřejňovaných plánů jeden týden v měsíci (vyjma mimořádných akcí, k nimž může dojít cca jednou za pět let; i to se koná podle plánu hlášenému Řízení letového provozu), přičemž seskok by měl být prováděn do prostoru letiště, ale ne vždy se to parašutistovi podaří. [ulice] výcvik (jiný než samotné seskoky) probíhal na jiné části areálu letiště, než je pozemek žalobce, ale nelze vyloučit, že se na tomto pozemku pohybovali; jednotlivé pozemky však nelze v terénu rozlišit. Na pozemcích se běžně pohybuje veřejnost. Běžné pěstování zemědělských plodin či chov dobytka by bez dohod ohledně potřeb letiště mohlo znemožnit užívání pozemků jako letiště. Takové dohody však byly uzavírány Rozdíl ve využívání letiště žalovanou před polovinou roku 2017 a po ní nebyl zaznamenán; nezměnil se ani počet osob účastnících se výsadků. Přednostně se využívá od předmětného pozemku odlehlá část letiště od vzletové a přistávací dráhy, ale při nepříznivém počasí či při užití letadel s vyšší vysazovací rychlostí je rozptyl dopadu parašutistů větší a cca 1x za roku může dojít k dopadu na předmětný pozemek. Veřejnost se pohybuje volně po areálu a např. dopad do díry vyhrabané venčeným psem působí potíže. Výstražné nápisy osadil patrně Aeroklub. Využívání plochy letiště se řídí„ dohovorem“ který má AČR s Aeroklubem. Každé letiště má ochranné pásmo, kde nemohou být budovy či určité stavby. Ale i pěstování kukuřice, či pasení např. ovcí by omezovalo využitelnou plochu letiště (výpověď svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], který jako voják působil na letišti [obec] v letech 1982 až 2010, č.l. 253 p.v. až 254 p.v.; výpověď svědka [jméno] [příjmení], který jako instruktor letové přípravy AČR působí na letišti [obec] od roku 1993, č.l. 254 p.v. až 255 p.v. a výpověď svědka [jméno] [příjmení], který jako instruktor výsadkové přípravy AČR působí na letišti [obec] od roku 1995, č.l. 255 p.v. až 256 p.v.).

22. Z ostatních důkazů soud nezjistil skutečnosti rozhodné pro posouzení této věci. Po právní stránce soud věc posoudil takto.

23. Zákon stanoví, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění, dále „občanský zákoník 2012“). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2 citovaného ustanovení).

24. Vlastnické právo je chráněno i na ústavní, tedy nadzákonné úrovni, jakož i na úrovni mezinárodních smluv s aplikační předností před zákonem (čl. 1 odst. 2, čl. 3, čl. 10 a čl. 112 Ústavy ČR). Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (článek 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod č. 2/1992 Sb., dále„ Listina“). Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva (článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb.,„ Úmluva“). V podústavním právu (zákonech a podzákonných předpisech) a v jeho výkladu a užití, nemůže být obsaženo nic, co odporuje Ústavě, Listině či Úmluvě (bezvýjimečný příkaz k ústavní souladnosti - konformitě zákonů, jakož i povinnost ústavní souladnosti interpretační a aplikační praxe).

25. Žalobce se domáhal na žalované vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním svého pozemku žalovanou, v jejíž prospěch je pozemek zatížen věcným břemenem„ Trpět letecký provoz a zdržet se činnosti, která by tento provoz rušila.“, které bylo zřízeno pozemkovým úřadem při obnovení vlastnického práva právní předchůdkyně žalobce. Zatížení pozemku, a tedy omezení vlastnického práva bylo vlastníkovi kompenzováno nájemným, vypláceným ode dne vzniku věcného břemene, jehož výše byla v roce 2012 dohodnuta odkazem na výměr Ministerstva financí 01/ 2010. Uzavření nájemní smlouvy bylo předjímáno rozhodnutím pozemkového úřadu a v řízení bylo rovněž prokázáno, že tato nájemní smlouva byla uzavřena z iniciativy žalované. Žalovaná smlouvu vypověděla, avšak současně opakovaně trvala na tom, že se žalobce musí podřídit povinnostem plynoucím z věcného břemene (viz výše body (14 a 16)). Zatížení pozemku věcným břemenem tak nebylo v žalovaném období od 1.11.2017 do 30.11.2018 žalovanou kompenzováno, čímž jí podle argumentace žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši původního nájemného.

