I. ÚS 3038/07

Rubrum

Odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) přestavuje vážné omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné, a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení některé podmínky jde o zásah protiústavní. Mírnější podmínky, které zpravodajské zákony na průlom do soukromí kladou, jsou tolerovatelné jednak přísným omezením účelu použití získaných informací a jednak závažností konkrétně hrozícího nebezpečí. Též judikatura Evropského soudu pro lidská práva při omezování základního práva na soukromí z důvodu bezpečnosti přísně limituje podmínky použitelnosti důkazů získaných omezením soukromí a aprobuje pouze postupy dávající dostatečné záruky ochrany základních práv, např. proti zneužití či libovůli, neboť v opačném případě je podle Evropského soudu pro lidská práva (i díky dnešním technologickým možnostem) v sázce samotná demokracie.

Výrok

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. února 2008 v senátu ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupené Mgr. F. K., advokátem, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. KZV 48/2007 a proti usnesení policejního orgánu Útvaru odhalovaní korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR, Expozitura České Budějovice ze dne 20. 8. 2007, ČTS: OKFK-22/4-2007, a proti zařazení v těchto usneseních zmíněných záznamů odposlechů mezi důkazy, spojené s návrhem na odstranění záznamů o těchto odposleších ze spisu a na jejich následné zničení, takto:

Odůvodnění

I. Postupem policejního orgánu Útvaru odhalovaní korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR, Expozitura České Budějovice ve věci ČTS: OKFK-22/4-2007, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soukromí, garantované čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Poučení

I.

1. Stěžovatelka stíhaná jako spolupachatelka několika trestných činů se domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž bylo zahájeno její trestní stíhání a žádala též odstranění telefonních odposlechů z vyšetřovacího spisu. Tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), jakož i právo na ochranu soukromí, garantované čl. 13 Listiny. Ústavní stížnost byla včasná (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti ní bylo v říjnu 2007 zahájeno trestní stíhání na základě odposlechů provedených v roce 2005 Vojenským obranným zpravodajstvím. Tyto odposlechy nebyly v odůvodnění napadených rozhodnutí konkretizovány, přestože stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu tento nedostatek namítala a státní zástupce nevyhověl ani námitce, že odposlechů (byť legálně) získaných podle zákona o Vojenském obranném zpravodajství, nelze použít v trestním řízení jako důkazu, neboť jsou prováděny v rámci jiného zákonného rámce a nikoli za účelem opatření důkazu v trestním řízení. Jako důkazu v trestním řízení totiž nelze použít záznamů odposlechů telefonních hovorů, které byly provedeny jakýmkoli jiným způsobem než tím, který stanoví ust. § 88 tr. ř. (stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007). Předmětné odposlechy jsou přitom stěžejním podkladem pro zahájení trestního stíhání stěžovatelky. Stěžovatelka se s nimi ani nemůže seznámit, neboť zatím nemohla do spisu nahlédnout. Všechny tyto postupy porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.

3. K porušení práva na ochranu soukromí garantovaného čl. 13 Listiny došlo dle stěžovatelky již samotným uvolněním odposlechů mimo zákonem předvídanou sféru. Vojenské obranné zpravodajství bylo oprávněno použít zpravodajskou techniku pouze v oboru své působnosti a jen ke zdokumentování konkrétních činností a v nezbytně nutné míře (§ 13 zákona č. 67/1992 Sb.). Mimo tuto zpravodajskou službu se odposlechy nemohou jakkoli užívat a nemůže se s nimi seznamovat nikdo jiný, což není při zařazení odposlechů do trestního spisu splněno. Zásah zintenzivňuje fakt, že pod jednou sp. zn. je vedeno několik samostatných věcí proti mnoha dalším obviněným, čímž se zvětšuje okruh osob, jež se s těmito odposlechy budou moci seznámit. Proto stěžovatelka navrhla i odstranění odposlechů (a záznamů o nich) z trestního spisu Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Expozitura České Budějovice (dále „policejní orgán“), ČTS: OKFK-22/4-2007, jakož i z jiných spisů tohoto policejního orgánu.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vedoucí příslušného policejního orgánu plk. Bc. J. T., který uvedl, že policejní orgán by uvítal, kdyby Ústavní soud ústavní stížnost projednal, a vyjasnil tak použitelnost výsledků zpravodajské činnosti po tzv. velké novele trestního řádu. Rozhodnutí Ústavního soudu „se jeví přímo nutností, když jeho absence může mít závažné negativní důsledky v oblasti základních lidských práv“ (v podobě nezákonně vedených, či naopak nezákonně nezahajovaných stíhání). Policejní orgán nicméně odmítl, že by odposlechy provedené zpravodajskou službou nebyly použitelné, neboť podle ust. § 89 odst. 2 tr. ř. může jako důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, s výjimkou důkazu získaného nezákonným donucením, což doložil odkazem na přiložené stanovisko Bezpečnostně právního oddělení Odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR (viz bod 8.e)). Důkazy nezákonným donucením získány nebyly. Předmětné odposlechy jsou stěžejním důkazem vůči stěžovatelce. Zajištěná dokumentace o veřejných zakázkách by sama o sobě k zahájení trestního stíhání nepostačovala. Dále policejní orgán uvedl, že nahlížení do spisu se řídí pravidly, jež byla zaslána obhájcům obviněných. Odepření je dočasné, tak aby bylo zabráněno event. nepravdivému přizpůsobování výpovědi svědků měnící se důkazní situaci. Policejní orgán odmítl, že by společně byly vedeny nesouvisející věci.

5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil dozorující státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích JUDr. B. L., který uvedl, že odposlech proběhl v souladu s ust. § 13 zákona č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, a dle ust. § 89 odst. 2 tr. ř. není důvod odmítnout důkaz, který nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení; k formalistnímu odmítání takových důkazů není důvod (zde JUDr. L. odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1994, sp. zn. II. ÚS 6/93 o použitelnosti odposlechu z jiné trestní věci). Stěžovatelka je stíhána za závažné úmyslné trestně činy (zločinné spolčení a zneužívání pravomoci veřejného činitele) a není obcházena materiální podmínka stanovená v poslední větě ust. § 88 odst. 4 tr. ř. [použitelnost odposlechů v jiné trestní věci je podmíněna závažností věci]. Veřejný zájem na zjištění a potrestání trestných činů by měl převážit nad zájmem na ochraně základních práv a svobod. Bez přihlédnutí k odposlechům nebude prokazatelné jednání stěžovatelky, jež je způsobilé se podílet na podkopání důvěry veřejnosti v to, že státní orgány fungují korektně a podle předem stanovených a akceptovatelných pravidel. Zpravodajské odposlechy by měly být použitelné, budou-li opatřeny záznamem obsahově splňujícím požadavky ust. § 88 odst. 4 tr. ř. II.

6. Z usnesení policejního orgánu Útvaru odhalovaní korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR, expozitura České Budějovice ze dne 20. 8. 2007, ČTS: OKFK-22/4-2007, Ústavní soud zjistil, že jím bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky (a dalších pěti osob), pro trestné činy pokusu pletich proti veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 8 odst. 1 k § 128a odst. 1, odst. 2, písm. a), b) a odst. 3 tr. zák.), pokusu zneužívání pravomocí veřejného činitele (§ 8 odst. 1 k 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.) a porušování závazných pravidel hospodářského styku (§ 127 odst. 1 tr. zák.). Těchto trestných činů se stěžovatelka měla dopustit jako ředitelka Vojenské ubytovací a stavební správy České Budějovice (VUSS) při smluvním zajišťování recepčních služeb ve vojenských ubytovnách, kdy mj. měla za odměnu obcházet zákon o veřejných zakázkách, tím že zakázku rozdělila a měla zajistit, aby uspěly předem určené subjekty. Odůvodnění usnesení uvádí, že stíhané jednání prokazují záznamy odposlechu telekomunikačního provozu dvou stanic jednoho spoluobviněného, které byly policejnímu orgánu „oficiálně poskytnuty“ Vojenským zpravodajstvím. Dále mělo být jednání prokázáno dokumentací zadávání veřejných zakázek. Toto usnesení stěžovatelka napadla stížností, v níž argumentovala obdobně jako v ústavní stížnosti.

7. Z usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. KZV 48/2007 Ústavní soud zjistil, že stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná, neboť stíhané jednání je prokázáno odposlechy, které policejnímu orgánu poskytl ředitel Vojenského zpravodajství, přičemž ust. § 89 odst. 2 tr. ř. klade důraz na zákonnost získaného důkazu. Není rozhodující, kdy a kým byl důkaz získán, ale jakým způsobem byl získán. Zákon výslovně uvádí, že důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení.

8. Ústavní soud si vyžádal kopie relevantních částí dozorového spisu Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a vyšetřovacího spisu Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR, expozitura České Budějovice ČTS: OKFK-22/4-2007, (což je obvyklý postup u rozsáhlých a neskončených věcí, kdy jsou žádány jen listiny, které podložily ústavní stížností napadená rozhodnutí, kdy Ústavní soud vychází z toho, že jsou mu zaslány všechny dokumenty, jež podložily vydání napadených rozhodnutí). Soud vycházel ze: a) Záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 26. 4. 2006, ČTS OKFK-4/4-2006, sepsaného policejním komisařem ÚOKFK SKPV Policie ČR, Expozitura České Budějovice; záznam povšechně uvádí, že podezření vůči stěžovatelce a dalším osobám vychází ze zprávy Vojenského obranného zpravodajství a z poznatků Vojenské policie a Inspekce ministra obrany. b) Úředních záznamů o zájmových hovorech, které souvisí se zadáváním veřejných zakázek v květnu až červnu 2005 na zajištění recepčních služeb ve 4 objektech VUSS Č. Budějovice. Jde o přepisy akcí BRAVURA 3, BRAVURA 4, které byly policejnímu orgánu poskytnuty Vojenským zpravodajstvím (jde o hovory a SMS uskutečněné v období od 16. 5. do 6. 6. 2005). c) Dopisu ředitele Vojenského zpravodajství brig. gen. Ing. M. K. ze dne 26. 1. 2007, v němž uvádí, že na základě požadavku policejního orgánu ze dne 8. 11. 2006 zasílá policejnímu orgánu záznamy odposlechů, a též pořízené přepisy s tím, že se: „nejedná o doslovné přepisy, mají pouze informativní charakter, který byl strukturován pro potřeby VZ“. d) Zápisu z jednání konaného dne 12. 9. 2006 v budově MV, k otázce možnosti využívání informací získaných použitím zpravodajské techniky v rámci trestního řízení. U nepodepsaného zápisu je uvedeno jméno ředitele bezpečnostně právního odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR. Dle zápisu jednání iniciovaly (ministerstvem nesdílené) pochybnosti o možnosti použít „důkazy získané zpravodajskými službami“; ministerstvo si je „vědomo toho, že není výkladovou autoritou proto oslovilo soudce Nejvyššího soudu doc. JUDr. P. Š., Ph. D. a JUDr F. P., aby se k této problematice vyjádřili …a autoritativně zaštiťovali“. V zápise se uvádí, že výklad o nepoužitelnosti „všeho, co bylo učiněno mimo trestní řízení“ vychází z doby před novelou trestního řádu (č. 265/2001 Sb.). Nyní se trestní řízení před soudem nevrací na úplný začátek a na judikaturu Ústavního soudu z doby před novelou (kdy např. nešlo použít dříve pořízený znalecký posudek) je nutno takto nahlížet. Zásadní je hledisko zákonnosti důkazu. Soudy kladou z hlediska spravedlivého procesu důraz na verifikovatelnost důkazů, což platí i pro využití zpravodajské techniky zpravodajskými službami. Závěr uvádí: „zástupci z řad soudců Nejvyššího soudu …souhlasí s podrobnými závěry obsaženými ve stanovisku Odboru bezpečnostní politiky MV.“ e) Nedatovaného „Stanoviska odboru bezpečnostní politiky k ‘využívání informací získaných použitím zpravodajské techniky v rámci trestního řízení“, kde se v souvislosti s vyšetřováním a postihování projevů terorismu odmítá stanovisko o následné nepoužitelnosti materiálů získaných zpravodajskými službami v trestním řízení, které zaujal např. Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 2 To 73/2000 (Rt 55/2001, ale i Rt 19/2004, Rt 33/95). Není rozhodující, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.). Zpravodajské služby mohou nasadit zpravodajskou techniku jen za zákonem striktně vymezených podmínek, jen s povolením soudu vydaného na základě zdůvodněné žádosti. Ust. § 88 a § 158d tr. řádu údajně nevylučují možnost použít jako důkaz zpravodajský odposlech, což je obdobné jsou-li např. využity informace z daňového řízení, které jsou též získány výrazným zásahem do práv. S informací poskytnutou zpravodajskou službou je třeba zacházet jako s každou jinou informací pocházející od jakéhokoli jiného státního orgánu. Zákon informační tok předpokládá, a bylo by proti jeho smyslu, aby nebylo možno efektivně zabránit trestné činnosti (což zpravodajská služba nesmí) využitím informace, která už nikdy nezazní. Zásahy do práv by ztratily smysl.

9. Policejní orgán dne 10. 1. 2008 k dotazu Ústavního soudu sdělil, že nedisponuje soudním povolením odposlechu, ani žádostí o toto povolení, a ani doklady o výkonu kontrolní činnosti ze strany soudu, neboť nebyly Vojenským zpravodajstvím poskytnuty. Policejní orgán získal záznamy zákonným způsobem a neměl důvody k pochybnostem o jejich zákonném původu. Dále policejní orgán sdělil, že se v reakci na výzvu Ústavního soudu obrátil na dozorujícího státního zástupce, kterému však Vrchní soud v Praze odmítl žádané listiny pro účely trestního řízení poskytnout a proto policejní orgán navrhl, aby Ústavní soud vyžádal listiny přímo.

10. Ústavní soud dne 10. 1. 2008 vyzval Vrchní soud v Praze k zaslání dokladů o zákonnosti odposlechů (žádost, povolení, dokumentace kontroly - §§ 13 - 16 zákona č. 67/1992 Sb. ve znění pl. při odposlouchávání). Předseda senátu JUDr. Ľ. K. v dopise ze dne 14. 1. 2008 sdělil, že žádané dokumenty poskytnout nemůže, s ohledem na zákonnou úpravu (zákon o ochraně utajovaných skutečností č. 148/1998 Sb.). Předseda senátu nicméně sdělil, že Vojenské obranné zpravodajství (ani Vojenské zpravodajství) nežádalo o povolení zpravodajské techniky vůči stěžovatelce; tj. takové povolení vydáno nebylo.

11. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. III.

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Stěžovatelka namítala, že veřejná moc porušila její základní právo na soukromí (čl. 13 Listiny), neboť odposlechy, pořízené dle zákona o vojenském obranném zpravodajství (67/1992 Sb.), použila mimo aplikační záběr zákona o Vojenském obranném zpravodajství. K zásahu do dalšího základního práva mělo dojít tím, že takto získané informace byly použity jako stěžejní důkaz pro obvinění stěžovatelky z trestných činů.

14. Dle článku 13 Listiny: „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém čl. 8 garantuje, že: „(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. (2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Každý má přitom právo, aby veřejná moc byla vůči němu užita jen „v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ (čl. 2 odst. 2 Listiny).

15. Odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) přestavuje vážné omezení základních práv. „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena“ čl. 4 odst.

4. Listiny. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné, a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení některé podmínky jde o zásah protiústavní.

16. Stíhání trestných činů je ústavně aprobovatelným veřejným zájmem, avšak jen pohybuje-li se veřejná moc uvnitř rámce předvídaného zákonem. „Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity. …Je-li v průběhu trestního řízení porušen některý z ústavních limitů, pak není respektován čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť ten vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny.“ (bod 26 nálezu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, publikovaný v autentické databázi rozhodnutí Ústavního soudu ČR NALUS na http://nalus.usoud.cz). „Trestní právo určuje hranici mezi trestní mocí státu a svobodou jednotlivcovou v tom úmyslu, aby výkon trestní moci státní nestal se proti jednotlivci nástrojem libovůle dočasných držitelů státní moci.“ (srov. Kallab, J., Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva, Praha, J. R. Vilímek, 1916, s. 8). Imperativ ústavněprávních limitů užití nástrojů trestního řízení není tedy ničím u nás neznámým.

17. Zájem na obraně státu je rovněž veřejným zájmem aprobovatelným ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Mírnější podmínky, které zpravodajské zákony na průlom do soukromí kladou, jsou tolerovatelné jednak přísným omezením účelu použití získaných informací a jednak závažností konkrétně hrozícího nebezpečí [např. terorismus zmíněný in 8.e)].

18. V intencích těchto ústavních imperativů nemohla judikatura Ústavního soudu dospět k jinému závěru, než že omezení základních práv je akceptovatelné jen při dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Použití informací získaných omezením práva na soukromí (čl. 13 Listiny) je proto přísně limitováno. „…K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. …Tyto záruky představuje především soudní kontrola“ (srov. in NALUS body 16 a 17 nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 a v tomto nálezu citovanou judikaturu).

19. Podmínky umožňující zásah do základního práva na soukromí z důvodu ochrany před trestnou činností artikuluje judikatura Ústavního soudu zřetelně a ustáleně. „…porušení tajemství zpráv …[je] možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem. …Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu …může být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice …Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho je to vyvozováno.“ (srovnej in NALUS, bod 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06, ze dne 23. 5. 2007 a tam cit. jud.).

20. Též judikatura Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) při omezování základního práva na soukromí z důvodu bezpečnosti přísně limituje podmínky použitelnosti důkazů získaných omezením soukromí a aprobuje pouze postupy dávající dostatečné záruky ochrany základních práv, např. proti zneužití či libovůli, neboť v opačném případě je podle ESLP (i díky dnešním technologickým možnostem) v sázce samotná demokracie (srov. např. rozhodnutí pléna ESLP ze dne 6. 9. 1978, Klass proti Německu, §§ 42, 48, 49, 50, v databázi HUDOC spravované ESLP, nebo judikaturu citovanou in Repík, B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Praha, Orac, 2002, s. 207.).

21. Dodržení všech naznačených záruk (zejm. body 15, 18 a 19) musí být přezkoumatelné. IV.

22. Ve světle výše uvedených ústavněprávních východisek se jeví klíčovým nejprve porovnat účel trestního řádu s účelem zákonů, na jejichž základě byly odposlechy provedeny a poskytnuty.

23. Zpravodajské odposlechy (§ 12 - § 16 zákona č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, resp. § 7 - § 12 a § 15 zákona č. 289/2005 Sb. o Vojenském zpravodajství či § 8 - § 12 a § 14 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě) a trestněprávní odposlechy (§ 88 a § 158d trestního řádu) mají zcela odlišný zákonný režim a zákonem vymezený účel. Zatímco účelem trestního řízení, je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (zejm. § 1 odst. 1 tr. ř.), účelem činnosti (vojenských) zpravodajských služeb je zabezpečení informací o „o záměrech a činnostech představujících vojenské ohrožení ČR, o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany ČR, o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství v oblasti obrany ČR.“ (§ 5 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR).

24. Zákon o zpravodajských službách stanoví, že: „Zpravodajské služby předávají …policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.“ (§ 8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb.). Odlišný zákonný účel limituje paletu použitelnosti informací získaných zpravodajskými službami. Odlišnost od trestněprávních zásad plyne i z faktu, že do procesu poskytnutí informací jsou začleněny špičky výkonné moci (které Ústava ČR vymezuje jako orgány politické). Zákon konkrétně stanoví ingerenci ministra obrany (srov. ust. § 5 odst. 5 zákona č. 153/1994 Sb. a ust. § 3 odst. 1 písm. b) z. č. 67/1992 Sb.). Avšak v trestním řízení musí veřejná moc přísně dodržovat trestní řád. Trestní řád jako zákon upravující postup veřejné moci při omezování základních práv zde platí se všemi svými garancemi (srov. obdobně část VIII/a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 in NALUS, nebo Sb. n. u., sv. 32, str. 61 a 79 a lex specialis povahu tr. ř.). Důkazy obstarává policie, na níž dohlíží ústavně povolaný zástupce veřejné žaloby (čl. 80 Ústavy ČR).

25. Trestní řád přitom tam, kde upravuje důkazní použití informací získaných prolomením svobody soukromí (zejm. ust. § 88 a § 158d tr. ř.), mlčí o možnosti použít jako důkazu odposlechů získaných na základě jiných zákonů. Není přitom žádných pochyb, že nemůže být aplikována generální klauzule o použitelnosti důkazů, který je obsažená v ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. podle něhož „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.“ Takový výkladový a aplikační postup by zcela eliminoval a učinil nadbytečnými záruky obsažené ve speciálních ustanoveních trestního řádu, upravujících jakým (jediným možným) způsobem musí orgány činné v trestním řízení postupovat, aby tou kterou formou tajného sledování získaly procesně použitelný důkaz.

26. Bylo by popřením principů právního státu, pokud by bylo možné záruky ústavnosti trestního řízení eliminovat (obejít) aplikací zákonů o zpravodajských službách. Ústřední hodnotou naší obnovené ústavnosti je jednotlivec nadaný základními právy a svobodami. Veřejný zájem (jakkoli cenný), uplatňovaný obcházením trestního řádu by mohl posloužit k faktickému popření těchto hodnot. Trestní řád stanoví jakým (jedině možným) způsobem lze dospět k závěru o vinně či nevinně obviněného a jak lze získávat potřebné důkazy, přičemž jeho ustanovení musí vyhovovat nárokům plynoucím z požadavku co nejšetrnějšího zásahu do základních práv jednotlivých osob v různých procesních postaveních. Použití zpravodajského odposlechu v trestním řízení jako důkazu viny nepředvídá ani trestní řád a ani zákon o Vojenském obranném zpravodajství. (Odposlechy byly pořízeny dle zákona o Vojenském obranném zpravodajství, které v mezidobí zaniklo – srov. zákon 289/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 8. 2005).

27. Ústavní soud nepovažuje zákonodárcem dodržovanou diferenci mezi účely legitimujícími narušení soukromí za náhodnou, či za důsledek opomenutí. Naopak. Spatřuje v ní záměr, jehož cílem je ochrana proti nebezpečné koncentraci moci (scientia potentia est - informace mají mocenský potenciál) a vytvoření pojistky proti jejímu zneužití (srov. i část V. nálezu Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 in NALUS). Dělná spolupráce jednotlivých složek veřejné moci je jistě žádoucí. Jsou však sféry, kde je z hlediska ochrany ústavních hodnot nutno trvat na co možná nejpřísnějším oddělení.

28. Vojenské zpravodajství vykročilo z mezí zákona (čl. 2 odst. 2 Listiny), když orgánům činným v trestním řízení poskytlo vysoce konkretizovaný rozsáhlý soubor informací. Zpravodajské služby jsou ve vztahu k trestnímu řízení zákonem o zpravodajských službách (§ 8 odst. 3 viz výše bod 24) zmocněny maximálně k poskytnutí povšechných informací operativního charakteru. Osobní integrita stěžovatelky, garantovaná čl. 13 Listiny, proto byla porušena již tím, že ředitel Vojenského zpravodajství poskytl konkrétní záznamy odposlechů orgánům činným v trestním řízení, neboť zákon tento způsob nakládání s informacemi získanými omezením jejího základního práva nepředvídal. Postup Vojenského zpravodajství nebyl předmětem přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti, avšak každé užití odposlechů stěžovatelky mimo aplikační sféru zákona o Vojenském obranném zpravodajství, bylo a je pokračujícím porušením práva stěžovatelky, garantovaného čl. 13 Listiny.

29. Informace získaná odposlechem provedeným zpravodajskými službami nemůže mít vyšší kvalitu, než jakákoli jiná operativní informace. Nejde přitom o formalistní závěr, nýbrž o aplikaci ústavní zásady, že zásahy do základních práv musí být předvídány zákonem, který pro dosažení svého účelu musí volit co nejšetrnější prostředky. Tajné sledování telefonických hovorů a shromažďování takových informací veřejnou mocí je přitom velmi vážným zásahem do základních práv. Zpravodajské odposlechy nedosahují garančních kvalit, které vyžaduje trestní řád (z rozhodnutí Rt 19/2004 nelze dovodit použitelnost takového důkazu) a proto (jak svrchu již uvedeno) jich nelze použít jako důkazu v trestním řízení, neboť v tomto smyslu nebyly získány zákonným způsobem.

30. Státní zástupce nevyhověl stížnosti, která napadla usnesení o zahájení trestního stíhání, vydané na základě informací získaných orgány činnými v trestním řízení v rozsahu a podobě porušující čl. 13 Listiny. Vydáním usnesení státního zástupce byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny. Trestní stíhání nelze opírat o důkaz získaný odposlechem, u něhož orgány činné v trestním řízení nemohly ověřit a dokumentačně podložit, že byl proveden za podmínek stanovených trestním řádem (viz bod 9).

31. Ústavní soud zde považuje za vhodné podotknout, že si je plně vědom, že terorismus (zmíněný Ministerstvem vnitra ve stanovisku citovaném výše v bodu 8.e)) představuje vážnou hrozbu, avšak v projednávané věci nečelila Česká republika bezprostřední hrozbě, kvůli níž by snad bylo nutné široce prolomit ústavní garanci základních práv za účelem ochrany jiných statků. Ústavně aprobovatelný účel trestního řízení nemůže být oporou pro zákonem nepředvídaný způsob získávání, shromažďování a nakládání s informacemi. A nakonec, avšak nikoli v poslední řadě Ústavní soud podotýká, že kompetence vykládat zákon se váže pouze a jen k soudci, který rozhoduje konkrétní věc. Právní názor vyjádřený jinak než v rozhodnutí tuto ústavně podloženou autoritu postrádá (viz výše argumentace uvedená v bodech 4 a 8.d) a 8.e)). Dalšími namítanými porušeními se Ústavní soud nezabýval, neboť zjištěná pochybení postačovala k rozhodnutí obsaženém ve výrocích tohoto nálezu. V.

32. Ústavní stížnost směřovala proti usnesením vydaným v ranném stadiu trestního stíhání, do něhož Ústavní soud vstupuje jen zcela výjimečně (srov. in NALUS nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 ve spojení s usnesením sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 či usnesením sp. zn. I. ÚS 84/07 ze dne 5. 2. 2007). I když taková výjimečná situace nastane, Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů zruší jen rozhodnutí státního zástupce, který je koneckonců povolán k dohlížení nad zákonností a tedy i ústavností trestního řízení. Státní zástupce nyní znovu rozhodne o stížnosti proti zahájení trestního stíhání, a to v intencích výše uvedených závěrů Ústavního soudu.

33. Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil a současně podle ust. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu nařídil orgánům činným v trestním řízení vyřazení a zničení předmětných odposlechů a záznamů jich se týkajících z vyšetřovacího spisu, tak aby zásah do stěžovatelčina základního práva nepokračoval, a aby byl obnoven stav před porušením (srov. obdobně i nález sp. zn. II. ÚS 789/06 cit. v bodu 18). V části, v níž ústavní stížnost napadala usnesení o zahájení trestního stíhání byla odmítnuta jako nepřípustná (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Rubrum

I. II. III. IV. V. Poučení: