51 A 20/2017 - 135

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: POLANSKÝCH, s. r. o. sídlem Mírová 146, Protivín zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Pixou sídlem Lannova tř. 205/16, České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Nadace TOMISTOMA sídlem Masarykovo náměstí 261, Protivín zastoupená advokátem Mgr. Petrem Smejkalem sídlem Na Sadech 21, České Budějovice II) Ing. J. P. bytem X III) E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice IV) Město Protivín sídlem Masarykovo náměstí 128, Protivín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2017, č. j. KUJCK 1325/2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osobám zúčastněným na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 14. 2. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2017, č. j. KUJCK 1325/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Protivín, odbor výstavby, dopravy a ŽP (dále jen „stavební úřad“) ze dne 16. 9. 2016, č. j. výst. 7/2014- 1165/2014 – 16/ODSN/ROZH/Jel (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo s odkazem na § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) žalobci nařízeno odstranit stavbu oplocení na pozemcích p. č. 866/1, 866/2, 867 vše v katastrálním území Protivín (dále též „předmětné pozemky“), která byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem.

2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že neshledal žádná pochybení mající vliv na zákonnost a věcnou správnost prvostupňového rozhodnutí, včetně řízení, jenž jeho vydání předcházelo. Žalovaný shrnul dosavadní průběh správního řízení a uvedl, že ve věci oplocení a pevné překážky na veřejně přístupné pozemní komunikaci jsou vedena dvě správní řízení. Jedno řízení, zahájené dne 25. 7. 2014 doručením žádosti o zahájení řízení o odstranění pevné překážky oplocení na veřejně přístupné účelové komunikaci na pozemku p. č. 866/1 a 867 v k. ú. Protivín, vede silniční správní úřad na základě žádostí osob na řízení zúčastněných I) a II), druhé správní řízení bylo zahájeno z moci úřední stavebním úřadem dne 29. 7. 2014. K řízení vedenému silničním správním úřadem žalovaný poznamenal, že silniční správní úřad je povinen zahájit řízení z moci úřední, dozví-li se o protiprávním umístění pevné překážky zasahující do pozemní komunikace. Pokud se však na silniční správní úřad obrátí uživatel komunikace, kterému překážka brání v obslužnosti jeho pozemku, je takové řízení zahájeno na žádost. Tento závěr žalovaný opřel o judikaturu Nejvyššího správního soudu a na navazující stanoviska Veřejného ochránce práv. Žalovaný tak nemá pochyb o tom, že v okamžiku zahájení řízení obecným stavebním úřadem již bylo vedeno řízení silničním správním úřadem na základě žádostí. Výlučným důvodem pro zastavení později zahájeného řízení o odstranění stavby oplocení by byla překážka litispendence, pokud by bylo postaveno najisto, že se jedná o řízení v téže věci a z téhož důvodu. Žalovaný argumentoval důvodovou zprávou k ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle které není splněna podmínka totožnosti důvodu, je-li jedno řízení zahájeno na žádost a druhé pak z moci úřední. Podle žalovaného tak obecný stavební úřad postupoval v souladu se zákonem, když vedl řízení. Později zahájené správní řízení nemělo být zastaveno, neboť neexistovala překážka litispendence. Podle žalovaného naplňuje předmětná stavba znaky oplocení, které sice není definováno stavebním zákonem, ale tento pojem je obsažen v prováděcí vyhlášce ke stavebnímu zákonu, č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území a č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Předmětné oplocení mělo být zřetelnou překážkou vstupu na nemovitosti žalobce. Stavební úřad na území své působnosti standardně klasifikuje díla obdobná předmětné stavbě jako oplocení podléhající režimu stavebního zákona. Taková stavba vyžadovala územní souhlas nebo územní rozhodnutí, které však vydáno nebylo, a proto na stavbu bylo pohlíženo jako na stavbu zrealizovanou bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu. Stavební úřad byl povinen zahájit řízení o odstranění stavby podle § 129 stavebního zákona. Ve vztahu k otázce vlastnictví předmětného oplocení se žalovaný zcela ztotožnil se závěry stavebního úřadu a potvrdil, že vlastníkem a stavebníkem oplocení je žalobce.

3. Žalobce shrnul žalobu do tří stěžejních námitek.

4. První námitka směřuje do podjatosti správního orgánu, když existovaly důvodné pochybnosti o nestrannosti úředníků správního orgánu I. stupně. Podle žalobcových zjištění starosta města Protivín, J. H. a vedoucí odboru výstavby, dopravy a životního prostředí, J. J. jsou nebo byli členy statutárních orgánů Komunitní nadace Blanicko – Otavská, IČ 65986920, se sídlem Tyršova 53/2, Budějovické Předměstí, Písek. Předsedou správní rady této nadace je Ing. M. P., který byl zároveň předsedou správní rady Nadace Tomistoma a je jednatelem společnosti AGRO Šumava s. r. o. Nadace Tomistoma je osobou zúčastněnou na řízení a byla účastníkem správního řízeni. Je provozovatelem krokodýlí ZOO a na výsledku řízení má eminentní zájem, neboť pozemek žalobce má být bezplatně užíván jako veřejná komunikace pro přístup a parkování návštěvníků krokodýlí ZOO. Žalobce vyjádřil nesouhlas s vyhodnocením námitky podjatosti ze strany správních orgánů. Podle jeho názoru správní orgán bagatelizoval účast výše uvedených osob ve statutárních orgánech a jejich prolínání samosprávou, státní správou a komerční sférou. Podle žalobce je rozhodný poměr podjaté osoby k věci a účastníkům řízení. Nadace Tomistoma a město Protivín mají zájem na neomezeném přístupu na pozemek p. č. 866/1 v k. ú. Protivín. Ing. M. P. je řídící osobou nadace Komunitní nadace Blanicko – Otavská, v níž působili starosta města Protivín a vedoucí odboru výstavby, dopravy a ŽP a zároveň je i osobou, která řídí nadaci Tomistoma, tedy účastníka řízení, jehož zájem na vyřízení věci v jeho prospěch je zřejmý. Obě nadace se zabývají obecně prospěšnou činností, která má vliv na dění v obci, udílení grantů a příspěvků na veřejně prospěšnou činnost nebo na provoz krokodýlí ZOO. Z pohledu možné podjatosti je tak podstatné, jak se tyto propojené osoby znají, jsou-li funkčně nebo majetkově propojené. Žalobce je přesvědčen, že se v popsaném případě nejedná o pouhou známost, jak bagatelizoval správní orgán I. stupně, ale o intenzivní spolupráci osob rozhodujících o toku finančních prostředků na akce, které mohou přinést prospěch městu Protivín nebo samotnému starostovi. Nadto není rozhodné, v jaké době se tato společná účast osob ve správní radě odehrála, ale rozhodné je, že jsou tyto osoby ve funkcích. Žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Nd 330/2008 uzavřel, že unesl důkazní břemeno o tom, že existuje důvodná pochybnost o nestrannosti rozhodování uvedených osob ve věci. Úzký vztahu starosty města Protivín potažmo vedoucího stavebního a dopravního úřadu k ovládající osobě nadace Tomistoma zakládají důvodnou pochybnost o nestranném rozhodování v daném řízení.