26. Žalovaná proti tomu namítala, že věcné břemeno bylo bezúplatné a že nájemní smlouva řešila náhradu za užívání pozemku nad rámec věcného břemene, které cca v polovině roku 2017 odpadlo.

27. Soud konstatuje, že žalovaná neprokázala,, že by nájemní smlouva řešila užívání pozemku nad rámec věcného břemene. Z textu nájemní smlouvy nic takového nevyplývá (viz výše bod (12)). Nájemní smlouva výslovně uvádí, že žalovaná pozemek fakticky drží a užívá jako letištní plochu, její účinnost časově bezprostředně navazovala na rozhodnutí pozemkového úřadu (viz bod (11)), které jednak obnovilo vlastnictví, jež bylo předtím odňato ve prospěch žalované, a jednak zřídilo předmětné věcné břemeno ve prospěch žalované. Uzavření nájemní smlouvy bylo iniciováno žalovanou krátce po obnovení vlastnictví, kdy žalovaná uváděla, že pozemek chce využívat i nadále (viz bod (12)). Nájemní smlouva zajišťovala protiplnění vlastníkovi pozemku za jeho užívání žalovanou.

28. Žalovaná rovněž neprokázala, že by v roce 2017 byl změněn rozsah užívání předmětného pozemku, pročež odpadl důvod platit nájemné. Žalovanou navržení svědci ve svých výpovědích nepotvrdili, že by v roce 2017 došlo k změně rozsahu užívání (viz bod (21)). Soud vycházel z toho, že od obnovení vlastnického práva v roce 1994 do 30. 11. 2018 byl rozsah omezení vlastnického práva stejný a žalovaná toto omezení vlastnického práva kompenzovala placením nájemného, které bylo od roku 2012 zvýšeno na částku, kterou nyní žalobce žádal na žalované vydat jako bezdůvodné obohacení získané žalovanou na její úkor.

29. Z rozhodnutí pozemkového úřadu popsaného výše (viz bod (11)) nelze dovodit, že předmětné věcné břemeno bylo zřízeno jako bezúplatné, jak tvrdí žalovaná. Rozhodnutí obnovilo vlastnické právo a současně stanovilo jeho citelné omezení a přímo ve svém textu se poměrně podrobně věnuje oprávněním žalované a povinnostmi vlastníka, na což navazuje konstatování, že další vztahy vlastníka a uživatele budou vymezeny formou nájemních vztahů. Nájemní vztah měl v souladu s povahou soukromého práva řešit vyvážení práv a povinností formou vyplácení nájemného. Věcné břemeno a nájemní smlouva tak tvoří dva doplňující se instituty řešící užívání pozemku. Pokud by rozhodnutí zřizovalo věcné břemeno bezúplatně, nebyl důvod, proč tuto skutečnost výslovně v rozhodnutí nezmínit. Užití množného čísla„ nájemní vztahy“ nelze při výkladu rozhodnutí přeceňovat, neboť množné číslo je v rozhodnutí použito vícekrát, kde například hovoří o„ dotčených pozemcích“, které byly před přechodem na stát užívány na základě„ nájemních smluv“, ačkoli rozhodnutí se týká jediného pozemku. I kdyby byl na základě izolovaného výkladu textu odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu přijat žalovanou prosazovaný závěr, že zmínka o„ nájemních vztazích“ neznamená, že břemeno je zřizováno bezúplatně, postup žalované po zřízení věcného břemene tomu neodpovídá, neboť žalovaná usilovala o uzavření nájemní smlouvy, jejímž pojmovým znakem je závazek nájemce platit nájemné.

