23 Co 133/2025 - 361

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Pavlíny Černé ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] - [Jméno žalované], IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o nahrazení projevu vůle, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 3. 2025, č. j. 16 C 202/2024 - 305, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 10 624 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 16 C 202/2024 - 305, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. [Anonymizováno], v katastrálním území a obci [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] [adresa], s tím, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě. Na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města [jméno FO] – Pozemkového úřadu Praha, č. j. [datum], č. j. [datum], ve znění oznámení o opravě písařské chyby č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne 13. 10. 2000, č. j. [Anonymizováno] ze dne 23. 3. 2001, č. j. [datum], rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. [datum], č. j. [datum], čj. [datum], čj. [datum], čj. [datum], č. j. [datum], rozhodnutí [právnická osoba] – Krajského pozemkového úřadu [jméno FO] č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], má nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky nevydané v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Výrokem II. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 41 406 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

2. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, kterému v souladu s ustanovením § 11a tohoto zákona vznikl nárok na vydání náhradních pozemků v rozsahu hodnoty nevydaných pozemků v katastrálním území [adresa], a to nemovitostí uvedených v pozemkových knihách parc. č. [hodnota], [Anonymizováno] (tj. celkem [hodnota] pozemků). Hodnotu restitučního nároku žalobce v souvislosti s nevydanými pozemky v katastrálním území [adresa] ve vztahu k rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu, stanovil soud prvního stupně v souladu se závěry znaleckých posudků [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], ve výši 9 596 740 Kč (jedna čtvrtina z celkového nároku vzhledem k podílu žalobce v rozsahu jedné čtvrtiny) s tím, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně byli žalobci, respektive právnímu předchůdci žalobce, vydány pozemky z veřejné nabídky a na základě soudních rozhodnutí náhradní pozemky, avšak v celkové hodnotě, která nedosahuje výše žalobcova nároku. Cena nevydaných pozemků byla stanovena jako hodnota pozemků stavebních, neboť bylo prokázáno, že v době, kdy byly nevydané pozemky žalobcem, respektive právními předchůdci žalobce, nuceně převedeny na stát, byly v evidenci nemovitostí formálně vedeny jako pozemky zemědělské, fakticky se však jednalo o pozemky určené na základě dříve vydaných rozhodnutí a směrných územních plánů k výstavbě konkrétní stavby, která byla následně realizována. Uzavřel, že v době odnětí pozemků v roce 1952, kdy došlo k odnětí jejich ideální části, stejně jako v roce 1954, kdy došlo k definitivnímu odnětí celých pozemků výměrem, jímž byl předchozí výměr zrušen, bylo celé území regulováno potvrzenými přehlednými regulačními a zastavovacími plány. V souladu s těmito plány v daném území výstavba probíhala, o čemž svědčí návrh na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán [Anonymizováno] a ortografické letecké snímky. Určení k zastavění pak podle sdělení [právnická osoba] dokládají také zákresy v mapě stavebních pozemků, evidující výši cen stanovenou podle nařízení předsedy vlády č. 175/1939. Pozemek PK 752, vyvlastněný rozhodnutím z 22. 