43 A 161/2018 - 104

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci navrhovatele: F. V., bytem X, zastoupen JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 31, Praha, proti odpůrci: město Mnichovice, se sídlem Masarykovo náměstí 83, Mnichovice, zastoupeno JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., se sídlem Klokotská 103, Tábor, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu města M., č. j. 34215/2010- MURI/OUPRR/1177, schváleného usnesením Zastupitelstva města M. dne 24. 9. 2018, č. 18-07- 003, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení částku 13 257,74 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

1. Navrhovatel se návrhem podle části třetí, hlavy druhé, dílu sedmého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá, aby soud zrušil část opatření obecné povahy označeného v záhlaví (dále též jen „OOP“), a to v části, v níž se: - pozemek p. č. X v katastrálním území M. u Ř. (stejně jako všechny další nemovité věci uvedené dále v tomto rozsudku) zařazuje do plochy s funkčním využitím orná půda (OP), - pozemek p. č. X zařazuje do plochy zahrady a sady (SZ), - pozemky p. č. X p. č. X a p. č. X zařazují do plochy s funkčním využitím krajinná zeleň (KZ), - pozemek p. č. X zařazuje do plochy s funkčním využitím krajinná zeleň (KZ) a vymezuje jako územní rezerva – výroba a obchod (R-VO), - pozemek p. č. X vymezuje jako územní rezerva – výroba a obchod (R-VO), - přes pozemky c. č. X, p. č. X a p. č. X zřizuje cyklostezka, - zřizuje lokální biocentrum H. (LBC 7 H.).

2. Navrhovatel uvádí, že je spoluvlastníkem pozemků p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X, které byly všechny napadeným OOP dotčeny. Ve vztahu k těmto pozemkům vznesl navrhovatel k napadenému OOP námitky, a to jak při veřejném projednání dne 26. 3. 2014, tak při opakovaném veřejném projednání dne 28. 7. 2014 a 2. opakovaném veřejném projednání dne 9. 5. 2018. Se způsobem, jakým odpůrce jeho námitky vypořádal, však navrhovatel nesouhlasí a pokládá jej za rozporný s právními předpisy; tím pádem pokládá za nezákonné i napadené OOP v těch částech, které se k jeho pozemkům vztahují.

3. Odpůrce ve vyjádření k návrhu obecně uvádí, že má za to, že napadené OOP je po všech stránkách v souladu s právními předpisy. Poukazuje na to, že soudní přezkum územně plánovací dokumentace má své pevně stanovené meze, uspořádání obce je výsledkem politického rozhodnutí orgánů územní samosprávy a soudy by se měly řídit zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73). K rozhodnutí o námitkách odpůrce poznamenává, že obecné odůvodnění napadeného OOP a vypořádání jednotlivých námitek tvoří jeden celek (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 50 A 23/2017-68), z něhož jasně vyplývá, co odpůrce vedlo k tomu, že požadavkům navrhovatele nevyhověl, tj. proč pokládal jeho námitky za liché, mylné nebo vyvrácené. Na komplexnost vypořádání námitek ostatně nelze klást nepřiměřené požadavky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11). Odpůrce navrhuje zamítnutí návrhu.

4. Navrhovatel v replice tvrdí, že odpůrce při vydání napadeného OOP judikaturu, jíž se dovolává, nerespektoval. Byť není úkolem správních soudů přetvářet územní plánování obcí, nýbrž jen chránit jednotlivce před excesivními zásahy do jeho práv, napadeným OOP k právě takovému nepřiměřenému zásahu došlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01). Jde-li o kvalitu vypořádání námitek, nelze odkazem na judikaturu zapovídající přehnané nároky na komplexnost odůvodnění zakrýt skutečnost, že se v daném případě jedná jen o obecné fráze, které dostatečně nevyvracejí tvrzení navrhovatele. Podmínky řízení 5. Soud se nejprve zabýval přípustností návrhu. Podle § 101 s. ř. s. je návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem. V dané věci je zjevné, že územní plán byl vydán formou opatření obecné povahy, a to za použití odpovídajících ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavební řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), i zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

6. Navrhovatel svoji legitimaci k podání návrhu dovozuje z vlastnictví (resp. spoluvlastnictví) pozemků p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X, které soud ověřil z katastru nemovitostí (listy vlastnictví č. X, X, X a X). Mezi účastníky není sporu o tom, že jde o pozemky, které jsou napadeným OOP regulovány a že ve vztahu k většině z uvedených pozemků mohl být navrhovatel dotčen na svých právech, neboť napadané OOP změnilo možnosti jejich využití. Odpůrce však zpochybnil aktivní procesní legitimaci navrhovatele ve vztahu k pozemkům p. č. X a p. č. X. Tvrdí totiž, že napadené OOP ve vztahu k těmto pozemkům nepřineslo žádnou změnu a navrhovatel je může využívat tak, jak mu to umožňoval předchozí územní plán. Napadené OOP tudíž v tomto směru nemohlo způsobit žádný zásah do jeho práv. Navrhovatel v replice s tímto tvrzením nesouhlasí, neboť „právo na spokojenost“ má i ten, kdo mohl změnu využití svých pozemků legitimně očekávat.

7. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda navrhovatel vůbec mohl být zkrácen na svých právech tím, že uvedené pozemky, které byly předchozím územním plánem řazeny do nezastavitelných ploch (resp. v případě pozemku p. č. X jeho část), nebyly napadeným OOP ani přes vznesené námitky (požadavky) navrhovatele zařazeny do ploch zastavitelných (resp. v případě pozemku p. č. X nebyl do zastavitelných ploch zařazen z větší části). Podle rozsudku NSS ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011-17, totiž „[v]lastník pozemků není opatřením obecné povahy zkrácen na svých právech, jestliže schválené funkční využití pozemků odpovídá dosavadnímu faktickému způsobu jejich využívání a pokračování v tomto způsobu využívání pozemků není opatřením obecné povahy ani zčásti vyloučeno.“ Obdobně podle rozsudku ze dne 8. 2. 2012, č. j. 6 Ao 8/2011-74, „[s]kutečnost, že odpůrce napadeným opatřením obecné povahy nezměnil reálný stav užívání pozemku, ani že nezměnil účelové určení pozemku tak, aby na něm mohla proběhnout výstavba podle představ navrhovatele, nemůže být kvalifikováno jako nezákonnost, neboť to je projevem procesu územního plánování, které je výrazem práva obce na samosprávu.“ V rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012 – 31, NSS doplnil, že „[i] v těchto případech musí být zřejmé, že postup pořizovatele územně plánovací dokumentace není svévolí a že zachování faktického stavu směřuje ke konkrétnímu cíli, kterého nelze dosáhnout jiným, šetrnějším způsobem.“ V posuzované věci však navrhovatel namítá právě to, že zachování dosavadního stavu je nepřiměřené, diskriminační a v rozporu s jeho legitimním očekáváním. Jedná se tedy o případ, v němž NSS (v posledním ze zmiňovaných rozsudků) připustil aktivní procesní legitimaci přesto, že se opatřením obecné povahy oprávnění navrhovatele ve vztahu k využití jeho pozemku nezměnilo. Navrhovatel tedy je k podání návrhu v dané věci legitimován, a to ve vztahu ke všem uplatněným návrhovým bodům, včetně těch týkajících se pozemků p. č. X a p. č. X.

8. Soud dále ověřil, že je návrh podán včas (srov. čl. XXXVIII bod 3 zákona č. 225/2017 Sb., kterým se mění stavební zákon a další související zákony) a obsahuje požadované náležitosti. Podle § 101b odst. 2 s. ř. s. kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí návrh obsahovat návrhové body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné. Namítá nedostatečné vypořádání jeho námitek v průběhu přijímání územního plánu a nepřiměřenost regulace ve vztahu k jeho pozemkům.

9. Při následném věcném posouzení návrhu soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.), tj. ze skutkového a právního stavu k 24. 9. 2018.

10. K projednání věci nařídil soud jednání, při němž účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. Posouzení věci 11. Při rozhodování je soud vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Navrhovatel napadá nedostatečné vypořádání svých námitek v průběhu přijímání územního plánu a nepřiměřenost regulace ve vztahu ke svým pozemkům. Pro lepší přehlednost soud člení odůvodnění rozsudku podle jednotlivých námitek. Pozemek p. č. X 12. Navrhovatel nejprve namítá, že nesouhlasí se způsobem vypořádání jeho námitek ve vztahu k pozemku p. č. X. Ten je podle napadeného OOP řazen do plochy „orná půda“ (OP). Navrhovatel se v průběhu projednávání napadeného OOP domáhal, aby byl zařazen do plochy „bydlení v krajině“ (B), což odpůrce neučinil. Navrhovatel s jeho argumentací ale nesouhlasí. Poukazuje předně na to, že pozemek se nachází v části obce Š., která je pro bydlení a rekreaci určena, čemuž také odpovídá využití okolních pozemků, na něž by zastavění předmětného pozemku jen navázalo. Naopak žádný z pozemků v těsné blízkosti pozemku p. č. X není určen k zemědělskému využití. To je nejen nesystémové (předmětný pozemek představuje „zub“ v souvislé zástavbě), ale i nerozumné, protože obděláváním svého pozemku by naopak navrhovatel obtěžoval obyvatele okolních domů. Argument, že odpůrce nemá zájem na rozšiřování zastavěného území do volné krajiny, neobstojí, neboť se o takovou situaci vůbec nejedná (pozemek je v zásadě ze všech stran obklopen zástavbou); naopak jde o proluku, jejíž zastavění je i z hlediska vyšších stupňů územně plánovací dokumentace žádoucí. Na věci nic nemění, že ani v předchozím územním plánu nešlo o pozemek zastavitelný, taková argumentace by totiž mohla zamezit jakémukoli rozvoji území. Zcela účelová je obecná argumentace, že město má obecně dostatek jiných zastavitelných ploch a že pro jejich další rozšiřování nemá dostatečnou kapacitu čističky odpadních vod ani škol a školek (tím spíše pokud město jejich kapacitu kontinuálně navyšuje a saturuje i potřeby sousedních obcí), nebo že není zajištěna dopravní obslužnost (přitom se pozemek nachází přímo u komunikace obsluhující sousední domy). Konečně je chybný argument, že se pozemek nachází v „ochranném pásmu lesa“, neboť takový institut zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), vůbec nezná. Navrhovatel shrnuje, že důvody, o něž odpůrce své negativní rozhodnutí o námitce opřel, jsou buď nedostatečné, nebo rovnou účelové či vysloveně chybné.

13. Odpůrce nejprve podotýká, že v původním územním plánu se pozemek p. č. X nacházel mimo zastavitelné území s využitím „zemědělská půda“. Oproti tomu návrh napadeného OOP původně počítal se zařazením tohoto pozemku do ploch s využitím „louky a pastviny“. Je pravdou, že se navrhovatel domáhal, aby byl pozemek určen k bydlení, alternativně však navrhoval funkční využití „orná půda“, čemuž odpůrce v průběhu projednávání vyhověl. Namítá- li tedy nyní navrhovatel, že je toto funkční využití nevhodné, zdůrazňuje odpůrce, že bylo zvoleno na jeho žádost. Později se navrhovatel začal domáhat výlučně zařazení do plochy s funkčním využitím „bydlení“, čemuž odpůrce nevyhověl, avšak řádně to zdůvodnil. Odpůrce má za to, že ponechání pozemku v nezastavěném území je v souladu s koncepcí rozvoje území obce vyjádřené i v napadeném OOP, jejíž podstatou je zahušťování stávající zástavby, nikoli její další rozšiřování na úkor volné krajiny. Předmětný pozemek se nachází na okraji místní části M. (Š.) a jeho zastavěním by došlo ke srůstání sídel a potlačení rozdílů mezi nimi. Je navíc nežádoucí umisťovat novou zástavbu tak blízko lesa. V blízkosti tohoto pozemku je sice umístěno několik rodinných domů, resp. ploch pro trvalé bydlení (není však pravdou, že je jimi pozemek zcela obklopen, jak tvrdí navrhovatel, neboť se v jeho okolí nachází také sportovní areál a pruh zeleně s fotovoltaickou elektrárnou), to je však důsledek územních povolení z 90. let minulého století a snahy odpůrce chránit práva nabytá v dobré víře. Obecně však lokalita Š. pro trvalé bydlení vhodná není, a to zejména z důvodu špatné dopravní obslužnosti (úzká a jen vyštěrkovaná páteřní komunikace se v zimních měsících nesnadno udržuje, což je problém tím spíše, že se jedná o výše položenou lokalitu), již v zásadě nelze s ohledem na prostorová omezení zkvalitnit. V obci je dostatek ploch, které jsou pro rozvoj vhodnější, nicméně i na nich je třeba brát v potaz nedostačující kapacitu obecní čističky odpadních vod, vodovodního řadu a školek a škol.

14. Navrhovatel v replice nepokládá argumentaci odpůrce za přiléhavou, pokud poukazuje na zájem na zahušťování stávající zástavby a jejím nerozšiřování do krajiny. Právě k tomu by podle navrhovatele zastavěním předmětného pozemku došlo, neboť ten se nachází v území vesměs zastavěném rodinnými domy, které pokračují i za úzkým pásem lesa. Stávající zástavbu by tak vhodně ucelila, naopak zemědělské využívání pozemku ji neúměrně zatíží. Ostatně je v lokalitě řada nových domů dimenzovaných a užívaných k trvalému bydlení, a to i těsně u lesa; přístup k navrhovateli, který nežádá nic více, nýbrž totéž, je diskriminační. Zástavba na předmětném pozemku by byla tak nepatrná, že by kapacitu čističky odpadních vod nebo škol a školek vůbec nemohla ovlivnit.

15. Ze správního spisu (z rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění, jež je součástí napadeného OOP) soud zjistil, že navrhovatel uplatnil námitky při veřejném projednání (pod č. 47), opakovaném veřejném projednání (pod č. 22) i při 2. opakovaném veřejném projednání (pod č. 76). Domáhal se nejprve toho, aby odpůrce pozemek p. č. X namísto funkčního využití „louky a pastviny“ zařadil do ploch s funkčním využitím „bydlení v krajině“, alternativně pak „orná půda“. Odpůrce mu částečně vyhověl v tom, že pozemek zařadil do ploch s využitím „orná půda“. Navrhovatel se posléze domáhal zařazení do ploch s funkčním využitím „bydlení v krajině“. Argumentoval, že okolní pozemky jsou souvisle zastavěny a využívány k bydlení (z toho důvodu je také nevhodné jeho využití pro pasení dobytka), pozemek je přístupný z veřejné komunikace a v jeho blízkosti se nachází inženýrské sítě. Odpůrce však námitce nevyhověl. Uvedl, že tento pozemek nebyl vymezen jako plocha pro bydlení ani v předchozím územním plánu a napadené OOP se řídí zásadou nevymezovat nové rozvojové plochy, dokud nejsou zastavěny stávající zastavitelné plochy, jichž má odpůrce dostatek. Pro tyto nové plochy by navíc odpůrce nebyl schopen zajistit adekvátní infrastrukturu (s ohledem na omezenou kapacitu čističky odpadních vod a škol a školek). Pozemek se k zastavění nehodí také proto, že se nachází v těsné blízkosti lesa, obslužná dopravní komunikace nemá odpovídající kvalitu a kapacitu a prochází jím vedení vysokého napětí. Konečně by vymezení tohoto pozemku jako zastavitelné plochy bylo v rozporu s § 18 odst. 4 stavebního zákona a nadřazenou územně plánovací dokumentací (Politikou územního rozvoje a Politikou architektury a stavební kultury České republiky), která chrání nezastavěné území a zapovídá rozšiřování sídel do volné krajiny, není-li dosud naplněn potenciál zastavitelného území.

16. Navrhovatel tvrdí, že jeho námitky byly vypořádány nedostatečně. K požadavkům na míru konkrétnosti námitek proti opatření obecné povahy existuje mnoho judikatury. Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že na rozhodnutí o námitce je třeba klást stejné požadavky, jako na standardní rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, a to zejména co do přezkoumatelnosti odůvodnění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010-169). Reakci na tento přístup požadující vysoký standard vypořádání námitek pak představuje nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11. V něm sice Ústavní soud nevyloučil užití § 68 odst. 3 správního řádu na uvedené případy, avšak konstatoval, že požadavky na kvalitu odůvodnění nesmí být přemrštěné a ve svém důsledku zcela paralyzující územní plánování, což by mohlo představovat zásah do práva na obecní samosprávu. S tímto přístupem se zdejší soud již opakovaně ztotožnil.

17. Namítá-li navrhovatel, že se odůvodnění jeho námitek sestává pouze z obecných frází, musí k tomu soud podotknout, že určitá míra obecnosti je při vypořádání námitek podaných k územnímu plánu nezbytná. Současně je třeba zohlednit, že důvody pro to, proč odpůrce námitce navrhovatele nevyhověl, nelze hledat pouze ve vlastním vypořádání námitek, nýbrž i v obecné části odůvodnění napadeného OOP. V ní odpůrce (resp. zpracovatel podle jeho zadání) formuloval určité obecné vůdčí ideje, stejně jako jsou tyto ideje obecně vyjádřeny v nadřazených stupních územně plánovací dokumentace a ve stavebním zákoně. V odůvodnění napadeného OOP (str. 42 a násl.) odpůrce podrobně vysvětluje, že velkou část zástavby M. tvoří tzv. sídelní kaše, tedy relativně řídká zástavba, již nelze pro její neuspořádanost pokládat ani za městskou, ani za vesnickou; to je obecně považováno za nežádoucí stav (resp. trend) z hlediska ekologického (tento typ osídlení vytváří závislost na dopravě osobními automobily) i urbanistického (klade značné nároky na infrastrukturu a občanskou vybavenost), přičemž odpůrce hodlá dalšímu takovému rozvoji zamezit. Výrazem toho je důsledné zachování rozdělení města na tři historické lokality (M., B. a M.), akcentování jejich přirozených center (vznik veřejných prostranství) a důraz na možnosti propojení částí města jinak než pouze automobilovou dopravou. Vypořádání námitky tedy není nepřezkoumatelné a jen obecné, jak to navrhovatel odpůrci vytýká. Soud je naopak považuje za dostatečně konkrétní a koherentní. Odpůrce obecně nemá zájem na rozšiřování zastavitelné plochy nad rámec toho, jak byly stanoveny předchozím územním plánem, tím spíše nebyly-li dosud vyčerpány zastavitelné plochy stávající. Důvodem, jenž lze vztáhnout na celé území města, je také omezená kapacita veřejné infrastruktury. V tomto konkrétním případě odpůrce rovněž nemá zájem rozšiřovat zástavbu do těsné blízkosti okolí lesa. Příjezdová komunikace do Š. je navíc nevyhovující a nedostačuje ani kapacitně. Soud uzavírá, že důvody, proč odpůrce nezařadil pozemek p. č. X do zastavitelné plochy, byly sděleny dostatečně konkrétně. Navrhovatel s uvedenými důvody nicméně nesouhlasí a má za to, že nemožnost využít pozemek p. č. X k zastavění rodinným domem představuje nepřiměřený a arbitrární zásah do jeho vlastnického práva. Soud se proto dále zabývá i touto námitkou.

18. Judikatura správních soudů vymezila míru, v níž je soud oprávněn zasahovat do procesu územního plánování. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, v procesu územního plánování „jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno – není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto „vejde“ do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet“. Úkolem soudu tak není určovat, jakým způsobem má být určité území využito a aktivně tak dotvářet územní plánování, ale pouze korigovat extrémy. V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010-103). Ze zásady zdrženlivosti tak plyne, že ke zrušení opatření obecné povahy v oblasti územního plánování by měl soud přistoupit, pouze pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.

19. Územní plán, ať je jeho obsah jakýkoliv, vždy představuje určitý zásah do vlastnického práva, neboť stanoví meze jeho výkonu. V bodě 47 usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, Nejvyšší správní soud dovodil, že „územní plán reguluje možné způsoby využití určitého území. V tomto smyslu představuje významný, byť ve své podstatě spíše nepřímý zásah do vlastnického práva těch, jejichž nemovitosti tomuto nástroji právní regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou své vlastnické právo vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to především, že jsou omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna mohou činit, na přípustné varianty využití jejich nemovitostí, jež vyplývají z územního plánu. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, jenž je jedním ze základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny na základě zákona.“ Jak tedy lze z citované judikatury dovodit, hodnocení proporcionality napadeného opatření obecné povahy představuje nedílnou součást jeho soudního přezkumu, kdy v případě územního plánování především není možné připustit zásahy do vlastnického práva vykazující znaky diskriminace, „nerozumnosti“ či libovůle. Na druhou stranu je třeba předeslat, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu podle jeho požadavku, tj. aby územní plán umožňoval realizaci předem definovaného (stavebního) záměru vlastníka (viz rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011-17, bod 65, dále též rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51, a rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2010, č. j. 7 Ao 5/2010-68).

20. Lze nicméně připomenout, že pokud by před nabytím účinnosti nového územního plánu bylo vydáno rozhodnutí o umístění staveb (územní rozhodnutí), které by vycházelo z územního plánu účinného v době vydání rozhodnutí, pak by účinností nového územního plánu, s nímž je územní rozhodnutí v rozporu, své účinky nepozbylo. Jestliže by tedy navrhovatel získal územní rozhodnutí na stavbu rodinných domů, pak by přijetím nového územního plánu toto rozhodnutí nebylo ve svých účincích nikterak dotčeno. Tato eventualita je však ve vztahu k právě řešené námitce jen teoretická, neboť takové využití pozemku p. č. X neumožňoval ani předchozí územní plán a žádné takové rozhodnutí navrhovateli vydáno nebylo. Přitom právě pouze územní rozhodnutí o umístění stavby zakládá veřejné subjektivní právo umístit na konkrétním pozemku stavbu o definovaných parametrech. Skutečnost, že se této možnosti v minulosti dostalo některým sousedům, je pro navrhovatele a pro právě posuzovanou věc bez významu. Tento stav nepokládá soud za diskriminační, nýbrž za přirozený důsledek dynamičnosti územního plánování. Pokud by totiž každý jednotlivý případ umístění stavby v oblasti, kterou posléze obec vyhodnotí jako pro zastavění nevhodnou, byl způsobilý založit všem ostatním sousedům legitimní očekávání, že se jim dostane téže možnosti, možnost obce regulovat rozvoj zástavby na svém území by se v podstatě vyprázdnila.

21. Při aplikaci výše uvedených východisek na nyní projednávanou věc je třeba zdůraznit, že územní plán je vydáván obcí, která si v něm stanoví způsob, jakým chce využívat své území a jak se chce do budoucna rozvíjet. Důvody, proč se některá obec rozhodne jít cestou vyšší regulace a jiná obec zvolí regulaci mírnější (případně územní plán vůbec nepořídí), jsou projevem samosprávy každé obce, kterou realizuje právě přijímáním územního plánu prostřednictvím zastupitelstva jakožto vrcholného orgánu obce. Z textové části územního plánu vyplývá, že hlavním důvodem jeho přijetí byla snaha rozvíjet město s ohledem na kvalitu (a to jak výstavby a rezidenčního bydlení, tak veřejných prostor a zeleně), nikoli kvantitu. K tomu město vede jak snaha udržet město kompaktní (při současném zachování oddělení jednotlivých sídleních celků), tak i nezbytnost takového kroku s ohledem na omezené možnosti městské infrastruktury. Je zřejmé, že jakákoli snaha rozvíjet město určitým způsobem a současně se vyhnout některým nežádoucím jevům (přetížená infrastruktura, nemožnost uspokojit potřeby většího počtu obyvatel, slévání dosud relativně samostatných sídel) se neobejde bez určité regulace výstavby. Nerozšiřování zastavěné plochy (minimálně do okamžiku, kdy budou maximálně využity plochy, které jsou k zastavění určeny nyní) se ve světle cílů územního plánu nejeví jako nerozumná či nepřiměřená.

22. Ve vztahu k pozemku p. č. X je třeba mít na zřeteli (jak to plyne z výkresu N.2 Hlavní výkres), že ani v jeho nejbližším okolí nejsou zdaleka všechny pozemky zastavěné (resp. určené k zastavění) rodinnými domy k trvalému bydlení. V bezprostředním okolí tohoto pozemku se nachází hřiště, zelené plochy a úzký pás lesa oddělující sídla Š. a M.. V širším okolí (v celé lokalitě Š.) není ploch určených pro bydlení ani polovina, naopak většina pozemků je určena pouze k rekreaci. Jinými slovy se historicky jedná o chatovou kolonii (str. 39 odůvodnění napadeného OOP; je to ostatně jednoznačně patrné i z leteckého snímku lokality dostupného na www.mapy.cz), která se postupně – a to spíše faktickým jednáním svých uživatelů než z vůle či dokonce aktivity odpůrce – částečně proměnila v obytnou část M.. Odpůrce však tuto proměnu pokládá v podstatě za nežádoucí a v odůvodnění vypořádání námitky vysvětlil, proč nepovažuje za vhodné, aby v lokalitě vznikaly další plochy určené pro výstavbu rodinných domů k trvalému bydlení (tj. nad rámec těch, jejichž existenci už odpůrce napadeným OOP nijak ovlivnit nemůže); odpůrce vysvětlil, že dopravní infrastruktura v této části města je nedostačující (str. 47 odůvodnění napadeného OOP). Špatnou kvalitu páteřní komunikace a nemožnost jejího rozšíření a zkvalitnění popsal odpůrce ještě podrobněji ve vyjádření k návrhu a je ostatně patrná i z leteckých snímků lokality. Netřeba dodávat, že pro posouzení dopravní obslužnosti pozemku není rozhodná jen skutečnost, že přiléhá k nějaké (jakékoli) komunikaci, nýbrž také její povaha a povaha komunikací návazných, které by obyvatelé domů na tomto pozemku víceméně denně využívali (tj. jejich šíře, kvalita povrch, kapacita, resp. možnost jejich rozvoje, a jejich aktuální vytíženost).

23. V rozporu s přesvědčením navrhovatele je pochopitelně relevantní i skutečnost, že i jiné součásti městské technické infrastruktury jsou na hraně svých možností. To platí pro kanalizaci a čističku odpadních vod (57 a násl. odůvodnění napadeného OOP), vodovod (str. 55 a násl. odůvodnění) i školy a školky (tato otázka není v územním plánu řešena podrobně, na str. 19 odůvodnění se však konstatuje jako jeden z problémů v území a na str. 13 výroku a str. 72 odůvodnění je uvedena jako důvod etapizace; dále tuto otázku odpůrce blíže rozvedl ve vyjádření k návrhu). O tom, že co do zásobování pitnou vodou je situace v M. vážná, svědčí i skutečnost, že v létě 2015 vyschla jedna z městských studen (str. 21 výroku) a v létě minulého roku musel dokonce odpůrce požádat příslušný vodoprávní úřad o vydání opatření obecné povahy o dočasném omezení kropení zahrad, napouštění bazénů, mytí aut apod., jak o tom svědčí sdělení starostky občanům ze dne 7. 5. 2018 předložené odpůrcem, jímž soud při jednání provedl důkaz. Soud pokládá za rozumné a odpovědné, pokud město omezuje rozvoj svého území takovým způsobem, aby dostačoval stávající kapacitě veřejné infrastruktury, resp. aby ji zvládalo kontinuálně navyšovat. Ostatně i proto je rozvoj M. rozdělen na etapy (str. 13 výroku). Takový postup je korektní ve vztahu ke všem současným i budoucím obyvatelům města včetně samotného navrhovatele, neboť je tak vyšší pravděpodobnost, že se nebudou muset potýkat s problémy souvisejícími s nedostatečnou kapacitou veřejné infrastruktury (např. nepřijetí dítěte do školy či školky z kapacitních důvodů, nedostatek vody ve vodovodním řadu v letních měsících apod.). Posouzení otázky, zda by zástavba na pozemku p. č. X zatížila technickou infrastrukturu odpůrce zásadně, nebo – jak tvrdí navrhovatel – zda by byl její účinek jen „nepatrný“, přitom není na soudu, nýbrž na odpůrci, který v konečném důsledku za dobré fungování městské technické infrastruktury odpovídá. Stejně tak není na soudu hodnotit, zda odpůrce buduje technickou infrastrukturu dostatečně rychle a zkoumat, zda je správné rezervovat část kapacity ČOV pro potřebu V..

24. Navrhovateli lze dát za pravdu v tom, že by zastavěním pozemku p. č. X skutečně došlo k určitému ucelení zástavby. Ucelení zástavby je však pozitivní hodnotou pouze v případě, že v zástavbě existuje skutečná proluka, jejíž zastavění je žádoucí a území prospěje (to by byl např. případ tzv. brownfieldu). Pozemek p. č. X však takovou prolukou není. Není ovšem ani „volnou krajinou“ v pravém slova smyslu (jak se to snažil poněkud neobratně vyjádřit odpůrce). Jedná se o zelenou plochu, která byť na volnou krajinu přímo nenavazuje, vytváří spolu s přilehlým pásem lesa předěl mezi lokalitami Š. a M.. Jde tedy o jakousi volnou krajinu v rámci města, mezi jednotlivými sídelními celky, jejíž zachování odpůrce pokládá jednoznačně za žádoucí, zatímco slévání jednotlivých sídelních celků a ztrátu jejich odlišného charakteru naopak odpůrce pokládá za nevhodnou (srov. bod 17 tohoto rozsudku). Na schématu vyobrazeném na str. 44 odůvodnění napadeného OOP je patrné, že zachování těchto relativně úzkých pásů zeleně, mezi něž patří i pás mezi M. a Š., je pro napadené OOP zcela zásadní. Naopak žádný veřejný zájem na zastavění této „proluky“ a ucelení zástavby neexistuje, a to ani ve světle § 18 odst. 1 a 2 stavebního zákona, ani ve světle čl. 206 Zásad územního rozvoje Středočeského kraje (dále též jen „ZÚR“), jichž se navrhovatel dovolával.

25. Navrhovatel dále tvrdí, že odpůrce pochybil, pokud jako jeden z důvodů pro nevyhovění námitce uvedl, že se značná část pozemku p. č. X nachází ve vzdálenosti 50 metrů od lesa, tj. v jeho ochranném pásmu. Je pravda, že institut ochranného pásma lesa lesní zákon nezná a byť ve svém § 14 odst. 2 stanoví povinnost opatřit si v případě umístění stavby v blízkosti 50 metrů od lesa souhlas orgánu státní správy lesů, vznik staveb v tomto prostoru a priori nevylučuje. Z odůvodnění napadeného OOP však plyne, že zachování volných nezastavěných ploch v blízkosti lesů (ať už jsou nazvány jakkoli) je pro odpůrce klíčové (srov. str. 11 a 12 odůvodnění, kde se uvádí, že důsledné vymezení ochranných pásem kolem lesa bylo již součástí zadání, přičemž tato zásada se do napadeného OOP promítla, ač ji s ohledem na charakter města nebylo možno aplikovat důsledně). Rozhodnutí, že napadené OOP tam, kde je to možné, zachová nezastavěné plochy ve vzdálenosti 50 metrů od lesa, tudíž neplyne z lesního zákona, nýbrž je již autonomním rozhodnutím odpůrce. Ten sice svou motivaci vysvětluje odkazem na lesní zákon, jehož regulativ vzal za svůj, ve skutečnosti s ním však souvisí jen velmi volně. Nejde tedy o nezákonnou aplikaci § 14 odst. 2 lesního zákona, jak tvrdí navrhovatel, neboť v zastavění pozemku p. č. X mu nebrání „ochranné pásmo lesa“ ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona, nýbrž regulativ napadeného OOP, resp. východiska, na nichž napadené OOP stojí a pro které odpůrce nezařadil tento pozemek mezi zastavitelné plochy.

26. Konečně jde-li o námitku, že není vhodné pozemek p. č. X zařadit do funkční plochy „orná půda“, neboť takové využívání bude obtěžovat obyvatele okolních domů, musí soud podotknout, že se jedná o změnu provedenou na přání navrhovatele, jehož práv se to nijak nedotýká (ke vznesení této námitky by snad byli legitimováni vlastníci sousedních nemovitých věcí). Není ani úkolem soudu hodnotit vhodnost zvoleného uspořádání, a proto se touto námitkou v podrobnostech nezabýval; nemohl však přehlédnout, že se rozhodně nejedná o jediný pozemek v Š. s funkčním vymezením „orná půda“ (srov. široký pás polí na východní straně lokality); ostatně s životem v části města, která je z velké části chatovou oblastí, se zemědělská aktivita nepochybně slučuje.

27. Soud uzavírá, že vymezení pozemku p. č. X jako nezastavěné území není nepřiměřeným zásahem do práv navrhovatele. Pozemek p. č. X 28. Navrhovatel nesouhlasí se způsobem vypořádání svých námitek ve vztahu k pozemku p. č. X. Tento pozemek se nachází v zastavitelném území obce u železniční trati, přičemž podle napadeného OOP je k zastavění objekty určenými k bydlení jako „předměstí“ (P) určena pouze jeho východní (tj. od trati vzdálenější) část, zatímco jeho západní část je zařazena do plochy „sady a zahrady“ (SZ). Navrhovatel se domáhal, aby pozemek mohl zastavět z větší části, než mu napadené OOP ve výsledku umožňuje. Ani zde neobstojí argument, že stejným způsobem bylo využití pozemku stanoveno předchozím územním plánem, protože rozvoj území je podstatou územního plánování. Podle navrhovatele nelze argumentovat ani tím, že se část pozemku nachází v ochranném pásmu železnice; to totiž nevylučuje vznik nových staveb, jen zakotvuje povinnost stavebníka je projednat se Správou železniční dopravní cesty a následně adekvátně (na vlastní náklady) zabezpečit jejich ochranu před hlukem. Ostatně navrhovatel už pozemek zasíťoval, získal stavební povolení na stavbu komunikace vydané Městským úřadem Ř. jako stavebním úřadem a i Městský úřad M. o jeho záměru stavět zde rodinné domy věděl a odsouhlasil jej; měla by tedy nyní být chráněna jeho práva nabytá v dobré víře a naopak by se odpůrce neměl snažit účinky svého předchozího jednání napadeným OOP zrušit (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139). Opačný přístup je v rozporu se zásadou předvídatelnosti veřejné správy a legitimním očekáváním navrhovatele, lze v něm spatřovat libovůli a diskriminační přístup k němu. Ani zde neobstojí argument o nedostatečné kapacitě technické infrastruktury.

29. Odpůrce k tomu uvádí, že se jedná o pozemek v okrajové části města, na samé hranici zastavitelného území, na něž navazuje volná krajina. V zásadě stejným způsobem byl řešen i v předchozím územním plánu, západní část pozemku byla stejně jako v napadeném OOP nezastavitelným územím s funkčním využitím „ochranná zeleň“. Odpůrce nevyhověl námitce navrhovatele, jíž se domáhal, aby byla zastavitelná plocha rozšířena směrem na jih a na západ; to také řádně odůvodnil. Rozšířením plochy pro výstavbu rodinných domů by došlo k nežádoucímu srůstání sídel M. a B.. Je nerozhodné, že je v tomto místě (jakož i po celé délce železniční trati na území M.) protihluková stěna, neboť tato bezpečnostní a protihluková ochrana nemá vliv na urbánní plánování. Jde-li o stavební povolení na stavbu komunikace vydané Městským úřadem Ř. ze dne 19. 1. 2011, konstatuje odpůrce, že umístění komunikace v ploše „sady a zahrady“ napadené OOP připouští; ostatně navrhovatel dosud pouze položil inženýrské sítě. Argumentuje- li navrhovatel vyjádřením Městského úřadu M., jde o souhlas stavebního úřadu s dělením pozemku p. č. X, tedy o výkon státní správy v přenesené působnosti, který nelze vnímat jako souhlas s výstavbou osmi rodinných domů, jak se navrhovatel mylně domnívá. Ani vybudování inženýrských sítí a jejich následné darování odpůrci nemohlo navrhovateli založit legitimní nárok na zastavění celého pozemku nad rámec předchozího územního plánu i napadeného OOP. Konečně i v tomto případě je třeba zmínit nedostatečnou kapacitu obecní čističky odpadních vod, vodovodního řadu a školek a škol.

30. Navrhovatel v replice nesouhlasí s tím, že by zvětšením zastavitelné části jeho pozemku mohlo dojít ke srůstání sídel M. a B., která jsou od sebe oddělena železniční tratí. Nejde o rozšíření zástavby do volné krajiny, nýbrž o zacelení proluky v zástavbě. Navrhovatel také nemá za to, že souhlas s dělením pozemků vydaný v přenesené působnosti nezavazuje Městský úřad M. v jeho samostatné působnosti, neboť by to podrývalo právní jistotu. Ostatně návrh napadeného OOP původně počítal s výstavbou rodinných domů po obou stranách plánované komunikace a navrhovatel tomu přizpůsobil i vybudovaný vodovodní řad, což by pochopitelně neučinil, pokud by legitimně neočekával, že tam bude moci stavět.

31. Ze správního spisu (z rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění) soud zjistil, že navrhovatel uplatnil námitky při veřejném projednání (pod č. 44), opakovaném veřejném projednání (pod č. 21) i při 2. opakovaném veřejném projednání (pod č. 82). Všemi se domáhal, aby se hranice dělící tento pozemek na část s funkčním využitím „bydlení“ a část s využitím „sady a zahrady“ posunula o 18 metrů směrem na západ ve prospěch plochy určené pro bydlení. Navrhovatel zde hodlá stavět rodinné domy, k čemuž má už vydaný souhlas Městského úřadu M. s dělením pozemků, stavební povolení na komunikaci a již vybudoval svému záměru odpovídající inženýrské sítě; předchozí rozhodnutí správních orgánů by mělo napadené OOP respektovat. Pozemek navíc navazuje na zastavěné území. Odpůrce námitce nevyhověl a zastavitelné území nerozšířil, nicméně upustil od závazného stanovení vedení komunikace v napadeném OOP. Při všech třech projednáních shodně uvedl, že stejným způsobem je hranice mezi zastavěným a nezastavěným územím vedena ve stávajícím územním plánu – ochranné pásmo železnice se totiž k výstavbě nehodí, jak to plyne i ze zadání napadeného OOP. V části pozemku v ploše „sady a zahrady“ lze komunikaci umístit v souladu s vydaným stavebním povolením, případně lze její umístění v nižších stupních plánovací dokumentace vhodně změnit. Pakliže navrhovatel umístil komunikaci a vedl inženýrské sítě tak, že počítají se zastavěním části pozemku umístěné v nezastavitelném území, nerespektoval územní plán; to mu nemůže založit nárok na změnu funkčního využití pozemku.

32. I pro tuto námitku platí obecný právní rámec vymezený v bodech 16 – 21 tohoto rozsudku.

33. Ani v tomto případě nepokládá soud vypořádání námitek navrhovatele za nedostatečné, nebo za sestávající toliko z obecných frází. Mimo již výše uvedený a v odůvodnění napadeného OOP deklarovaný zájem na kvalitním rozvoji města, na nerozšiřování zastavitelných ploch do nevyčerpání ploch stávajících a na zachování oddělených sídelních celků je z odůvodnění zjevné, že odpůrci jde o zachování nezastavěného pásu zeleně kolem železniční trati, protože umístění zástavby těsně u železnice nepokládá za vhodné (srov. např. str. 11 odůvodnění, z něhož plyne, že tento požadavek byl součástí zadání). Odpůrce nemá za to, že by dosud vydaná rozhodnutí ve vztahu k pozemku p. č. X bránila zvolenému řešení.

34. Navrhovatel s uvedenými důvody nesouhlasí a má za to, že nemožnost využít celý pozemek p. č. X k zastavění rodinnými domy představuje nepřiměřený a arbitrární zásah do jeho vlastnického práva, a to zejména proto, že tuto možnost legitimně očekával s ohledem na již vydaná rozhodnutí. Soud z písemností, jež jsou součástí správního spisu jako příloha námitky ev. č. 47284/2014, zjistil, že dne 19. 1. 2011 vydal Městský úřad Ř., odbor správních agend a dopravy, pod č. j. 69923/2010-MUR/OSHT stavební povolení, jímž navrhovateli povolil stavbu místní obslužné komunikace na pozemku p. č. X. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že navazuje na územní rozhodnutí na uvedenou stavbu vydané Městským úřadem M., stavebního úřadu, dne 3. 10. 2010, č. j. SÚ/1097/10/Pa. Dále navrhovatel předložil souhlas Městského úřadu M., stavebního úřadu, ze dne 10. 8. 2011, č. j. SÚ/1187/11/Pa, s dělením pozemku p. č. X podle přiloženého situačního výkresu tak, že přibližně uprostřed pozemku p. č. X vznikne pozemek pro komunikaci, která naváže na ulici N. S. a mírně se stočí směrem na západ; po její jedné straně vznikne pět a po její druhé straně tři menší parcely.

35. Stran legitimního očekávání navrhovatele musí soud zopakovat to, co již uvedl v bodech 19 a 20 tohoto rozsudku. Vlastník pozemku nemá právo na to, aby byl územní plán schválen v podobě, která mu umožní realizaci jeho záměru. Na základě vydaných rozhodnutí může navrhovatel pozemek p. č. X rozdělit způsobem navrženým v situačním výkresu a na základě územního rozhodnutí a stavebního povolení vybudovat komunikaci; to platí za předpokladu, že tyto správní akty nepozbyly účinnosti plynutím času (srov. § 96 odst. 7 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, resp. § 93 odst. 1 a § 115 odst. 4 stavebního zákona), o čemž nemá soud žádné informace. Ze shodného tvrzení účastníků se však jeví, že navrhovatel již na pozemku p. č. X vybudoval kanalizaci, již daroval odpůrci darovací smlouvou ze dne 4. 7. 2013 (smlouva je součástí správního spisu jako příloha námitky ev. č. 47284/2014). Žádný z předložených správních aktů ani soukromoprávní smlouva však navrhovateli nezakládají právo na to, aby v západní části pozemku p. č. X (tj. té části, jež se podle napadeného OOP nachází v nezastavěném území) umístil rodinné domy. Pokud by navrhovatel takovým územním rozhodnutím disponoval, nepozbylo by přijetím napadeného OOP účinnosti, což však není tento případ. Takové územní rozhodnutí by ostatně bylo v rozporu i s předchozím územním plánem M., který – stejně jako napadené OOP – řadil tutéž západní část pozemku do nezastavěného území. Proto nemohlo navrhovateli ani vzniknout jakékoli legitimní očekávání v tomto směru. Na věc nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139, jehož se navrhovatel dovolává; ten se totiž vztahoval právě na situaci, kdy již bylo územní rozhodnutí vydáno.

36. Z předložených správních aktů nelze dovozovat záměr navrhovatele zastavět plánované pozemky vymezené na západ od zamýšlené komunikace, tím méně to, že by jejich vydáním Městský úřad M. a Městský úřad Ř. vyslovily – byť jen implicitní – souhlas s tímto záměrem. Bez významu není připomínka odpůrce, že zatímco činnost stavebních úřadů je výkonem státní správy spadajícím do přenesené působnosti obce, územní plánování je výkonem samosprávy spadající do samostatné působnosti obce. Z toho neplyne, že by akty vydané v jedné z působností nezavazovaly odpůrce v působnosti druhé (jak již bylo uvedeno, platné územní rozhodnutí by navrhovatel mohl realizovat bez ohledu na pozdější změnu územně plánovací dokumentace, současně mu však nemůže být vydáno územní rozhodnutí v rozporu s regulativy platného územního plánu), nicméně se však nelze domnívat, že by veškeré úkony učiněné v rámci státní správy (která se nadto zčásti odehrává v Ř. – obci s rozšířenou působností) do budoucna zavazovaly či omezovaly město M. ve výkonu jeho samostatné působnosti. To platí tím spíše pro oblast územního plánování, která je velmi dynamická. Přehnaný důraz na legitimní očekávání by tak mohl právo obce uspořádat si své území tak, jak je jí libo, zcela vyprázdnit. Proto platí, že pokud by navrhovatel obdržel územní rozhodnutí, které by nabylo právní moci byť jen jeden den před tím, než vstoupil v účinnost územní plán, měl by právo stavbu umístit. Stejně tak však pokud by navrhovatel podal žádost o územní rozhodnutí a den před jeho vydáním by se územní plán zásadně proměnil, nemohlo by jeho žádosti být vyhověno.

37. Legitimní očekávání nemohlo navrhovateli vzniknout ani z různých verzí napadeného OOP v průběhu jeho přijímání. Soud se s nimi seznámil a shledal, že u pozemku p. č. X nedošlo k žádným změnám ve vztahu k tomu, jakou jeho část je navrhovatel oprávněn zastavět. Naopak zatímco v dřívějších variantách napadeného OOP byl na tomto pozemku závazně stanoven průběh komunikace, ve vydaném OOP od toho odpůrce upustil; jak se uvádí ve vypořádání námitky č. 44 uplatněné při veřejném projednání dne 26. 3. 2014, učinil to proto, aby ji navrhovatel mohl umístit libovolně, přičemž je to možné i v ploše s funkčním využitím „sady a zahrady“. Jedná se tedy o vstřícný krok vůči navrhovateli, který má nyní větší svobodu v tom, jak si uspořádá zástavbu na zastavitelné části pozemku p. č. X, nikoli o svévolné narušení jeho legitimního očekávání.

38. Soud uzavírá, že nemá za to, že by ve vztahu k zastavění západní části pozemku p. č. X svědčilo navrhovateli legitimní očekávání. Neshledal proto důvod ke zrušení příslušné regulace.

39. Navrhovatel dále tvrdí, že skutečnost, že se část pozemku p. č. X nachází v ochranném pásmu železnice ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“), sama o sobě nebrání umístění staveb, pakliže bude dodržen postup a podmínky stanovené zákonem o drahách. To je sice pravda, avšak z odůvodnění napadeného OOP (str. 50) je patrné, že ochranné pásmo podle citovaného ustanovení bylo pro odpůrce spíše určitým vodítkem pro stanovení šíře nezastavěného území podél trati. Rozhodnutí, že napadené OOP vymezí pásy zeleně podél železnice je již autonomním rozhodnutím odpůrce. Ten vysvětluje svou motivaci zákonem o drahách, jehož regulativ vzal za svůj, ve skutečnosti s ním však souvisí jen velmi volně. Za stávajících okolností totiž navrhovateli v zastavění západní části pozemku p. č. X nebrání ochranné pásmo železniční trati, nýbrž regulativy napadeného OOP. Samo vymezení zeleného pásu kolem železniční trati nepokládá soud za regulaci nerozumnou. Dále se soud nedomnívá, že by regulace týkající se pozemku p. č. X v podobě nemožnosti zastavět jeho západní část měla ve vztahu k navrhovateli diskriminační povahu. Z napadeného OOP (N.2 Hlavní výkres) je totiž dobře patrné, že srovnatelná regulace se uplatňuje vesměs na všechny pozemky sousedící s železniční tratí, kdy je po celé její délce v zastavěném (resp. zastavitelném) území vymezen pás zeleně s využitím „sady a zahrady“ (s výjimkou centrální části obce na úrovňovém křížení ulice N. s železnicí). Šíře tohoto pásu v rámci města se různí a je pravda, že v lokalitě N. S., kde se pozemek p. č. X nachází, je ve srovnání se zbytkem města patrně nejširší. To je však dáno také tím, že pozemky mezi ulicí N. S. a železniční tratí jsou v poměrně příkrém svahu. Pro ostatní pozemky směrem na jihozápad od ulice N. S. však platí totožné pravidlo. Nelze tedy úspěšně tvrdit, že se jedná o proluku v zástavbě, již je třeba zacelit; ostatně k tomu soud odkazuje na bod 24 tohoto rozsudku a na schéma na straně 44 odůvodnění napadeného OOP, v němž se podrobně rozebírá jednoznačná vůle odpůrce dodržet oddělení jednotlivých sídelních celků. V daném případě je oddělení M. a B. tvořeno nejen železniční tratí, ale i pásem zeleně kolem ní.

40. Soud se neztotožňuje ani s námitkou navrhovatele, že ani ve vztahu k pozemku p. č. X neobstojí tvrzení o nedostačující technické infrastruktuře. Soud má naopak za to, že obstojí, a to z týchž důvodů, které byly již jednou uvedeny v bodě 23 tohoto rozsudku.

41. Soud uzavírá, že zařazení západní části pozemku p. č. X mezi nezastavěná území není nepřiměřeným zásahem do práv navrhovatele. Pozemky p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X 42. Konečně navrhovatel nesouhlasí se způsobem vypořádání námitek ve vztahu k pozemkům p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X. Navrhovatel se v řízení svými námitkami domáhal zrušení lokálního biocentra H. (dále též jen „LBC H.“) a změny funkčního využití předmětných pozemků z „krajinná zeleň“, resp. „sady a zahrady“ na „výroba a obchod“. Předně nesouhlasí se zřízením lokálního biocentra, a to ani ve stávajícím zmenšeném rozsahu. V prvé řadě pro to nejsou splněny zákonné podmínky, protože podle § 59 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) má k zajištění podmínek pro vytváření územního systému ekologické stability (dále jen „ÚSES“) dojít k dohodě s dotčenými vlastníky, což se ovšem nestalo; rovněž v rozporu s § 59 odst. 2 tohoto zákona nikdo s navrhovatelem nejednal o výměně pozemků. Napadené OOP také neobsahuje přesvědčivé odůvodnění, proč se má v dané lokalitě ÚSES vůbec zřídit a proč právě v tomto rozsahu (klikoroh devětsilový se podle sdělení stráže ochrany přírody již v lokalitě nevyskytuje). Navrhovatel hodlá na předmětných pozemcích stavět supermarket, přičemž disponuje souhlasným stanoviskem orgánu ochrany přírody a ve vztahu k pozemkům p. č. X, p. č. X, p. č. X má vydané stavební povolení na terénní úpravy; ostatně již proběhla zavážka a oplocení těchto pozemků. Ač odpůrce o tomto záměru věděl, napadené OOP to nijak nereflektuje a naopak je v něm patrná snaha podnikatelské aktivity navrhovatele znemožnit. Lokální biocentrum H. se totiž zvětšilo tak, že brání účelnému využití pozemků navrhovatele v souladu s jeho záměry. Tím došlo k porušení legitimního očekávání a k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva podnikat. Pozemky p. č. X a p. č. X se v rozporu s odůvodněním napadeného OOP nenachází v záplavovém území říčky M., jak to plyne ze stanoviska P. V. ze dne 17. 10. 2012. Navrhovatel také nesouhlasí s tím, že by záměr vybudovat na pozemcích p. č. X, p. č. X a p. č. X pěší stezku a cyklostezku byl přiměřený a ve veřejném zájmu, neboť tento druh dopravy se může realizovat i na silnici X (O. ulice), která má být beztak rozšířena. Pozemky jsou ostatně momentálně zavezené a oplocené a neexistuje zákonná možnost, jak na nich stezku zřídit, a proto je nesmyslné, aby byla vymezena v napadeném OOP.

43. Odpůrce k tomu uvádí, že v předchozím územním plánu byly tyto pozemky řazeny v ploše „ochranná zeleň“, v napadeném OOP se jedná o „krajinnou zeleň“. V průběhu projednání napadeného OOP navrhovateli částečně vyhověl a lokální biocentrum k jeho námitce zredukoval. LBC H. ve své stávající podobě je umístěno v aktivní zóně záplavového území, které vymezil Krajský úřad Středočeského kraje jako vodoprávní úřad opatřením obecné povahy ze dne 19. 3. 2012; napadené OOP z něj vychází a respektuje je. Důvodem pro jeho vymezení není jen ochrana klikoroha, jak se domnívá navrhovatel, ale i dalších živočichů uvedených v koordinovaném stanovisku Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 27. 4. 2014, č. j. 093542/2014/KUSK (zvláště chránění živočichové ťuhýk šedý, užovka obojková, užovka podplamatá, ještěrka obecná a ropucha obecná). Důvodem, proč bylo vymezeno, je skutečnost, že se jedná o území pro zástavbu nevhodné (byť se tak již bohužel zčásti stalo výstavbou autosalonu), nacházející se v říční nivě v zátopovém území a je součástí zeleného pásu podél M.. Plánovaná cyklostezka pak jen doplňuje jeho rekreační potenciál. Odkaz na § 59 zákona o ochraně přírody a krajiny je nepřiléhavý, neboť nedopadá na proces schvalování územního plánu. Jde-li o záměr stavět zde supermarket, odpůrce uvádí, že dosud nebylo žádné územní ani stavební řízení na stavbu supermarketu zahájeno, navrhovatel si patrně zatím jen obstarával různá stanoviska; nemohl tedy nabýt legitimního očekávání, tím méně nároku na to svůj záměr zrealizovat. Z hlediska napadeného OOP jde o místo pro supermarket nevhodné, cílem je naopak situovat nákupní možnosti do centra města, zejména zachovat funkční náměstí poskytující plnohodnotné nákupní možnosti; supermarket by ve městě s relativně malou kupní silou mohl naopak vést k jejich nežádoucímu odlivu z centra města. Plocha je napadeným OOP vymezena jako územní rezerva, do budoucna se však odpůrce nebrání debatě o změně územního plánu a využití plochy pro nerušící výrobu a služby či obchodní činnost (nikoli však supermarket), která by však nesměla rušit okolní zástavbu sestávající z rodinných domů.

44. Navrhovatel v replice tvrdí, že LBC H. se v záplavovém území nenachází, jak to plyne ze stanoviska povodí V. i z mapy na internetových stránkách Výzkumného ústavu vodohospodářského T. Jde-li o chráněné živočichy, Krajský úřad Středočeského kraje ve svém stanovisku nedokládá jejich přítomnost, pouze stanoví pravidla pro případ, že by se tam vyskytovali, což v důsledku povolené a provedené zavážky již ani není možné. K výhradám proti stavbě supermarketu uvádí navrhovatel, že jsou pouhou spekulací; ostatně plocha vymezená pro územní rezervu je podle napadeného OOP tak malá, že se tam beztak nemůže realizovat žádná smysluplná obchodní činnost. Skutečnost, že se odpůrce necítí vázán stanovisky vydanými Městským úřadem Ř., je v rozporu s legitimním očekáváním navrhovatele a již zmiňovaným rozsudkem NSS ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139. Vymezení nerealizovatelné cyklostezky je jen dalším dokladem diskriminačního přístupu vůči navrhovateli.

45. Ze správního spisu (z rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění) k tomu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Navrhovatel námitkou uplatněnou při veřejném projednání (pod č. 43) nesouhlasil se zřízením LBC H. na svých pozemcích p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X, tím spíše pokud na nich byla provedena povolená zavážka a byly oploceny; požadoval zařazení do ploch „výroba a obchod“, neboť na nich plánuje výstavbu supermarketu. Odpůrce námitce částečně vyhověl v tom ohledu, že LBC zmenšil na 3,43 ha, konstatoval nicméně, že jeho další zmenšení není možné, neboť by bylo v rozporu se zadáním napadeného OOP, se stanoviskem Městského úřadu Ř., odboru životního prostředí, ze dne 16. 7. 2010, č. j. 35501/2010/OŽP-00354, a s § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Prvky ÚSES slouží k uchování a reprodukci přírodního bohatství obecně, neváží se pouze k jednomu konkrétnímu druhu. Část pozemků se navíc nachází v aktivním záplavovém území a i ve stávajícím územním plánu jsou řazeny do nezastavěného územní s funkčním využitím „ochranná zeleň“, nově se mění na využití „krajinná zeleň“; oproti tomu výstavbu supermarketu neumožňuje ani stávající územní plán, východní část pozemků byla nicméně nově zařazena do ploch s využitím „územní rezerva – výroba a obchod“, jejichž zastavění připadá v úvahu po vyčerpání ostatních zastavitelných ploch. Odpůrce nechce rozšiřovat zástavbu do volné krajiny a naopak si přeje situovat nákupní možnosti do centra města. Dále navrhovatel touž námitkou vyjádřil nesouhlas s vedením pěší stezky a cyklostezky přes jeho pozemky s tím, že mohou vést i po paralelní silnici X, odpůrce však námitce nevyhověl, jelikož podpora pěší a cyklistické dopravy, jakož i zprůchodnění zelených ploch jsou cíle napadeného OOP. Trasování cyklostezky mimo silnici II. třídy je logické a v souladu s bodem 154 ZÚR. Trasa přitom vede jen přes pozemky s využitím „ochranná zeleň“, kde se výstavba a ostatně ani jejich oplocení nepředpokládá, naopak pozemek s využitím „územní rezerva – výroba a obchod“ jí není nijak dotčen. Konečně navrhovatel vyjádřil nesouhlas s rozšířením silnice X (ulice O.) o chodník a cyklostezku, neboť jde o nadměrný zásah do vlastnického práva. Odpůrce námitce nevyhověl s odkazem na již zmíněné cíle napadeného OOP a ZÚR a na koordinované stanovisko Krajského úřad Středočeského kraje, odboru dopravy ze dne 13. 7. 2010, č. j. 093273/2010/KUSK-OŽP/Tuč.

46. Další námitku pod č. 24 ve vztahu k pozemkům p. č. X a p. č. X uplatnil navrhovatel při opakovaném veřejném projednání konaném dne 28. 7. 2014. Nesouhlasil se zřízením LBC H., a to ani v jeho redukované podobě, neboť v místě hodlá stavět supermarket; dále žádal o zrušení zařazení části svých pozemků do ploch s využitím sady a zahrady. Pouze poslední uvedené námitce odpůrce vyhověl, ostatním námitkám nevyhověl, přičemž jejich vypořádání se v podstatě nelišilo od způsobu, jakým byly vypořádány námitky uplatněné při veřejném projednání.

47. Konečně navrhovatel uplatnil námitku pod č. 81 ve vztahu k pozemkům p. č. X a p. č. X při 2. opakovaném veřejném projednání konaném dne 9. 5. 2018. Jednalo se z větší části o námitky uplatněné opakovaně, a to k těm částem napadeného OOP, které se v mezidobí nezměnily, proto je odpůrce označil za bezpředmětné a nezabýval se jimi. Novými námitkami navrhovatel nesouhlasil se zařazením části svých pozemků do funkčního využití „krajinná zeleň“, resp. „sady a zahrady“ a domáhal se zařazení jejich větší části do ploch „výroba a obchod“; těmto námitkám však odpůrce nevyhověl s odkazem na vypořádání námitek při předchozích veřejných projednáních.

48. I pro tuto námitku platí obecný právní rámec vymezený v bodech 16 – 21 tohoto rozsudku.

49. Ani v tomto případě nepokládá soud vypořádání námitek navrhovatele za nedostatečné, nebo sestávající se toliko z obecných frází. Mimo již výše uvedený a v odůvodnění napadeného OOP deklarovaný zájem na kvalitním rozvoji města, na nerozšiřování zastavitelných ploch do vyčerpání ploch stávajících je z odůvodnění zjevné, že odpůrce vymezil LBC H. v prvé řadě na základě požadavků orgánů ochrany přírody, důvodem však byla i jeho vůle zachovat městskou zeleň, zejm. s ohledem na její rekreační potenciál, což bylo také důvodem pro vedení cyklostezky a pěší stezky. Se stavbou supermarketu v této části města nepočítá (byť do budoucna se debatě o využití části pozemků pro nerušící výrobu a služby nebrání), neboť pokládá za vhodné situovat nákupní možnosti do centra města. Odpůrce nemá za to, že by dosud vydaná rozhodnutí ve vztahu k pozemku p. č. X bránila zvolenému řešení.

50. Navrhovatel v prvé řadě nesouhlasí s vymezením LBC H. na svých pozemcích, protože v napadeném OOP nebyla vysvětlena jeho potřeba. S tím se soud neztotožňuje. Jak se uvádí v odůvodnění napadeného OOP (str. 16), již součástí zadání byl požadavek na podpoření plné funkčnosti stávajících biokoridorů a vymezení nových, a to nikoli jen v jejich minimálních parametrech; naopak při jejich vymezení zohlednit skutečné terénní podmínky. Tento požadavek plyne i ze stanoviska Městského úřadu Ř., odboru životního prostředí, ze dne 16. 7. 2010, č. j. 35501/2010/OŽP-00354, který se k zadání vyjadřoval jako orgán ochrany přírody a krajiny. V tomto stanovisku se jako příklad biokoridoru, který nemá být vymezen jen v minimálních parametrech, zmiňuje právě údolní niva M., v níž se LBC H. nachází. Tento požadavek zadání získal v napadeném OOP podobu mj. pásů zeleně podél vodotečí. Rovněž jde o požadavek Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 28. 6. 2010, č. j. 00677/PHA/2010 (str. 29 odůvodnění). Uvedené písemnosti jsou součástí správního spisu (vyjádření dotčených orgánů k zadání). Konečně jde i o požadavek Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí, obsažený ve stanovisku k vyhodnocení vlivů územně plánovací dokumentace na životní prostředí (SEA) ze dne 30. 10. 2014, č. j. 143262/2014/KUSK (str. 8 stanoviska, jež je zahrnuto do odůvodnění napadeného OOP na stranách 81 a násl.). Z toho je jasné, že odpůrce do napadeného OOP v podstatě převzal postoje orgánů ochrany životního prostředí, které se k němu v průběhu jeho přijímání vyjadřovaly. Všechny poukazovaly na význam ochrany přirozených vodotečí včetně jejich koryt a niv a pásů zeleně podél nich, klíčový význam záplavových území, do nichž se mohou vodní toky v případě potřeby rozlít.

51. V odůvodnění napadeného OOP se dále uvádí, že je klíčová ochrana přírody, a to jak vymezením ÚSES, tak interakčních prvků. Přírodní oblasti se mají nacházet i v rámci města, např. v podobě zelených klínů vbíhajících do zastavěného území (str. 12 odůvodnění). Dále se v napadeném OOP deklaruje zájem na vymezení pásů zeleně podél vodotečí (str. 17 odůvodnění). Revitalizace toků má ostatně i význam pro ochranu proti povodni (str. 20 výroku). Soud tedy uzavírá, že důvody, proč bylo LBC H. vymezeno, jsou v odůvodnění napadeného OOP vysvětleny, přičemž soud má toto vysvětlení za přesvědčivé. Jde-li o otázku, proč bylo vymezeno právě ve stávajícím (tj. nikoli menším) rozsahu, tedy ve výměře 3,43 ha, přestože by podle názoru navrhovatele postačovalo jen 3 ha, soud neshledal důvod se jí zabývat. Pro takové posouzení nemá soud (a ostatně ani navrhovatel) potřebné odborné znalosti. Současně není úkolem soudu hodnotit vhodnost zvoleného řešení.

52. Navrhovatel má pravdu v tom, že koordinované stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje nedokládá, že by se v oblasti LBC H. vyskytovali chránění živočichové; pouze upozorňuje na to, že podle databáze Agentury ochrany přírody a krajiny ČR jde o území jejich výskytu a že – pokud by na těchto pozemcích byla zamýšlena jakákoli stavba – je třeba před vydáním územního rozhodnutí provést biologické hodnocení, které jejich přítomnost s určitostí potvrdí či vyvrátí a postaví najisto, zda je třeba žádat o výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. To, že na místě LBC H. není dosud autoritativně potvrzen výskyt zvláště chráněných živočichů, však není důvodem pro zpochybnění jeho existence. Podle § 1 písm. a) vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, je biocentrem biotop v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému. Biotop je podle § 3 odst. 1 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny soubor veškerých neživých a živých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva; tj. takové místní prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a živočichů. Jeho existence tedy není vázána na přítomnost konkrétních živočichů, tím méně na přítomnost živočichů chráněných či zvláště chráněných. Soud proto neshledal důvod zabývat se vyjádřením stráže ochrany přírody ze dne 5. 12. 2002 (je součástí správního spisu jako příloha námitky ev. č. 47285/2014), jak požadoval navrhovatel, protože otázka přítomnosti klikoroha devětsilového, případně jiných zvláště chráněných živočichů v prostoru LBC H. není podstatná pro právě posuzovanou věc.

53. Stejně tak není pro důvodnost zřízení biocentra rozhodné, že navrhovatel – jak uvádí – provedl na základě povolení vydaného Městským úřadem M. dne 30. 1. 2001 pod č. j. X terénní úpravy na pozemcích p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X spočívající v umístění deponie (toto povolení je součástí správního spisu jako příloha námitky navrhovatele ev. č. 47285/2014, ovšem jen zčásti), resp. na základě rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením vydaného týmž úřadem dne 14. 5. 2014, č. j. MUMN/2395/2014/pats, jímž se lhůta pro provedení těchto terénních úprav prodloužila (rozhodnutí je součástí správního spisu jako příloha téže námitky). Pokud v důsledku provedené povolené zavážky skutečně došlo k částečnému poničení biotopu v LBC H., pak jde o politováníhodnou okolnost, která však nemůže ovlivnit úvahy soudu o tom, nakolik biologicky cenné toto území z hlediska jeho budoucího potenciálu je. Nemůže tedy jít o důvod, proč by v daném místě nemohlo být vymezeno biocentrum v původních parametrech. Takový výklad by totiž znamenal, že by se bylo možné s nepohodlnou regulací motivovanou ochranou přírody vypořádat jednoduše poničením předmětu ochrany. Faktickým provedením zavážky nepozbyla platnosti výše zmíněná stanoviska orgánů ochrany přírody a jejich požadavky na vymezení LBC H., které je ostatně v napadeném OOP vymezeno jako navržené, tedy jako území s potenciálem biocentra, nikoli již funkční biocentrum. Na platnost stanovisek nemá vliv ani to, že navrhovatel pozemek oplotil, patrně na základě sdělení Obecního úřadu M. ze dne 25. 3. 1998, v němž sdělil, že proti ohlášené stavbě oplocení nemá námitek (i toto sdělení je součástí správního spisu jako příloha námitky ev. č. 47285/2014).

54. Navrhovatel dále tvrdí, že se jeho pozemky p. č. X a p. č. X v rozporu s tvrzením odpůrce nenachází v záplavovém území, což dokládá vyjádřením P. V., s. p., ze dne 17. 10. 2012, č. j. 43296/2011-243-Mir (je součástí správního spisu jako příloha námitky ev. č. 47285/2014), k investičnímu záměru výstavby prodejny potravin na těchto pozemcích, podle nějž se dotčené území podle opatření obecné povahy vydaného dne 19. 3. 2012 Krajským úřadem Středočeského kraje nenachází v záplavovém území M.. Soud ze správního spisu a z vyjádření k návrhu zjistil, že odpůrce vycházel z opatření obecné povahy vydaného Krajským úřadem Středočeského kraje dne 19. 3. 2012, č. j. 003275/2012/KUSK/OŽP-Bab, kterým se vymezuje záplavové území a jeho aktivní zóna u významného vodního toku M.. Tímto opatřením obecné povahy provedl soud při jednání důkaz a shledal, že odpůrce soudu předložil pouze textovou část, nikoli grafické znázornění záplavového území. S tím se však soud seznámil na internetových stránkách Středočeského kraje (www.gis.kr-stredocesky.cz), kde jsou uveřejněna data o záplavových územích Středočeského kraje, jakož i v mapách provozovaných Výzkumným ústavem vodohospodářským T.. Soud zjistil, že pozemky p. č. X a p. č. X se skutečně minimálně z velké části nachází mimo záplavové území. Soud však podotýká, že ani ve vypořádání námitek v průběhu přijímání napadeného OOP odpůrce netvrdil, že by se v záplavovém území měly nacházet všechny pozemky navrhovatele (p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X i p. č. X). Ve vypořádání příslušné námitky uplatněné při veřejném projednání pod č. X odpůrce uvedl, že „část dotčených pozemků se nachází v aktivním záplavovém území, které bylo vymezeno správcem toku, a proto je pro zástavbu nevhodná.“ To nepochybně platí pro pozemky p. č. X a p. č. X. Důvody, pro něž odpůrce pokládá za k zastavění nevhodnou i tu část pozemků navrhovatele, která se v aktivním záplavovém území nenachází (tj. pozemky p. č. X a p. č. X), jsou však odlišné a byly vysvětleny ve vypořádání námitek. Jde zejména o to, že odpůrce nechce vymezovat další zastavitelné plochy, dokud nebudou vyčerpány plochy stávající, nepřeje si stavět supermarket a naopak hodlá zachovat plnohodnotné nákupní možnosti v centru města; případná zástavba těchto pozemků je do budoucna možná, pokud budou vyčerpány stávající zastavitelné plochy a provoz bude kompatibilní s rezidenčním charakterem přilehlé zástavby.

55. Dále navrhovatel namítá, že k vymezení LBC H. došlo nezákonně, protože se tak nestalo procesním postupem předvídaným § 59 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zejména nedošlo k žádné dohodě s navrhovatelem jakožto vlastníkem, ani mu nebyla nabídnuta výměna jeho pozemku za jiný. Soud nemůže zcela souhlasit s odpůrcem, jenž tvrdí, že se jedná o postup, který je od procesu územního plánování zcela odlišný, a to se zřetelem k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 Aos 3/2013-30. V tomto rozsudku NSS přezkoumával zákonnost zásad územního rozvoje, v nichž byl vymezen prvek systému ekologické stability, s čímž vlastník dotčeného pozemku nesouhlasil. Krajský soud má za to, že tyto závěry lze vztáhnout i na prvek systému ekologické stability vymezený územním plánem. Nejvyšší správní soud uvedl, že „určitý prvek ekologické stability je nejprve zapracován do ZÚR, poté konkretizován v územním plánu a následně jsou činěny konkrétní kroky k realizaci již přesně specifikovaného záměru územním rozhodnutím a poté stavebním povolením. Souhlas vlastníka pozemku je vyžadován až v situaci, kdy má dojít k realizaci záměru, nikoliv ve fázi jeho plánování v územně plánovací dokumentaci.“ Podle přesvědčení NSS by totiž „bylo nelogické vyžadovat souhlas vlastníka pozemku ve fázi, kdy ještě není zcela zřejmé, zda bude nutno provést nějaká konkrétní opatření k zajištění fungování systému ekologické stability. Velká část jeho prvků totiž bude zpravidla odpovídat skutečnému stavu ekosystému a nebude vyžadovat provedení žádných konkrétních změn.“ Vyžadování souhlasu všech vlastníků dotčených pozemků se samotným vymezením biokoridoru či biocentra by tak prakticky znemožnilo přijímání jakékoli územně plánovací dokumentace. Z citovaného právního názoru Nejvyššího správního soudu plyne, že skutečnost, že si odpůrce neopatřil souhlas navrhovatele se zařazením jeho pozemků do LBC H., nemůže zapříčinit nezákonnost napadeného OOP a být důvodem pro jeho zrušení. V této fázi totiž obstarání souhlasu vlastníka není třeba. Ten by ovšem byl vyžadován v případě, pokud by v souvislosti s tímto prvkem systému ekologické stability měla být realizována nějaká konkrétní opatření k zajištění jeho fungování – v územním a stavebním řízení by již odpůrce (resp. jiný subjekt, který by je hodlal realizovat) souhlas navrhovatele nezbytně opatřit musel. Jde-li o požadavek na výměnu pozemku ve smyslu § 59 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, konstatuje soud, že toto ustanovení na věc nedopadá, neboť nedochází k pozemkovým úpravám; ostatně, i pokud by tomu tak bylo, nebylo by na místě domáhat se této výměny na odpůrci, nýbrž na pozemkovém úřadu.

56. Navrhovatel má za to, že nabyl legitimního očekávání, že bude moci na pozemcích p. č. X a p. č. X vybudovat supermarket. Dovozuje je ze souboru stanovisek vydaných Městským úřadem Ř., odborem životního prostředí, dne 23. 1. 2012, č. j. 62789/2011-MURI/OŽP-00354, společnosti G.-I., s. r. o.; toto stanovisko je součástí správního spisu jako příloha námitky navrhovatele ev. č. 47285/2014. Soud však nemá za to, že by bylo možné na základě uvedeného stanoviska nabýt legitimního očekávání ve vztahu ke stavebnímu záměru supermarketu. Prvním důvodem je to, že samotné stanovisko ještě navrhovatele k umístění žádné stavby do území neopravňuje. Jak už soud v tomto rozsudku opakovaně uvedl, takové oprávnění a s ním spjaté legitimní očekávání je způsobilé založit pouze územní rozhodnutí. Druhým důvodem je vlastní obsah stanoviska, v němž jednotlivé orgány ochrany různých složek životního prostředí rozhodně nedeklarují, že by neměly k záměru žádné výhrady, a naopak spíše poukazují na řadu překážek. Tak například orgán ochrany přírody konstatuje, že záměr zasahuje do lokálního biocentra, a proto je podmínkou pro umístění jeho převymezení v režimu změny územního plánu M., bez nějž nebude tento orgán umístění stavby akceptovat; důrazně proto investorovi doporučuje, aby soulad záměru s požadavky územně plánovací dokumentace prověřil. Byť je zvolená formulace natolik matoucí, že z ní snad mohl navrhovatel teoreticky nabýt přesvědčení, že mu orgán ochrany přírody přislíbil, že bude při změně územního plánu takovou změnu ÚSES požadovat, nedává takovýto příslib žádný logický smysl (úkolem orgánu ochrany přírody je hájit existenci ÚSES, pakliže jsou pro ni důvody, nikoli aktivně usilovat o jeho redukci za účelem realizace podnikatelského záměru navrhovatele). O skutečných úmyslech orgánu ochrany přírody však nejlépe svědčí skutečnost, že při přijímání napadeného OOP redukci ÚSES nenavrhl, nýbrž učinil pravý opak, neboť se domáhal toho, aby prvky ÚSES nebyly vymezeny jen v minimálních parametrech. Rovněž vodoprávní úřad vyjádřil zásadní nesouhlas s některými částmi záměru, které by mohly zasáhnout do toku M. (násypy, retenční nádrže atd.). Nejenže tedy nelze mít za to, že navrhovateli (prostřednictvím jeho právního předchůdce) vzniklo legitimní očekávání realizace supermarketu, ale dokonce nejpozději doručením tohoto stanoviska (pakliže mu to nebylo známo dříve) byl tehdejší investor upozorněn na to, že by si realizace takového záměru vyžádala změnu územního plánu. Neobstojí tedy argument navrhovatele, že napadené OOP nereflektuje jeho záměr, ač o něm odpůrce věděl. Je to naopak záměr navrhovatele, který nebyl v území nikdy reálně umístitelný (a navrhovatel to věděl). Nejedná se tedy o legitimní očekávání, nýbrž spíše o přání, teoretický podnikatelský plán zaměřený do vzdálenější budoucnosti. K zásahu do práva podnikat (čl. 26 Listiny základních práv a svobod) nedošlo.

57. Navrhovatel dále namítá, že stezka pro pěší a cyklisty vedená přes jeho pozemky představuje nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva. Může totiž vést i jinudy, v navržené trase je nerealizovatelná, a tudíž nemá být v napadeném OOP vůbec vymezena. Soud k tomu z napadeného OOP zjistil, že jeho cílem je obecně posílení cyklistické a pěší dopravy v rámci města, a to zejména tím, že se pro ni vytvoří vhodné podmínky, aby byla bezpečná a pohodlná a obyvatelé ji pro přesuny po městě volili raději než dopravu osobním automobilem, která město zatěžuje a působí problémy s parkováním. Vymezení nových tras pro pěší a pro kola zvýší prostupnost města a jeho rekreační charakter (str. 50 odůvodnění). Nová trasa pro pěší a cyklisty navržená podél M. je právě příkladem realizace tohoto cíle (str. 50 a 51 odůvodnění).

58. Neobstojí argument, že se pěší a cyklistická doprava může realizovat na souběžné silnici X (ulice O.), s jejímž rozšířením napadené OOP beztak počítá. Je pravda, že napadené OOP skutečně počítá s vybudováním chodníku a cyklistické infrastruktury v ulici O.. To je reakce na to, že absenci této infrastruktury vnímá napadené OOP jako problém obecně, přičemž O. ulice je jednou z těch, kde je problém nejpalčivější (str. 18 a 19 odůvodnění); ostatně i z leteckých snímků (dostupných na www.mapy.cz) je zřetelné, že se jedná o silnici, která – ač prochází obydleným územím – není pro pohyb chodců a cyklistů vůbec nijak vybavena a ten je tam relativně nebezpečný. Soud však nemá za to, že by ulice O. (proti jejímuž rozšíření za účelem zohlednění dalších druhů dopravy se navrhovatel v průběhu přijímání napadeného OOP rovněž vymezoval), byla způsobilá plánovanou stezku pro pěší a cyklisty podél M. nahradit. V prvé řadě spatřuje soud podstatný rozdíl mezi pěší a cyklistickou infrastrukturou umístěnou na silnici II. třídy, byť procházející skrze zastavěné území, a stezkou pro pěší a cyklisty vedenou zelení podél potoka. Zatímco infrastruktura v ulici O. bude sloužit k přímému pěšímu a cyklistickému propojení různých lokalit v rámci města, se všemi výhodami (např. veřejné osvětlení, vyšší frekvence kolemjdoucích) a nevýhodami (např. hluk a prašnost z automobilové dopravy a určitá míra ohrožení s ní spojená), jež jsou s pohybem po takové silnici spjaty, v případě stezky pro pěší a cyklisty u M. se jedná o infrastrukturu s výrazným rekreačním potenciálem, kde se nabízí využití i pro procházky, venčení psů, sport a spíše rekreační jízdu na kole (a to i mladších dětí). Z povahy věci bude každá z možností využívána obyvateli M. v různých situacích nebo pro různé aktivity. Nejedná se tedy o srovnatelné trasy, jejichž souběžné vedení by bylo samoúčelné. V druhé řadě je třeba si uvědomit, že ulice O. se bude rozšiřovat pouze v úseku mezi ulicí N. H. a ČOV (str. 17 výroku), zatímco plánovaná trasa pro pěší a cyklisty je součástí většího celku (cyklotrasa z centra směrem do místní části Z. a na M. – viz výkres N.4 Koncepce veřejné dopravní infrastruktury), do něhož by bylo vyvedením stezky do ulice O. podstatně zasaženo.

59. Navrhovatel konečně tvrdí, že je stezka v území nerealizovatelná, a jako taková nemá být ani vymezena v napadeném OOP. Tím má patrně na mysli, že on sám jako současný vlastník (resp. spoluvlastník) se zřízením stezky zásadně nesouhlasí a nehodlá její realizaci odpůrci umožnit. To však není důvod, proč by nemohl odpůrce stezku na tomto místě napadeným OOP vymezit. Jak již bylo v tomto rozsudku opakovaně uvedeno, město má značnou diskreci v tom, jak se bude rozvíjet. Má-li odpůrce za to, že by bylo pro rozvoj města vhodné, aby skrz LBC H., kde beztak není se zřetelem k ochraně přírody možné stavět, probíhala stezka pro pěší a cyklisty, je její stanovení v územním plánu vhodným nástrojem, jak toho dosáhnout. Územní plán z povahy věci určuje rozvoj města i na velmi dlouhou dobu dopředu. Postačí, pokud bude stanovená regulace tento záměr odpůrce do budoucna umožňovat tím, že znemožní využití daného území jiným způsobem. Stezku bude možné realizovat později, např. v případě, že dojde k dohodě mezi stávajícím vlastníkem (navrhovatelem) a odpůrcem, nebo ke změně vlastníka. Pokud by byl odpůrce oprávněn vymezit v území pouze takové záměry, které jsou aktuálně realizovatelné, regulační funkce územního plánu by se tím zcela vytratila.

60. Soud uzavírá, že regulace stanovená napadeným OOP pro pozemky p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X a p. č. X není nepřiměřeným zásahem do práv navrhovatele. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 61. Jelikož soud neshledal žádný z návrhových bodů důvodným a ani z obsahu správního spisu nevyšla najevo vada procesu pořizování územního plánu, k níž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl návrh na zrušení části opatření obecné povahy v plném rozsahu (§ 101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).

62. Soud při jednání provedl důkazy zmíněné výše v tomto rozsudku. Ostatní důkazy navržené navrhovatelem neprovedl, neboť jsou buďto součástí správního spisu, který měl soud k dispozici a z jehož obsahu vycházel, nebo soud pro jejich provedení neshledal důvody. To platí o různých „situačních mapkách“, jež jsou kopiemi grafické části napadeného OOP, v nichž navrhovatel ručně znázornil své pozemky a opatřil je popiskami, neboť soud si učinil o umístění navrhovatelových pozemků představu z grafické části napadeného OOP.

63. Soud z týchž důvodů neprovedl ani důkazy navržené odpůrcem, nejsou-li zmíněny výše v tomto rozsudku, neboť se jedná o listiny, které jsou součástí správního spisu, či jde o důkazy nadbytečné. Fotografiemi, na nichž jsou zachyceny pozemky navrhovatele a jejich okolí, soud důkaz neprovedl, neboť si o tom učinil dostatečnou představu z napadeného OOP a přímo z náhledu do mapového portálu ww.mapy.cz, čímž důkaz provedl.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Odpůrce měl ve věci úspěch, a proto mu náhrada nákladů řízení náleží. Tyto náklady zahrnují náklady na zastoupení advokátem. Jelikož je odpůrce městem, které nevykonává působnost orgánu územního plánování, tudíž nezaměstnává žádné osoby odborně způsobilé hájit územní plán v soudním řízení (pořizovatelem územního plánu byl Městský úřad v Ř.), má soud náklady na zastoupení advokátem za účelně vynaložené (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014 – 47, bod 29, a rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2019, čj. 7 As 461/2018 – 23, bod 23). V daném případě je zastoupení odpůrkyně advokátem legitimní i s ohledem na rozsah návrhu na zrušení opatření obecné povahy.

65. Náklady na zastoupení advokátem tvoří odměna za zastoupení, náhrada hotových výdajů, náhrada za promeškaný čas a náhrada DPH. Zástupce odpůrce provedl v řízení tři účelné úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé ze dne 14. 12. 2018 a účast na soudním jednání – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Písemné podání soudu ze dne 27. 11. 2018 nepovažuje soud za podání ve věci samé, které by bylo možno podřadit pod úkon dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. K odměně za právní služby v souhrnné výši 9 300 Kč byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Dále soud zástupci odpůrce přiznal náhradu ve výši 356,81 Kč za cestovní výdaje odpovídající cestě automobilem z Jílového u Prahy (sídlo pobočky advokátní kanceláře zástupce odpůrce) ke zdejšímu soudu a zpět, jejímž důvodem byla účast na soudním jednání. Vzdálenost mezi sídlem pobočky a zdejším soudem činí 31 kilometrů. Zástupce odpůrce se k soudu dopravoval osobním automobilem značky V. G. V.t, X, se spotřebou pohonných hmot v kombinovaném provozu 5 litrů/100 kilometrů (třetí hodnota z řádku 27 předloženého technického průkazu), při ceně benzínu 33,10 Kč za litr a při sazbě základní náhrady za 1 kilometr jízdy ve výši 4,10 Kč podle vyhlášky č. 333/2018 Sb. Soud také přiznal zástupci odpůrce náhradu za promeškaný čas strávený cestou ve výši 400 Kč, neboť cesta z Jílového u Prahy ke zdejšímu soudu trvá podle internetové stránky www.mapy.cz v ideálních podmínkách 32 minut, tj. při každé ze dvou cest se jedná o dvě započaté půlhodiny při sazbě 100 Kč za každou započatou půlhodinu podle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Součet výše uvedených částek ve výši 10 956,81 Kč byl zvýšen o částku 2 300,93 Kč odpovídající 21 % DPH, neboť (advokátní kancelář) zástupce odpůrce je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 257,74 Kč je navrhovatel povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce odpůrce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).