30. Nutno dodat, že vznik nájemního vztahu mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem, jemuž byl pozemek vydán, nedohodnou-li se jinak, řešil zákon o půdě v § 22 odst. 2, čehož si byla, jak vyplynulo z provedených důkazů vědoma i žalovaná, která tuto variantu, tedy vznik nájemního vztahu zmiňovala, jako alternativu situace, kdy by jí vydaný pozemek nebyl odprodán (bod (12)), a to odkazem na § 2 zákona o půdě, který pokračování v užívání umožňoval výlučně na smluvním základě, čímž vyloučil užívání mimosmluvní, které bylo v pozemkovém právu dřívější ČSSR poměrně rozšířené a zákon o půdě v tomto smyslu tuto dosavadní praxi eliminoval.

31. Žalovaná dále argumentovala (bod (4)), že článek 11 Listiny na danou situaci nedopadá, protože ten chrání již konstituované vlastnické právo, čímž však pominula, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vzniklo právě rozhodnutím pozemkového úřadu, který současně zatížil pozemek věcným břemenem s tím, že další vztahy budou mít povahu nájemního vztahu, který je úplatný. Do takového vztahu účastníci následně vstoupili. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, a omezení užívací složky vlastnického práva by nebylo kompenzováno cestou nájemní smlouvy, vzniklo by vlastníku po vydání pozemku v podstatě holé vlastnictví, což by bylo v rozporu jak s účelem zákona o půdě, tak s obsahem vlastnického práva, které mj. zahrnuje možno brát z vlastněné věci užitky, tedy například i užitky peněžní v podobě nájemného.

32. Žalovaná svůj názor, že věcné břemeno vzniklo bez náhrady (a je tedy bezúplatné) podporovala mj. odkazem na rozhodnutí Zvláštního senátu pro rozhodování kompetenčních sporů (sp. zn. Konf 110 [číslo]) a na nález Ústavního soudu ve věci Pl ÚS 41/97, jakož i blíže neoznačenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz výše body (3 a 4)), avšak zde jednak odhlížela od toho, že v daném případě pozemkový úřad spojoval zřízení věcného břemene s následným uzavřením nájemní smlouvy, takže v předmětné věci nenastala situace, kdy by obnovené vlastnictví bylo omezeno nekompenzovaným věcným břemenem, a rovněž významově posunula zřetelný právní názor Ústavního soudu, podle něhož: Přestože § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., …nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat také o náhradě za omezení vlastnického práva, může se dotčený vlastník domáhat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné z hlediska ústavní jistoty toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly.“ (nález Pléna Ústavního sp. zn. Pl. ÚS 41/97 ze dne 11. 3. 1998, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz). Ústavně souladný výklad je tak v daném případě opačný, než je výklad prosazovaný stěžovatelkou, která na jeho podporu citovala nález Ústavního soudu, jehož právní věta naopak podporuje argumentaci žalobce.

33. Žalovaná k doložení tvrzení, že žalobce svůj pozemek užívat může, respektive, že mu není znemožněno užívat pozemek zcela, předložila dodatek dříve platného letového řádu (č.l. 263). Soud konstatuje, že vlastníkům pozemků bylo nařízeno zachovávat strukturu vegetativního krytu, nevysazovat stromy či keře, nezřizovat na travnatých plochách přechodná ani trvalá zařízení, nenechávat zde zemědělské stroje. Je zde i povinnost hnojit a dosévat travní pokryv, senoseč provádět na celé ploše zároveň, seno okamžitě odvézt a neponechávat zde kupky, přičemž možnost pást dobytek podléhá povinnosti opatřit si předchozí souhlas vojenské správy, dále je zde povinnost odstraňovat škody. Pasení dobytka bylo možné jen bez zřízení ohradníku a ohrad. Soud konstatuje, že z dodatku plynou rozsáhlá omezení znemožňující výkon vlastnického práva ve složce, která není dotčena omezeními danými věcným břemenem, byť žalovaná tuto listinu navrhla jako důkaz, že žalobci nebylo znemožněno užívat svůj pozemek zcela. Při své argumentaci četností seskoků parašutistů pominula, že i když právě seskoky, či jiné činnosti neprobíhají, žalobce je ve výkonu svého vlastnického práva omezen trvajícím věcným břemenem.