1. 1969, které nabylo právní moci dne 15. 3. 1969, byl odňat za účelem výstavby, která byla následně realizována na základě územního rozhodnutí o umístění stavby servisu a opravny osobních automobilů v Praze 10. V tomto směru soud prvního stupně vyšel ze závěru znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], ze dne 30. 1. 2017 ve znění jeho dodatku ze dne 12. 2. 2018, kdy jeho závěry shledal přesvědčivými, když znalec měl k dispozici veškerou relevantní (dobovou) dokumentaci. Neshledal důvodnou námitku žalované týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát (žalovaná eviduje s ohledem na tento závěr nárok žalobce v nesrovnatelně nižší výši), když má za to, že část pozemků, na nichž měla být uskutečněna výstavba na základě takzvaného „severního regulačního plánu“ je nutno ocenit jako pozemky zemědělské. Poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR ve věci žalobce i širší rodiny, jejichž nároky vycházejí ze shodného původního restitučního nároku právních předchůdců, kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že předmětné pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby v době, kdy pro dané území existovala platná územně plánovací dokumentace, a na základě těchto závěrů byly částečně nároky žalobce i jeho širší rodiny uspokojovány. Nejvyšší soud ČR se vyjádřil i k námitce žalované, že tzv. severní regulační plán je nicotným správním aktem, protože nebyl podepsán představitelem Státní regulační komise pro [jméno FO] a okolí a uzavřel, že ačkoliv nebyl tento akt potvrzen Ministerstvem veřejných prací, jiná, v době odnětí původních pozemků platná, územně plánovací dokumentace není [právnická osoba] evidována a z provedeného dokazování měl soud za prokázané, že výstavba (i podle tohoto) regulačního a zastavovacího plánu fakticky probíhala. Z uvedené judikatorní praxe vyplývá, že byl učiněn závěr, že cena odebraných pozemků, která má být ekvivalentní ceně náhradních pozemků, odpovídá ceně stanovené znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] (například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4185/2019). V tomto směru neshledal důvod pro změnu uvedených závěrů ani s ohledem na žalovanou předložené listinné důkazy (vyjádření [právnická osoba] ze dne 2. 9. 2020 a vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], vedoucí kanceláře archivu a spisové služby institutu). Setrval tedy na závěru, že v době odnětí pozemků právním předchůdcům žalobce státem platil jižní regulační plán, který byl schválen a potvrzen a současně bylo fakticky postupováno (byl ctěn) i severní regulační plán, byť nedošlo k jeho schválení a potvrzení postupem předpokládaným zákonem č. 88/1920 Sb. Dobová historická dokumentace dle závěru prvního stupně však prokazuje, že výstavba podle těchto plánů probíhala a pozemky byly zastavěny, i když jiným druhem výstavby. Uzavřel dále, že v postupu žalované lze shledat liknavý přístup k uspokojení nároku žalobce, když ten uplatnil restituční nárok v roce 1991, první rozhodnutí bylo vydáno po více než sedmi letech a o podstatné části nároku bylo rozhodnuto až v roce 2016, tedy po více než 20 letech, ačkoliv v roce 2014 bylo ukončeno či téměř ukončeno 99,7 % restitučních případů. Žalovaná navíc neeviduje restituční nárok žalobce ve správné výši, ale ve výši 38násobně nižší a odmítala restituční nárok k výzvě žalobce přecenit, a to přes závěry shora uvedené ustálené judikatury, která musela být žalované známa. Možnost uplatnění nároku žalobce na náhradní pozemky ve veřejné nabídce je tak zcela odlišná za situace, kdy je žalovanou evidován nárok žalobce v podstatně nižší výši.