5. V druhém bodě žalobce namítá litispendenci. Žalobce popisuje skutkový průběh souběžně vedených dvou správních řízení. Řízení vedené silničním správním orgánem o odstranění pevné překážky na pozemní komunikaci bylo na podnět účastníků zahájeno dne 22. 7. 2014, resp. 25. 7. 2014; řízení o odstranění stavby bylo z moci úřední zahájeno stavebním úřadem až dne 29. 7. 2014. Žalobcem bylo namítáno, že správní orgány nezastavily postupem podle § 66 odst. 2 správního řádu řízení vedené stavebním úřadem pod č. j. výst. 7/2014-1165/2014- 5/ODSN/Rozh/Ko. V tomto řízení o odstranění stavby oplocení na předmětných pozemcích bylo dne 1. 9. 2014 vydáno rozhodnutí, proti kterému podal žalobce odvolání. Řízení vedené silničním úřadem pod č. j. 1198/2014 bylo dne 5. 9. 2014 přerušeno. Podle žalobce mělo být zastaveno řízení o odstranění stavby a řízení vedené pod 1198/2014 mělo být spojeno s řízením o deklaratorním určení existence či neexistence veřejné pozemní komunikace, neboť pouze v tomto řízení mohla být vyřešena předběžná otázka existence nebo neexistence pozemní komunikace. Žalovaný však zastavil řízení o odstranění pevné překážky z veřejné pozemní komunikace. Žalobcem byla podána správní žaloba, která byla u krajského soudu vedena pod sp. zn. 10 A 66/2015. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 10 A 66/2015 – 71 krajský soud rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK/9042/2015/ODSH zrušil s tím, že důvody žalovaného, pro které zastavil řízení vedené silničním úřadem, nemají oporu v zákoně. Správní orgány se v dalším řízení měly zabývat existencí možné překážky litispendence. Podle žalobce správní orgány ignorovaly uvedený rozsudek. Správní orgán I. stupně vydal prvostupňové rozhodnutí, v němž argumentoval, že pevná překážka na pozemní komunikaci má charakter stavby, tudíž o jejím odstranění má rozhodovat stavební úřad a silniční úřad má v takovém řízení postavení dotčeného orgánu. Žalobce má za to, že takový závěr nemá oporu v zákoně a žalovaným byl nezákonně potvrzen. Zároveň je žalobce přesvědčen, že správní orgány se otázkou litispendence nezabývaly.

6. Třetí žalobní námitka směřuje do nesprávného vymezení účastníků řízení. Podle žalobce není z prvostupňového rozhodnutí jasné, jakým způsobem správní orgán uzavřel, že vlastníkem stavby je právě žalobce. Podle žalobce vycházel správní orgán I. stupně z úředního záznamu Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 22. 7. 2014, v němž však není uvedeno, kdo je vlastníkem stavby, nebo kdo stavbu se souhlasem vlastníka provádí. Úřední záznam obsahuje informaci, že se na místě stavby nacházelo 12 osob, z nich jedna byla identifikována jako R. P., nar. X, bytem M. X, P., a dělníci měli pracovat na pokyn R. P. Není však zřejmé, že R. P. na místě vystupoval jako jednatel žalobce. Správní orgány tak dle žalobce nepostavili najisto okruh účastníků řízení ve smyslu § 129 odst. 1 stavebního zákona, neboť z jejich podkladů není možné účastníka řízení spolehlivě zjistit. Prvostupňový správní orgán navíc nevyzval R. P., aby se vyjádřil k vlastnictví stavby.

7. Žalobce konstatuje, že předmětné pozemky jsou dotčeny žalobou na určení vlastnického práva podanou Ing. M. P., který vlastnictví žalobce k dotčeným pozemkům zpochybňuje. I z tohoto důvodu tedy nebylo možné bez pochybností určit vlastníka stavby jako vlastníka předmětných pozemků. Vyjádření žalovaného, doplnění žaloby žalobcem 8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Námitku podjatosti považuje za nedůvodnou, zvlášť s přihlédnutím k charakteru řízení. Stavební úřad zahájil z moci úřední řízení o odstranění nepovolené stavby oplocení, neboť bylo zjištěno, že tato stavba byla zrealizována bez povolení nebo opatření stavebního úřadu, byť bylo takového povolení nebo opatření zapotřebí. Prostor pro správní úvahu byl v případě takového řízení omezen, stejně jako prostor pro případné ovlivňování rozhodnutí.

9. Žalovaný shledal nedůvodnou i námitku litispendence. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, ř. j. 6 Ads 139/2012 – 58 konstatoval, že řízení vedené silničním úřadem bylo zahájeno na žádost, zatímco řízení vedené stavebním úřadem z moci úřední. Proto, aby byla založena překážka litispendence, nebyla naplněna podmínka totožnosti důvodu zahájení řízení. Postup žalovaného, který nezastavil řízení o odstranění stavby, byl tak v souladu se zákonem.

10. Shodně žalovaný nepokládá ani námitku nesprávného vymezení účastníků za důvodnou. Stavba oplocení nemá charakter dočasné stavby (§ 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a je tak součástí pozemku ve vlastnictví žalobce bez ohledu na to, zda stavební úřad vycházel ze zjištění policie či jiného orgánu. Závěrem žalovaný uvedl, že žaloba na určení vlastnického práva nebude mít na odstranění stavby vliv, neboť rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby bude závazné i pro případné právní nástupce, tedy pro nové vlastníky předmětných pozemků.

11. Dne 6. 10. 2017 žalobce informoval krajský soud o tom, že bylo pravomocně skončeno řízení ve věci deklarace veřejně přístupné účelové komunikace tak, že byla na předmětných pozemcích č. 866/1 a 867 v k. ú. Protivín deklarována veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 9. 8. 2017, č. j. KUJCK 96356/2017/ODSH, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Protivíně č. j. 11/2014-403/2014 ve věci deklarace veřejně přístupné účelové komunikace. Obsah správních spisů 12. Předně je třeba uvést, že před účinností novely zákona o pozemních komunikacích č. 370/2016 Sb., kterou byla působnost silničního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací přenesena na obce s rozšířenou působností, vykonávaly působnost silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací obce. V katastru města Protivín tak stavební úřad vykonával působnost jak obecného stavebního úřadu, tak i silničního správního úřadu.

13. V říjnu 2012 se žalobce domáhal u silničního úřadu prostřednictvím žádosti omezení veřejného užívání účelové komunikace umístěné na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalobce. Následně bylo rozhodnutím ze dne 14. 7. 2014, č. j. 24/2014-1102/2014 k žádosti Nadace Tomistoma silničním úřadem deklarováno, že na pozemcích p. č. 866/1, 865 a 867 v k. ú. Protivín se nachází veřejně přístupná účelová komunikace a zároveň bylo žalobci přikázáno zdržet se veškerých zásahů směřujících k omezení veřejného přístupu a příjezdu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Toto řízení nebylo ke dni rozhodování správních orgánů pravomocně ukončeno. Ke dni rozhodnutí krajského soudu již řízení pravomocně skončeno je tak, že rozhodnutím ze dne 13. 1. 2017, č. j. 11/2014-403/2014 bylo deklarováno, že na části pozemkové parcely 866/1 a na pozemku 867 byla deklarována veřejně přístupná účelová komunikace. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem zdejšího soudu pod sp. zn. 50 A 63/2017 zamítnuta jako nedůvodná. Stejně tak byla Nejvyšším správním soudem v Brně zamítnuta i kasační stížnost proti tomuto rozsudku pod sp. zn. 7 As 70/2018 a to dne 24. 5. 2018.

14. Dne 25. 7. 2014 bylo silničním správním úřadem zahájeno řízení pod č. j. 1198/2014 o odstranění pevné překážky oplocení na veřejně přístupné účelové komunikaci, a to na základě podnětů Nadace Tomistoma a J. P. Řízení bylo dne 5. 9. 2014 přerušeno z důvodu souběžně vedeného řízení obecným stavebním úřadem, které bylo zahájeno dne 29. 7. 2014, a v němž bylo dne 1. 9. 2014 vydáno rozhodnutí č. j. výst. 7/2014-1165/2014-5/ODSN/Rozh/Ko o nařízení odstranění stavby oplocení na pozemcích p. č. 866/1, 866/2 a 867 v k. ú. Protivín, která byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem. Proti usnesení, kterým bylo přerušeno řízení vedené silničním úřadem, podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný tak, že usnesení ze dne 5. 9. 2014 zrušil a řízení zastavil. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 28. 1. 2015, č. j. KUJCK/9042/2015/ODSH žalovaný mimo jiné uvedl, že byť bylo řízení o odstranění pevné překážky na pozemní komunikaci zahájeno dříve, za odstranění pevných překážek na pozemních komunikacích majících charakter stavby zodpovídá v prvé řadě stavební úřad a je nežádoucí, aby tutéž věc řešily dva různé úřady. Žalovaný tehdy učinil závěr, že je racionálnější, aby řízení vedl přednostně stavební úřad.

15. Dne 30. 7. 2014 vznesl žalobce námitku podjatosti, která směřovala proti starostovi města Protivín J. H., dále proti J. J., J. F. a proti všem pracovníkům odboru výstavby, dopravy a životnímu prostředí Městského úřadu Protivín.

16. Proti rozhodnutí ze dne 28. 1. 2015, č. j. KUJCK/9042/2015/ODSH podal žalobce ke krajskému soudu žalobu, o které bylo rozhodnuto v rozsudku ze dne 15. 1. 2016, č. j. 10 A 66/2015 – 71 tak, že rozhodnutí žalovaného soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že výrok rozhodnutí, kterým žalovaný zrušil procesní usnesení o přerušení řízení a současně toto řízení zastavil, je zcela zmatečný a nezákonný. Odůvodnění postupu správního orgánu, který konstatoval, že za odstranění pevných překážek na pozemních komunikacích, které mají charakter stavby, zodpovídá v prvé řadě stavební úřad, který také povede řízení, postrádá zákonnou oporu a je tak nepřezkoumatelné. Krajský soud dále uvedl, že pokud by byla zjištěna překážka litispendence u řízení vedených silničním správním úřadem a obecným stavebním úřadem, byl by zapotřebí zvážit postup podle § 48 odst. 1 správního řádu. Správní orgány však musí pečlivě posoudit, zda se jedná o řízení o téže věci z téhož důvodu.

17. Jak bylo uvedeno výše, ve správním řízení vedeném obecným stavebním úřadem bylo dne 1. 9. 2014 vydáno rozhodnutí č. j. výst. 7/2014-1165/2014-5/ODSN/Rozh/Ko, kterým bylo nařízeno vlastníkovi stavbu oplocení odstranit. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, ke kterému stanovil Městský úřad v Protivíně, odbor výstavby, dopravy a ŽP účastníkům řízení lhůtu 10 dnů k vyjádření. Žalovaný rozhodl dne 1. 12. 2014 pod č. j. KUJCK 64263/2014/OREG tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Správnímu orgánu I. stupně vytkl, že se nezabýval otázkou litispendence a že v oznámení o zahájení správního řízení nepoučil vlastníka stavby o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby a důsledně nevyřešil otázku vznesené podjatosti úředních osob, neboť kromě možné podjatosti Ing. J. K. a J. J. bylo potřeba vzhledem k namítané systémové podjatosti rozhodnout i o námitce podjatosti starosty J. H.

18. O námitce podjatosti starosty města Protivín bylo rozhodováno Krajským úřadem Jihočeského kraje, ředitelem Krajského úřadu rozhodnutím ze dne 5. 11. 2014, č. j. 64339/2014/KRED tak, že J. H. nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování v řízeních vedených pod č. j. 11/2014 – 403/2014, 37/22012 – 1593/2012, 24/2014 – 1102/2014, 1191/2014, 1198/2014 a 7/2014 – 1165/2014 – 1/ODSN/Ozná/Ko. Ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje v tomto rozhodnutí uzavřel, že společná účast osob ve statutárních orgánech nadací založených za veřejně prospěšným účelem nemůže naplňovat dikci § 14 odst. 1 správního řádu, navíc když byla tato účast před víc než 3 lety ukončena. V daném případě navíc žalobce neuvedl žádná tvrzení a důkazní prostředky konkretizující případný vliv starosty na postup a rozhodování úředních osob v žalobcově věci a úvahy žalobce tak zůstaly v rovině spekulací.

19. Rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. 64339/2014/KRED bylo k dovolání žalobce přezkoumáno Ministerstvem dopravy, které vydalo dne 21. 1. 2015 pod č. j. 10/2015 – 120 –STSP/3 rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí ředitele Krajského úřadu zrušeno, a věc byla vrácena k novému projednání. Nové rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo vydáno dne 30. 11. 2016, č. j. KUJCK 154203/2016.

20. Dne 9. 2. 2015 bylo řízení o odstranění stavby usnesením přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí o námitce podjatosti. Dne 9. 7. 2016 nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27. 6. 2016, č. j. KUJCK 91479/2016, kterým bylo rozhodnuto, že J. J., vedoucí odboru výstavby, dopravy a životního prostředí Městského úřadu Protivín není ve věci podjatý. Krajský úřad v rozhodnutí konstatoval, že není sporu o tom, že se J. J. osobně s Ing. P. zná minimálně z dřívější doby, ale rozhodující je faktický současný stav v době vydání rozhodnutí. Podle krajského úřadu je nesporné, že J. J. svou činnost v Komunitní nadaci Blanicko – Otavská ukončil k 31. 8. 2014, tedy téměř dva roky předtím, než je rozhodování o jeho podjatosti. Krajský úřad současně konstatoval, že ze správního řádu (např. z ustanovení § 96 odst. 2, § 90 odst. 4 nebo § 82 odst. 4) implicitně vyplývá zásada, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době rozhodování. Tvrzení žalobce o tom, že byl J. J. do funkce člena dozorčí rady zvolen na návrh Ing. P., krajský úřad vyhodnotil jako nedostatečný důkaz vzájemného propojení těchto osob. Jako neurčitá a obecná tvrzení žalobce pak krajský úřad označil důvody namítané podjatosti, a to vztah úřední osoby k účastníkovi řízení. Poměr úřední osoby k věci, nebo k účastníku řízení žalobce nekonkretizoval, stejně jako nevymezil, zda je námitka podjatosti J. J. postavena na vztahu jeho podřízenosti vedení města, které má zájem na výsledku řízení.

21. Opatřením ze dne 21. 7. 2016, č. j. výst. 7/2014 – 1165/2014 – 15/ODSN/Pokr/Jel vyrozuměl správní orgán I. stupně účastníky řízení o pokračování správního řízení o odstranění stavby. Vlastník stavby byl poučen v souladu s § 129 odst. 2 o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby.

22. Prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo nařízeno odstranění stavby oplocení na pozemcích p. č. 866/1, 866/2 a 867 v k. ú. Protivín, bylo vydáno dne 16. 9. 2016. V otázce vlastnictví předmětné stavby se správní orgán I. stupně ztotožnil s názorem policie ČR, která jako vlastníka předmětné stavby označila žalobce a která v úředním záznamu ze dne 22. 7. 2014 uvedla, že stavbu nařídil a organizoval R. P. jako jednatel žalobce, přičemž žalobce je vlastníkem pozemků dotčených stavbou oplocení.

23. Ve vztahu k posouzení možné litispendence správní orgán I. stupně uvedl, že se ztotožnil s názorem žalovaného vysloveným v rozhodnutí ze dne 1. 12. 2014, č. j. KUJCK 64263/2014/OREG, když žalovaný konstatoval, že za odstranění pevných překážek na pozemních komunikacích, které mají charakter stavby, totiž zodpovídá v prvé řadě stavební úřad. Je nežádoucí a v rozporu se zásadou hospodárnosti výkonu státní správy, aby souběžně tutéž věc řešily dva různé úřady. Právě v případě nepovolených staveb je racionálnější, aby řízení vedl přednostně obecný stavební úřad.

24. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém navrhl napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. V odvolání žalobce namítá, že správní orgán I. stupně nerespektoval závazné pokyny žalovaného uvedené v rozhodnutí ze dne 1. 12. 2014, č. j. KUJCK 64263/2014/OREG. Podle žalobce správní orgán nesprávně zjistil okruh účastníků řízení. Ustanovení § 129 odst. 1 stavebního zákona závazným způsobem stanovuje okruh účastníků řízení, když je jím vlastník stavby, případně stavebník stavby, jenž stavbu staví se souhlasem vlastníka. Žalobce namítá způsob, jakým správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že je vlastníkem stavby žalobce. Druhou námitku žalobce směřoval do pochybení správního orgánu I. stupně, který měl dle žalobcova názoru řízení z moci úřední zastavit podle § 66 odst. 2 správního řádu, neboť již probíhalo řízení o stejné věci, vedené silničním úřadem. Způsob, jakým se správní orgán I. stupně vypořádal s otázkou litispendence, odporoval závěrům krajského soudu. Závěrem se žalobce neztotožnil se způsobem, jakým správní orgán I. stupně určil předmět řízení. Žalobce namítl absenci výkladu, že se v případě předmětu řízení má jednat o stavbu, případně že se nejedná o terénní úpravy nebo zařízení a zda tato stavba není stavbou dočasnou. V tomto kontextu je pak podle žalobce nedostatečné zdůvodnění předmětu řízení jako stavby, která vyžaduje územní rozhodnutí podle § 76 odst. 1 stavebního zákona. Žalobci tedy není jasné, podle čeho provedl správní orgán I. stupně identifikaci stavby ve smyslu § 103 a násl. stavebního zákona a dožaduje se náležitého odůvodnění závěrů správního orgánu I. stupně.

25. K odvolání se vyjádřily osoby na řízení zúčastněné I) a II). Ing. P. trvala na odstranění plotu, případně na jeho posunutí do vzdálenosti 6 metrů od jejího plotu. Nadace Tomistoma namítala neoprávněné zřízení plotu na veřejně přístupné komunikaci, které znemožňuje přístup vozidlům hasičských a záchranných sborů k objektu krokodýlí ZOO a které komplikuje pohyb návštěvníků krokodýlí ZOO. Stavba oplocení navíc nebyla odůvodněna jakoukoliv potřebností k ochraně majetkových práv žalobce.

26. O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, které je podrobně popsáno pod bodem 2 tohoto rozsudku. Právní hodnocení soudu 27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/202 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

28. Žaloba není důvodná.

29. První žalobní námitku žalobce směřuje do podjatosti osob podílejících se na rozhodování v dotčeném správním řízení. Nadace Tomistoma, která byla účastníkem správního řízení a je i osobou zúčastněnou na řízení před správním soudem, využívá předmětné pozemky k přístupu a příjezdu k objektu krokodýlí ZOO. Zakladatelem Nadace Tomistoma je Ing. M. P., který působil ve společnosti AGRO Šumava, jakožto právního předchůdce Nadace Tomistoma a v Komunitní nadaci Blanicko-Otavská, v níž působil po dobu několika let i současný starosta obce Protivín jako člen správní rady a J. J., který je vedoucí odboru výstavby, jako předseda dozorčí rady. Je nepochybné, že starosta obce Protivín, vedoucí odboru výstavby a zakladatel Nadace Tomistoma se z působení v dozorčích orgánech zmíněných nadací znají. Tato skutečnost však sama o sobě nemusí postačovat k tomu, aby byla dovozována pochybnost o podjatosti osob podílejících se na rozhodování ve věci odstranění překážky z účelové pozemní komunikace. Pro posouzení námitky podjatosti je však rozhodný poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, který může důvodně vyvolat podezření, že má osoba podílející se na rozhodování zájem na výsledku řízení.

30. Jednou ze zásad správního řízení je nestranný postup správních orgánů a jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 14 správního řádu, umožňuje toto ustanovení vyloučit úřední osobu z rozhodování pro její podjatost. Úřední osobou je myšlena každá osoba, která se bezprostředně podílí na výkonu veřejné moci, resp. pravomoci správního orgánu. Podle § 14 odst. 1 správního řádu Každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že k vyloučení úřední osoby pro podjatost musí existovat konkrétní zájem na výsledku řízení a faktická možnost řízení ovlivnit, a pro tyto skutečnosti je možné pochybovat o nepodjatosti úřední osoby, která se podílí na samotném rozhodování ve věci.

31. Smyslem institutu vyloučení úřední osoby z rozhodování je zabránění podjatým osobám podílet se na rozhodování, neboť u takových úředních osob hrozí ovlivnění výsledku řízení. Tento institut vychází z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat svých práv u nezávislého soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nestrannost a nezávislost rozhodující úřední osoby je tak jedním ze základních předpokladů spravedlivého rozhodování.

32. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 - 67 uvedl, že podmínkou pro vyloučení úřední osoby z rozhodování je nalezení důvodného předpokladu, že tato osoba může mít pro svůj poměr k věci v širším smyslu zájem na výsledku řízení. Pojem poměr k věci v širším smyslu nelze přitom chápat jen jako subjektivní individuální zájem na výsledku řízení pro určité pozitivní či negativní vazby úřední osoby k účastníkům řízení, ale je nutno na tuto kategorii nahlížet v rovině objektivní. Jinými slovy důvodem k vyslovení podjatosti úřední osoby může být objektivní existence okolností, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že rozhodující úřední osoba disponuje určitým nikoliv zdánlivým poměrem k věci. Skutečnost, že rozhodování o podjatosti úřední osoby musí být postaveno na objektivním, nikoliv subjektivním hledisku, konstatoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01. Z uvedeného pak vyplývá, že otázka podjatosti nemůže být postavena zcela najisto.

33. Správní řád je postaven na zásadách, kdy jednou z nich je výkon pravomoci nestrannými správními orgány. Ve správních řízeních má být rozhodováno pouze nestrannými osobami, jejichž postoj k výkonu jejich pravomoci nebude nikterak ovlivněn vztahem k věci samé. Tuto myšlenku předestřel i rozšířený senát ve svém rozhodnutí ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 – 119, který ve vztahu k ustanovení o vyloučení z projednávání a rozhodování uvedl, že správní řád tímto ustanovením zaštiťuje: „aby pravomoci správních orgánů vykonávaly pokud možno pouze osoby nestranné, tedy takové, jejichž postoj k výkonu své pravomoci nebude „zkřiven“ vztahem k věci samé či k těm, kteří na ní mají či mohou mít nějaký zájem (tj. vztahem, jejž lze označit za nežádoucí). Právní úprava zde vychází z toho, že uvedené osoby nemají mít na vyřízení věci jiný zájem než ten, aby postupovaly zákonně (a v rámci toho i věcně správně a efektivně). Signálem nebezpečí, že jejich postup mohou ovlivnit i zájmy jiné, může být právě jejich výše popsaný nežádoucí vztah. Právní úprava vychází z toho, že nebezpečí ovlivnění nežádoucím vztahem je třeba aktivně předcházet tak, aby k němu pokud možno nikdy nedošlo, a proto připouští, že v některých případech bude z výkonu pravomoci v konkrétní věci vyloučena i osoba, o níž není ani zdaleka jisté, že u ní nežádoucí vztah existuje. Zákon tedy nevyžaduje jistotu ani přiměřenou pravděpodobnost existence nežádoucího vztahu; postačí již, jestliže o nepodjatosti lze pochybovat.“ 34. Předmětem nyní posuzovaného správního řízení bylo odstranění překážky – stavby oplocení z předmětných pozemků. Žalobce v podané žalobě velmi podrobně popsal vazby výše zmíněných osob (starosty Protivína, vedoucího stavebního úřadu a Ing. P.) a jejich vzájemné vztahy. Za významný žalobce označil zájem Nadace Tomistoma na výsledku řízení, když tato nadace působí jako provozovatel krokodýlí ZOO a na výsledku řízení v její prospěch, tedy na faktickém odstranění oplocení, má eminentní zájem. Jakékoliv omezení předmětných pozemků žalobce je pro nadaci Tomistoma nepřijatelné, neboť tato nadace předmětné pozemky využívá k dopravní obsluze a k bezplatnému parkování návštěvníků krokodýlí ZOO, kterou provozuje.

35. Ze závěrů výše uvedeného a citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu se podává, že systémové riziko podjatosti představují situace, kdy zaměstnanci územního samosprávného celku rozhodují o věci, na jejímž výsledku má zájem právě tento územně samosprávný celek. Případnou podjatost je pak nutné zkoumat s o to větší opatrností než u věcí, které se zájmů územního samosprávného celku nedotýkají. Krajský soud řešil spor mezi shodnými účastníky řízení i ve věci deklarace veřejné účelové komunikace vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 50 A 63/2017. V žalobě podané ve věci deklarace veřejně přístupné účelové komunikace byla uplatněna shodná námitka podjatosti, přičemž krajský soud dospěl k závěru, že nebyla důvodná a tento závěr byl po podání kasační stížnosti potvrzen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 7 As 70/2018 – 60, v němž Nejvyšší správní soud učinil závěr, že: „aby bylo možné konstatovat podjatost úřední osoby rozhodující danou věc, musely by být presentovány závažné důvody, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že zakladatel Nadace Tomistoma měl na představitele města Protivín a jim podřízené osoby jakýkoliv přímý či nepřímý vliv, tj. zejména, že s představiteli města udržoval nadstandartní vztahy, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu.“ 36. Byť je zřejmé, že zájem sledovaný v řízení vedeném ve věci určení veřejně přístupné účelové komunikace je jiný, než v nyní řešené věci, kdy odstranění oplocení skutečně může být ku prospěchu nadace Tomistoma, má krajský soud za to, že z tvrzení ohledně účasti v komunitním nadačním projektu nelze spatřovat podmínku pro vyřazení úřední osoby z rozhodování předestřenou Nejvyšším správním soudem. Okolnost, že starosta obce či vedoucí stavebního úřadu se znají s představitelem nadace Tomistoma, ještě nezakládá, že úřední osoby mají k účastníkům takový vztah, který je z rozhodování vylučuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 1 Afs 7/2009 – 753). Totéž bylo ostatně konstatováno i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci žaloby proti rozhodnutí, jímž byla na pozemcích žalobce deklarována veřejně přístupná účelová komunikace, když Nejvyšší správní soud uvedl: „Je logické, že se osoby činné ve veřejném životě obce, zejména pak v případě menší obce, budou setkávat v různých organizacích zabývajících se rozvojem a veřejným životem v dané obci. Osobní známost s účastníky řízení však ještě sama o sobě nevede k podjatosti […] Pouhou účast představitelů města v nadačním projektu, jehož posláním je rozvoj daného regionu, nelze považovat bez dalšího za důvod, který by vylučoval celý správní orgán z rozhodování ve správním řízení vedeným s osobami, se kterými se v rámci tohoto projektu představitelé správního orgánu střetli.“ Žalobce neprokázal, že by představitel nadace Tomistoma jakkoliv působil na představitele stavebního úřadu ve snaze ovlivnit rozhodnutí ve svůj prospěch. Rozhodnutí o námitce podjatosti uplatněné žalobcem vůči starostovi obce, vedoucímu stavebního úřadu i dalším zaměstnancům obce byly řádným procesním postupem projednány a tato rozhodnutí soud pokládá za věcně správná. Žalobce neunesl břemeno důkazní stran prokázání nadstandartních vztahů mezi rozhodujícími úředníky a představitelem nadace Tomistoma, zůstal převážně v rovině tvrzení a jeho námitce o podjatosti úředních osob tudíž nelze přisvědčit.

37. Co se týče namítané překážky litispendence a v té souvislosti požadavku na zastavení řízení vedeného stavebním úřadem, uvádí krajský soud následující.

38. Podle § 48 odst. 1 správního řádu zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu. Judikatura Nejvyššího správního soudu zastává názor, že správní orgán by měl zastavit řízení později zahájené, pokud by bylo vedeno v téže věci a současně z téhož důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads 139/2012 – 58). Obě tyto zákonné podmínky musí být splněny kumulativně.

39. V nyní posuzované věci je třeba přisvědčit žalobci, že obě správní řízení jsou vedena v téže věci. V řízení vedeném silničním úřadem se jedná o odstranění pevné překážky a v řízení vedeném obecným stavebním úřadem je předmětem řízení odstranění stavby oplocení. Shoda předmětu řízení neboli podmínka vedení řízení v téže věci je tudíž splněna. Nikoliv však beze zbytku, neboť okruh účastníků řízení se pro jednotlivá řízení liší. O tom bude soudem pojednáno níže.

40. Důvody zahájení obou řízení jsou odlišné. Zatímco v řízení vedeném silničním úřadem byly podnětem k jeho zahájení žádosti osob na řízení zúčastněných I) a II), v případě stavebního řízení zahájil toto řízení stavební úřad z moci úřední. Komentář ke správnímu řádu se kloní k názoru, že: „nelze vyloučit, že by si mohla navzájem konkurovat dvě správní řízení týkající se téže věci, ovšem jedno by bylo zahájeno z moci úřední a druhé na základě žádosti [...] V takovém případě však nebude splněna podmínka vedení těchto řízení z téhož důvodu, byť se budou týkat téže věci (srov. Vedral, J.: Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012, s. 501).

41. Obdobné závěry učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads 139/2012 – 58, když zde uvedl, že: „překážka litispendence podle § 48 odst. 1 správního řádu, vedoucí k zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, je dána pouze tehdy, pokud jsou kumulativně naplněny dvě podmínky, a to, že jde o řízení „v téže věci“, a dále, že jde o řízení „z téhož důvodu“. Pokud je vedeno řízení z moci úřední, pak řízení o žádosti účastníka v téže věci není řízením vedeným z téhož důvodu, a proto toto řízení o žádosti účastníka v téže věci nemůže být zastaveno pro naplnění podmínky litispendence.“ 42. Z výše uvedených závěrů je tak zřejmé, že žalobcem předestřené názory stran litispendence nejsou správné. Řízení vedené stavebním úřadem nemělo být zastaveno z důvodu litispendence, neboť bylo zahájeno z jiného důvodu, než řízení vedené silničním úřadem.

43. Podle § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích na vozovkách, dopravních ostrůvcích a krajnicích dálnice, silnice a místní komunikace mohou být umístěny pouze dopravní značky a zařízení kromě zábradlí, zrcadel a hlásek; ostatní předměty tvoří pevnou překážku. Pevnou překážku lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení silničního správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici a rychlostní silnici, v ostatních případech se souhlasem příslušného orgánu Policie České republiky. Pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem (§ 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích). Toto ustanovení, svěřující silničnímu správnímu úřadu pravomoc nařídit odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, se vztahuje i na veřejně přístupné účelové komunikace. Silniční správní úřad tak má pravomoc vést správní řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o povinnosti odstranit pevnou překážku z pozemní komunikace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007 – 128). I když § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích výslovně nestanoví možnost zahájení řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace na návrh fyzické či právnické osoby, judikatura Nejvyššího správního soudu považuje za ústavně konformní pouze takový výklad tohoto ustanovení, podle kterého lze řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace zahájit jak z moci úřední, tak na návrh uživatele pozemní komunikace, který tvrdí, že byl umístěním pevné překážky dotčen na svých právech.

44. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad vlastníkovi stavby, popřípadě s jeho souhlasem stavebníkovi stavby, odstranění stavby, která byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.

45. Jak plyne z uvedené citace obou zákonných ustanovení, jsou řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace podle § 29 zákona o pozemních komunikacích a řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona samostatnými řízeními, přičemž v každém z nich je sledován jiný veřejný zájem a jeho ochrana. V prvním ze zmíněných řízení je sledována ochrana veřejného zájmu na úseku pozemní komunikace, a za splnění podmínek je vydáno rozhodnutí o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace. Ve druhém řízení je sledována ochrana veřejného zájmu na úseku stavebním, a je-li zjištěno provedení stavby bez patřičného povolení, je následně vlastníkovi stavby, případně s jeho souhlasem jiné osobě, nařízeno takovou nepovolenou stavbu odstranit. Je tedy zřejmé, že každé uvedené řízení je vedeno v mezích jiné zákonné úpravy, jsou zkoumány jiné skutečnosti a je sledován jiný veřejný zájem.

46. Krajský soud pro úplnost poznamenává, že překážka litispendence nemůže být v nyní řešené věci dána ani z důvodu odlišného okruhu účastníků řízení. Zatímco v řízení vedeném stavebním úřadem se okruh účastníků řídí ustanovením § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, kdy účastníkem řízení o odstranění stavby provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem je vlastník stavby nebo s jeho souhlasem stavebník, v řízení vedeném silničním úřadem není okruh účastníků vymezen zcela přesně. Judikaturou Nejvyššího správního soudu bylo dovozeno, že v případě, obrátí-li se na silniční správní úřad některý z uživatelů předmětné komunikace, pro kterého komunikace představuje jediné dopravní spojení (uživatel z nutné komunikační potřeby) s podáním ohledně nepovoleného umístění pevné překážky, je tímto podáním zahájeno řízení na žádost ve smyslu § 44 správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007 – 128). Nejvyšší správní soud tak dovodil možnost zahájení řízení na žádost v situacích, které správní řád výslovně neřeší a počítá s řízeními z moci úřední. Výstupem takového řízení na žádost je uložení povinnosti osobě odlišné, než je samotný žadatel. Okruh účastníků řízení tedy tvoří vlastník pevné překážky, vlastník předmětné cesty a uživatelé z nutné komunikační potřeby, kterými jsou uživatelé oprávněni podat žádost o odstranění pevné překážky.

47. Právní úprava nevylučuje, aby byla vedena současně obě řízení, tedy jak řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, tak i řízení o odstranění stavby. Režim a vedení těchto řízení podléhá jiným zákonným úpravám a není tak vyloučeno, že výsledek řízení může být u každého z těchto řízení odlišný. Krajský soud v této souvislosti považuje za zcela bezpředmětný názor žalovaného, který byl předestřen na straně 8 napadeného rozhodnutí a kde se uvádí, že „Přestože tedy stavební úřad nereflektoval rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích 10 A 66/2015 – 71 ze dne 15. 1. 2016 a v odůvodnění svého rozhodnutí setrval na názoru, že za odstranění pevných překážek na pozemních komunikacích, které mají charakter stavby, zodpovídá v prvé řadě stavební úřad a proto „přednostně“ vedl řízení o odstranění stavby, byl jeho postup správný.“ Krajský soud již dříve v rozsudku ze dne 15. 1. 2016, č. j. 10 A 66/2015 – 71 vyslovil, že takový závěr nemá žádnou zákonnou oporu a na svém stanovisku i nyní krajský soud setrvává. Správní orgány sice vyřešily otázku litispendence správně, a to tak, že později zahájené správní řízení vedené stavebním úřadem nemělo být zastaveno z důvodu litispendence postupem podle § 66 odst. 2 správního řádu, správný však již nebyl uvedený názor správních orgánů, podle kterého mají mít ve věci výlučnou pravomoc stavební správní úřady. Tento postup však nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí.

48. Věcná příslušnost k vedení řízení je dána oběma úřadům, jak silničnímu správnímu úřadu, tak i stavebnímu úřadu. Jedná se tedy o dvě samostatná řízení. Námitka litispendence tudíž není důvodná.

49. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku nesprávného vymezení účastníků řízení. Krajský soud souhlasí se žalobcem v tom, že v úředním záznamu Policie ČR ze dne 22. 7. 2014 není jednoznačně uvedeno, kdo je majitelem stavby oplocení. Nicméně z informací, které měl správní orgán I. stupně k dispozici a z jeho známosti o poměrech v daném místě lze tuto skutečnost bez pochybností dovodit. V záznamu, který byl dne 22. 7. 2014 na místě zásahu Policie ČR vyhotoven pracovnicí Městského úřadu Protivín, paní Bc. J. F., je uvedeno citované vyjádření R. P.: „výše uvedené rozhodnutí 24/2014 – 1102/2014 (pozn. soudu: toto rozhodnutí je předběžným opatřením, kterým bylo žalobci přikázáno zdržet se veškerých zásahů směřujících či spočívajících v omezení veřejného přístupu a příjezdu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci na pozemcích p. č. 865 a 866/1 k. ú. Protivín do doby vydání pravomocného rozhodnutí vedeného u Městského úřadu v Protivíně) považuji za nezákonné, neplatné a dle občanského zákoníku § 6 zajišťuji svůj pozemek, neboť hrozí bezprostředně zásah do soukromého práva.“ Lze tedy bez pochybností dovodit, že pan P., coby zástupce a jednatel žalobce, stavbou oplocení zajišťoval majetek žalobce.

50. Jestliže se jednalo o stavbu neoprávněnou a nedovolenou, pro kterou nebyl vydán územní souhlas, nelze určit vlastníka stavby dle rozhodnutí nebo souhlasu stavebního úřadu, neboť žádné rozhodnutí ani souhlas ve věci povolení stavby oplocení nebylo vydáno. Správní orgán tedy vlastníka stavby následně zjišťuje z jiných okolností. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že jsou mu dobře známy poměry v daném místě, neboť spory ohledně předmětných pozemků a deklarování veřejně přístupné účelové komunikace probíhají minimálně od roku 2012. Dotčené pozemky, na nichž bylo oplocení umístěno, jsou ve vlastnictví žalobce. Osobou ztotožněnou Policií ČR dne 22. 7. 2014, která zadávala pokyn ke stavbě oplocení, byl jednatel žalobce. Správní orgán I. stupně tudíž z okolností jemu známých mohl určit vlastníka stavby, kterým je žalobce. Byť tedy způsob, jakým správní orgán I. stupně označil žalobce za účastníka řízení, může vykazovat drobné nedostatky, nelze od něj odvozovat nezákonnost rozhodnutí, včetně rozhodnutí žalovaného. Žalobce byl účastníkem řízení a veškerá svá práva mohl bez omezení uplatňovat. Nebylo mu odepřeno právo být účastníkem řízení. Žalobce v podané žalobě nikterak nespecifikoval, v čem jej měl nesprávný postup správního orgánu I. stupně poškodit či zkrátit na jeho právech.

51. Krajský soud má za to, že námitka nesprávného zjištění okruhu účastníků správního řízení by byla důvodná v případě, že by byl žalobce zkrácen na svých právech vystupovat v řízení jako účastník řízení a uplatňovat tak svá procesní páva. K takové situaci však v nyní řešené věci nedošlo, neboť žalobce vystupoval jako účastník řízení, tudíž mohl svá procesní práva libovolně uplatňovat. Je tak zřejmé, že žalobce zpochybňuje pouze způsob, jakým správní orgán I. stupně označil účastníka řízení. Je však nutné konstatovat, že účel vedení správního řízení byl splněn a výsledek postupu správního orgánu I. stupně co do určení účastníků řízení zpochybnit nelze. Žalobce nebyl zkrácen na svých právech být účastníkem správního řízení, nebyl opomenutým účastníkem a postupem správního orgánu I. stupně nedošlo k zásahu do jeho veřejných subjektivních práv. Závěr a náklady řízení 52. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný i správní orgán I. stupně postupovali v souladu s platnou právní úpravou a v řízení nedošlo k žádným pochybením, které by měly vliv na správnost a zákonnost obou správních rozhodnutí. Námitky uvedené v podané žalobě krajský soud neshledal důvodnými, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. Závěrem se poznamenává, že krajský soud nevyhověl žádosti žalobce o opětovné přerušení řízení pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu, která je vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2530/18. Krajský soud tuto žádost žalobce neshledal důvodnou.

54. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které účelně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

55. O náhradě nákladů řízení osob na řízení zúčastněných rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Podle tohoto předpisu mají osoby na řízení zúčastněné právo na náhradu těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností uložených soudem. Jestliže soud těmto osobám žádné povinnosti neuložil, nevzniklo jim právo na náhradu nákladů řízení.

56. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. byla žaloba projednána bez nařízení jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.