3 Azs 40/2008

Rubrum

3 Azs 40/2008 - 67 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ö. S., zastoupený opatrovnicí Z. V., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2007, čj. OAM-10-682/LE-C09-P07-2007, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, č. j. 46 Az 41/2007 - 39, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, č. j. 46 Az 41/2007 - 39, se zrušuje.

II. Řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2007, čj. OAM-10-682/LE-C09-P07-2007, s e z a s t a v u j e .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 12. 2007, čj. OAM-10-682/LE-C09-P07-2007, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, čj. 46 Az 41/2007 - 39, bylo toto rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3 Azs 40/2008 - 68 Soud shledal pochybení žalovaného v tom, že dostatečně nezjistil skutkový stav, pokud jde o to, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Proto soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, uložil žalovanému opatřit dostatečné množství zpráv o současné pozici strany DTP v Turecku a zacházení s jejími členy, a na základě takto zjištěných skutečností znovu posoudit podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Stěžovatel jednak uvedl, že v rozporu s názorem krajského soudu považuje za odůvodněné i své závěry vztahující se k neudělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu. Nezákonnost rozsudku však stěžovatel spatřuje v následující skutečnosti: Podle § 33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce). Toto ustanovení má podle stěžovatele aplikační přednost a neposkytuje možnost alternativního postupu, s ohledem na kategorické znění „soud řízení zastaví“. Žalobce dne 20. 2. 2008 svévolně opustil pobytové středisko Kostelec nad Orlicí a jeho pobyt není žalovanému znám. Tuto skutečnost znal z obsahu spisu i soud prvního stupně, jenž však bez opory ve spisovém materiálu uvedl v rozsudku jako adresu žalobce Zařízení pro zajištění cizinců Velké Přílepy, kde se však žalobce v té době nezdržoval a jeho pobyt nebyl znám, jak vyplývalo z evidence žalovaného, jež je součástí správního spisu. Jelikož měl soud přístup do databáze žalovaného, jedná se o jednoznačné pochybení soudu. V dané věci měl soud postupovat v souladu s § 33 písm. b) zákona o azylu a řízení podle § 47 písm. c) s. ř. s. zastavit. Soud však ve věci meritorně rozhodl, v čemž stěžovatel spatřuje nezákonnost, tedy důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele je kasační stížnost třeba považovat za přijatelnou, neboť se jedná o zásadní pochybení krajského soudu, které mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Soud nerespektoval § 33 písm. b) zákona o azylu, upravující zastavení řízení v situaci, kdy pobyt stěžovatele není znám; navíc bez opory ve spisovém materiálu uvedl jako místo pobytu žalobce místo, kde se žalobce nenacházel. Pokud jde o aplikační přednost § 33 písm. b) zákona o azylu, podle názoru žalovaného vyvstala potřeba řešit právní otázku, jíž se Nejvyšší správní soud dosud nezabýval. K věci samé stěžovatel dále uvedl, že rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, přičemž rozsah dokazování byl dán obsahem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, čj. 46 Az 41/2007 - 39, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce, jehož pobyt není od 20. 2. 2008 znám a jemuž byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, čj. 46 Az 41/2007 - 57, ustanovena k ochraně jeho práv opatrovnicí paní Z. V., se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Kasační stížnost je přijatelná a důvodná. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně 3 Azs 40/2008 - 69 přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Jak Nejvyšší správní soud vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, o případ přijatelnosti kasační stížnosti se může jednat mj. tehdy, pokud se krajský soud dopustí procesního pochybení, jenž má dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele; dále též např. v situaci, kdy je v kasační stížnosti nastolena právní otázka, jíž se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti dosud nezabýval. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je dána přijatelnost kasační stížnosti z obou těchto důvodů. Nejvyšší správní soud má za to, že se krajský soud dopustil závažného procesního pochybení, jež mělo dopad do postavení stěžovatele; dále byla v kasační stížnosti nastolena právní otázka, jež dosud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena. Spočívá v tom, nakolik je ustanovení § 33 zákona o azylu ustanovením kogentním; tedy zda je v případě nastoupení některé z okolností předpokládaných v tomto ustanovení ponecháno na úvaze soudu, jaký procesní postup zvolí, či nikoliv. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, pokud ve věci rozhodoval meritorně v situaci, kdy místo pobytu žalobce nebylo známo a kdy měl tedy postupoval v souladu s § 33 zákona o azylu. Ačkoliv žalobce v průběhu soudního řízení uvedl adresu místa pobytu Zařízení pro zajištění cizinců Velké Přílepy, z evidence žalovaného, jež byla součástí soudu předloženého správního spisu, vyplývalo, že žalobce byl naposledy hlášen na adrese Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí, odkud dne 20. 2. 2008 svévolně odešel; jeho místo pobytu tedy nebylo známo v průběhu řízení před krajským soudem, resp. v době rozhodování krajského soudu. V takovém případě měl podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud aplikovat § 33 písm. b) zákona o azylu. Podle § 33 zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže a) žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v průběhu řízení zemřel, b) nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce), c) žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu, d) žadateli o udělení mezinárodní ochrany (žalobci) bylo v průběhu řízení uděleno státní občanství České republiky, nebo e) žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil. Dikce uvedeného ustanovení zákona o azylu („soud řízení zastaví“) neposkytuje podle názoru Nejvyššího správního soudu možnost volby procesního postupu v případě nastoupení některé z těchto předpokládaných okolností; soud má v takové situaci řízení zastavit. Není přitom důvodu rozlišovat mezi jednotlivými důvody pro zastavení řízení podle uvedeného ustanovení zákona o azylu. Není pochyb o tom, že např. v případě úmrtí žalobce by nepřipadalo s ohledem na § 33 písm. a) zákona o azylu v úvahu, aby soud v řízení pokračoval a meritorně rozhodl; v takovém případě by soud nepochybně řízení zastavil. Není tedy rozumného důvodu pro odlišný přístup v situaci, kdy v průběhu žalobního řízení nebylo možné zjistit místo pobytu žalobce. Tím, že žalobce nezdržoval v místě hlášeného pobytu, dal najevo, že je mu výsledek soudního řízení lhostejný; není pak v souladu se zásadou procesní ekonomie, aby soud v takové věci meritorně rozhodoval. Není rovněž účelné, aby se v souzené věci měl žalovaný znovu zabývat případem žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jenž svým chováním, tj. svévolným opuštěním místa hlášeného pobytu, dal 3 Azs 40/2008 - 70 jednoznačně najevo, že na kladném výsledku řízení ve věci mezinárodní ochrany nemá zájem. Pro úplnost je vhodné podotknout, že zákon o azylu ve znění účinném do 12. 10. 2005 formuloval důvody pro zastavení řízení následovně: „Soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce) a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci.“ Starší právní úprava tedy požadovala pro tento procesní postup kumulativní naplnění podmínek neznámého pobytu žalobce a dále skutečnosti, aby neznámý pobyt žalobce bránil po dobu alespoň 90 dní rozhodnutí ve věci. Uvedené znění § 33 zákona o azylu mělo tedy pro žalobce, jehož pobyt přestal být v průběhu soudního řízení znám, mírnější následky než právní úprava současná. Účelem novely, která přinesla nyní aplikované znění § 33 zákona o azylu, pak bylo rozšířit a precizovat důvody, pro něž soud zastaví řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany v situaci, kdy s ohledem na objektivní či subjektivní důvody stojící na straně žalobce nemá význam v soudním řízení dále pokračovat. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze vycházel z nesprávného posouzení právní otázky, zda v případě nastoupení některého z důvodů § 33 zákona o azylu nastává obligatorní povinnost zastavení řízení. Tím se krajský soud dopustil nesprávného procesního postupu a meritorně rozhodl v situaci, kdy řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného mělo skončit zastavením v souladu s § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 33 písm. b) zákona o azylu. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil; současně v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o zastavení řízení podle § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 33 písm. b) zákona o azylu, neboť nelze zjistit místo pobytu žalobce – žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Podání žalovaného doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 21. 8. 2008, v němž žalovaný soudu sdělil, že žalobce se nachází na území Francouzské republiky a probíhá jednání o jeho případném transferu do České republiky, nemělo vliv na výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a řízení o žalobě bylo zastaveno, rozhodoval Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem (§ 109 odst. 2 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže řízení o žalobě bylo zastaveno. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. září 2008 JUDr. Jaroslav Vlašín 3 Azs 40/2008 - 71 předseda senátu