3. Soud prvního stupně neshledal zákonné překážky v rozhodnutí o vydání uvedených pozemků, když bylo zjištěno, že se jedná o pozemky ve vlastnictví České republiky s příslušností hospodařit s majetkem státu pro [Jméno žalované].

4. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Nezpochybňovala nárok žalobce na převod náhradních pozemků, nesouhlasila však s výší nároku žalobce, když poukazovala na to, že nevydané pozemky neměly v době přechodu vlastnického práva na stát charakter stavebních pozemků, a neměla být tedy hodnota oceněna jako u pozemků stavebních. Poukazovala na to, že 25 z 29 odňatých pozemků se nachází v severní části pražských [Anonymizováno], kdy odkázala na závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 28. 9. 2022, včetně plánovaného nákresu stavebního obvodu č. [hodnota] ze dne 7. 3. 1947, schváleného Ministerstvem techniky ze dne 6. 10. 1949, z nichž je doloženo, že výstavba podle návrhu severního regulačního plánu nebyla prováděna a deset domů v [Anonymizováno] ulici Nad Vodovodem bylo postaveno v rámci stavebního obvodu č. [hodnota], nikoliv dle návrhu regulačního plánu. V tomto směru soudu prvního stupně vytýkala nesprávný postup, kdy za stavu existence dvou znaleckých posudků ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], a [tituly před jménem] [jméno FO]) se nepokusil odstranit rozpor uvedených znaleckých posudků, jejichž závěry byly odlišné. Neprovedením výslechu znalců tak soud prvního stupně řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala i na to, že přípisem ze dne 21. 3. 2025 byl žalobce prostřednictvím jeho zástupce vyrozuměn o tom, že žalovaná v souvislosti se soudním řízením (zejména sp. zn. 28 Cdo 134/2021 a 28 Cdo 829/2024) uznala a eviduje celkový restituční nárok u žalobce ve výši 9 563 655 Kč a žalobce se tak má možnost zúčastnit veřejných nabídek pro oprávněné osoby podle zákona o půdě. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že soud prvního stupně zcela správně posoudil postup žalované při uspokojení nároku žalobce jako liknavý a svévolný a rozhodl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů ohledně restitučního žalobce. Poukázal i na stanovisko žalované, která v odvolání vytýká soudu nesprávný způsob řešení rozporu mezi znaleckými posudky, ačkoliv sama žalobci sdělila, že výši nároku žalobce přecenila.

6. Krajský soud v [jméno FO], jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce je oprávněnou osobou podle § 4 restitučního zákona o půdě na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města [jméno FO] – Pozemkového úřadu Praha. Žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě, když podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 5. 2012, č. j. [spisová značka], nabyl polovinu restitučních nároků za nevydané pozemky (dědicem druhé poloviny byl pan [Jméno žalobce]) v dědickém řízení po [tituly před jménem] [jméno FO], otci žalobce, který zemřel dne 25. 12. 2006; jeho restituční nárok vzhledem k celku dotčených pozemků činí jednu ideální čtvrtinu. Žalobce je tak oprávněnou osobou k uplatnění restitučních nároků v rozsahu nevydaných pozemků podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, č. j.[Anonymizováno][datum], č. j. [datum], ve znění oznámení o opravě písařské chyby č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], rozhodnutí [právnická osoba] – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. [jméno FO] č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum], č. j. [datum]. Žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává podle § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o znění některých souvisejících zákonů, [Jméno žalované], je osobou povinnou. Žalobci nebyly na základě shora uvedených rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, vydány pozemky vedené v pozemkových knihách jako parc. č. [hodnota], [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], z důvodu jejich zastavěnosti (dále jen předmětné pozemky). Předmětné pozemky přešly na stát Výměrem Ústředního národního výboru hlavního města [jméno FO] ze dne 30. 4. 1954 a ze dne 5. 11. 1954, podle něhož vykoupil stát podle zákona č. 46/1964 Sb., nemovitosti v katastrálním území [adresa]. Pro pozemky nevydané právnímu předchůdci žalobce, resp. žalobci, byla v době jejich převodu na stát dobově platná územně plánovací dokumentace, konkrétně návrhy přehledného regulačního a zastavovacího plánu Inv. č. [Anonymizováno], SRK, podle kterých byly jednotlivé pozemky určeny k souvislému zastavění bytovými nebo rodinnými domy, komunikacemi nebo k zastavění průmyslovou výrobou. K vyvlastnění pozemku č. kat. [Anonymizováno] k uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace došlo na základě rozhodnutí odboru výstavby Obvodního národního výboru Praha 10, ze dne 22. 1. 1969. Žalobci tak vznikl nárok na náhradu podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě za pozemky odňaté právním předchůdcům žalobce podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. První žádost o vyřízení restitučního nároku rodiny byla podána v roce 1991. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně byl uspokojen nárok žalobce v rozsahu nejméně 8 224 841,67 Kč (sporný je další rozsah 6 597,05 Kč v rámci čerpaného nároku ohledně pozemku, který je předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově). Cena náhradních pozemků, které jsou předmětem řízení, byla stanovena znaleckými posudky v celkové výši 70 609,65 Kč. Jedná se o pozemky, které jsou ve vlastnictví státu, k nimž nemá stát omezenou dispozici s nakládáním, a jsou vhodné k převodu.

8. Takto zjištěný skutkový stav odpovídá důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně, na základě něho je možné ve věci rozhodnout. V odvolacím řízení bylo řízení v souladu s ustanovením § 213 odst. 4, § 205a písm. f) o. s. ř. doplněno dokazování listinnými důkazy, a to sdělením žalované ze dne 21. 3. 2025, usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 6. 2025, č. j. [právnická osoba] [Anonymizováno] a výpisy z Katastru nemovitostí LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa] a k. ú. a obec [Anonymizováno]. Bylo zjištěno, že přípisem žalované ze dne 21. 3. 2025 byl žalobce prostřednictvím jeho zástupce vyrozuměn o tom, že žalovaná v souvislosti se soudním řízením (zejména sp. zn. 28 Cdo 134/2021 a 28 Cdo 829/2024) uznala a eviduje celkový restituční nárok u žalobce ve výši 9 563 655 Kč (jako nové rozhodnutí č. SPÚ 101/2024) a žalobce se tak má možnost zúčastnit veřejných nabídek pro oprávněné osoby podle zákona o půdě v termínech: 7. 3., 23. 5., 1. 9. a 10. 11. 2025. Ke dni 3. 7. 2025 je u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ zapsáno vlastnické právo České republiky a příslušností hospodařit s majetkem státu pro [Jméno žalované] u pozemku parc. č. [Anonymizováno] (LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa]) a parc. č. [Anonymizováno] (LV č. [hodnota] pro k. ú. a obec [Anonymizováno]) a ani u jednoho z uvedených pozemků není uvedena poznámka spornosti ani oznámení o jiném podaném žalobním návrhu než tohoto soudního řízení. Žalovaná byla usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 6. 2025, č. j. 3 C 68/2025 - 172, vyzvána k vyjádření k žalobě žalobců XY proti žalované o vydání pozemků (mimo jiné i p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] a p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] ze dne 5. 5. 2025.

9. Odvolací soud shledal na základě zjištěného skutkového stavu správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně.

10. Podle § 14 odst. 1 zákona o půdě, oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.

11. Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiné pozemky, poskytne stát finanční náhradu podle zvláštních předpisů (vyhláška č. 182/1988 Sb.).

12. Podle § 11a odst. 3 zákona o půdě je stanoveno, že pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění, budou oceněny jako pozemky stavební.

13. Podle § 28a zákona o půdě se poskytují náhrady podle zákona o půdě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.

14. V daném případě se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně při hodnocení postupu žalobce při uplatňování svého restitučního nároku, kdy dospěl soud prvního stupně zcela správně k závěru, že v postupu žalované lze spatřovat postup liknavý a svévolný. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že žalobce je nositelem hmotného, vynutitelného nároku na vydání náhradních pozemků již od roku 1991, když restituční nárok byl přímým restituentem uplatněn u orgánu státu již mnohem dříve. K uspokojení nároku v plném rozsahu tak tedy nedošlo za dobu více než dvaceti let. Jestliže restituční nárok žalobce a jeho právních předchůdců nebyl uspokojen od roku 1991 doposud a nárok na poskytnutí náhradních pozemků od roku 1999 doposud, jde o liknavost na straně žalované. Za takto dlouhou dobu došlo nepochybně i ke zmenšení okruhu vhodného majetku státu, ze kterého by mohl být žalobce uspokojen. Přístup žalované, která odmítá uznat hodnotu žalobcova restitučního nároku, žalobce zcela vylučuje z veřejných nabídek náhradních pozemků. Postoj žalované v tomto směru zůstává neměnný i přes opakovaná rozhodnutí soudů v rámci restitučních nároků žalobce, případně i členů širší rodiny (jejichž nároky vycházejí ze shodné původního restitučního nároku). Za tohoto stavu je správný závěr soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby žalobce jako oprávněné osoby podle zákona o půdě proti státu, kterou se domáhá nahrazení projevu vůle státu k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních pozemků, aniž by bylo třeba trvat na tom, aby tyto pozemky byly dříve nabídnuty do veřejné nabídky, když současně bylo prokázáno, že žalobce jako nositel práva na vydání náhradních pozemků nebyl dlouhodobě ze strany státu na svém nároku uspokojen. Tento závěr je i v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (například rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3767/2007, III. ÚS 495/02, III. ÚS 495/05, I. ÚS 125/10). K postupu žalované v případě žalobce lze odkázat na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu, za všechny například sp. zn. 28 Cdo 4423/2018.

15. Ohledně zásadní odvolací námitky žalované, týkající se ocenění restitučního nároku, odvolací soud uvádí, že soudní judikatura k dané problematice je ustálená v závěru, že za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu, byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí uvedeny jako zemědělské (tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostředněí realizace výstavby apod.). V řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz znaleckými posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], č. z. d. [Anonymizováno] ze dne 24. 11. 2014, který ocenil předmětné pozemky podle aktuálního stavu oceňovaných pozemků ke dni přechodu na stát, když pro určení stavu pozemku bylo rozhodujícím kritériem jejich začlenění do funkční plochy v územně plánovací dokumentaci či vyvlastnění pozemků výslovně za účelem výstavby. Při výměře nevydaných pozemků nebo jejích části o rozloze 214 055 m2, činí celková zjištěná cena pozemků vyvlastněných a nevydaných rozhodnutími Pozemkového úřadu restituentům – rodině [jméno FO], 38 386 960 Kč. Odvolací soud se tedy v plném rozsahu ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení hodnoty nevydaných pozemků. Soud prvního stupně v tomto směru vyšel ze závěru znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], dle kterého byla výše nároku žalobce stanovena ve výši 9 596 740 Kč (jedna čtvrtina z celkového nároku). Odvolací soud se zcela ztotožňuje s tímto závěrem, když tato otázka byla shodně posouzena již v četných dalších rozhodnutích shodného žalobce (případně dalších členů rodině) při nahrazení projevu vůle k vydání dalších pozemků vycházejících ze shodného nároku. V souladu s tímto závěrem lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu (například sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, sp. zn. 28 Cdo 3455/2022, sp. zn. 28 Cdo 1540/2023), rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1716/22).

16. V době odnětí uvedených pozemku byla platná územně plánovací dokumentace z roku 1938, podle které byla část odňatých pozemků určena k zastavění, a bez ohledu na jejich aktuální využití v době jejich odnětí měly tyto pozemky stavební charakter. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1227/2015 ze dne 1. 9. 2015, podle kterého pokud byl odebrán zemědělský pozemek, pole, louka, pastvina apod., náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Jestliže však pozemky měly již v okamžiku odnětí povahu pozemků stavebních, popř. byly za naznačeným účelem vykupovány či odebírány, je za ně nutno podle § 28a zákona o půdě poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., byť by byly v době přechodu na stát vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské.

17. Pro posuzovanou věc to znamená, že není podstatné, že k vyvlastnění pozemků č. kat. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] došlo pro uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace a následně byl tento pozemek zastavěn sídlištní výstavbou. Podstatné je, že v době převodu byl i tento pozemek veden jako zemědělský, určený pro zástavbu, ke které následně došlo. Přesto žalovaná evidovala restituční nárok žalobce ke dni 13. 6. 2016 ve výši 143 729,45 Kč. Nesprávným oceněním restitučního nároku žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení žalobce předpokládaným způsobem. V důsledku tohoto postupu se ocitla v mnoholetém prodlení (restituční nárok žalobce byl deklarován rozhodnutími Pozemkového úřadu z let 1999 – 2016). Odvolací soud proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) dovodil, že v důsledku liknavého postupu žalované nebylo možné po žalobci spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách, protože ta nemohla zjevně vést (vzhledem k podstatné disproporci mezi oceněním provedeným žalovanou a skutečnou výší restitučního nároku žalobce) k uspokojení jeho restitučního nároku a bylo proto namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků.

18. Tak jak soud prvního stupně zcela správně uzavřel, potřeba ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební vychází z prokázaných skutečností, že po svém odnětí v letech 1952 a 1954 byly zastavěny, přičemž již předtím byly dlouhodobě začleněny do ploch určených k městské zástavě v souladu s takzvaným severním regulačním plánem – návrhem regulačního a zastavovacího plánu pro část území [jméno FO] z roku 1938. [právnická osoba] na nich byla po přechodu na stát i nadále plánována a realizována (byť částečně a s jistým časovým odstupem, případně v modifikované formě). Odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se velmi podrobně a velmi detailně otázkou zastavěnosti jednotlivých pozemků odňatých právním předchůdcům žalobce na základě regulačního a zastavovacího plánu zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, která poukazovala na chybný postup soudu prvního stupně, pokud neodstranil rozpory mezi závěry dvou znaleckých posudků. Soud prvního stupně v tomto směru vycházel ze závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], tedy znaleckého posudku, na jehož závěrech byla učiněná rozhodnutí ve věci uspokojení nároku žalobce, případně dalších členů rodiny žalobce, vycházející z totožného restitučního nároku v počtu více než 30. Na základě těchto závěrů o hodnotě odňatých pozemků právním předchůdcům žalobce, pak byl restituční nárok již částečně uspokojen. V tomto směru je třeba vycházet i z účelu uspokojení restitučních nároků, kterými má být odčinění křivd nedemokratického režimu. Žalobce nebyl se svým nárokem uspokojen po dobu trvající více než 25 let, postojem žalované byl vystaven nutnosti uspokojení svého nároku náhradními pozemky, a to soudní cestou. Za tohoto stavu, kdy po dobu mnoha let je nárok žalobce postupně uspokojován vydáním náhradních pozemků, přičemž soudy všech stupňů vycházejí z hodnoty odňatých pozemků jako pozemků stavebních (na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]), žalobce má tedy legitimní očekávání na shodná rozhodnutí ve věci uplatnění svého nároku ve všech sporech, které vycházejí ze shodného skutkového základu a odlišují se pouze pozemky, jejichž vydání jako náhradních pozemků se žalobce domáhá. V tomto směru by neměl jít žalobci k tíži postup a postoj žalované, která poté, kdy po dobu mnoha let jsou v pravomocných rozhodnutích soudů všech stupňů judikaturně vyřešeny námitky žalované týkající se hodnoty ocenění odňatých pozemků žalobce, respektive právních předchůdců žalobce, a žalované jsou tyto závěry známy, si nechá k popření těchto závěrů vyhotovit oponentní znalecký posudek. Odvolací soud tak uzavírá, že pokud znalec [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], ve svém znaleckém posudku ty pozemky, které byly podle regulačních a zastavovacích plánů předurčeny ke stavebnímu využití, ocenil ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky, učinil tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Jeho závěry tedy skutečně odpovídají závěrům Nejvyššího soudu, vyplývajícím jak z výše citované judikatury, nebo i z jeho rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4304/2015 ze dne 4. 12. 2016. Ten ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 101/2003 ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007 ze dne 21. 2. 2008 či sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 ze dne 26. 11. 2009); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.

19. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud ze závěrů tohoto znaleckého posudku nevyšel, když závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], shledal za správné, přesvědčivé, a toto své rozhodnutí, z jakého důvodu ze závěru tohoto znaleckého posudku vyšel, ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, kdy závěry tohoto posudku považoval za úplné, logické a souladné s ostatními důkazy. K argumentaci žalované stran tzv. nesprávného způsobu řešení rozporu mezi znaleckými posudky odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1540/2023 ze dne 14. 6. 2023, ve kterém bylo mj. uvedeno, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (ust. § 125 o. s. ř. a ust. § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ust. § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ust. § 132 o. s. ř. (shodně výše v odst. 24). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.

20. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalované, že po uznání nároku žalobce ve vyšší výši mu nic nebrání uplatnit svůj nárok ve veřejných nabídkách. Žalobkyně sdělila žalobci skutečnost, že jeho nárok uznává ve vyšší výši dne 21. 3. 2025 (po rozhodnutí soudu prvního stupně). Tato skutečnost nepochybně umožňuje žalobci zúčastnit se se svým nárokem na náhradní pozemky veřejných nabídek žalované, nemění však nic na závěru o liknavém a svévolném přístupu žalované při uspokojování žalobcova nároku, neboť ke změně postoje žalované, pokud jde o výši uznaného nároku, došlo po téměř 30 letech od uplatnění restitučního nároku právními předchůdci žalobce. Po celou tuto dobu i s ohledem na stanovisko žalované na výši nároku žalobce, byla možnost žalobce získání náhradních pozemků ve veřejných nabídkách ztížena, resp. znemožněna. Pouhá skutečnost, že v době, kdy je nabídka náhradních pozemků pro oprávněné osoby již velmi omezená, žalovaná změnila stanovisko k výši nároku žalobce, nesvědčí o celkovém vstřícném postoji žalované k uspokojení nároku žalobce v co nejktratší době, a to po celou dobu od jeho uplatnění, jak je nepochybně smyslem zákonao půdě. Na postup žalované lze naopak nahlížet jako na účelový, když aktuální změnu výše jí uznaného nároku žalobce shledává jako důvod pro nepřiznání možnosti žalovaného domáhat se uspokojení svého nároku v soudním řízení, neboť výše nároku (aktuálně) nebrání účasti žalobce ve veřejných nabídkách. Je nutné přihlédnout i k tomu, že ke změně postoje žalované došlo pod vlivem velkého počtu pravomocných rozhodnutí soudů všech stupňů, které nárok žalobce (v jím tvrzené výši) shledaly důvodný.

21. Nárok žalobce byl v době od rozhodnutí soudu prvního stupně ke dni rozhodnutí odvolacího soudu uspokojen částečně v dalším rozsahu, a to ve výši 203 781,62 Kč (náhradní pozemky převedené rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 18 C 348/2023) a ve výši 38 425,77 Kč (náhradní pozemky převedené rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 5. 2024, č. j. 5 C 311/2023) a je tedy třeba vycházet z rozsahu ve výši 8 224 841,67 Kč. K uspokojení nároku žalobce zbývá částka 1 129 690,94 Kč, tedy výše výrazně přesahující hodnotu pozemků, které jsou předmětem daného řízení (70 609,65 Kč) i s přihlédnutím ke sporné další částce nároku ve výši 6 597,05 Kč.

22. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, i pokud jde o závěr o převoditelnosti předmětných pozemků. V řízení nebylo prokázáno, že by vydání předmětných pozemků bránila některá ze zákonných překážek uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu. K žalobcem označeným pozemkům není uplatněn církevní restituční nárok ani jiný restituční nárok podle zákona o půdě či jiného restitučního zákona, nejsou zastavěny veřejnou prospěšnou stavbou, ani na nich nedochází k realizaci opatření, které uvádí ustanovení § 6 písm. b) a c) uvedeného zákona. Za tohoto stavu tedy odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o neexistenci zákonných překážek k vydání žalobcem požadovaných pozemků jako správný.

23. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. ve výroku I. potvrdil.

24. Rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. i ve výroku II., o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšnému žalobci přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, spočívajících v nákladech právního zastoupení. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně stanovena v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalobce, kterému vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce žalobce u jednání odvolacího soudu) po 3 940 Kč podle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 1 844 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů řízení žalobce v odvolacím řízení činí 10 624 Kč.

Poučení