34. Žalované, která po formální výpovědi nájemní smlouvy přestala žalobci platit jakékoli protiplnění, ačkoli nezaniklo věcné břemeno, z něhož byla žalovaná oprávněna a s jehož existencí počítala i nadále (viz její upozornění zahrnuté do výpovědi nájemní smlouvy), vzniklo v rozhodném období na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. Soud se dále zabýval určením výše tohoto bezdůvodného obohacení.

35. Žalobce výši bezdůvodného obohacení v žalobě odvozoval od výše dosavadního nájemného. Žalovaná prosazovala názor, že bezdůvodné obohacení nevzniká, protože věcné břemeno bylo zřízeno jako bezúplatné a již pominul důvod k vyplácení nájemného, protože údajně došlo ke změně spočívající v tom, že žalovaná přestala předmětný pozemek užívat nad rámec věcného břemene, což však nebylo prokázáno. Žalovaná v samotném závěru řízení změnila názor na bezúplatnost věcného břemene, avšak trvala na tom, že výši bezdůvodného obohacení je třeba stanovit znaleckým posudkem k určení ceny obvyklé, neboť dosavadní nájemné o ceně obvyklé nic nevypovídá.

36. Soud konstatuje, že dosavadní nájemné, jehož výše byla žalobcem a žalovanou svobodně dohodnuta ve smlouvě, kterou žalobce nemohl vypovědět, je v poměrech projednávané věci spolehlivým ukazatelem obvyklé ceny. Tato cena nicméně byla účastníky dohodnuta již v roce 2012 (viz výše bod (13)), přičemž je obecně známou skutečností, kterou není třeba dokazovat, že ceny pozemků v blízkosti městských aglomerací, a z nich odvozené ceny nájemného, resp. pachtovného se do té doby zvýšily (prošly inflačním nikoli deflačním vývojem). Žalobce však nevycházel z ceny navýšené o inflační doložku, ale ceny, která zde byla již v roce 2012, tedy před více než 5 lety, vzhledem k rozhodnému období. Skutečností však rovněž je, že v příslušné části cenového výměru Ministerstva financí č. 01/ 2010 ve srovnání s cenovým výměrem Ministerstva financí č. 01 2017 nedošlo při stanovení maximální ceny nájemného ve výši 20 Kč za m2 ročně k žádné změně (srov. v těchto výměrech část 1 oddíl A položka nájemné). Setrvávání na regulované ceně při jinak inflačním vývoji však odpovídá logice maximální ceny, která se nachází pod hladinou ceny tržní, resp. ceny obvyklé (tato vlastnost maximální ceny je učebnicovým příkladem ekonomické notoriety).

37. Žalobce v otázce stanovení výše ceny obvyklé přiléhavě odkazoval na právní názor Nejvyššího soudu týkající se ceny obvyklé ve specifické situaci lokálního trhu s monopolním postavením pronajímatele a omezeným okruhem nájemců (viz výše bod (7)):„ letiště H. je samostatným trhem, protože na něm existuje omezený počet subjektů na straně pronajímatelů i nájemců a …není pravděpodobné, aby na tento trh vstoupil nový subjekt. Je těžko představitelné, že by nájemcům pozemků pod letištěm konkuroval jiný subjekt, který by nabízel vlastníkům pozemků lepší podmínky. Rovněž absurdní je představa, že by vlastníkům pozemků pod letištěm mohl být reálnou konkurencí vlastník pozemků sousedících s areálem letiště. Na tomto trhu tak vystupuje na straně poptávky vždy jeden z … nájemců …Na straně nabídky vystupuje vždy jeden z několika pronajímatelů. …žádný z nájemců nemá jinou možnost, než si pronajmout určitý pozemek právě od určitého konkrétního pronajímatele. Žádný z pronajímatelů nemá jinou možnost, než pronajmout své pozemky určitému nájemci, a to tomu, jehož stavby se na předmětném pozemku nacházejí, resp. s nimi funkčně souvisejí. Ani jedna ze stran vztahu tedy nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního. Stručně řečeno, o žádný pozemek ani žádného nájemce neprobíhá soutěž. …trh s pozemky v areálu letiště H. je uzavřeným trhem a podmínky na něm nelze označit za běžné.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2.2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: www.nsoud.cz). Také v nyní projednávané věci jde o uzavřený trh a stanovení ceny odkazem na dosavadní dlouhodobou praxi stran, jakož i na výměr Ministerstva financí skýtá potřebnou oporu pro stanovení výše bezdůvodného obohacení.

38. Nutno dodat, že dosavadní cenu nájemného, kterou si účastníci dobrovolně sjednali ve smlouvě, nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že se stát rozhodl jiný pozemek pronajímat za mnohem nižší cenu, jak namítala žalovaná (viz výše bod (6)). Postup soudu rovněž nelze označit za nepředvídatelný v situaci, kdy žalovaná svou argumentaci založila na jediném pravomocném mezitímním rozsudku, vydaném v řízení konstituovaném na základě odlišných skutkových okolností a odlišné procesní argumentace tamních účastníků řízení. Soud v projednávané věci zpřístupňoval účastníkům svůj náhled na dosavadní průběh řízení a upozorňoval mj., že postup žalované patrně koliduje s principem ochrany důvěry v akty veřejné moci a ochrany legitimních očekávání. Není tomu tak, že žalovaná je povinna vždy platit nájemné podle předchozí nájemní smlouvy (viz námitka žalované pod bodem (6)). Žalovaná je povinna platit náhradu ve výši obvyklého nájemného, přičemž žalobce požadoval toto nájemné jen do výše dohodnuté již v roce 2012. Nebyla rovněž vyloučena dohoda účastníků o jiné výši nájemného, ale takovou dohodu se žalovaná ani nesnažila uzavřít a smlouvu bez dalšího vypověděla.

39. Soud konstatuje, že nynější spor vznikl tak, že žalovaná se rozhodla, že nebude platit za omezení vlastnického práva žalobce a proto vypověděla nájemní smlouvu. Formálně šlo o krok, k němuž byla smluvně oprávněna, avšak tento krok nebyl doprovozen zrušením omezení vlastnického práva, které přetrvalo a žalovaná ho potřebuje. Postup druhé žalované narušuje důvěru stát a důvěru v akty veřejné moci. Vypovězení nájemní smlouvy provedené výše popsaným způsobem je obtížné podřadit pod povinnost jednat v právním styku poctivě, přestala-li žalovaná, vědoma si svého silnějšího postavení, platit za trvající omezení vlastnického práva a po nějaké době nabídla žalobci, že jeho pozemek odkoupí, či spíše převezme, za cenu, která nedosahuje ani výše roční platby za užívání pozemku (viz výše bod (19)). Jedinou obranou, která žalobci zbyla, bylo podání nyní projednávané žaloby.

40. Žalobce za omezení svého vlastnického práva požadoval cenu, kterou je nutno považovat za cenu obvyklou, neboť byla oběma stranami mnoho let akceptována; šlo navíc o cenu dle platného cenového výměru. Byl to naopak žalobce, kdo mohl legitimně očekávat, že nezmění-li se omezení vlastnického práva založené věcným břemenem, anebo nedohodnou-li se účastníci jinak, bude mu za toto omezení vlastnického práva vyplácena v rozhodném období částka odpovídající obvyklému nájemnému. Soud přihlédl rovněž k tomu, že Evropský soud pro lidská práva k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ustáleně rozhoduje, že tento článek chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv (v databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int viz např. rozhodnutí velkého senátu Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000 č. 33202/96, § 100, nebo rozhodnutí první sekce Zwierzyński proti Polsku ze dne 19. 6. 2001 č. 34049/96, § 63, či rozhodnutí velkého senátu Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96, § 129; viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 či sp. zn. IV. ÚS 525/02). Pojem„ 1“ zahrnuje i majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání. S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy jsou obecné soudy povinny zohlednit i právní názor ESLP. Avšak princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu, a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana legitimního očekávání je integrální součástí vlády práva.)

41. Žalovaná poté, co dlouhá léta vyplácela žalobci nájemné na vyrovnání omezení plynoucích z věcného břemene, náhle začala vůči žalobci uplatňovat výklad, že věcné břemene může užívat bezplatně, a že nájemní smlouva může bez náhrady zaniknout. Soud konstatuje, že rozhodnutí pozemkového úřadu je třeba brát v jeho celku. Pokud správní orgán rozhodl s výslovně konstatovaným předpokladem, že vlastník, jehož vlastnictví bylo jeho rozhodnutím restituováno a stávající uživatel předmětu vlastnictví uzavřou nájemní smlouvu, na základě níž bude uživatel poskytovat vlastníku protiplnění za omezení vlastnického práva, a tato smlouva byla následně uzavřena a obě strany se jí dlouhá léta řídily, a dokonce navýšily poskytované protiplnění, je taková smlouva chráněna principem ochrany důvěry v akty veřejné moci, který plyne z článku 1 odst. 1 Ústavy ČR. Tento princip platí tím spíše v právním vztahu, v němž je uživatelem, v jehož prospěch je vlastnictví omezeno, stát. Řešení, které v době vydání svého rozhodnutí, tedy před více než dvěma desítkami let, volil správní orgán, tedy že omezení vlastnického práva bude kompenzováno plněním vypláceným na základě nájemní smlouvy, je rovněž chráněno principem ochrany důvěry v akty veřejné moci a nelze je upozadit či eliminovat poukazem na přesvědčení, resp. odkazem na hlediska dnešní aplikační praxe či nyní platné normativní okolí, že mělo být přijato řešení jiné. Ochranu důvěry v akty státu v horizontálním soukromoprávním vztahu je třeba posuzovat z hlediska legitimních očekávání všech účastníků tohoto právního vztahu. V daném případě však žalovaná Česká republika nemohla legitimně očekávat, že povinnost platit za omezení užívání působením času pomine.

42. Z těchto důvodů (rozebraných výše pod body (25 a6 41)) soud žalobě vyhověl (výrok I.)

43. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy žalobce byl v řízení plně úspěšný a má právo na náhradu nákladů řízení tvořených soudním poplatkem zaplaceným ve výši 8.790 - Kč a náklady právního zastoupení advokátem, jehož odměna podle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ advokátní tarif“ činí 8.140 - Kč za jeden úkon právní služby. Zástupkyně žalobce učinila 8 úkonů právní služby, za něž podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu náleží odměna v plné výši (příprava s převzetím věci, podání žaloby, účast u tří jednání soudu a podání ze dnů 8.3., 19.9 a 18.10 2019) a tři úkony za něž podle § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu náleží odměna v poloviční výši (předžalobní výzva, přípravné jednání a místní ohledání). Celkem tak odměna činí 9,5 krát 8.140 - Kč, tj. 69.190 - Kč. Za těchto jedenáct úkonů náleží podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náhrada ve výši 11 krát 300 - Kč, tj. 3.300 - Kč. K náhradě v celkové výši 72.490 - Kč je třeba podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. připočítat 21% DPH ve výši 15.222,90 Kč, což dohromady činí 87.712,90 Kč. Společně se zaplaceným soudním poplatkem je tak žalovaná povinna nahradit žalobci 96.502,90 Kč, a to podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.).

44. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení